Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jumas

Jumas

 

Komentáře

< >

Rayman Origins

  • Wii 75
Každoroční společné hraní na Wii, které si se ženou již čtvrtým rokem dopřáváme, jsme nemohli vynechat ani letos. Po Mariovi, Donkey Kongovi a Kirbym přišel na řadu Rayman, jakožto další z ikonických postav plošinovkového světa. Já hrál za klasického Raymana a Romča střídala charaktery od Globoxe přes Blue Raymana až nakonec skončila u Teensy Queen.

Po pár zdolaných úrovních si vždy stanovíme, co všechno budeme sbírat. Tady byl cíl jasný, najít všechny klece s Electoony, posbírat minimálně takový počet Lumíků, který stačí na zisk alespoň jednoho dalšího Electoona a získat všechny zuby v Tricky Treasure levelech. Medaile za 350 Lumíků jsou totiž jen pro dobrý pocit a poháry za excelentní časy také. První dva cíle až na výjimky nebyly příliš složité a v mnoha úrovních se nám podařilo získat i další Electoony, ale zubů jsme nashromáždili jen osm.

Zbylé dva bychom asi také nakonec ukořistili a kvůli tomu vůbec poslednímu jsme se dokonce museli zdoláváním několika počátečních úrovní na čas dostat na celkový počet 200 Electoonů, ale už jsme na to prostě neměli nervy. Když jsme se navíc podívali na YouTube, jakou odměnu bychom za zkompletování rudého chrupu získali, nestačili jsme se divit, co za příšernost si vývojáři vymysleli. Stačilo nám jen shlédnout gameplay bonusového levelu, abychom se ujistili, že tohle opravdu zapotřebí nemáme.

Nechybí samozřejmě i na rychlost laděné pasáže či dokonce celé úrovně, které přímo nesnáším a útěk před hordou pavouků, netopýrů, ryb a kdo ví, čeho ještě, bych z plošinovek vystřihl. Zde naštěstí není těchto pasáží tak velké množství a plnění těch deseti Treasure levelů s bonusovou zemí mrtvých je pouze dobrovolnou zkouškou nervů, kterou není nutné absolvovat k dokončení hry. Takto bych to řešil i jinde a klidně bych se obešel i bez těch několika pasáží ve standardních levelech.

Skvělý byl vývoj postav, které neustále dostávaly do vínku nové schopnosti. Ke skákání tak postupně přibylo i mlácení a kopání, vznášení se, zmenšování, potápění a nakonec i běhání po stěnách. Celkově je Rayman Origins kvalitní plošinovkou s výbornou hudbou a celkovým ozvučením, kterou bych na počítači s největší pravděpodobností nehrál, ale na Wii ve dvou šlo o skvělou zábavu.

Pro: Rayman, nové schopnosti postav, hudba, ozvučení, multiplayer

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+17

Duke Nukem Forever: The Doctor Who Cloned Me

  • PC 70
Po dohrání Duke Nukem Forever jsem stále neměl dost a chtěl jsem přídavek. První DLC nabízí jen nový obsah pro multiplayer, což mě nebere a navíc ani nevím, jestli jsou vůbec ještě funkční servery. The Doctor Who Cloned Me však přináší pokračování příběhu ze základní hry, což bylo přesně to, co jsem hledal.

Moc se toho nezměnilo. Duke je pořád hláškující drsňák s hlasem Jon St. Johna, znovu je třeba potlačit invazi mimozemských vetřelců a nejvyšší dostupná obtížnost při prvním hraní Come Get Some je stejná, jako v základní hře.

Nějaké novinky tu však jsou. Hlavní jsou bezesporu Dukovi klony, které jsou trochu hloupější, než originál a existuje dokonce více národních verzí, a to se vyplatí. Stejně, jako v Duke Nukem 3D: Plutonium Pak se zde objevuje zvětšovač (a ještě jedna zbraň, ale ta mě nezaujala) a také prostředí se sem tam změnilo (Měsíc).

Nebavil jsem se při hraní tolik, jako u Duke Nukem Forever a celkově mi to přišlo jako splácanina toho, co se nevešlo do základu, ale určitě nelituji času, který jsem u tohoto DLC strávil. Bohužel jej nebylo mnoho, a i přesto, že se jedná o rozšíření, čekal jsem trochu delší jízdu. Snad se ještě setkáme Duku a společně nakopeme další mimozemské zadky.

Pro: Duke Nukem, Jon St. John, humor, zvětšovač, obtížnost

Proti: splácanina, krátké

+18

Půl kila mletýho

  • PC 45
Čtvrtá hra z Majerovic universa přesedlala z adventurního žánru na akci z pohledu třetí osoby. Už Žhavé léto 3 ½ se odchýlilo od klasického point and click pojetí a přineslo řadu akčních pasáží, ale zde již adventurní prvky vymizely úplně. Změna žánru ale jistě není tím hlavním důvodem, proč je Půl kila mletýho tak špatnou hrou.

Zpočátku mě hra zaujala a celkem i bavila, bohužel mlácení, střílení a posléze i přejíždění zombíků mě velmi rychle omrzelo a moc dalších aktivit ve Snake City a okolí není. Skoky s autem, které se dá mírně vylepšit, byly sice příjemným zpestřením při projíždění pustou krajinou, ale samozřejmě nezabaví věčně.

Dělal jsem tak, co po mě hra chtěla a rychle postupoval ke konci. Určitě doporučuji Steam verzi, která obsahuje achievementy, jejichž plnění vyplní hluchá místa. Zkoušel jsem i krabicovku s českými titulky, ale ta mi často padala. Steam verze mi spadla jen párkrát, avšak vždy chvilku před checkpointy, takže mě to moc nepotěšilo.

Sem tam některá z postav prohodí něco vtipného, ale vesměs jsou rozhovory spíše nudné až trapné. Celkově jde jednoznačně o nejhorší díl a je jen dobře, že Centauri Production již nechali sérii být a nevypadá to, že by s ní studio mělo ještě nějaké plány. Některé hry si své hodnocení nezaslouží, ale tato do nejhorší stovky na DH jednoznačně patří.

Pro: začátek, achievementy

Proti: stereotyp při likvidaci nepřátel i jízdě autem, trapný humor, pády hry

+21

Duke Nukem Forever

  • PC 80
Na Duke Nukem Forever jsem se těšil a zároveň se trochu obával toho, co na mě po těch patnácti letech od vydání Duke Nukem 3D vybafne. Dlouhý vývoj je na hře znát, ale přesto jsem do rukou dostal titul, při jehož hraní jsem se bavil, a to hodně.

Král je zpět. Největší drsňák, který kdy kráčel po naší planetě, se musí na chvíli vzdát bezstarostného života plného žen, piva a žen a odrazit další mimozemskou invazi. Nechybí nesmrtelné hlášky v podání Jon St. Johna, narážky na všechno možné včetně předchozího dílu (první level je videohra s posledním bosem původní hry) ale ani místy trochu ujetý humor či netradiční zbraně, jako je zmenšovač nebo zmrazovač.

