Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jumas

Jumas
 

Komentáře

Star Wars: The Force Unleashed

JumasJumas
Dohráno
  • Wii 60
Hvězdné války zbožňuji, hlavně co se filmové produkce týče. Hry jsem hrál zatím jen dvě, a to oba díly série Star Wars: Racer. Říkal jsem si, kde se může světelný meč ovládat lépe, než na Wii, pomocí ovladače, který evokuje jílec. Taková sláva to ale zase není.

Darth Vader mě v podstatě unesl z Kashyyyku, domovské planety Wookiů, aby mě cvičil jako svého učedníka. Po první úrovni se čas posunul o několik let, ze mě se stal mladý muž a dostal jsem za úkol zlikvidovat poslední zbytky Jediů. Musím uznat, že vidět to takhle z druhého pohledu má něco do sebe a rád jsem bojoval ve jménu temné strany. Mezi nepřáteli se občas objevilo několik padouchů z baru na planetě Tatooine, respektive příslušníci jejich druhu. Zabít jde v podstatě kdokoli, i nevinní civilisté, Jawové, Wookiové a zničil jsem i pár droidů.

V téhle verzi (Wii, PS2, PSP a nově i Switch) umí jako v jediné Starkiller používat škrcení, alespoň podle toho, co jsem se dočetl a v dalších verzích má tuto schopnost jen Darth Vader. Mám ji ze všech nejradši, takže jsem si ji samozřejmě musel jako jednu z mála vylepšit na maximum. Pak jsem si vylepšil také sílu na odrážení nepřátel, blesky a házení světelným mečem, tedy ty nejzákladnější schopnosti. Na víc jsem již neměl dostatek zkušenostních bodů, ale stačilo mi to na průchod celou hrou.

Hru hodně sráží ovládání. Věřím, že na PC bych si ji užil o něco více. I kdyby se v soubojích také tolik používalo QTE, horší to být nemůže. V podstatě jsem jen máchal ovladačem ze strany na stranu a bleskoval o sto šest. Schopnosti, kde bylo třeba mířit, jsem téměř vůbec nepoužíval, protože mi to vůbec nešlo. Nebýt zajímavého příběhu, nevím, jestli bych se dostal až na konec. 

Dají se tu sbírat takzvané Holocrony, které jsem si mohl prohlížet ve formě obrázků z vývoje na své lodi. Posbíral jsem je všechny, a stejně tak i jílce a barevné krystaly do meče. Z oblečení mi nejvíce sedlo sithské roucho. Filmová hudba mě bere stejně, jako před lety a dotváří tu správnou atmosféru Hvězdných válek. Na Wii mám i druhý díl, který na tom s ovládáním snad bude alespoň o trochu lépe. Minimálně kvůli příběhu ho někdy vyzkouším.

Pro: příběh, hra za temnou stranu, škrcení, filmová hudba

Proti: ovládání, míření, QTE

+12

Shadow Tactics: Blades of the Shogun - Aiko's Choice

JumasJumas
Dohráno
  • PC 85
Mohl bych v podstatě zkopírovat komentář k původní hře a nepárat se s dalším. Aiko's Choice se totiž hraje nachlup stejně, jako předchůdce, a jak je to u některých her spíše na škodu, zde je tomu naopak. Jelikož se děj odehrává mezi osmou a devátou misí, je znalost předchozích událostí vcelku nutná a je určitě dobré hrát oba tituly brzy po sobě.

Znovu jsem si zvolil japonský dabing, trochu poupravil ovládání a pustil se do toho. Postupně jsem prošel šestici misí, což je v podstatě polovina toho, co minule, ale plnohodnotné jsou vlastně jen tři. Ty však opravdu stojí za to, především pak ta ostrovní. Mimimi si při její tvorbě nejspíše zkoušeli některé nápady, které pak využili v jejich nejnovějším a bohužel také posledním titulu. Místo stop ve sněhu tu jsou stopy v písku a plavání jsem si zde užil habaděj.

Z postav jsem se znovu snažil nejvíce využívat Yuki, ale v první misi to nešlo, a v té druhé jsem kvůli získání jednoho odznaku nemohl hrát na její flétnu. Tím se Yukiny schopnosti značně zredukovaly a musel to tak oddřít převážně Hayato v závěsu s Aiko. Podrobné statistiky po každé misi zůstaly, což je dobře. Mimo odznaků za dokončení mise za určitý časový limit jsem splnil všechny. Nově se ale i ty protichůdné dají splnit hned a zůstanou i po nahrání předchozí pozice. Není tak třeba až na pár případů mise hrát vícekrát.

Bohužel zůstaly i neduhy. Omráčení nepřátelé stále nejdou svazovat a členové týmu se sem tam zaseknou o překážku nebo o sebe navzájem. Občas mě také trochu zlobilo ovládání a nešlo mi označit některé postavy nebo pohled nepřátel. Také konečná volba, podle níž se hra jmenuje, je celkem k ničemu. Jestli Lady Chiyo zemře nebo ne, je úplně fuk. Při jedné z voleb mohlo dojít k alternativnímu konci, kde by spolu Aiko a Mugen vychovávali dítě, načež by Aiko prohlásila, že takhle to bohužel nebylo a děj by se vrátil před volbu. Po rozhodnutí se ale nestane nic, jiný je jen rozhovor s Lady Chiyo a zbytek je úplně stejný.

Jako další taktická strategie mě čeká Desperados III, které je na tom dle ohlasů snad ještě lépe, ale to se dozvím, až se k němu dostanu. V záloze mám pak Shadow Gambit a další zástup nových titulů, kterých v dnešní době vzniká nebo je v plánu až nečekaně mnoho. Po tom suchu, které zavládlo po krachu Spellboundu, je to vítaná změna.

Pro: provázaný příběh, japonský dabing, různorodé mise, pětice postav, podrobné statistiky

Proti: chybí svazování, zasekávání členů týmu o překážky a parťáky, zbytečná volba

+22

Lost Horizon

JumasJumas
Dohráno
  • PC 80
Série Secret Files je už taková německá klasika, mě však zase tolik nenadchla, především pak první díl. Animation Arts se ale překonali a oproti předchozí sérii, kde u prvních dvou dílů ještě nebyli hlavními vývojáři,  jde u Lost Horizonu o výrazný kvalitativní posun. Už hlavní menu ve formě biografu je vcelku netradiční a to není zdaleka vše, co hra nabízí.

Příběh mě zaujal hned od začátku, a i když se nejedná o nic, co by tu ještě nebylo, jeho postupné odkrývání mě bavilo. Fenton i Kim jsou zajímavé postavy a brzy jsem si je oblíbil. Hláškujícího Fentona o poznání více. Líbily se mi snad všechny lokace, ať už to byl Hongkong, Tibet, Marrákeš, Berlín, hrad Wewelsburg nebo Indie či bájná Shambala. Akorát nahrazení svastik jinými kříži mi přišlo zbytečné, ale vzhledem k tomu, že se jedná o německou hru a je známo, že ještě relativně nedávno tam byla veškerá nacistická symbolika zakázána, dá se to pochopit.

Potěšilo mě zakomponování berlínské letní olympiády. Kromě Erwina Hubera jsou však zbývající atleti vymyšlení, a tak mi ani moc nevadilo podvádění. Brit Glenn Parker je složen ze dvou Američanů a Lauri Askola se Sándorem Molnárem jsou čistě výplodem fantazie vývojářů. Navíc poslední disciplínou desetiboje je samozřejmě vždy patnáctistovka a ne skok do dálky, tam by se však asi podvádělo hůře.

Předmětů v inventáři ani aktivních míst není mnoho, a tak nedochází k téměř žádným zákysům. Nevybavuji si snad ani jednu zcela absurdní situaci, která v point and click adventurách nastává zcela běžně. Hra mi často padala a když jsem ji shodil na lištu, nešlo se do ní vrátit. Nevím, zda to bylo způsobeno novými systémy nebo Steam verzí, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Naštěstí jsem zvyklý často ukládat, takže se vždy jednalo o maximálně půlhodinový návrat.

Na konci se objevili dvě časové roviny, což mám celkem rád. Kde jinde se mi poštěstí zjistit, co se stane za 50 nebo klidně i 100 let, než ve hrách, filmech či knihách? Také se tu objevil drak, ale ten byl jak na pohled, tak i svým účelem naprosto příšerný. Bonusy po dohrání jsem využil beze zbytku. Dokončil jsem hratelnou verzi prototypu (jsou přítomny i postavy ze Secret Files), složil jednoduchou skládačku a finální souboj, který nejde prohrát, jsem si několikrát zopakoval. Navíc jsem dostal medaili za vrácení flétny fakírovi v Marrákeši. Do dvojky se určitě pustím také. I když podle všeho za moc nestojí, série dohrávám.

Pro: hlavní menu, příběh, Fenton a jeho vtipy, lokace, olympiáda, dvě časové roviny, bonusy

Proti: časté pády hry, drak

+20

Shadows: Price For Our Sins

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
Pár hledaček jsem už hrál, ale není to žánr, co bych zrovna dvakrát vyhledával. Cena za naše hříchy patří k těm horším kouskům, jednou za čas vypnout však neuškodí. V kůži mladé dívky Dylan jsem se vetřel na halloweenskou párty, kde se měla hrát deskovka, která mi tak trochu připomínala Jumanji. A stejně jako tam se hraní trochu zvrtlo a já musel ostatní kámoše vysvobodit ze spárů jakéhosi démona.

Vyrojila se na mě kupa duchů, kteří samozřejmě chtěli zlomit své prokletí a já makal, abych jako slepička každému vyhověl. Minihry byly různorodé a až na tu úplně poslední jsem je zvládl celkem bez problémů. Jen to proklaté obrázkové sudoku mi dalo zabrat. Když jsem byl v koncích, tak jsem nahlédl do jednoduše zpracované nápovědy a hned jsem věděl, jak dál. Celá hra se v podstatě odehrává během jedné noci, a tak není příliš dlouhá. V rámci žánru ale nijak nevybočuje.

Je zajímavé, jaký je v tomto typu her bordel na každém rohu. I když chápu, že je potřeba hledané předměty nějak skrýt, dalo by se to dle mě vyřešit elegantněji. S některými předměty lze hýbat a různě je kombinovat s dalšími přímo v dané lokaci a tyto interakce mě bavily ze všeho nejvíce. Musím zmínit kvalitu filmových scén, která je jedním slovem příšerná. Nečekal jsem žádné zázraky, ale před deseti lety byla grafika už trochu jinde. Někdy zase nějakou hledačku zkusím a snad budu mít při výběru větší štěstí.

Pro: různorodé minihry, nápověda, interaktivní předměty

Proti: nijaký příběh, filmové scény

+11

The Odyssey of the Mammoth

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
Her s mamuty není nikdy dost a když mi někdo zdarma nabídne zhostit se role mamutí mámy, je třeba toho využít. O Wrangelově ostrově jsem neměl ani ponětí, takže jsem se při tom krátkém putování i něco přiučil. Všechno však není tak růžové, jak se na první pohled může zdát.

