Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Star Battalion

  • Android 65
Když jsem přestal používat svůj Sony Ericsson Xperia Play kvůli rozkostičkovanému displeji, nepočítal jsem s tím, že jej ještě někdy zapnu. Snad jedině abych dokončil prvního Crashe Bandicoota, ale určitě ne na rozehrání a dohrání Star Battalionu. Ve vysunutém stavu totiž displej funguje normálně, což je na hraní ideální, ale na přenášení v kapse zas tak úplně ne.

Když jsem Star Battalion spustil poprvé, nijak zvlášť mě nenadchl a používal jsem ho spíše jako rozptýlení pro svého staršího syna. Nesnažil jsem se totiž téměř vůbec pochopit ovládání, a tak jsem se plácal v prologu, který mé ratolesti ke štěstí bohatě stačil. Letos jsem si však řekl, že to přece nemůže být až tak složité a opravdu, stačilo číst pokyny, které vyskakovaly na obrazovce a po chvíli jsem s přiděleným strojem uměl celkem obstojně manévrovat.

No dobrá, pustím se tedy do první mise. Znič satelity, postřílej drony, popoleť o kousek dál a znič kanóny a stíhačky! Dobrá práce, mise splněna. Další mise už přinesla změnu a měl jsem za úkol zničit nepřátelské věže, a pak? Stíhačky samozřejmě. Na scéně se však objevili i mechaničtí pavouci se štíty a před jejich likvidací jsem musel zničit generátory štítu. Další mise, nová loď, noví nepřátelé, ale cíl byl pořád stejný, všechno nebo všechny zničit.

Náplň misí se stále dokola opakuje a jen zřídka se objeví nějaká novinka v podobě sledování jednoho zatoulaného nepřítele nebo infiltrace nepřátelské základny. Přesto jsem se však při tom střílení po všem, co se hýbe či nehýbe celkem bavil, ale je mi jasné, že kdyby hra měla těch misí 50 a ne jen čtrnáct, bavit bych se přestal. Ze všech misí nepovažuji za nejtěžší tu úplně poslední, ale tu s označením 4.2 (In and Out), kterou se načala druhá polovina hry. Ze začátku šlo všechno jako po másle, ale pak jsem narazil na cosi, co na mě neustále střílelo rakety a já neměl téměř žádný manévrovací prostor, a to já tuze nerad.

Když jsem zjistil, že hra obsahuje achievementy, tak jsem jich samozřejmě musel získat co nejvíce. Sestřelit 1 000 nepřátel jsem považoval téměř za nemožné, ale po dohrání hry jsem jich měl přes 500 (za to byl taky ačív) a zbytek jsem sestřelil při plnění dalších úspěchů, především při hledání skrytých mincí. Mimo multiplayerových achievementů, které jsem nemohl splnit nejen proto, že Star Battalion už nikdo nehraje, ale také proto, že mi odešlo zapínaní Wi-fi, jsem získal úplně všechny a dostal se na svých klasických 80 %.

Pro: mnoho druhů nepřátel, stealth části některých misí, achievementy

Proti: převážná většina hry je jen o střílení, druhá polovina mise 4.2

+14

Diablo III: Reaper of Souls

  • PS4 70
Jelikož jsem Diablo III rozehrál v rámci Ethernal Collection, po čtvrtém aktu nenásledovaly titulky, ale akt pátý z Reaper of Souls. Že se jedná o rozšíření jsem poznal téměř okamžitě. Tím samozřejmě nemyslím, že pátý akt nastal po porážce Diabla, ale že došlo ke změně atmosféry a hudby.

Zatím co temnější atmosféru jsem uvítal všemi deseti, i když na dvojku a především pak na jedničku se i tak nechytá a stále je hra na můj vkus až moc barevná, hudba se značně zhoršila. Nechápu kdo vymyslel ta houslová sóla, ale vůbec se sem nehodila, a stejně tak vzrůstající hudba, která nabírala na intenzitě i přesto, že byla celá lokace dávno vymlácená.

Hlavní záporák Malthael mi nepřišel jako nějaký extra borec a na Baala ze dvojky nemá ani náhodou. Na druhou stranu jsem při souboji s ním poprvé za celou hru umřel a byl jsem rád, že jsem nehrál s Hardcore postavou. 

Určitě je super věc Adveture mód, kde se dá v náhodně generovaných úkolech dosyta vyblnout, ale i ten mě po splnění několika trofejí přestal bavit. Občas jsem využíval možností, které nabízela NPC Mystic, především pak změnu vzhledu předmětů, ale určitě ne v takové míře, jako Romča. Mystic sice byla již v prvním aktu, ale byla přidána až v rámci rozšíření. Stejně tak byl přidán i legendární kraví level (zde s názvem Not The Cow Level), který je zaplněn hordami rozzuřených krav.

70. level se nám s Romčou podařilo získat ještě před zabitím Malthaela a trofejí nám vyskočilo necelých padesát z celkem čtyřiapadesáti, když počítám i rozšíření Rise of the Necromancer, ze kterého Romča s čarodějkou samozřejmě nezískala žádnou, mimo jedné rozhovorové. Zatímco dvojku jsem hrál rád opakovaně, trojka mi jednou stačila a teď jsem zvědavý, co předvede čtyřka, která dle videí zatím vypadá parádně.

Pro: temnější atmosféra, Adventure mód, Mystic, trofeje, kraví level

Proti: stále příliš barevné, Malthael, hudba

+24

Diablo III

  • PS4 75
Diablo II je v kombinaci s datadiskem Lord of Destruction mou vůbec nejoblíbenější hrou. Na trojku jsem se po ohlášení hrozně těšil, ale pak se ke mně doneslo pár zvěstí, které mi moc nevoněly. Jako by to bylo dnes, kdy jsme se s Dannym na prvním DH srazu bavili o nutnosti neustálého připojení k internetu, což byla tenkrát celkem novinka. Od té doby však uplynulo již deset let, Diablo III mezitím dávno vyšlo, včetně rozšíření Reaper of Souls a Rise of the Necromancer, byla dokonce ohlášena čtyřka a já dokončil inženýra a založil rodinu.

Budu upřímný, po vydání se mi do Diabla III moc nechtělo. Prvky, jako jsou výbušná kouzla, která odhazují nepřátele nebo různé předměty do nebeských výšin, a především pak barevná grafika á la Torchlight, mě od hraní hodně odrazovaly. Když však mezi hratelné postavy přibyl nekromant, můj zájem značně narostl a začal jsem uvažovat o zahrání. Nechtělo se mi však platit za jednu postavu více, jak půlku ceny základní hry s Reaper of Souls dohromady, a tak jsem už počítal s tím, že Diablo III vynechám. Co čert nechtěl, od švagrové a jejího manžela jsme s Romčou po Wiičku dostali PS4, na kterou vyšla krabicová verze Eternal Collection i s nekromantem a bylo vymalováno.

Z počátku jsem se ohromě bavil, přece jen jsem diablovku nehrál čtyři roky a v coopu je to kosení (měl jsem kosu takže doslova) neskutečného množství nepřátel opravdu parádní. Navíc jsem narážel na spoustu odkazů na předešlé díly, jako je Butcher, mrtvý Warriv, nebo má nejoblíbenější nehratelná postava Deckard Cain, kterou vývojáři bohužel nechali zemřít, čímž mě opravdu nepotěšili. Rozbitelnost všeho možného také přidávalo na zábavnosti, a když jsem přišel na to, že za určitý počet rozbitých předmětů v rychlém sledu vyskočí trofej, musel jsem ji mít co nejdříve.

Bohužel počáteční nadšení vydrželo asi dva akty, a pak začaly na povrch vylézat neduhy. Už nahánění Maghdy bylo vcelku otravné, ale tím největším problémem bylo to, že hra je až extrémně lehká. S Romčou jsme si museli dát obtížnost expert a i ta nebyla moc velkou výzvou. Master se však odemkne až po zabití Diabla nebo získání 60. levelu a Torment obtížnosti se také zpřístupní až po kopě úrovní. Akty mi celkem splývaly a vůbec se mi nezdály tak jedinečné, jako ve dvojce (lesy, poušť, džungle, peklo a hory), i když nějaké rozdíly mezi nimi byly. Tomuto faktu nepřispívalo ani opakování některých částí jednotlivých lokací (především v interiérech) a nebylo výjimkou, že jedna část byla v jednom patře krypty k vidění třeba i pětkrát.

Určitě musím pochválit zpracování nekromanta a jeho schopností. Jelikož je zde po dosažení maximálního levelu přístupné naprosto vše, tak jsem toho spoustu vyzkoušel a nakonec zůstal u Grim Scythe, Death Nova, Corpse Explosion, Command Golem, Frailty a Blood Rush. Výbuch mrtvoly jsem ve dvojce skoro nepožíval, abych si neničil mrtvá těla na vyvolávání kostlivců, a stejně tak kletby jsem neměl příliš v oblibě. Tady však je exploze padlých nepřátel asi nejsilnějším kouzlem této postavy a kletba Frailty má jednu runu, která vytvoří jakousi permanentní auru a o její sesílání jsem se tak nemusel vůbec starat.

