Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Runaway Express Mystery

  • PC 70
V žánru hledaček nejsem nějak moc zběhlý, o čemž svědčí i má nevědomost, že je zde možná volba obtížnosti. Jako protřelý hráč především akčních titulů jsem samozřejmě zvolil tu nejtěžší a chybu jsem neudělal. Hlavolamy byly dobré a ani si nepamatuji, že by se nějaký opakoval, tak proč bych je přeskakoval. Nekoukal jsem, jaká další ulehčení přicházela v úvahu a vlastně mě to ani nezajímá, protože jsem žádné záseky na dlouhé hodiny neměl.

Pasažéři, tedy spíše jejich nemrtvé schránky, mi vyprávěli své příběhy, jejichž konce si nepamatovali a bylo na mě zjistit, jak to všechno bylo. Vyšetřování mě opravdu bavilo a vůbec mi nevadilo, že odvádělo pozornost hlavní hrdinky Amandy (v mém případě Jumase :)) od jejího pátrání po dětech.

Narazil jsem na dost závažnou chybu hry, kdy nebylo možné pokračovat, protože mi nešlo jednu stopu převést do vyšetřovacího módu. Jak jsem se dočetl, může se to na pár místech stát, když vyřeším dílčí části úkolu v jiném pořadí, než bylo v plánu. Musel jsem tak celý začátek (asi dvě hodiny hraní) odehrát znovu, ale stačila mi na to už asi jen půlhodinka, protože jsem věděl, co a jak. Od té doby jsem si save raději pravidelně zálohoval, ale jiné takové místo se naštěstí neobjevilo.

Hra mě mile překvapila a jedná se asi o tu nejlepší hledačku, co jsem doposud hrál. Dokonce to má i nějaký ne až tak blbý příběh a solidní hudební složku. Škoda jen, že ty návraty do minulosti pomocí portálů byly hrozně zrychlené, což bylo asi tím, že se tento prvek objevil až ke konci, a to už asi autoři chtěli mít rychle hotovo. Korunu tomu nasadil závěrečný „souboj“, který byl proti předcházejícím událostem dost žalostný. Určitě ale někdy zkusím další hledání skrytých objektů.

Pro: hlavolamy, pasažéři a jejich příběhy, vyšetřování, hudba

Proti: chyby bránící dohrání, uspěchaný konec

+16

Speed Kills

  • PC 55
Na špici žánru střílejících autíček je pro mě bezesporu Death Rally. Špatné nebylo ani masakrování v Mashed nebo v remaku zmíněné legendy, i když už to nebylo úplně ono. Speed Kills vypadá na první pohled podobně, tak proč bych to nezkusil?

No protože zdání může klamat. Sice se snaží napodobovat zmíněné tituly, jak to jen jde, ale při závodění je znát, že tady něco nesedí. Proč můžu všechny na trati zlikvidovat, ale za pár vteřin se objeví znovu? Proč každý vydrží jen pár (doslova) střel/raket/min? Proč při nepovedeném skoku přes určitý úsek trati už jde skok zopakovat jen s velkou dávkou štěstí, protože se nemůžu vracet? A proč se sakra nemůžu vracet? Vrátit se a počkat si na někoho na určitém místě je super prvek, ale tady by kvůli obnově vozů vlastně ani neměl smysl.

Odpověď na všechny tyto otázky se nachází především v původu vývojářů. S ruskými hrami nemám moc dobré zkušenosti, až na výjimky, potvrzující pravidlo, Death to Spies a pokračování Moment of Truth. Vyznačují se totiž ne úplně kvalitním zpracováním, a především pak častým výskytem bugů. Oba tyto neduhy se nevyhnuly ani Speed Kills, a tak jsem narážel do neviditelných překážek, občas chyběly určité textury, ale co mě nakrklo nejvíce, jsou nefunkční achievementy.

Víc jak třetina jde splnit náhodně nebo vůbec (mám jich 30 z 50) a na Steamu je tomuto problému věnována celkem hutná diskuze. Na druhou stranu mají vcelku vtipné názvy, jako Jesus Built My Hotrod, Iron Fist a můj oblíbený Massa Effect, vzdávající poctu věčně druhému brazilskému jezdci formule 1.

Ve výsledku jde o zajímavé vraždící závody s kupou aut (včetně antigravitačních), která jsem všechna koupil a naplno vylepšil. Závodů je však málo, což se zmíněnými nedostatky dělá ze Speed Kills titul na jedno použití, ke kterému už nemá cenu se někdy vracet.

Pro: Massa Effect, závody, střílení, spousta aut, upgrady

Proti: obnova soupeřů, malá výdrž vozidel, bugy, spousta nefunkčních achievementů, krátké

+15

Back to the Future: The Game - Episode V: OUTATIME

  • PC 85
Na zakončení herního Návratu do budoucnosti jsem byl hodně zvědavý. Celá série mě chytla podobně, jako když jsem koukal na filmovou trilogii poprvé a nemohl se dočkat, co bude dál. Že se v poslední epizodě dostanu rovnou do tří období (prohibice, divoký západ a rok 1986) jsem fakt nečekal, a o to víc mě to potěšilo.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v OUTATIME a něco dokonce ještě lepší, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown a přidal se k němu i Michael J. Fox, který nadaboval Martyho pradědu jménem Willie McFly a tři Marty McFlye z budoucnosti. Sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stále trochu pokulhává.

Dostal jsem se na vědeckou výstavu, která se řešila téměř celou dobu v Double Visions, a ta se vývojářům fakt povedla. Po získání lístků jsem si vyzkoušel vše od batysféry přes dům budoucnosti až po květinu s nahrávacím zařízením. Nejdůležitější byl ale samozřejmě Emmettův levitátor, který měl napravit veškeré problémy, které jsem v předchozích epizodách kvůli cestování v čase natropil.

Když bylo po výstavě, vypadalo to na konec celého příběhu, ale kdepak, ještě tu byla Edna Stricklandová, která úplně vymazala Hill Valley ze světa, a bylo třeba se tak vydat do zmíněného období divokého západu. Ani po návratu do roku 1986, kde byla Edna, stejně jako Biff, již napravená, však nenastal úplný konec. Podobně, jako ve třetím filmu, se objevil další stroj času a ne jeden. Vyvstal tak nový problém - Marty z budoucnosti na třetí. Takhle si představuji to správné finále Back to the Future.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, Michael J. Fox, tři období, humor, hudba, konec

Proti: ovládání pohybu

+15

Back to the Future: The Game - Episode IV: Double Visions

  • PC 70
Ve čtvrté epizodě herního Návratu do budoucnosti jsem si připadal podobně, jako v té druhé. Nejen, že jsem se v kůži Martyho znovu ocitl v období prohibice, ale stalo se tu také hodně událostí, za krátký čas a ještě k tomu na malém prostoru. Ne, že by ostatní epizody nabízely přehršel lokací, ale tady byly v podstatě jen dvě, když neberu začátek a konec.

Nejprve se mi i s doktorem povede utéct z roku 1986, a pak musím mladého Emmetta donutit k rozchodu s Ednou Stricklandovou. Co k tomu vede, je řada bláznivých událostí, jako jsou zkoušky porouchaného stroje času, divadelní vystoupení Trixie nebo vytváření myšlenkového diagramu. To bylo, podobně jako výroba paliva pro raketový vrták v první epizodě, celkem utrpení. Než jsem přišel na správný postup, chvíli mi to trvalo, takže jsem si dal celý zdlouhavý proces dvakrát.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v Double Visions, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stále není nic moc.

I když je Double Visions zatím tou nejslabší epizodou, na zakončení celé série se těším, jelikož zůstala řada otázek, na které chci znát odpovědi. Doufám, že se jich dočkám a nevyskočí na mě znovu hláška „Pokračování příště“, protože už asi nikdy žádné příště nebude.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, období prohibice, humor, hudba

Proti: příliš mnoho událostí v krátkém čase, vytváření myšlenkového diagramu, ovládání pohybu

+11

Back to the Future: The Game - Episode III: Citizen Brown

  • PC 80
Ve třetí epizodě herního Návratu do budoucnosti jsem se s Martym dostal zpět do roku 1986, ale bohužel se hodně věcí pokazilo a čekalo na mě překvapení v podobě policejního městečka Hill Halley. To je obehnáno vysokou zdí, kterou jsem překonal pomocí hoverboardu z létajícího kola DeLoreanu a většina obyvatel zde jezdí v golfových vozících a chová se, jako roboti. Není divu, když jsou na každém rohu kamery a jakýkoli přestupek (jako třeba vlastnění žvýkačky) je trestán důtkou.

Jsem považován za největšího slušňáka ve městě, a tak mi nikdo neřekne Marty, ale Martine. Z Jeniffer, které se nastolený systém nepozdává, se stala sprejerka, máma se dala na pití a táta obsluhuje zmíněný kamerový systém. Doktor se změnil k nepoznání, především kvůli Edně Stricklandové, ale kdo jiný ho může přivést k rozumu, než právě Marty.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v Citizen Brown, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, kterého si však užiji jen pár minut ke konci, ale i Claudia Wells coby Jeniffer Parker není špatná. Sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu je bohužel stále stejně špatné. 

Dle mě je třetí epizoda tím nejlepším, co Back to the Future: The Game nabízí, alespoň prozatím. Kdo ví, jak tenhle bláznivý, ale zároveň zajímavý příběh bude pokračovat. Do Double Visions se pustím co nevidět.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, policejní městečko, humor, hudba

Proti: ovládání pohybu

+9

Back to the Future: The Game - Episode II: Get Tannen!