Už si nepamatuji, na jakou obtížnost jsem hrál Duke Nukem 3D, ale tady jsem si zvolil tu nejtěžší dostupnou při prvním hraní Come Get Some, protože novější akční hry jsou prostě jednodušší. Nojo, ale Duke je ze staré školy a jednoduché to opravdu nebylo. Navíc jsem si hru ještě ztížil tím, že jsem v nastavení nepovolil rozšíření inventáře, které podle zdejší diskuze hra hned po vydání ani neumožňovala. Musel jsem si tak vystačit se dvěma zbraněmi najednou namísto čtyř a z toho jednou byla kvůli ačívu Dukova zlatá pistole, která mi však častokrát zachránila zadek.

Jedna z věcí, co mi vadila bylo kopání. Zde totiž Duke používal nohy mimo chůze jen k otevírání dveří rozkopávání různých překážek či k zašlapávání zmenšených nepřátel, ale to vše se dělo tak nějak automaticky. V Duke Nukem 3D šlo používat nejen pravou, ale i levou nohu nebo dokonce obě naráz a to kdykoli během hry. V Duke Nukem Forever tak nějak nahradily úlohu nohou ruce, ale už to nebylo ono.

Spousta levelů byla skvělých včetně těch, kde jsem byl zmenšený (až na část s minibosem) a zpočátku se neustále střídalo okolní prostředí. Nemohu zapomenout ani na minihry v podobě pinballu, kulečníku, či basketu. Z kombinace děvky, chlast a chlebíčky chyběly asi jen ty chlebíčky, ale jiných pochutin byl dostatek. Po dokončení se mi zpřístupnila spousta bonusů, jako jsou obrázky nebo trailery z nekonečného vývoje, nesmrtelné hlášky Duka a nejvíce mě potěšil asi vývojářský deník. Nevím, jestli ještě někdy bude nějaké další pokračování, ale DLC The Doctor Who Cloned Me určitě vyzkouším.

Pro: Duke Nukem, Jon St. John, humor, zmenšovač, zmrazovač, obtížnost, minihry, bonusy

Proti: nemožnost kopání kdykoli během hry, ke konci stereotyp

+24

Reprobates

  • PC 70
Poslední adventura od Future Games, kterou jsem nehrál, je zdárně za mnou a přesto, že se nezařadí mezi mé nejoblíbenější tituly v tomto žánru, nemohu prohlásit, že bych se nebavil. Námět je zajímavý a tajemný ostrov, kde se neustále objevují a ztrácejí lidé, mě ihned pohltil a jen tak nepustil.

Dlouho jsem byl zmatený, jako sám hlavní hrdina hry, ale ta nejistota byla skvělá. Fakt, že vždy přes noc přijdu o věci, a přichází tak stále stejná rutina v podobě obcházení ostrova, mluvení se všemi lidmi, na které narazím a sbírání kamenů, klacků a když neprší, tak i suché trávy, už tak skvělý nebyl, ale zvykl jsem si. Stejně tak jsem si musel zvyknout na ostrovní lokace, které byly každý den zabírány z jiného pohledu, což mi přišlo vcelku originální a vývojáři alespoň využili více z toho, co vytvořili.

Nejvíce mě bavily snové pasáže, které jsou bohužel jen tři, ale minihry v podobě zelenooranžových rébusů, které jsem v nich musel řešit, bych vypustil. Nejdřív jsem ani pořádně nevěděl, co v nich mám vlastně dělat, a když jsem na to přišel, stejně mi nešly moc dobře ovládat. Zbytek nočních můr je ale parádní a je jen škoda, že jich nebylo více.

Doplňování energie skoro nebylo potřeba, protože ji opuštění lokace dvojklikem neubíralo a běhání po lokacích jsem oželel, takže jsem vodu v lahvi, sušenky nebo ovoce využil jen párkrát a asi dvakrát se napil z potoka. Po vyspání je energie automaticky doplněna na maximum, a tak mi tento prvek přišel trochu zbytečný. Místy je ze hry cítit nedodělanost, ať už co se týče zmíněné energie, tak také v evidentně osekaných rozhovorech či zvláště ke konci zvýrazněných obrysech některých interaktivních předmětů. Dá se to však přežít.

Vysvětlení, proč se lidé objevují na ostrově (díky deníku Dietera Schwarze), bylo vcelku uspokojující, i když nemuselo být až tak podrobné. Co se však stalo s ostatními zatracenci jsem se nedozvěděl, a tak předpokládám, že zůstali na ostrově. Chybí mi vývojáři, kteří by vytvářeli podobné adventury, a tak doufám, že brzy na nějaké natrefím.

Pro: námět, tajemný ostrov, nejistota, jiné pohledy na lokace, snové pasáže

Proti: každodenní rutina, minihry, nedodělanost

+22

Alpha Polaris

  • PC 65
Konečně venku nasněžilo, i když jen takový poprašek, a tak jsem se pustil do hry se sněhem od finských vývojářů, která se odehrává v Grónsku patřícím pod Dánsko. Aby těch národností nebylo málo, hlavním hrdinou je zde Nor, kterému občas jeho spolupracovník nadává do Švédů. Mimo Islandu a dvou souostroví jsou zde tak zastoupeny všechny severské státy či autonomní území.

Mým úkolem byl odchyt a studium ledních medvědů, o nichž jsem psal diplomovou práci, ale to se hned druhý den změnilo a bylo třeba řešit záhadný nález a s ním spojené noční můry všech obyvatel stanice. Občas jsem se při řešení hádanek na chvíli zasekl, ale nikdy to nebylo na tak dlouho, aby mě to nějak moc štvalo. Párkrát byla hlavní postava celá bílá a jednou se mi hra sekla a musel jsem ji vypnout přes správce úloh.

Zpracování rozhovorů, které mi kvůli vystouplým obrázkům postav hodně připomínalo Criminal Case na Facebooku, se mi příliš nezamlouvalo a narušovalo celkovou tísnivou atmosféru. Naopak občasná možnost různých odpovědí byla vcelku fajn, i když asi jen jedna měnila něco zásadnějšího a zajímalo by mě, kdo se rozhodl jinak, než že zůstane u Novy v pokoji přes noc. Já jsem si to před rozhovorem uložil a druhou možnost vyzkoušel, ale přišel jsem tím o jednu animaci a probudil jsem se ve svém pokoji.

Hra obsahuje pět postav plus medvěda a bubáka a asi dvacet herních obrazovek, což není moc, ale stačí to, i když by mohla být přece jen o něco delší. Koupil jsem si krabici a den na to, co mi přišla, byla Steam verze zdarma. Krabici mám tedy zabalenou a alespoň jsem mohl plnit achievementy. Alpha Polaris mě stála stovku, což tak nějak kvalitě odpovídá, jelikož je ale nyní zdarma, určitě stojí za vyzkoušení.

Pro: Grónsko, příběh, lední medvěd, tísnivá atmosféra, více odpovědí

Proti: bugy, zpracování rozhovorů, krátké

+21

Mercedes CLC Dream Test Drive

  • PC 45
Mercedes CLC Dream Test Drive je jednou z mnoha her na freeware poli, propagujících vozy určité značky. Když ale porovnám titul, jež dělá reklamu vozům s trojcípou hvězdou ve znaku s trojicí závodních simulátorů BMW M3 Challenge, Ferrari Virtual Race a Volvo: The Game, vychází mi z toho jako jasný poražený.

