Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jumas

Jumas

 

Komentáře

« Novější Starší »

FlatOut 2

  • PC 80
To jsem takhle slavil Silvestra s kamarády na jedné pronajaté chatě uprostřed lesa a jelikož jsme s sebou všichni měli notebook, rozhodlo se, že si něco zapaříme. Proč ne třeba FlatOut 2? Já jej do té doby nikdy nehrál a všichni byli pro. Byla z toho nakonec taková LAN párty, že jsme málem zmeškali půlnoc.

Po návratu domů jsem musel zkusit kariéru a hrozně mě to chytlo. Zatímco v jedničce sice závodili pojmenovaní jezdci, ale neměli žádnou osobnost, dvojka přinesla charaktery, jako je Jack Benton, Jason Walker nebo Sofia Martinez, která je kvůli nefér zvýhodňování snad nejotravnější jezdkyně napříč všemi závodními hrami.

Vozy jsou znovu rozděleny do tří kategorií, a to Derby (šroty jako v jedničce), Race a Street a po dohrání je k dispozici ještě další šestice aut. Místo Pepper jsem jezdil s Chili, pak s Insettou, která se mi ovládala nejlépe a kdyby stačila konkurentům, jezdil bych s ní až do konce, ale musel jsem ji pak nahradit Road Kingem, protože Insetta Sport mi nevyhovovala. Pobavila mě i kombinace dvou základních vozů jménem Chili Pepper.

Vyblbnul jsem se i s bonusovými vozidly, z nichž jsem nejvíce využíval školní autobus na Demolition Derby a Flatmobile na silnice. Z akrobatických disciplín mě nejvíce zaujal poker a podařilo se mi je všechny splnit na zlato. Bavil jsem se u nich daleko více, než v jedničce, kde to přece jen nebylo ještě tak dobře vypilované.

Samotné závody jsou opravdu bláznivé a nejednou v nich dojde k hromadné kolizi. Vytlačit někoho mimo trať, aby pak narazil do stromu nebo do zdi ještě nikdy nebylo zábavnější a vrcholem je pak úplné zničení aut soupeřů, kteří tím pádem nedokončí závod, což mi připomnělo původní Death Rally. Řidič už z vozidla vylétával jen občas a většinou tam, kde by k tomu došlo v reálu, takže v tomto ohledu už vývojáři nezaspali.

Pro: závodníci s osobností, Insetta, bonusová vozidla, poker, bláznivé závody, multiplayer

Proti: nefér zvýhodňování závodníků

+23

FlatOut

  • PC 65
Tady to začalo. Téměř neznámé finské vývojářské studio Bugbear Entertainment získalo díky dnes již profláklé sérii šílených arkádových závodů bezpočet fanoušků. Jasně, stalo se tak především díky druhému FlatOutu a jeho "rozšíření" Ultimate Carnage, ale bez jedničky by žádní následovníci nebyli.

Jednička je takový chudší příbuzný, lze si však osvojit základní herní principy, a ty pak naplno využít ve dvojce. Byl jsem zde vhozen do tvrdé reality a namísto naleštěných bouráků z Need for Speed jsem musel usednout za volant zrezivělých vraků těsně před odvozem na šrotiště, což je jeden z hlavních aspektů hry.

I nové součástky, které mému prdítku mohou trochu zvednout výkon, vypadají, že už byly několikrát použité v Demolition Derby. Navíc jich není mnoho, ale pro ježdění na zablácených okruzích to úplně stačí.

Vozy jsou rozděleny do tří kategorií, a to bronzové, stříbrné a zlaté a liší se nejen výkonem, ale samozřejmě i cenou, která se s každou novu kategorií zhruba zdvojnásobí. Já nedal dopustit na trojici Pepper, Fasthammer a Trasher, protože se mi líbil nejen jejich vzhled, ale i názvy.