  • PC 70
Ve druhé epizodě herního Návratu do budoucnosti už se hrátky s časem rozjely naplno a došlo ke vzniku mnoha časových paradoxů. Marty se musí vyhýbat svému mladšímu já, Biff má najednou bratry Cliffa a Riffa a mladý Emmett učiní jedno zásadní rozhodnutí, které se podle všeho promítne do pokračování. Nově se zde objevuje i policista Danny Parker, děda Martyho budoucí přítelkyně Jennifer. 

Bohužel jsem narazil na jedno z úskalí epizodických her. Téměř každá postava mě oslovuje jinak. Doktor mi říká Harry nebo Miku, Edna pane Crockett a Kid Tannen používá příjmení Corleone. Asi to je dané tím, že se každá epizoda instaluje zvlášť a ne dohromady, jako u novějších počinů Telltale a uložené pozice z té předchozí nešly žádným způsobem přenést, ale stejně bych čekal, že budou všichni v oslovení konzistentní.

Co bylo dobré v It's About Time, je dobré i v Get Tannen!, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stojí stále za pendrek. 

Za těch pár hodin se toho na můj vkus stalo až moc a uvítal bych trochu volnější tempo. Určitě by bylo lepší třeba jednu epizodu přidat, než skákat z jedné šlamastiky do druhé. Na Občana Browna jsem zvědavý. Oproti počátku třicátých let, kde doteď téměř celé dění probíhalo, přichází na řadu znovu rok šestaosmdesát.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, období prohibice, humor, hudba

Proti: různá oslovení Martyho, ovládání pohybu, příliš mnoho událostí v krátkém čase

+13

Back to the Future: The Game - Episode I: It's About Time

  • PC 75
Celou filmovou trilogii Návratu do budoucnosti mám hodně rád. Viděl jsem ji nesčetněkrát, protože všechny díly jsem spolu s Hvězdnými válkami sledoval z gauče téměř pokaždé, když jsem byl nemocný. Hra navazuje na konec třetího dílu. Sice trochu kostrbatě, ale to je fuk, důležité je, že si mohu užívat další dobrodružství z tohoto univerza.

Poprvé jsem okusil epizodický formát, kterému jsem se dlouhá léta bránil a zjistil jsem, že to není úplně pitomý nápad, jak jsem se mylně domníval. Ke komu jinému v tomto případě zavítat, než k mistrům oboru Telltale Games. Pořád si stojím za tím, že rozehrát sérii a čekat na další díl je příšernost a nemusím to ani u seriálů, kde jde většinou jen o týden a ne o měsíc či ještě delší dobu. Pokud je však venku kompletní série, zahrát si několik večerů po sobě po jednom dílu není špatné a je to v podstatě jako dokončení nějaké delší úrovně či kapitoly v jakékoli jiné hře.

Marty má dle mě moc mladistvý hlas, ale všechno vynahrazuje Emmett Brown v podání Christophera Lloyda, který své vědátorské řeči vede se stejným zápalem, jako ve filmech. Hlavní zápletka je klasicky tvořena spory mezi rodinami McFlayů a Tannenů, tentokrát za doby prohibice a mafiánů, což je super. Je vidět, že hlavní cílovkou jsou fanoušci filmů, a tomu je uzpůsoben i humor a hudba, vycházející z té původní. Při volbě jména jsem se stal Michaelem Corleonem, protože jednu z hlavních postav Miami Vice ani Drsného Harryho jsem dle jména neznal a o koho se jedná jsem zjistil až při googlení.

Velkou výtku bych měl k ovládání pohybu Martyho, které mi připomnělo to z třetí Syberie. Jak myší, tak klávesami se chůze či běh ovládá opravdu špatně, ale je mi jasné, že klasické Point and click tu není kvůli konzolím. I kvůli tomu jsem si moc neužil běhání od jednoho přístroje k druhému během výroby paliva pro raketový vrták, i když to by asi stálo za prd i bez toho. Na další epizody se celkem těším a doufám ve větší časohrátky.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, McFlay vs. Tannen, období prohibice, humor, hudba

Proti: ovládání pohybu, výroba paliva pro raketový vrták

+18

Trust Me, I Got This!

  • PC 70
  • Browser 70
Když musím doma něco opravit, občas to nedopadne dobře, ale vždycky si nějak poradím. Pokazit však něco tak, jako v téhle hře, se mi zatím naštěstí nepodařilo, asi proto, že si dávám větší pozor, než zdejší hlavní protagonista. Hodně se mi líbilo jeho brebentění ve stylu Pilgrims. Není náhoda, že je ve hře namočeno i studio Amanita Design.

Byl jsem postaven před čtyři úkoly. Pověsit zrcadlo, zatáhnout roletu, zapojit televizi do zásuvky a pověsit obraz. Jenže při vrtání do zdi kvůli zrcadlu poruším vodovod, při zatahování rolety na okně se roleta celá zamotá, při zapojování televize do zásuvky se rozbije obrazovka, protože jí samozřejmě tahám za kabel a při vrtání do zdi kvůli obrazu to odnese elektrické vedení. Prostě se pokazí, co může. Ke čtyřem úkolům mi tak přibudou tři nové, které se však vyřeší po patmatovsku.

Za tu chvilku se toho stane opravdu hodně a nevím, jestli je láhev vína dostatečnou odměnou za mé snažení. Všechno jde, když se chce. Je třeba si jen říci: „Já to dám!“

Pro: brebentění, vtipné řešení úkolů, hudba a ozvučení

Proti: krátké

+15

Osada

  • Browser 60
Nejpodivnější „hra“ od Amanity. Asi tak by se dala charakterizovat Osada. Interaktivní videoklip, který mě překvapil nejen svými možnostmi, ale také svou bizarností. No posuďte sami, naříznuté buřty místo květů, kovbojové hrající ping pong nebo indiáni na raftu. To je jen malý výčet scén, které celý videoklip nabízí. A neustále se měnící chytlavá hudba zvláštnost celého titulu ještě zvýrazňuje.

Mimo klikání na interaktivní místa mi Osada nijak nedovolovala ovlivňovat děj, mně to však stačilo. Je škoda, že se dnes již nedá spustit v prohlížeči, a to ani s rozšířením, který emuluje Flash Player. Díky aplikaci Flashpoint se však spustit dá, takže jsem si vzpomínky na hraní nemusel oživovat při sledování videa na YouTube, ale pořadí úkonů jsem mohl určovat já sám.

Pro: animace, hudba, možnost ovlivňovat děj

Proti: krátké, dnes již nespustitelné v prohlížeči

+17

Plachý trpaslík

  • Browser 60
S Járou Plachým je to jako na houpačce. V Machinariu hrál jen druhé housle, v Botanicule se jako grafik a designér vyřádil naplno, Chuchel se moc nepovedl a Happy Game naopak vypadá velmi slibně, ale ještě jsem neměl tu čest. Plachý trpaslík je jeho prvním projektem, a i když se jedná o jednohubku na pár minut, ukazuje potenciál, který v Járovi byl již v roce 2009.

Dojít s trpaslíkem, vypadajícím jako nějaký koncept Chuchla, až na konec, aby se uložil ke spánku na načechraném mráčku, sice netrvá moc dlouho, ale i za tu krátkou chvilku jsem jednou nevěděl, jak dál, jednou jsem se ztratil ve změti dalších trpaslíků a párkrát se zasmál. Plachý trpaslík určitě stojí za vyzkoušení.

Pro: animace, trpaslík, hratelnost

Proti: krátké

+14

Questionaut

  • Browser 70
Počáteční tvorba Amanity se nezapře, alespoň co se týče animací a řešení jednoduchých úkolů. Questionaut se od prvních Samorostů příliš neliší. Místo bílého overalu a čepice s bambulkou je zdejší hrdina oděn do overalu modrého s kapucou a místo Polokonzervy cestuje v balonu.

Hlavní herní náplní je dost netypicky odpovídání na otázky, ale to byl již od počátku vývoje jasný záměr. Každá z planetek je jiná a bavilo mě je objevovat. Těšil jsem se, co přijde o patro výš, jací obyvatelé se objeví a jak bude celá planetka vypadat.

Floexovi skladby mě zaujaly už v prvních dvou Samorostech a posléze i v Machinariu, a i tady se mi líbili. Amanita si prostě umí najít ty správné hudebníky. Nejde o žádný dlouhý počin, ale určitě jsem u něj strávil více času, než u prvních třech her studia dohromady.

Pro: animace, hlavní hrdina, planetky, hudba

Proti: krátké

+14

Rocketman

  • Browser 50
Co napsat k jedné z nejkratších her, co jsem hrál? Těžký to úděl, ale o pár řádků se pokusím. Rukopis studia je patrný hned od první z pouhých čtyř obrazovek. V hráčích NBA se moc nevyznám, takže Vince Cartera jsem si musel googlit a podle všeho patřil k jedněm z nejlepších, kteří si nejvyšší severoamerickou basketbalovou soutěží prošli, takže asi logicky padla při výběru volba na něj. Ve výsledku je to však úplně jedno.

Celkově šlo kliknout asi na deset různých míst, a tak je jasné, že o žádném zákysu nemůže být řeč. Prostě jsem jen klikal na to, na co šlo a největším "zádrhelem" bylo asi vyťukání pětimístného kódu "ukrytého" v šuplíku, který byl třeba k nabití superbot elektřinou. Pak stačilo najít správnou frekvenci a Vince mohl smečovat do koše na oběžné dráze. Toť vše. Vědci odletěli zpět na Zemi a Vince také.

