Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Desperados 2: Cooper's Revenge

  • PC 70
Desperados 2 se vydalo podobnou cestou, jako Commandos, ale tam příklon k akčnímu pojetí nastal až ve třetím dílu. Už předchozí hry, které Spellbound vytvořil, na tom byly podobně, ale předpokládal jsem, že se série Desperados bude držet ve starých kolejích. Vystřílet téměř kompletně asi půlku misí s jednou postavou však v jedničce rozhodně nešlo.

Jelikož je to již více jak rok, co jsem hrál Chicago 1930, skončil jsem při prvním spuštěním hry až v pět hodin ráno, jak mě ta hratelnost chytla. Asi mi to chybělo. Velmi rychle se však začaly objevovat nedostatky, kvůli kterým jsem nakonec asi na dva týdny hraní přerušil. Kamera ještě šla, i když její ovládání mě místy opravdu vytáčelo, a když mi občas pohled zakrývaly skály nebo stromy, bylo těžké najít ten správný úhel. Horší to však bylo s bugy.

Těch bylo opravdu požehnaně. Někdy třeba nepřítel po ráně pěstí odlétl z mapy, v jedné misi stačilo splnit jen polovinu úkolů (tři ze šesti) a spustila se mise nová (já však chtěl splnit všechny), občas byla buglá patra a postavy se teleportovaly o patro výše nebo níže, členové týmu se sekali o domy, ploty a další překážky a na řadu přišly i mapy, v nichž jsem nemohl odstranit nepřátele, na které jsem viděl, ale přes neviditelné bariéry jsem se k nim nemohl dostat.

Nemohu pochválit ani cutscény, jejichž komiksové pojetí mi sem úplně nesedlo a spíše to vypadalo, že vývojáři chtěli hlavně ušetřit. Také umělá inteligence nepřátel není na vysoké úrovni a někteří byli tak tupí, že se dali omráčit nebo zabít zbraní na blízko, aniž by si mě všimli, a to i v situacích, kdy jsem k nim doběhl a museli mě vidět i slyšet. Tento problém však nenastával příliš často a nově přítomné grafické znázornění hluku fungovalo dobře. Bohužel mi však nešel zobrazit pohled nepřátel, což je asi způsobeno nekompatibilitou s novými grafickými kartami. Že šla hra dohrát i bez této funkce trochu svědčí o její obtížnosti, a to jsem hrál na tu nejtěžší.

Hra obsahuje řadu novinek. Nejpodstatnější je asi možnost přepnout na pohled ze třetí osoby, ale ten jsem jen vyzkoušel a dál ho už nepoužíval. Naopak rychlou akci, při které lze naplánovat činnosti pro více postav najednou, jsem místy používat musel, ale snažil jsem se si hru tímto způsobem neulehčovat příliš často.

Desperados 2 není špatnou taktickou strategií, nabízí skvělý soundtrack a rozmanité úkoly, které se ale bohužel odehrávají v podstatě jen v pěti lokacích. Určitě je to lepší volba, než Robin Hood: The Legend of Sherwood nebo Korea: Forgotten Conflict, ale na ty nejlepší tituly ze stejného žánru se nechytá. Teď mě čeká Helldorado: Conspiracy, a pak už hurá na novinky od Mimimi.

Pro: hratelnost, znázornění hluku, rychlá akce, soundtrack, rozmanité úkoly

Proti: příliš akční, bugy, cutscény, nízká obtížnost

+12

Brány Skeldalu: 7 mágů

  • PC 75
Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já někdy skončím u krokovacího dungeonu. Před Sedmi mágy jsem žádný nehrál (snad mimo Legie), ale teď bych se dalšímu nebránil. Samozřejmě ne hned, nejdřív musím tento nový zážitek pořádně vstřebat, ale v budoucnu si dokáži představit, že bych se do něčeho podobného pustil znovu.

Za všechno mohu vděčit hernímu obchodu Xzone, jehož edice českých her ve formě artbooků mě zaujala natolik, že jsem si musel pořídit všechny, které byly doposud vydány. Všechny, až na jeden. Adventura Someday You'll Return se totiž během jednoho měsíce vyprodala, a já tak propásl svou příležitost. Když už jsem měl 7 mágů v ruce, artbook s látkovou mapou jsem si přečetl (nebo spíše prohlédl) a rozhodl jsem se vyzkoušet mobilní verzi, která mě nakonec donutila nainstalovat i verzi pro PC.

Vím jistě, že bych nechtěl mít vedle klávesnice čtverečkovaný papír s tužkou a ručně si mapovat jednotlivé lokace. Tak jistý jsem si sice byl i s tím, že dungeony nikdy hrát nebudu, ale momentálně si vlastnoruční mapování nedokážu dost dobře představit. Ve třetích Branách Skeldalu naštěstí probíhá mapování automaticky a navíc jsem měl možnost libovolně si psát do mapy vlastní poznámky, takže jsem byl v tomto ohledu maximálně spokojen.

Na začátku jsem si zvolil ženskou postavu, protože lépe vypadala a měla lepší hlas. Namluvené je sice jen intro a outro, ale obličej hlavní postavy jsem viděl celou hru. Byly mi srozumitelně vysvětleny základní herní mechanismy a mohl jsem se pustit do prozkoumávání lokací, četných soubojů a hledání zajímavých předmětů, kouzel, manévrů či skladeb. Nakonec se mi podařilo najít nebo se naučit vše, co bylo v deníku. Skladby jsem až na výjimky nepoužíval do chvíle, než jsem získal skladbu génius na zvyšovaní zkušeností při boji, kterou jsem od té doby hrál neustále. Bez hraní na hudební nástroje je všude hrozné ticho, ale to je asi záměr, aby skladby více vynikly.

Do doby, než jsem se dostal do Labyrintu šeptajících ryb, jsem měl vcelku nouzi o peníze a zlepšování dovedností u učitelů či nakupování magických předmětů bylo mimo mé možnosti. V labyrintu jsem však mohl nalovit nekonečné množství ryb a jak jsem následně zjistil, lze je pak s postavou s vyšším charismatem prodat za 30 zlatých, takže bylo po problému. Na konci hry jsem měl přebytek asi 50 tisíc.

Humor v rozhovorech je těžce pubertální, a i když jsem občas jen kroutil hlavou, jak se něco takového mohlo do finální verze dostat, od hraní mě to neodradilo. Hádanky nebyly nic extra těžkého ani nic úplně lehkého a v naprosté většině případů se daly vyřešit bez napovídajícího kouzla, což beru určitě jako plus. Lokace byly nápadité a vcelku různorodé. Nejvíce se mi líbilo v útrobách mrtvého draka a naopak nejhorší byly bažiny s labyrintem. Ke konci už mě hra moc nebavila a byl jsem rád, že už jí mám za sebou, ale jednalo se v podstatě jen o poslední lokaci. Jsem zvědav, jaký další dungeon mě zaujme natolik, abych se do něj pustil.