Na první pohled je znát, jestli na hře pracovali zkušení vývojáři nebo zda jej mají na svědomí ti, kteří stojí za absolutním propadákem jménem FlatOut 3: Chaos & Destruction. Graficky vypadají všechny čtyři hry podobně, i když Mercedesy možná trošku hůře.

O to větší je paradox, že jsem zrovna u tohoto titulu měl problémy se spuštěním, nejspíše kvůli špatné optimalizaci. A když se mi to konečně podařilo, stejně se mi hra mírně sekala. Samotné závodění není úplně špatné, ale na konkurenci prostě nemá. Pokud přemýšlíte o vyzkoušení freeware závodního simulátoru, doporučím ty tři výše zmíněné, ale Mercedes CLC Dream Test Drive určitě ne.

Pro: závody

Proti: špatná optimalizace, krátké

+15

Indiana Jones and the Emperor's Tomb

  • PC 70
Hru, kde je Indiana Jones hlavní postavou, jsem měl v plánu, avšak šlo o Staff of Kings na Wii a nikoli Emperor's Tomb na počítači. Proč si ale nevyzkoušet něco trochu staršího, kde platí jiné zákonitosti, než u novějších titulů.

Hned na začátku jsem se ocitl na okraji útesu a jelikož jde o koridorovku, musel jsem vyzkoušet, jestli z něj mohu spadnout. Odpověď zní ano! Žádná neviditelná zeď, která by mě před pádem chránila, žádné zábradlí, které nemohu přeskočit, prostě nic. I ztráta klobouku a následné sebrání pomocí klávesy má něco do sebe. Jen nevím, kam ho Indy schovává ve vodě, aby ho pak na souši vytáhl odnikud.

Když jsem se díval na gameplay před rozehráním, přišlo mi zvláštní, že v Praze mluví všichni německy, ale pak jsem zjistil podle mapy, která ukazovala Indyho cestu letadlem, že Praha je podle vývojářů v Německu. Socha svatého Václava na Pražském hradě, který vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti, už je pak třešničkou na nepovedeném geografickém dortu. Alespoň, že socha samotná se vcelku povedla.

Celkově jsem se při hraní hodně bavil, ale samozřejmě se objevili i věci, které mě na hře štvaly. V prvé řadě to jsou asi pěstní souboje. Ty jsou sami o sobě celkem zábavné a lze je okořenit občasným používáním biče na vyrážení zbraní nepřátelům z rukou, ale bylo jich na můj vkus až moc. A když si vzpomenu na jízdu lanovkou, za níž jsem stihl sestřelit snad více letadel, než slavný Rudý baron, tak ani se střelbou to není nijak slavné. Také žraloci a krokodýli, kteří utočili jen na mě a potápěči je vůbec nezajímali, mě moc nepotěšili.

Nejhorší ze všeho však bylo skákání. Je to paradoxně asi nejzábavnější složka hry, ale nic mě nedokázalo naštvat více, než skok špatným směrem v důsledku neposlušného ovládání nebo náhlého přetočení kamery a následný nechtěný pád do propasti. Zvláště v posledních skákacích pasážích při útěku před jakýmsi tankorypadlem a také při překonávání plošin, které vydržely na místě jen chvíli, jsem si řádně zanadával.

U novějších akčněji laděných her volím vždy tu nejtěžší obtížnost, ale Indyho jsem hrál na tu nejlehčí a nestydím se za to. Nevím, co zde přesně vyšší obtížnosti ovlivňují, ale počítám, že je to především větší zranění, které mi nepřátelé způsobují, a pak také jejich větší odolnost, ale už tak mi souboje dávaly dost zabrat. Hodně mě potěšila známá znělka, která se mi jen tak neoposlouchá a nebyl bych to já, abych se nepokusil najít všechny artefakty. Zaplnil jsem jimi celou vitrínu a zpřístupnila se mi za to galerie obrázků z vývoje hry, kterou by měl každý fanoušek Indiana Jonese alespoň zkusit. Je však potřeba dostatek trpělivosti a pevné nervy.

Pro: Indiana Jones, žádné bariéry, socha sv. Václava, bič, většina skákacích pasáží, hudba, artefakty

Proti: příliš mnoho soubojů, střelba, poslední skákací pasáže, občas ovládání a kamera

+33

Becher Roulette

  • PC 25
Ruletu, kde se sázejí opravdové peníze, jsem zkusil asi dvakrát. Jednou jsem vyhrál a podruhé ne, a tak jsem usoudil, že je na čase skončit. Častokrát jsem si ji také vyzkoušel střídavě s Dostihy a sázkami ve formě deskové hry.

Virtuální podoba rulety, tak jak jsem se s ní seznámil v Becher Roulette, mi však vůbec nesedla. Vypadá hůře, než většina DOSovek a ovládání také není nejpřívětivější. Když budu chtít příště zajít do virtuálního kasina, zvolím raději to z GTA: San Andreas, nacházející se v Las Venturas, kde kromě perfektně ztvárněné rulety mohu vyzkoušet také Black Jack, kolo štěstí nebo klasické herní automaty.

Pro: virtuální ruleta

Proti: celkové zpracování

+11

Becher Race 2003

  • PC 35
Závodní hra Becher Race 2003 je na tom o poznání lépe, než její o tři roky starší předchůdce. Zde už totiž nenastává taková nuda a místo pouhého kroužení po trati opravdu závodím s dalšími soupeři.

Není to sice žádná sláva, auto se chová prapodivně a tratě nejsou úplně dobře navržené, ale závodit se celkem dá. Potěšila mě přítomnost Škody Octavie RS a i sbírání lahví Becherovky, tequily či rumu, jež slouží jako power-upy, je příjemným zpestřením jednotlivých závodů.

Pro: závody, Škoda Octavia RS, power-upy

Proti: chování vozů, tratě

+10

Netvor Speed

  • PC 55
Netvor Speed dělající si už svým názvem legraci ze známé série závodních her, některé díly v lecčems předčí. Jasně, vizuálem asi těžko, ale minimálně systémem poškození, které má vliv na jízdní vlastnosti vozů bezesporu.

Cíl vydělat 100 000 euro, které jsou v plánu následně propít v místní putyce, je vcelku směšný, ale co na tom. Hlavně je třeba si hlídat stav nádrže, aby auto nezastavilo v půlce trati. Tím, že se na jednotlivé závody sází, jsem měl o motivaci postaráno a danou částku jsem si opatřil vcelku rychle. Nejde o žádný převratný titul, ale na freeware scénu celkem ujde.

Pro: systém poškození, doplňování paliva, sázení na závody

Proti: krátké, cíl hry

+16

Musaic Box

  • PC 70
Hidden object her je nepřeberné množství a je těžké mezi nimi najít takovou, která by nebyla jen o (někdy až frustrujícím) hledání. Já hrál snad jen Zulu's Zoo, což není titul čistě jen o hledání skrytých předmětů. A stejně je na tom i Musaic Box. Skryté předměty, v tomto případě části notových záznamů, zde sice hrají důležitou roli, ale stejně tak důležité je i sestavování skladeb, které jsem musel pomocí dílků různých tvarů správně poskládat.