Jednoduché ovládaní je vysvětleno hned na začátku hry pomocí maleb na skalách a snaží se s ním pomoci i vypravěč. Ten mi místy přišel značně otravný, především kvůli různým vtípkům, které se do hry dle mě vůbec nehodí. Samotné putování bylo celkem fajn, akorát těch lovců bylo až moc a pochybuju, že by ty jejich útoky jakýkoli jiný mamut přežil. Mimo cesty vpřed a vyhazování pralidí do vzduchu se toho ve hře moc neděje, ale ta postupná změna prostředí od podzimní krajiny přes takovou jarně letní až po zimní se mi líbila.

Narazil jsem bohužel na několik bugů. Párkrát mi nešlo odvalit kámen, jednou jsem se zasekl v lese tak, že jsem musel načíst pozici a došlo i na automatické přeskočení celé jedné kapitoly. Rozbité jsou i některé achievementy. Při prvním hraní jsem třeba získal ten za neutržení žádného zranění, ale ačív za projití hry bez smrti se neobjevil. Kromě jednoho za dokončení celého putování jsem ale nakonec získal všechny. Hru jsem samozřejmě dohrál, dokonce dvakrát, ale ačív se prostě neodemkl.

Jako studentský projekt je to určitě dobře odvedená práce a i přes výše zmíněné bugy se The Odyssey of the Mammoth hraje dobře, akorát to někdy skřípe a herní zážitek není úplně takový, jaký by být mohl. Pokud se autoři budou hrám věnovat i nadále, jistě své dovednosti vypilují a můžeme se dočkat ještě zajímavých titulů.

Pro: mamuti, poučné texty, putování, postupná změna prostředí

Proti: vypravěč, bugy

+12

Loot Hunter

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
Další hra od mých oblíbených vývojářů se vcelku povedla. Plout po moři, přepadávat při tom anglické, francouzské, španělské a pirátské lodě, vozit zboží sem a tam a získávat speciální předměty, které vylepšují vlastnosti mého plavidla, to je oč tu běží. Vypadá to jako málo, ale pro dané účely je to naprosto dostačující.

Bavil jsem se dost dlouho, bohužel jsou po čase souboje a úkoly dost stereotypní, a i když mě nikdo nenutil plnit vše, samozřejmě mi to nedalo. Ke konci jsem si připadal, jak při hraní remaku Death Rally, kde jsem u honby za posledním ačívem strávil několik dní. Tady to kvůli nalezení sta pokladů bylo asi o deset hodin více, než jsem měl nahráno do té doby, a to už bylo opravdu jen kvůli zkompletování všech ačívů. Mapy pokladů jsou totiž docela vzácné a je škoda, že vše ostatní se dá splnit daleko dříve, takže hra už nic nového nenabídne.

Postupně jsem si kupoval lepší a lepší lodě a různé nové funkce, až jsem se dostal ke galeoně. Na začátku mi přišla hrozně drahá, ale na konci jsem se topil v milionech a její cenovka mi přišla až směšná. Když jsem pak získal i nějaké ty speciální předměty, byl jsem při správné bitevní strategii téměř neporazitelný. Stále se však objevovaly lodě s vyšší úrovní, které jsem nemohl porazit po celou dobu.

Na hře mi nejvíce vadilo asi už zmíněné zasekávání o ostrovy, kterých bylo po mapě rozmístěno opravdu hodně. Dalo se na to ale zvyknout a ke konci už jsem to bral jako automatiku. Určitě na Hrábě v trávě nezanevřu a někdy zas vyzkouším nějaký další kousek z jejich portfolia.

Pro: přepadávání lodí, speciální předměty, nákup lepších lodí a nových funkcí, poklady

Proti: časem stereotypní souboje a úkoly, vzácné mapy, zasekávání o ostrovy

+11

Nikopol: Secrets of the Immortals

JumasJumas
Dohráno
  • PC 45
White Birds Productions nebylo nijak úspěšné studio, ale protože za ním stál Benoît Sokal, musel jsem adventury od těchto vývojářů vyzkoušet. Paradise i Sinking Island za hraní stály, Nikopol jsem však dlouho odkládal a nejspíše jsem věděl proč. Mimo to, že se ovládá jako Mystovky a pohled na dění na obrazovce je tak z vlastních očí, tak mě nelákal ani příběh. Že se zrovna na tomto titulu nijak nepodílel Sokal je bohužel hodně znát.

Ten nádech Pátého elementu díky létajícím autům je sice fajn, ale nějací mimozemští egyptští bohové jak vystřižení z Hvězdné brány a k tomu další prapodivní tvorové? Ne, to opravdu nejde brát vážně. Komiksy, nebo přesněji grafické romány, si určitě shánět nebudu. I když z nich hra čerpá jen částečně, nevěřím tomu, že by mě chytly. Paříž v roce 2023 pokud vím takhle nevypadala a stále nevypadá. Autor předlohy udělal chybu, že příběh zasadil do příliš blízké budoucnosti. Dle mě je ideální volit zasazení sto a více let od současnosti, protože i když se nic z toho třeba nevyplní, nikdo se tím nemusí trápit.

Jde o hrozně krátkou záležitost, což je ale ve výsledku asi dobře. Aktivních míst ani předmětů v inventáři není mnoho, takže zákysy hrozí snad jen u pár rébusů. I na ty se ale dá po menším tápání přijít. Akční pasáže jsou příšerné, naštěstí se hra před jejich započetím vždy sama uloží, a nemusel jsem tak štrachat manuálně uloženou pozici půl hodiny zpět. Ze Sokalova portfolia, kam česká Wiki Nikopol chybně řadí, mi zbývá už jen Amerzone. To ovládáním připomíná právě Nikopol a nejspíš proto jsem se do hry ještě nepustil. Někdy to však napravím.

Pro: nádech Pátého elementu, krátká herní doba

Proti: příběh, hratelnost, akční pasáže

+13

Československo 38–89: Atentát

JumasJumas
Dohráno
  • PC 75
Interaktivní filmy nejsou zrovna žánrem, který bych nějak moc vyhledával, pro Atentát lze však asi těžko najít nějaký vhodnější, který by ve výsledku fungoval lépe. Té interaktivity tu moc není. Některé otázky však rozhovory nasměrují jinam nebo je případně hned ukončí, a tak má jejich volba poměrně zásadní vliv. Ne všechny zpovídané postavy jsou čistě kladné, což je určitě plus, protože ani za války nebylo vše jen černé nebo bílé.

Líčení válečných hrůz skrz fiktivní příběh je dobrý nápad. I když by nějaké skutečné vyprávění asi zapůsobilo ještě více, takhle je to dle mě zcela dostatečné. Díky rozhovorům a encyklopedii jsem se dozvěděl několik nových informací, případně si některé věci upřesnil, takže jako výuková hra funguje Atentát přímo skvěle.

Komiksové zpracování historických scén, doprovázené dobovými fotografiemi či filmovými záběry, mi sedlo a je trochu škoda miniher, které zde jsou opravdu mini. Chápu, že autoři příliš nechtěli narušovat plynulost děje, ale i tak bych si představoval trochu propracovanější hříčky. Zaujala mě hudba, která mi byla něčím povědomá. Až v závěrečných titulcích jsem zjistil, že jí má na svědomí skupina DVA. S Amanitou jsem si Atentát opravdu nespojil.

Pro: větvení rozhovorů, ne jen černobílé postavy, líčení válečných hrůz, encyklopedie, komiksové scény, hudba

Proti: málo interaktivity, minihry

+18

Tragédie Ruprechta Falckého

JumasJumas
Dohráno
  • PC 75
Spytihněvovu tvorbu sleduju už dlouho a mimo arkády Nex 43: Kov na kov a střílečky z pohledu první osoby HROT (takže první a prozatím poslední hry) jsem od něj hrál vše, na čem pracoval napříč všemožnými týmy, v nichž působil. Legie byla skvělá, ale co mohu čekat od Ruprechta jsem vůbec netušil. Jen to, že je inspirován filmy Karla Zemana a že jde o šílenou arkádu.

Z počátku jsem nevěděl, jak montgolfiéru ovládat, ale po pár ohnivých karambolech jsem se tu správnou koordinaci klávesnice s myší naučil a sestřeloval nepřátele po stovkách. Vypadá to, že jediným cílem hry je dosažení co nejvyššího skóre, ale není tomu tak. Skóre zde hraje hlavní roli, nezanedbatelné jsou však také vedlejší aktivity, které oživují hratelnost. Vyletěl jsem tak do vesmíru, nechal jsem se spolknout obří rybou nebo prohledával mořské hlubiny, abych zkompletoval celou posádku montgolfiéry. To mě bavilo ze všeho nejvíce a musím ocenit, jak to má Spytihněv promyšlené.

Z perků, tedy šperků, jsem si nejvíce oblíbil sestřelování nepřátelských kulí (asi nejdůležitější šperk) spolu s přitahovací kotvou. Lákavý je samozřejmě násobitel skóre, ale ta možnost zaháknout výbušný sud a využít ho, když se dostanu do úzkých nebo proti kohoutímu plavidlu je k nezaplacení. Ostatní šperky jsou dobré na vyzkoušení, ale až na pomoc při plnění některých achievementů nebo vyblbnutí jsem pro ně využití nenašel.

Nejtěžší úkol je beze sporu získání a vynesení dvou hvězd na oblohu. Nevěřil jsem, že se mi to povede, protože po prvním sestřelení kohoutího plavidla začíná vše od znovu, ale s vyšší obtížností. Nakonec se však zadařilo a dokonce jsem tuto smyčku, jak to autor nazývá, několikrát zopakoval. Získal jsem všechny stránky kroniky a dozvěděl se tak celý bláznivý příběh, zničil jsem 11111 nepřátel a vystřelil přes 270 tisíc kulí, takže si myslím, že jsem už vyzkoušel vše, co hra nabízí. Také jsem v ní nechal víc, jak dvacet hodin a vracet se k ní už nebudu.

Pro: inspirace filmy Karla Zemana, montgolfiéra, kompletace posádky, šperky, příběh

Proti: sestřelování nepřátel po čase omrzí, někdy až moc bláznivé

+17

Jurassic Park: The Game

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
Po Návratu do budoucnosti je Jurský park teprve druhou epizodickou sérií od Telltale, do níž jsem se pustil. Žádná další už mě ale neláká. Do budoucna bych mohl uvažovat o Wolf Among Us, ale spíše se poohlédnu jinde.

Filmová hudba od Johna Williamse v čele s ústředním motivem mi připomněla mé nadšení při sledování původních devadesátkových dílů od Spielberga a možná si po dohrání pustím i ty novější Jurské světy. Provázaní s prvním filmem, ke kterému jsem musel dozrát, protože už je to dlouho, co jsem ho viděl naposledy, je skvělé, a takhle nějak bych si filmové hry představoval. Příběh se po chvíli ubírá jiným směrem a má spoustu děr, mě však stačil a všudypřítomní dinosauři mi vše vynahrazovali.

Lepší název pro hru by byl asi QTE: The Game. Časově omezené akce obecně rád nemám, ale tady je tolerance stisknutí správných kláves vcelku velká, takže jsem kvůli zisku zlaté medaile opakoval jen pár úseků a rozhodně ne tolikrát, aby se mohla dostavit frustrace. Navíc se po několika sériích hra sama uloží a není třeba vždy správně zareagovat na první dobrou. Více klasického adventuření by zde ale samozřejmě neuškodilo.