Pro: Xzone edice, automatické mapování s poznámkami, deník, hudba, hádanky

Proti: pubertální humor, bez hraní skladeb je všude hrozné ticho, konec

+28

Puzzle Bobble VS

  • NGage 30
Tak tohle se opravdu nepovedlo. Chtěl jsem si na N-Gage vyzkoušet něco lepšího, než Puyo Pop a při výběru sáhl po Puzzle Bobble VS. Hůře jsem si snad ale vybrat nemohl. Už Puyo Pop byl krátký a zvládl jsem ho dohrát asi za tři hodiny, ale že Puzzle Bobble VS bude ještě kratší a za hodinu bude hotovo jsem opravdu nečekal.

Střílení a následné spojování různě barevných bublin mě vcelku bavilo, horší bylo, že některé barvy, a zvláště pak tmavší odstíny, bylo těžké od sebe rozeznat. Zpočátku jsem tak dělal spoustu zbytečných chyb, ale po čase jsem použité barevné paletě přivykl a už se hrálo mnohem lépe.

Hrál jsem na nejtěžší obtížnost, protože jsem se dočetl, že po jejím zdolání uvidím nějaké speciální zakončení. Nečekal jsem však, že i na Hard bude hra tak jednoduchá. Když máte štěstí na bubliny, a to jsem já měl až podezřele často, je dokončení kola otázkou pár minut. Pokud jsem nějaké kolo musel opakovat, bylo to maximálně třikrát. To by nevadilo, kdyby hra nabízela alespoň dvacet kol. Bohužel jich však je jen šest a to je sakra málo.

Příště musím z N-Gage titulů lépe vybírat a snad se mi podaří narazit na něco opravdu kvalitního, co půjde dokončit. Koukám na tebe Barakele. Láká mě třeba první Tony Hawk, ale bojím se, že budu mít potíže s ovládáním. Uvidíme, něco z té necelé stovky her musí stát za to.

Pro: střílení a spojování bublin

Proti: krátké, špatně rozeznatelné barvy bublin, jednoduché

+10

Puyo Pop

  • NGage 50
Původně jsem při pobytu na chatě chtěl hrát RPG Barakel: Fallen Angel, které jsem před několika lety rozehrál, ale nikdy nedohrál. Když mi však hra s obnovujícími se nepřáteli nechá unést prodavačku léčivých lektvarů, kterých si můžu do zásoby koupit jen devět a já jí musím jít zachránit a dostat se zpět pouze s těmi devíti lektvary, hned jsem si vzpomněl, proč jsem Barakela odložil na neurčito. Puyo Pop sice není úplně tou adekvátní náhradou, jakou bych si představoval, ale lepší, než nic.

Jde v podstatě o mix Tetrisu a spoj tři her (v tomto případě spoj čtyři), což by mohlo vést k domněnce, že přemýšlení zde nebude hrát nějakou zásadní roli. Opak je však pravdou. Spojování čtyř stejně barevných kuliček sice nic složitého není, ale docílit toho, aby zmizelo více kuliček nejlépe v několika vlnách a soupeři se zaplnila celá herní plocha, to už chce opravdu pečlivé plánování.

Zpočátku to jde lehce, kuličky padají pomalu a soupeři nejsou tak šikovní, ale poslední asi tři kola mi dala fakt zabrat. Zdolat všech dvanáct kol v rámci scénáře i všech čtrnáct nepovinných puzzlů se mi však podařilo a mohl jsem opustit ostrov Puyo Land. Puyo Pop mě pobavilo nejen svým názvem, ale i vzezřením a hudbou. Bohužel i za tak krátkou herní dobu, kterou jsem u hry strávil, se dostavil stereotyp. Určitě vyzkouším i další N-Gage hry a doufám, že se budu bavit více.

Pro: název, hudba, hratelnost

Proti: po čase stereotyp

+10

Desert City Stunt

  • Browser 20
Na návštěvě u rodičů si můj starší syn chtěl zahrát nějaké závody a nakonec se mu zalíbilo Desert City Stunt. Jelikož toho ještě nemá mnoho nahráno, držel jen šipku dopředu a nitro a já se snažil vybírat ty prapodivné zatáčky, které na tratích jsou. Fyzika zde funguje prazvláštně a auta lze ovládat i ve vzduchu, jen jsem se to za těch šest tratí nestačil pořádně naučit.

Desert City Stunt je arkáda jak řemen a za moc nestojí nic od nesmyslného rozrážení sudů či hromad pneumatik, přes neskutečně dlouhé skoky, které vozidlo mnohdy vyhodily mimo trať, až po vítězné výbuchy v cílové rovince. Snad jediné, co se mi na hře líbilo, byla hudba a speciální odrazové rampy na poslední trati, a kdyby nešlo o tak krátkou záležitost, určitě bychom ji nedokončili.

Přesto, že se synek po každé dokončené trati hodně radoval, jsem rád, že mu pak můj brácha ukázal staré dobré tituly v podobě Arcade Volleyball, a především pak Tunneler 2.0, u který se bavil mnohonásobně více. Vypadá to, že už dozrál do věku, kdy se hraní stane běžnou součástí jeho života.

Pro: hudba, poslední trať

Proti: prapodivná fyzika, překážky na trati, šílené skoky, volná jízda

+10

Armikrog

  • PC 60
Neverhood je legenda, a i když nepatří mezi mé nejoblíbenější adventury, jeho pokračování, které vzniklo téměř dvacet let po něm, mě vcelku lákalo. Hodnocení mě sice trochu odrazovalo, ale přesto jsem se rozhodl hru vyzkoušet.

Zpočátku vypadá všechno skvěle, intro je boží a pohled z okna první místnosti také, a to dokonce opakovaně. Příšera se pak už ale neukáže, humor ustoupí do pozadí a až na občasné záchvěvy a mravenčí prezidenty se jmény Thomas Jeffersant, Abrahant Lincoln a Theodore Roosevelant se už neobjeví. Jeden logický problém střídá druhý a po splnění všech v dané budově dochází k přesunu známým vozítkem do další, a tak stále dokola.

Nenarazil jsem snad na žádný větší zásek, což jsem uvítal, bohužel kvůli tomu rychlému tempu, které si hra drží po celou dobu, přišel konec daleko rychleji, než jsem očekával. Z postav, kterých se ve hře za tak krátkou dobu moc nemihlo, jsem si nejvíce oblíbil hlavního hrdinu Tommynauta a mimino P. Otravný pes Beak-Beak mi naopak spíše lezl na nervy a prapodivné a téměř na chlup stejné pasáže v jeho podání mě vůbec nebavily.

Hudba už není tak skvělá, jako v předchůdci, asi Terry Scott Taylor při její tvorbě spořádal méně modelíny. Stále však má něco do sebe. Že v moderní adventuře nefunguje dvojklik na rychlé opuštění lokace bych ještě bral, autoři nějakým způsobem museli natáhnout herní dobu, a přesto to není žádný zázrak, že mi ale i po tolika letech od vydání a několika opravách občas vypadnou titulky nebo zvuk, jsem nečekal. Hrát se to dá, ale jestli někdy bude nějaké příště, tak bych prosil lepší zpracování s delší herní dobou.

Pro: intro, občasný humor, příšera, mravenčí prezidenti, hudba, Tommynaut, P.