Pro: Vince Carter, animace

Proti: strašně kraťoučké

+12

Condemned: Criminal Origins

  • PC 75
Monolith mám rád. Především kvůli prvnímu dílu Blood a sérii No One Lives Forever. Z dalších titulů tohoto studia mě toho moc nezaujalo, ale Condemned mezi nimi celkem vyčnívá. Už obal mi padl do oka, a po shlédnutí pár minut gameplaye jsem se pustil do hraní.

Netradiční zbraně na blízko ve hrách zbožňuju a tady jsem si jich užil opravdu dost. Hrají zde důležitou roli a celou hru jsem prošel jen pomocí nich. Můžu ze zdi vytrhnout trubku, ceduli, zábradlí, prkno nebo roxor i s kusem betonu, můžu si vypůjčit ruku figuríny nebo mou oblíbenou řezačku papíru a všechny tyto předměty (i mnoho dalších) použít jako zbraň a umlátit s ní nějakého magora. Ve dvojce je, co jsem koukal na Wiki, zbraní dvakrát tolik (třeba berle, parohy nebo automat na žvýkačky), ale bohužel vyšla jen na konzole.

Nejlepší úroveň je jednoznačně obchoďák s vánoční výzdobou. Na místnost s nepřáteli, kteří se vydávají za figuríny a pak se v nestřežený okamžik začnou hýbat asi nikdy nezapomenu. Špatná nebyla ani škola s překvapením ve skříňce a bazénovou scénou nebo barák masového vraha, ale obchoďák vede. Při pohledu z první osoby hra vypadá dobře, ale jakmile se objevila nějaká cutscéna, kde byly vidět celé postavy, byl to hnus. Zajímavé je, že nepřátelé tak hnusně nevypadali, teda vypadali, ale u nich to byl účel.

Místy jsem si vzpomněl na Suffering a hlavně na Outlast, který se zde zjevně inspiroval (blázni, uzavřené prostory, uříznutí prstu). Nemohu opomenout ani Call of Cthulhu, jehož Xbox i PC verze vyšla o chvíli dříve a obě hry jsou si trochu podobné. Příběh Ethana Thomase se ale tomu Jacka Walterse nevyrovná, špatná hra to však také není. Moc mi nesedl konec a celkově ten nádech nadpřirozena, kdyby vše skončilo v baráku hlavního padoucha, byl bych spokojenější.

Pro: zbraň může být téměř cokoli, obchoďák a živé figuríny, hutná atmosféra

Proti: hnusné cutscény, nadpřirozeno, konec

+20

The Moment of Silence

  • PC 70
Proč se nepodívat, jak bude svět vypadat za třiadvacet let (respektive za čtyřicet při vydání hry). The Moment of Silence začíná vcelku dobrou zápletkou, kdy je soused hlavního hrdiny odveden policií a nikdo, ani jeho rodina, neví, proč k tomuto zatčení došlo. Já se coby Peter Wright, který přišel o rodinu při bombovém útoku na letadlo, rozhodnu celé záležitosti přijít na kloub.

Peter mi připomínal hlavního hrdinu LEGO příběhu Emmeta, který byl stejně jako on pohlcen systémem a vůbec neviděl, že by bylo něco špatně, ale postupně zjišťoval, že všechno není tak boží, jak se na první pohled zdá. Ze začátku mě Peterovo putování moc nebavilo a do hraní jsem se musel nutit. Po příjezdu na Lunar 5 mě však hra konečně chytla, příběh se rozjel naplno, ubyl počet dostupných lokací i postav, s nimiž lze konverzovat a události nabraly rychlejší spád.

Co mi moc nesedělo jsou lokace, nebo spíše procházení jimi. Jsou totiž rozděleny na několik obrazovek, ale ty se přepínají samy po tom, co Peter dojde na určité místo, které není nijak označeno. Změna pohledu kamery je pěkně hloupým nápadem, který mi mnohdy značně ztížil přechod z místa A do místa B. Mám daleko radši přecházení mezi obrazovkami pomocí kurzoru, který změní tvar, případně když se obrazovka sama při chůzi posouvá. Nepotěšilo mě také, že při dvojkliku se Peter jen rozeběhne, ale nenásleduje rychlý přechod do další lokace a čekám, až doběhne tam, kam potřebuji. Navíc po některých lokacích kličkuje jak magor a nezamíří vždy rovnou k místu, kam ho pošlu.

Pobavil jsem se nad pár nelogickými fakty, jako že holub (živý) vydrží v kapse tři dny a při tom se podívá i do vesmíru nebo že Petera zatknou, seberou mu deník, a po útěku z vězení a pádu do kanálu se tentýž deník objeví v inventáři znovu. Za zmínku rovněž stojí, že téměř všechna aktivní místa a osoby najdou využití, avšak u některých jsem si musel počkat téměř do samotného konce. Ten je sice typickým klišé, ale mě to vůbec nevadilo a když jsem ze zdejších komentářů zjistil, že má hra konce dva, musel jsem vyzkoušet i ten alternativní a nezklamal mě ani ten.

Pro: zápletka i celkový příběh, Peter Wright, události od Lunar 5 a dále, dvě zakončení

Proti: začátek hry, procházení lokacemi, změny pohledu kamery

+20

Grand Theft Auto: Episodes from Liberty City

  • PC 80
GTA je trochu specifická série a jednou za čas dostanu chuť na další díl. Už je to dva roky, co jsem hrál čtyřku a na Epizody z Liberty City jsem se celkem těšil. Sice jde „jen“ o nové příběhy v již známých kulisách, ale trochu kontroverzní čtyřka se mi líbila, takže proč se do Liberty City nevrátit. Jelikož jde o kompilaci dvou rozšíření, vezmu to hezky po popořadě.

The Lost and Damned

Příběh motorkáře Johnyho Klebitze a jeho gangu The Lost mě zpočátku moc nenadchl. Nešlo jen o to, že si Johny nemůže měnit oblečení a bylo přidáno pár nerealistických věcí, jako je doplňování zdraví a opravování motorky při jízdě s ostatními členy gangu, ale celkově mi to drsné prostředí nesedlo. Když jsem ale přijal fakt, že motorkáři nejsou žádní beránci a odlehčená atmosféra by v tomhle případě nedávala smysl, hned mi byl Johny se svou partou sympatičtější.

Při poslechu rádia Vice City FM, které jsem na motorce pokaždé ladil místo téměř vždy nastaveného Liberty Rock, jsem se mnohokrát pousmál, ale I Don't Want a Lover, You're The Voice, a především pak The Look od Roxette jsem si prostě nemohl nechat ujít. Z logických důvodů jsem poprvé urazil více mil na motorce, než v autě (dokonce skoro 3x více), což bylo ale bohužel způsobeno i tím, že jsem k jízdě na motorce byl občas přímo nucen. Ale tak co, Johny je motorkář, tak se nebude soukat do auta.

Hra má jen třiadvacet příběhových misí, při jejichž plnění jsem si nejvíce oblíbil kongresmana Thomase Stubbse. Pro rozšíření je to dostatečný počet, když vezmu v potaz ještě vedlejší úkoly a aktivity. Opakující se války gangů mě moc nebavily a kulečníku, šipek nebo bowlingu jsem se nahrál dost už v původní hře, ale u air hockeye, páky a hlavně karet Hi-Lo jsem nějakou tu hodinku strávil. Hodně se mi líbila provázanost s příběhem čtyřky a jak jsem následně zjistil i s druhým rozšířením, kdy se objevily známé postavy (Niko a Roman Bellic) i mise z jiné perspektivy (ukrytí diamatů v odpadkových pytlích a jejich předání v muzeu).

The Ballad of Gay Tony

Louis Lopez je oproti Johnymu Klebitzovi zcela jiný charakter. A nejen on. Půlka NPC v Baladě o Gayovi Tonym Princovi je úplně pošahaná. Ať vezmu samotného Tonyho, bráchu Bruce Kibbutze Moriho, navrátivšího se Raye Bulgarina, a především pak Yusufa Amira. Nepamatuji si, že by se v nějakém dílu GTA objevil větší magor, než právě Yusuf, který po mě chce ukrást vojenský vrtulník, tank a nakonec i vagón metra a musí mít všechno ve zlatě.

Vše je přizpůsobeno přiteplené atmosféře, včetně menu, navigace nebo ukazatele brnění a hlavní barva je zde růžová. Poslech Vice City FM tím pádem už nepůsobil tak zvláštně, jako v předchozím rozšíření. Louis už se může převlékat, ale jeho skříň nabízí jen pár možností změny a obchody s oblečením jsou bohužel stále zavřené.

Příběhových misí je šestadvacet, ale tentokrát jsem si žádného zadavatele neoblíbil. Drogové války mi přišly lepší, než války gangů v TLAD, asi proto, že bylo k dispozici více možností a využití našel i vrtulník, nebo loď. S Johnym jsem vlastně vrtulníkem neletěl ani jednou a lodí jsem urazil jen pár mil, ale zde jsem se ve vzduchu nebo na vodě pohyboval celkem často i v příběhových misích. Z dalších vedlejších aktivit mě nejvíce bavily zápasy a hlavně golf. Špatné nebyly ani skoky padákem, které mi sice zpočátku moc nešly, ale nakonec jsem se je naučil ovládat a dal jsem většinu z nich napoprvé. Pití šampaňského nebo navrátivší se tanec mě ale vůbec neuchvátili. Ovládání tance jsem nepochopil doteď a prostě jsem jen mačkal klávesy, dokud nebylo splněno.