Postavy, alespoň ty, co přežily, mi byly sympatické a nechybí ani klasický přechod těch z počátku kladných na temnou stranu. Výběr odpovědí v rozhovorech je úplně jedno a jediná zásadní volba, kterou hra nabízí, je na samotném konci, přičemž o rozhovor vůbec nejde. Vyzkoušel jsem si obě možnosti a každá má něco do sebe. Případnou dvojku bych uvítal, ale ta určitě nebude. Snad se někdy dočkám klasické point and click adventury z tohoto prostředí, s největší pravděpodobností však tohle přání zůstane nevyslyšeno.

Pro: filmová hudba, provázání s prvním filmem, dinosauři, hlavní postavy

Proti: až moc QTE, málo klasického adventuření

+16

The Abbey

JumasJumas
Dohráno
  • PC 65
Jak to nejlépe napsat? Asi takhle. Hříšné opatství jsem nainstaloval 20. ledna, ale dohrál jsem jej až dnes, 2. února. Ne, že by hra byla tak dlouhá nebo jsem neměl čas na hraní, ale z počátku mě prostě nebavila. První dva akty jsou příšerně nudné a já si říkal, jestli radši nezkusím něco jiného. Už ani nevím, kdy naposledy jsem přemýšlel nad tím, že bych něco nedohrál, ale pár let už to bude.

Hecnul jsem se a pokračoval dál a hle, poté, co jsem na začátku třetího aktu sestoupil do krypty, mě The Abbey najednou chytlo a na konec jsem se dostal za dva večery. Říkal jsem si, čím by to tak asi mohlo být a asi jsem na to přišel. V prvních dvou aktech to totiž bylo hlavně o rozhovorech a lítání od jednoho mnicha ke druhému, ale pak přišlo na řadu to pravé adventuření, tedy sbírání předmětů, jejich používání a sem tam nějaký ten rébus. To jsou přesně věci, které na adventurách nejvíce zbožňuji.

Kreslená grafika je skvělá a ačkoli si hry podle ní většinou nevybírám, zde byla jedním z hlavních aspektů, proč jsem se do Hříšného opatství nakonec pustil. Hned úvodní intro s cestou k opatství na vrcholu hory na mě silně zapůsobilo a nebýt té zmíněné první půlky, nejspíše bych šel s hodnocením daleko výše. Dokonce i těch nelogických prvků a kombinací tu není až tak moc, i když nemohu říci, že šlo vše jak po másle.

Vrah mě trochu překvapil, spíše jsem podezříval Segunda, který však také nebyl bez viny, ale tak je to nejlepší, když do poslední chvíle není jasné, kdo je hlavním strůjcem všeho zla. A ne, vrahem není zahradník, Arcadio je asi nejlepší postavou ve hře, i když se vybarví až ke konci. Konec dle mě byl až moc ukecaný a trochu překombinovaný. Některá vysvětlení, která Leonardo pronesl, mi přišla dost absurdní. Shrnul bych to asi takto. The Abbey mě ve výsledku bavilo, ale znovu se do něj už pouštět nebudu, protože ten začátek už bych podruhé asi nepřekousl.

Pro: třetí a čtvrtý akt, rébusy, kreslená grafika, intro, Arcadio

Proti: první dva akty, ukecaný a překombinovaný konec

+13

Annotation of Love

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
Soubor tří miniher, které řádně procvičily mé reflexy a především pak mé zápěstí. To jsem měl po poslední minihře pěkně namožené a trochu jsem litoval, že mám potřebu plnit všechny achievementy, což zde znamenalo dohrát všechny minihry minimálně desetkrát.

Těžko říci, jestli se mi více líbila Konkubína nebo Jako poslední den žijem. Obě minihry i obě písničky jsou hodně povedené. Ve skocích přes šípy jsem svůj um postupně zdokonalil, kdy mi dělaly problémy v podstatě jen dva šípy nad sebou a pexeso je o paměti a o štěstí, aby byly k sobě pasující kartičky na tom správném místě. Nakonec je asi mírně lepší druhá jmenovaná, protože píseň je propojená s obrázky a spousta jich je v textu zmíněna.

Co však vím jistě je, že Minimální trvanlivost je ze všech nejhorší. Na začátku na mě talíře létaly tak pomalu, že bych je nejspíše stihl rozbíjet i při pití čaje a ke konci se zase objevovaly v takové rychlosti, že se mi podařilo trefit tak každý třetí nebo čtvrtý. Píseň je také nejméně povedená a jak mi Konkubína připomínala Divokýho Billa a Jako poslední den žijem Kryštofy, tak Minimální trvanlivost mi nepřipomínala nic a byl jsem rád, když po všech pokusech konečně dohrála. Vypínat zvuk mi přišlo u hry, kde je hudební podkres vcelku důležitým prvkem, už moc, i když jsem na to jednou pomyslel.

Pro: minihry a písně Konkubína a Jako poslední den žijem

Proti: minihra a píseň Minimální trvanlivost

+9

Cold Blooded Cube

JumasJumas
Dohráno
  • PC 45
Chladnokrevná kostka je zajímavý herní počin s krátkou herní dobou, u kterého jsem se ani nestihl nudit. Ovládání je to asi nejjednodušší možné, a kdyby nebylo napsané na obrazovce, stejně bych na něj ihned přišel.

Trochu si tu započítám. Kostka dostojí svému přízvisku a ve čtyřech z patnácti úrovní (včetně interaktivního menu) střílí do zad jednoho kostkáče za druhým (celkem jich je šest, takže se žádný velký masakr nekoná). Hra obsahuje pouhé čtyři achievementy, jejichž splnění je tak triviální, že snad ani nesplnit nejdou. Přesto se mi podařilo jeden vynechat a získal jsem jej až při druhém průchodu.

Napíšu to takhle, dvě Eura bych za to nedal, a když ano, požádal bych o vrácení, ale těch třicet centů se dá oželet. Minimálně hudba a (doslova) pár úsměvných situací za necelých osm korun stojí.

Pro: hudba, pár zábavných momentů

Proti: krátké

+9

JedličkaCZECH

JumasJumas
Dohráno
  • PC 15
Druhou hrou od Lightning Softu, kterou jsem dohrál, je tento skvost. Na rozdíl od Assassins Creed: Demake však JedličkaCZECH nenabízí nic převratného a jde jen o to, rozvézt stromky po městečku.

Dohráno je za pár minut, ale to bych to nebyl já, kdybych si nevytyčil i nějaké další cíle. Tím prvním bylo dosažení nezáporného skóre, což nebylo až tak moc složité. Hlavní metou však byl zisk všech sedmiset bodů, a to už byla opravdu výzva. Ztrátě bodů za přejíždění občanů Leňákova se dá vyhnout, po naučení se tras ostatních aut lze předejít i nehodám, ale vyvarovat se jízdě po chodníku? To chce mimo umu i opravdu velkou dávku štěstí. Přišlo mi totiž, že někdy se okraj chodníku nalézal přímo na vozovce a vyžádalo si to hodně restartů, než se vše povedlo a kýženého cíle jsem nakonec dosáhl.

Stejně jako Redovi hra i mě při prvním spuštění hlásila nějakou chybu a následně naběhla bez hudby a většiny zvuků. Po několika neúspěšných pokusech o doručení stromků se mi však nainstalovaly aktualizace systému, tak jsem byl nucen restartovat počítač. Po restartu Jedlička běžela úplně bez problému a i ty vánoční songy se samy od sebe začaly přehrávat. Pohled shora je mi sympatický a úplně hnusná hra to není, takže na připomenutí vánoční atmosféry mi posloužila dobře. Jestli však ještě budu zkoušet něco dalšího od stejných tvůrců teď opravdu nedokážu potvrdit ani vyvrátit.

Pro: vánoční atmosféra, pohled shora

Proti: krátké, chodníky, kam se podíváš, bugy

+11

Syberia: The World Before

JumasJumas
Dohráno
  • PC 90
U čtvrté Syberie jsem byl zpočátku hodně opatrný. I přes pozitivní ohlasy ze všech stran mám pořád v hlavě trable s předchozím dílem. Ten jsem si předobjednal a rozehrál ho hned v den vydání, ale vyšel v takovém stavu, že mi předobjednávání hodně znechutil. Obavy však nebyly na místě, protože na The World Before si tvůrci dali opravdu hodně záležet.

Po shlédnutí souhrnu prvních třech dílů a úvodním seznámení se s novou zajímavou postavou Danou Rozeovou jsem si říkal, co to sakra udělali s Kate? Hlas má sice stále stejný, ale proč jí ostříhali na kluka a stala se z ní bisexuálka? Naštěstí tento stav trvá jen chvíli, a brzy po smrti spoluvězeňkyně a dlouhé cestě na motorce napříč Evropou je vše při starém. Znovu zde zanechal svůj odkaz Hans, který procestoval snad celý světadíl a všude po něm zůstala spousta automatů. Znovu jsem se shledal s Oskarem, i když v jiné formě, než jsem byl zvyklý. 

Příběh obou hlavních charakterů, v němž je spousta nečekaných zvratů, je čím dál tím více propojen a mimo Kate, pátrající po Daně a Dany, která coby Vageran musí čelit extremistickému Hnědému stínu, občas došlo i na další postavy. S Leni jsem si na vlastní kůži vyzkoušel němý interaktivní film, s Oskarem jsem několikrát pomohl Kate v dalším postupu a s Leonem jsem navštívil fiktivní zemi Baltayar, kde jsem našel a ošetřil sněžného muže.

Vaghen, hlavní město středoevropského státu Osterthal, je tramvají spojen s ostrovem Baden a na těchto dopravních prostředcích je tak napsáno Vaghen-Baden, což nápadně připomíná německé město Baden-Baden. Hlavní hudební motiv, vaghenská hymna, je opravdu úžasný a za celou hru se mi neoposlouchal. Pomohlo k tomu jistě i více různých verzí. Ovládání, které mi hra zvlášť ke konci možná až příliš často brala z ruky, je daleko lepší, než ve třetím dílu, ale i tak to občas chtělo hodně kliků, abych se dostal tam, kam jsem chtěl, především kvůli neposedné kameře. Na klasický Point and Click systém prostě nic nemá.

Narazil jsem na jeden vcelku zásadní bug, který mi znemožnil pokračovat, ještě, že si po zkušenostech z trojky po pár kapitolách vždycky zálohuju uloženou pozici, takže stačilo opakovat asi půl hodiny. Je otázka, zda bez hlavního tvůrce je studio Microïds schopno v sérii pokračovat. Na konec by se určitě navázat dalo. Moc tomu ale nevěřím, protože Dana s největší pravděpodobností nežije (vždyť by ji bylo v roce, kdy se hra odehrává, pětaosmdesát, což není moc pravděpodobný věk, vzhledem k tomu, co všechno prožila). Se současným zakončením Sokala jsem však spokojen, takže bych nechal tuto jedinečnou tetralogii u ledu a neriskoval, že bude odkaz jejího tvůrce pošramocen.

Pro: souhrn předchozích dílů, Kate, Dana, automaty, Oskar, příběh, němý interaktivní film, sněžný muž, vaghenská hymna

Proti: hra možná až příliš často bere ovládání z ruky, Game Breaking Bug

+18

Boris and the Dark Survival

JumasJumas
Dohráno
  • PC 50
Musím se přiznat, že Bendy and the Ink Machine jsem nehrál a s největší pravděpodobností ani nebudu. Na Borise jsem narazil vcelku náhodou, když byl ve slevě za nějaké to půleuro a ani zde jsem neplánoval, že ho spustím. Nakonec jsem ho vyzkoušel, ale kdyby ne, vůbec nic by se nestalo.