Proti: málo humoru, krátké, Beak-Beak a pasáže s ním, bugy

+16

Indiana Jones and the Staff of Kings

  • Wii 65
Letos jsem se podruhé vžil do role Indiana Jonese, avšak tentokrát jsem k jeho ovládání nepoužíval myš a klávesnici, ale Wii Remote a Nunchuck. Jelikož šlo teprve o mou druhou větší hru na Wii (když nepočítám plošinovky), musel jsem se zpočátku trochu prát s ovládáním a neposednou kamerou. Oboje občas zazlobilo, ale nakonec si to sedlo.

Hra obsahuje pouze šest levelů, což by se někomu mohlo zdát málo. Já se svým sklonem k dokončování her na sto procent jsem v ní však podle statistik strávil téměř čtrnáct hodin. Určitě to nebylo sbíráním ukrytých artefaktů, u kterého jsem se bavil stejně, jako v Emperor's Tomb, akorát kdoví proč artefakty znázorňoval Indyho levitující klobouk a prohlédnout jsem si je mohl leda v albu. Časově nejnáročnější totiž byly takzvané pohyby slávy. Některé byly jednoduché a splnil jsem je během několika minut v podstatě bez velké snahy, ale pár jich bylo opravdu zapeklitých a jejich splnění mi trvalo klidně i několik hodin.

Prvních pět levelů je klasický Indiana Jones, hledající poklady, řešící hádanky a čelící neustálému smrtícímu nebezpečí v Súdánu, Panamě nebo Nepálu, ale poslední level je úplně odlišný (až na to smrtelné nebezpečí) a přesto, že není moc dlouhý, jeho zdolání mě stálo spoustu času a sil. Snad vše je zde špatně počínaje zvláštní likvidací nepřátel pomocí klavíru zavěšeného ramenu na jeřábu, přes neskutečně frustrující bitku a konče špatně ovladatelnou honičkou na motorkách. Snad jen přestřelky, které jsem jinak moc nemusel, jsou slušně hratelné, ale možná až moc dlouhé.

Každého fanouška, včetně mě, jistě potěší i filmová hudba, která ve hře mnohokrát zazní. Jenom hudba v menu, kde se z rádia linula zvláštní melodie, mi moc nesedla. Z bonusů, které lze získat za určitý počet nasbíraných artefaktů nebo splněných pohybů slávy, jednoznačně vyčnívá hratelná verze Fate of Atlantis. Nevím sice, proč bych hrál tuto legendární adventuru zrovna na Wii, ale už mít tu možnost je super. Hrát Staff of Kings v kůži Hana Sola nebo Henryho Jonese však také není úplně k zahození. Bohužel se však vzhled postavy nezmění v cutscénách, takže je to celé takové polovičaté.

Pro: Indiana Jones, artefakty, měnící se prostředí, hádanky, hudba, bonusy

Proti: občas ovládání a kamera, poslední level, hudba v menu

+14

Styrateg

  • PC 65
Jednoduchá tahovka se zvláštním názvem, který s největší pravděpodobností vznikl přesunutím posledního písmena v anglickém výrazu Strategy, je oddychovka, u níž jsem prožil pár příjemně strávených hodin bez jakéhokoli spěchu.

Hra nabízí dva režimy, kdy lze hrát jako strategie nebo jako RPG. Rozdíl je sice jen v tom, že v prvním režimu je omezený počet tahů v každé misi a ve druhém ne, ale já byl za tuto volbu rád, protože jsem se mohl volně pohybovat po mapě a nemusel sledovat, kolik tahů mi ještě zbývá.

Zpočátku jsem neměl žádné vybavení a boje byly celkem náročné, ale v ruinách, jeskyních a magických věžích jsem nacházel náhodné předměty, díky kterým se mi postupně zlepšovaly všechny vlastnosti. Někdy šlo opravdu o super kousky a obchod, který byl pro mě ze začátku drahý, nabízel mnohdy horší věci, a tak jsem ho v podstatě nevyužil. Vlastnosti se mi zlepšovaly i s každým dalším levelem postav, kdy jsem rozděloval získané body.

Postupně se ke mně přidávali další bojovníci, ale jelikož nebyli na koni, tak měli málo akčních bodů na pohyb a boj. Celou dobu jsem si tak v podstatě vystačil s původní trojkou, kdy hlavní hrdina a jeho pobočník objevovali a bojovali, čaroděj léčil a odvolával kletby a zbytek týmu se ani do boje nedostal.

Znovuhratelnost je téměř nulová, protože počáteční vlastnosti postav jsou v podstatě zanedbatelné a žádný další prvek, kterým by se hra při dalším projití lišila, hra nenabízí. Celkem jsem se bavil, ale znovu to zkoušet nemusím.

Pro: oddychovka, možnost vypnout omezení počtu tahů, vybavení postav

Proti: zbytečný obchod, téměř nulová znovuhratelnost

+17

Pilgrims

  • PC 80
Pilgrims je taková jednohubka, kterou jsem s radostí zhltnul na jeden zátah. Amanita Design se vrátila v plné síle a po ne příliš povedeném Chuchlovi vydala naprosto nečekaně další vtipný kousek, který se může směle zařadit mezi to nejlepší, co tato firma vyprodukovala.

Činnosti řešené pomocí karet jsou vcelku originální a je fajn takovýmto způsobem obměnit klasické ovládání adventur. Nejvíce jsem si oblíbil loupežníka, ale ani další hratelné i nehratelné postavy nebyly špatné.

Zvuky jsou opět skvělé a dabingu je zde nezvykle tak z půlky rozumět, ale styl zůstal stejný, jako v předchozích hrách od Amanity. Abych získal všechny karty, musel jsem hru rozehrát čtyřikrát, ale dohrál jsem jí jen dvakrát. Další hraní nemá moc smysl, jedině snad se synkem, který by byl z Pilgrims jistě nadšený.

Pro: humor, karty, loupežník, zvuky, dabing

Proti: krátké

+27

Northmark: Hour of the Wolf

  • PC 70
Hrábě v trávě znám především díky tomu, že jejich tituly byly často součástí přílohy herních časopisů. Jen u jubilejního dvoustého SCORE je pět z dvaceti her právě od Rake in Grass. Přesto, že jsem dříve hry z příloh hojně zkoušel, doposud jsem od těchto vývojářů nic nehrál, protože mě nic nezaujalo. To se změnilo se hrou Northmark: Hour of the Wolf.

Příběh mi přišel jako mix významných fantasy ság v čele s Pánem prstenů (Hobiti), Hrou o trůny (zmíněný příchod nemrtvých ze severu) nebo Zaklínačem (nepřátelství lidí vůči elfům a trpaslíkům), a i když je dost otřepaný, mě se celkem líbil. Karetní souboje mě bavily hodně. Jejich princip jsem pochopil za chvilku a nejsou moc těžké, což mi vcelku vyhovovalo.