Je to Diablo a zároveň není. Jsou tu parádní Blizzardí filmečky, boss na konci každého aktu, likvidace spousty potvor a hledání unikátních předmětů, ale zároveň tu v podstatě není téměř žádná tvorba postavy, protože kouzla jsou dostupná všechna, bodíky se rozdělují až na Paragon levelech a působené zranění je téměř úplně závislé na vybavení. Věřím, že čtyřka na tom bude o poznání lépe, z dostupných videí to tak alespoň vypadá. A moc si přeji, aby pátou hratelnou postavou byl právě nekromant a nemusel jsem na něj zase čekat řadu let.

Pro: coop, odkazy na předchozí díly série, Deckard Cain, zničitelné prvky, nekromantské rozšíření, filmečky

Proti: příliš barevné, nízká obtížnost při prvním hraní, opakování částí lokací

+25

Outlast: Whistleblower

  • PC 70
Protože mě zajímalo, co předcházelo událostem v Outlast, s rozehráním rozšíření Whistleblower jsem příliš neotálel. Tentokrát jsem se ocitl rovnou v blázinci Mount Massive Asylum, a jelikož se jednomu ajťákovi nelíbily praktiky, které zde tým vědců provádí s pacienty, rozhodl se je sdělit světu. Jenže na to přišlo vedení ústavu, a to je sakra velký problém.

Nevím přesně proč, ale práskač Waylon Park mi sednul o něco více, než předchozí protagonista, i přesto, že měli oba stejného dabéra (pokud lze dýchání a vzdychání vůbec nazvat dabingem). Jeho počínání mi přišlo logičtější a celkově jsem se s ním tak nějak více sžil.

Hratelnost je téměř totožná. Znovu jsem dostal do ruky kameru s nočním viděním, znovu si dělám poznámky o tom, co jsem viděl a pročítám nalezené dokumenty a znovu zdrhám před různými fanatiky. Objevili se tu někteří známí nepřátelé, ale zároveň přibylo i několik nových, mezi nimiž vyčnívá Eddie Gluskin alias Ženich. Na takového magora, který chce každého, koho potká, neúspěšně předělat na ženu, jsem snad v žádné jiné hře nenarazil.

Whistleblower nabízí zhruba poloviční herní dobu, než původní Outlast, což je trochu málo. Věděl jsem, že toto rozšíření předchází základní hře, ale ke konci jsem byl značně překvapen, když jsem zjistil, že se oba příběhy odvíjí téměř současně (mrtvý řezník Rick Trager). Po Outlastu jsem byl přesvědčený, že dvojku hrát nebudu, ale po dohrání DLC jsem na vážkách, takže se rozhodnu podle aktuálního rozpoložení.

Pro: tísnivá atmosféra, jen kamera a poznámkový blok, dokumenty, Eddie Gluskin, provázanost se základní hrou

Proti: krátké, vždy jen jedna cesta

+15

Outlast

  • PC 65
Minulý rok jsem horor vynechal, když tedy nepočítám mysteriózní adventuru Alpha Polaris. Letos jsem naopak dohrál už dva, včetně jednoho rozšíření a minimálně ještě jeden mám v plánu. S Overcast - Walden and the Werewolf rozhodně srovnávat Outlast nebudu, protože je svými kvalitami úplně někde jinde. Přesto jsem však čekal o něco více.

Novinář Miles Upshur dostal tip na senzační reportáž od jednoho pracovníka znovu otevřeného blázince, a tak si řekne, proč by tento ústav nejel navštívit osobně. Já můžu zmínit spoustu důvodů, proč ne, ale na ty jsem přišel až během hraní a Miles před návštěvou nevěděl téměř nic. Nebudu vám lhát, bál jsem se, ne že ne. Tísnivá atmosféra ústavu je cítit všude. Ať už to jsou zdi s krvavými nápisy, mrtvoly nebo jejich části roztroušené po většině místností i chodeb nebo blázni, kteří si se mnou v lepším případě chtějí jen povídat a v tom horším zabíjet.

Miles je vybaven jen kamerou s nočním viděním, poznámkovým blokem a propiskou. To je vše. Nemožností se jakkoli bránit, až na pár naskriptovaných situací, spolu s neprostupnou tmou, je hutná atmosféra ještě více umocněna, a to ani nemluvím o nízké výdrži baterií, které se vždy vybijí v tu nejnevhodnější dobu. Když už jsem zmínil baterie do kamery, tak mimo jejich nízké výdrže je zvláštní, že je vybíjí jen noční vidění a ne natáčení, jako takové nebo se při natáčení vybíjí tak málo, že jsem to ani nepostřehl. Tak či tak je ten rozdíl ve spotřebě zarážející, i když vzhledem k hratelnosti vcelku logický.

Chovanci nejsou příliš chytří (jo, jsou to blázni), ale dočetl jsem se, že na těžších obtížnostech prý hráče více pronásledují a prohledávají místnosti daleko důkladněji, včetně prostorů pod postelemi, což musí být v kombinaci s menší výdrží hlavního hrdiny i menším počtem baterií do kamery hodně velký problém. V Xbox verzi je dokonce i exkluzivní ačív Claustrophobe, který bych, stejně jako dokončení hry na nejtěžší obtížnost bez jediné smrti, určitě nesplnil, protože bych se nesměl schovávat ve skříňkách nebo pod postelemi, a toho jsem využíval opravdu hojně.

Trochu jsem nepochopil, proč mě hra tlačí k tomu, abych se vždy vydal cestou, kterou bych si normálně určitě nevybral. Někdo přede mnou běží a já jdu za ním, to samé v případě krvavých stop, které sleduji, ale neměl bych spíš zamířit opačným směrem? Jenže to bohužel nejde a jinudy se prostě jít nedá. Několikrát jsem se také dostal ven z budovy ústavu a stejně jsem se tam zas vrátil. Když jsem se dokázal vyškrábat třeba do ventilační šachty, určitě bych zvládl přelézt i obyčejný drátěný plot nebo cihlovou zeď a utíkat co to jen jde. Ale ne, já se jak jeden z těch bláznů, kteří mě pronásledují, mimo pozemky ústavu prostě nehnu.

Co musím ocenit, jsou nalezené dokumenty, které zajímavým způsobem vysvětlují některé události nebo jde o posudky pacientů, a proto jsem se snažil najít úplně všechny. Za mě mohu říci, že Outlast není špatnou hrou, ale úplně mě nezaujal a na poli hororů jsem byl více ohromen Dark Corners of the Earth nebo Cryostasis. Nesmím také zapomenout zmínit český dabing od Fénix ProDabing, který je opravdu povedený, ale jelikož je hlavní hrdina nemluvný (pouze udýchaný a uvzdychaný), Fénix asi moc práce neměl.

Pro: tísnivá atmosféra, neprostupná tma, jen kamera a poznámkový blok, dokumenty

Proti: vybíjení baterií jen při nočním vidění, vždy jen jedna cesta

+17

Overcast - Walden and the Werewolf

  • PC 10
Když jsem se pustil do brazilského dílka Overcast - Walden and the Werewolf, čekal jsem průšvih, ale až takový opravdu ne. Skoro se to nedalo hrát a poslední úroveň mě vytáčela k nepříčetnosti. Všechno ale pěkně popořadě.

Po spuštění se mi zobrazilo zvláštní menu, kde byla jen volba Game a křížek na vypnutí hry, pak jsem se dostal do dalšího menu se startem, nastavením, autory a koncem a následně se mi otevřelo třetí menu s výběrem kapitol. Už po tomhle jsem si o hře neudělal moc dobrý obrázek, ale tušil jsem, že to nejhorší mám ještě před sebou. Rozmazaný obraz bylo něco příšerného a těžko se mi ve hře orientovalo, s čímž mi moc nepomáhala ani mapa, na které nebyly některé oblasti zobrazeny úplně celé a někdy jsem se tak nacházel mimo ni. Navíc občas problikne lekačka a jednou jsem se i otrávil, takže jsem neviděl už skoro nic. Po prvních dvou úrovních se objevili nepřátelé, a to celé čtyři druhy (velký had, vlkodlaci, pavouci a kostry).

Co si budem povídat, Walden a vlkodlak je děs a hrůza, akorát to není způsobeno hororovými prvky, ale příšernou hratelností. Na střelbu hra není moc stavěná, Waldenovi totiž trvá přebíjení strašně dlouho a v podstatě nezbývá nic jiného, než běhat kolem nepřátel a doufat, že je udolám dřív, než se mě některý z nich dotkne. Navíc nejde ani ukládat pozici a spouštět jdou jen jednotlivé kapitoly, a po stisknutí Esc vyskočí jen nabídka doprostřed obrazovky, ale veškeré dění běží dál.

