Nikdy by mě nenapadlo, že taková blbost, jako je stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů, může být tak chytlavá. Myslel jsem si, že mám znaky v malíku a zpočátku to tak i vypadalo, protože jsem jich v prvních kolech nejlehčího světa poznal vždy minimálně osmnáct z dvaceti. Postupně se však vyčerpaly ty nejznámější, a mé skóre se zhoršovalo. Navíc se časový limit s každou obtížností snižoval o tři vteřiny a z pohodlných dvanácti nakonec bylo pouhých šest.

Ve hře se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže není problém se ty neznámé týmy za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost českých klubů, včetně Hradce a celkově šlo o zajímavou směsici z celé Evropy.

Občas se mi označila špatná odpověď ještě u stírání, nevím sice jistě, zda jsem ji omylem neoznačil sám, ale mám trochu podezření, že je to chyba hry, protože pak většinou byl zčásti setřen i následující obrázek. Pomocníky jsem nevyužíval, protože na ně prostě nebyl čas.

Kvůli neměnným znakům má "Fotbal logo kvíz. Stírací klub" (krásný název z českého Google Play) takřka nulovou znovuhratelnost a jedinou motivací je asi jen celkové skóre. Já se však soustředil na hvězdy a po jejich zkompletování můžu hru s čistým svědomím odinstalovat. Na ukrácení dlouhé chvíle se ale hodí perfektně, i když bych uvítal více úrovní.

Předtím, než jsem spustil Šógunovi čepele, jsem i přes pozitivní ohlasy měl jisté obavy. Ty však byly brzy rozptýleny, protože přesně takhle jsem si představoval moderní podobu Commandos či Desperados a je vidět, že jsou vývojáři nejspíše velcí fandové těchto sérií, z nichž si hra bere jen to nejlepší a k tomu přidává několik převážně povedených inovací.

Postupně se mi pod ruce dostala pětice postav, a to hbitý ninja Hayato, statný samuraj Mugen, vysloužilý odstřelovač Takuma, mistryně převleků Aiko a mladá dívka Yuki, která mi přišla nejuniverzálnější a jejích služeb jsem využíval s přehledem nejvíce. Příběh je plný klišé a hlavní záporák je jasný asi od půlky hry, ale že mi zemře hratelná postava jsem opravdu nečekal. Nemohu opomenout ani povedený soundtrack a rozsáhlé nastavení, kde si šlo zvolit i jazyk dabingu. Jelikož jsem hrál za Japonce v Japonsku, místo tradiční angličtiny jsem si vybral právě japonštinu a rozhodně jsem chybu neudělal. Shadow mod jsem využíval jen když to bylo nezbytně nutné, především na větší skupinky nepřátel, jinak mám radši likvidaci po jednom.

Po každé z misí, odehrávajících se ve dne i v noci ve městě v mokřinách nebo zasněženém prostředí, jsem byl odměněn podrobnými statistikami, ze kterých jsem vyčetl spuštěné poplachy, nalezená těla nebo utržené zranění, počet uložení a nahrání pozice, kolik jsem zabil nepřátel i civilistů z kolika nebo kolik jich zabili jednotliví členové týmu a čím. V prvních třech statistikách jsem měl vždy nulu. Achievementy jsem získal všechny až na jeden, který je za zkompletování odznaků. Těch jsem vždy splnil minimálně pět (někdy i osm), ale ty časové, nezabíjecí nebo dokonce neukládací opravdu plnit nebudu, protože bych to dělal hodně na sílu a vytratila by se pro mě veškerá zábava, kterou při hraní taktických strategií zažívám.

Hra není dokonalá a najde se v ní i pár negativ. Zasekávání členů týmu o různé překážky je vcelku běžné, ale občas se mi postava zasekla tak, že se již dále nemohla hnout z místa a jediným řešením bylo nahrání uložené pozice. Úplně poslední budova také nebyla zrovna něčím, co bych vyzdvihoval a mimo to, že mi kvůli své výšce často překážela ve výhledu, i když jsem na ní ještě ani nebyl, její zdolávání mě moc nebavilo. Největší výtku však mám k omračování, které dle mě trochu postrádá smysl, jelikož nejde omráčené nepřátele svazovat, a tak se po chvíli proberou a vytvářejí problémy. Všechny mise tak trochu zbytečně končily krvavými jatky.

Určitě si zahraji i rozšíření s Aiko v hlavní roli, Desperados III a pirátské dobrodružství Shadow Gambit, po kterém se Mimimi bohužel rozpadli. Snad to po nich někdo převezme a další kvalitní taktické strategie se nedočkám znovu až po devíti letech, jako tomu bylo po vydání Helldorada, kdy vyšlo právě Shadow Tactics: Blades of the Shogun a symbolicky tak navázalo na zkrachovalé (taktéž německé) studio Spellbound.

Grimaceho narozeniny jsou první hrou primárně vyvíjenou na Game Boy, respektive jeho barevnou variantu, kterou jsem hrál. Nejde sice o nijak velký titul, ale je zdarma hratelný v prohlížeči, tak jsem jej vyzkoušel a asi tak za půl hodinky dohrál, včetně sesbírání všech milkshaků.

K plošinovkám se poslední dobou dostanu většinou jen na konzoli s Romčou, občas si však nějaký menší kousek střihnu i sám na PC. Časové limity nemám příliš v lásce, ale tady jsou nastaveny celkem rozumně a jen párkrát se mi stalo, že jsem nějakou úroveň musel opakovat kvůli jejich vypršení. Naopak hra odpouští i nějaké to menší zdržení a není třeba jet úplně na krev.