Líbila se mi jak občasná potřeba určité činnosti pro nalezení papírku (otevření knihy, rozsvícení lampy, složení předmětu), tak i postupem času obtížnější skládání. Zpočátku bylo málo dílků, takže bylo snadné si se skladbou poradit, ale později jsem měl jako nápovědu k dispozici jen záznam podružného nástroje nebo dokonce záznam chyběl celý a navíc se zvětšila skládací plocha a přibyly dílky.

U poslední skladby jsem se již řádně zapotil. Chtěl jsem to vzdát a podívat se na návod, když mě napadlo správné řešení. Musaic Box určitě neoslní herní dobou a pět místností jsem měl vysbíráno vcelku rychle, skládání trvá o něco déle a záleží především na šikovnosti a hudebním sluchu. Já si vzal později sluchátka a šlo mi to o hodně lépe, protože jsem slyšel i tóny, které z reproduktorů tak patrné nebyly. Určitě mohu Musaic Box doporučit jako příjemnou jednohubku, jen nebuďte jako já a nasaďte si sluchátka hned se spuštěním hry.

Pro: sestavování skladeb, zpestření při hledání, vyvážená obtížnost

Proti: krátké

+15

Becher Race

  • PC 10
Becher Race snad ani nemá cenu hrát. Jedná se v podstatě jen o ježdění po okruhu a sbírání lahví Becherovky, případně jsem se ve druhém módu musel lahvím vyhýbat.

Ať jsem dojel v jakémkoli čase, pokaždé jsem vyhrál a šlo jen o to si daný čas vylepšit. Na to mi ale daleko lépe poslouží třeba TrackMania Nations, takže neexistuje žádný důvod, proč s Becher Race ztrácet čas.

Pro: auto jezdí

Proti: nekonečná nuda

+14

Becher Logical

  • PC 55
Becher Logical je další hrou, která patří do početného zástupu spoj tři logických rychlíků. Někde se předměty vystřelují a jinde zase prohazují a v Becher Logical platí ta druhá možnost.

Místo různobarevných kuliček je třeba nalézt tři a více zátek se stejnými symboly a někdy to byl opravdu oříšek. Na ukrácení dlouhé chvíle však znám řadu lepších titulů, než zrovna tenhle.

Pro: dobré na odreagování

Proti: zabaví jen na chvíli

+12

Chceš se stát Becherem?

  • PC 50
Chceš se stát Becherem? je na tom podobně jako Becher Kvíz. Jde sice o trochu jinou soutěž, ale znovu jsem zpočátku nevěděl odpověď téměř na žádnou otázku. V tomto ohledu je ale variace Milionáře trochu jednodušší, protože správnou možnost volíte ze čtyř variant a občas jsou ty nesprávné tak uhozené, že prostě nejde šlápnout vedle.

Nápovědy jsou vyřešeny originálním způsobem (duch Jana Bechera, kniha a zázračný likér) a také výhra nejde odmítnout. No řekněte, kdo by nechtěl 10 000 litrů Becherovky.

Pro: nápovědy, zajímavé informace ohledně Becherovky

Proti: zpočátku spíše tipujete

+10

Becher Kvíz

  • PC 50
AZ-kvíz jsem dříve vcelku sledoval a většinou, když jsem náhodou přepnul na Českou televizi a běžel zrovna nějaký díl této soutěže, dokoukal jsem ho až k bankomatu. Proč tedy nezkusit jeho virtuální variantu, zaměřenu na známý bylinný likér?

Protože odpovědi na většinu otázek nemám šanci znát, pokud nejsem zaměstnancem likérky, vyrábějící Becherovku. Otázky se však hodně opakují, takže jsem postupně znal správné odpovědi téměř na všechny. Pokud bylo autorovým hlavním záměrem seznámit hráče s Becherovkou a se vším, co se jí týká, pak myslím, že hra splnila svůj účel.

Pro: kvalitní zpracování, zajímavé informace ohledně Becherovky

Proti: zpočátku nevíte skoro nic

+13

BechSolit

  • PC 50
BechSolit není ničím jiným, než kopií klasické karetní hry Solitaire. Jednou z věcí, kterou se BechSolit od své předlohy liší, jsou ruby karet, na nichž jsou motivy Becherovky.

Dalším odlišným prvkem je vzhled, který je mnohonásobně horší, než první verze klasické součásti operačních systémů Windows. Hratelnost zůstala stejná, ale rozhodně nemůžu říct, že bych se k tomuto titulu chtěl ještě někdy v budoucnu vracet.

Pro: klasická hratelnost

Proti: původní Solitaire je mnohonásobně lepší

+8

BecherSlide

  • PC 60
BecherSlide je předělávka logické hry Hexxagon, ale místo toho, aby Marek Mojzík pouze okopíroval zavedené herní principy, jak to u podobných klonů bývá zvykem, přišel i s několika novými nápady.

Nejsou zde jen dva druhy herních kamenů (v tomto případě lahví), ale hned čtyři. Herní pole není šestiúhelníkové, ale má tvar Karlovarského kraje, České republiky, Evropy, Asie a nakonec i mapy světa.

Hráčům, které bavila předloha mohu BecherSlide s klidným srdcem doporučit a těm ostatním vlastně taky. Za zkoušku nic nedáte.

Pro: stará hratelnost, čtyři druhy herních kamenů, pět různých herních polí

Proti: časem omrzí

+11

BecherFlask

  • PC 20
Boulder Dash jsem nikdy nehrál a ani to do budoucna neplánuji, zkusil jsem si však jeden z jeho nesčetných klonů s názvem BecherFlask. Jak jsem ale následně zjistil, tento typ her mi moc nesedí.

Ujídání herní plochy ještě dejme tomu, ale přemýšlet, jestli zvládnu projít pod tímhle kamenem, aby na mě náhodou nespadl nebo nevyhodil do povětří tohle auto, navíc pod hrozícím vypršení časového limitu, mě značně drásalo nervy a jednotlivé levely jsem musel neustále opakovat. Tohle opravdu není nic pro mě.

Pro: ujídání herní plochy

Proti: neustálá hrozba smrti, časový limit

+10

Air Hockey

  • PC 45
Vzdušného hokeje jsem se mnoho nenahrál v reálu ani virtuálně, a tak jsem vyzkoušel tento titul od Lukáše Kurze. Princip je stejný, tedy docílit branky pomocí kotoučů s úchytem, jen nevím, jestli je i podle klasických pravidel konec po sedmém gólu jednoho ze soupeřů.

Nejprve jsem si zkusil trochu potrénovat v samostatných zápasech, a pak se vrhnul na turnaj. Poslední soupeř už byl celkem oříšek, ale nakonec jsem mu tam tu sedmičku nastřílel.

Pro: rychlé, turnaj

Proti: občas zvláštní odrazy

+11

BecherBall

  • PC 35
BecherBall je arkádový simulátor klasického, původně stolního, pinballu, který se od svých konkurentů liší pouze vzhledem herní desky s motivem Becherovky.