Je opravdu těžké hledat na tomto paskvilu nějaká pozitiva, snad ušla alespoň hudba? Asi ano. A ještě vlastně střelba z děla v nejkratší úrovni se mi líbila, ale to je opravdu vše. Protože tahle hra neobsahuje žádné varování před epilepsií, tak ho zmíním zde. Hraní Overcast - Walden and the Werewolf totiž dle mého odborného názoru může způsobit nejen epileptické záchvaty, ale může také spustit různé psychické poruchy, které se u hráče dříve neprojevily.

Pro: střelba z děla, asi hudba?

Proti: rozmazaný obraz, nepoužitelná mapa, lekačky, střelba a hratelnost jako taková

+14

Under Leaves

  • PC 65
Hledačky skoro nehraju a po Criminal Case, Musaic Box a Zulu's Zoo je Under Leaves teprve čtvrtou hrou z tohoto poklidného žánru. Po dohrání Dishonored jsem však hledal něco oddechovějšího, a to jsem našel právě Pod listím.

I přes jednoduchou grafiku bylo občas opravdu obtížné najít hledané kaštany, žížaly nebo třeba ještěrky a nejednou jsem se zapotil, aby se mi to podařilo. Přesto je hra opravdu krátká a i bez nápovědy jsem se na její konec dostal za necelé dvě hodiny, a to beru v potaz i druhou část (po plameňákovi). Ta mi přišla daleko jednodušší, než ta první a je vidět, že byla doplněna později. Nicméně se v ní nachází mé nejoblíbenější zvíře - ptakopysk (hned jsem si vzpomněl na To the Moon) a kivi taky potěšil. Chyběla zde snad jen ježura.

Při hledání mě rušila pohybující se zvířata (hlavně ryby pod vodou), která postupně zaplňovala dříve prázdné oblasti, ale dalo se na to zvyknout. Zato achievementy nesoucí latinské názvy zvířat mě oslovily a za tu chvilku jsem se i něco přiučil. Celou dobu hrála příjemná hudba, která k hledání seděla naprosto perfektně a opravdu mě mrzelo, že úrovní není daleko více.

Pro: pohodová hratelnost, latinské názvy achievementů, ptakopysk

Proti: krátké, pochybující se zvířata

+12

Dishonored: Dunwall City Trials

  • PC 70
První DLC k Dishonored jsem si nechal až nakonec a dobře jsem udělal. Mám totiž rád všechno dokončené, nejlépe i se všemi achievementy, a kdybych se s třemi hvězdami a některými ačívy trápil hned po základní hře, kdo ví, jestli bych se do dalších rozšíření vůbec pouštěl.

Už ačív Akrobat byl vcelku těžký, Hvězdu nicoty (vše na tři hvězdy) se mi podařilo získat s vypětím všech sil a ačív Vlastníma rukama, kdy jsem musel v Potyčce v uličce (legrační překlad) zabít všechny nepřátele až do 13. vlny zcela sám? By My Hand Alone budu mít v paměti ještě hodně dlouho. Nevím, kolik jsem jeho plnění obětoval času, ale byl to fakt očistec a už jsem přemýšlel, že se na něj vykašlu.

Ve všech deseti výzvách (plus šesti expertních) se mi nakonec podařilo překonat skóre 30 000 bodů, čímž došlo k odemčení všech položek v galerii a i ačívy dopadly všechny. K ničemu jinému však Dunwall City Trials ani neslouží. Jen k využití Corvových schopností na maximum a pro někoho i k porovnávání svých výsledků v online žebříčcích.

Určitě si dám od Dishonored na nějaký čas pauzu, ale k základní hře a příběhovým rozšířením se rád vrátím. Minimálně před rozehráním dvojky. Dunwall City Trials ale už nemám potřebu někdy spouštět znovu.

Pro: využití Corvových schopností na maximum, stealth výzvy, galerie

Proti: pouze na vyblbnutí, některé nesmyslné achievementy

+15

Dishonored: The Brigmore Witches

  • PC 90
Druhé příběhové rozšíření Dishonored jsem musel rozehrát hned po dokončení Knife of Dunwall, protože jsem chtěl vědět, jak Daudův příběh nakonec dopadne. Michael Madsen tu znovu exceluje a jen mě utvrzuje v tom, že Corvo měl být nadabován také.

Snad poprvé jsem použil přenesení mých statistik do další hry, což ale mělo své opodstatnění, protože Knife of Dunwall i Brigmore Witches jsou v podstatě jednou hrou, která byla násilně roztržena na dvě části. Přibyla nová schopnost - přitažení, kterou jsem několikrát vyzkoušel a věřím, že při dalším hraní s vysokým chaosem jí budu využívat daleko více.

Na rozdíl od předchozího přídavku jsou skvělé všechny tři mise. Jak ta první ve vězení s Arnoldem Timshem, kterého jsem v Knife of Dunwall nechal na živu, tak druhá s pouličními přestřelkami a umírajícím Geezerem, no a ta závěrečná, to je majstrštyk. Je skrz na skrz prolezlá čarodějnicemi v čele s charismatickou Delilah a jedná se asi o to nejlepší, co Dishonored včetně základní hry nabízí. Zakončení Daudova příběhu se opravdu povedlo a s radostí si zahraji nejen dvojku, ale i Death of the Outsider.

Pro: Daud s hlasem Michaela Madsena, přitažení, Arnold Timsh ve vězení, všechny tři mise

Proti: násilné roztržení příběhového rozšíření na dvě části

+17

Dishonored: The Knife of Dunwall

  • PC 85
Nedlouho po dokončení základní hry jsem se pustil do jejího prvního příběhového rozšíření a jako jo, Daud s hlasem Michaela Madsena, to si nechám líbit. Před rozehráním jsem si nezjišťoval naprosto nic, takže i nový hlavní hrdina byl pro mě příjemným překvapením.

Do vínku jsem dostal celkem devět schopností, z nichž bylo několik původních, několik vylepšených a v podstatě jen dvě nové, které jsem prakticky nevyužil. Nejvíc se tak znovu hlásil o slovo mžik, u kterého jsem však ocenil kombinaci se zastavením času. Zápěstní kuše mi přišla trochu lepší, než ta původní a mimo uspávacích šipek jsem jí občas používal i na odlákání pozornosti nepřátel.

Příběh je provázaný se základní hrou a pěkně doplňuje původní události. První dvě mise byly super (hlavně živá velryba v té první), ale ta poslední už mě tolik nezaujala. Trochu mě mrzelo, že v první misi nejde splnit oba úkoly bez zabití, ale splnit je najednou jedním fíglem jde. Podařilo se mi získat všechny ačívy mimo vysokého chaosu a po dohrání jsem se hned musel pustit do Brigmore Witches, protože jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne.

Pro: Daud s hlasem Michaela Madsena, vylepšený mžik, zápěstní kuše, první dvě mise, velryba

Proti: třetí mise, bugy

+17

Dishonored

  • PC 90
Konečně jsem se dostal do bodu, kdy mám okomentované všechny hodnocené hry a přišlo na řadu rozhodnutí, která bude ta jubilejní pětistá (hodnocená i komentovaná). Rozhodnutí to ale bylo vcelku jednoduché, protože v seznamu toho, co si chci zahrát, celkem jednoznačně vyčníval Dishonored. Ano, momentálně mi sice u hodnocených her svítí číslovka 503, ale to mají na svědomí DLC právě k této pecce, k níž se teď pokusím shrnout své dojmy z hraní.

Nejdříve musím zmínit pár negativ, která mě hned v první misi nemile překvapila, ale pak ve většině případů buď téměř vymizela anebo jsem si jich přestal všímat. Utíkám z vězení a všude se válí plno mincí či zpeněžitelných předmětů, to doteď nedokážu pochopit, ale co, ležet je tam nenechám. Stráže i na nejtěžší obtížnost nejsou úplně pozorní (nevidí mě skrz průhledné bariéry (mříže) nebo při vyklánění), v podřepu mi připadá, že skoro běžím, což by třeba v sérii Sprinter Cell znamenalo konečnou a vůbec nejhorší je mizení omráčených nepřátel po překročení limitu asi pěti těl v jedné lokaci. Jak jsem ale psal, později už jsem tyto neduhy, až na mizení těl, přehlížel a hned jsem si hraní více užíval.

Najednou jsem se neskutečně bavil. Stealth postup se po vězení dle mého soudu hodně zlepšil. Sem tam jsem si (i kvůli achievementům) vyzkoušel roli chladnokrevného zabijáka, ale pak následovalo nahrání uložené pozice, abych si nekazil mé mírumilovné statistiky. Ty možnosti, co hra nabízí, co se týče postupu, jsou neskutečné. Nepřátele můžu obejít (i jako krysa), omráčit a schovat těla nebo je zabít na sto různých způsobů, a to vše především díky schopnostem od Outsidera, které v kombinaci se zbraněmi dělají z Corva nelítostného zabijáka nebo naopak nespatřitelného tichošlápka.