Skvělým prvkem, který se moc často v závodních arkádách nevyskytuje, je výlet řidiče mimo vozidlo. Při tvrdších čelních nárazech je to opravdu efektní, bohužel se ale často stávalo, že se řidič prolétl i při nepříliš velkých nárazech zezadu či ze strany a to už tak skvělé nebylo. K jedničce se už asi nevrátím, protože dvojka poskytuje daleko více zábavy a lepší okruhy.

Pro: Pepper, zrezivělá vozidla, vylepšení, bláto, vylétávání řidiče

Proti: nezáživné okruhy, řidič vylétává až moc často

+15

Spore

  • PC 65
Evoluce počínající vývojem těch nejmenších mikroorganismů a končící dobýváním vesmíru, to je Spore. Neznám kreativnější hru, v níž by se vyřádil i ten největší hračička. Od buněčné fáze jsem se přes tvoření příšerek, kmenové rozepře a budování civilizace dostal až do vesmírné etapy.

Nejvíce jsem se vyřádil hned na začátku s těmi mikroskopickými tvorečky, kterým jsem určil, zda budou býložravci (mírumilovní), všežravci (občas klidní, občas ne) nebo masožravci (agresivní). Tuto fázi jsem hrál nesčetněkrát a musím uznat, že vyprofilovat čistokrevného býložravce nebo masožravce byl někdy opravdu oříšek, protože to znamenalo vyhýbat se určitému druhu potravy.

Tvorba příšerek mě v několika prvních hrách také hodně bavila a i kmenová fáze se srandovním tanečkem bez vyššího účelu nebyla k zahození. Jakmile jsem se ale dostal k civilizaci, už mě to všemožné tvoření přestávalo bavit. Vím, že můžu použít předpřipravené modely domů nebo vozidel, ale to nenahradí mé vlastnoruční výtvory.

Když jsem vypustil svou první vesmírnou loď, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem se na chvíli podíval mimo svou planetu. Hrubeše, jsem tedy nikdy nenavštívil. Další hry už jsem končil většinou u kmenů, a pak už hned po buněčné fázi.

Nápad vytvořit něco takového určitě nebyl špatný, ale mě prostě až tak moc neuchvátil svým provedením, kde zábava a hratelnost s každou další fází stále více upadá. Nemohu hře upřít tu obrovskou variabilitu tvorů, dopravních prostředků nebo obydlí, ale čekal jsem asi něco trochu jiného, respektive zábavnějšího. Je zde obsažen až moc velký mix žánrů a výsledný produkt je taková patlanina všeho možného dohromady. Spíše, než bych se znovu pustil do Spore a skončil po buněčné fázi, tak si radši pustím Tasty Planet.

Pro: buněčná fáze, určení potravy, první tvorba příšerek, srandovní taneček, obrovská variabilita

Proti: od civilizační fáze nudné, až moc tvoření čehokoli, moc velký mišmaš

+17

Age of Empires III

  • PC 70
Třetí díl Age of Empires vyšel až pět let po datadisku ke dvojce. Při tomto dlouhém čekání vývojáři z Ensemble Studios nezaháleli a přešli z 2D zobrazení ke 3D, které je ve většině strategií spíše na škodu. Nikoli však u Age of Epires III, jež v novém kabátku vypadá naprosto parádně.

Tuto sérii strategií mám spojenou především se zvířaty a ani období osidlování Ameriky není výjimkou. V jaké jiné hře lze lovit bizony, kapybary nebo mé oblíbené tapíry, mimo starých známých ovcí chovat krávy, kozy nebo třeba lamy či prostě jen zabíjet kojoty, baribaly nebo aligátory? Tolik druhů zvířat snad není ani v loveckých simulátorech a to jsem je zdaleka nevyjmenoval všechny.