První dvě úrovně na skateboardu mi moc nevyhovovaly a lépe se mi Grimace ovládal při chůzi po svých, což byl bohužel případ jen třetího levelu, protože v tom posledním létal v bublině. Další dva herní módy jsem nezkoušel a ani to neplánuji, především proto, že se v nich jezdí na skatu. Hlavní kampaň by mohla být delší a její krátkost je asi největší slabinou hry, Grimace ale minimálně za vyzkoušení určitě stojí.

Nikdy jsem nezamýšlel, že si někdy zahraji tuhle logickou hru, známou svou vysokou obtížností, a že ji dohraji už vůbec ne, ale stalo se. Nebýt Android verze, nejspíše bych o Fish Fillets zájem nikdy neprojevil, ale na dotykovém zařízení se to zdálo jako dobrá volba a svého rozhodnutí určitě nelituji.

Ze začátku je to snadné a většina úrovní z Rybího domečku slouží jako taková rozcvička. Jakmile se ale mapa začne větvit a odemkne se více levelů, obtížnost značně naroste. Už Vrakoviště ukáže, kam až jsou vývojáři schopni zajít, ale ani Silverova loď, Město v hlubinách, Ztroskotané UFO, Korálový útes, Jeskyně pokladů, Smetiště a Tajný počítač nezůstávají pozadu. Zvláště pak finální úrovně jednotlivých větví zaberou hodně času a každé posunutí předmětů je třeba řádně promyslet.

Jako nejlepší mi přišla úroveň s názvem Oblíbené položky, která se odehrává na ploše operačního systému počítače a je zde třeba projít i původní pracovní verzi Fish Fillets. Počet tahů jsem fakt neřešil a hlavně jsem chtěl jednotlivé úrovně dokončit. Byl jsem rád za možnost ukládání, i když pouze na jedinou pozici. Jen jednou se mi podařilo vyrovnat nastavené skóre, ale nepřekonal jsem jej ani jednou.

Obě rybky, pracující pro FDTO neboli Fakt Děsně Tajnou Organizaci, hází jednu vtipnou hlášku za druhou. Nejde však o žádný pubertální humor, tak typický pro tehdejší české adventury, ale o opravdu trefné narážky, které mě rozesmály i teď. Mimo Akt X nechybí ani odkazy na film Bohové musejí být šílení nebo na Tetris.

Často jsem oba rybí agenty zabíjel schválně, protože jsem byl z toho zdlouhavého řešení už frustrovaný. Hned se mi tím ulevilo a mohl jsem zase pokračovat. Možná se někdy dostanu i k pokračování, ale určitě to nebude hned, protože toho přemýšlení bylo dost na hodně dlouhou dobu.

Steampunk western se nevidí až tak často. Už jen toto zasazení přece musí přinést nějaké plusové body a chtělo by to hodně umu, aby se z takové hry stal propadák a došlo až k zániku studia. V Blue Omega Entertainment takoví machři byli a nedlouho po vydání Damnation opravdu došlo na nejhorší.

Z počátku jsem si říkal, že vůbec nejde o špatný kousek a určitě se u něj budu dobře bavit. Prvních pár skákacích pasáží a několik přestřelek bylo vcelku ucházejících a neviděl jsem moc důvodů, proč by mělo dojít ke zhoršení. Jenže on se nedostavil ani žádný vývoj. Stále dokola šlo jen o skákání, které mě bavilo pořád a sem tam se objevily i nějaké prvky, které mě přiměly trochu přemýšlet. Opakujících se přestřelek jsem se však přejedl hodně rychle, a když se dostavily motorky jezdící i po stropu jeskyní, bylo mi jasné, že tohle je už trochu moc.

Ovládání mi až na výjimky nedělalo žádné problémy a stalo se mi jen párkrát, že jsem se nezachytil tam, kde jsem chtěl. Hra se sice tváří, že disponuje jakýmsi otevřeným světem, ale v podstatě byla většinou jen jedna možná cesta a jen výjimečně se našla nějaká menší alternativní odbočka. K odhalení nepřátel, kteří se v lokaci objeví až po překročení neviditelné linie, jsem hodně využíval speciální pohled. Ten mi usnadnil jejich lokalizaci a bez něj bych byl trochu bezradný.

Z postav mě zaujal asi jen Zagato, který mi byl oproti hlavnímu hrdinovi jménem Rourke celkem sympatický a indiánce Yakecan s tak úsporným oblečením, že jsem si stále říkal, kdy jí z něj vypadnou přednosti, jsem se musel jenom smát. Co se stalo z mé lásky byla jedna z největších příšerností, co jsem ve hrách zažil. Snad jen jeden z bossů v The Thing nebo v Doom 3 datadisku byl horší. Finální boss, který se musel zabíjet na třikrát, také zrovna nevylepšil celkový dojem ze hry.

Damnation nemá moc co nabídnout. Přišlo mi, že toho oživování některých přátel i nepřátel zde bylo až příliš mnoho a rýpnout si musím i do uzamčené nejtěžší obtížnosti, kterou si tvůrci nejspíše slibovali znovudohrání, ale kdo má chuť to celé absolvovat znovu, opravdu netuším.