Mimo návratu golfového vozítka Caddy (bohužel bez vlastních statistik) jsem zajásal i nad faktem, že příběh je znovu provázán s tím ze čtyřky i předchozího rozšíření. Objevil se zde Niko a Roman Bellic i Johny Klebitz, hra začala vyloupením banky, při kterém byl Louis jedním z rukojmích, a byl to právě Louis, kdo překazil předání diamantů v muzeu. Doteď ale nedokážu pochopit, kdo a proč sakra vymyslel hodnocení misí. Mimo přesnosti střelby, zásahů do hlav nepřátel a dalších méně častých podružných úkolů, se bral v potaz i čas, který jsem potřeboval na dokončení mise. Jako fakt? Rád si hledám alternativní cesty ke splnění úkolu, ale tady mě hra nutí misi proběhnout co nejrychleji a ještě při tom přesně střílet do hlav a kdo ví, co ještě. Tohle do GTA prostě nepatří.

Shrnutí

Obě rozšíření mají své klady i zápory. Klady ale jednoznačně převažují a nakonec je tedy hodnotím shodně 80 %, což je i mé celkové hodnocení Epizod z Liberty City. Od Vice City, kde mi chyběl jeden unikátní skok, plním všechny díly na 100 %, a tak jsem teď nemohl tuhle linii přerušit. Trvalo mi to dohromady necelých 50 hodin. Teď je na řadě pětka, a tak mě vůbec netrápí, že šestý díl doposud nemá stanovené datum vydání ani určené platformy, na kterých poběží. Nezapomeňte, Láska všechno změní.

Pro: Johny Klebitz, Vice City FM, Thomas Stubbs, air hockey, karty Hi-Lo, zápasy, skoky padákem, golf, Caddy, provázanost s příběhem čtyřky a obou rozšíření navzájem

Proti: automatické doplňování zdraví a opravování motorky v TLAD, omezený výběr oblečení, pití šampaňského a tanec v TBOGT, hodnocení misí v TBOGT

+24

Shadwen

  • PC 75
Poprvé jsem hrál stealth hru s ženskou hlavní hrdinkou, a i když nebylo vše úplně dokonalé, po dohrání musím říci, že jsem spokojen. Aby taky ne, když jsem v poměrně krátké hře strávil celkem 24 hodin, a to proto, že jsem jí dokončil hned třikrát.

Na rozdíl od Dishonored jsem dal oba postupy hned po sobě. Poprvé jsem nikoho nezabil, a pak pro splnění všech achievementů naopak úplně všechny. Když už jsem chtěl s Shadwen skončit, všiml jsem si, že se otevřely Escape Chapters, což jsou stejné levely, které jsem již dvakrát prošel, ale jejich pořadí je obrácené a jsou upraveny tak, aby jejich dokončení bylo větší výzvou. Některé uličky tak jsou zahrazené a došlo k navýšení počtu nepřátel.

Co vám budu povídat, bavilo mě jak tiché plížení, tak následné zabíjení všeho, co se hýbe, které bylo takovým zadostiučiněním, kdy jsem si vypořádával účty s nepřáteli, kteří mě při tichém postupu často odhalili. U Escape Chapters jsem se už ale místy nudil, což není nic zvláštního, když jsem hru procházel potřetí za sebou. Shadwen má zajímavé herní mechaniky, kdy čas plyne jen při pohybu hlavní hrdinky a stisknutím klávesy „R“ se dá dokonce vracet, a to celkem dost dozadu. Zastavování i vracení času sice hru trochu zjednodušuje, ale odpadá tím zdlouhavé nahrávání uložené pozice, které u stealth her používám vcelku často, takže jsem toto zjednodušení uvítal.

Najde se tu i pár věcí, které mi tolik nevoněly. Nechme stranou stereotyp, u mě se v podstatě nedostavil a těšil jsem se na řešení každého nového levelu. Jsou tu však zvláštně rozmístěny keře či kupy sena na schování. Jsou všude a při skrytí je v nich Shadwen, Lily nebo mrtvé tělo neviditelné, i když strážný stojí přímo u keře a zírá do něj, ale to je holt úděl stealth žánru, že některé situace působí komicky. Chápu jejich rozmístění tak, aby Lily mohla úrovní vůbec projít, ale umístění keře třeba na schodišti vypadá prostě divně. Lily je někdy neposlušná a nešla tam, kam jsem po ní zrovna chtěl, ale zvoneček na její přivolání fungoval celkem dobře.

Bavilo mě hledat truhly s předměty, ze kterých jsem sestavoval podle několika schémat různé pasti (miny, bomby, samostříly nebo návnady), ale mimo vystřelovacího lana s hákem jsem je vůbec nevyužil. Lano jsem naopak používal téměř pořád a bez něj bych hru těžko dohrál. Jelikož jsem získal všechny achievementy, dosáhl jsem všech čtyř možných zakončení. Ta se od sebe sice liší jen nepatrně, ale i tak mě potěšila jejich přítomnost.

Pro: tichý i násilný postup, zastavování a vracení času, truhly, lano s hákem, čtyři zakončení

Proti: zvláštní rozmístění keřů a kup sena, Lily občas neposlouchá, nepotřebné pasti

+17

Mafia II: Jimmyho Vendeta

  • PC 55
Druhý Jimmy pokračuje tam, kde první skončil, ale místo úkolů pro mafiány zde plní své vlastní, aby dosáhl kýžené pomsty. Dabing Soukupa se nezměnil a bohužel nepřibyla ani žádná nová hláška (mimo cutscén).

Tady mi ochrana svědků už nepřišla tak dobrá a zdála se mi jednodušší, na druhou stranu byla spousta misí těžší, takže celkově je obtížnost nastavena někde mezi Zradou a Joem. Ani kradení aut už mě nebavilo tolik, jako ve Zradě, ale stále to mělo něco do sebe (potěšil mě hlavně vězeňský autobus). Znovu jsem si vydělal spoustu peněz bez možnosti nějakého smysluplného využití, teď už jsem však na konci měl jen třicet tisíc místo padesáti.

Objevila se i vykradená mise ze základní hry (mastňáci), avšak na rozdíl od Zrady, tu byla i jedna originální v nové lokaci (poslední mise se zabitím soudce). Stejně, jako v předchozím rozšíření, jsou mise časově omezené a příběh tvoří jen intro a outro. Přibylo však deset nových achievementů, jejichž plnění mě motivovalo v dokončování dalších a dalších misí. Při dalším hraní druhé Mafie už ani jedno DLC hrát nejspíše nebudu. Není k tomu důvod.

Pro: Jimmy a jeho dabing, mise s kradením aut, poslední mise v nové lokaci, achievementy

Proti: časově omezené mise, značení ve stylu GTA, textové úvody misí, nevyužitelné peníze

+23

Mafia II: Zrada Jimmyho

  • PC 50
Soukupa mám jako dabéra hodně rád. Většina lidí ho má spojeného s Arniem Schwarzeneggerem, ale já miluju filmy s Dolphem Lundgrenem, takže když se řekne Soukup, v hlavě mi hned naskočí známý švédský blonďák. Jimmy je sympaťák, a když si odmyslím blonďatou kštici Dolpha, jsou si trochu podobní, takže za sebe můžu říci, že jsem s novým charakterem spokojený.

Jimmy má skvělé hlášky. Upozornění na připoutání pásy mi připomnělo pořad České televize STOP právě se Soukupem, ale nejvíc mě dostal výraz „Adios debilos“. Hodně mě bavilo kradení aut, za něž jsem dostával neskutečné peníze, které však nebylo za co utratit. Respektive bylo, mohl jsem si dát do garáže třicet aut plus deset bonusových a všechny je vytunit, ale proč bych to dělal? Na konci jsem tak měl asi padesát tisíc dolarů v podstatě k ničemu.

Z akčních misí mi v paměti utkvěla ochrana svědka, která byla dost obtížná, ale stačilo použít jednu taktiku (zablokovat jednu stranu kontejneru autem) a udělal jsem to hned, protože nepřátelé nabíhali jen jednou stranou. Pak taky samozřejmě dvě mise vykradené ze základní hry (lihovar a čínská restaurace), ale tady je bylo třeba splnit na jeden zátah a celou dobu jsem se modlil, abych je nemusel plnit znovu, protože byly oproti ostatním docela dlouhé.

Po dohrání Joeových dobrodružství jsem už tak nějak tušil, do čeho jdu a že se nedočkám žádných příběhových misí nebo nových lokací. Jelikož však chci zkompletovat celou druhou Mafii, pustil jsem se i do tohoto přídavku. Přišlo mi, že je Zrada Jimmyho daleko lehčí, než Joeova dobrodružství, až na pár misí, které jsem několikrát opakoval. Většinu jsem jich totiž dal napoprvé. Všechny mise jsou časově omezené, ale až na výjimky to nebyl téměř žádný problém a času bylo dost. Přesto nechápu, proč s tím tvůrci přišli.