Navíc si lze nově ochočit třeba ledního medvěda, pumu, či grizzlyho a využívat jejich vlastností v boji. To je další mnou vřele vítaná novinka. Některá z těchto zvířat jsou součástí pokladů, které se v několika misích nachází, a tak je o motivaci prohledat celou mapu postaráno. Pokladem mohou být i osadníci, suroviny nebo zkušenosti.

Herní doba je oproti předchůdcům přiměřená a dokončení všech tří aktů hlavní kampaně mi nedělalo žádné problémy. Jedním z mála záporů je práce osadníků, kteří již nenosí těžené suroviny do skladu, ale těží je na místě, což je sice daleko rychlejší, ale vypadá to značně odflákle.

Pro: velké množství nových druhů zvířat, tapír, mazlíčci, poklady, herní doba, kampaň

Proti: odfláklá těžba surovin

+11

Age of Empires II: The Conquerors Expansion

  • PC 70
Conquerors Expansion je plnohodnotným datadiskem, který se svou délkou rovná původní hře, což stejně jako u The Age of Kings vede ke stereotypu. Z nových kampaní mě nejvíce zaujala hned ta první za Atilu, ale ostatní tři, a zvláště pak Bitvy dobyvatelů, mě už tak neuchvátily.

Potěšila mě však nová zvířata v čele s krocany, kteří se dají chovat, stejně jako ovce, v centru města. Přibili i jaguáři a koně, jako lovná zvěř, ale bohužel se jejich maso nedá využít. Nové národy a nová prostředí pokrytá sněhem nebo džunglí, se také povedla.

Určitě je dobré, mít Dobyvatelské rozšíření nainstalované spolu s Věkem králů, protože se díky tomu i v původních scénářích navýší populační limit a je možno nastavit obnovování polí pomocí fronty, ale pokud se někdy vrhnu na Age of Empires II znovu, zahraji si jen prvních pět kampaní za Williama Wallace, Johanku z Arku, Saladina, Čingischána a Fridricha I. Barbarossu.

Pro: kampaň za Atilu, krocani, nová zvěř, nové národy, nová prostředí

Proti: po čase stereotyp, ostatní tři kampaně

+11

Age of Empires II: The Age of Kings

  • PC 80
Když jsem poprvé viděl hrát bratrance druhý díl Age of Empires, musel jsem ho hned taky zkusit. Nějaké strategie už jsem měl v té době za sebou, ale mimo Warcraft II a StarCraft jich moc nebylo. Většinou se daly těžit jen dvě suroviny, ale tady to byly hned čtyři.

Čert vem dřevo, zlato nebo kámen. Bude to znít asi směšně, ale jídlo bylo tím hlavním důvodem, kvůli kterému jsem strašně moc chtěl tento titul hrát. Nešlo mi tolik o sbírání bobulí z keřů nebo farmaření ale o chov ovcí, rybaření, a především pak o lov jelenů nebo divočáků. Navíc fakt, že při zabití lovné zvěře vojáky je maso k nepotřebě nebo že se postupem času kazí, zážitek z lovu ještě umocňuje.

Věk králů však není jen o jídle, ale hlavně o budování pevné obrany a o bojích s nepřáteli, a i tyto prvky jsou zvládnuty na jedničku. Základem je postoupit ve vývoji tak, aby bylo možné stavět kamenné hradby, protože dřevěné opevnění toho mnoho nevydrží. Hradby je třeba před nájezdníky samozřejmě bránit a k tomuto účelu jsou nejlepší obranné věže, rozmístěné v rozumných vzdálenostech.

Po zajištění své základny jsem nejprve vyvinul všechna dostupná vylepšení a až pak začal budovat mocnou armádu. Mezitím jsem prováděl průzkum okolí a zabíral nestřežené doly s kamením či zlatem. Při útoku na nepřítele jsem si dal dobrý pozor, abych nezničil vše, co je třeba k dokončení mise, protože mám rád, když jsou vytěženy veškeré suroviny, které se na dané mapě nachází.