Z počátku jsem chvíli tápal, co je třeba dělat, protože bejvák Borise je celkem rozlehlý. Po jeho prozkoumání už jsem byl v obraze a jakmile jsem sjel výtahem dolů nebylo co řešit. Je prostě třeba posbírat šest různých věcí zahrnujících kosti, gumový zvon nebo třeba srdce. Proč těchto zásob, jak se předměty souhrnně nazývají, potřebuje Boris tolik, je mi doteď záhadou.

Aby to nebylo tak jednoduché, po chvíli se v úrovni objeví Ink Bendy, který mě po zahlédnutí nebo sebrání posledního předmětu začal pronásledovat a pokud mě dostihl, musel jsem začít znovu od začátku v nově vygenerované úrovni. Občas Ink Bendyho vystřídal The Projectionist, který mi připomněl Projector Face, a když jsem nevědomky pustil na svobodu Butcher Gang, narazil jsem někdy i na ten. Tři potvůrky najednou opravdu nebyly nic příjemného.

Hra nemá achievementy, ale i tak jsem prostě chtěl posbírat vše, co šlo. Problém je v tom, že šance na nalezení předmětu není vysoká, a asi tak od 25. dne už jsem nenacházel kousek plakátu, gramofonovou desku, svíčku, pojistku nebo klíč v každé úrovni. Nakonec jsem zkompletoval vše a jediné, co mi hra nenabídla, byl speciální level číslo 414 s Borkisem, což není nic, kvůli čemu bych v ní pokračoval.

Největším problémem Borise je stereotyp, který se dostaví už po pár úrovních. Jde totiž stále o to samé a odměny za nasbírané předměty ze skříněk v podobě nových songů, variace Arkanoidu, krátkých příběhových scén nebo hratelných postav, které jsou horší, než Boris, nejsou nijak motivační. Pokud by si tedy někdo Borise plánoval zahrát, můžu mu hned sdělit, že stačí odehrát tak deset nebo patnáct dní, a pak klidně na Steamu požádat o vrácení peněz. Nic nového hra totiž nenabídne.

Pro: Boris, Arkanoid, taneční kreace

Proti: stereotyp, žádné achievementy

+9

Scratch Car Logo Quiz

JumasJumas
Dohráno
  • Android 50
Po stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů jsem se pustil i do stírání a poznávání znaků automobilek. Tady už jsem si nebyl tak jistý, jako v předchozí hře a už v počátečních kolech jsem měl problémy poznat všech dvacet znaků. Časový limit, který se postupně snižoval, mi v tom také zrovna moc nepomáhal. 

Stále se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže nebyl až tak velký problém se ty neznámé znaky za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost Škodovky, Porsche nebo Trabantu, ale vzhledem k tomu, že 240 znaků je v rámci automobilek opravdu hodně, odhalil jsem i spoustu těch, které jsem nikdy před tím neviděl.

Chyba s označením špatné odpovědi ještě při stírání se bohužel vyskytuje i zde, takže jsem některá kola musel ne vlastní vinou opakovat. Zkoušel jsem sem tam využít i některé pomocníky, ale po chvíli došlo k jejich vyčerpání a znovu použít jsem je mohl za poplatek, který jsem samozřejmě hradit nechtěl. Hra se dá ale v pohodě dokončit i bez placení.

Znovuhratelný tento titul zrovna není, ale jelikož je k dispozici spousta jemu podobných, není to až takový problém. Na rozdíl od svého předchůdce mi zde počet úrovní bohatě stačil a opravdu netuším, jestli vůbec ještě nějaké další automobilky existují. Ke konci jsem už nepoznával skoro nic a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Pro: postupné narůstání obtížnosti, Škoda, Porsche

Proti: neměnné pořadí znaků, bugy, ke konci už nezábavné

+6

Someday You'll Return

JumasJumas
Dohráno
  • PC 95
Promrhal jsem příležitost. Mohl jsem si pořídit parádní artbook do sbírky, ale říkal jsem si, že na koupi je času dost. Nebylo. Nejspíše vyšel jen v malém nákladu a po zhruba dvou měsících byl fuč. Sakra jak mě to mrzelo. Při svém pravidelném prolézání bazarů se mi však poštěstilo a nenarazil jsem jen na jednu Xzone edici, ale hned na dvě (jednu už si hýčká Pluto). Teď radši nakupuji tyto parádní kousky v předprodeji nebo velmi brzy po vydání, protože přijít o takovou pecku a pořídit si jen samotnou digitální kopii by byla věčná škoda.

Českomoravská příroda je zde zpracována opravdu skvěle a kráčet po ní je radost. Všude zpívají ptáci a dostal jsem se na přírodní a historické památky opatřené QR kódy jako je Kozel, hrad Cimburk, Moravský kras či Pravčická brána, po níž se jinak, než virtuálně, jen těžko projdu. Opravdu mě láká tahle místa navštívit i v reálu. Červené, žluté, zelené nebo modré turistické značení na stromech, typické ukazatele či mapy a informační tabule na mě působily, jako bych šel u nás za město. Tento pocit ve mne snad ještě žádná jiná hra nevyvolala a jedná se o jednoznačnou přidanou hodnotu, kterou mimo našince mnoho hráčů neocení. Jít s tímhle na trh a vědět, že pět let tvořím něco jen pro malé publikum, chce koule. Naneštěstí na to Krabicáci doplatili a bohužel se nedostavily takové prodeje, jaké si představovali. Ještě, že přispěchala na pomoc Bohemka a pomohla s vydáním přepracované Director's Cut verze, na níž se snad studio alespoň částečně zahojí.

Daniel není žádný sympaťák. Ke všem, a zvláště pak ke své rodině, se choval příšerně. Sám jsem rodič a nepopírám, že mi někdy neujedou nervy a v rozčilení se nechovám zrovna příkladně. Samozřejmě zbytečně. To, co jsem se však na hlavního protagonistu postupně dozvídal, mě někdy až šokovalo. Přesto si myslím, že (odvážná) sázka na věčně naštvaného antihrdinu byla od vývojářů dobrým tahem a působil tak o mnoho lidštěji, než nějaký svatoušek, který by byl na tohle zrádné místo zatažen zcela omylem. Nejprve mi vadilo to nadpřirozeno a hlavně hororové pasáže, protože mě oboje rušilo od virtuálního turismu, ale nakonec bylo nadpřirozeno skvěle zakomponováno v rámci příběhu a pasáží s potvorami zase nebylo tolik a navíc jsem se je naučil celkem snadno procházet, zvláště pak po získání ochranného totemu. Jen časově omezených částí, hlavně záchrany Ley, se mohli vývojáři vyvarovat.

Výroba lektvarů mě většinou nebaví, ale tady tomu bylo naopak. Byla jednoduchá a šlo si nasbírat květiny a houby do zásoby a dobré je, že hra na jejich tvorbu netlačí. V podstatě je nutné uvařit několik různých lektvarů jednou, výjimečně vícekrát, a pak už je jen na hráči, zda si bude chtít zhoršit nebo naopak vylepšit svou karmu či získat všechny vzpomínky. Mě se to podařilo a mimo odhalení celého Stelina deníku jsem posbíral i všechny skautské odznaky, jakési kešky s mýty a legendami, celou pohádku, mnohdy netradičně schované obaly od bonbonů (například v přeplněné kadibudce) nebo úžasné kytarové songy, které jsem si posléze mohl i zabrnkat.

Možná má krátká skautská minulost, táborové zkušenosti nebo i těžkosti při shánění Someday You'll Return zapříčinily, že ke hře, která mne před vydáním ani moc nezajímala, mám takový trochu specifický vztah. Zůstala spousta nezodpovězených otázek, jejichž vyřešení si mohu jen sám domýšlet a jak to ve hrách nebo filmech nemám rád, tady mi to nevadilo a vlastně se mi to i líbilo. Když to vezmu kolem a kolem, tak nejde o nějaký zásadní titul, který by výrazně vybočoval, ale všechny ty prvky, zmíněné v komentáři, celý ten výsledný mix mi náramně sedl. Navíc mi chyběl poslední achievement The Beast a ke hře jsem se tak vrátil dříve, než jsem čekal. Už dlouho se mi nestalo, že bych hru hned znovu rozehrál a po deseti dnech i dohrál.

Pro: Českomoravská příroda, Cimburk, Pravčická brána, turistické značení, pocit blízkosti, antihrdina Daniel, příběh, výroba lektvarů, mýty a legendy, hudba

Proti: časově omezené části (především záchrana Ley)

+30

Scratch Football Logo Quiz

JumasJumas
Dohráno
  • Android 55
Nikdy by mě nenapadlo, že taková blbost, jako je stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů, může být tak chytlavá. Myslel jsem si, že mám znaky v malíku a zpočátku to tak i vypadalo, protože jsem jich v prvních kolech nejlehčího světa poznal vždy minimálně osmnáct z dvaceti. Postupně se však vyčerpaly ty nejznámější, a mé skóre se zhoršovalo. Navíc se časový limit s každou obtížností snižoval o tři vteřiny a z pohodlných dvanácti nakonec bylo pouhých šest.

Ve hře se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže není problém se ty neznámé týmy za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost českých klubů, včetně Hradce a celkově šlo o zajímavou směsici z celé Evropy.

Občas se mi označila špatná odpověď ještě u stírání, nevím sice jistě, zda jsem ji omylem neoznačil sám, ale mám trochu podezření, že je to chyba hry, protože pak většinou byl zčásti setřen i následující obrázek. Pomocníky jsem nevyužíval, protože na ně prostě nebyl čas.

Kvůli neměnným znakům má "Fotbal logo kvíz. Stírací klub" (krásný název z českého Google Play) takřka nulovou znovuhratelnost a jedinou motivací je asi jen celkové skóre. Já se však soustředil na hvězdy a po jejich zkompletování můžu hru s čistým svědomím odinstalovat. Na ukrácení dlouhé chvíle se ale hodí perfektně, i když bych uvítal více úrovní.

Pro: chytlavé, postupné narůstání obtížnosti, české kluby, Hradec

Proti: neměnné pořadí znaků, bugy, málo úrovní

+8

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

JumasJumas
Dohráno
  • PC 90
Předtím, než jsem spustil Šógunovi čepele, jsem i přes pozitivní ohlasy měl jisté obavy. Ty však byly brzy rozptýleny, protože přesně takhle jsem si představoval moderní podobu Commandos či Desperados a je vidět, že jsou vývojáři nejspíše velcí fandové těchto sérií, z nichž si hra bere jen to nejlepší a k tomu přidává několik převážně povedených inovací.