Největší chybou Northmarku je to, že kvůli neúspěšné Kickstarter kampani působí trochu nedodělaně. Příběh končí asi v polovině, mapa je poloprázdná a nesedí některé statistiky. Třeba skrýší jsem našel 17 z 15, otevřel jsem šest truhel a statistiky mi hlásí sedm a nejvíce mě mrzí, že nemohu zkompletovat všechny karty. Ze 196 jsem jich nasbíral 110, vím o dalších šesti, na které jsem neměl peníze, ale kde je těch zbylých 80 netuším.

S nedostatkem financí na vývoj souvisí i herní doba, která měla být dvojnásobná. Rád bych pokračoval dále, poslouchal příjemný hudební podkres a přečetl další kupu rozhovorů, v nichž nechybí humor všeho druhu. Vývojáři si v nich dělají srandu dokonce i sami ze sebe, že používají stejné postavy, aby ušetřili. Bohužel žádný přídavek nikdy nebude.

Pro: příběh, souboje, hudba, rozhovory, humor

Proti: nekompletní, krátká herní doba

+15

Disciples: Sacred Lands

  • PC 80
Tahové strategie hraji zřídka kdy, ale z toho mála, co mám za sebou, svou kvalitou jasně vyčnívá Disciples II: Dark Prophecy. Když se mi podařilo sehnat krabicovou verzi prvního dílu, bylo jasné po čem sáhnu, až někdy zase dostanu chuť na tahovku. Po dokončení instalace z CD se mě instalátor zeptal, zda nechci spustit preview video a prohlédnout si obrázky z druhého dílu, tak jsem to zkusil a překvapivě video šlo, ale u obrázků vyskočila chybová hláška. Čekal jsem to spíše obráceně.

Disciples: Sacred Lands je v podstatě osekanější verze dvojky. Nejvíce viditelným rozdílem je beze sporu grafická stránka hry, ale tu většinou příliš neřeším, pokud mě vyloženě neodpuzuje od hraní. Důležitější jsou pro mě jiné aspekty, jako je menší počet kapitol, omezený počet předmětů, které mohou nést velitelé nebo menší variabilita úkolů.

Hrál jsem za své oblíbené Zástupy nemrtvých, a přesto, že každá kampaň zahrnuje pouze čtyři kapitoly, dokončení mi trvalo celkem dlouho. To je dáno nejspíše tím, že musím prozkoumat každý kout, abych získal co nejvíce zkušenostních bodů a hlavně abych náhodou nepřišel o nějaký cenný předmět. Nejdelší mi přišla druhá kapitola, v níž jsem se jako v jediné dostal přes sto tahů, ale nejtěžší byla až ta poslední. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale první Disciples stojí hlavně na návykové hratelnosti.

Co jsem koukal na průchody hrou za další frakce, tak úkoly jsou v podstatě stejné, kdy jde o to někoho zabít, dobýt zříceninu, pokrýt 70% mapy nebo dobýt určité město. Při kompletním průzkumu mapy se splní v podstatě samy, a tak jediný důvod, proč zkoušet další frakce, je podle mě hlavně kvůli vyzkoušení odlišných jednotek.

Zajímavé bylo, že mimo pár jednotek, které byly na mapách neutrální, jsem se jako se soupeřem nesetkal s Legií zatracených. Asi vývojáři nechtěli na hráče nasadit tři soupeře najednou. K jedničce se už s největší pravděpodobností vracet nebudu, protože téměř dokonalá dvojka je daleko vypiplanější, přesto však stojí minimálně za vyzkoušení.

Pro: Zástupy nemrtvých, herní doba, zabírání půdy, průzkum mapy, hratelnost

Proti: příběh, malá variabilita úkolů

+15

Portal

  • PC 70
Logické hry moc nevyhledávám, a tak jsem se k prvnímu Portalu dostal až téměř třináct let po jeho vydání. Po Counter-Strike je to vlastně teprve druhá hra od Ventilové korporace, kterou jsem hrál a nepředpokládám, že se to někdy v brzké době změní.

Vyhovovalo mi, že mě Portal až na pár míst netrápil příliš složitými hádankami a vše pěkně odsýpalo. Hra je protkána skvělým humorem a je jen škoda, že mi často blbly titulky, kdy se třeba každá třetí či čtvrtá věta GLaDOS nezobrazila, což je nejspíše současný problém a dříve tím hra netrpěla. O pár vtipných hlášek jsem tak přišel. Že jsou portály zcela bezpečné, akorát se nikdy nesmím dotknout konce portal gunu a zbraň se nesmí ani zčásti namočit do vody, jsem se však naštěstí dozvěděl.

Bavilo mě lovení achievementů, z nichž je bezesporu nejlepší devíti kilometrový pád, trvající několik minut. Hlavní příběhová linka není příliš dlouhá, ale vyzkoušel jsem pokročilé mapy, a ty mi chvíli zabraly. Na výzvy na čas, počet kroků nebo počet portálů jsem se ale vybodnul. Na to bych neměl nervy.

V podstatě jsem dostal to, co jsem od hry po zhlédnutých videích a přečtených recenzích očekával. Pohodovou logickou hru z pohledu první osoby. Sice se vcelku rozcházím s obecným hodnocením, ale to je tím, že takovéto kousky nejsou úplně mým šálkem a daleko více se zabavím u jiných žánrů. Závěrečný soundtrack byl ale parádní, ne že ne.

Pro: humor, achievementy, soundtrack

Proti: blbnoucí titulky, není to úplně hra pro mě

+30

The Quest For The Rest

  • Browser 55
Jedna z prvních her od Amanity, která lze spustit pouze přes prohlížeč, nese jasný rukopis tvůrců. I když bych nehrál The Quest For The Rest přímo z oficiálních stránek Amanity, hned bych věděl, že se jedná o jejich dílo, protože Samorost zde čouhá z každého rohu.

Jde o opravdu kraťoučkou hříčku se třemi človíčky, kteří musí překonat (doslova) pár překážek, aby se dostali k dalším človíčkům. Při svém pár minutovém putování narazí na několik zvířátek, která jim buď brání v cestě nebo naopak pomáhají dál.

Jediné, co po mě hra chtěla, bylo klikání na interaktivní místa a sledování, co se stane pak. Pokud ještě existuje někdo, kdo od Amanity nic nehrál, pak je The Quest For The Rest na seznámení se s tvorbou tohoto studia přímo ideální. Je to zdarma a těch pár minut může obětovat každý.

Pro: vtipné momenty, animace, zvuky

Proti: kraťoučké

+15

QWOP

  • Browser 20
To jsem si zase jednou dal. Kwoky po čase vybral do DH Masters něco, co se nedá pořádně hrát. Hra QWOP mi hodně připomínala arkádu Getting Over It with Bennett Foddy, kterou jsem přidával na DH a nebylo pro mě tedy až takové překvapení, že autor je stejný.

Spousta hráčů občas končila v minusových číslech, ale mě starty celkem vycházely a můj nejhorší výkon byl 0,1 metrů. Chvíli jsem se "běžce" v červeném trikotu pokoušel naučit ovládat a celkem daleko (přes dvacet metrů) jsem se dostal pomocí kláves W a O. Nedařilo se mi ale moc zlepšovat, a tak jsem nakonec našel návod a skončil u kláves Q a W, které stačily k tomu, abych se dostal až do cíle.