Nemilosrdný svět Dishonored nenabízí snad nic, o co bych stál v reálném životě, ale tady jsem si tyto prvky užíval plnými doušky. Hlavní roli zde hraje velrybí olej, který se využívá na pohon všech technických zařízení a jelikož zemi zasáhl mor, na každém kroku jsem narážel na mrtvoly, krysy a neskutečnou špínu. Prostě paráda. Super je i vývoj děje, který reflektuje má rozhodnutí, a tak je na městských vývěskách nejprve jen plakát s hledaným Corvem, a pak se k němu přidávají bratři Pendletonovi, Sokolov nebo Lady Boyleová. A vůbec nejlepší je opětovné setkání s nejvyšším vševidoucím Cambpellem, kterého jsem nalezl nakaženého v zaplavené čtvrti.

V nastavení jde povypínat spousta věcí od zaměřovače, přes ukazatel života a many až po navigaci či zvýraznění aktivních předmětů. To není úplný standard. Ze soundtracku musím vyzvednout hlavně skladbu Drunken Whaler, kterou považuji za hlavní hudební motiv, protože si jej neustále pobrukují jak strážní, tak i chudina.

Corvo Attano je sympatická postava, ale bohužel nemluví. Nebyl by to až takový problém, kdyby nevedl textové dialogy. Buď postava jen poslouchá a ani nepípne nebo odpovídá a při výběru odpovědi psaný text zopakuje, ale tohle řešení tedy opravdu ne. Nesedla mi ani nesmyslná obnova nepřátel, ale naštěstí k ní docházelo jen na pár místech.

Nevyvolal jsem žádný poplach a nikoho jsem nezabil, dokonce ani jednu krysu a že tohle hra umožňuje, je opravdu super. Podařilo se mi také najít všechny peníze, runy i kostěné amulety. Mé snažení si ale vzalo i svou daň. Hrát jsem začal 10. února a s posledním DLC jsem skončil 8. května s celkovou herní dobou, a teď se podržte, 160 hodin. Jo ze všech loudalů a kochalů jsem ten největší. Určitě jsem první Dishonored nehrál naposledy a příště si vyzkouším, jak se při vysokém chaosu bude město Dunwall plnit krysami a nakaženými a jelikož mi chybí achievement Převážně z masa a oceli, bude tento průchod bez schopností.

Pro: svět Dishonored, Corvo Attano, možnosti postupu, schopnosti, stealth, děj se vyvíjí dle rozhodnutí, opětovné setkání s Cambpellem, možnosti nastavení, Drunken Whaler, achievementy, znovuhratelnost

Proti: mizení těl, němý Corvo, obnovování některých nepřátel

+34

S.W.I.N.E.

  • PC 60
S real-time strategiemi mám už dlouho trochu problém. Když nepočítám sérii Commandos, respektive klony těchto taktických strategií, tak mou poslední dohranou hrou z tohoto žánru je StarCraft s datadiskem Brood War, a to je, jak koukám, už sedm let. Asi není náhodou, že jsem Brod War hrál čtyři roky a dokončení S.W.I.N.E. mi trvalo přes pět let. Z kampaně za zajíce mi zbývaly dvě mise, které jsem i s celým prasečím tažením dokončil letos.

Prostě mě real-time strategie nebaví a S.W.I.N.E. má mimo zasekávání vlastních jednotek o všechno možné navíc tu nevýhodu, že v ní absentuje má oblíbená těžba surovin. Přitom by se tu přímo nabízela těžba ropy a následná přeměna na palivo v podobě nafty nebo benzínu. Dva přívěsy (servis a munice), by na tahání s sebou úplně stačily.

Tímto se dostávám k jednomu z hlavních záporů, čímž je oprava a doplňování paliva a munice, kterým jsem strávil snad polovinu herní doby. Nápad je to dobrý a zpočátku mě to i bavilo, ale pak se tato činnost stala značně stereotypní. Kdyby vozidla více vydržela, měla větší nádrž a pobrala více munice, určitě by to bylo ku prospěchu věci. Co stereotyp nabourávalo bylo střídání prostředí a někdy i netradiční úkoly, ve kterých jinak šlo o vystřílení všeho, co se hýbe, ale i toho, co ne. Zimních nebo nočních misí však bylo proti těm ostatním zoufale málo.

Úspěch mise většinou záleží na počtu a rozmístění přívěsů na mapě a také na tom, jestli si před misí pořídím správný typ a množství těchto přípojných vozidel. Asi dvakrát jsem kvůli špatnému odhadu musel mise opakovat a oba případy nastaly v kampani za prasata. Jak jsem se dočetl před hraním za čuníky, považuje se jejich tažení za těžší, než to králičí, a i když jsem tomu zpočátku nevěřil, musím dát po dohrání těmto informacím za pravdu. Přesto se mi podařilo všechny mise dokončit bez ztráty jediné jednotky, i když to obnášelo neustálé nahrávání pozice.

Čím se S.W.I.N.E. od dalších real-time strategií odlišuje, je bezesporu konflikt francouzských králíků/zajíců v čele s kapitánem Honimírem a německých prasat, které vede generál Chrysopras. V našich končinách se řada lidí, včetně mě, jistě setkala i s českým dabingem, kterým se na strategie příliš neplýtvá (zdravím Warcraft III). Verzi s dabingem z LEVELu jsem hrál jako první, ale vydržel jsem jen pár misí a právě dabing mě přiměl, abych hru dokončil. Některé hlášky se dabérům opravdu povedly.

Pro: zimní a noční mise, občas netradiční úkoly, konflikt králíků/zajíců a prasat, český dabing

Proti: zasekávání vlastních jednotek o překážky, absence těžby surovin, zdlouhavé opravování a doplňování paliva a munice

+21

Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction

  • PC 80
Už je to hodně dlouho, co jsem hrál nějaký díl této série (bez pár dní deset let koukám), vždy jsem však dal přednost něčemu jinému. A je to dokonce už více, než deset let, co Conviction vyšel, to je hrozný, jak to utíká. Upřímně se mi ale do tohoto nejakčněji pojatého dílu moc nechtělo, protože mám prostě rád stealth postup, kterým se pyšnily především první tři díly. Zkusit se však musí všechno a přece žádné dobrodružství se Samem Fisherem nevynechám.

Double Agent přišel s lepším příběhem, který v rámci série vcelku vyčníval a tady je na tom příběh ještě lépe. Navazuje na jeden z konců předešlého dílu a vcelku logicky vysvětluje, proč se Sam už nechce jen plížit ve stínech, ale zabíjet všechno, co se hýbe. Stealth postup lze používat stále, ale ne všude a ne vždy jsem na něj měl trpělivost, za což mohl hlavně systém ukládání, který neumožňuje uložit svůj postup kdykoli se mi zachce, ale je třeba se spoléhat na záchytné body. U hry tohoto typu je to trochu nešťastné řešení.

Vodění za ručičku ve formě ukazatele směru a neustálého napovídání, co mám dělat, jde naštěstí zčásti vypnout, ale kde můžu co přeskočit, otevřít nebo zhasnout na mě vyskakovalo stále a trochu mě to rušilo. Jelikož jsem si zvolil realistickou obtížnost, tak jsem se rozhodně nenudil a při akčních pasážích a především při plnění výzev jsem umíral vcelku často. Výzvy se mi nakonec podařilo splnit všechny, až na tři kooperativní a vylepšil si, co šlo, ale stejně jsem používal především pistoli Five-seveN a výjimečně útočnou pušku M468 s tlumičem. Doteď ovšem nechápu, proč měly všechny pistole neomezené zásobníky. Nábojů jsem mohl sbírat dost, a pokud by mi došly, moje blbost a musím holt použít třeba i zbraň bez tlumiče.

Conviction určitě nedosahuje kvalit Chaos Theory a příklon k akční složce sérii příliš nesedí. Na druhou stranu jde o určité oživení a nějaké ty stealth prvky tu ještě zůstaly, i když v omezené míře. Určitě nevynechám ani Blacklist, kde už bohužel nefiguruje Ironside jako Sam Fischer, ale věřím ve zlepšení. Zjistil jsem, že je tam ačív za projití hry bez zabití, takže stealth bude hrát určitě daleko větší roli, což je super.