Postupně se mi pod ruce dostala pětice postav, a to hbitý ninja Hayato, statný samuraj Mugen, vysloužilý odstřelovač Takuma, mistryně převleků Aiko a mladá dívka Yuki, která mi přišla nejuniverzálnější a jejích služeb jsem využíval s přehledem nejvíce. Příběh je plný klišé a hlavní záporák je jasný asi od půlky hry, ale že mi zemře hratelná postava jsem opravdu nečekal. Nemohu opomenout ani povedený soundtrack a rozsáhlé nastavení, kde si šlo zvolit i jazyk dabingu. Jelikož jsem hrál za Japonce v Japonsku, místo tradiční angličtiny jsem si vybral právě japonštinu a rozhodně jsem chybu neudělal. Shadow mod jsem využíval jen když to bylo nezbytně nutné, především na větší skupinky nepřátel, jinak mám radši likvidaci po jednom.

Po každé z misí, odehrávajících se ve dne i v noci ve městě v mokřinách nebo zasněženém prostředí, jsem byl odměněn podrobnými statistikami, ze kterých jsem vyčetl spuštěné poplachy, nalezená těla nebo utržené zranění, počet uložení a nahrání pozice, kolik jsem zabil nepřátel i civilistů z kolika nebo kolik jich zabili jednotliví členové týmu a čím. V prvních třech statistikách jsem měl vždy nulu. Achievementy jsem získal všechny až na jeden, který je za zkompletování odznaků. Těch jsem vždy splnil minimálně pět (někdy i osm), ale ty časové, nezabíjecí nebo dokonce neukládací opravdu plnit nebudu, protože bych to dělal hodně na sílu a vytratila by se pro mě veškerá zábava, kterou při hraní taktických strategií zažívám.

Hra není dokonalá a najde se v ní i pár negativ. Zasekávání členů týmu o různé překážky je vcelku běžné, ale občas se mi postava zasekla tak, že se již dále nemohla hnout z místa a jediným řešením bylo nahrání uložené pozice. Úplně poslední budova také nebyla zrovna něčím, co bych vyzdvihoval a mimo to, že mi kvůli své výšce často překážela ve výhledu, i když jsem na ní ještě ani nebyl, její zdolávání mě moc nebavilo. Největší výtku však mám k omračování, které dle mě trochu postrádá smysl, jelikož nejde omráčené nepřátele svazovat, a tak se po chvíli proberou a vytvářejí problémy. Všechny mise tak trochu zbytečně končily krvavými jatky.

Určitě si zahraji i rozšíření s Aiko v hlavní roli, Desperados III a pirátské dobrodružství Shadow Gambit, po kterém se Mimimi bohužel rozpadli. Snad to po nich někdo převezme a další kvalitní taktické strategie se nedočkám znovu až po devíti letech, jako tomu bylo po vydání Helldorada, kdy vyšlo právě Shadow Tactics: Blades of the Shogun a symbolicky tak navázalo na zkrachovalé (taktéž německé) studio Spellbound.

Pro: pětice postav, Yuki, soundtrack, japonský dabing, různorodé mise, podrobné statistiky

Proti: zasekávání členů týmu o překážky, zdolávání poslední budovy, chybí svazování

+24

Grimace’s Birthday

JumasJumas
Dohráno
  • Browser 60
Grimaceho narozeniny jsou první hrou primárně vyvíjenou na Game Boy, respektive jeho barevnou variantu, kterou jsem hrál. Nejde sice o nijak velký titul, ale je zdarma hratelný v prohlížeči, tak jsem jej vyzkoušel a asi tak za půl hodinky dohrál, včetně sesbírání všech milkshaků.

K plošinovkám se poslední dobou dostanu většinou jen na konzoli s Romčou, občas si však nějaký menší kousek střihnu i sám na PC. Časové limity nemám příliš v lásce, ale tady jsou nastaveny celkem rozumně a jen párkrát se mi stalo, že jsem nějakou úroveň musel opakovat kvůli jejich vypršení. Naopak hra odpouští i nějaké to menší zdržení a není třeba jet úplně na krev.

První dvě úrovně na skateboardu mi moc nevyhovovaly a lépe se mi Grimace ovládal při chůzi po svých, což byl bohužel případ jen třetího levelu, protože v tom posledním létal v bublině. Další dva herní módy jsem nezkoušel a ani to neplánuji, především proto, že se v nich jezdí na skatu. Hlavní kampaň by mohla být delší a její krátkost je asi největší slabinou hry, Grimace ale minimálně za vyzkoušení určitě stojí.

Pro: freeware, sbírání milkshaků, rozumně nastavené časové limity, třetí úroveň

Proti: první dvě úrovně, krátké

+15

Fish Fillets

JumasJumas
Dohráno
  • Android 70
Nikdy jsem nezamýšlel, že si někdy zahraji tuhle logickou hru, známou svou vysokou obtížností, a že ji dohraji už vůbec ne, ale stalo se. Nebýt Android verze, nejspíše bych o Fish Fillets zájem nikdy neprojevil, ale na dotykovém zařízení se to zdálo jako dobrá volba a svého rozhodnutí určitě nelituji.

Ze začátku je to snadné a většina úrovní z Rybího domečku slouží jako taková rozcvička. Jakmile se ale mapa začne větvit a odemkne se více levelů, obtížnost značně naroste. Už Vrakoviště ukáže, kam až jsou vývojáři schopni zajít, ale ani Silverova loď, Město v hlubinách, Ztroskotané UFO, Korálový útes, Jeskyně pokladů, Smetiště a Tajný počítač nezůstávají pozadu. Zvláště pak finální úrovně jednotlivých větví zaberou hodně času a každé posunutí předmětů je třeba řádně promyslet.

Jako nejlepší mi přišla úroveň s názvem Oblíbené položky, která se odehrává na ploše operačního systému počítače a je zde třeba projít i původní pracovní verzi Fish Fillets. Počet tahů jsem fakt neřešil a hlavně jsem chtěl jednotlivé úrovně dokončit. Byl jsem rád za možnost ukládání, i když pouze na jedinou pozici. Jen jednou se mi podařilo vyrovnat nastavené skóre, ale nepřekonal jsem jej ani jednou.

Obě rybky, pracující pro FDTO neboli Fakt Děsně Tajnou Organizaci, hází jednu vtipnou hlášku za druhou. Nejde však o žádný pubertální humor, tak typický pro tehdejší české adventury, ale o opravdu trefné narážky, které mě rozesmály i teď. Mimo Akt X nechybí ani odkazy na film Bohové musejí být šílení nebo na Tetris.

Často jsem oba rybí agenty zabíjel schválně, protože jsem byl z toho zdlouhavého řešení už frustrovaný. Hned se mi tím ulevilo a mohl jsem zase pokračovat. Možná se někdy dostanu i k pokračování, ale určitě to nebude hned, protože toho přemýšlení bylo dost na hodně dlouhou dobu.

Pro: spousta úrovní, úroveň Oblíbené položky, ukládání, trefný humor

Proti: často až frustrující obtížnost

+31

Damnation

JumasJumas
Dohráno
  • PC 40
Steampunk western se nevidí až tak často. Už jen toto zasazení přece musí přinést nějaké plusové body a chtělo by to hodně umu, aby se z takové hry stal propadák a došlo až k zániku studia. V Blue Omega Entertainment takoví machři byli a nedlouho po vydání Damnation opravdu došlo na nejhorší.

Z počátku jsem si říkal, že vůbec nejde o špatný kousek a určitě se u něj budu dobře bavit. Prvních pár skákacích pasáží a několik přestřelek bylo vcelku ucházejících a neviděl jsem moc důvodů, proč by mělo dojít ke zhoršení. Jenže on se nedostavil ani žádný vývoj. Stále dokola šlo jen o skákání, které mě bavilo pořád a sem tam se objevily i nějaké prvky, které mě přiměly trochu přemýšlet. Opakujících se přestřelek jsem se však přejedl hodně rychle, a když se dostavily motorky jezdící i po stropu jeskyní, bylo mi jasné, že tohle je už trochu moc.

Ovládání mi až na výjimky nedělalo žádné problémy a stalo se mi jen párkrát, že jsem se nezachytil tam, kde jsem chtěl. Hra se sice tváří, že disponuje jakýmsi otevřeným světem, ale v podstatě byla většinou jen jedna možná cesta a jen výjimečně se našla nějaká menší alternativní odbočka. K odhalení nepřátel, kteří se v lokaci objeví až po překročení neviditelné linie, jsem hodně využíval speciální pohled. Ten mi usnadnil jejich lokalizaci a bez něj bych byl trochu bezradný.

Z postav mě zaujal asi jen Zagato, který mi byl oproti hlavnímu hrdinovi jménem Rourke celkem sympatický a indiánce Yakecan s tak úsporným oblečením, že jsem si stále říkal, kdy jí z něj vypadnou přednosti, jsem se musel jenom smát. Co se stalo z mé lásky byla jedna z největších příšerností, co jsem ve hrách zažil. Snad jen jeden z bossů v The Thing nebo v Doom 3 datadisku byl horší. Finální boss, který se musel zabíjet na třikrát, také zrovna nevylepšil celkový dojem ze hry.

Damnation nemá moc co nabídnout. Přišlo mi, že toho oživování některých přátel i nepřátel zde bylo až příliš mnoho a rýpnout si musím i do uzamčené nejtěžší obtížnosti, kterou si tvůrci nejspíše slibovali znovudohrání, ale kdo má chuť to celé absolvovat znovu, opravdu netuším.

Pro: steampunk zasazení, skákací pasáže, speciální pohled

Proti: přestřelky, jízda na motorkách, většinou jedna možná cesta, Dayden, finální boss

+15

The Night of the Rabbit

JumasJumas
Dohráno
  • PC 75
Německo a adventury k sobě neodmyslitelně patří. I když to někdy skřípe, snad nikdo si nedokáže představit, že by naši západní sousedé najednou přestali vytvářet hry z tohoto žánru. Sice nepatří k těm úplně nejlepším a asi ani nikdy nebudou, ale jedná se o poctivé kousky, které je radost hrát.

Mezi nejznámější německá studia, zaměřující se právě na adventury, patří bezesporu Daedalic a já se skoro až stydím, že jsem se k nějaké jejich hře dostal až nyní. A vybrat jsem si snad nemohl lépe. Série Deponia mě neláká a ani žádné další tituly z početného portfolia v nejbližší době hrát neplánuji, ale Noc králíka jsem měl na seznamu už hodně dlouho a zklamaný opravdu nejsem.

Spousta skvělých postav v čele s Juniorem, kvarteto s krásnými obrázky, které postupně nacházím, humorné pojetí s originální narážkou na Maria, zajímavé ztvárnění zabírání přírody civilizací nebo výborná hudba, provázející mě po celou dobu. To je zhruba výčet toho nejlepšího, co hra nabízí.

Místy to bylo na můj vkus až moc bláznivé, ale co jsem mohl čekat od hry z Myšilesa, kde neustále narážím na mluvící zvířata. Navíc mě sem zavedl kouzelný králík Markýz de Hoto, který se na konci pěkně vybarví. Kdo má rád adventury a The Night of the Rabbit ještě nehrál, měl by to co nejdříve napravit, protože přichází o celkem netradiční zážitek. Sice by hře při té delší herní době slušelo trochu více lokací a ne navštěvování těch samých stále dokola, přesto jsem se k ní po těch několik večerů vždy rád vracel.