Německo a adventury k sobě neodmyslitelně patří. I když to někdy skřípe, snad nikdo si nedokáže představit, že by naši západní sousedé najednou přestali vytvářet hry z tohoto žánru. Sice nepatří k těm úplně nejlepším a asi ani nikdy nebudou, ale jedná se o poctivé kousky, které je radost hrát.

Mezi nejznámější německá studia, zaměřující se právě na adventury, patří bezesporu Daedalic a já se skoro až stydím, že jsem se k nějaké jejich hře dostal až nyní. A vybrat jsem si snad nemohl lépe. Série Deponia mě neláká a ani žádné další tituly z početného portfolia v nejbližší době hrát neplánuji, ale Noc králíka jsem měl na seznamu už hodně dlouho a zklamaný opravdu nejsem.

Spousta skvělých postav v čele s Juniorem, kvarteto s krásnými obrázky, které postupně nacházím, humorné pojetí s originální narážkou na Maria, zajímavé ztvárnění zabírání přírody civilizací nebo výborná hudba, provázející mě po celou dobu. To je zhruba výčet toho nejlepšího, co hra nabízí.

Místy to bylo na můj vkus až moc bláznivé, ale co jsem mohl čekat od hry z Myšilesa, kde neustále narážím na mluvící zvířata. Navíc mě sem zavedl kouzelný králík Markýz de Hoto, který se na konci pěkně vybarví. Kdo má rád adventury a The Night of the Rabbit ještě nehrál, měl by to co nejdříve napravit, protože přichází o celkem netradiční zážitek. Sice by hře při té delší herní době slušelo trochu více lokací a ne navštěvování těch samých stále dokola, přesto jsem se k ní po těch několik večerů vždy rád vracel.

Tento typ her moc v oblibě nemám. Původní Boulder Dash jsem nikdy nehrál a české freeware klony BecherFlask a Hafík jsem ani nedohrál, protože jsem při tom padání kamenů až příliš často umíral. Diamond Rush jsem nejprve zkoušel na mobilu, ale jelikož má kolekce Gameloft Classics zmenšenou herní obrazovku, aby se vedle ní vešly i ovládací tlačítka, hrát se to moc nedalo. Přesedlal jsem tak na rodinný tablet, který přinesl Ježíšek a na něm všechno šlo jak po másle.

Ocitl jsem se v kambodžském chrámu Angkor, následovalo Bavorsko a nakonec přišel na řadu Tibet. Všechna prostředí měla něco do sebe, protože přišla s novými prvky i nepřáteli a na konci každého na mě čekal boss. Postupně jsem získával nové vybavení, jako je kladivo, vystřelovací hák, mrazící kladivo a elixír, který mi umožnil pohyb pod vodou, čímž se otevíraly nové možnosti, jak řešit nastalé situace. Bohužel s tím přišla i nutnost některé levely opakovat, abych se s nově nabytými věcmi mohl dostat do všech jejich zákoutí.

Všechny levely jsem splnil s perfektním hodnocením, což znamená, že jsem v nich posbíral všechny fialové i červené diamanty a prošel jsem je beze smrti i zranění. Stálo mě to ale hodně času a hlavně hodně nervů. Nejhorší pro mě byla druhá tajná úroveň v Bavorsku a ve třetí byl dokonce bug, takže jsem tam nuceně přišel o život a musel jsem ji opakovat. Občas mě také moc neposlouchalo ovládání.

Skvělou funkcí hry jsou záchytné body. Při zablokování cesty jsem je nepoužíval, protože bych při tom zbytečně ztratil život. Když jsem se na ně ale vrátil, obnovil jsem danou oblast bez jakéhokoli postihu, čehož jsem využíval především v situacích, kdy se mi nepodařilo zlikvidovat nepřátele, kdykoli to bylo zapotřebí. Hraní na mobilu nebo tabletu pro mě opravdu není a asi zůstanu jen u Mravenců nebo titulů na N-Gage.

Prvotina Cranberry Production naznačila cestu, jakou se tohle již zaniklé studio bude ubírat. Namísto strategií, které tvořilo ještě pod hlavičkou 4HEAD Studios, se zaměřilo na adventury a udělalo dobře, protože jak druhý a třetí díl Posla smrti, tak Mata Hari určitě nejsou špatné hry.

O hlavní postavě jsem toho před hraním moc nevěděl, a tak jsem si něco načetl. Více mě ale zaujalo prostředí a lokace, kde se hra odehrává. Důležitou roli zde hrála i vědkyně Marie Curie nebo podnikatel Emil Jellinek se svou dcerou Mercedes, jejíž jméno nesou automobily slavné značky s trojcípou hvězdou ve znaku. Při odposlechu jednoho telefonu jsem se také jen tak mimoděk dozvěděl, že je v plánu nějaký atentát v Sarajevu.

Lokací je sice málo a aktivních míst v nich hra také nenabízí nějaké extrémní množství, ale alespoň nedochází k žádným zádrhelům a hraní mě bavilo. Nejvíce jsem se ale pobavil v továrně na plyn. Převlékl jsem se totiž za muže a nikdo mě nepoznal, to mě vždycky rozesměje a vzpomněl jsem si na Milagros z Divokého anděla, která si vzala kšiltovku a hned se stala klukem.

Na konci mě překvapilo, že smrt Mata Hari byla jen na oko, což jsem opravdu nečekal. Objevil jsem všech 12 tanečních kreací, ale taneční minihra mě moc nezaujala. Ty další, jako bylo zdrhání před agenty ve vlaku nebo propojování elektrických obvodů, však celkem ušly. Při zhodnocení se mi ukázalo, že jsem získal všechny peníze a zkušenosti, jen ve špionáži to trochu vázlo. Hidden object tituly asi vynechám, ale docela mě zaujal poslední kousek studia Lost Chronicles of Zerzura, který určitě někdy vyzkouším.