Pro: Ironside, příběh, některé lokace, realistická obtížnost, výzvy, oživení série

Proti: systém ukládání, otravná nápověda, neomezené zásobníky pistolí

+25

Helldorado

  • PC 80
Na Helldorado jsem se vrhnul hned po zdolání Desperados 2 a v nějaké citelné zlepšení předchozího nemastného neslaného dílu jsem příliš nedoufal. Uvítalo mě téměř identické menu se stejnou hudbou, což mě trochu překvapilo. I když mělo jít původně jen o datadisk, nečekal jsem, že se prakticky nic nezmění a dostanu jen přídavek několika dalších misí. Naštěstí jsou menu, hudba a komiksové cutscény jedny z mála věcí, které se nezměnily a novinek je opravdu spousta.

Pominu mírná grafická vylepšení a zmíním to nejlepší, co Helldorado přineslo, a to je téměř kompletní odstranění všech bugů. Až na výjimky se žádný z členů party při přesouvání po mapě nezasekává o překážky na cestě, nepřátelé neodlétávají z mapy ani není problém se zadanými úkoly.

Byly také vypuštěny nelogické prvky, a tak už nejde šplhat s omráčeným nebo mrtvým nepřítelem po žebříku a naopak lze s nepřítelem přes rameno otevřít dveře. Vylepšení doznala i umělá inteligence a nepřátelé se shání po svých kumpánech, pokud jsou primárně vedle nich a baví se s nimi. Dokonce bylo vylepšeno i ovládání kamery, s níž jsem již neměl téměř žádné problémy.

Potěšil mě tutoriál v podobě úvodní mise, kde mi byly představeny staré známé schopnosti členů party, ale i nové možnosti, které Helldorado přináší. Stejně jako v předchozí hře jsou i zde vcelku rozmanité úkoly (vyloupení banky, záchrana dítěte, zmaření atentátu na prezidenta), jen se odehrávají znovu pouze v pěti lokacích, což je škoda. Skvělé byly mise jen s jedním členem party, které sice nejsou kdovíjak dlouhé, ale je při nich třeba každý krok opravdu důkladně promyslet.

Celkově došlo ke zlepšení ve všech směrech a Helldorado je oproti Desperados 2 opravdovou výzvou, což by měl být u taktických strategií standart. I když je zhruba polovina hudebních motivů převzata z původní hry, stále mě poslech soundtracku neomrzel a i nové skladby stojí za to. Dokončením této hry jsem odehrál vše, co jsem měl od Spellboundu v plánu, a pokud bych mimo znovuhraní prvního dílu Desperados ještě něco od těchto bohužel již zbankrotovaných vývojářů zkoušel, byla by to asi Arcania, ale spíše dám přednost Risenu.

Pro: hratelnost, opravené chyby, rozmanité úkoly, mise s jedním členem party, soundtrack

Proti: cutscény, málo lokací

+20

MotoCross FreeStyle

  • NGage 65
Má první dohraná hra na N-Gage, kterou jsem hrál ještě v době, kdy jsem tento herní mobil používal i jako telefon. To není zase tak dávno, jak by se mohlo zdát (asi tři nebo čtyři roky), protože za těch necelých deset tisíc, kolik stála N- Gage v době vydání, bych si jí asi stěží mohl pořídit.

Využíval jsem volných chvilek, abych mohl pokořit další a další skoky, až jsem se dostal k tomu patnáctému a i ten se mi nakonec podařilo skočit. Zpočátku to šlo samo, jakmile jsem si osvojil ovládání, nebyl problém danou kombinaci tlačítek zvládnout, ale později bylo třeba těch tlačítek stisknout opravdu spoustu a za tak krátký okamžik, který skok trval, to byl opravdu oříšek.

Můj jezdec Jumas v zelené kombinéze na modré motorce obsadil celou tabulku v čele se skóre 25 375, což je podle mě úctyhodný výkon. Škoda, že skoků je jen patnáct, rád bych skákal dál, ale co už, bavil jsem se dost a připomněl si časy Motocross Madness 2.

Pro: skvělé na zkrácení dlouhé chvíle, skoky na motorce, úprava vzhledu jezdce

Proti: málo skoků

+13

Bomberman

  • NGage 70
Zatím bezkonkurenčně nejlepší hra, jakou jsem na N-Gage spustil. Má svoje mouchy, to ano, ale není jich tolik, abych se nemohl setsakra bavit. Z této série jsem hrál jen Dyna Blaster, což je spolu s Atomic Bombermanem asi nejznámější díl a N-Gage Bomberman se Dyně svou hratelností bez problému vyrovná.

Zpočátku jsou levely malé a vcelku jednoduché, ale časem začne hodně přituhovat a kdybych musel celou hru absolvovat jen se třemi životy, které jsem na začátku dostal do vínku, určitě bych nepochodil. Naštěstí však lze pokračovat dále a jediné, co ztráta tří životů za sebou znamená, je vynulování celkového skóre, které pro mě v tomto případě nehraje téměř žádnou roli.

Jednou z mála věcí, která mi na tomto Bombermanovi vadila, byl sedmý a zčásti i osmý svět. V tom sedmém byla po stranách levelů děla, která střílela bomby s největší účinností, což by ještě samo o sobě nevadilo. Když však výbuch bomby zasáhne dveře do další úrovně, vyleze z nich čtveřice penízků, která může procházet zničitelnými překážkami a je po srandě. Jelikož jsem bomby vystřelené z děl nemohl nijak korigovat, docházelo k tomuto jevu až příliš často a jedinou možností, jak levely v sedmém světě dokončit, bylo dobré umístění dveří buď u stěny nebo až ke konci levelu. V osmém světě zase jezdily tři motorky, které se mohly volně pohybovat a sesypaly se na mě hned po startu úrovně, takže přežití bylo dílem náhody.

Odbouchávat cihly, kanály či kaktusy ve formě překážek a masožravé květiny, aligátory nebo štíry ve formě nepřátel byla jinak opravdu skvělá zábava a je jen škoda, že mi nevydržela déle. Vůbec bych se nezlobil za dvojnásobný počet levelů, ale nic s tím nenadělám. Již teď se těším na další skvělé hry, které vyšly na tuto nepříliš populární platformu.

Pro: hratelnost, měnící se prostředí, neomezené množství životů, bomby, hudba

Proti: sedmý a osmý svět, krátké

+13

Rugby Hero

  • Android 40
Když jsem Rugby Hero spustil poprvé, říkal jsem si, co je to za blbost. Jakási arkáda, vzdáleně připomínající Raptor (bez střílení) z ragbyového prostředí, kde bylo mým cílem přeběhnout co nejvíce hřišť, a tím získat co nejvíce bodů, nevypadala zrovna lákavě, ale nakonec mě to chytlo.

Zpočátku se mi podařilo přeběhnout postupně pět, devět a nakonec čtrnáct hřišť. Na tomto čísle jsem se na čas zasekl, až jsem se jednou dostal na číslo patnáct a nakonec na třiadvacet. K této metě, která se ukázala jakýmsi mezníkem, protože došlo k neskutečnému navýšení poštu soupeřů a zvýšila se i jejich agresivita, jsem se pak nikdy nepřiblížil.

Musím se přiznat, že jako lovce achievementů mě lákala představa zpřístupnění všech dvaceti týmů. Většina se odemykala pouhým nashromážděním určitého skóre, které se skládalo ze všech předvedených výkonů, ale pro pět národů bylo třeba předvést určitý výkon třikrát za sebou.

Přeběhnout třikrát za sebou tři hřiště ještě bylo v pohodě a i pět nebo sedm hřišť se při troše cviku dalo. Dosažení třikrát za sebou skóre devět a nakonec i deset už ale byla opravdu výzva a právě při odemčení Skotska, na které je třeba to nejvyšší opakované skóre, se mi podařilo dosáhnout mého nejlepšího výsledku.

Po odemčení všech týmů jsem nějak ztratil motivaci. Jak se ukázalo, tyto úspěchy byly mým hnacím motorem. Mé výkony už nebyly tak dobré, hře jsem již nevěnoval tolik času, jako dříve a po několika dalších pokusech jsem se k ní už nevrátil.

Pro: chytlavé, odemykání týmů

Proti: při vyšších skóre zdlouhavé, po odemčení všech týmů ztráta motivace hrát znovu

+10

Desperados 2: Cooper's Revenge

  • PC 70
Desperados 2 se vydalo podobnou cestou, jako Commandos, ale tam příklon k akčnímu pojetí nastal až ve třetím dílu. Už předchozí hry, které Spellbound vytvořil, na tom byly podobně, ale předpokládal jsem, že se série Desperados bude držet ve starých kolejích. Vystřílet téměř kompletně asi půlku misí s jednou postavou však v jedničce rozhodně nešlo.

Jelikož je to již více jak rok, co jsem hrál Chicago 1930, skončil jsem při prvním spuštěním hry až v pět hodin ráno, jak mě ta hratelnost chytla. Asi mi to chybělo. Velmi rychle se však začaly objevovat nedostatky, kvůli kterým jsem nakonec asi na dva týdny hraní přerušil. Kamera ještě šla, i když její ovládání mě místy opravdu vytáčelo, a když mi občas pohled zakrývaly skály nebo stromy, bylo těžké najít ten správný úhel. Horší to však bylo s bugy.