Pro: Junior, kvarteto, narážka na Maria, hudba, Myšiles, Markýz de Hoto

Proti: občas až moc bláznivé, málo lokací

+18

Diamond Rush

JumasJumas
Dohráno
  • Android 55
Tento typ her moc v oblibě nemám. Původní Boulder Dash jsem nikdy nehrál a české freeware klony BecherFlask a Hafík jsem ani nedohrál, protože jsem při tom padání kamenů až příliš často umíral. Diamond Rush jsem nejprve zkoušel na mobilu, ale jelikož má kolekce Gameloft Classics zmenšenou herní obrazovku, aby se vedle ní vešly i ovládací tlačítka, hrát se to moc nedalo. Přesedlal jsem tak na rodinný tablet, který přinesl Ježíšek a na něm všechno šlo jak po másle.

Ocitl jsem se v kambodžském chrámu Angkor, následovalo Bavorsko a nakonec přišel na řadu Tibet. Všechna prostředí měla něco do sebe, protože přišla s novými prvky i nepřáteli a na konci každého na mě čekal boss. Postupně jsem získával nové vybavení, jako je kladivo, vystřelovací hák, mrazící kladivo a elixír, který mi umožnil pohyb pod vodou, čímž se otevíraly nové možnosti, jak řešit nastalé situace. Bohužel s tím přišla i nutnost některé levely opakovat, abych se s nově nabytými věcmi mohl dostat do všech jejich zákoutí.

Všechny levely jsem splnil s perfektním hodnocením, což znamená, že jsem v nich posbíral všechny fialové i červené diamanty a prošel jsem je beze smrti i zranění. Stálo mě to ale hodně času a hlavně hodně nervů. Nejhorší pro mě byla druhá tajná úroveň v Bavorsku a ve třetí byl dokonce bug, takže jsem tam nuceně přišel o život a musel jsem ji opakovat. Občas mě také moc neposlouchalo ovládání.

Skvělou funkcí hry jsou záchytné body. Při zablokování cesty jsem je nepoužíval, protože bych při tom zbytečně ztratil život. Když jsem se na ně ale vrátil, obnovil jsem danou oblast bez jakéhokoli postihu, čehož jsem využíval především v situacích, kdy se mi nepodařilo zlikvidovat nepřátele, kdykoli to bylo zapotřebí. Hraní na mobilu nebo tabletu pro mě opravdu není a asi zůstanu jen u Mravenců nebo titulů na N-Gage.

Pro: tři různá prostředí, vybavení, záchytné body

Proti: nutnost opakovat levely, bugy, neposlušné ovládání

+16

Mata Hari: Betrayal is only a Kiss Away

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
Prvotina Cranberry Production naznačila cestu, jakou se tohle již zaniklé studio bude ubírat. Namísto strategií, které tvořilo ještě pod hlavičkou 4HEAD Studios, se zaměřilo na adventury a udělalo dobře, protože jak druhý a třetí díl Posla smrti, tak Mata Hari určitě nejsou špatné hry.

O hlavní postavě jsem toho před hraním moc nevěděl, a tak jsem si něco načetl. Více mě ale zaujalo prostředí a lokace, kde se hra odehrává. Důležitou roli zde hrála i vědkyně Marie Curie nebo podnikatel Emil Jellinek se svou dcerou Mercedes, jejíž jméno nesou automobily slavné značky s trojcípou hvězdou ve znaku. Při odposlechu jednoho telefonu jsem se také jen tak mimoděk dozvěděl, že je v plánu nějaký atentát v Sarajevu.

Lokací je sice málo a aktivních míst v nich hra také nenabízí nějaké extrémní množství, ale alespoň nedochází k žádným zádrhelům a hraní mě bavilo. Nejvíce jsem se ale pobavil v továrně na plyn. Převlékl jsem se totiž za muže a nikdo mě nepoznal, to mě vždycky rozesměje a vzpomněl jsem si na Milagros z Divokého anděla, která si vzala kšiltovku a hned se stala klukem.

Na konci mě překvapilo, že smrt Mata Hari byla jen na oko, což jsem opravdu nečekal. Objevil jsem všech 12 tanečních kreací, ale taneční minihra mě moc nezaujala. Ty další, jako bylo zdrhání před agenty ve vlaku nebo propojování elektrických obvodů, však celkem ušly. Při zhodnocení se mi ukázalo, že jsem získal všechny peníze a zkušenosti, jen ve špionáži to trochu vázlo. Hidden object tituly asi vynechám, ale docela mě zaujal poslední kousek studia Lost Chronicles of Zerzura, který určitě někdy vyzkouším.

Pro: prostředí, lokace, postavy, konec, zhodnocení

Proti: málo lokací, převlek za muže, taneční minihra

+16

Empire of the Gods

JumasJumas
Dohráno
  • PC 55
Lonely Troops jsou na DH známí především díky Hero of the Kingdom, ale ještě jsem neměl tu čest se s touto sérií seznámit. Vyzkoušel jsem alespoň jejich starší kousek, který však patří do zcela jiného žánru, jemuž se věnuji opravdu sporadicky.

Mimo her, co byly součástí starších verzí Windows, jsem jich zkusil jen pár, a tak moc nemám s čím porovnávat. Zda mě však hraní baví nebo ne, poznám samozřejmě vždy a hraní Empire of the Gods mě bavilo. Minulý čas je zde však důležitý, protože zábava se dostavovala asi tak do sedmé úrovně. Herní mechaniky se totiž neustále opakují a jakmile jsem vše vylepšil na maximum, už v podstatě nezbylo moc důvodů pro to, abych pokračoval.

Nějaké žvásty o tom, že je třeba vybudovat silné loďstvo nebo postavit konkrétní pyramidu, chrám či sfingu, mě vůbec nezajímaly a dopředu mě hnal asi jen můj cíl dosáhnout co možná nejvyšší slávy a samozřejmě jsem také Empire of the Gods chtěl prostě dokončit. Bál jsem se, abych vůbec splnil achievement, který vyžadoval 500 slávy, ale nakonec se mi podařilo dosáhnout přesně dvojnásobné cifry.

Možná je to tím, že karetním hrám moc neholduji, a pokud to máte jinak, klidně si nějaká procenta přidejte, ale dle mě hra samotná není žádné veledílo, které by snad sloužilo jako inspirace pro jiné vývojáře. A nezachrání to ani výběr vizáže postavy či jejího jména. Až zase někdy budu chtít vyzkoušet nějaké karty, budu muset lépe vybírat.

Pro: první polovina hry, vylepšování, výběr vizáže a jména postavy

Proti: druhá polovina hry, opakování herních mechanik, málo vylepšení

+12

Tenchu: Shadow Assassins

JumasJumas
Dohráno
  • Wii 60
Na prozatím poslední přírůstek do série Tenchu jsem byl hodně zvědavý. Japonských her sice za sebou nemám ani dvacet (z toho tak třetinu na Wii) a žádný předchozí díl jsem nehrál, ale hra spadá do mého oblíbeného žánru stealth, takže mě zajímalo, jak se s tím navrátivší se studio Acquire popasovalo.

Předem je třeba říci, že Wii Nunchuck je zlo. Už u Indiana Jonese jsem se s ovládáním trochu pral, ale tady mi přišly některé úkony téměř neproveditelné. Třeba zlomit vaz při zavěšení na trámu se mi povedlo snad jen jednou, a poté jsem se tomu vyhýbal, jak jsem jen mohl. Ne, že bych se nesnažil napodobit pohyby, které mi hra znázorňovala na obrazovce, ale prostě mě to ovládání nechtělo poslouchat. Třešničkou na dortu pak jsou souboje, při nichž se sice používá Wii Remote, jenže jeho naklápění do různých směrů mi nešlo tak rychle, jak hra vyžadovala a dospělo to do takového bodu, že jsem prostě katanu zahodil a bojoval jen s bossy, což mi paradoxně přišlo daleko lehčí.

Na to, kolikrát si mě někdo všiml, jsem se vykašlal vcelku rychle, a byl jsem rád, že jsem některé z té desítky misí vůbec dokončil. O nějaké hodnocení mi zde vůbec nešlo.  Posbíral jsem všech dvacet kousků mapy, ale jen v klasickém módu, protože ten stínový už by na mě byl moc. Zpřístupnil se mi tím meč Izayoi a speciální ponožky Ninja Tabi 08. Shadow mód jsem po dohrání ani nezkoušel, ti obrnění strážci se zlepšenými smysly (především sluchem) mi totiž nadělali spoustu starostí i v menších počtech.

Hlavního hrdinu jménem Rikimaru jsem si celkem oblíbil, i když to na konci vypadalo, že se snad zbláznil, ale jen odhalil, že princezna není princezna, ale čarodějnice s tetováním na levém ňadru. Ayame mi tolik nesedla a navíc jsem se v jejích misích vracel do již prošlých lokací. Potěšilo mě však, že se při tahání těl nebo beden jen tak pomalu šourala, protože musí být logicky slabší, než Rikimaru.

Většina vybavení, jako jsou šurikeny nebo kouřové bomby měla své opodstatnění, ale jakási variace na neviditelný plášť s názvem Ninja Veil je pro mě vtip roku. Nestačí totiž, že mi kouká hlava z keře, a přesto jsem pro většinu nepřátel neviditelný, protože jsem přece ve stínu, natáhnu si před sebe kus hadru a funguje to ještě lépe. Padouch, který se objevil na konci a po zabití se převtělí do Ayame, figuroval nejspíše již v předchozích dílech, ale jak to s ním bude dál se asi nikdo nedoví, protože žádné pokračování již nevyšlo. Popravdě ani nevím, jestli bych ho vůbec hrál.

Pro: stealth, kousky mapy, Rikimaru, vybavení

Proti: ovládání, souboje, Ninja Veil

+17

The Playroom

JumasJumas
Dohráno
  • PS4 55
Když jsme domů dostali PS4 bez her a chtěl jsem vyzkoušet, co ta krabice umí, přemýšlel jsem, jak na to. Po zdlouhavém nastavování účtu i konzole samotné jsem se konečně dostal do menu, a tam byla ikona The Playroom. Vůbec jsem netušil, o co jde a jelikož jsem DualShock 4 držel v ruce úplně poprvé, chvíli mi trvalo, než jsem vůbec nějakou minihru spustil.

Asobi je celkem fajn, ale přeci jen po pár zmrazených hlavách, zapálených vlasech nebo elektrických šocích blbnutí s ním omrzí. Vypouštění AR Botů, jejich následné vysávání a pořádání diskotéky přímo v ovladači také není nic, u čeho bych byl ochoten trávit příliš mnoho času. Air Hockey je ale o něčem jiném. Za prvé se hraje ve dvou a za druhé deformování herní plochy značně oživuje starou známou hratelnost.

Jako ukázka možností konzole plní The Playroom svou roli dobře, ale jinak všechny minihry slouží spíše k ukrácení dlouhé chvíle a zabaví spíše děti. Doplňky se mi bohužel stáhnout nepodařilo, takže jsem propojení PS4 s mobilem ani nevyzkoušel. I tak mi to ale stačilo. U následující generace se úvodní předinstalovaná hra dle všeho povedla daleko lépe. Já ale zatím nemám důvod, pro přechod na vyšší level.

Pro: zdarma, Asobi, AR Boti, Air Hockey

Proti: spíše na vyblbnutí

+12

Alone in the Dark

JumasJumas
Dohráno
  • PC 65
Myslel jsem si, že jsem ve hrách už zažil snad vše, ale že budu moci někdy ovládat mrkání hlavní postavy, to jsem opravdu nečekal. Shrnutí předchozího děje při každém spuštění hry jsem asi také jinde neviděl a připadal jsem si, jak v nějakém interaktivním seriálu.