Tohle rozšíření je jako jediné bez achievementů, což je asi způsobeno prvotním exkluzivním vydáním na PS3 a obsahuje pouze dvě cutscény (intro a outro), a to je vlastně vše, co se příběhu týče. Nepřijde mi moc logické, že na konci Jimmyho zatknou a hra mi chvilku na to oznámí, že můžu pokračovat, respektive zlepšovat si skóre v jednotlivých misích. Chápu, proč tomu tak je, ale působí to dost zvláštně. Stejně jako Joeova dobrodružství i Zradu Jimmyho pří dalším hraní druhé Mafie určitě vynechám, protože už mi hra nemá co nabídnout.

Pro: Jimmy a jeho dabing, mise s kradením aut, ochrana svědka, Adios debilos

Proti: časově omezené mise, značení ve stylu GTA, textové úvody misí, nevyužitelné peníze, žádné achievementy

+22

Mafia II: Joeova dobrodružství

  • PC 60
Joe je má neoblíbenější postava z druhé Mafie, a tak jsem při rozhodování, které DLC si zahraji jako první, neváhal ani vteřinu a pustil se právě do jeho dobrodružství. První mise, odehrávající se v nové lokaci u zamrzlé přehrady (i na ní), je skvělá. Po jejím dokončení však přišla krutá realita a naprostá většina dalších misí (mimo tří příběhových), je již bez nápadu, bez filmových sekvencí, se značením ve stylu GTA a ke všemu ještě na čas. Navíc si po honičce přes přehradu Joe na pěl let odjede a ten čas, kdy Vito dřepí ve vězení, je trestuhodně nevyužit. 

Po dohrání základní hry jsem si říkal, že zde chybí nějaký dodatečný obsah ve formě extrémní jízdy z prvního dílu. Joeova dobrodružství v podstatě takovou extrémní jízdou jsou a čtyři příběhové mise, nejspíše vystřižené z dvojky, jsou v podstatě jen takovým doplňkem. Mělo by to však být naopak. Ty mírně odlišné úkoly jsem vlastně plnil především proto, abych to měl za sebou, plus jsem se také snažil získat všechny achievementy, ale nějaká extra zábava to zase nebyla.

Co mě potěšilo, byl nárůst obtížnosti, kdy na nejtěžší jsou především přestřelky opravdu těžké a některé mise jsou značnou výzvou. Dalším plusem jsou tři ukládací pozice oproti původní jedné. Teď už se tedy nedělím o počítač s někým dalším, ale i tak je to určitě přínos. Jsem rád, že jsem si tohle rozšíření konečně zahrál, ale podruhé už ho zkoušet nebudu. Jestli je tohle nejlepší DLC ze všech tří, pak se začínám Jimmyho trochu obávat.

Pro: Joe, první mise, přehrada, obtížnost, tři ukládací pozice

Proti: časově omezené mise, značení ve stylu GTA, textové úvody misí, nevyužitý příběh

+21

Pink

  • Android 60
Růžovou barvu přímo nesnáším, a když jsem na tuto hříčku narazil, jen jsem se pousmál. Podíval jsem se však na gameplay a jen tak z hecu si ji na mobil nainstaloval. Tak mě to chytlo, že jsem měl celou padesátku levelů za chvíli za sebou.

Hned v intru mě zaujala rytmická hudba, která mě pak provázela celou hrou. I když se některé části levelů opakují, každý z nich je jedinečný a využívají se v nich jak samotná číselná označení, tak plameňáci. Proč plameňáci? Protože jsou přeci růžoví sakra :)

Dobře zpracovaná je zde nápověda, kterou jsem použil asi dvakrát, když už jsem si opravdu nevěděl rady. Doporučuji ji však nevyužívat vůbec, a pokud možno přijít na všechno samostatně, protože hra je dost krátká a tímto se herní doba zkrátí ještě více. Navíc jsem si při zobrazování nápovědy nadával, proč jsem sakra zrovna na tohle nepřišel sám. Ke zdárnému řešení hádanek se dá dostat vždy vcelku jednoduše, jen je třeba trochu trpělivosti, kterou občas postrádám.

Logické hry zrovna nevyhledávám, teď jsem však zjistil, že Pink je již šestým dílem série Barta Bonteho, tak možná někdy zkusím další barvu.

Pro: logické hádanky, plameňáci, hudba

Proti: krátké

+15

Star Wars: Racer Revenge

  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+16

Creaks

  • PC 90
Po roce a něco od vydání jsem si Creaks konečně zahrál, a to jsem si artbook předobjednával, respektive Romča využila můj Xzone účet k uplatnění svých kreditů. Kdybych tušil, jaká je to pecka, určitě bych tak dlouho nečekal.

Creaks se může pochlubit skvělými logickými problémy, které bylo radost řešit. Párkrát jsem se sice kouknul do návodu, ale to bylo jen kvůli tomu, že přibyla nová mechanika a hra na ni nijak neupozornila. Jednalo se ale jen o jednotky případů, asi tři z těch jedenašedesáti scén. Posledních zhruba deset scén už sice není moc o hraní, ale spíše o sledování projitých lokací při cestě výtahem, případně chození po osvětlené vodě, přesto jsem si je užíval.

Perfektní kresba a následná animace, hudba, příšery, které světlo mění na nábytek, občas srozumitelné žvatlání ptačích obyvatel zvláštního komplexu nebo nábytkové monstrum, to vše má vliv na odvíjející se příběh, případně jej tyto prvky či bytosti do jisté míry přímo tvoří. Sám jsem strašně toužil se k tomu zpropadenému kodexu dostat a zachránit tak všechno, co ještě zachránit šlo. Chtěl jsem neustále pokračovat, objevovat a pomáhat, ale bohužel konec někdy přijít musel, akorát jsem stále doufal, že to nebude tak brzy. Podobně, jako u Brothers: A Tale of Two Sons, jsem chtěl víc a chci stále.

Jak zmínil už Voja, po Chuchlovi se Amanita začíná zase zvedat a po výtečném znovuhratelném počinu Pilgrims, se vytasila se svou zatím nejlepší hrou. Věřím, že Happy Game bude také hodně kvalitní dílko, ale začínám pochybovat, zda lze v rámci studia takto vysoko nasazenou laťku ještě překonat. Teď se vrhnu do čtení (nebo spíše prohlížení) The Art of Creaks, protože jsem se tohoto světa ještě dostatečně nenabažil.

Pro: logické problémy, kresba, animace, hudba, příšery, ptačí obyvatelé, nábytkové monstrum, příběh, osvětlená voda, artbook

Proti: kratší herní doba

+22

Dračí Historie

  • PC 50
Tak jsem konečně zjistil, jak začínal Jakub Dvorský z Amanity s tvorbou her. Z jeho pozice výtvarníka jde určitě o dobře odvedenou práci, co se týče ostatních profesí už to ale bohužel tak slavné není.

Ano, v devadesátkách se s humornými českými adventurami roztrhl pytel a nelogické používání předmětů z inventáře bylo na denním pořádku, ale tady mi to přišlo trochu přestřelené, i když se jedná o pohádku. Snad každá druhá akce byla nesmyslná a na řešení se dalo přijít jen zkoušením všeho na všechno a na všechny. Po chvíli jsem to řešil tak, že jsem používal ty nejabsurdnější předměty a mnohdy jsem slavil úspěch. A ta spousta úkolů, která se řešila najednou, také nebyla úplně nejšťastnější volbou.

Pokud se nepletu, kombinace předmětů v inventáři přišla na řadu jen jednou na úplném konci. Nejprve jsem si myslel, že tuhle funkci hra prostě neumožňuje, ale jak vidno, není tomu tak. Proto nechápu, že nešlo zkombinovat i několik dalších předmětů, které se používaly současně (třeba prak s kameny).

Dalším faktorem je humor. Párkrát jsem se pousmál, to je pravda, ale většinou jde o pubertální vtípky, které jdou, na rozdíl třeba od Horkého léta, úplně mimo mě. Co však musím pochválit, je dabing, který je povedený a i přes šum v některých pasážích vcelku kvalitně zpracovaný.

Určitě jsem rád, že v roce 2012 vyšla v trafikách upravená verze Dračí Historie, která je spustitelná na novějších systémech, a mohl jsem se do Bertova dobrodružství pustit i já. Dokonce jde pomocí klávesy Q zrychlit pohyb Berta, což si troufnu říci, že původní verze neumožňovala. Sice jsem čekal trochu více, ale bylo fajn díky jedné z prvních českých placených 2D adventur okusit počátky naší herní scény.

Pro: výtvarné zpracování, dabing, upravená verze hry, zrychlení chůze Berta

Proti: nelogické používání předmětů, spousta úkolů najednou, nevtipný humor

+26

Papo & Yo

  • PC 55
Tuhle hru jsem v plánu vůbec neměl, ale na její netradiční obal jsem narážel vcelku často a shodou okolností si ke mě příběh Quica, Luly a prapodivného velikého tvora dokázal najít cestu. Předpokládal jsem, že jde o logickou plošinovku, ale pravda je to jen z poloviny, protože dojde i na nějaké to adventuření.

Logických hádanek jsem v Papo & Yo řešil spousty, ale nebyly příliš složité, a tak hra pěkně odsýpala. Nepamatuji si na místo, kde bych se zasekl na víc, než půl hodiny, ale zase nešlo o nic zcela primitivního, abych se pozastavoval nad tím, proč tam autoři takovou prkotinu vůbec dávali. Zkrátka správně nastavená obtížnost.