Těch bylo opravdu požehnaně. Někdy třeba nepřítel po ráně pěstí odlétl z mapy, v jedné misi stačilo splnit jen polovinu úkolů (tři ze šesti) a spustila se mise nová (já však chtěl splnit všechny), občas byla buglá patra a postavy se teleportovaly o patro výše nebo níže, členové týmu se sekali o domy, ploty a další překážky a na řadu přišly i mapy, v nichž jsem nemohl odstranit nepřátele, na které jsem viděl, ale přes neviditelné bariéry jsem se k nim nemohl dostat.

Nemohu pochválit ani cutscény, jejichž komiksové pojetí mi sem úplně nesedlo a spíše to vypadalo, že vývojáři chtěli hlavně ušetřit. Také umělá inteligence nepřátel není na vysoké úrovni a někteří byli tak tupí, že se dali omráčit nebo zabít zbraní na blízko, aniž by si mě všimli, a to i v situacích, kdy jsem k nim doběhl a museli mě vidět i slyšet. Tento problém však nenastával příliš často a nově přítomné grafické znázornění hluku fungovalo dobře. Bohužel mi však nešel zobrazit pohled nepřátel, což je asi způsobeno nekompatibilitou s novými grafickými kartami. Že šla hra dohrát i bez této funkce trochu svědčí o její obtížnosti, a to jsem hrál na tu nejtěžší.

Hra obsahuje řadu novinek. Nejpodstatnější je asi možnost přepnout na pohled ze třetí osoby, ale ten jsem jen vyzkoušel a dál ho už nepoužíval. Naopak rychlou akci, při které lze naplánovat činnosti pro více postav najednou, jsem místy používat musel, ale snažil jsem se si hru tímto způsobem neulehčovat příliš často.

Desperados 2 není špatnou taktickou strategií, nabízí skvělý soundtrack a rozmanité úkoly, které se ale bohužel odehrávají v podstatě jen v pěti lokacích. Určitě je to lepší volba, než Robin Hood: The Legend of Sherwood nebo Korea: Forgotten Conflict, ale na ty nejlepší tituly ze stejného žánru se nechytá. Teď mě čeká Helldorado, a pak už hurá na novinky od Mimimi.

Pro: hratelnost, znázornění hluku, rychlá akce, soundtrack, rozmanité úkoly

Proti: příliš akční, bugy, cutscény, nízká obtížnost

+14

Brány Skeldalu: 7 mágů

  • PC 75
Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já někdy skončím u krokovacího dungeonu. Před Sedmi mágy jsem žádný nehrál (snad mimo Legie), ale teď bych se dalšímu nebránil. Samozřejmě ne hned, nejdřív musím tento nový zážitek pořádně vstřebat, ale v budoucnu si dokáži představit, že bych se do něčeho podobného pustil znovu.

Za všechno mohu vděčit hernímu obchodu Xzone, jehož edice českých her ve formě artbooků mě zaujala natolik, že jsem si musel pořídit všechny, které byly doposud vydány. Všechny, až na jeden. Adventura Someday You'll Return se totiž během jednoho měsíce vyprodala, a já tak propásl svou příležitost. Když už jsem měl 7 mágů v ruce, artbook s látkovou mapou jsem si přečetl (nebo spíše prohlédl) a rozhodl jsem se vyzkoušet mobilní verzi, která mě nakonec donutila nainstalovat i verzi pro PC.

Vím jistě, že bych nechtěl mít vedle klávesnice čtverečkovaný papír s tužkou a ručně si mapovat jednotlivé lokace. Tak jistý jsem si sice byl i s tím, že dungeony nikdy hrát nebudu, ale momentálně si vlastnoruční mapování nedokážu dost dobře představit. Ve třetích Branách Skeldalu naštěstí probíhá mapování automaticky a navíc jsem měl možnost libovolně si psát do mapy vlastní poznámky, takže jsem byl v tomto ohledu maximálně spokojen.

Na začátku jsem si zvolil ženskou postavu, protože lépe vypadala a měla lepší hlas. Namluvené je sice jen intro a outro, ale obličej hlavní postavy jsem viděl celou hru. Byly mi srozumitelně vysvětleny základní herní mechanismy a mohl jsem se pustit do prozkoumávání lokací, četných soubojů a hledání zajímavých předmětů, kouzel, manévrů či skladeb. Nakonec se mi podařilo najít nebo se naučit vše, co bylo v deníku. Skladby jsem až na výjimky nepoužíval do chvíle, než jsem získal skladbu génius na zvyšovaní zkušeností při boji, kterou jsem od té doby hrál neustále. Bez hraní na hudební nástroje je všude hrozné ticho, ale to je asi záměr, aby skladby více vynikly.

Do doby, než jsem se dostal do Labyrintu šeptajících ryb, jsem měl vcelku nouzi o peníze a zlepšování dovedností u učitelů či nakupování magických předmětů bylo mimo mé možnosti. V labyrintu jsem však mohl nalovit nekonečné množství ryb a jak jsem následně zjistil, lze je pak s postavou s vyšším charismatem prodat za 30 zlatých, takže bylo po problému. Na konci hry jsem měl přebytek asi 50 tisíc.

Humor v rozhovorech je těžce pubertální, a i když jsem občas jen kroutil hlavou, jak se něco takového mohlo do finální verze dostat, od hraní mě to neodradilo. Hádanky nebyly nic extra těžkého ani nic úplně lehkého a v naprosté většině případů se daly vyřešit bez napovídajícího kouzla, což beru určitě jako plus. Lokace byly nápadité a vcelku různorodé. Nejvíce se mi líbilo v útrobách mrtvého draka a naopak nejhorší byly bažiny s labyrintem. Ke konci už mě hra moc nebavila a byl jsem rád, že už jí mám za sebou, ale jednalo se v podstatě jen o poslední lokaci. Jsem zvědav, jaký další dungeon mě zaujme natolik, abych se do něj pustil.

Pro: Xzone edice, automatické mapování s poznámkami, deník, hudba, hádanky

Proti: pubertální humor, bez hraní skladeb je všude hrozné ticho, konec

+30

Puzzle Bobble VS

  • NGage 30
Tak tohle se opravdu nepovedlo. Chtěl jsem si na N-Gage vyzkoušet něco lepšího, než Puyo Pop a při výběru sáhl po Puzzle Bobble VS. Hůře jsem si snad ale vybrat nemohl. Už Puyo Pop byl krátký a zvládl jsem ho dohrát asi za tři hodiny, ale že Puzzle Bobble VS bude ještě kratší a za hodinu bude hotovo jsem opravdu nečekal.

Střílení a následné spojování různě barevných bublin mě vcelku bavilo, horší bylo, že některé barvy, a zvláště pak tmavší odstíny, bylo těžké od sebe rozeznat. Zpočátku jsem tak dělal spoustu zbytečných chyb, ale po čase jsem použité barevné paletě přivykl a už se hrálo mnohem lépe.

Hrál jsem na nejtěžší obtížnost, protože jsem se dočetl, že po jejím zdolání uvidím nějaké speciální zakončení. Nečekal jsem však, že i na Hard bude hra tak jednoduchá. Když máte štěstí na bubliny, a to jsem já měl až podezřele často, je dokončení kola otázkou pár minut. Pokud jsem nějaké kolo musel opakovat, bylo to maximálně třikrát. To by nevadilo, kdyby hra nabízela alespoň dvacet kol. Bohužel jich však je jen šest a to je sakra málo.

Příště musím z N-Gage titulů lépe vybírat a snad se mi podaří narazit na něco opravdu kvalitního, co půjde dokončit. Koukám na tebe Barakele. Láká mě třeba první Tony Hawk, ale bojím se, že budu mít potíže s ovládáním. Uvidíme, něco z té necelé stovky her musí stát za to.

Pro: střílení a spojování bublin

Proti: krátké, špatně rozeznatelné barvy bublin, jednoduché

+10

Puyo Pop

  • NGage 50
Původně jsem při pobytu na chatě chtěl hrát RPG Barakel: Fallen Angel, které jsem před několika lety rozehrál, ale nikdy nedohrál. Když mi však hra s obnovujícími se nepřáteli nechá unést prodavačku léčivých lektvarů, kterých si můžu do zásoby koupit jen devět a já jí musím jít zachránit a dostat se zpět pouze s těmi devíti lektvary, hned jsem si vzpomněl, proč jsem Barakela odložil na neurčito. Puyo Pop sice není úplně tou adekvátní náhradou, jakou bych si představoval, ale lepší, než nic.

Jde v podstatě o mix Tetrisu a spoj tři her (v tomto případě spoj čtyři), což by mohlo vést k domněnce, že přemýšlení zde nebude hrát nějakou zásadní roli. Opak je však pravdou. Spojování čtyř stejně barevných kuliček sice nic složitého není, ale docílit toho, aby zmizelo více kuliček nejlépe v několika vlnách a soupeři se zaplnila celá herní plocha, to už chce opravdu pečlivé plánování.