Na herním principu v podstatě není co vymýšlet, vystřelit míček, pomocí pálek se ho pokusit co nejdéle udržet ve hře, a po jeho propadnutí se celý cyklus opakuje. Mrzí mě jen malé využití herní plochy, která je dost okleštěná a nenabízí příliš mnoho možností k navyšování celkového skóre.

Pro: pinball

Proti: malé využití herní plochy

+11

Bar

  • PC 40
Bar je jednoduchá arkáda, která na pár minut zabaví. Přece jen požití tolika skleniček tvrdého alkoholu by v reálu skončilo nejspíše otravou, ale ve hře to pán nebo paní bez problému snese.

Jak už napsal Thellwin, je škoda, že má Bar pouze tři kola, a tak je za chvíli vše vypito. Dát si to znovu za druhou postavu nebo s jiným druhem alkoholu nemá cenu, protože se kromě vizuálu nic nezmění.

Pro: virtuální degustace alkoholu

Proti: krátké

+11

Bottling

  • PC 35
Bottling je klasický simulátor bowlingu, který výjimečně hraji i v reálu. Zde je však potřeba, kvůli účasti hry v posledním konaném ročníku soutěže Becherovka Game, shodit místo kuželek co nejvíce lahví Becherovky.

Nejde zrovna o moc povedený titul, o čemž svědčí i předposlední příčka ve své kategorii zmíněné soutěže. Ovládání myší není nic extra a spíše bych uvítal klávesnici, ale přesto Bottling na chvíli zabaví.

Pro: na chvíli zabaví

Proti: mizerné ovládání, stereotyp

+13

Tale of a Hero

  • PC 50
Oproti RPG dávám v point and click adventurách přednost spíše reálnějšímu prostředí, než fantasy či sci-fi světům, i když nějaký ten nádech tajemna nikdy neuškodí. Najdou se však i výjimky, jako třeba hry od Amanity, kde skousnu téměř vše. Typickou fantasy point and click adventuru mixnutou sci-fi jsem hrál snad jen jednu, a to The Longest Journey.

Příběh hrdiny mi ale pohled na fantasy adventury, který jsem z Nejdelší cesty neměl zrovna nejlepší, rozhodně nezlepšil, spíše naopak. Olaf je mamlas a ani ostatní postavy za moc nestojí. Na scénáři nepracoval Zdeněk Houb ani Michal a Pavel Pekárkovi, kteří zde nemají na svědomí ani grafiku a je to bohužel hodně znát. Asi se jim do tohoto prapodivného titulu nechtělo.

Že se v pohádce budu bavit s houbou se dá ještě pochopit a i další prvky, jako jsou kouzelné lektvary, teleportace nebo třeba mořský drak jsem ještě bral, ale když si slimáci přijeli po vodě na lodičkách za žrádlem, neměl jsem slov. Příběh jsem tak skoro nevnímal a pouze plnil to, co po mě hra zrovna chtěla. Pokud však adventuru hraji tímto způsobem, přijde mi logicky všechno zdlouhavé a nudné.

Nějak jsem to ale přestál a dostal se až na konec, i když jsem měl nutkání to zabalit, zvláště když se mi při teleportaci hra několikrát sekla a musel jsem ji vypnout a následně nahrát poslední uloženou pozici. Mohu pochválit snad jen některé lokace, zvláště pak ty podvodní, které se mi opravdu líbily a byla to jedna z mála pasáží, která mě opravdu bavila. Také vesnice Dévů měla své kouzlo.

Tale of a Hero je zhruba na úrovni Alternativy, což rozhodně není pochvala a jedná se o průměrný kousek, jakých jsou na trhu mraky. Určitě bych ho tak nikomu nedoporučil a pokud se někdo rozhoduje, zda si jej zahrát nebo ne, měl by zvolit druhou možnost. S jakoukoli jinou adventurou od Future Games však chybu neudělá.

Pro: podvodní svět, vesnice Dévů, narážky na Posla smrti

Proti: Olaf, příběh, bugy

+17

Alter Ego

  • PC 75
Unknown Identity, potažmo Future Games od vytvoření Posla Smrti stále jeli tu samou písničku a používali ten samý engine. Alter Ego jde však co se týče kopírování jedné z nejznámějších českých adventur asi nejdále. Nejen, že je příběh zasazen do Anglie, ale i zápletka, lokace či hudba v menu musí být každému znalému hned povědomá. Ano, Future Games se chtěli znovu přiblížit svému nejlepšímu počinu, a podle mě se jim to do jisté míry povedlo.

Zlodějíček Timothy Moor i detektiv Briscol mají charakter, sice zkažený, ale charakter. Tim nemyslí na nic jiného, než na peněžní hodnotu věcí, které hodlá ukrást a Briscol zase jen na svou kariéru detektiva a oběma jsou ostatní lidé úplně ukradení. Proč však hrát stále za kladné hrdiny, kteří zachraňují svět? Někdy je dobré, vyzkoušet si roli padoucha nebo alespoň ne úplně čestného člověka. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se s oběma hlavními postavami sžil, ale o to více jsem jim potom fandil.

Určitě jde o jednodušší adveturu bez logických hádanek, na kterou není třeba používat návod, a i když jsem se místy zasekl, díky malému počtu aktivních míst, lokací a postav to nikdy nebylo na dlouho. Hodně se mi líbil Briscolův zápisník, do nějž si místo poznámek zaznamenával kresby popisující vyšetřování, a ty následně upravoval a komentoval. Také anglický dabing se podle mě vcelku povedl.

Občas jsem pozoroval nelogické chování postav, když třeba detektiv našel nedopalek cigarety a hned si řekl, že to musí být z předchozího večera, protože jinak by ho někdo sebral, proč jako? Jednou si Tim z trámu odštípnul třísku, protože se přece může později hodit anebo jedna služebná nechtěla detektiva pustit na panství, ale jakmile se tam dostal, byly dveře vždy dokořán. Více jak deset vražd za tak krátkou dobu také není úplně normální.

Alter Ego svůj vzor nepokořilo, avšak přesto, že se v mnohém inspirovalo, jedná se o kvalitní titul, který funguje zcela samostatně a minimálně zakončení je zatím nejlepší, jaké se mi od Future Games dostalo. Ještě mám však před sebou adventury Reprobates a Tale of a Hero, které mě třeba překvapí podobně, jako se to povedlo právě Alter Egu.

Pro: obě hlavní postavy, příběh, zápisník, anglický dabing, konec

Proti: občas nelogické chování postav

+21

Death to Spies: Moment of Truth

  • PC 70
Budu asi jeden z mála, komu se první díl Death to Spies líbil více, než ten druhý. Možná to bylo tím, že jsem hrál Moment of Truth hned po jedničce, možná to bylo těmi změnami, které nastaly, ale prostě to nebylo ono.