Většinu hry mi dělala společnici malá robotická hračka Lula, která mi pomáhala s překonáváním delších vzdáleností, jež bylo třeba přeskočit a za těch pár hodin jsem si jí celkem oblíbil. Cestou mě doprovázelo i podivné monstrum (vlastně otec alkoholik), jehož břich jsem využíval jako trampolínu. Hře hodně ubírá nesmrtelnost Quica. Ať spadne z jakékoli výšky, ať ho monstrum chytí a mlátí s ním ze strany na stranu kolikrát chce, vždycky vstane a pokračuje dál. Zuřivost monstra tím tak trochu postrádá význam.

Indie scéna mi nevadí a často v těchto vodách narazím na pěkný kousek, ale tohle na mě byl až moc zvláštní počin, kde domy chodí, létají nebo se z nich stanou schody. Abstraktnímu umění příliš neholduji a Papo & Yo je abstraktní až až. Jak zmiňuje Wild One, jde o podobnou hru, jakou je Among the Sleep, ale mě samotného oslovilo více právě putování batolete, než tento titul.

Pro: hratelnost, akorátní obtížnost, Lula, monstrum

Proti: nesmrtelnost Quica, příliš zvláštní počin

+15

Death Rally

  • PC 70
Původní Death Rally je jednou z mých nejoblíbenějších závodních her a co se týče závodů s malými autíčky, tak tou vůbec nejoblíbenější, takže jsem se do remaku pustil s velkou chutí. A skutečně jsem se bavil, především pak při likvidaci starých známých soupeřů, jako je Bogus Bill, Nasty Nick nebo Sam Speed. Nejeden večer nastal klasický efekt "ještě jeden závod a jdu spát", kdy se ten jeden závod protáhl třeba až do dvou do rána :)

Oproti předchůdci zde chybí spousta věcí. Ať už to jsou diváci, ze kterých se stávaly kaluže krve a červenaly se tak i stopy po pneumatikách, můj oblíbenec Farmer Ted nebo Duke Nukem, který byl jen v iOS verzi, a především pak žebříček, který ukazoval, jak si vedu oproti svým konkurentům. Naopak je tu řada lepších či horších novinek, ze kterých bych vyzdvihl sbírání součástek na lepší auta nebo zbraně, Interceptor, který mi ze všech vozidel i přes nižší odolnost sedl nejvíce nebo komiksové vyprávění příběhu, kde mě George Lucas, pardon Tex Harris, pověřil úkolem porazit či zlikvidovat obávaného piráta silnic, známého jako The Adversary.

Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat, ale pak to šlo, jak po másle a soupeře jsem v pohodě předjížděl či s velkou chutí rovnou likvidoval. Trochu mi vadili dílčí bossové, kteří byli odolnější a rychlejší, než ostatní soupeři, ale zase měli jako jediní na trati vidět své podobizny. Jako nejlepší bych označil trať s názvem The Pit, tedy tu vůbec nejkratší dostupnou, ale vyhovovaly mi i ty terénní. Naopak nejhůře se mi jezdilo v rafinérii a záměrně jsem se tomuto okruhu co nejvíce vyhýbal.

Kvůli mé touze splnit všechny achievementy jsem ve hře strávil téměř sto hodin (dle Steamu necelých 97), a to jen a pouze kvůli achievementu The 42, jehož plnění mi trvalo asi dvě třetiny celkového času. Pokud se na hru chystáte, minimálně na tenhle úspěch se vykašlete, a radši dohrajte dvě, tři nebo i více jiných her, protože za to ten čas nestojí. Když on ten ukazatel slávy při delší neaktivitě ubývá, a kdybych se nerozhoupal teď, tak už nikdy.

Pro: sbírání součástek, Interceptor, komiksové vyprávění příběhu, likvidace soupeřů, trať The Pit

Proti: chybí diváci a někteří závodníci, zmizel žebříček, rafinérie

+18

Star Battalion

  • Android 65
Když jsem přestal používat svůj Sony Ericsson Xperia Play kvůli rozkostičkovanému displeji, nepočítal jsem s tím, že jej ještě někdy zapnu. Snad jedině abych dokončil prvního Crashe Bandicoota, ale určitě ne na rozehrání a dohrání Star Battalionu. Ve vysunutém stavu totiž displej funguje normálně, což je na hraní ideální, ale na přenášení v kapse zas tak úplně ne.

Když jsem Star Battalion spustil poprvé, nijak zvlášť mě nenadchl a používal jsem ho spíše jako rozptýlení pro svého staršího syna. Nesnažil jsem se totiž téměř vůbec pochopit ovládání, a tak jsem se plácal v prologu, který mé ratolesti ke štěstí bohatě stačil. Letos jsem si však řekl, že to přece nemůže být až tak složité a opravdu, stačilo číst pokyny, které vyskakovaly na obrazovce a po chvíli jsem s přiděleným strojem uměl celkem obstojně manévrovat.

No dobrá, pustím se tedy do první mise. Znič satelity, postřílej drony, popoleť o kousek dál a znič kanóny a stíhačky! Dobrá práce, mise splněna. Další mise už přinesla změnu a měl jsem za úkol zničit nepřátelské věže, a pak? Stíhačky samozřejmě. Na scéně se však objevili i mechaničtí pavouci se štíty a před jejich likvidací jsem musel zničit generátory štítu. Další mise, nová loď, noví nepřátelé, ale cíl byl pořád stejný, všechno nebo všechny zničit.

Náplň misí se stále dokola opakuje a jen zřídka se objeví nějaká novinka v podobě sledování jednoho zatoulaného nepřítele nebo infiltrace nepřátelské základny. Přesto jsem se však při tom střílení po všem, co se hýbe či nehýbe celkem bavil, ale je mi jasné, že kdyby hra měla těch misí 50 a ne jen čtrnáct, bavit bych se přestal. Ze všech misí nepovažuji za nejtěžší tu úplně poslední, ale tu s označením 4.2 (In and Out), kterou se načala druhá polovina hry. Ze začátku šlo všechno jako po másle, ale pak jsem narazil na cosi, co na mě neustále střílelo rakety a já neměl téměř žádný manévrovací prostor, a to já tuze nerad.

Když jsem zjistil, že hra obsahuje achievementy, tak jsem jich samozřejmě musel získat co nejvíce. Sestřelit 1 000 nepřátel jsem považoval téměř za nemožné, ale po dohrání hry jsem jich měl přes 500 (za to byl taky ačív) a zbytek jsem sestřelil při plnění dalších úspěchů, především při hledání skrytých mincí. Mimo multiplayerových achievementů, které jsem nemohl splnit nejen proto, že Star Battalion už nikdo nehraje, ale také proto, že mi odešlo zapínaní Wi-fi, jsem získal úplně všechny a dostal se na svých klasických 80 %.

Pro: mnoho druhů nepřátel, stealth části některých misí, achievementy

Proti: převážná většina hry je jen o střílení, druhá polovina mise 4.2

+16

Diablo III: Reaper of Souls

  • PS4 70
Jelikož jsem Diablo III rozehrál v rámci Ethernal Collection, po čtvrtém aktu nenásledovaly titulky, ale akt pátý z Reaper of Souls. Že se jedná o rozšíření jsem poznal téměř okamžitě. Tím samozřejmě nemyslím, že pátý akt nastal po porážce Diabla, ale že došlo ke změně atmosféry a hudby.

Zatím co temnější atmosféru jsem uvítal všemi deseti, i když na dvojku a především pak na jedničku se i tak nechytá a stále je hra na můj vkus až moc barevná, hudba se značně zhoršila. Nechápu kdo vymyslel ta houslová sóla, ale vůbec se sem nehodila, a stejně tak vzrůstající hudba, která nabírala na intenzitě i přesto, že byla celá lokace dávno vymlácená.

Hlavní záporák Malthael mi nepřišel jako nějaký extra borec a na Baala ze dvojky nemá ani náhodou. Na druhou stranu jsem při souboji s ním poprvé za celou hru umřel a byl jsem rád, že jsem nehrál s Hardcore postavou. 

Určitě je super věc Adveture mód, kde se dá v náhodně generovaných úkolech dosyta vyblnout, ale i ten mě po splnění několika trofejí přestal bavit. Občas jsem využíval možností, které nabízela NPC Mystic, především pak změnu vzhledu předmětů, ale určitě ne v takové míře, jako Romča. Mystic sice byla již v prvním aktu, ale byla přidána až v rámci rozšíření. Stejně tak byl přidán i legendární kraví level (zde s názvem Not The Cow Level), který je zaplněn hordami rozzuřených krav.

70. level se nám s Romčou podařilo získat ještě před zabitím Malthaela a trofejí nám vyskočilo necelých padesát z celkem čtyřiapadesáti, když počítám i rozšíření Rise of the Necromancer, ze kterého Romča s čarodějkou samozřejmě nezískala žádnou, mimo jedné rozhovorové. Zatímco dvojku jsem hrál rád opakovaně, trojka mi jednou stačila a teď jsem zvědavý, co předvede čtyřka, která dle videí zatím vypadá parádně.

Pro: temnější atmosféra, Adventure mód, Mystic, trofeje, kraví level

Proti: stále příliš barevné, Malthael, hudba

+25

Diablo III

  • PS4 75
Diablo II je v kombinaci s datadiskem Lord of Destruction mou vůbec nejoblíbenější hrou. Na trojku jsem se po ohlášení hrozně těšil, ale pak se ke mně doneslo pár zvěstí, které mi moc nevoněly. Jako by to bylo dnes, kdy jsme se s Dannym na prvním DH srazu bavili o nutnosti neustálého připojení k internetu, což byla tenkrát celkem novinka. Od té doby však uplynulo již deset let, Diablo III mezitím dávno vyšlo, včetně rozšíření Reaper of Souls a Rise of the Necromancer, byla dokonce ohlášena čtyřka a já dokončil inženýra a založil rodinu.