Vytvořil jsem tak armádu dělníků a na konci některých misí měl desetitisícové a v případě dřeva někdy i statisícové zásoby surovin. Ty mi samozřejmě k ničemu nebyly a nepomohly mi ani do dalších misí, ale měl jsem skvělý pocit z dobře vykonané práce.

Jediné, co mi na Age of Kings vadí, je stereotyp. U RPG se stále vyvíjí příběh, přicházejí noví nepřátelé a učím se stále nové útoky. Zde se toho ze začátku taky mění dost, ale po čase už mi mise přišly hodně podobné, a kdyby byla herní doba poloviční, úplně by mi to stačilo.

Pro: lov zvěře, čtyři suroviny, budování obrany, bitvy, historické osobnosti

Proti: stereotyp

+21

Theme Hospital

  • PC 85
Vývojáři z Bullfrog Productions mají na svědomí kolem dvou desítek titulů, z nichž se převážná většina řadí do žánru strategií. Tím vůbec nejznámějším a nejpozoruhodnějším není Dungeon Keeper ani jeho pokračování, ale budovatelská strategie z nemocničního prostředí Theme Hospital s nezapomenutelným soundtrackem.

No řekněte sami, kde jinde můžete léčit golfové kameny operací, mimozemskou DNA jejím pozměněním nebo mou oblíbenou obří hlavu jejím propíchnutím a následným nafouknutím do správné velikosti. O něco podobného se pokouší klony, jako je Hospital Tycoon nebo Hospital Manager, ale nadějně vypadá snad jen Two Point Hospital.

Když jsem kdysi dávno hrál Theme Hospital poprvé, moc jsem hře nerozuměl a ordinace, záchody, lavičky a vůbec vše, co se dá koupit, jsem umisťoval naprosto chaoticky. Někde se nedalo ani projít a pacienti museli chodit do budovy druhými dveřmi. Po čase se mi však dostalo budování nemocnice do krve a plnil jsem jeden level za druhým.

Ředitel nemocnice je opravdu nezávidění hodná pozice, kterou bych v reálu nikdy vykonávat nechtěl. Neustále mi chodily faxy, které oznamovaly pokroky ve výzkumu, který V.I.P. mou nemocnici navštíví nebo jestli náhodou nepřijmu akutní případy. Do toho byla na denním pořádku blicí epidemie nebo pobíhající myši.

Můj postup se zarazil v době, kdy se dostavilo zemětřesení. Pár úrovní jsem s ním ještě splnil, ale bylo čím dál častější, začaly se ve velkém rozbíjet přístroje, a tak jsem moc nestíhal. Před pár lety jsem hru zkusil znovu rozehrát a skončil o něco dále, ale na konec jsem se přesto nedostal. Snad se mi to jednou podaří.

Pro: všudypřítomný humor, choroby, přístroje, blicí epidemie, soundtrack

Proti: pozdější levely značně obtížné

+27

Be a King

  • PC 60
Původně jsem plánoval, že si dám dva díly této jednoduché strategie (trojka v tu dobu právě vycházela) najednou, ale nakonec jsem na takovou kravinku dvakrát po sobě neměl chuť.

Herní principy jsou snad ty nejjednodušší, jaké mohou být, takže jsem je pochopil vcelku rychle. Nakupoval jsem suroviny za vydělané peníze a z těch pak stavěl potřebné budovy. Nechtěl bych žít na takovém místě, protože útoky nepřátel byly tak časté, že nebyla chvilka klidu.

Některá kola jsem opakoval snad dvakrát za celou hru, takže obtížnost je nastavena opravdu velmi nízko. Be a King už mi nemá co nabídnout, takže už se k němu určitě nevrátím, ale možná někdy vyzkouším dvojku a případně i trojku, ale to bude muset nastat velké herní sucho.

