Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jumas

Jumas

 

Komentáře

« Novější Starší »

Death to Spies

  • PC 80
Death to Spies neboli Směrť Špionam (zkráceně SMĚRŠ či SMERSH) je hlavní tajnou ruskou službou, proti níž stojí James Bond ve službách MI6. Alespoň tedy v prvních knihách před vznikem SPECTRE. Bondovky zrovna letos čtu, a díky této hře jsem si nejen doplnil znalosti o zmíněné organizaci, ale také jsem si vyzkoušel nefalšovanou stealth akci z prostředí druhé světové války.

Série Hitman mě nikdy neoslovila a nemám v plánu hrát žádný z již celkem početného množství dílů, ale první díl Death to Spies mě přesto, že má se zmíněnou herní sérií leccos společného, opravdu hodně bavil a jistě si dám také dvojku, případně i trojku. Snad je to tím prostředím, že mě to škrcení, omračování, omamování, bodání či střílení nepřátel v německých uniformách tak baví. Hned jsem si vzpomněl na sérii Commandos, kde měl Spy velmi podobné vybavení a choval se téměř totožně, jako hlavní hrdina Strogov tady. O rok a půl starší Strike Force je vlastně takovým předchůdcem.

V první misi jsem chtěl eliminovat co nejvíce nepřátel (nejlépe všechny), což se mi povedlo až na jeden barák a dvojice, jež spolu konverzovaly. Také mi však trvala ze všech nejdéle, a to celé čtyři hodiny, tak jsem si řekl, že to zbytečně hrotím, když mě za to navíc hra neodměňuje, ale penalizuje zvýšenou agresivitou v celkovém hodnocení mise. V dalších misích jsem už tak trávil kolem jedné až dvou hodin a královsky se bavil.

Hrál jsem na nejtěžší možnou obtížnost Expert, a přesto se mi dařilo získávat hodnocení za profesionalitu a preciznost 100% a ostatní ukazatele, jako je boj, agresivita a hluk jsem držel na nule nebo na opravdu nízkých hodnotách. Úkoly se vcelku opakovaly a bylo vždy třeba získat patřičné dokumenty, klíče či vozidlo, abych mohl někoho zachránit, unést nebo zabít, přičemž poslední možnost byla nejčastější. Jelikož však hra nabízí jen deset misí, které jsou patřičně dlouhé, vůbec mi to nevadilo.

Narazil jsem zde samozřejmě i na pár nedostatků jako je občasná nepřehlednost mapy především na světlém pozadí, kde nebyl vidět pohled nepřátel ani jejich zelené označení nebo bugy, kdy jsem se několikrát zasekl o dveře, židli či bednu a nemohl se hnout z místa a několik postav se dokonce stalo duchy a prošly zdí nebo zavřenými dveřmi. Nešlo však o nic zásadního. Death to Spies je tak bezesporu nejlepší ruská hra a jedna z nejlepších stealth akcí, co jsem zatím hrál.

Pro: tichá likvidace či obcházení nepřátel, převlékání do uniforem, mapa, inventář

Proti: občasná nepřehlednost mapy, bugy

+22

Grand Theft Auto IV

  • PC 85
Čtyřka je po San Andreas teprve druhé GTA, co se mi podařilo dohrát na 100 %. Ještě jsem zkoušel Vice City, ale tam mi chyběl jeden jediný unikátní skok a nepřišel jsem na to, který to je. V San Andreas se skoky k mé radosti do kompletního dohrání nepočítaly, a i když byly ve čtyřce znovu zahrnuty, zvládl jsem je i díky upozornění samotné hry na to, zda jsem daný skok již zdolal nebo ne.

Myslím si, že kdybych hrál GTA IV v době vydání, tak by mě nebavilo tolik, jako dnes. Oproti trojce, a především pak Vice City se San Andreas jde totiž o diametrálně odlišný díl, který klade větší důraz na realitu. Zbraně na ulicích už se nevznášejí, ale leží na zemi nebo jsou opřené o zeď, nelze získat žádné bonusy ve formě nekonečného běhu nebo nehořlavosti a samostatnou kapitolou je chování aut a všech vozidel obecně.

Pominu-li jízdní vlastnosti, na které jsem si musel chvíli zvykat, pak hlavní změnou je poškození dopravních prostředků. Téměř vždy se zdeformuje přesně to místo, kde k nárazu došlo, a to nejen na vozidlech, ale i na překážce ve formě zdi, sloupku či popelnice do níž narazím. To mě opravdu ohromilo. Mohu si dokonce rozbít auto tak, že přestane jet a už nejde nastartovat a při opravdu velkém poškození začne hořet a vybuchne, ale už nevybuchne při pouhém otočení na střechu. Když naberu prostitutku, tak už v její přítomnosti jen nesedíme na předních sedačkách a nečumíme dopředu v houpajícím se autě, ale opravdu se něco děje.

Zpočátku jsem měl problém s výběrem rádia, které budu poslouchat a už jsem přemýšlel, že si do hry vložím vlastní hudbu, ale nakonec jsem na doporučení Paula zkusil Radio Broker a následně Liberty Rock Radio, kde hrají převážně mé oblíbené osmdesátky a devadesátky a bylo jasno. Nic jiného už jsem neladil.

Mise jsou z velké většiny klasické přijeď, zabij a ujeď, ale na to už jsem si za ta léta zvykl. Došlo ke značné redukci vedlejších činností, ale stejně mě v San Andreas štvala nutnost jíst a posilovnu s tetovacím salónem jsem také nijak extra nevyužíval. Stále toho však zbylo dost a nudil jsem se asi jen s kamarády, kteří jsou strašně otravní a chtěli mě vidět snad každé dva nebo tři herní dny. Četl jsem však, že si na to stěžovala spousta hráčů, tak to v dalších dílech omezili.

Nechybí zde ani krádeže aut na zakázku, které mě vždy bavily. Však je to v podstatě motto celé série a jsem rád, že jsem se dočkal i zde, ale měl jsem radši celý seznam najednou, z nějž jsem si mohl vybrat a ne, že mi někdo bude postupně posílat SMS s jednotlivými a navíc zcela konkrétními kusy. Potěšily mě i odkazy na starší díly, ať už jde o vyzvánění mobilu, graffiti s některými známými postavami nebo oblečení Clauda Speeda, které jsem po získání nosil až do konce.

Příslušníků policie je v GTA IV podle mě zbytečně moc, a to ať už se jedná o pochůzkáře nebo pojízdné hlídky, na než jsem narážel snad na každé druhé křižovatce. Na druhou stranu mě zaujal nový únikový systém, kdy se stačilo dostat mimo danou výseč a po chvilce mě už nikdo nehledal. Jednou jsem se zbavil i nejvyššího stupně hledanosti, což se mi ve starších dílech snad nikdy nepodařilo.

Skvělá byla možnost volby, zda někoho zabiju nebo ne. Těchto rozhodnutí bylo ve hře asi deset a několik jich mělo vliv na to, zda se daná postava později objeví s vedlejším úkolem či nikoli a je super, že vývojáři právě tyto úkoly nezahrnuli do kompletního dokončení hry a nikoho tak nepenalizují. Poslední volba má vliv na zakončení a já si je vyzkoušel obě. Konec pomsta, kdy zemře Kate mi přišel lepší než Dohoda, kdy zemře Roman, protože jsem si k Romanovi vytvořil lepší vztah, než ke Kate, která mi celou hru byla tak nějak jedno. Navíc Roman bude otec, takže by byla neúplná rodina a přišlo mi i logické Nikovo počínání, kdy už nebude spolupracovat s podrazákem, ale zabije ho, jakmile se dozví, kde se nachází.