Lonely Troops jsou na DH známí především díky Hero of the Kingdom, ale ještě jsem neměl tu čest se s touto sérií seznámit. Vyzkoušel jsem alespoň jejich starší kousek, který však patří do zcela jiného žánru, jemuž se věnuji opravdu sporadicky.

Mimo her, co byly součástí starších verzí Windows, jsem jich zkusil jen pár, a tak moc nemám s čím porovnávat. Zda mě však hraní baví nebo ne, poznám samozřejmě vždy a hraní Empire of the Gods mě bavilo. Minulý čas je zde však důležitý, protože zábava se dostavovala asi tak do sedmé úrovně. Herní mechaniky se totiž neustále opakují a jakmile jsem vše vylepšil na maximum, už v podstatě nezbylo moc důvodů pro to, abych pokračoval.

Nějaké žvásty o tom, že je třeba vybudovat silné loďstvo nebo postavit konkrétní pyramidu, chrám či sfingu, mě vůbec nezajímaly a dopředu mě hnal asi jen můj cíl dosáhnout co možná nejvyšší slávy a samozřejmě jsem také Empire of the Gods chtěl prostě dokončit. Bál jsem se, abych vůbec splnil achievement, který vyžadoval 500 slávy, ale nakonec se mi podařilo dosáhnout přesně dvojnásobné cifry.

Možná je to tím, že karetním hrám moc neholduji, a pokud to máte jinak, klidně si nějaká procenta přidejte, ale dle mě hra samotná není žádné veledílo, které by snad sloužilo jako inspirace pro jiné vývojáře. A nezachrání to ani výběr vizáže postavy či jejího jména. Až zase někdy budu chtít vyzkoušet nějaké karty, budu muset lépe vybírat.

Na prozatím poslední přírůstek do série Tenchu jsem byl hodně zvědavý. Japonských her sice za sebou nemám ani dvacet (z toho tak třetinu na Wii) a žádný předchozí díl jsem nehrál, ale hra spadá do mého oblíbeného žánru stealth, takže mě zajímalo, jak se s tím navrátivší se studio Acquire popasovalo.

Předem je třeba říci, že Wii Nunchuck je zlo. Už u Indiana Jonese jsem se s ovládáním trochu pral, ale tady mi přišly některé úkony téměř neproveditelné. Třeba zlomit vaz při zavěšení na trámu se mi povedlo snad jen jednou, a poté jsem se tomu vyhýbal, jak jsem jen mohl. Ne, že bych se nesnažil napodobit pohyby, které mi hra znázorňovala na obrazovce, ale prostě mě to ovládání nechtělo poslouchat. Třešničkou na dortu pak jsou souboje, při nichž se sice používá Wii Remote, jenže jeho naklápění do různých směrů mi nešlo tak rychle, jak hra vyžadovala a dospělo to do takového bodu, že jsem prostě katanu zahodil a bojoval jen s bossy, což mi paradoxně přišlo daleko lehčí.

Na to, kolikrát si mě někdo všiml, jsem se vykašlal vcelku rychle, a byl jsem rád, že jsem některé z té desítky misí vůbec dokončil. O nějaké hodnocení mi zde vůbec nešlo.  Posbíral jsem všech dvacet kousků mapy, ale jen v klasickém módu, protože ten stínový už by na mě byl moc. Zpřístupnil se mi tím meč Izayoi a speciální ponožky Ninja Tabi 08. Shadow mód jsem po dohrání ani nezkoušel, ti obrnění strážci se zlepšenými smysly (především sluchem) mi totiž nadělali spoustu starostí i v menších počtech.

Hlavního hrdinu jménem Rikimaru jsem si celkem oblíbil, i když to na konci vypadalo, že se snad zbláznil, ale jen odhalil, že princezna není princezna, ale čarodějnice s tetováním na levém ňadru. Ayame mi tolik nesedla a navíc jsem se v jejích misích vracel do již prošlých lokací. Potěšilo mě však, že se při tahání těl nebo beden jen tak pomalu šourala, protože musí být logicky slabší, než Rikimaru.

Většina vybavení, jako jsou šurikeny nebo kouřové bomby měla své opodstatnění, ale jakási variace na neviditelný plášť s názvem Ninja Veil je pro mě vtip roku. Nestačí totiž, že mi kouká hlava z keře, a přesto jsem pro většinu nepřátel neviditelný, protože jsem přece ve stínu, natáhnu si před sebe kus hadru a funguje to ještě lépe. Padouch, který se objevil na konci a po zabití se převtělí do Ayame, figuroval nejspíše již v předchozích dílech, ale jak to s ním bude dál se asi nikdo nedoví, protože žádné pokračování již nevyšlo. Popravdě ani nevím, jestli bych ho vůbec hrál.

Když jsme domů dostali PS4 bez her a chtěl jsem vyzkoušet, co ta krabice umí, přemýšlel jsem, jak na to. Po zdlouhavém nastavování účtu i konzole samotné jsem se konečně dostal do menu, a tam byla ikona The Playroom. Vůbec jsem netušil, o co jde a jelikož jsem DualShock 4 držel v ruce úplně poprvé, chvíli mi trvalo, než jsem vůbec nějakou minihru spustil.