Zpočátku jsem byl zmatený, protože i po získání důstojnické uniformy mě nepřátelé na mnoha místech podezřívali. Někam mohli jen dělníci, někam jen radisté a někam třeba jen kuchaři, což by nebylo až tak hrozné, kdybych na to byl upozorněn jinak, než překročením prahu dané místnosti nebo oblasti a následným zčervenáním dříve zelených značek nepřátel na mapě. Ano, občas stáli u dveří či na hranicích oblasti hlídači, kteří mě nechtěli vpustit, ale často nastávala již zmíněná situace a někdy toto omezení pohybu bylo do značné míry nelogické.

Také fakt, že po získání uniformy vojáka nižší hodnosti všichni nepřátelé na mapě zezelenali (až na žlutě označené hlídky) mi moc s orientací nepomohl. V jedničce jsem se převlékl a hned jsem viděl červeně označené nepřátele, kteří mě odhalí a zároveň se většinou jednalo o důstojníky, o jejichž uniformu jsem usiloval. Zde jsem své oběti musel zdlouhavě hledat.

V průběhu první mise jsem si však na tyto novinky zvykl a začal jsem využívat vcelku zajímavé vychytávky, jež Okamžik pravdy přinesl. Obtížnost Saboteur, která neumožňovala převlékání, jsem ihned zavrhl, ale házení kamenů, možnost rozkazování podřízeným v důstojnické uniformě, přibalení druhé uniformy do batohu či oblékání již použitých uniforem jsem uvítal. Poslední mise s eliminací zrádců ve vlastních řadách mi přišla nejlepší, ale ani ta první, odehrávající se na letišti, nacházejícím se na východním předměstí Prahy (nejspíše vojenské letiště Kbely) nebyla špatná.

Nedostatky z jedničky, jako je nepřehlednost mapy na světlém pozadí a některé bugy zůstaly, stále mě však bavila eliminace především nacistických nepřátel, následné převlékání do jejich uniforem i sabotáže všeho druhu. Čekal jsem, že dvojka předčí svého předchůdce, ale nestalo se tak, přesto se jedná o skvělou špionážní akci, jejíž třetí díl někdy v budoucnu s největší pravděpodobností vyzkouším.

Pro: tichá likvidace či obcházení nepřátel, převlékání do uniforem, rozkazování podřízeným, přibalení druhé uniformy do batohu, poslední mise

Proti: nelogické omezení pohybu, občasná nepřehlednost mapy, bugy

+20

Death to Spies

  • PC 80
Death to Spies neboli Směrť Špionam (zkráceně SMĚRŠ či SMERSH) je hlavní tajnou ruskou službou, proti níž stojí James Bond ve službách MI6. Alespoň tedy v prvních knihách před vznikem SPECTRE. Bondovky zrovna letos čtu, a díky této hře jsem si nejen doplnil znalosti o zmíněné organizaci, ale také jsem si vyzkoušel nefalšovanou stealth akci z prostředí druhé světové války.

Série Hitman mě nikdy neoslovila a nemám v plánu hrát žádný z již celkem početného množství dílů, ale první díl Death to Spies mě přesto, že má se zmíněnou herní sérií leccos společného, opravdu hodně bavil a jistě si dám také dvojku, případně i trojku. Snad je to tím prostředím, že mě to škrcení, omračování, omamování, bodání či střílení nepřátel v německých uniformách tak baví. Hned jsem si vzpomněl na sérii Commandos, kde měl Spy velmi podobné vybavení a choval se téměř totožně, jako hlavní hrdina Strogov tady. O rok a půl starší Strike Force je vlastně takovým předchůdcem.

V první misi jsem chtěl eliminovat co nejvíce nepřátel (nejlépe všechny), což se mi povedlo až na jeden barák a dvojice, jež spolu konverzovaly. Také mi však trvala ze všech nejdéle, a to celé čtyři hodiny, tak jsem si řekl, že to zbytečně hrotím, když mě za to navíc hra neodměňuje, ale penalizuje zvýšenou agresivitou v celkovém hodnocení mise. V dalších misích jsem už tak trávil kolem jedné až dvou hodin a královsky se bavil.

Hrál jsem na nejtěžší možnou obtížnost Expert, a přesto se mi dařilo získávat hodnocení za profesionalitu a preciznost 100% a ostatní ukazatele, jako je boj, agresivita a hluk jsem držel na nule nebo na opravdu nízkých hodnotách. Úkoly se vcelku opakovaly a bylo vždy třeba získat patřičné dokumenty, klíče či vozidlo, abych mohl někoho zachránit, unést nebo zabít, přičemž poslední možnost byla nejčastější. Jelikož však hra nabízí jen deset misí, které jsou patřičně dlouhé, vůbec mi to nevadilo.

Narazil jsem zde samozřejmě i na pár nedostatků jako je občasná nepřehlednost mapy především na světlém pozadí, kde nebyl vidět pohled nepřátel ani jejich zelené označení nebo bugy, kdy jsem se několikrát zasekl o dveře, židli či bednu a nemohl se hnout z místa a několik postav se dokonce stalo duchy a prošly zdí nebo zavřenými dveřmi. Nešlo však o nic zásadního. Death to Spies je tak bezesporu nejlepší ruská hra a jedna z nejlepších stealth akcí, co jsem zatím hrál.

Pro: tichá likvidace či obcházení nepřátel, převlékání do uniforem, mapa, inventář

Proti: občasná nepřehlednost mapy, bugy

+23

Grand Theft Auto IV

  • PC 85
Čtyřka je po San Andreas teprve druhé GTA, co se mi podařilo dohrát na 100 %. Ještě jsem zkoušel Vice City, ale tam mi chyběl jeden jediný unikátní skok a nepřišel jsem na to, který to je. V San Andreas se skoky k mé radosti do kompletního dohrání nepočítaly, a i když byly ve čtyřce znovu zahrnuty, zvládl jsem je i díky upozornění samotné hry na to, zda jsem daný skok již zdolal nebo ne.

Myslím si, že kdybych hrál GTA IV v době vydání, tak by mě nebavilo tolik, jako dnes. Oproti trojce, a především pak Vice City se San Andreas jde totiž o diametrálně odlišný díl, který klade větší důraz na realitu. Zbraně na ulicích už se nevznášejí, ale leží na zemi nebo jsou opřené o zeď, nelze získat žádné bonusy ve formě nekonečného běhu nebo nehořlavosti a samostatnou kapitolou je chování aut a všech vozidel obecně.

Pominu-li jízdní vlastnosti, na které jsem si musel chvíli zvykat, pak hlavní změnou je poškození dopravních prostředků. Téměř vždy se zdeformuje přesně to místo, kde k nárazu došlo, a to nejen na vozidlech, ale i na překážce ve formě zdi, sloupku či popelnice do níž narazím. To mě opravdu ohromilo. Mohu si dokonce rozbít auto tak, že přestane jet a už nejde nastartovat a při opravdu velkém poškození začne hořet a vybuchne, ale už nevybuchne při pouhém otočení na střechu. Když naberu prostitutku, tak už v její přítomnosti jen nesedíme na předních sedačkách a nečumíme dopředu v houpajícím se autě, ale opravdu se něco děje.