Na padesátce mě sice trochu zbrzdila překážka a chvíli jsem jí táhnul za sebou, ale pak se mi jí podařilo zbavit a dobelhat se až na stovku, za níž je písek. Celá hra je tedy rozběh na skok daleký s jednou překážkou, ale nevím, kdo se rozbíhá sto metrů. Stovka mi trvala asi čtyřicet minut, protože klávesy Q a W mi o moc větší rychlost nedopřály a ještě jsem si u toho psal s bratrem. Do cíle jsem se dostal, a tak nemám důvod hru znovu zapínat, protože znám lepší způsoby, jak trávit svůj volný čas.

Pro: zajímavá zkušenost

Proti: ovládání, "běh", překážka

+16

Rayman Origins

  • Wii 75
Každoroční společné hraní na Wii, které si se ženou již čtvrtým rokem dopřáváme, jsme nemohli vynechat ani letos. Po Mariovi, Donkey Kongovi a Kirbym přišel na řadu Rayman, jakožto další z ikonických postav plošinovkového světa. Já hrál za klasického Raymana a Romča střídala charaktery od Globoxe přes Blue Raymana až nakonec skončila u Teensy Queen.

Po pár zdolaných úrovních si vždy stanovíme, co všechno budeme sbírat. Tady byl cíl jasný, najít všechny klece s Electoony, posbírat minimálně takový počet Lumíků, který stačí na zisk alespoň jednoho dalšího Electoona a získat všechny zuby v Tricky Treasure levelech. Medaile za 350 Lumíků jsou totiž jen pro dobrý pocit a poháry za excelentní časy také. První dva cíle až na výjimky nebyly příliš složité a v mnoha úrovních se nám podařilo získat i další Electoony, ale zubů jsme nashromáždili jen osm.

Zbylé dva bychom asi také nakonec ukořistili a kvůli tomu vůbec poslednímu jsme se dokonce museli zdoláváním několika počátečních úrovní na čas dostat na celkový počet 200 Electoonů, ale už jsme na to prostě neměli nervy. Když jsme se navíc podívali na YouTube, jakou odměnu bychom za zkompletování rudého chrupu získali, nestačili jsme se divit, co za příšernost si vývojáři vymysleli. Stačilo nám jen shlédnout gameplay bonusového levelu, abychom se ujistili, že tohle opravdu zapotřebí nemáme.

Nechybí samozřejmě i na rychlost laděné pasáže či dokonce celé úrovně, které přímo nesnáším a útěk před hordou pavouků, netopýrů, ryb a kdo ví, čeho ještě, bych z plošinovek vystřihl. Zde naštěstí není těchto pasáží tak velké množství a plnění těch deseti Treasure levelů s bonusovou zemí mrtvých je pouze dobrovolnou zkouškou nervů, kterou není nutné absolvovat k dokončení hry. Takto bych to řešil i jinde a klidně bych se obešel i bez těch několika pasáží ve standardních levelech.

Skvělý byl vývoj postav, které neustále dostávaly do vínku nové schopnosti. Ke skákání tak postupně přibylo i mlácení a kopání, vznášení se, zmenšování, potápění a nakonec i běhání po stěnách. Celkově je Rayman Origins kvalitní plošinovkou s výbornou hudbou a celkovým ozvučením, kterou bych na počítači s největší pravděpodobností nehrál, ale na Wii ve dvou šlo o skvělou zábavu.

Pro: Rayman, nové schopnosti postav, hudba, ozvučení, multiplayer

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+18

Duke Nukem Forever: The Doctor Who Cloned Me

  • PC 70
Po dohrání Duke Nukem Forever jsem stále neměl dost a chtěl jsem přídavek. První DLC nabízí jen nový obsah pro multiplayer, což mě nebere a navíc ani nevím, jestli jsou vůbec ještě funkční servery. The Doctor Who Cloned Me však přináší pokračování příběhu ze základní hry, což bylo přesně to, co jsem hledal.

Moc se toho nezměnilo. Duke je pořád hláškující drsňák s hlasem Jon St. Johna, znovu je třeba potlačit invazi mimozemských vetřelců a nejvyšší dostupná obtížnost při prvním hraní Come Get Some je stejná, jako v základní hře.

Nějaké novinky tu však jsou. Hlavní jsou bezesporu Dukovi klony, které jsou trochu hloupější, než originál a existuje dokonce více národních verzí, a to se vyplatí. Stejně, jako v Duke Nukem 3D: Plutonium Pak se zde objevuje zvětšovač (a ještě jedna zbraň, ale ta mě nezaujala) a také prostředí se sem tam změnilo (Měsíc).

Nebavil jsem se při hraní tolik, jako u Duke Nukem Forever a celkově mi to přišlo jako splácanina toho, co se nevešlo do základu, ale určitě nelituji času, který jsem u tohoto DLC strávil. Bohužel jej nebylo mnoho, a i přesto, že se jedná o rozšíření, čekal jsem trochu delší jízdu. Snad se ještě setkáme Duku a společně nakopeme další mimozemské zadky.

Pro: Duke Nukem, Jon St. John, humor, zvětšovač, obtížnost

Proti: splácanina, krátké

+20

Půl kila mletýho

  • PC 45
Čtvrtá hra z Majerovic universa přesedlala z adventurního žánru na akci z pohledu třetí osoby. Už Žhavé léto 3 ½ se odchýlilo od klasického point and click pojetí a přineslo řadu akčních pasáží, ale zde již adventurní prvky vymizely úplně. Změna žánru ale jistě není tím hlavním důvodem, proč je Půl kila mletýho tak špatnou hrou.

Zpočátku mě hra zaujala a celkem i bavila, bohužel mlácení, střílení a posléze i přejíždění zombíků mě velmi rychle omrzelo a moc dalších aktivit ve Snake City a okolí není. Skoky s autem, které se dá mírně vylepšit, byly sice příjemným zpestřením při projíždění pustou krajinou, ale samozřejmě nezabaví věčně.

Dělal jsem tak, co po mě hra chtěla a rychle postupoval ke konci. Určitě doporučuji Steam verzi, která obsahuje achievementy, jejichž plnění vyplní hluchá místa. Zkoušel jsem i krabicovku s českými titulky, ale ta mi často padala. Steam verze mi spadla jen párkrát, avšak vždy chvilku před checkpointy, takže mě to moc nepotěšilo.

Sem tam některá z postav prohodí něco vtipného, ale vesměs jsou rozhovory spíše nudné až trapné. Celkově jde jednoznačně o nejhorší díl a je jen dobře, že Centauri Production již nechali sérii být a nevypadá to, že by s ní studio mělo ještě nějaké plány. Některé hry si své hodnocení nezaslouží, ale tato do nejhorší stovky na DH jednoznačně patří.

Pro: začátek, achievementy

Proti: stereotyp při likvidaci nepřátel i jízdě autem, trapný humor, pády hry

+22

Duke Nukem Forever

  • PC 80
Na Duke Nukem Forever jsem se těšil a zároveň se trochu obával toho, co na mě po těch patnácti letech od vydání Duke Nukem 3D vybafne. Dlouhý vývoj je na hře znát, ale přesto jsem do rukou dostal titul, při jehož hraní jsem se bavil, a to hodně.