Asobi je celkem fajn, ale přeci jen po pár zmrazených hlavách, zapálených vlasech nebo elektrických šocích blbnutí s ním omrzí. Vypouštění AR Botů, jejich následné vysávání a pořádání diskotéky přímo v ovladači také není nic, u čeho bych byl ochoten trávit příliš mnoho času. Air Hockey je ale o něčem jiném. Za prvé se hraje ve dvou a za druhé deformování herní plochy značně oživuje starou známou hratelnost.

Jako ukázka možností konzole plní The Playroom svou roli dobře, ale jinak všechny minihry slouží spíše k ukrácení dlouhé chvíle a zabaví spíše děti. Doplňky se mi bohužel stáhnout nepodařilo, takže jsem propojení PS4 s mobilem ani nevyzkoušel. I tak mi to ale stačilo. U následující generace se úvodní předinstalovaná hra dle všeho povedla daleko lépe. Já ale zatím nemám důvod, pro přechod na vyšší level.

Myslel jsem si, že jsem ve hrách už zažil snad vše, ale že budu moci někdy ovládat mrkání hlavní postavy, to jsem opravdu nečekal. Shrnutí předchozího děje při každém spuštění hry jsem asi také jinde neviděl a připadal jsem si, jak v nějakém interaktivním seriálu.

Z počátku mě hodně odrazovalo příšerné ovládání a říkal jsem si, zda ho vůbec překousnu. V kombinaci s kamerou, která si dělá, co chce, pro mě byly první kapitoly velkou zkouškou trpělivosti. Na jednu stranu oceňuji, že ve hře nejsou žádné mantinely a mohu kamkoli spadnout, ale z výše uvedených důvodů je to spíše pro zlost. Často jsem tak přepínal do pohledu z vlastních očí, protože pak se dalo směr chůze daleko lépe určovat. Honičky v autě byly fajn a trochu oživovaly hratelnost. Zvláště ta první byla opravdu efektní. Bohužel se ani auta neovládají příliš dobře a neustále se zasekávají o neviditelné překážky, takže jsem tyto pasáže několikrát opakoval.

Výbavu, kterou jsem si schraňoval pod bundou, jsem používal opravdu často a brzy jsem si našel několik oblíbených věcí, které jsem musel mít neustále u sebe a pořád je doplňoval. Jednalo se především o náboje, baterie, hojivý sprej a alespoň jednu výbušnou láhev. Dobré využití našel i mobil, v němž jsem si mimo prohlížení mapy mohl číst i zprávy s tipy na používání předmětů.

Oheň zde hraje celkem zásadní roli. Všechno, co je dřevěné, může shořet, včetně dveří nebo trámů, které mi stály v cestě. K likvidaci protivníků jsem tak využíval zapálené židle, baseballové pálky nebo jiné dřevěné předměty, ale později jsem si prostě vyráběl ohnivé náboje, protože to ovládání při pohledu ze třetí osoby se prostě nedalo. Za nejhoršího nepřítele považuji jakousi temnou vodu, která mě zabíjela častěji, než jsem byl ochoten akceptovat. Na světlo z baterky totiž reagovala prazvláštně a nejvíce se mi proti ní osvědčily světelné tyčinky, které však byly nedostatkovým zbožím.

Příběh o tom, že Central Park je vytvořen proto, aby lidi chránil před Luciferem, je dost šílený a moc jsem ho nevnímal. Propadající se země na mě ale udělala dojem. I likvidace těch ďábelských kořenů mě celkem bavila, i když jich mohlo být o trochu méně. Bludiště na konci bylo nápadité, ale to se nedá říci o zakončení, které za moc nestálo (ani jedno). Přišlo mi, že si vývojáři moc nevěděli rady, tak to prostě rychle utnuli a šli domů.

Byl to první díl série, co jsem hrál a nejspíše i poslední. V úvahu by přicházelo možná ještě The New Nightmare, ale první tři díly mě ničím neoslovily (to 3D z devadesátek vypadá příšerně) a Illumination také ne. Mimo prvního Assassin's Creed mám už za sebou v podstatě celé Stránského herní portfolium a hlášku "Tohle je zmrd, jak vyšitej." si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Kdo ví, třeba jednou dojde i na Altaira.

Hru jsem dostal jako dárek na konci minulého roku a musím se přiznat, že jsem její hraní vůbec neplánoval. Minout jí by ale byla veliké chyba, protože se v ní skrývá daleko více, než je na první pohled patrné.

Od první chvíle není moc pochyb o tom, že jsou vývojáři z Polska a určitě není tajemstvím, že My Memory of Us odkazuje na 2. světovou válku. Místo Němců v tancích tu jsou roboti ve speciálních strojích a místo židů lidé s červeným oblečením, ale jinak je poselství hry zcela jasné. Černobíločervená stylizace mě zaujala ihned po zapnutí a dobře odlišené jsou i interaktivní předměty, které jsou červené, podobně jako v Mirror's Edge.

Místy jsem si vzpomněl na Brothers: A Tale of Two Sons. Stejně, jako bráchové, totiž hlavní protagonisté mají různé vlastnosti, kdy se kluk plíží a vleze do různých úzkých prostorů a holka běhá a střílí z praku. Příběh je vcelku předvídatelný, ale i tak zahřeje u srdce. Ty hrůzy, které zde probíhají, je třeba stále připomínat, aby k nim již nikdy znovu nedošlo.