Zpočátku jsem měl problém s výběrem rádia, které budu poslouchat a už jsem přemýšlel, že si do hry vložím vlastní hudbu, ale nakonec jsem na doporučení Paula zkusil Radio Broker a následně Liberty Rock Radio, kde hrají převážně mé oblíbené osmdesátky a devadesátky a bylo jasno. Nic jiného už jsem neladil.

Mise jsou z velké většiny klasické přijeď, zabij a ujeď, ale na to už jsem si za ta léta zvykl. Došlo ke značné redukci vedlejších činností, ale stejně mě v San Andreas štvala nutnost jíst a posilovnu s tetovacím salónem jsem také nijak extra nevyužíval. Stále toho však zbylo dost a nudil jsem se asi jen s kamarády, kteří jsou strašně otravní a chtěli mě vidět snad každé dva nebo tři herní dny. Četl jsem však, že si na to stěžovala spousta hráčů, tak to v dalších dílech omezili.

Nechybí zde ani krádeže aut na zakázku, které mě vždy bavily. Však je to v podstatě motto celé série a jsem rád, že jsem se dočkal i zde, ale měl jsem radši celý seznam najednou, z nějž jsem si mohl vybrat a ne, že mi někdo bude postupně posílat SMS s jednotlivými a navíc zcela konkrétními kusy. Potěšily mě i odkazy na starší díly, ať už jde o vyzvánění mobilu, graffiti s některými známými postavami nebo oblečení Clauda Speeda, které jsem po získání nosil až do konce.

Příslušníků policie je v GTA IV podle mě zbytečně moc, a to ať už se jedná o pochůzkáře nebo pojízdné hlídky, na než jsem narážel snad na každé druhé křižovatce. Na druhou stranu mě zaujal nový únikový systém, kdy se stačilo dostat mimo danou výseč a po chvilce mě už nikdo nehledal. Jednou jsem se zbavil i nejvyššího stupně hledanosti, což se mi ve starších dílech snad nikdy nepodařilo.

Skvělá byla možnost volby, zda někoho zabiju nebo ne. Těchto rozhodnutí bylo ve hře asi deset a několik jich mělo vliv na to, zda se daná postava později objeví s vedlejším úkolem či nikoli a je super, že vývojáři právě tyto úkoly nezahrnuli do kompletního dokončení hry a nikoho tak nepenalizují. Poslední volba má vliv na zakončení a já si je vyzkoušel obě. Konec pomsta, kdy zemře Kate mi přišel lepší než Dohoda, kdy zemře Roman, protože jsem si k Romanovi vytvořil lepší vztah, než ke Kate, která mi celou hru byla tak nějak jedno. Navíc Roman bude otec, takže by byla neúplná rodina a přišlo mi i logické Nikovo počínání, kdy už nebude spolupracovat s podrazákem, ale zabije ho, jakmile se dozví, kde se nachází.

Hodně mi chyběl nákup nemovitostí, a nemohl jsem tak ten svůj vydělaný milion dolarů nikam investovat. S tím souvisí i málo ukládacích míst, což nově trochu kompenzuje automatické ukládání po každé misi. Trochu mi vadila také kamera, která se při řízení šíleně dlouho centrovala a vůbec se chovala prapodivně, ale naučil jsem se díky tomu řídit s myší a šlo mi pak skvěle střílet z auta, což jsem nikdy moc nezvládal. Navíc už dávno hraju na WSAD a ne na šipkách, takže se jednou rukou řídí celkem dobře. V tak monstrózní hře se samozřejmě nešlo vyvarovat bugů, sem tam vypadnutí textury či nelogického chování chodců i řidičů, ale nic strašného to nebylo.

Pro: důraz na realitu, poškození vozidel i překážek, prostitutky, Liberty Rock Radio, krádeže aut na zakázku, odkazy na starší díly, únikový systém před policií, rozhodnutí

Proti: otravní kamarádi, až moc policajtů, chybí nákup nemovitostí, bugy

+20

Snowcraft

  • PC 50
Koulovačka, kdo z nás ji nikdy nezažil? Sněhové řemeslo ji však přináší v míře, jakou jsem v reálu dosud nepoznal. Dostal jsem k dispozici tři červeně oblečené panáčky a proti mě se stavěla čím dál tím větší přesila zelenokabátníků.

Počáteční kola jsou vcelku jednoduchá, ale postupně začíná značně přituhovat a někdy jsem měl co dělat, abych to všechno zkouloval. Snowcraft je fajn záležitost na odreagování, která se vyznačuje jednoduchým ovládáním a někdy vyžaduje pekelné soustředění.

Pro: koulovačka, panáčci, ovládání

Proti: po čase stereotyp

+15

Bombič

  • PC 60
Jeden z mnoha klonů Bombermana s jednoduchým názvem Bombič má stejnou hratelnost, jako jeho předloha. Musím pokládat bomby, abych odpálil zničitelné předměty nebo příšerky, a posunul se tak do dalšího levelu.

Dobrou funkcí je problikávání políček, na které bude dosahovat výbuch bomby a dá se tak snáze vyhnout situacím, kdy na některém z těchto políček stojím a zbytečně přijdu o život. Zobrazování počtu sebraných bonusů také potěší, protože tak vím, kolik mohu položit bomb najednou, jak dlouhý už mám plamen výbuchu nebo jestli můžu bomby odkopávat.

Levely jsou vždy stejné se stejným rozmístěním zničitelných bariér i potvůrek, ale bonusy se objevují náhodně. Někdy jsem měl nadbytek bomb a málo ohníčků a jindy naopak. Bohužel se však nasbírané bonusy nepřenášejí do dalších kol, takže začínám vždy od nuly. Další výtku bych měl ke zvukům, které nejsou moc povedené.

Pro: hratelnost, problikávání políček, viditelný počet sebraných bonusů

Proti: bonusy se nepřenášejí do dalších kol, ozvučení

+11

Quake

  • PC 50
id Software je jedno z mých nejoblíbenějších vývojářských studií a může za to série FPS Doom, jejíž první díl byl mou vůbec první počítačovou hrou, kterou jsem hrál. Z dalších titulů, patřících do tohoto žánru, nedám dopustit na Duke Nukem 3D, Blood či Heretic, ale Quake stál vždy v pozadí, a i když jsem ho rozehrál vícekrát, nikdy jsem mu na chuť nepřišel.

Doom má skvělá monstra, zbraně i ozvučení, Duke zmenšovač, humor a super hlášky, Blood vidle, sarkasmus a sprej se zapalovačem a Heretic neokoukané prostředí, artefakty a Michelin Mana. Co ale nabízí Quake? Za mě jen nudného hrdinu, otřesnou hudbu a nezajímavé prostředí? Děkuji, nechci.

Moc originálních zbraní se ve hře nevyskytuje a nade všechny ční hřebíkomet, i když jde podle mě jen o trochu upravený Chaingun Cannon z Duka a potěšila mě i dvoubřitá sekera. Nápad, že si zvolím obtížnost určením jedné z cest je naopak originální dost a skrytá čtvrtá obtížnost už vůbec.