Hodně mi chyběl nákup nemovitostí, a nemohl jsem tak ten svůj vydělaný milion dolarů nikam investovat. S tím souvisí i málo ukládacích míst, což nově trochu kompenzuje automatické ukládání po každé misi. Trochu mi vadila také kamera, která se při řízení šíleně dlouho centrovala a vůbec se chovala prapodivně, ale naučil jsem se díky tomu řídit s myší a šlo mi pak skvěle střílet z auta, což jsem nikdy moc nezvládal. Navíc už dávno hraju na WSAD a ne na šipkách, takže se jednou rukou řídí celkem dobře. V tak monstrózní hře se samozřejmě nešlo vyvarovat bugů, sem tam vypadnutí textury či nelogického chování chodců i řidičů, ale nic strašného to nebylo.

Pro: důraz na realitu, poškození vozidel i překážek, prostitutky, Liberty Rock Radio, krádeže aut na zakázku, odkazy na starší díly, únikový systém před policií, rozhodnutí

Proti: otravní kamarádi, až moc policajtů, chybí nákup nemovitostí, bugy

+18

Snowcraft

  • PC 50
Koulovačka, kdo z nás ji nikdy nezažil? Sněhové řemeslo ji však přináší v míře, jakou jsem v reálu dosud nepoznal. Dostal jsem k dispozici tři červeně oblečené panáčky a proti mě se stavěla čím dál tím větší přesila zelenokabátníků.

Počáteční kola jsou vcelku jednoduchá, ale postupně začíná značně přituhovat a někdy jsem měl co dělat, abych to všechno zkouloval. Snowcraft je fajn záležitost na odreagování, která se vyznačuje jednoduchým ovládáním a někdy vyžaduje pekelné soustředění.

Pro: koulovačka, panáčci, ovládání

Proti: po čase stereotyp

+14

Bombič

  • PC 60
Jeden z mnoha klonů Bombermana s jednoduchým názvem Bombič má stejnou hratelnost, jako jeho předloha. Musím pokládat bomby, abych odpálil zničitelné předměty nebo příšerky, a posunul se tak do dalšího levelu.

Dobrou funkcí je problikávání políček, na které bude dosahovat výbuch bomby a dá se tak snáze vyhnout situacím, kdy na některém z těchto políček stojím a zbytečně přijdu o život. Zobrazování počtu sebraných bonusů také potěší, protože tak vím, kolik mohu položit bomb najednou, jak dlouhý už mám plamen výbuchu nebo jestli můžu bomby odkopávat.

Levely jsou vždy stejné se stejným rozmístěním zničitelných bariér i potvůrek, ale bonusy se objevují náhodně. Někdy jsem měl nadbytek bomb a málo ohníčků a jindy naopak. Bohužel se však nasbírané bonusy nepřenášejí do dalších kol, takže začínám vždy od nuly. Další výtku bych měl ke zvukům, které nejsou moc povedené.

Pro: hratelnost, problikávání políček, viditelný počet sebraných bonusů

Proti: bonusy se nepřenášejí do dalších kol, ozvučení

+11

Quake

  • PC 50
id Software je jedno z mých nejoblíbenějších vývojářských studií a může za to série FPS Doom, jejíž první díl byl mou vůbec první počítačovou hrou, kterou jsem hrál. Z dalších titulů, patřících do tohoto žánru, nedám dopustit na Duke Nukem 3D, Blood či Heretic, ale Quake stál vždy v pozadí, a i když jsem ho rozehrál vícekrát, nikdy jsem mu na chuť nepřišel.

Doom má skvělá monstra, zbraně i ozvučení, Duke zmenšovač, humor a super hlášky, Blood vidle, sarkasmus a sprej se zapalovačem a Heretic neokoukané prostředí, artefakty a Michelin Mana. Co ale nabízí Quake? Za mě jen nudného hrdinu, otřesnou hudbu a nezajímavé prostředí? Děkuji, nechci.

Moc originálních zbraní se ve hře nevyskytuje a nade všechny ční hřebíkomet, i když jde podle mě jen o trochu upravený Chaingun Cannon z Duka a potěšila mě i dvoubřitá sekera. Nápad, že si zvolím obtížnost určením jedné z cest je naopak originální dost a skrytá čtvrtá obtížnost už vůbec.

Zahrát si nějakou střílečku z devadesátých let mě v dnešní době už moc neláká. Pokud bych se však rozhodl, že dám jedné z nich šanci, určitě by to nebyl Quake, ale nejspíše některá z již zmíněné čtveřice mých oblíbených žánrovek.

Pro: hřebíkomet, dvoubřitá sekera, volba obtížnosti

Proti: nudný hrdina, hudba, prostředí

+10 +17 −7

Becher Arcade

  • PC 45
Jakýsi zelený pavoučí mimozemšťan dostal chuť na Becherovku, a tak si ji zaletěl obstarat. Na sběr lahví se však už musí vydat hezky po svých a v tu chvíli jsem začal tohoto tvora ovládat já sám. Bohužel jsem na plošinovky levý a stále jsem padal do bezedných propastí nebo se nechal zabít od některého z nepřátel.

Měl jsem sice k dispozici čtveřici zbraní, ale munice do nich bylo málo nebo se nacházela na těžko dostupných místech. Zas tak jsem se nebavil, abych se u hry trápil moc dlouho, tak jsem se na další postup prostě vykašlal a s hraním praštil.

Pro: mimozemšťan, zbraně

Proti: na mě až moc obtížné

+8

The Amazing Flying Brothers

  • PC 50
Když už bych musel pracovat u cirkusu, určitě bych nechtěl skákat v několikametrové výšce nad hlavami diváků a spoléhat na dalšího artistu nebo svoje ruce, že se skok podaří a nezlámu si vaz. Zde jsem však mohl skákat z hrazdy na hrazdu bez jakékoli bázně o svůj život, a když skok zrovna nevyšel, nikdo, až na mnou ovládaného virtuálního artistu, si z toho nic nedělal.

Pokud to chápu dobře, tak hra nese název The Amazing Flying Brothers proto, že všichni artisté jsou bratři. V tom případě se ale jedná o velmi početnou rodinu, protože po každém nepovedeném pokusu zůstane dotyčný artista ležet v manéži a ihned nastupuje další.

Takhle se dá nakupit snad nekonečné množství těchto umělců a já si konec určil sám, protože už se mi dlouho nedařilo překonat mé nejlepší skóre. To je vlastně celé, jde jen a pouze o skóre a vše ostatní je vedlejší. Na chvíli hra zabaví, ale určitě ne na moc dlouhou.

Pro: hraní za artistu, kupení mrtvolek v manéži

Proti: zabaví jen na chvíli

+10

How

  • PC 20
Pět minut sbírat červené míče a házet je do studny? To je trochu chabá náplň hry. Jasně, z míčů se dá také vysát vzduch a po několika takovýchto pokusech hlavní postava zemře, ale ani to hratelnost moc neoživí.

Nedivím se té dívce, že si občas zdřímne, protože ta nuda, kterou jsem při hraní zažíval já se ani omylem nemůže rovnat té, kterou zažívá ona. Which je jedna z nejlepších freeware her, kterou jsem hrál, ale How zase patří k těm nejhorším. Na Filipínách mají asi zvláštní mentalitu.