Budu upřímný, po vydání se mi do Diabla III moc nechtělo. Prvky, jako jsou výbušná kouzla, která odhazují nepřátele nebo různé předměty do nebeských výšin, a především pak barevná grafika á la Torchlight, mě od hraní hodně odrazovaly. Když však mezi hratelné postavy přibyl nekromant, můj zájem značně narostl a začal jsem uvažovat o zahrání. Nechtělo se mi však platit za jednu postavu více, jak půlku ceny základní hry s Reaper of Souls dohromady, a tak jsem už počítal s tím, že Diablo III vynechám. Co čert nechtěl, od švagrové a jejího manžela jsme s Romčou po Wiičku dostali PS4, na kterou vyšla krabicová verze Eternal Collection i s nekromantem a bylo vymalováno.

Z počátku jsem se ohromě bavil, přece jen jsem diablovku nehrál čtyři roky a v coopu je to kosení (měl jsem kosu takže doslova) neskutečného množství nepřátel opravdu parádní. Navíc jsem narážel na spoustu odkazů na předešlé díly, jako je Butcher, mrtvý Warriv, nebo má nejoblíbenější nehratelná postava Deckard Cain, kterou vývojáři bohužel nechali zemřít, čímž mě opravdu nepotěšili. Rozbitelnost všeho možného také přidávalo na zábavnosti, a když jsem přišel na to, že za určitý počet rozbitých předmětů v rychlém sledu vyskočí trofej, musel jsem ji mít co nejdříve.

Bohužel počáteční nadšení vydrželo asi dva akty, a pak začaly na povrch vylézat neduhy. Už nahánění Maghdy bylo vcelku otravné, ale tím největším problémem bylo to, že hra je až extrémně lehká. S Romčou jsme si museli dát obtížnost expert a i ta nebyla moc velkou výzvou. Master se však odemkne až po zabití Diabla nebo získání 60. levelu a Torment obtížnosti se také zpřístupní až po kopě úrovní. Akty mi celkem splývaly a vůbec se mi nezdály tak jedinečné, jako ve dvojce (lesy, poušť, džungle, peklo a hory), i když nějaké rozdíly mezi nimi byly. Tomuto faktu nepřispívalo ani opakování některých částí jednotlivých lokací (především v interiérech) a nebylo výjimkou, že jedna část byla v jednom patře krypty k vidění třeba i pětkrát.

Určitě musím pochválit zpracování nekromanta a jeho schopností. Jelikož je zde po dosažení maximálního levelu přístupné naprosto vše, tak jsem toho spoustu vyzkoušel a nakonec zůstal u Grim Scythe, Death Nova, Corpse Explosion, Command Golem, Frailty a Blood Rush. Výbuch mrtvoly jsem ve dvojce skoro nepožíval, abych si neničil mrtvá těla na vyvolávání kostlivců, a stejně tak kletby jsem neměl příliš v oblibě. Tady však je exploze padlých nepřátel asi nejsilnějším kouzlem této postavy a kletba Frailty má jednu runu, která vytvoří jakousi permanentní auru a o její sesílání jsem se tak nemusel vůbec starat.

Je to Diablo a zároveň není. Jsou tu parádní Blizzardí filmečky, boss na konci každého aktu, likvidace spousty potvor a hledání unikátních předmětů, ale zároveň tu v podstatě není téměř žádná tvorba postavy, protože kouzla jsou dostupná všechna, bodíky se rozdělují až na Paragon levelech a působené zranění je téměř úplně závislé na vybavení. Věřím, že čtyřka na tom bude o poznání lépe, z dostupných videí to tak alespoň vypadá. A moc si přeji, aby pátou hratelnou postavou byl právě nekromant a nemusel jsem na něj zase čekat řadu let.

Pro: coop, odkazy na předchozí díly série, Deckard Cain, zničitelné prvky, nekromantské rozšíření, filmečky

Proti: příliš barevné, nízká obtížnost při prvním hraní, opakování částí lokací

+30

Outlast: Whistleblower

  • PC 70
Protože mě zajímalo, co předcházelo událostem v Outlast, s rozehráním rozšíření Whistleblower jsem příliš neotálel. Tentokrát jsem se ocitl rovnou v blázinci Mount Massive Asylum, a jelikož se jednomu ajťákovi nelíbily praktiky, které zde tým vědců provádí s pacienty, rozhodl se je sdělit světu. Jenže na to přišlo vedení ústavu, a to je sakra velký problém.

Nevím přesně proč, ale práskač Waylon Park mi sednul o něco více, než předchozí protagonista, i přesto, že měli oba stejného dabéra (pokud lze dýchání a vzdychání vůbec nazvat dabingem). Jeho počínání mi přišlo logičtější a celkově jsem se s ním tak nějak více sžil.

Hratelnost je téměř totožná. Znovu jsem dostal do ruky kameru s nočním viděním, znovu si dělám poznámky o tom, co jsem viděl a pročítám nalezené dokumenty a znovu zdrhám před různými fanatiky. Objevili se tu někteří známí nepřátelé, ale zároveň přibylo i několik nových, mezi nimiž vyčnívá Eddie Gluskin alias Ženich. Na takového magora, který chce každého, koho potká, neúspěšně předělat na ženu, jsem snad v žádné jiné hře nenarazil.

Whistleblower nabízí zhruba poloviční herní dobu, než původní Outlast, což je trochu málo. Věděl jsem, že toto rozšíření předchází základní hře, ale ke konci jsem byl značně překvapen, když jsem zjistil, že se oba příběhy odvíjí téměř současně (mrtvý řezník Rick Trager). Po Outlastu jsem byl přesvědčený, že dvojku hrát nebudu, ale po dohrání DLC jsem na vážkách, takže se rozhodnu podle aktuálního rozpoložení.

Pro: tísnivá atmosféra, jen kamera a poznámkový blok, dokumenty, Eddie Gluskin, provázanost se základní hrou

Proti: krátké, vždy jen jedna cesta

+16

Outlast

  • PC 65
Minulý rok jsem horor vynechal, když tedy nepočítám mysteriózní adventuru Alpha Polaris. Letos jsem naopak dohrál už dva, včetně jednoho rozšíření a minimálně ještě jeden mám v plánu. S Overcast - Walden and the Werewolf rozhodně srovnávat Outlast nebudu, protože je svými kvalitami úplně někde jinde. Přesto jsem však čekal o něco více.

Novinář Miles Upshur dostal tip na senzační reportáž od jednoho pracovníka znovu otevřeného blázince, a tak si řekne, proč by tento ústav nejel navštívit osobně. Já můžu zmínit spoustu důvodů, proč ne, ale na ty jsem přišel až během hraní a Miles před návštěvou nevěděl téměř nic. Nebudu vám lhát, bál jsem se, ne že ne. Tísnivá atmosféra ústavu je cítit všude. Ať už to jsou zdi s krvavými nápisy, mrtvoly nebo jejich části roztroušené po většině místností i chodeb nebo blázni, kteří si se mnou v lepším případě chtějí jen povídat a v tom horším zabíjet.

Miles je vybaven jen kamerou s nočním viděním, poznámkovým blokem a propiskou. To je vše. Nemožností se jakkoli bránit, až na pár naskriptovaných situací, spolu s neprostupnou tmou, je hutná atmosféra ještě více umocněna, a to ani nemluvím o nízké výdrži baterií, které se vždy vybijí v tu nejnevhodnější dobu. Když už jsem zmínil baterie do kamery, tak mimo jejich nízké výdrže je zvláštní, že je vybíjí jen noční vidění a ne natáčení, jako takové nebo se při natáčení vybíjí tak málo, že jsem to ani nepostřehl. Tak či tak je ten rozdíl ve spotřebě zarážející, i když vzhledem k hratelnosti vcelku logický.

Chovanci nejsou příliš chytří (jo, jsou to blázni), ale dočetl jsem se, že na těžších obtížnostech prý hráče více pronásledují a prohledávají místnosti daleko důkladněji, včetně prostorů pod postelemi, což musí být v kombinaci s menší výdrží hlavního hrdiny i menším počtem baterií do kamery hodně velký problém. V Xbox verzi je dokonce i exkluzivní ačív Claustrophobe, který bych, stejně jako dokončení hry na nejtěžší obtížnost bez jediné smrti, určitě nesplnil, protože bych se nesměl schovávat ve skříňkách nebo pod postelemi, a toho jsem využíval opravdu hojně.

Trochu jsem nepochopil, proč mě hra tlačí k tomu, abych se vždy vydal cestou, kterou bych si normálně určitě nevybral. Někdo přede mnou běží a já jdu za ním, to samé v případě krvavých stop, které sleduji, ale neměl bych spíš zamířit opačným směrem? Jenže to bohužel nejde a jinudy se prostě jít nedá. Několikrát jsem se také dostal ven z budovy ústavu a stejně jsem se tam zas vrátil. Když jsem se dokázal vyškrábat třeba do ventilační šachty, určitě bych zvládl přelézt i obyčejný drátěný plot nebo cihlovou zeď a utíkat co to jen jde. Ale ne, já se jak jeden z těch bláznů, kteří mě pronásledují, mimo pozemky ústavu prostě nehnu.