Z počátku mě hodně odrazovalo příšerné ovládání a říkal jsem si, zda ho vůbec překousnu. V kombinaci s kamerou, která si dělá, co chce, pro mě byly první kapitoly velkou zkouškou trpělivosti. Na jednu stranu oceňuji, že ve hře nejsou žádné mantinely a mohu kamkoli spadnout, ale z výše uvedených důvodů je to spíše pro zlost. Často jsem tak přepínal do pohledu z vlastních očí, protože pak se dalo směr chůze daleko lépe určovat. Honičky v autě byly fajn a trochu oživovaly hratelnost. Zvláště ta první byla opravdu efektní. Bohužel se ani auta neovládají příliš dobře a neustále se zasekávají o neviditelné překážky, takže jsem tyto pasáže několikrát opakoval.

Výbavu, kterou jsem si schraňoval pod bundou, jsem používal opravdu často a brzy jsem si našel několik oblíbených věcí, které jsem musel mít neustále u sebe a pořád je doplňoval. Jednalo se především o náboje, baterie, hojivý sprej a alespoň jednu výbušnou láhev. Dobré využití našel i mobil, v němž jsem si mimo prohlížení mapy mohl číst i zprávy s tipy na používání předmětů.

Oheň zde hraje celkem zásadní roli. Všechno, co je dřevěné, může shořet, včetně dveří nebo trámů, které mi stály v cestě. K likvidaci protivníků jsem tak využíval zapálené židle, baseballové pálky nebo jiné dřevěné předměty, ale později jsem si prostě vyráběl ohnivé náboje, protože to ovládání při pohledu ze třetí osoby se prostě nedalo. Za nejhoršího nepřítele považuji jakousi temnou vodu, která mě zabíjela častěji, než jsem byl ochoten akceptovat. Na světlo z baterky totiž reagovala prazvláštně a nejvíce se mi proti ní osvědčily světelné tyčinky, které však byly nedostatkovým zbožím.

Příběh o tom, že Central Park je vytvořen proto, aby lidi chránil před Luciferem, je dost šílený a moc jsem ho nevnímal. Propadající se země na mě ale udělala dojem. I likvidace těch ďábelských kořenů mě celkem bavila, i když jich mohlo být o trochu méně. Bludiště na konci bylo nápadité, ale to se nedá říci o zakončení, které za moc nestálo (ani jedno). Přišlo mi, že si vývojáři moc nevěděli rady, tak to prostě rychle utnuli a šli domů.

Byl to první díl série, co jsem hrál a nejspíše i poslední. V úvahu by přicházelo možná ještě The New Nightmare, ale první tři díly mě ničím neoslovily (to 3D z devadesátek vypadá příšerně) a Illumination také ne. Mimo prvního Assassin's Creed mám už za sebou v podstatě celé Stránského herní portfolium a hlášku "Tohle je zmrd, jak vyšitej." si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Kdo ví, třeba jednou dojde i na Altaira.

Pro: shrnutí předchozího děje, honičky v autě, výbava, mobil, oheň, propadající se země, bludiště

Proti: ovládání, kamera, temná voda, příběh, zakončení

+19

My Memory of Us

JumasJumas
Dohráno
  • PC 75
Hru jsem dostal jako dárek na konci minulého roku a musím se přiznat, že jsem její hraní vůbec neplánoval. Minout jí by ale byla veliké chyba, protože se v ní skrývá daleko více, než je na první pohled patrné.

Od první chvíle není moc pochyb o tom, že jsou vývojáři z Polska a určitě není tajemstvím, že My Memory of Us odkazuje na 2. světovou válku. Místo Němců v tancích tu jsou roboti ve speciálních strojích a místo židů lidé s červeným oblečením, ale jinak je poselství hry zcela jasné. Černobíločervená stylizace mě zaujala ihned po zapnutí a dobře odlišené jsou i interaktivní předměty, které jsou červené, podobně jako v Mirror's Edge.

Místy jsem si vzpomněl na Brothers: A Tale of Two Sons. Stejně, jako bráchové, totiž hlavní protagonisté mají různé vlastnosti, kdy se kluk plíží a vleze do různých úzkých prostorů a holka běhá a střílí z praku. Příběh je vcelku předvídatelný, ale i tak zahřeje u srdce. Ty hrůzy, které zde probíhají, je třeba stále připomínat, aby k nim již nikdy znovu nedošlo.

Posbíral jsem všechny vzpomínky, ale rozhodně jsem nečekal, že se bude jednat o zmínky o skutečných lidech. Určitě je dobře, že se o osudech těchto většinou neznámých hrdinů dozví spousta hráčů. Moc mi nesedlo ovládání, které sice jde přenastavit, ale objeví se i pár kláves, které změnit nejdou. Mrzí mě, že hraní zabere jen pár hodin, uvítal bych přece jen o něco více kapitol.

Pro: stylizace, vlastnosti obou hrdinů, příběh, vzpomínky

Proti: ovládání, krátké

+15

Rise of the Argonauts

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
Řeckou mytologii mám rád, především pak u filmové tvorby. Původní Souboj titánů, který měl i na svou dobu mizerné efekty, si jednou za čas doma pustíme a špatný není ani o téměř dvacet let starší film Jáson a Argonauti, kde efekty naopak vypadají stále k světu. Proč si tedy nevyzkoušet putování za zlatým rounem i v herní podobě?

Ano, příběh je tu značně upraven, ale přesto mě to neokoukané a trochu minimalistické starořecké prostředí oslovilo. Jolkos, Delfy nebo Mykény se svou arénou měly něco do sebe a i za ty satyry, minotaury, kentaury a známé postavy, které jsem na své cestě potkával, jsem byl rád. Každé takové setkání mě potěšilo a bylo jedno jestli se jedná o Argonauty v čele s Héraklem/Herkulem a Achillem, nebo o Daidala či Persea. Všechny postavy se ale nepovedly, třeba Medúsa byla příšerná.

Zajímavým prvkem bylo zasvěcení se čtyřem bohům - Apollovi, Áreovi, Athéně nebo Hermovi. Buď jsem v jejich jménu konal hrdinské skutky anebo volil příslušné odpovědi v rozhovorech, abych získal potřebné zkušenosti a mohl si za ně kupovat nové schopnosti. Takhle jsem si vymaxoval Herma a Apolla a u zbývajících dvou bohů jsem toho utratil daleko méně. Asi čtyři pětiny hry to vypadalo, že půjdu s hodnocením hodně vysoko, možná až někam na úroveň RPG Venetica, jenže pak se to zvrtlo.

Pominu, že jsem byl na konci i na legendární obtížnost téměř neporazitelný, to je problém spousty RPG, ale ve zmíněných prvních čtyřech pětinách hráli prim především rozhovory a souboje přišly na řadu spíše v omezené míře. Jakmile jsem se ale dostal do Tartaru, rozhovorů značně ubylo a neustále se na mě vrhaly hordy nových a nových nepřátel, vyskakujících doslova ze země. Na doplnění chybějících souhvězdí to bylo dobré, ale radši bych byl, aby zůstala nedokončená, protože to nebylo nic jiného, než neskutečná otrava. Jediným plusem na Tartaru byly asi jen titánští bratři Prométheus a Epimétheus.

Návrat na Jolkos byl tou samou písničkou, jen se všechno dělo na menší ploše. A závěrečný souboj? Jeden z nejhorších, co jsem zažil. Finální nepřítel, strejda Pelias, na mě posílal fialové hlavy, blesky a střely a já nevěděl, co dělat. Po pár pokusech jsem na to přišel, jenže pak nastala změna a musel jsem se učit novou taktiku. Při další změně už jsem se podíval na video, protože mé nervy byly na pochodu. Takhle opravdu ne. Následně jsem se však celkem pobavil, protože na svatbě Jásona s Alkménou byla spousta svatebčanů, přitom ještě před pár okamžiky vyseli na šibenicích, byli napíchnuti na kůly nebo jejich mrtvoly plavaly v moři.

Závěr mi tak dokonale zkazil zážitek z předchozího hraní. Rise of the Argonauts rozhodně není špatná hra, sice zde nejde přednastavit ovládání, ale nakonec jsem si na něj zvykl. Nebýt těch zpackaných posledních částí, nejspíš bych ji i doporučoval, takhle ale nemohu.

Pro: řecká mytologie, lokace, nepřátelé, postavy, zasvěcení bohům, rozhovory

Proti: Tartaros, návrat na Jolkos, nelze přenastavit ovládání

+14

Secret Files: Sam Peters

JumasJumas
Dohráno
  • PC 55
Odbočka série Secret Files mě vrhla někam do první půlky druhého dílu, ale místo Maxe jsem se ujal Sam Peters, s níž jsem měl co dočinění již v Puritas Cordis. Téměř všechny cutscény byly nahrazeny textem a celkově hra působí jako takový chudý příbuzný ostatních dílů.

Příběh o nějakých bájných upírech je opravdu prazvláštní a zajímalo by mě, co se scénáristovi v té době honilo hlavou a co při tom bral. Předměty nepochopitelně zůstávají v inventáři, takže v jeskyni, do které mě mé pátrání zavedlo, jsem jich měl až nesmyslně moc a především většina z nich už byla naprosto k ničemu. Alespoň že adventurní principy fungují stejně dobře a hratelnost je tak stále parádní.

Rozhodnutí na konci, zda publikovat či nepublikovat článek, sice kompletně změní závěrečné vyprávění, ale mimo pochytání Asanbosamů nebo jejich ponechání vlastnímu osudu jde v podstatě jen o to, jestli Sam získá svou vysněnou jachtu. Největším neduhem Sam Peters je určitě délka celé hry, která nedosahuje ani tří hodin. Poslední přírůstek do zaběhlé série by rozhodně neměl být až takhle krátký.

Pro: návaznost na druhý díl, Sam Peters, hratelnost

Proti: ulítlý příběh, předměty zůstávají v inventáři, krátké

+15

Secret Files 3

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
S každým dílem této série zároveň přichází i nějaká ta novinka. Zatím co ve dvojce došlo ke změně dabingu, tady mě hned po tom, co jsem spatřil loga vývojářů, musel odpovědět na čtyři otázky, a podle toho se vytvořilo herní menu. Opravdu originální způsob, jak si upravit vzhled hlavní nabídky.

Začátek za jakéhosi zloděje, který se podobal libovolné hlavní postavě ze série Assassin's Creed, nebyl špatný a ta akční pasáž mě celkem bavila. Na druhou stranu jsem rád, že zbytek hry se držel ve starých kolejích. Hratelných postav je tu celkem pět, ale na rozdíl od předchozích dílů jsem všechny ovládal jen chvilku, mimo Niny, s níž jsem prošel téměř celou hru. Za nejlepší lokace považuji ty snové, hlavně postapokalyptickou budoucnost. Ostatní mě moc nezaujaly a jistě je v hlavě dlouho mít nebudu.

Příběh je snad ještě uhozenější, než dříve, a tak jsem ho ani moc nevnímal, protože bych se musel jen smát, co všechno jsou tvůrci schopni vymyslet. Mihne se tu třeba Leonardo da Vinci nebo Archimédes a minihry zahrnují mimo jiné souboj robotů či bloudění podmořským labyrintem v ponorce. Adventurní principy tu ale fungují dobře a o nějakých složitých řešeních různých situací tu nemůže být ani řeč.