Pro: vysávání míčů

Proti: pět minut nudy, stereotypní činnost, nulové možnosti

+15

Duke Nukem 3D: Plutonium Pak

  • PC 75
K rozšíření legendárního Duke Nukem 3D s podtitulem Plutonium Pack mám podobný vztah, jako k Night of the Raven pro druhý Gothic. Stejně, jako se v jednom z nejlepších mnou hraných RPG obejdu bez Mágů Vody, Jharkendaru a dalších novot, stačí mi projít s nejdrsnějším hláškujícím blonďákem jen tři původní epizody.

Celkově se nejedná o úplně špatný dodatek a novinky jako je zvětšovač (i když jsem ho ve výsledku skoro nepoužil) nebo některé úrovně (Duke-Burger, Shop-N-Bag nebo XXX-Stacy) jsou vítaným zpestřením. Příběh je však na původní hru nešetrně našroubován, a noví nepřátelé mi moc nesedli.

Závěrečný boss mě také moc nenadchl a na toho ze třetí epizody, jehož zabitím a vykopnutím jeho oka pro mě Duke Nukem 3D prostě končí, nemá ani omylem. Za vyzkoušení Plutonium Pack určitě stojí, ale podruhé už ho hrát nemusím.

Pro: Duke, zvětšovač, některé úrovně

Proti: příběh, noví nepřátelé, závěrečný boss

+12

Arkanoid

  • PC 70
Arkanoid nebo alespoň jeden z velmi početné skupiny jeho klonů hrál snad každý. Podobně jako u Pac-Mana nebo Tetrisu jde o jednu z nejrozšířenějších her napříč všemi možnými i nemožnými platformami od herních automatů, až po kapesní konzole a mobily.

V tomto případě platí dvojnásob, že v jednoduchosti je síla, kdy stačí odrazová plošina, míček a barevné cihličky a o zábavu je na dlouhou dobu postaráno. Přidá se pár unikátních vlastností, jako je rozdvojení míčku, jeho fixace na plošině nebo její zvětšení a hned je zážitek ještě lepší.

I přes všechna tato vylepšení se však dříve nebo později dostaví stereotyp a hra jde na nějaký čas k ledu. Díky skvělé znovuhratelnosti je však radost se k ní vracet.

Pro: jednoduchá hratelnost, bonusy, znovuhratelnost

Proti: po čase stereotyp

+16

Bechman

  • PC 60
Bechman je jedním z nekonečného množství klonů Pac-Mana, ve kterém jsem mimo žlutých teček požíral i lahve Becherovky. Kromě vizuální stánky, multiplayeru a zbraní se Bechman od své předlohy příliš neliší.

Všechna čtyři kola jsem měl za chvíli projetá a jelikož nebylo s kým vyzkoušet hru ve dvou, brzy jsem to zabalil.

Pro: hratelnost, lahve Becherovky, zbraně

Proti: krátké

+12

In 60 Seconds

  • PC 50
In 60 Seconds dostává svému názvu, protože je třeba tuto plošinovku dohrát do jedné minuty. Někomu to může připadat málo, ale i v tak krátké herní době je nastřádána spousta možností, jak hru dokončit.

Narazil jsem na tři různá zakončení podle toho, jaké bonusy jsem za tu chviličku stihl sebrat, takže jsem se hrou strávil asi hodinu. Pak už mě ale to hopsání přestalo bavit a pustil jsem se do něčeho jiného.

Pro: chytlavá hratelnost, bonusy, tři různé konce

Proti: po čase omrzí

+15

Akrasia

  • PC 40
Akrasia je krátká arkáda s neokoukaným vizuálem, ve které jsem měl za úkol dostat se s potvůrkou z bludiště. Na začátku mi bylo vysvětleno jednoduché ovládání (v podstatě jen šipky) a mohl jsem se vrhnout na věc.

Potvůrka je na prášcích a mohu se rozhodnout, jestli jí naláduji dalšími, abych v tom duhově barevném světě zůstal co nejdéle (než dojde k předávkování) anebo naleznu východ z tohoto drogového bludiště. A to je vlastně celý princip této tříminutovky. Netradiční, ale bohužel až příliš krátké.

Pro: vizuální stránka, potvůrka, více konců

Proti: krátké

+10

Bubliny

  • PC 60
Když jsem něco hrál ve dvou na jednom počítači, bylo to převážně s bratrem. Bubliny však objevila a neustále se mnou chtěla hrát moje sestra, která je i sama dohrála, ale mě se to přes veškerou snahu nikdy nepovedlo. Společně jsme se konce také nedočkali, protože jsem, jakožto slabší článek týmu, zbytečně ztrácel životy, a i když šla sestře likvidace příšerek daleko lépe, nikdy to nedopadlo.

Počáteční kola jsem už měl vcelku natrénovaná, ale v těch pozdějších jsem nestíhal časový limit a čím dál častěji na mě vyskakovala hláška "Vybíhá Murray!" (ne ten tenista:)), po níž se na scéně objevila nesmrtelná chechtající hlava, která mi nedala šanci. U Bublin jsem strávil spoustu hodin, jako u málokteré freewarovky, ale dnes už bych je asi nezapnul.

Pro: bubliny, multiplayer, Murray

Proti: pozdější kola příliš obtížná

+10

Doom II: Hell on Earth

  • PC 95
První Doom pro mě vždy bude o kousek lepší, než dvojka, která je mladší přesně o deset měsíců. Určitě na tento fakt má vliv skutečnost, že jde o první hru, kterou jsem na PC hrál a zároveň i o první titul, který jsem zde na DH okomentoval. Není ale pochyb o tom, že se jedná o skvělou střílečku ze staré školy.

Nabídku zbraní v čele s Plasma gunem a BFG9000, na něž jsem nedal dopustit, obohatila dvouhlavňovka, po jejíchž zásazích nepřátelé padají jako mouchy. Tento tah se id Software opravdu povedl a zmíněný smrtící nástroj je od té doby s Doom sérií neodlučitelně spjat.

Zůstali mí oblíbení nepřátelé z jedničky, jako je Imp, Cacodemon a především Demon se svou neviditelnou variantou Spectre, ale přibyli i noví, z nichž jsem měl asi nejraději dnes již ikonického Revenanta.

Jedna z mála věcí, co mi na Doom II vadila, je časté bloudění v některých úrovních. Je sice hezké, že jsou daleko rozsáhlejší, než v jedničce, ale tím pro mě byly značně nepřehledné. I když je jich jen o pár více, než v jedničce (třicet základních oproti předchozím čtyřiadvaceti), připadalo mi, že jich musí být alespoň sto. To je asi hlavní důvod, proč jsem Doom II nikdy nedohrál a bojím se, že už k tomu nikdy nedojde.

Pro: povedené pokračování, dvouhlavňovka, noví nepřátelé

Proti: bloudění v některých úrovních

+26

Return to Castle Wolfenstein

  • PC 70
K Return to Castle Wolfenstein jsem se dostal na střední škole, kde byl spolu s Counter-Strike 1.6 a Medal of Honor: Allied Assault nainstalován. Counter-Strike jsem hrál občas se spolužáky během hodin informatiky, Allied Assault jsem měl nějaký ten pátek úspěšně za sebou, a tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit do hradu Wolfenstein.

Začátek vcelku ujde, ale bohužel se brzy začnou objevovat oživlé mrtvoly a další nadpřirozené jevy, čímž mě Wolfenstein trochu odradil od pokračování. Okultismus moc nemusím a už vůbec ne ve hře, odehrávající se během druhé světové války. Pasti byly naopak příjemným zpestřením a nesčetněkrát jsem nadával, když jsem přišel o část života kvůli šlehajícím plamenům nebo vystřelujícím bodcům.