Posbíral jsem všechny vzpomínky, ale rozhodně jsem nečekal, že se bude jednat o zmínky o skutečných lidech. Určitě je dobře, že se o osudech těchto většinou neznámých hrdinů dozví spousta hráčů. Moc mi nesedlo ovládání, které sice jde přenastavit, ale objeví se i pár kláves, které změnit nejdou. Mrzí mě, že hraní zabere jen pár hodin, uvítal bych přece jen o něco více kapitol.

Řeckou mytologii mám rád, především pak u filmové tvorby. Původní Souboj titánů, který měl i na svou dobu mizerné efekty, si jednou za čas doma pustíme a špatný není ani o téměř dvacet let starší film Jáson a Argonauti, kde efekty naopak vypadají stále k světu. Proč si tedy nevyzkoušet putování za zlatým rounem i v herní podobě?

Ano, příběh je tu značně upraven, ale přesto mě to neokoukané a trochu minimalistické starořecké prostředí oslovilo. Jolkos, Delfy nebo Mykény se svou arénou měly něco do sebe a i za ty satyry, minotaury, kentaury a známé postavy, které jsem na své cestě potkával, jsem byl rád. Každé takové setkání mě potěšilo a bylo jedno jestli se jedná o Argonauty v čele s Héraklem/Herkulem a Achillem, nebo o Daidala či Persea. Všechny postavy se ale nepovedly, třeba Medúsa byla příšerná.

Zajímavým prvkem bylo zasvěcení se čtyřem bohům - Apollovi, Áreovi, Athéně nebo Hermovi. Buď jsem v jejich jménu konal hrdinské skutky anebo volil příslušné odpovědi v rozhovorech, abych získal potřebné zkušenosti a mohl si za ně kupovat nové schopnosti. Takhle jsem si vymaxoval Herma a Apolla a u zbývajících dvou bohů jsem toho utratil daleko méně. Asi čtyři pětiny hry to vypadalo, že půjdu s hodnocením hodně vysoko, možná až někam na úroveň RPG Venetica, jenže pak se to zvrtlo.

Pominu, že jsem byl na konci i na legendární obtížnost téměř neporazitelný, to je problém spousty RPG, ale ve zmíněných prvních čtyřech pětinách hráli prim především rozhovory a souboje přišly na řadu spíše v omezené míře. Jakmile jsem se ale dostal do Tartaru, rozhovorů značně ubylo a neustále se na mě vrhaly hordy nových a nových nepřátel, vyskakujících doslova ze země. Na doplnění chybějících souhvězdí to bylo dobré, ale radši bych byl, aby zůstala nedokončená, protože to nebylo nic jiného, než neskutečná otrava. Jediným plusem na Tartaru byly asi jen titánští bratři Prométheus a Epimétheus.

Návrat na Jolkos byl tou samou písničkou, jen se všechno dělo na menší ploše. A závěrečný souboj? Jeden z nejhorších, co jsem zažil. Finální nepřítel, strejda Pelias, na mě posílal fialové hlavy, blesky a střely a já nevěděl, co dělat. Po pár pokusech jsem na to přišel, jenže pak nastala změna a musel jsem se učit novou taktiku. Při další změně už jsem se podíval na video, protože mé nervy byly na pochodu. Takhle opravdu ne. Následně jsem se však celkem pobavil, protože na svatbě Jásona s Alkménou byla spousta svatebčanů, přitom ještě před pár okamžiky vyseli na šibenicích, byli napíchnuti na kůly nebo jejich mrtvoly plavaly v moři.

Závěr mi tak dokonale zkazil zážitek z předchozího hraní. Rise of the Argonauts rozhodně není špatná hra, sice zde nejde přednastavit ovládání, ale nakonec jsem si na něj zvykl. Nebýt těch zpackaných posledních částí, nejspíš bych ji i doporučoval, takhle ale nemohu.

Odbočka série Secret Files mě vrhla někam do první půlky druhého dílu, ale místo Maxe jsem se ujal Sam Peters, s níž jsem měl co dočinění již v Puritas Cordis. Téměř všechny cutscény byly nahrazeny textem a celkově hra působí jako takový chudý příbuzný ostatních dílů.

Příběh o nějakých bájných upírech je opravdu prazvláštní a zajímalo by mě, co se scénáristovi v té době honilo hlavou a co při tom bral. Předměty nepochopitelně zůstávají v inventáři, takže v jeskyni, do které mě mé pátrání zavedlo, jsem jich měl až nesmyslně moc a především většina z nich už byla naprosto k ničemu. Alespoň že adventurní principy fungují stejně dobře a hratelnost je tak stále parádní.

Rozhodnutí na konci, zda publikovat či nepublikovat článek, sice kompletně změní závěrečné vyprávění, ale mimo pochytání Asanbosamů nebo jejich ponechání vlastnímu osudu jde v podstatě jen o to, jestli Sam získá svou vysněnou jachtu. Největším neduhem Sam Peters je určitě délka celé hry, která nedosahuje ani tří hodin. Poslední přírůstek do zaběhlé série by rozhodně neměl být až takhle krátký.

S každým dílem této série zároveň přichází i nějaká ta novinka. Zatím co ve dvojce došlo ke změně dabingu, tady mě hned po tom, co jsem spatřil loga vývojářů, musel odpovědět na čtyři otázky, a podle toho se vytvořilo herní menu. Opravdu originální způsob, jak si upravit vzhled hlavní nabídky.