Král je zpět. Největší drsňák, který kdy kráčel po naší planetě, se musí na chvíli vzdát bezstarostného života plného žen, piva a žen a odrazit další mimozemskou invazi. Nechybí nesmrtelné hlášky v podání Jon St. Johna, narážky na všechno možné včetně předchozího dílu (první level je videohra s posledním bosem původní hry) ale ani místy trochu ujetý humor či netradiční zbraně, jako je zmenšovač nebo zmrazovač.

Už si nepamatuji, na jakou obtížnost jsem hrál Duke Nukem 3D, ale tady jsem si zvolil tu nejtěžší dostupnou při prvním hraní Come Get Some, protože novější akční hry jsou prostě jednodušší. Nojo, ale Duke je ze staré školy a jednoduché to opravdu nebylo. Navíc jsem si hru ještě ztížil tím, že jsem v nastavení nepovolil rozšíření inventáře, které podle zdejší diskuze hra hned po vydání ani neumožňovala. Musel jsem si tak vystačit se dvěma zbraněmi najednou namísto čtyř a z toho jednou byla kvůli ačívu Dukova zlatá pistole, která mi však častokrát zachránila zadek.

Jedna z věcí, co mi vadila bylo kopání. Zde totiž Duke používal nohy mimo chůze jen k otevírání dveří rozkopávání různých překážek či k zašlapávání zmenšených nepřátel, ale to vše se dělo tak nějak automaticky. V Duke Nukem 3D šlo používat nejen pravou, ale i levou nohu nebo dokonce obě naráz a to kdykoli během hry. V Duke Nukem Forever tak nějak nahradily úlohu nohou ruce, ale už to nebylo ono.

Spousta levelů byla skvělých včetně těch, kde jsem byl zmenšený (až na část s minibosem) a zpočátku se neustále střídalo okolní prostředí. Nemohu zapomenout ani na minihry v podobě pinballu, kulečníku, či basketu. Z kombinace děvky, chlast a chlebíčky chyběly asi jen ty chlebíčky, ale jiných pochutin byl dostatek. Po dokončení se mi zpřístupnila spousta bonusů, jako jsou obrázky nebo trailery z nekonečného vývoje, nesmrtelné hlášky Duka a nejvíce mě potěšil asi vývojářský deník. Nevím, jestli ještě někdy bude nějaké další pokračování, ale DLC The Doctor Who Cloned Me určitě vyzkouším.

Pro: Duke Nukem, Jon St. John, humor, zmenšovač, zmrazovač, obtížnost, minihry, bonusy

Proti: nemožnost kopání kdykoli během hry, ke konci stereotyp

+24

Reprobates

  • PC 70
Poslední adventura od Future Games, kterou jsem nehrál, je zdárně za mnou a přesto, že se nezařadí mezi mé nejoblíbenější tituly v tomto žánru, nemohu prohlásit, že bych se nebavil. Námět je zajímavý a tajemný ostrov, kde se neustále objevují a ztrácejí lidé, mě ihned pohltil a jen tak nepustil.

Dlouho jsem byl zmatený, jako sám hlavní hrdina hry, ale ta nejistota byla skvělá. Fakt, že vždy přes noc přijdu o věci, a přichází tak stále stejná rutina v podobě obcházení ostrova, mluvení se všemi lidmi, na které narazím a sbírání kamenů, klacků a když neprší, tak i suché trávy, už tak skvělý nebyl, ale zvykl jsem si. Stejně tak jsem si musel zvyknout na ostrovní lokace, které byly každý den zabírány z jiného pohledu, což mi přišlo vcelku originální a vývojáři alespoň využili více z toho, co vytvořili.

Nejvíce mě bavily snové pasáže, které jsou bohužel jen tři, ale minihry v podobě zelenooranžových rébusů, které jsem v nich musel řešit, bych vypustil. Nejdřív jsem ani pořádně nevěděl, co v nich mám vlastně dělat, a když jsem na to přišel, stejně mi nešly moc dobře ovládat. Zbytek nočních můr je ale parádní a je jen škoda, že jich nebylo více.

Doplňování energie skoro nebylo potřeba, protože ji opuštění lokace dvojklikem neubíralo a běhání po lokacích jsem oželel, takže jsem vodu v lahvi, sušenky nebo ovoce využil jen párkrát a asi dvakrát se napil z potoka. Po vyspání je energie automaticky doplněna na maximum, a tak mi tento prvek přišel trochu zbytečný. Místy je ze hry cítit nedodělanost, ať už co se týče zmíněné energie, tak také v evidentně osekaných rozhovorech či zvláště ke konci zvýrazněných obrysech některých interaktivních předmětů. Dá se to však přežít.

Vysvětlení, proč se lidé objevují na ostrově (díky deníku Dietera Schwarze), bylo vcelku uspokojující, i když nemuselo být až tak podrobné. Co se však stalo s ostatními zatracenci jsem se nedozvěděl, a tak předpokládám, že zůstali na ostrově. Chybí mi vývojáři, kteří by vytvářeli podobné adventury, a tak doufám, že brzy na nějaké natrefím.

Pro: námět, tajemný ostrov, nejistota, jiné pohledy na lokace, snové pasáže

Proti: každodenní rutina, minihry, nedodělanost

+23

Alpha Polaris

  • PC 65
Konečně venku nasněžilo, i když jen takový poprašek, a tak jsem se pustil do hry se sněhem od finských vývojářů, která se odehrává v Grónsku patřícím pod Dánsko. Aby těch národností nebylo málo, hlavním hrdinou je zde Nor, kterému občas jeho spolupracovník nadává do Švédů. Mimo Islandu a dvou souostroví jsou zde tak zastoupeny všechny severské státy či autonomní území.

Mým úkolem byl odchyt a studium ledních medvědů, o nichž jsem psal diplomovou práci, ale to se hned druhý den změnilo a bylo třeba řešit záhadný nález a s ním spojené noční můry všech obyvatel stanice. Občas jsem se při řešení hádanek na chvíli zasekl, ale nikdy to nebylo na tak dlouho, aby mě to nějak moc štvalo. Párkrát byla hlavní postava celá bílá a jednou se mi hra sekla a musel jsem ji vypnout přes správce úloh.

Zpracování rozhovorů, které mi kvůli vystouplým obrázkům postav hodně připomínalo Criminal Case na Facebooku, se mi příliš nezamlouvalo a narušovalo celkovou tísnivou atmosféru. Naopak občasná možnost různých odpovědí byla vcelku fajn, i když asi jen jedna měnila něco zásadnějšího a zajímalo by mě, kdo se rozhodl jinak, než že zůstane u Novy v pokoji přes noc. Já jsem si to před rozhovorem uložil a druhou možnost vyzkoušel, ale přišel jsem tím o jednu animaci a probudil jsem se ve svém pokoji.