Avšak vidina toho, že už se do konce hry krvežíznivých nestvůr nezbavím mě přílišným optimismem nenaplňovala, ale protože žádný jiný titul nebyl k dispozici, pokračoval jsem dál. Naštěstí přišli brzy na řadu opět nacističtí vojáci, a tak mě hra znovu začala bavit. Super vojákům jsem ale na chuť nikdy nepřišel.

Nejlepší zbraní pro mě byl, stejně jako v předchůdci, rotační kulomet, který se zde honosí názvem Venom. Netradiční Tesla Gun, který mi připomínal Tesla Cannon ze hry Blood, nebyl sice na většinu nepřátel moc účinný, ale občas jsem s ním pár elektrických výbojů vyslal.

Až na katakomby a super vojáky jsem se u hry vcelku bavil, dokud jsem se nedostal až k příšernému poslednímu záporákovi Heinrichovi. Je to jeden z nejstupidnějších padouchů, se kterým jsem se ve hrách utkal. Porazit ho nebylo až tak těžké, ale prostě rytíř v brnění, který si mě jednou za čas přitáhne svým řevem? To je moc i na mě. Navíc nechápu, proč se zachoval tak, jak se zachoval a vytahoval meč, když musel vědět, že se bude střílet.

Pro: hrad Wolfenstein, střílení nacistů, pasti v katakombách, Venom, Tesla Gun

Proti: nemrtví a okultismus vůbec, super vojáci, Heinrich I.

+25

Wolfenstein 3D

  • PC 65
K Wolfovi 3D jsem se dostal až poté, co jsem měl za sebou Doom, takže je jasné, že jsem z něj nijak zvlášť odvařený nebyl. Nemohu hře upřít jisté prvenství na poli 3D akcí z pohledu vlastních očí, přestože nejde o úplně první hru tohoto žánru. Minimálně je totiž z těchto průkopníků nejznámější a dočkala se řady pokračování.

Na počátku mého útěku z hradu Wolfenstein jsem měl pouze nůž a pistoli, ale později se přidal kulomet a nakonec i rotační kulomet. Nejde o nějaký rozsáhlý zbraňový arzenál a na likvidaci nepřátel stačí, nějaké té pušce navíc bych se však nebránil.

Střílení nacistů je v akčních hrách vcelku častým jevem, ale zabíjení psů, a především pak samotného Vůdce, to už je jiná. Já se k němu bohužel nikdy nedostal a nedokončil tak ani původní tři epizody (skončil jsem někde uprostřed té druhé). Ztratil jsem totiž motivaci hrát dál a bloudění v modrošedohnědém labyrintu tomu moc nepomohlo.

Po letech jsem se dostal k nějaké upravené verzi Wolfa 3D pro svou Nokii 3510i, ale dlouho jsem u hry nevydržel, protože už jsem si zvykl na ovládání akčních stříleček pomocí myši a ne kláves, natož pak tlačítek telefonu. Dnes již nevidím důvod, proč bych jednu z prvních 3D stříleček vůbec spouštěl, když existuje řada lepších alternativ a na nostalgické vzpomínání mi lépe poslouží jiné tituly.

Pro: průkopník na poli 3D stříleček, střílení nacistů, psi

Proti: pouze čtyři zbraně, časté bloudění

+23

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 70
Druhý Jazz Jackrabbit mi umožnil výběr mezi dvěma hratelnými postavami. Mimo Jazze přibyl jeho šílený červený bratříček Spaz, za nějž jsem chvíli zkoušel hrát, ale stejně jsem nakonec skončil u svého oblíbeného Jazze. Obtížnosti se naopak oproti původním čtyřem smrskly na tři, kdy Hard v podstatě plní funkci Turbo, ale já znovu volil Normal.

Hudba se podobá té z prvního dílu, což je dobře vzhledem ke kvalitám původních skladeb. Zbraní je skoro dvakrát více a likvidace želv je tak ještě zábavnější. Multiplayer jsem nezkoušel, ale věřím, že se povedl a určitě přinesl trochu oživení hratelnosti.

Stejně jako u jedničky se i zde po čase dostaví stereotyp, i když se tvůrci snažili, aby jednotlivé levely byly hodně rozmanité. Třetí díl, ve kterém byly plánovány tři hratelné postavy (mimo Jazze a Spaze ještě zaječice Lori), nikdy oficiálně nevyšel, což mi nevadí, protože stejně mám radši 2D zobrazení, než plánované 3D, které jsem si v některých bonusových úrovních vyzkoušel už v prvním díle.

Pro: intro, hudba, zbraně, rozmanité levely

Proti: po čase stereotyp

+11

Jazz Jackrabbit

  • PC 70
Jazz Jackrabbit 1 a 2, Mamba a Pampuch. Co mají tyto hry společného mimo akčního pojetí? Zdánlivě nic, králík, pavouk ani nakousnutá pizza se nepodobají vzhledem, barvou a už vůbec ne činností, kterou provozují. Pro mě však tvořily herní seskupení, z něhož jsem si vybíral na hodinách počítačů na základní škole.

Jazz Jackrabbit většinou vyhrál, protože běhání, skákání a zabíjení želv, vos a kdoví, čeho ještě, je přece jen o něco zábavnější, než zmenšování prostoru hadovi nebo pojídání puntíků. Svým pojetím se Jazz Jackrabbit nejvíce podobá Sonicovi, jež má tolik dílů, že ani nevím, se kterým jsem měl tu čest.

Už vtipné intro mělo perfektní hudební podkres, a ten svou kvalitu neztratil po celou hru. Čtyři stupně obtížnosti mají skvělé ikony od batolete, přes vysmátého a zuřícího zajíce, až po kulturistu. Já vždy volil Normal, protože na těžší jsem si netroufal a přece nebudu hrát na Easy.

Jedna z mála věcí, kterou bych hře vytkl je stereotyp, který se po odehrání několika kol za sebou dostaví, a proto je lepší si ji dávkovat. 3D levely mě také zrovna neuchvátily, a kdyby nebyly obsaženy, vůbec by mi to nevadilo.

Nikdy se mi nepodařilo Jazze dokončit, což bylo především tím, že jsem na něj neměl dostatek času a často jsem seděl u jiného počítače. Vzpomínky na něj mi ale zůstanou a kdo ví, třeba jednou dostanu chuť na plošinovku z minulého tisíciletí a uvidím závěrečnou animaci.

Pro: hratelnost, zabíjení želv, intro, hudba, čtyři stupně obtížnosti

Proti: po čase stereotyp, 3D levely

+22

About Love, Hate and the other ones

  • PC 70
I přes to, že zrovna letos je About Love, Hate and the other ones již mou čtvrtou odehranou logickou hrou, nepouštím se do titulů patřících do tohoto žánru zrovna často. O to víc mě hra překvapila.

Až na pár levelů, které se objevovaly zvláště ke konci, nešlo o nic extra těžkého, což jsem uvítal s otevřenou náručí, protože není nic horšího, než se trápit tím, jaké řešení vlastně autoři vymysleli. Zde je občas více způsobů, jak danou úroveň dokončit, a i když jsem se několikrát musel podívat na video, nebylo to víc než desetkrát, což podle mě z osmdesátky úrovní není špatné.

Hodně mi pomáhala možnost vracet jednotlivé kroky, když jsem se dostal do slepé uličky a nebylo tak třeba mockrát používat restart úrovní. Nenávist mi byla sympatičtější, a pokud to jen trochu šlo, využíval jsem ji více, než Lásku.