Začátek za jakéhosi zloděje, který se podobal libovolné hlavní postavě ze série Assassin's Creed, nebyl špatný a ta akční pasáž mě celkem bavila. Na druhou stranu jsem rád, že zbytek hry se držel ve starých kolejích. Hratelných postav je tu celkem pět, ale na rozdíl od předchozích dílů jsem všechny ovládal jen chvilku, mimo Niny, s níž jsem prošel téměř celou hru. Za nejlepší lokace považuji ty snové, hlavně postapokalyptickou budoucnost. Ostatní mě moc nezaujaly a jistě je v hlavě dlouho mít nebudu.

Příběh je snad ještě uhozenější, než dříve, a tak jsem ho ani moc nevnímal, protože bych se musel jen smát, co všechno jsou tvůrci schopni vymyslet. Mihne se tu třeba Leonardo da Vinci nebo Archimédes a minihry zahrnují mimo jiné souboj robotů či bloudění podmořským labyrintem v ponorce. Adventurní principy tu ale fungují dobře a o nějakých složitých řešeních různých situací tu nemůže být ani řeč.

Z neduhů musím zmínit občasné bugy, kdy postavy občas hýbají rty, ale dabing se jim moc netrefuje do pusy. Hra nabízí i dvě rozhodnutí, ale ta jsou dle mě v podstatě k ničemu. Sice se mírně změní zakončení a medailonky některých postav (nikoli však červeného telefonu), ale reálně vlastně dojde jen k přeskočení jednoho rébusu. Na zakončení jsem si u této série tak nějak zvykl a znovu za moc nestálo. Finální statistiky ale opět potěšily.

Mám rád, když ve filmových či herních sériích zůstává po celou dobu stejné obsazení, ale že mají v Secret Fines 2 všechny postavy jiný hlas, jsem uvítal. Především hlas Niny je daleko lepší, než ten původní a víc k ní sedí. I hudba doznala změn a úvodní song jsem si hodně oblíbil.

Ke dvěma hlavním hrdinům se přidaly další dvě hratelné postavy, ale ty jsem měl pod kontrolou jen chvíli. Sam Peters je však pěkně ukecaná, tak jsem zvědavý, jak tomu bude ve spin-offu. Potěšil mě i návrat hlídače z nemocnice z ruského zapadákova a nemůžu nezmínit setru Game Boye s originálním názvem Game Girl. Jen je škoda, že tento handheld nenašel jiné využití.

Příběh mi přišel lepší, než v prvním dílu a i lokace se povedly. Loď a Indonésie jsou asi nejlepší, a pak nebyla špatná ani zoo s opicí, slonem a hlavně krokodýlem. Nejvíce jsem se natrápil při hledání kamenů v Paříži, tam mi přišlo, že ty nelogické postupy vymýšlel úplně někdo jiný, než zbytek hry.

Dvojka je celkově vtipnější, takže i ty medailonky jednotlivých postav na konci, co kdo dělá nebo kdo umřel, mi sem sedly daleko víc, než v jedničce. Konec je zase o tom samém (záchrana světa s epickými výbuchy), ale co už, tady to alespoň dávalo smysl. Celkem mi ho ale vynahradily finální statistiky, kde jsem mimo odehraného času viděl i počet kliků levým a pravým tlačítkem myši, četnost využití nápovědy, nachozené metry a počet uložení. To opravdu chválím.

Od Tunguzky jsem si hodně sliboval. Jednak mi tunguzská katastrofa přijde jako zajímavé téma, a pak také hra nemá úplně špatné hodnocení. Bohužel se však jedná o menší zklamání. Sice zde občas můžu na střídačku ovládat dvě postavy nebo listovat v dobře zpracovaném deníku, ale příběh mě moc nezaujal, což je u adventury celkem problém.

Co mě však zaujalo, je Ninin hlas. Ten je tak nepříjemný, že jsem si na něj nezvykl po celou dobu hraní. Doufám, že v dalších dílech má anglická verze lepší obsazení. Za nejlepší lokaci považuji irský hrad a Irsko jako celek, a pak se mi hodně líbilo i samotné okolí řeky Tunguzky.

Jedná se o klasickou Point and Click adventuru, takže jsem do svých někdy bezedných kapes sebral mnoho zbytečných předmětů, mezi nimiž byl i závitník, na který jsem snad v žádné jiné hře nenarazil. Nina se po dvojkliku nerozběhne, ale rychlé opuštění lokace funguje.

Jak to dopadlo s postavami (hlavně s kanalizačním dělníkem) a nepovedené scénky na konci, byly celkem vtipné, ale moc se mi sem nehodily. Stejně tak i závěrečná hudba byla trochu mimo. Mrzí mě, že z toho zajímavého tématu autoři nevytěžili víc, než další záchranu před ovládnutím světa. Další díly ale vyzkouším.

Od Rake In Grass toho moc nahráno nemám, přesto mě však jejich tvorba baví. Alespoň to, co jsem z ní doposud zkusil. Troll, jejich prvotina, kterou jsem dlouho nemohl sehnat v plné verzi, není výjimkou. Tahle zvláštní arkáda s krkajícími draky, plazícími se Medúsami a havarovanou raketou ze zřejmě již v tu dobu připravované hry Jets'n'Guns je hodně netradičním kouskem, k němuž se možná ještě někdy vrátím.