Hra obsahuje pět postav plus medvěda a bubáka a asi dvacet herních obrazovek, což není moc, ale stačí to, i když by mohla být přece jen o něco delší. Koupil jsem si krabici a den na to, co mi přišla, byla Steam verze zdarma. Krabici mám tedy zabalenou a alespoň jsem mohl plnit achievementy. Alpha Polaris mě stála stovku, což tak nějak kvalitě odpovídá, jelikož je ale nyní zdarma, určitě stojí za vyzkoušení.

Pro: Grónsko, příběh, lední medvěd, tísnivá atmosféra, více odpovědí

Proti: bugy, zpracování rozhovorů, krátké

+22

Mercedes CLC Dream Test Drive

  • PC 45
Mercedes CLC Dream Test Drive je jednou z mnoha her na freeware poli, propagujících vozy určité značky. Když ale porovnám titul, jež dělá reklamu vozům s trojcípou hvězdou ve znaku s trojicí závodních simulátorů BMW M3 Challenge, Ferrari Virtual Race a Volvo: The Game, vychází mi z toho jako jasný poražený.

Na první pohled je znát, jestli na hře pracovali zkušení vývojáři nebo zda jej mají na svědomí ti, kteří stojí za absolutním propadákem jménem FlatOut 3: Chaos & Destruction. Graficky vypadají všechny čtyři hry podobně, i když Mercedesy možná trošku hůře.

O to větší je paradox, že jsem zrovna u tohoto titulu měl problémy se spuštěním, nejspíše kvůli špatné optimalizaci. A když se mi to konečně podařilo, stejně se mi hra mírně sekala. Samotné závodění není úplně špatné, ale na konkurenci prostě nemá. Pokud přemýšlíte o vyzkoušení freeware závodního simulátoru, doporučím ty tři výše zmíněné, ale Mercedes CLC Dream Test Drive určitě ne.

Pro: závody

Proti: špatná optimalizace, krátké

+15

Indiana Jones and the Emperor's Tomb

  • PC 70
Hru, kde je Indiana Jones hlavní postavou, jsem měl v plánu, avšak šlo o Staff of Kings na Wii a nikoli Emperor's Tomb na počítači. Proč si ale nevyzkoušet něco trochu staršího, kde platí jiné zákonitosti, než u novějších titulů.

Hned na začátku jsem se ocitl na okraji útesu a jelikož jde o koridorovku, musel jsem vyzkoušet, jestli z něj mohu spadnout. Odpověď zní ano! Žádná neviditelná zeď, která by mě před pádem chránila, žádné zábradlí, které nemohu přeskočit, prostě nic. I ztráta klobouku a následné sebrání pomocí klávesy má něco do sebe. Jen nevím, kam ho Indy schovává ve vodě, aby ho pak na souši vytáhl odnikud.

Když jsem se díval na gameplay před rozehráním, přišlo mi zvláštní, že v Praze mluví všichni německy, ale pak jsem zjistil podle mapy, která ukazovala Indyho cestu letadlem, že Praha je podle vývojářů v Německu. Socha svatého Václava na Pražském hradě, který vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti, už je pak třešničkou na nepovedeném geografickém dortu. Alespoň, že socha samotná se vcelku povedla.

Celkově jsem se při hraní hodně bavil, ale samozřejmě se objevili i věci, které mě na hře štvaly. V prvé řadě to jsou asi pěstní souboje. Ty jsou sami o sobě celkem zábavné a lze je okořenit občasným používáním biče na vyrážení zbraní nepřátelům z rukou, ale bylo jich na můj vkus až moc. A když si vzpomenu na jízdu lanovkou, za níž jsem stihl sestřelit snad více letadel, než slavný Rudý baron, tak ani se střelbou to není nijak slavné. Také žraloci a krokodýli, kteří utočili jen na mě a potápěči je vůbec nezajímali, mě moc nepotěšili.

Nejhorší ze všeho však bylo skákání. Je to paradoxně asi nejzábavnější složka hry, ale nic mě nedokázalo naštvat více, než skok špatným směrem v důsledku neposlušného ovládání nebo náhlého přetočení kamery a následný nechtěný pád do propasti. Zvláště v posledních skákacích pasážích při útěku před jakýmsi tankorypadlem a také při překonávání plošin, které vydržely na místě jen chvíli, jsem si řádně zanadával.

U novějších akčněji laděných her volím vždy tu nejtěžší obtížnost, ale Indyho jsem hrál na tu nejlehčí a nestydím se za to. Nevím, co zde přesně vyšší obtížnosti ovlivňují, ale počítám, že je to především větší zranění, které mi nepřátelé způsobují, a pak také jejich větší odolnost, ale už tak mi souboje dávaly dost zabrat. Hodně mě potěšila známá znělka, která se mi jen tak neoposlouchá a nebyl bych to já, abych se nepokusil najít všechny artefakty. Zaplnil jsem jimi celou vitrínu a zpřístupnila se mi za to galerie obrázků z vývoje hry, kterou by měl každý fanoušek Indiana Jonese alespoň zkusit. Je však potřeba dostatek trpělivosti a pevné nervy.

Pro: Indiana Jones, žádné bariéry, socha sv. Václava, bič, většina skákacích pasáží, hudba, artefakty

Proti: příliš mnoho soubojů, střelba, poslední skákací pasáže, občas ovládání a kamera

+34

Becher Roulette

  • PC 25
Ruletu, kde se sázejí opravdové peníze, jsem zkusil asi dvakrát. Jednou jsem vyhrál a podruhé ne, a tak jsem usoudil, že je na čase skončit. Častokrát jsem si ji také vyzkoušel střídavě s Dostihy a sázkami ve formě deskové hry.

Virtuální podoba rulety, tak jak jsem se s ní seznámil v Becher Roulette, mi však vůbec nesedla. Vypadá hůře, než většina DOSovek a ovládání také není nejpřívětivější. Když budu chtít příště zajít do virtuálního kasina, zvolím raději to z GTA: San Andreas, nacházející se v Las Venturas, kde kromě perfektně ztvárněné rulety mohu vyzkoušet také Black Jack, kolo štěstí nebo klasické herní automaty.

Pro: virtuální ruleta

Proti: celkové zpracování

+11

Becher Race 2003

  • PC 35
Závodní hra Becher Race 2003 je na tom o poznání lépe, než její o tři roky starší předchůdce. Zde už totiž nenastává taková nuda a místo pouhého kroužení po trati opravdu závodím s dalšími soupeři.

Není to sice žádná sláva, auto se chová prapodivně a tratě nejsou úplně dobře navržené, ale závodit se celkem dá. Potěšila mě přítomnost Škody Octavie RS a i sbírání lahví Becherovky, tequily či rumu, jež slouží jako power-upy, je příjemným zpestřením jednotlivých závodů.

Pro: závody, Škoda Octavia RS, power-upy

Proti: chování vozů, tratě

+10

Netvor Speed

  • PC 55
Netvor Speed dělající si už svým názvem legraci ze známé série závodních her, některé díly v lecčems předčí. Jasně, vizuálem asi těžko, ale minimálně systémem poškození, které má vliv na jízdní vlastnosti vozů bezesporu.