Pobavila mě vtipná videa, i když byla jen tři. To bezkonkurenčně nejlepší není intro ani outro, ale to, které se spustí po dokončení 22. levelu a odehrává se v něm scénka s mrtvou postavičkou. Jednoduchá hudba také přišla k duhu a je jen škoda, že ke konci hra nějak ztratila šťávu a už mě moc nebavila.

Pro: přiměřená obtížnost, vracení kroků, Nenávist, Láska, videa, hudba

Proti: některé levely, ke konci už to není ono

+20

Spáleniště

  • PC 70
No tak tohle je bomba, která ke mně spadla z ničeho nic. Jako milovníka Foglarovek a Rychlých šípů především, mě hra vrátila do dětství, kdy jsem tyto klukovské příběhy nejenom četl, ale také sám prožíval.

Všechno je jasné hned od začátku a po přečtení Dodokapsu se rozjíždí krásné, ale bohužel i velmi krátké, klukovské dobrodružství aneb jak to dopadne, když maminka pošle svého synka nakupovat. Příběh krásně odsýpá a je možná škoda, že se hratelnost více méně omezuje jen na odklikávání rozhovorů, ale ty rozhovory jsou parádní.

Při postupu do dalších lokací se mě hra vždy ptá, zda chci přejít do další lokace nebo ne, což mi připadá naprosto zbytečné, ale budiž. Na druhou stranu pojmenování své postavy včetně skloňování je super nápad a okamžitě mě to vtáhlo do děje. Já chci víc, tak doufám, že další kapitoly na sebe už nenechají dlouho čekat.

Pro: příběh, zpracování, svižnost, rozhovory, volitelné pojmenování své postavy

Proti: krátké, rébus, nejsou další epizody

+24

Stratený v čase

  • PC 20
Adventurka na pár minut s nezajímavým příběhem, nijak zvlášť složitými úkoly a několika chybami, které se za tu krátkou dobu objeví. To je ve zkratce Stratený v čase. Věděl jsem, že se nejedná o nějaké veledílo, ale výsledný produkt je ještě horší, než jsem čekal.

Nešlo mi třeba odškrtnout zatržítko, aby se hra nespouštěla v okně se kterým nešlo hýbat a vypadalo neúplně, takže jsem to musel nějak přežít. Další chybou byla častá změna kurzoru na lupu, přičemž se při kliknutí na daný objekt nic nestalo, ale to se dalo vzhledem ke krátkosti hry také zvládnout.

Trochu zajímavý je snad jen konec, kdy student historie zjistí, že to, co prožil, nebyl sen, ale skutečnost. To je však trochu málo a určitě nestojí kvůli tomu Strateného v čase vůbec zkoušet. Je to asi lepší, než 14 hodín, ale ne o moc.

Pro: konec

Proti: krátké, příběh, chyby hry

+13

Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

  • PC 85
Minulý rok jsem se po dohrání Cryostasis rozhodl zkusit další hororové hry. Do oka mi padly dvě, a to Condemned: Criminal Origins a Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. S dílem H. P. Lovecrafta jsem se doposud nesetkal, a to jak v knižní, tak ani ve filmové či herní podobě, a tak padla volba na Temná zákoutí země. Jednou z mála věcí, co jsem o hře věděl, byla údajná vysoká obtížnost, a protože jsem se nechtěl příliš trápit, zvolil jsem tu nejnižší s názvem Skaut a asi to bylo dobře.

Musím se přiznat, že jsem čekal temnější atmosféru a překvapilo mě, že jsem se bál méně, než u zmíněného Cryostasis, ale to neznamená, že by Call of Cthulhu žádnou atmosféru nemělo. Kolikrát jsem měl při zdolávání určitých úseků mrazení v zádech. Věčně naštvaní obyvatelé městečka Innsmouth trpící zvláštní nemocí, která způsobuje šupinatost kůže, mě svou šišlavou mluvou nepřivítali zrovna červeným kobercem a fanfárami, ale to by hře ani neprospělo. Nejvíce mě dostala asi událost ze začátku hry (Smrt Ramony), která mi byla neustále připomínána, abych na ni náhodou nezapomněl, jako kdyby to snad šlo.

Značně jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že jde ukládat jen na určitých místech, protože se bez možnosti uložení svého postupu kdykoli během hraní cítím trochu nesvůj, ale až na některé úseky jsem s tím neměl nějaký větší problém. Vždy jsem si nejdříve prošel danou lokaci a snažil se najít ukládací bod, následně jsem se k němu pokusil co nejrychleji dostat, a pak už jsem po postupném zabíjení nepřátel neustále ukládal. Proto jsem se ani nedivil, že se podle statistik počet uložení téměř rovnal počtu zabitých nepřátel. Nejspíše to mělo spolu s odehraným časem 8:20 (nahráno mám ale minimálně dvakrát více) vliv na mé celkové déčkové hodnocení, a prospěl jsem tak jen s odřenýma ušima.

Ke zbraním jsem se dostal až po třech odehraných hodinách a hra najednou byla úplně jiná. Předtím jsem hrál v podstatě stealth adventuru a pořád před něčím utíkal, ale po nalezení páčidla a vzápětí i pistole a brokovnice jsem se cítil přeci jen trochu bezpečněji. Jelikož ale munice není mnoho, Jackovi se při dlouhém míření rozklepe ruka a na některých místech se objevují stále noví nepřátelé, není ten pocit bezpečí až tak komfortní.

Bohužel jsem narazil na takzvaný Devil's Reef Bug, který způsobuje na novějších systémech, než je Windows XP, neviditelnost čarodějů, které je potřeba zastřelit lodním dělem. Má několik řešení, ale já nechtěl ani uloženou pozici za tímto místem ani neoficiální patch, a tak jsem zvolil nejspíše tu nejtěžší cestu a našel si souřadnice zmíněných mágů. Asi po hodině se mi to konečně podařilo, ale přesně zaměřit neviditelné body bylo opravdu těžké a řešit tento problém bych nepřál nikomu.

Poslední herní pasáž byla honička, ale po několika pokusech jsem ji zdolal a jak jsem posléze zjistil, je na to jednoduchý recept, který opravdu funguje (na zemi u druhých mříží je neviditelné tlačítko, které spouští padající kameny a stačí jej pouze přeskočit). Když nepočítám komiksy, tak je pro mě Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth prozatím nejlepší hra podle knihy a nic na tom nemění ani příšerná Yithianská energetická zbraň, kterou jsem získal na konci. Znovu už to hrát nejspíše nebudu, ale začínám pokukovat po Lovecraftových knihách, z nichž autoři čerpali inspiraci pro příběh.

Pro: Atmosféra, Innsmouth, Ramona, stealth pasáže, adventurní prvky

Proti: respawn nepřátel, Devil's Reef Bug, Yithianská energetická zbraň

+30

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

  • PC 80
Nemohu si pomoci, ale přestože si jsou první dva díly série Max Payne v lecčem podobné, mám dvojku raději, i když ne o mnoho. Má na to jistě značný vliv fakt, že jsem oba díly hrál v opačném pořadí, než je obvyklé a navíc s velkým časovým rozestupem.

Zůstalo skvělé komiksové vyprávění příběhu a nechybí ani easter eggy či televizní upoutávky, reklamy a seriály. Samozřejmě nemohu zapomenout na bullet-time, který byl však zásadně upraven a už se nedobíjí likvidací nepřátel, ale sám od sebe.