Z neduhů musím zmínit občasné bugy, kdy postavy občas hýbají rty, ale dabing se jim moc netrefuje do pusy. Hra nabízí i dvě rozhodnutí, ale ta jsou dle mě v podstatě k ničemu. Sice se mírně změní zakončení a medailonky některých postav (nikoli však červeného telefonu), ale reálně vlastně dojde jen k přeskočení jednoho rébusu. Na zakončení jsem si u této série tak nějak zvykl a znovu za moc nestálo. Finální statistiky ale opět potěšily.

Pro: nastavení hlavního menu, začátek, pět hratelných postav, snové pasáže, finální statistiky

Proti: příběh, bugy, konec

+13

Secret Files 2: Puritas Cordis

JumasJumas
Dohráno
  • PC 75
Mám rád, když ve filmových či herních sériích zůstává po celou dobu stejné obsazení, ale že mají v Secret Fines 2 všechny postavy jiný hlas, jsem uvítal. Především hlas Niny je daleko lepší, než ten původní a víc k ní sedí. I hudba doznala změn a úvodní song jsem si hodně oblíbil.

Ke dvěma hlavním hrdinům se přidaly další dvě hratelné postavy, ale ty jsem měl pod kontrolou jen chvíli. Sam Peters je však pěkně ukecaná, tak jsem zvědavý, jak tomu bude ve spin-offu. Potěšil mě i návrat hlídače z nemocnice z ruského zapadákova a nemůžu nezmínit setru Game Boye s originálním názvem Game Girl. Jen je škoda, že tento handheld nenašel jiné využití.

Příběh mi přišel lepší, než v prvním dílu a i lokace se povedly. Loď a Indonésie jsou asi nejlepší, a pak nebyla špatná ani zoo s opicí, slonem a hlavně krokodýlem. Nejvíce jsem se natrápil při hledání kamenů v Paříži, tam mi přišlo, že ty nelogické postupy vymýšlel úplně někdo jiný, než zbytek hry.

Dvojka je celkově vtipnější, takže i ty medailonky jednotlivých postav na konci, co kdo dělá nebo kdo umřel, mi sem sedly daleko víc, než v jedničce. Konec je zase o tom samém (záchrana světa s epickými výbuchy), ale co už, tady to alespoň dávalo smysl. Celkem mi ho ale vynahradily finální statistiky, kde jsem mimo odehraného času viděl i počet kliků levým a pravým tlačítkem myši, četnost využití nápovědy, nachozené metry a počet uložení. To opravdu chválím.

Pro: hlas Niny, soundtrack, čtyři hratelné postavy, Game Girl, loď, Indonésie, zoo, finální statistiky

Proti: hledání kamenů v Paříži, konec

+18

Secret Files: Tunguska

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
Od Tunguzky jsem si hodně sliboval. Jednak mi tunguzská katastrofa přijde jako zajímavé téma, a pak také hra nemá úplně špatné hodnocení. Bohužel se však jedná o menší zklamání. Sice zde občas můžu na střídačku ovládat dvě postavy nebo listovat v dobře zpracovaném deníku, ale příběh mě moc nezaujal, což je u adventury celkem problém.

Co mě však zaujalo, je Ninin hlas. Ten je tak nepříjemný, že jsem si na něj nezvykl po celou dobu hraní. Doufám, že v dalších dílech má anglická verze lepší obsazení. Za nejlepší lokaci považuji irský hrad a Irsko jako celek, a pak se mi hodně líbilo i samotné okolí řeky Tunguzky.

Jedná se o klasickou Point and Click adventuru, takže jsem do svých někdy bezedných kapes sebral mnoho zbytečných předmětů, mezi nimiž byl i závitník, na který jsem snad v žádné jiné hře nenarazil. Nina se po dvojkliku nerozběhne, ale rychlé opuštění lokace funguje.

Jak to dopadlo s postavami (hlavně s kanalizačním dělníkem) a nepovedené scénky na konci, byly celkem vtipné, ale moc se mi sem nehodily. Stejně tak i závěrečná hudba byla trochu mimo. Mrzí mě, že z toho zajímavého tématu autoři nevytěžili víc, než další záchranu před ovládnutím světa. Další díly ale vyzkouším.

Pro: zajímavé téma, dvě ovládané postavy, deník, Irsko, Tunguzka

Proti: nevyužitý potenciál tunguzské katastrofy, hlas Niny, konec

+13

Troll

JumasJumas
Dohráno
  • PC 65
Od Rake In Grass toho moc nahráno nemám, přesto mě však jejich tvorba baví. Alespoň to, co jsem z ní doposud zkusil. Troll, jejich prvotina, kterou jsem dlouho nemohl sehnat v plné verzi, není výjimkou. Tahle zvláštní arkáda s krkajícími draky, plazícími se Medúsami a havarovanou raketou ze zřejmě již v tu dobu připravované hry Jets'n'Guns je hodně netradičním kouskem, k němuž se možná ještě někdy vrátím.

Trochu mě překvapilo, že se vývojáři neobtěžovali s tím, aby někde popsali ovládání. Vzhledem k tomu, že jsem první boj spustil pomocí myši a následně jsem zjistil, že se Troll pomocí ní i hýbe, kryje a útočí, neviděl jsem v tom moc velký problém. Jenže po pár úrovních už hra byla téměř nehratelná, protože je ovládání až moc citlivé, a tak jsem často nevykryl střelu, kterou jsem vykrýt měl. Zkusil jsem tak, jestli nepůjde použít také klávesnici, a na štěstí to šlo. Pak už jsem přicházel o životy v podstatě jen vlastní vinou, protože jsem byl někdy až moc zbrklý.

Postupně jsem likvidoval jeden hrad za druhým a prošel jsem při tom přes pláně, bažiny, pouště, lesy a hory až na pustinu, kde došlo ke konečnému zúčtování. To mi nepřišlo až tak těžké, jako některé z předchozích úrovní. Asi pátý hrad od konce byl podle mě nejtěžší, protože na mě nabíhala spousta nepřátel a navíc pořád padaly bonusy a já musel sledovat, jestli mi pomohou nebo ublíží. Snažil jsem se tak brát jen srdíčka a ostatnímu bordelu se pokud možno vyhnout.

Po zdolání posledního bosse jsem se v žebříčku vyšplhal až na třetí místo. Jelikož lze ale bitvy opakovat, bylo snadné, dostat se až na vrchol. Následně mě hra vyzvala, ať vyzkouším cheaty a vypsala mi jejich seznam, tak jsem si vytvořil nového hráče jménem Cheater a ty podvody zapnul. Funguje jich sice jen půlka, ale jsou tak silné, že bych s jejich pomocí měl hotovo během chvilky a skóre by sahalo do neskutečných výšin. Chyběla by mi ale ta radost z pokoření obtížných úseků.

Pro: uhozené, potvory, bonusy, střídání prostředí, žebříček nejlepších

Proti: ovládání myší, některé úrovně, krátké

+12

Detektiv Kurzor

JumasJumas
Dohráno
  • Browser 80
Her v prohlížeči jsem zkoušel jen pár, ale Detektiv Kurzor je z nich jednoznačně nejlepší. Kam se na něj hrabe Anča a Pepík, jejichž dobrodružství V Čarovném lese bylo prvním titulem, co jsem z produkce České televize hrál. Tohle je opravdu zcela jiný šálek kávy.

Sice to už zmiňovali uživatelé přede mnou, ale nemohu jinak. Tím prvním, čím Detektiv Kurzor vyniká, je bezesporu profesionální český dabing. Nejen hlavní hrdina Martin Kurzor, ale i jeho kolegové či podezřelí jsou skvěle namluveni. Na to, že je hra zdarma je dabing skutečně prvotřídní. Ještě větší váhu mu dává fakt, že zde prim hrají především rozhovory, mimochodem také dobře napsané, a ostatní adventurní prvky jsou trochu upozaděny.

Další věcí jsou jednotlivé případy, které jsou Kurzorovi přiděleny. Nejen, že jsem se při nich bavil (třeba při narážce na CDčka), ale jsou i vcelku zajímavé a pátrání jsem si opravdu užíval. Navíc se nabízí více způsobů jejich řešení. Především pak v tom posledním dostupném „Kdo s koho“ je dokonce třicet možných variant, i když je trochu škoda, že konec je pořád stejný.

ČT do hry zakomponovala některé postavy ze svých detektivních seriálů, jako je třeba Karel Mlejnek ze seriálu Poldové a nemluvně (noční vloupačka s kočárkem byla fajn), což je vcelku logické, ale zároveň jsem z toho neměl pocit, že by mě autoři tlačili k tomu, abych se na ně podíval. Naopak jsem si připadal jako v seriálu, který můžu ovlivňovat.

Detektiv Kurzor určitě není dokonalý. Občas mi nebylo úplně jasné, jak daný úkol vyřešit (seznamy podezřelých nebo nábojnice) a fakt nechápu, koho napadlo, že Kurzor bude v létě všude pobíhat v bundě se šálou na krku. Celkově jsem ale více než spokojen a doufám, že přibudou další případy, i když už to moc nevypadá. Úspěchy jsem totiž získal všechny (mimo těch třiceti stejných) a Komiks Úskok detektiva Budíka už mám také za sebou.

Pro: Martin Kurzor, český dabing, rozhovory, přidělené případy, více způsobů řešení

Proti: stále stejný konec případů, občas nejasná řešení, nesmyslné letní oblečení

+20

Medusa's Heart of Stone Chapter 01

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
Vlastně jsem to ani netušil, ale hrát za Medúsu jsem si dlouho tak nějak vnitřně přál. Tahle adventura mi to umožnila a troufnu si říci, že se toho vývojáři zhostili se vší parádou. Nejen, že jsem občas mohl využívat skvělou schopnost Medúsy a zkameňovat lidi nebo krysy, ale hra nabízí i řadu vtipných rozhovorů.

Nejvíce mě bavil Snakey, jeden z vlasů Medúsy. No řekněte sami, měli jste v nějaké hře možnost popovídat si se svými vlasy? Já si žádný takový titul opravdu nevybavuji. Dobře byla vyřešena i návštěva města, před kterou jsem od bohyně Hekaté dostal za úplatu masku, a tak jsem mohl mezi obyčejné smrtelníky bez toho, aniž bych jim nějak ublížil.

Z počátku mi dělalo trochu problémy ovládání, přesevším tam, kde na mě útočili vojáci. Velmi rychle jsem si jej však osvojil a následně jsem neměl problém všechny proměnit v kámen bez ztráty jediného srdíčka. Za stealth pasáže jsem byl velmi rád a je škoda, že jich nebylo ještě o trochu více.

Největší slabinou hry je bezesporu její délka. V plánu jsou prý tři kapitoly, ale zatím vyšla jen ta první, kterou jsem dokončil ani ne za dvě hodiny. Budu se tedy těšit i na ty dvě zbývající a doufám, že budou minimálně stejně dobré.

Pro: Medúsa, řecká mytologie, vtipné rozhovory, Snakey, stealth pasáže

Proti: krátké

+14
Zobrazit další komentáře