Cíl vydělat 100 000 euro, které jsou v plánu následně propít v místní putyce, je vcelku směšný, ale co na tom. Hlavně je třeba si hlídat stav nádrže, aby auto nezastavilo v půlce trati. Tím, že se na jednotlivé závody sází, jsem měl o motivaci postaráno a danou částku jsem si opatřil vcelku rychle. Nejde o žádný převratný titul, ale na freeware scénu celkem ujde.

Pro: systém poškození, doplňování paliva, sázení na závody

Proti: krátké, cíl hry

+16

Musaic Box

  • PC 70
Hidden object her je nepřeberné množství a je těžké mezi nimi najít takovou, která by nebyla jen o (někdy až frustrujícím) hledání. Já hrál snad jen Zulu's Zoo, což není titul čistě jen o hledání skrytých předmětů. A stejně je na tom i Musaic Box. Skryté předměty, v tomto případě části notových záznamů, zde sice hrají důležitou roli, ale stejně tak důležité je i sestavování skladeb, které jsem musel pomocí dílků různých tvarů správně poskládat.

Líbila se mi jak občasná potřeba určité činnosti pro nalezení papírku (otevření knihy, rozsvícení lampy, složení předmětu), tak i postupem času obtížnější skládání. Zpočátku bylo málo dílků, takže bylo snadné si se skladbou poradit, ale později jsem měl jako nápovědu k dispozici jen záznam podružného nástroje nebo dokonce záznam chyběl celý a navíc se zvětšila skládací plocha a přibyly dílky.

U poslední skladby jsem se již řádně zapotil. Chtěl jsem to vzdát a podívat se na návod, když mě napadlo správné řešení. Musaic Box určitě neoslní herní dobou a pět místností jsem měl vysbíráno vcelku rychle, skládání trvá o něco déle a záleží především na šikovnosti a hudebním sluchu. Já si vzal později sluchátka a šlo mi to o hodně lépe, protože jsem slyšel i tóny, které z reproduktorů tak patrné nebyly. Určitě mohu Musaic Box doporučit jako příjemnou jednohubku, jen nebuďte jako já a nasaďte si sluchátka hned se spuštěním hry.

Pro: sestavování skladeb, zpestření při hledání, vyvážená obtížnost

Proti: krátké

+15

Becher Race

  • PC 10
Becher Race snad ani nemá cenu hrát. Jedná se v podstatě jen o ježdění po okruhu a sbírání lahví Becherovky, případně jsem se ve druhém módu musel lahvím vyhýbat.

Ať jsem dojel v jakémkoli čase, pokaždé jsem vyhrál a šlo jen o to si daný čas vylepšit. Na to mi ale daleko lépe poslouží třeba TrackMania Nations, takže neexistuje žádný důvod, proč s Becher Race ztrácet čas.

Pro: auto jezdí

Proti: nekonečná nuda

+14

Becher Logical

  • PC 55
Becher Logical je další hrou, která patří do početného zástupu spoj tři logických rychlíků. Někde se předměty vystřelují a jinde zase prohazují a v Becher Logical platí ta druhá možnost.

Místo různobarevných kuliček je třeba nalézt tři a více zátek se stejnými symboly a někdy to byl opravdu oříšek. Na ukrácení dlouhé chvíle však znám řadu lepších titulů, než zrovna tenhle.

Pro: dobré na odreagování

Proti: zabaví jen na chvíli

+12

Chceš se stát Becherem?

  • PC 50
Chceš se stát Becherem? je na tom podobně jako Becher Kvíz. Jde sice o trochu jinou soutěž, ale znovu jsem zpočátku nevěděl odpověď téměř na žádnou otázku. V tomto ohledu je ale variace Milionáře trochu jednodušší, protože správnou možnost volíte ze čtyř variant a občas jsou ty nesprávné tak uhozené, že prostě nejde šlápnout vedle.

Nápovědy jsou vyřešeny originálním způsobem (duch Jana Bechera, kniha a zázračný likér) a také výhra nejde odmítnout. No řekněte, kdo by nechtěl 10 000 litrů Becherovky.

Pro: nápovědy, zajímavé informace ohledně Becherovky

Proti: zpočátku spíše tipujete

+10

Becher Kvíz

  • PC 50
AZ-kvíz jsem dříve vcelku sledoval a většinou, když jsem náhodou přepnul na Českou televizi a běžel zrovna nějaký díl této soutěže, dokoukal jsem ho až k bankomatu. Proč tedy nezkusit jeho virtuální variantu, zaměřenu na známý bylinný likér?

Protože odpovědi na většinu otázek nemám šanci znát, pokud nejsem zaměstnancem likérky, vyrábějící Becherovku. Otázky se však hodně opakují, takže jsem postupně znal správné odpovědi téměř na všechny. Pokud bylo autorovým hlavním záměrem seznámit hráče s Becherovkou a se vším, co se jí týká, pak myslím, že hra splnila svůj účel.

Pro: kvalitní zpracování, zajímavé informace ohledně Becherovky

Proti: zpočátku nevíte skoro nic

+13

BechSolit

  • PC 50
BechSolit není ničím jiným, než kopií klasické karetní hry Solitaire. Jednou z věcí, kterou se BechSolit od své předlohy liší, jsou ruby karet, na nichž jsou motivy Becherovky.

Dalším odlišným prvkem je vzhled, který je mnohonásobně horší, než první verze klasické součásti operačních systémů Windows. Hratelnost zůstala stejná, ale rozhodně nemůžu říct, že bych se k tomuto titulu chtěl ještě někdy v budoucnu vracet.

Pro: klasická hratelnost

Proti: původní Solitaire je mnohonásobně lepší

+8

BecherSlide

  • PC 60
BecherSlide je předělávka logické hry Hexxagon, ale místo toho, aby Marek Mojzík pouze okopíroval zavedené herní principy, jak to u podobných klonů bývá zvykem, přišel i s několika novými nápady.

Nejsou zde jen dva druhy herních kamenů (v tomto případě lahví), ale hned čtyři. Herní pole není šestiúhelníkové, ale má tvar Karlovarského kraje, České republiky, Evropy, Asie a nakonec i mapy světa.

Hráčům, které bavila předloha mohu BecherSlide s klidným srdcem doporučit a těm ostatním vlastně taky. Za zkoušku nic nedáte.

Pro: stará hratelnost, čtyři druhy herních kamenů, pět různých herních polí

Proti: časem omrzí

+11

BecherFlask

  • PC 20
Boulder Dash jsem nikdy nehrál a ani to do budoucna neplánuji, zkusil jsem si však jeden z jeho nesčetných klonů s názvem BecherFlask. Jak jsem ale následně zjistil, tento typ her mi moc nesedí.

Ujídání herní plochy ještě dejme tomu, ale přemýšlet, jestli zvládnu projít pod tímhle kamenem, aby na mě náhodou nespadl nebo nevyhodil do povětří tohle auto, navíc pod hrozícím vypršení časového limitu, mě značně drásalo nervy a jednotlivé levely jsem musel neustále opakovat. Tohle opravdu není nic pro mě.

Pro: ujídání herní plochy

Proti: neustálá hrozba smrti, časový limit

+10