Zpočátku to jde lehce, kuličky padají pomalu a soupeři nejsou tak šikovní, ale poslední asi tři kola mi dala fakt zabrat. Zdolat všech dvanáct kol v rámci scénáře i všech čtrnáct nepovinných puzzlů se mi však podařilo a mohl jsem opustit ostrov Puyo Land. Puyo Pop mě pobavilo nejen svým názvem, ale i vzezřením a hudbou. Bohužel i za tak krátkou herní dobu, kterou jsem u hry strávil, se dostavil stereotyp. Určitě vyzkouším i další N-Gage hry a doufám, že se budu bavit více.

Pro: název, hudba, hratelnost

Proti: po čase stereotyp

+10

Desert City Stunt

  • Browser 20
Na návštěvě u rodičů si můj starší syn chtěl zahrát nějaké závody a nakonec se mu zalíbilo Desert City Stunt. Jelikož toho ještě nemá mnoho nahráno, držel jen šipku dopředu a nitro a já se snažil vybírat ty prapodivné zatáčky, které na tratích jsou. Fyzika zde funguje prazvláštně a auta lze ovládat i ve vzduchu, jen jsem se to za těch šest tratí nestačil pořádně naučit.

Desert City Stunt je arkáda jak řemen a za moc nestojí nic od nesmyslného rozrážení sudů či hromad pneumatik, přes neskutečně dlouhé skoky, které vozidlo mnohdy vyhodily mimo trať, až po vítězné výbuchy v cílové rovince. Snad jediné, co se mi na hře líbilo, byla hudba a speciální odrazové rampy na poslední trati, a kdyby nešlo o tak krátkou záležitost, určitě bychom ji nedokončili.

Přesto, že se synek po každé dokončené trati hodně radoval, jsem rád, že mu pak můj brácha ukázal staré dobré tituly v podobě Arcade Volleyball, a především pak Tunneler 2.0, u který se bavil mnohonásobně více. Vypadá to, že už dozrál do věku, kdy se hraní stane běžnou součástí jeho života.

Pro: hudba, poslední trať

Proti: prapodivná fyzika, překážky na trati, šílené skoky, volná jízda

+10

Armikrog

  • PC 60
Neverhood je legenda, a i když nepatří mezi mé nejoblíbenější adventury, jeho pokračování, které vzniklo téměř dvacet let po něm, mě vcelku lákalo. Hodnocení mě sice trochu odrazovalo, ale přesto jsem se rozhodl hru vyzkoušet.

Zpočátku vypadá všechno skvěle, intro je boží a pohled z okna první místnosti také, a to dokonce opakovaně. Příšera se pak už ale neukáže, humor ustoupí do pozadí a až na občasné záchvěvy a mravenčí prezidenty se jmény Thomas Jeffersant, Abrahant Lincoln a Theodore Roosevelant se už neobjeví. Jeden logický problém střídá druhý a po splnění všech v dané budově dochází k přesunu známým vozítkem do další, a tak stále dokola.

Nenarazil jsem snad na žádný větší zásek, což jsem uvítal, bohužel kvůli tomu rychlému tempu, které si hra drží po celou dobu, přišel konec daleko rychleji, než jsem očekával. Z postav, kterých se ve hře za tak krátkou dobu moc nemihlo, jsem si nejvíce oblíbil hlavního hrdinu Tommynauta a mimino P. Otravný pes Beak-Beak mi naopak spíše lezl na nervy a prapodivné a téměř na chlup stejné pasáže v jeho podání mě vůbec nebavily.

Hudba už není tak skvělá, jako v předchůdci, asi Terry Scott Taylor při její tvorbě spořádal méně modelíny. Stále však má něco do sebe. Že v moderní adventuře nefunguje dvojklik na rychlé opuštění lokace bych ještě bral, autoři nějakým způsobem museli natáhnout herní dobu, a přesto to není žádný zázrak, že mi ale i po tolika letech od vydání a několika opravách občas vypadnou titulky nebo zvuk, jsem nečekal. Hrát se to dá, ale jestli někdy bude nějaké příště, tak bych prosil lepší zpracování s delší herní dobou.

Pro: intro, občasný humor, příšera, mravenčí prezidenti, hudba, Tommynaut, P.

Proti: málo humoru, krátké, Beak-Beak a pasáže s ním, bugy

+18

Indiana Jones and the Staff of Kings

  • Wii 65
Letos jsem se podruhé vžil do role Indiana Jonese, avšak tentokrát jsem k jeho ovládání nepoužíval myš a klávesnici, ale Wii Remote a Nunchuck. Jelikož šlo teprve o mou druhou větší hru na Wii (když nepočítám plošinovky), musel jsem se zpočátku trochu prát s ovládáním a neposednou kamerou. Oboje občas zazlobilo, ale nakonec si to sedlo.

Hra obsahuje pouze šest levelů, což by se někomu mohlo zdát málo. Já se svým sklonem k dokončování her na sto procent jsem v ní však podle statistik strávil téměř čtrnáct hodin. Určitě to nebylo sbíráním ukrytých artefaktů, u kterého jsem se bavil stejně, jako v Emperor's Tomb, akorát kdoví proč artefakty znázorňoval Indyho levitující klobouk a prohlédnout jsem si je mohl leda v albu. Časově nejnáročnější totiž byly takzvané pohyby slávy. Některé byly jednoduché a splnil jsem je během několika minut v podstatě bez velké snahy, ale pár jich bylo opravdu zapeklitých a jejich splnění mi trvalo klidně i několik hodin.

Prvních pět levelů je klasický Indiana Jones, hledající poklady, řešící hádanky a čelící neustálému smrtícímu nebezpečí v Súdánu, Panamě nebo Nepálu, ale poslední level je úplně odlišný (až na to smrtelné nebezpečí) a přesto, že není moc dlouhý, jeho zdolání mě stálo spoustu času a sil. Snad vše je zde špatně počínaje zvláštní likvidací nepřátel pomocí klavíru zavěšeného ramenu na jeřábu, přes neskutečně frustrující bitku a konče špatně ovladatelnou honičkou na motorkách. Snad jen přestřelky, které jsem jinak moc nemusel, jsou slušně hratelné, ale možná až moc dlouhé.

Každého fanouška, včetně mě, jistě potěší i filmová hudba, která ve hře mnohokrát zazní. Jenom hudba v menu, kde se z rádia linula zvláštní melodie, mi moc nesedla. Z bonusů, které lze získat za určitý počet nasbíraných artefaktů nebo splněných pohybů slávy, jednoznačně vyčnívá hratelná verze Fate of Atlantis. Nevím sice, proč bych hrál tuto legendární adventuru zrovna na Wii, ale už mít tu možnost je super. Hrát Staff of Kings v kůži Hana Sola nebo Henryho Jonese však také není úplně k zahození. Bohužel se však vzhled postavy nezmění v cutscénách, takže je to celé takové polovičaté.

Pro: Indiana Jones, artefakty, měnící se prostředí, hádanky, hudba, bonusy

Proti: občas ovládání a kamera, poslední level, hudba v menu

+14

Styrateg

  • PC 65
Jednoduchá tahovka se zvláštním názvem, který s největší pravděpodobností vznikl přesunutím posledního písmena v anglickém výrazu Strategy, je oddychovka, u níž jsem prožil pár příjemně strávených hodin bez jakéhokoli spěchu.

Hra nabízí dva režimy, kdy lze hrát jako strategie nebo jako RPG. Rozdíl je sice jen v tom, že v prvním režimu je omezený počet tahů v každé misi a ve druhém ne, ale já byl za tuto volbu rád, protože jsem se mohl volně pohybovat po mapě a nemusel sledovat, kolik tahů mi ještě zbývá.

Zpočátku jsem neměl žádné vybavení a boje byly celkem náročné, ale v ruinách, jeskyních a magických věžích jsem nacházel náhodné předměty, díky kterým se mi postupně zlepšovaly všechny vlastnosti. Někdy šlo opravdu o super kousky a obchod, který byl pro mě ze začátku drahý, nabízel mnohdy horší věci, a tak jsem ho v podstatě nevyužil. Vlastnosti se mi zlepšovaly i s každým dalším levelem postav, kdy jsem rozděloval získané body.

Postupně se ke mně přidávali další bojovníci, ale jelikož nebyli na koni, tak měli málo akčních bodů na pohyb a boj. Celou dobu jsem si tak v podstatě vystačil s původní trojkou, kdy hlavní hrdina a jeho pobočník objevovali a bojovali, čaroděj léčil a odvolával kletby a zbytek týmu se ani do boje nedostal.