Trochu mě překvapilo, že se vývojáři neobtěžovali s tím, aby někde popsali ovládání. Vzhledem k tomu, že jsem první boj spustil pomocí myši a následně jsem zjistil, že se Troll pomocí ní i hýbe, kryje a útočí, neviděl jsem v tom moc velký problém. Jenže po pár úrovních už hra byla téměř nehratelná, protože je ovládání až moc citlivé, a tak jsem často nevykryl střelu, kterou jsem vykrýt měl. Zkusil jsem tak, jestli nepůjde použít také klávesnici, a na štěstí to šlo. Pak už jsem přicházel o životy v podstatě jen vlastní vinou, protože jsem byl někdy až moc zbrklý.

Postupně jsem likvidoval jeden hrad za druhým a prošel jsem při tom přes pláně, bažiny, pouště, lesy a hory až na pustinu, kde došlo ke konečnému zúčtování. To mi nepřišlo až tak těžké, jako některé z předchozích úrovní. Asi pátý hrad od konce byl podle mě nejtěžší, protože na mě nabíhala spousta nepřátel a navíc pořád padaly bonusy a já musel sledovat, jestli mi pomohou nebo ublíží. Snažil jsem se tak brát jen srdíčka a ostatnímu bordelu se pokud možno vyhnout.

Po zdolání posledního bosse jsem se v žebříčku vyšplhal až na třetí místo. Jelikož lze ale bitvy opakovat, bylo snadné, dostat se až na vrchol. Následně mě hra vyzvala, ať vyzkouším cheaty a vypsala mi jejich seznam, tak jsem si vytvořil nového hráče jménem Cheater a ty podvody zapnul. Funguje jich sice jen půlka, ale jsou tak silné, že bych s jejich pomocí měl hotovo během chvilky a skóre by sahalo do neskutečných výšin. Chyběla by mi ale ta radost z pokoření obtížných úseků.

Her v prohlížeči jsem zkoušel jen pár, ale Detektiv Kurzor je z nich jednoznačně nejlepší. Kam se na něj hrabe Anča a Pepík, jejichž dobrodružství V Čarovném lese bylo prvním titulem, co jsem z produkce České televize hrál. Tohle je opravdu zcela jiný šálek kávy.

Sice to už zmiňovali uživatelé přede mnou, ale nemohu jinak. Tím prvním, čím Detektiv Kurzor vyniká, je bezesporu profesionální český dabing. Nejen hlavní hrdina Martin Kurzor, ale i jeho kolegové či podezřelí jsou skvěle namluveni. Na to, že je hra zdarma je dabing skutečně prvotřídní. Ještě větší váhu mu dává fakt, že zde prim hrají především rozhovory, mimochodem také dobře napsané, a ostatní adventurní prvky jsou trochu upozaděny.

Další věcí jsou jednotlivé případy, které jsou Kurzorovi přiděleny. Nejen, že jsem se při nich bavil (třeba při narážce na CDčka), ale jsou i vcelku zajímavé a pátrání jsem si opravdu užíval. Navíc se nabízí více způsobů jejich řešení. Především pak v tom posledním dostupném „Kdo s koho“ je dokonce třicet možných variant, i když je trochu škoda, že konec je pořád stejný.

ČT do hry zakomponovala některé postavy ze svých detektivních seriálů, jako je třeba Karel Mlejnek ze seriálu Poldové a nemluvně (noční vloupačka s kočárkem byla fajn), což je vcelku logické, ale zároveň jsem z toho neměl pocit, že by mě autoři tlačili k tomu, abych se na ně podíval. Naopak jsem si připadal jako v seriálu, který můžu ovlivňovat.

Detektiv Kurzor určitě není dokonalý. Občas mi nebylo úplně jasné, jak daný úkol vyřešit (seznamy podezřelých nebo nábojnice) a fakt nechápu, koho napadlo, že Kurzor bude v létě všude pobíhat v bundě se šálou na krku. Celkově jsem ale více než spokojen a doufám, že přibudou další případy, i když už to moc nevypadá. Úspěchy jsem totiž získal všechny (mimo těch třiceti stejných) a Komiks Úskok detektiva Budíka už mám také za sebou.

Vlastně jsem to ani netušil, ale hrát za Medúsu jsem si dlouho tak nějak vnitřně přál. Tahle adventura mi to umožnila a troufnu si říci, že se toho vývojáři zhostili se vší parádou. Nejen, že jsem občas mohl využívat skvělou schopnost Medúsy a zkameňovat lidi nebo krysy, ale hra nabízí i řadu vtipných rozhovorů.

Nejvíce mě bavil Snakey, jeden z vlasů Medúsy. No řekněte sami, měli jste v nějaké hře možnost popovídat si se svými vlasy? Já si žádný takový titul opravdu nevybavuji. Dobře byla vyřešena i návštěva města, před kterou jsem od bohyně Hekaté dostal za úplatu masku, a tak jsem mohl mezi obyčejné smrtelníky bez toho, aniž bych jim nějak ublížil.

Z počátku mi dělalo trochu problémy ovládání, přesevším tam, kde na mě útočili vojáci. Velmi rychle jsem si jej však osvojil a následně jsem neměl problém všechny proměnit v kámen bez ztráty jediného srdíčka. Za stealth pasáže jsem byl velmi rád a je škoda, že jich nebylo ještě o trochu více.

Největší slabinou hry je bezesporu její délka. V plánu jsou prý tři kapitoly, ale zatím vyšla jen ta první, kterou jsem dokončil ani ne za dvě hodiny. Budu se tedy těšit i na ty dvě zbývající a doufám, že budou minimálně stejně dobré.