Co hra ztratila na atmosféře, to vynahrazuje nájemná vražedkyně Mona Sax, pro níž má Max (i já) slabost a kterou jsem chvílemi měl možnost ovládat. Mona zde dostala daleko více prostoru a je pro Maxe něco jako Bond girl, krásná a tajemná kriminálnice.

Zbraně jsou podobné, jako v jedničce a mimo dvojice Berett či Ingramů jsem si oblíbil i Desert Eagle, který lze také používat ve dvou provedeních najednou. Psychedelické pasáže mi zde přišly lépe zpracované a tolik mi nevadily, ale obešel bych se klidně i bez nich.

Co říci k závěru? Na to, jak zabít finálního bosse jsem přišel celkem brzy (asi při druhém pokusu), ale že hra obsahuje i alternativní zakončení jsem opravdu netušil. Nechápu však, že je k jeho dosažení potřeba dokončit hru na nejtěžší možnou obtížnost, která se odemkne až po několikerém dohrání. Druhý díl Maxe (a možná i první) si nejspíše dám znovu v případě, že se někdy rozhodnu vyzkoušet trojku, ale v nejbližší době to určitě nebude.

Pro: komiksové vyprávění příběhu, televize, easter eggy, bullet-time, Mona Sax, nabídka zbraní

Proti: psychedelické pasáže, nesmyslná dosažitelnost alternativního zakončení

+23

Max Payne

  • PC 75
Se sérií Max Payne to mám úplně stejně, jako s NOLF. Začal jsem druhým dílem a k jedničce se dostal až po letech, takže mě už nenadchla tolik, jako její mladší verze. Také hlavní postava z pokračování je mi sympatičtější. To nic nemění na tom, že se jedná o skvělou hru, kterou stojí za to vyzkoušet a doplnit si tak herní vzdělání.

Komiksové vyprávění příběhu je super a krásně umocňuje noir atmosféru, kterou je Max Payne prošpikován skrz naskrz. I když se mi obličej hlavního protagonisty v prvním díle nikdy nezamlouval, chápu, že finské studio mělo ve svých počátcích hluboko do kapsy, a tak musel Sam Lake zapřáhnout celou svou rodinu.

Měl jsem k dispozici velkou škálu zbraní, od olověné trubky přes pumpovací brokovnici až po odstřelovací pušku. Nejvíce jsem si však oblíbil dvojici Berett či Ingramů, protože především s nimi měly přestřelky tu správnou šťávu.

Nesmím opomenout ani televizní upoutávky, reklamy či seriály, které k Max Payne sérii neodmyslitelně patří a stejné je to i s všemožnými easter eggy. Snad jediné, čemu jsem nikdy nepřišel na chuť, byly psychedelické pasáže, které mě zbytečně vytrhávaly z neustálé akce. Nelze vývojářům upřít snahu o nějaké to ozvláštnění, ale mě to prostě nesedlo.

Je až neskutečné, že Maxe mají na svědomí ti samí vývojáři, kteří o pět let dříve stvořili Death Rally. Max přinesl revoluční bullet-time, který nevím, jestli byl na herní scéně použit vůbec poprvé, ale každý si jej s Maxem spojí stejně, jako s Wolfensteinem 3D počátek FPS. Nejspíš se k prvnímu Maxovi již nevrátím, protože mi na rozdíl od dvojky už nemá co nabídnout, ale přesto na něj budu vzpomínat jen v dobrém.

Pro: komiksové vyprávění příběhu, noir atmosféra, nabídka zbraní, televize, easter eggy, bullet-time

Proti: obličej Maxe, psychedelické mise

+20

Medal of Honor

  • PC 75
V poslední době FPS moc nehraji (od dohrání Cryostasis už uběhl rok a čtvrt), ale když se do nějaké střílečky z vlastního pohledu pustím, mám, až na výjimky v podobě třetího Soldier of Fortune, šťastnou ruku a bavím se podobně, jako před lety. I Medal of Honor z roku 2010 byl pro mě vítanou odpočinkovou zábavou. Novější akce většinou rozehrávám na nejtěžší obtížnost, a naštěstí jsem ji zvolil i zde. Naštěstí proto, že ani na Hard nešlo o nějakou exrta výzvu, a tak by mě nižší obtížnosti akorát zkracovaly už tak nikterak dlouhou herní dobu.

Celkem jsem hrál za čtveřici charakterů ze čtyř různých jednotek. Nejvíce jsem si oblíbil Rabbita, za nějž jsem hrál nejčastěji a příběh se točí především kolem něj a jeho jednotky. Mise za Deuce spolupracujícího s Dustym také nebyly špatné, pilot vrtulníku Brad Hawkins se ve hře mihl jen na chvilku a Dante Adams mi tolik nesedl.

Vrtulník mě až tolik nebral, střílení z vozidel také ne, ale jízda na čtyřkolce mě celkem bavila, i když to spíše vypadalo, jako jízda na vodním skútru. Skvělé byly stealth mise, které se sice stejně nakonec zvrhly v přestřelku, ale většinou to mělo jasný důvod a i zaměřování cílů pro leteckou podporu bylo zajímavým ozvláštněním hratelnosti.

Nekonečné množství nepřátel, kteří na některých místech neustále obsazovali stejné pozice, dokud jsem nepřekročil neviditelnou linii, mě hodně štvalo, ale po chvíli jsem si na to zvykl a už to tolik nevnímal. Jelikož mi nikdy nemohli dojít náboje, protože jsem si o ně mohl říci komukoli z mého týmu, tak šlo vytvořit obrovskou hromadu těl. Kvůli zmíněným liniím jsem musel v poslední misi v jeskyni několikrát nahrát uloženou pozici, protože jsem postřílel ustupující nepřátele dříve, než hra počítala, můj parťák se zasekl a já nemohl pokračovat. Až YouTube mi ukázal, kde přesně mám stát, aby se vše podařilo.

Je vidět, že Medal of Honor byl vydán současně i na nejrozšířenější konzole své doby, čemuž je přizpůsobeno třeba menu či ukládání pomocí chceckpointů. Ovládání na PC je ale bezproblémové, což je hlavní. Příběh podle skutečných událostí, předpokládám značně upravený, mi na klasickou střílečku přišel dost nadprůměrný a zakončení pro mě bylo vcelku překvapivé a netradiční. Hrát to znovu ale nejspíše nebudu, není důvod.

Pro: Rabbit, čtyřkolka, stealth mise, zaměřování cílů pro leteckou podporu, příběh

Proti: množení nepřátel, neviditelné linie, bugy

+23

Alternativa

  • PC 50
Kdo by se nechtěl podívat, jak bude vypadat Praha v roce 2045? Ano i mě zlákal především tento fakt k tomu, abych se v kůži hlavního hrdiny se zvláštním příjmením Roček podíval do našeho hlavního města téměř v polovině jedenadvacátého století.

Hned hlavní menu skýtá netradiční prvky, především co se názvů jednotlivých položek týče. Nová hra je tu nahrazena novou šancí, nahrání pozice se řeší obnovením šance, místo nastavení jsem zde měnil smysly, autoři jsou tvůrci systému a ukončením hry ztratím naději. Při pozastavení hry ještě přibylo uložení šance (tedy hry) a návratem do hlavního menu jsem vzdal boj. Bylo to snad poprvé, co jsem si ve hře pustil hudbu a jen poslouchal. Nemyslím tu, která se spustí sama při nějaké situaci, ale sám jsem si na svém PDA pustil dva dostupné songy (Somewhere in the dark a Here tonight), a jelikož při poslechu nešlo nic dělat, tak jsem prostě nic nedělal. Vůbec mi to ale nevadilo.