Znovuhratelnost je téměř nulová, protože počáteční vlastnosti postav jsou v podstatě zanedbatelné a žádný další prvek, kterým by se hra při dalším projití lišila, hra nenabízí. Celkem jsem se bavil, ale znovu to zkoušet nemusím.

Pro: oddychovka, možnost vypnout omezení počtu tahů, vybavení postav

Proti: zbytečný obchod, téměř nulová znovuhratelnost

+18

Pilgrims

  • PC 80
Pilgrims je taková jednohubka, kterou jsem s radostí zhltnul na jeden zátah. Amanita Design se vrátila v plné síle a po ne příliš povedeném Chuchlovi vydala naprosto nečekaně další vtipný kousek, který se může směle zařadit mezi to nejlepší, co tato firma vyprodukovala.

Činnosti řešené pomocí karet jsou vcelku originální a je fajn takovýmto způsobem obměnit klasické ovládání adventur. Nejvíce jsem si oblíbil loupežníka, ale ani další hratelné i nehratelné postavy nebyly špatné.

Zvuky jsou opět skvělé a dabingu je zde nezvykle tak z půlky rozumět, ale styl zůstal stejný, jako v předchozích hrách od Amanity. Abych získal všechny karty, musel jsem hru rozehrát čtyřikrát, ale dohrál jsem jí jen dvakrát. Další hraní nemá moc smysl, jedině snad se synkem, který by byl z Pilgrims jistě nadšený.

Pro: humor, karty, loupežník, zvuky, dabing

Proti: krátké

+30

Northmark: Hour of the Wolf

  • PC 70
Hrábě v trávě znám především díky tomu, že jejich tituly byly často součástí přílohy herních časopisů. Jen u jubilejního dvoustého SCORE je pět z dvaceti her právě od Rake in Grass. Přesto, že jsem dříve hry z příloh hojně zkoušel, doposud jsem od těchto vývojářů nic nehrál, protože mě nic nezaujalo. To se změnilo se hrou Northmark: Hour of the Wolf.

Příběh mi přišel jako mix významných fantasy ság v čele s Pánem prstenů (Hobiti), Hrou o trůny (zmíněný příchod nemrtvých ze severu) nebo Zaklínačem (nepřátelství lidí vůči elfům a trpaslíkům), a i když je dost otřepaný, mě se celkem líbil. Karetní souboje mě bavily hodně. Jejich princip jsem pochopil za chvilku a nejsou moc těžké, což mi vcelku vyhovovalo.

Největší chybou Northmarku je to, že kvůli neúspěšné Kickstarter kampani působí trochu nedodělaně. Příběh končí asi v polovině, mapa je poloprázdná a nesedí některé statistiky. Třeba skrýší jsem našel 17 z 15, otevřel jsem šest truhel a statistiky mi hlásí sedm a nejvíce mě mrzí, že nemohu zkompletovat všechny karty. Ze 196 jsem jich nasbíral 110, vím o dalších šesti, na které jsem neměl peníze, ale kde je těch zbylých 80 netuším.

S nedostatkem financí na vývoj souvisí i herní doba, která měla být dvojnásobná. Rád bych pokračoval dále, poslouchal příjemný hudební podkres a přečetl další kupu rozhovorů, v nichž nechybí humor všeho druhu. Vývojáři si v nich dělají srandu dokonce i sami ze sebe, že používají stejné postavy, aby ušetřili. Bohužel žádný přídavek nikdy nebude.

Pro: příběh, souboje, hudba, rozhovory, humor

Proti: nekompletní, krátká herní doba

+15

Disciples: Sacred Lands

  • PC 80
Tahové strategie hraji zřídka kdy, ale z toho mála, co mám za sebou, svou kvalitou jasně vyčnívá Disciples II: Dark Prophecy. Když se mi podařilo sehnat krabicovou verzi prvního dílu, bylo jasné po čem sáhnu, až někdy zase dostanu chuť na tahovku. Po dokončení instalace z CD se mě instalátor zeptal, zda nechci spustit preview video a prohlédnout si obrázky z druhého dílu, tak jsem to zkusil a překvapivě video šlo, ale u obrázků vyskočila chybová hláška. Čekal jsem to spíše obráceně.

Disciples: Sacred Lands je v podstatě osekanější verze dvojky. Nejvíce viditelným rozdílem je beze sporu grafická stránka hry, ale tu většinou příliš neřeším, pokud mě vyloženě neodpuzuje od hraní. Důležitější jsou pro mě jiné aspekty, jako je menší počet kapitol, omezený počet předmětů, které mohou nést velitelé nebo menší variabilita úkolů.

Hrál jsem za své oblíbené Zástupy nemrtvých, a přesto, že každá kampaň zahrnuje pouze čtyři kapitoly, dokončení mi trvalo celkem dlouho. To je dáno nejspíše tím, že musím prozkoumat každý kout, abych získal co nejvíce zkušenostních bodů a hlavně abych náhodou nepřišel o nějaký cenný předmět. Nejdelší mi přišla druhá kapitola, v níž jsem se jako v jediné dostal přes sto tahů, ale nejtěžší byla až ta poslední. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale první Disciples stojí hlavně na návykové hratelnosti.

Co jsem koukal na průchody hrou za další frakce, tak úkoly jsou v podstatě stejné, kdy jde o to někoho zabít, dobýt zříceninu, pokrýt 70% mapy nebo dobýt určité město. Při kompletním průzkumu mapy se splní v podstatě samy, a tak jediný důvod, proč zkoušet další frakce, je podle mě hlavně kvůli vyzkoušení odlišných jednotek.

Zajímavé bylo, že mimo pár jednotek, které byly na mapách neutrální, jsem se jako se soupeřem nesetkal s Legií zatracených. Asi vývojáři nechtěli na hráče nasadit tři soupeře najednou. K jedničce se už s největší pravděpodobností vracet nebudu, protože téměř dokonalá dvojka je daleko vypiplanější, přesto však stojí minimálně za vyzkoušení.

Pro: Zástupy nemrtvých, herní doba, zabírání půdy, průzkum mapy, hratelnost

Proti: příběh, malá variabilita úkolů

+16

Portal

  • PC 70
Logické hry moc nevyhledávám, a tak jsem se k prvnímu Portalu dostal až téměř třináct let po jeho vydání. Po Counter-Strike je to vlastně teprve druhá hra od Ventilové korporace, kterou jsem hrál a nepředpokládám, že se to někdy v brzké době změní.

Vyhovovalo mi, že mě Portal až na pár míst netrápil příliš složitými hádankami a vše pěkně odsýpalo. Hra je protkána skvělým humorem a je jen škoda, že mi často blbly titulky, kdy se třeba každá třetí či čtvrtá věta GLaDOS nezobrazila, což je nejspíše současný problém a dříve tím hra netrpěla. O pár vtipných hlášek jsem tak přišel. Že jsou portály zcela bezpečné, akorát se nikdy nesmím dotknout konce portal gunu a zbraň se nesmí ani zčásti namočit do vody, jsem se však naštěstí dozvěděl.

Bavilo mě lovení achievementů, z nichž je bezesporu nejlepší devíti kilometrový pád, trvající několik minut. Hlavní příběhová linka není příliš dlouhá, ale vyzkoušel jsem pokročilé mapy, a ty mi chvíli zabraly. Na výzvy na čas, počet kroků nebo počet portálů jsem se ale vybodnul. Na to bych neměl nervy.

V podstatě jsem dostal to, co jsem od hry po zhlédnutých videích a přečtených recenzích očekával. Pohodovou logickou hru z pohledu první osoby. Sice se vcelku rozcházím s obecným hodnocením, ale to je tím, že takovéto kousky nejsou úplně mým šálkem a daleko více se zabavím u jiných žánrů. Závěrečný soundtrack byl ale parádní, ne že ne.

Pro: humor, achievementy, soundtrack

Proti: blbnoucí titulky, není to úplně hra pro mě

+30

The Quest For The Rest

  • Browser 55
Jedna z prvních her od Amanity, která lze spustit pouze přes prohlížeč, nese jasný rukopis tvůrců. I když bych nehrál The Quest For The Rest přímo z oficiálních stránek Amanity, hned bych věděl, že se jedná o jejich dílo, protože Samorost zde čouhá z každého rohu.

Jde o opravdu kraťoučkou hříčku se třemi človíčky, kteří musí překonat (doslova) pár překážek, aby se dostali k dalším človíčkům. Při svém pár minutovém putování narazí na několik zvířátek, která jim buď brání v cestě nebo naopak pomáhají dál.

Jediné, co po mě hra chtěla, bylo klikání na interaktivní místa a sledování, co se stane pak. Pokud ještě existuje někdo, kdo od Amanity nic nehrál, pak je The Quest For The Rest na seznámení se s tvorbou tohoto studia přímo ideální. Je to zdarma a těch pár minut může obětovat každý.

Pro: vtipné momenty, animace, zvuky

Proti: kraťoučké

+16