Zahrát si nějakou střílečku z devadesátých let mě v dnešní době už moc neláká. Pokud bych se však rozhodl, že dám jedné z nich šanci, určitě by to nebyl Quake, ale nejspíše některá z již zmíněné čtveřice mých oblíbených žánrovek.

Pro: hřebíkomet, dvoubřitá sekera, volba obtížnosti

Proti: nudný hrdina, hudba, prostředí

+10 +17 −7

Becher Arcade

  • PC 45
Jakýsi zelený pavoučí mimozemšťan dostal chuť na Becherovku, a tak si ji zaletěl obstarat. Na sběr lahví se však už musí vydat hezky po svých a v tu chvíli jsem začal tohoto tvora ovládat já sám. Bohužel jsem na plošinovky levý a stále jsem padal do bezedných propastí nebo se nechal zabít od některého z nepřátel.

Měl jsem sice k dispozici čtveřici zbraní, ale munice do nich bylo málo nebo se nacházela na těžko dostupných místech. Zas tak jsem se nebavil, abych se u hry trápil moc dlouho, tak jsem se na další postup prostě vykašlal a s hraním praštil.

Pro: mimozemšťan, zbraně

Proti: na mě až moc obtížné

+8

The Amazing Flying Brothers

  • PC 50
Když už bych musel pracovat u cirkusu, určitě bych nechtěl skákat v několikametrové výšce nad hlavami diváků a spoléhat na dalšího artistu nebo svoje ruce, že se skok podaří a nezlámu si vaz. Zde jsem však mohl skákat z hrazdy na hrazdu bez jakékoli bázně o svůj život, a když skok zrovna nevyšel, nikdo, až na mnou ovládaného virtuálního artistu, si z toho nic nedělal.

Pokud to chápu dobře, tak hra nese název The Amazing Flying Brothers proto, že všichni artisté jsou bratři. V tom případě se ale jedná o velmi početnou rodinu, protože po každém nepovedeném pokusu zůstane dotyčný artista ležet v manéži a ihned nastupuje další.

Takhle se dá nakupit snad nekonečné množství těchto umělců a já si konec určil sám, protože už se mi dlouho nedařilo překonat mé nejlepší skóre. To je vlastně celé, jde jen a pouze o skóre a vše ostatní je vedlejší. Na chvíli hra zabaví, ale určitě ne na moc dlouhou.

Pro: hraní za artistu, kupení mrtvolek v manéži

Proti: zabaví jen na chvíli

+10

How

  • PC 20
Pět minut sbírat červené míče a házet je do studny? To je trochu chabá náplň hry. Jasně, z míčů se dá také vysát vzduch a po několika takovýchto pokusech hlavní postava zemře, ale ani to hratelnost moc neoživí.

Nedivím se té dívce, že si občas zdřímne, protože ta nuda, kterou jsem při hraní zažíval já se ani omylem nemůže rovnat té, kterou zažívá ona. Which je jedna z nejlepších freeware her, kterou jsem hrál, ale How zase patří k těm nejhorším. Na Filipínách mají asi zvláštní mentalitu.

Pro: vysávání míčů

Proti: pět minut nudy, stereotypní činnost, nulové možnosti

+15

Duke Nukem 3D: Plutonium Pak

  • PC 75
K rozšíření legendárního Duke Nukem 3D s podtitulem Plutonium Pack mám podobný vztah, jako k Night of the Raven pro druhý Gothic. Stejně, jako se v jednom z nejlepších mnou hraných RPG obejdu bez Mágů Vody, Jharkendaru a dalších novot, stačí mi projít s nejdrsnějším hláškujícím blonďákem jen tři původní epizody.

Celkově se nejedná o úplně špatný dodatek a novinky jako je zvětšovač (i když jsem ho ve výsledku skoro nepoužil) nebo některé úrovně (Duke-Burger, Shop-N-Bag nebo XXX-Stacy) jsou vítaným zpestřením. Příběh je však na původní hru nešetrně našroubován, a noví nepřátelé mi moc nesedli.

Závěrečný boss mě také moc nenadchl a na toho ze třetí epizody, jehož zabitím a vykopnutím jeho oka pro mě Duke Nukem 3D prostě končí, nemá ani omylem. Za vyzkoušení Plutonium Pack určitě stojí, ale podruhé už ho hrát nemusím.

Pro: Duke, zvětšovač, některé úrovně

Proti: příběh, noví nepřátelé, závěrečný boss

+13

Arkanoid

  • PC 70
Arkanoid nebo alespoň jeden z velmi početné skupiny jeho klonů hrál snad každý. Podobně jako u Pac-Mana nebo Tetrisu jde o jednu z nejrozšířenějších her napříč všemi možnými i nemožnými platformami od herních automatů, až po kapesní konzole a mobily.

V tomto případě platí dvojnásob, že v jednoduchosti je síla, kdy stačí odrazová plošina, míček a barevné cihličky a o zábavu je na dlouhou dobu postaráno. Přidá se pár unikátních vlastností, jako je rozdvojení míčku, jeho fixace na plošině nebo její zvětšení a hned je zážitek ještě lepší.

I přes všechna tato vylepšení se však dříve nebo později dostaví stereotyp a hra jde na nějaký čas k ledu. Díky skvělé znovuhratelnosti je však radost se k ní vracet.

Pro: jednoduchá hratelnost, bonusy, znovuhratelnost

Proti: po čase stereotyp

+17

Bechman

  • PC 60
Bechman je jedním z nekonečného množství klonů Pac-Mana, ve kterém jsem mimo žlutých teček požíral i lahve Becherovky. Kromě vizuální stánky, multiplayeru a zbraní se Bechman od své předlohy příliš neliší.

Všechna čtyři kola jsem měl za chvíli projetá a jelikož nebylo s kým vyzkoušet hru ve dvou, brzy jsem to zabalil.

Pro: hratelnost, lahve Becherovky, zbraně

Proti: krátké

+12

In 60 Seconds

  • PC 50
In 60 Seconds dostává svému názvu, protože je třeba tuto plošinovku dohrát do jedné minuty. Někomu to může připadat málo, ale i v tak krátké herní době je nastřádána spousta možností, jak hru dokončit.

Narazil jsem na tři různá zakončení podle toho, jaké bonusy jsem za tu chviličku stihl sebrat, takže jsem se hrou strávil asi hodinu. Pak už mě ale to hopsání přestalo bavit a pustil jsem se do něčeho jiného.

Pro: chytlavá hratelnost, bonusy, tři různé konce

Proti: po čase omrzí

+15

Akrasia

  • PC 40
Akrasia je krátká arkáda s neokoukaným vizuálem, ve které jsem měl za úkol dostat se s potvůrkou z bludiště. Na začátku mi bylo vysvětleno jednoduché ovládání (v podstatě jen šipky) a mohl jsem se vrhnout na věc.

Potvůrka je na prášcích a mohu se rozhodnout, jestli jí naláduji dalšími, abych v tom duhově barevném světě zůstal co nejdéle (než dojde k předávkování) anebo naleznu východ z tohoto drogového bludiště. A to je vlastně celý princip této tříminutovky. Netradiční, ale bohužel až příliš krátké.

Pro: vizuální stránka, potvůrka, více konců

Proti: krátké

+10