Androidi, silueta mrtvoly tvořené hologramem nebo nabíjení lítačky pomocí radioaktivního prvku s určitým poločasem rozpadu, jsou skvělé nápady a spolu s příběhem táhnou celou hru. Ten sice není žádná hitparáda, ale oproti ostatním prvkům Alternativy je na velmi slušné úrovni. Bohužel zajímavou zápletku úplně zazdil konec v Brazílii, kam jsem se kdoví proč z Prahy a Kolína přesunul. Proč mají české adventury většinou taková prazvláštní zakončení fakt nikdy nepochopím.

Hra obsahuje řadu narážek jak na v česku známé výrobky či obchody (Staropramen - Endopramen, Pribináček - Endoráček, Albert supermarket - Olbert supermarket), ale i na známé hry. Především odkaz na The Longest Journey v podobě cestovní kanceláře Arcadia, která nabízí ty nejdelší cesty vašeho života mě opravdu pobavil. Autoři také předpovídali, kam se dále rozšíří trasa metra A, a tak zde nechybí zastávka Motol, i když se zde z metra stala nadzemní dráha.

Jako freeware titul nebo za jedno euro by byla Alternativa ucházející počin, ale za deset euro (bez slevy) je to zlodějina. Původně se nejspíše počítalo s druhým dílem a já se vůbec nedivím, že nakonec nevznikl. Adventura s málo aktivními místy, ještěrkou neboli vysokozdvižným vozíkem, který se zde jmenuje bagr (i v angličtině je to Digger) a volbami, které způsobují až příliš častou smrt, pokračování rozhodně nepotřebuje.

Pro: Praha v roce 2045, hudba, futuristické prvky, příběh, narážky

Proti: konec, Brazílie, málo aktivních míst, častá smrt

+20

Prince of Persia

  • PC 70
Legendární plošinovka pověstná opožděnou reakční dobou na stisknuté klávesy, příběhem o záchraně princezny a hodinovým časovým limitem na dokončení, to je vůbec první Prince of Persia. Titul, který ve své době hrál, nebo alespoň zkoušel, téměř každý hráč, ale na konec se dostala tak polovina.

Já patřím bohužel do té druhé poloviny, která princeznu nezachránila. Na tu opožděnou reakční dobu se zvyknout dá, ale časový limit je pro mě až příliš krátký a nepomohlo mi ani ukládání. Neustálé opakování stejných částí mě prostě nebaví.

Pasti, jako je propadající se podlaha, bodáky či ocelové čelisti, mě zabily nesčetněkrát a hodně jsem si u nich zanadával. Ani souboje mi moc nešly, protože jsem nevěděl, jak se krýt a kdy útočit, ale když jsem na to později přišel, hodně jsem se v nich zlepšil, i když jsem při nich často ztratil alespoň část života.

Hudba je naprosto parádní a i dnes si ty jednoduché melodie rád poslechnu. Někdy Prince ještě zkusím, ale momentálně na něj není nálada.

Pro: příběh, pasti, hudba, hratelnost

Proti: reakční doba kláves, časový limit

+23

King of the Monsters

  • SegaMD 60
King of the Monsters byla první a zároveň i jediná hra, kterou jsem měl na svou bezejmennou herní konzoli, kopii Sega Mega Drive/Genesis. Pamatuji si, že jsem v den nákupu konzole zašel ještě do vedlejšího obchodu s hrami a chtěl si koupit Ninja želvy, Sonica nebo nějakou jinou klasiku, ale kazeta s King of the Monsters byla jediná, která do mého šuntu pasovala.

Nechápu, jak jsem u této stereotypní bojovky mohl strávit tolik času, ale v té době jsem toho na PC moc na výběr neměl, a tak likvidace Japonska při zápasech monster s bratrem nebo se sestrou patřila k mým tehdejším oblíbeným kratochvílím. Postupně jsem se naučil hru pořádně ovládat, a tak už to nebylo jen o kousání, kopání nebo boxování, ale přibylo i střílení nebo házení, a to nejen soupeřem, ale i vlaky, tanky, letadly či loděmi. Mé oblíbené Tokio tak dostávalo hodně zabrat.

Ze čtveřice příšer, které má verze nabízela, jsem měl nejraději variaci Godzilly jménem Geon a občas jsem si zahrál i za golema Rockyho nebo obřího brouka, který se jmenoval Beetle Mania. Astro Guye jsem ale vůbec neměl rád, a pokud si ho soupeř vybral, měl jsem daleko větší motivaci ho porazit.

Single player jsem moc nehrál, protože mě tolik nebavil a až nyní jsem zjistil, že šla hra dohrát, a tak jsem se rozhodl to napravit. Dokončil jsem všech osm kol Mega Drive verze, a i když to bylo v emulátoru na PC a na nejnižší obtížnost, jsem na sebe pyšný.

Pro: likvidace Japonska, multiplayer, Tokio, Geon, hudba

Proti: stereotypní herní náplň, Astro Guy, opakující se lokace

+10

Ghost Pirates of Vooju Island

  • PC 65
Hrát za ducha se mi nepoštěstí v každé hře, natož za tři najednou, a protože se mi prvotina Autumn Moon Entertainment líbila, pustil jsem se i do dobrodružství protkaného magií Vooju místo Voodoo. Bláznivý příběh a bláznivé úkoly jsou hlavními aspekty tohoto titulu, ale vše tak nějak vyplyne ze situace, takže nikdy nenastane úplný nepřehledný chaos.

Mlsný kuchař Blue Belly, který má místo chybějící ruky vidličku a ne obvyklý hák, mi byl z celé trojice nejméně sympatický a pasáže za něj mě moc nebavily. Naopak Papa Doc byl hodně zajímavou postavou, stejně jako Jane Starling, která mi připomínala Monu de Laffite z A Vampyre Story. Na začátku jsem se na chvíli zasekl, než jsem přišel na to, že mi mohou pomoci moji parťáci, když přetáhnu předměty v inventáři na jejich podobizny.

Nejlepší hláška je bezesporu reakce na počítání odseděných dnů ve vězeňské cele, kdy Papa Doc prohlásí, že tu byl asi někdo posedlý kreslením plotu, ale i narážky na Johnnyho Deppa v souvislosti s Piráty z Karibiku nebo na Miley Cyrus během jednoho zaklínadla stojí za to. Pes s protézami místo všech čtyř tlapek i ocasu a s páskou přes oko byl už však možná přehnaný.

Trochu mě štvalo, že dialogy lze přeskakovat jen při rozhovorech, ale při popisech lokací či předmětů, které tvoří převážnou část herní náplně, nikoli. Párkrát jsem si totiž chtěl část některých popisů nechat zopakovat, ale musel jsem si je vyslechnout celé. Najdou se zde i chyby, kdy postavy jen melou pusou, ale nic neříkají a nelíbila se mi ani aktivace některých předmětů až po vykonání určité činnosti, na což jsem nebyl nijak upozorněn, ale to k point and click adventurám tak nějak patří. Aktivních míst zde navíc nebylo mnoho, takže se o žádný velký problém nejednalo.

Ghost Pirates of Vooju Island určitě nepatří mezi ty nejpovedenější adventury, ale beru to jako odpočinkový titul s příjemnou hudbou, který neobsahuje ani jeden klasický hlavolam a i díky tomu pěkně odsýpá. Znovu se ke hře už ale s největší pravděpodobností nevrátím.