Co musím ocenit, jsou nalezené dokumenty, které zajímavým způsobem vysvětlují některé události nebo jde o posudky pacientů, a proto jsem se snažil najít úplně všechny. Za mě mohu říci, že Outlast není špatnou hrou, ale úplně mě nezaujal a na poli hororů jsem byl více ohromen Dark Corners of the Earth nebo Cryostasis. Nesmím také zapomenout zmínit český dabing od Fénix ProDabing, který je opravdu povedený, ale jelikož je hlavní hrdina nemluvný (pouze udýchaný a uvzdychaný), Fénix asi moc práce neměl.

Pro: tísnivá atmosféra, neprostupná tma, jen kamera a poznámkový blok, dokumenty

Proti: vybíjení baterií jen při nočním vidění, vždy jen jedna cesta

+20

Overcast - Walden and the Werewolf

  • PC 10
Když jsem se pustil do brazilského dílka Overcast - Walden and the Werewolf, čekal jsem průšvih, ale až takový opravdu ne. Skoro se to nedalo hrát a poslední úroveň mě vytáčela k nepříčetnosti. Všechno ale pěkně popořadě.

Po spuštění se mi zobrazilo zvláštní menu, kde byla jen volba Game a křížek na vypnutí hry, pak jsem se dostal do dalšího menu se startem, nastavením, autory a koncem a následně se mi otevřelo třetí menu s výběrem kapitol. Už po tomhle jsem si o hře neudělal moc dobrý obrázek, ale tušil jsem, že to nejhorší mám ještě před sebou. Rozmazaný obraz bylo něco příšerného a těžko se mi ve hře orientovalo, s čímž mi moc nepomáhala ani mapa, na které nebyly některé oblasti zobrazeny úplně celé a někdy jsem se tak nacházel mimo ni. Navíc občas problikne lekačka a jednou jsem se i otrávil, takže jsem neviděl už skoro nic. Po prvních dvou úrovních se objevili nepřátelé, a to celé čtyři druhy (velký had, vlkodlaci, pavouci a kostry).

Co si budem povídat, Walden a vlkodlak je děs a hrůza, akorát to není způsobeno hororovými prvky, ale příšernou hratelností. Na střelbu hra není moc stavěná, Waldenovi totiž trvá přebíjení strašně dlouho a v podstatě nezbývá nic jiného, než běhat kolem nepřátel a doufat, že je udolám dřív, než se mě některý z nich dotkne. Navíc nejde ani ukládat pozici a spouštět jdou jen jednotlivé kapitoly, a po stisknutí Esc vyskočí jen nabídka doprostřed obrazovky, ale veškeré dění běží dál.

Je opravdu těžké hledat na tomto paskvilu nějaká pozitiva, snad ušla alespoň hudba? Asi ano. A ještě vlastně střelba z děla v nejkratší úrovni se mi líbila, ale to je opravdu vše. Protože tahle hra neobsahuje žádné varování před epilepsií, tak ho zmíním zde. Hraní Overcast - Walden and the Werewolf totiž dle mého odborného názoru může způsobit nejen epileptické záchvaty, ale může také spustit různé psychické poruchy, které se u hráče dříve neprojevily.

Pro: střelba z děla, asi hudba?

Proti: rozmazaný obraz, nepoužitelná mapa, lekačky, střelba a hratelnost jako taková

+16

Under Leaves

  • PC 65
Hledačky skoro nehraju a po Criminal Case, Musaic Box a Zulu's Zoo je Under Leaves teprve čtvrtou hrou z tohoto poklidného žánru. Po dohrání Dishonored jsem však hledal něco oddechovějšího, a to jsem našel právě Pod listím.

I přes jednoduchou grafiku bylo občas opravdu obtížné najít hledané kaštany, žížaly nebo třeba ještěrky a nejednou jsem se zapotil, aby se mi to podařilo. Přesto je hra opravdu krátká a i bez nápovědy jsem se na její konec dostal za necelé dvě hodiny, a to beru v potaz i druhou část (po plameňákovi). Ta mi přišla daleko jednodušší, než ta první a je vidět, že byla doplněna později. Nicméně se v ní nachází mé nejoblíbenější zvíře - ptakopysk (hned jsem si vzpomněl na To the Moon) a kivi taky potěšil. Chyběla zde snad jen ježura.

Při hledání mě rušila pohybující se zvířata (hlavně ryby pod vodou), která postupně zaplňovala dříve prázdné oblasti, ale dalo se na to zvyknout. Zato achievementy nesoucí latinské názvy zvířat mě oslovily a za tu chvilku jsem se i něco přiučil. Celou dobu hrála příjemná hudba, která k hledání seděla naprosto perfektně a opravdu mě mrzelo, že úrovní není daleko více.

Pro: pohodová hratelnost, latinské názvy achievementů, ptakopysk

Proti: krátké, pochybující se zvířata

+13

Dishonored: Dunwall City Trials

  • PC 70
První DLC k Dishonored jsem si nechal až nakonec a dobře jsem udělal. Mám totiž rád všechno dokončené, nejlépe i se všemi achievementy, a kdybych se s třemi hvězdami a některými ačívy trápil hned po základní hře, kdo ví, jestli bych se do dalších rozšíření vůbec pouštěl.

Už ačív Akrobat byl vcelku těžký, Hvězdu nicoty (vše na tři hvězdy) se mi podařilo získat s vypětím všech sil a ačív Vlastníma rukama, kdy jsem musel v Potyčce v uličce (legrační překlad) zabít všechny nepřátele až do 13. vlny zcela sám? By My Hand Alone budu mít v paměti ještě hodně dlouho. Nevím, kolik jsem jeho plnění obětoval času, ale byl to fakt očistec a už jsem přemýšlel, že se na něj vykašlu.

Ve všech deseti výzvách (plus šesti expertních) se mi nakonec podařilo překonat skóre 30 000 bodů, čímž došlo k odemčení všech položek v galerii a i ačívy dopadly všechny. K ničemu jinému však Dunwall City Trials ani neslouží. Jen k využití Corvových schopností na maximum a pro někoho i k porovnávání svých výsledků v online žebříčcích.

Určitě si dám od Dishonored na nějaký čas pauzu, ale k základní hře a příběhovým rozšířením se rád vrátím. Minimálně před rozehráním dvojky. Dunwall City Trials ale už nemám potřebu někdy spouštět znovu.

Pro: využití Corvových schopností na maximum, stealth výzvy, galerie

Proti: pouze na vyblbnutí, některé nesmyslné achievementy

+16

Dishonored: The Brigmore Witches

  • PC 90
Druhé příběhové rozšíření Dishonored jsem musel rozehrát hned po dokončení Knife of Dunwall, protože jsem chtěl vědět, jak Daudův příběh nakonec dopadne. Michael Madsen tu znovu exceluje a jen mě utvrzuje v tom, že Corvo měl být nadabován také.

Snad poprvé jsem použil přenesení mých statistik do další hry, což ale mělo své opodstatnění, protože Knife of Dunwall i Brigmore Witches jsou v podstatě jednou hrou, která byla násilně roztržena na dvě části. Přibyla nová schopnost - přitažení, kterou jsem několikrát vyzkoušel a věřím, že při dalším hraní s vysokým chaosem jí budu využívat daleko více.

Na rozdíl od předchozího přídavku jsou skvělé všechny tři mise. Jak ta první ve vězení s Arnoldem Timshem, kterého jsem v Knife of Dunwall nechal na živu, tak druhá s pouličními přestřelkami a umírajícím Geezerem, no a ta závěrečná, to je majstrštyk. Je skrz na skrz prolezlá čarodějnicemi v čele s charismatickou Delilah a jedná se asi o to nejlepší, co Dishonored včetně základní hry nabízí. Zakončení Daudova příběhu se opravdu povedlo a s radostí si zahraji nejen dvojku, ale i Death of the Outsider.

Pro: Daud s hlasem Michaela Madsena, přitažení, Arnold Timsh ve vězení, všechny tři mise

Proti: násilné roztržení příběhového rozšíření na dvě části

+18

Dishonored: The Knife of Dunwall

  • PC 85
Nedlouho po dokončení základní hry jsem se pustil do jejího prvního příběhového rozšíření a jako jo, Daud s hlasem Michaela Madsena, to si nechám líbit. Před rozehráním jsem si nezjišťoval naprosto nic, takže i nový hlavní hrdina byl pro mě příjemným překvapením.

Do vínku jsem dostal celkem devět schopností, z nichž bylo několik původních, několik vylepšených a v podstatě jen dvě nové, které jsem prakticky nevyužil. Nejvíc se tak znovu hlásil o slovo mžik, u kterého jsem však ocenil kombinaci se zastavením času. Zápěstní kuše mi přišla trochu lepší, než ta původní a mimo uspávacích šipek jsem jí občas používal i na odlákání pozornosti nepřátel.

Příběh je provázaný se základní hrou a pěkně doplňuje původní události. První dvě mise byly super (hlavně živá velryba v té první), ale ta poslední už mě tolik nezaujala. Trochu mě mrzelo, že v první misi nejde splnit oba úkoly bez zabití, ale splnit je najednou jedním fíglem jde. Podařilo se mi získat všechny ačívy mimo vysokého chaosu a po dohrání jsem se hned musel pustit do Brigmore Witches, protože jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne.

Pro: Daud s hlasem Michaela Madsena, vylepšený mžik, zápěstní kuše, první dvě mise, velryba

Proti: třetí mise, bugy

+17