Pro: hraní za duchy, Papa Doc, Jane Starling, některé hlášky, hudba

Proti: Blue Belly, nelze přeskakovat některé dialogy, aktivace nových předmětů bez oznámení

+11

Blood

  • PC 85
I Live Again! Tato hláška, kterou pronese Caleb hned na začátku hry Blood, je stejně legendární, jako třeba Let's Rock! z úst Duke Nukema. A podobně se to má i s vidlemi, jakožto zdejší základní chladnou zbraní.

Blood má vůbec speciální arzenál. Sprej se zapalovačem zkoušel jistě použít nejeden z hráčů i v reálu, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že takhle účinný opravdu není. Signální pistole, jež po zásahu zapálí nepřátele se také v mnoha hrách nevyskytuje a super zbraní je i hůl s lebkou Life Leech, která při nedostatku munice z Caleba vysává život. Za zmínku stojí i boží Voodoo panenka nebo Tesla Cannon.

Samostatnou kapitolou jsou nepřátelé. Od klasickým zombíků, kteří po jedné ráně nezemřou, přes hláškující kultisty, kteří neustále křičí Crudox Cruo (já vždy slyšel Bruno Bruno), a samý Marana sem a Marana tam, až ke zvracejícím tlusťochům. Ze zvířecích protivníků nikdy nezapomenu na žraločí mutanty, gargoyly nebo pekelné psy. No a samozřejmě mluvící ruce, kterých jsem se zbavoval hozeným dynamitem u zdi za cenu vlastní smrti, ale jak jsem nedávno zjistil, šlo to i mezerníkem.

Blood vyniká také ponurými lokacemi a druhou nejlepší vlakovou úrovní, kterou jsem kdy ve hrách pokořil (po Commandos 3) a co teprve řev po dokončení jakéhokoli levelu. Nebyl jsem však moc pozorný, a tak jsem popkulturní odkazy nepotkával, ale je taky pravda, že Blood byla jedna z prvních stříleček, co jsem hrál, takže jsem se soustředil především na nepřátele.

Stále mám v paměti i takové maličkosti, jako je kopání do hlav zombíků nebo žijící tělo bez hlavy, připojené na přístroje, po jehož likvidaci se rozezní klasický smrtelný tón. Hru jsem nikdy nedokončil, i když jsem ji několikrát rozehrál, ale po určité době mě vždy přestala bavit, což měl na svědomí především asi jediný zápor hry, a to nepřehlednost některých lokací a následné bloudění. Snad tento rest ještě někdy napravím.

Pro: Caleb, netradiční zbraně, nepřátelé, ponuré lokace, vlak, kopání do hlav

Proti: nepřehlednost některých lokací

+31

Bulánci

  • PC 65
Bulánků jsem se kdysi nahrál opravdu dost. Nejlepší je samozřejmě multiplayer, ale jako v jedné z mála her tohoto typu, je střílení polštářů zábavné i v jednom, zvláště potom, co byl přidán nový level Exitus s rodícími se nepřáteli.

Celkem hra obsahuje šest úrovní a každá z nich je něčím specifická. Na dobrou noc je na louce a dá se zde zabít zajíček nebo ptáček, Vybíjená má dva rohy diskotéky velmi tmavé, a tak se tam dají nenápadně uložit miny, v Noční směně trubky změní směr střely, v Malárii se dá schovat za stromy, V zajetí 8-bitu jsou teleporty a zelený zabiják no a výjimečný Exitus jsem již zmiňoval.

Zbraní je celkem pět, a to pistole, brokovnice, samopal, raketomet a miny. Pro tuto hru je to absolutně dostačující počet a já měl nejradši brokovnici, před kterou se dalo krýt opravdu špatně. Nedávno jsem Bulánky zkoušel znovu a zjistil jsem, že přibyly bonusy, ve formě štítu (ochrana před střelbou), přesýpacích hodin (čas navíc) a oka (neviditelnost).

Bulánci jsou bezesporu zajímavým titulem, který sice sem tam má nějakou tu chybku, jako je třeba narození se na mině nebo nemožnost přenastavit ovládání, ale pro mě je to i tak hned po Dispečerovi druhá nejlepší hra od Sleepteam Labs, svou zábavností daleko převyšující prvního Poldu. Skvělá hudba a vtipně podaná historie Bulánků je také plusem, který u freeware titulů není samozřejmostí.

Pro: multiplayer, různorodé úrovně, zbraně, bonusy, hudba, historie

Proti: narození na mině, nemožnost přenastavit ovládání

+17

Kane & Lynch 2: Dog Days

  • PC 45
První Kane & Lynch nebyl žádný zázrak a rozhodně to není titul, jehož pokračování bych nějak extra vyhlížel. Dvojka mě však zaujala hrou za magora Lynche, a pak také ruční kamerou, ze které se na Lynchova záda koukám. A tak jsem se, i přes ne moc lichotivá hodnocení, do Dog Days nakonec pustil.

Ruční kamera je super. Bohužel jen ve filmech, které jsou tomu uzpůsobené. Dlouho jsem nechápal, proč se tento prvek nepoužívá i ve hrách, ale po dohrání Dog Days už je mi to jasné. Nefunguje to tak, jak bych očekával a hra byla často strašně nepřehledná. Ruší to při běhání, ruší to při vyhýbání se překážkám, ruší to při míření, ruší to prostě úplně při všem.

Příběh téměř žádný není, ale nějaký pořádný u stříleček stejně v naprosté většině chybí. Více mi vadilo, že načítání misí bylo snad stejně dlouhé, jako mise samotné a nepochopil jsem, co se tam sakra načítá. Podobná prodleva byla i při návratu do hlavního menu a tam jsem to nechápal už vůbec.

Po dlouhé době jsem si do sytosti užil brokovnici. Střelba je totiž značně nepřesná, a tak jedna z mála zbraní, kterou lze složit nepřítele na jednu ránu i při nezasáhnutí hlavy, je právě brokovnice, a tak jsem jí využíval, co to šlo. Uvítal jsem, že Kane nemůže zemřít rukou nepřátel ani mou, takže jsem mise díky tomu nemusel zbytečně opakovat.

Nemohu opomenout cenzuru. Rozstřelená hlava - kostičky, nahatý Kane - kostičky, nahatý Lynch - kostičky, nahatá přítelkyně Lynche - kostičky a pozor, jak vypadá rozstřelená hlava psa? To nevím, protože se taky skrývá za těmi pitomými kostičkami. Ta hra má v Evropě rating 18, tak proč to tam sakra je. Navíc hlava nemusela jít rozstřelit a Kane s Lynchem mohli mít v té jedné misi spoďáry, jak to řeší japonská verze hry.

Jedna z mála věcí, co hru trochu zachraňuje je režim Arcade, kde jsem strávil snad více času, než u příběhové linie. Ze všech odemčených map se mi nejvíce líbilo metro, které bylo hned jako první, ale ani most nebyl špatný. Přístav a banka už mě tak nebavily a letiště a rybí trh už vůbec.

Jednička se ještě dala skousnout, ale dvojka je příšernost, která neměla nikdy vzniknout, podobně jako třetí Soldier of Fortune. Hra je plná bugů, které způsobují třeba nemožnost míření z krytu, nemožnost střílení nebo uvíznutí v kdejakém bordelu, což sice řešilo načtení posledního checkpointu případně restart celé úrovně, ale to je neomlouvá. Příště se už zkusím podobným titulům vyhýbat a radši se pustím do něčeho kvalitnějšího.

Pro: hra za Lynche, brokovnice, Arcade Mode

Proti: ruční kamera, dlouhé načítání, nepřesná střelba, cenzura, bugy

+12