Pro: jednoduché, svižné, originální

Proti: jednoduché, stereotypní

+13

Chicago 1930

  • PC 80
Původnímu konceptu Commandos se ve své době přiblížilo pouze vývojářské studio Spellbound, a protože na všech pět titulů série od Pyro Studios i přes mírně klesající kvalitu nedám dopustit, musel jsem vyzkoušet i konkurenci. Po skvělých Desperados byl pro mě Robin Hood zklamáním, a tak jsem se obával, aby na tom Chicago 1930 nebylo ještě hůře. Desperados se tento mafiánský počin sice nevyrovná, o zklamání se však hovořit určitě nedá.

Jelikož jde o starší kousek, měl jsem trochu problémy se spuštěním, nebo lépe řečeno se sekáním, ale jedním prográmkem se mi tento nedostatek podařilo brzy odstranit. Nejprve jsem si zvolil cestu zločinu, a až poté přišla na řadu spravedlnost (ne zdejší zabanovaný uživatel, ale policie) a nedokáži si představit, že bych to hrál obráceně. Příběh totiž plynně navazuje a opačným pořadím bych si zbytečně zkazil herní zážitek.

Jack Beretto, s nímž jsem začínal, byl chlapík, jež se nebál ničeho a další členy týmu jsem až na výjimky v podstatě nepotřeboval. Uměl se bít a postupem času i obstojně střílet, což byly dvě nejdůležitější vlastnosti. Edward Nash měl sice taky slušnou střelbu a charisma, důležité pro vyšetřování, na maximu, ale boj zblízka se rovnal nule, a tak jsem na omračování nepřátel musel využívat jiné muže zákona.

Moji muži měli celkem pět vlastností, které se vylepšovaly jejich používáním nebo nacházením různých bonusů. Boj z blízka jsem používal neustále, střelbu už méně a házení jen občas, ale první pomoc nebyla potřeba vůbec, protože se vždy snažím vše vyřešit bez újmy na zdraví mých svěřenců a charisma bylo kromě vyšetřování úplně k ničemu, takže nechápu, proč nebylo u mafie nahrazeno nějakou jinou důležitější vlastností.

Kromě úplně poslední mise jsem se snažil každou mapu vyčistit omračováním a následným svazováním/zatýkáním, takže jsem si hraní trochu ztížil, ale bavilo mě to daleko více, než jen všechny postřílet. Za policii jsem navíc nemohl zmlátit kohokoli na potkání, jako tomu je u mafie, ale bylo třeba počkat až se gauneři nějak prohřeší, abych je mohl omráčit, zatknout či zastřelit. S Berettem jsem omračoval a svazoval i civilisty, ale s Nashem bych za to byl pokárán.

Vůbec jsem nečekal, že mě bude hra za policii bavit více, než za mafii, ale bylo tomu tak. A to nejen kvůli vyšetřovatelským misím, ale i díky českému dabingu, protože Moravec a Hanák se mi poslouchali lépe, než Přeučil s Molčíkem. Trochu mě mrzelo opakování lokací, ale má to své logické opodstatnění, protože nejprve mafie zabírá celé město a následně ho policie čistí od těchto zločinců.

Dalším nedostatkem je neviditelnost nepřátel na mapě tak, jako tomu obvykle v těchto hrách bývá, a tak je třeba se k nim přiblížit na určitou vzdálenost a zapamatovat si jejich pozice či trasy. Být tohle v Commandos, tak je to nehratelné. Přesto mám však v plánu vyzkoušet i Desperados 2 a Helldorado, abych se pak mohl v klidu vrhnout na hry od Mimimi Productions.

Pro: příběh, hlavní postavy, vylepšování vlastností, policejní část, český dabing

Proti: opakování lokací, neviditelnost nepřátel na mapě

+13

Vietcong 2

  • PC 50
Druhý Vietcong nejde nesrovnávat s jedničkou. Překvapivě jde o úplně odlišné hry, a kdyby toto pokračování nejlepší FPS z Vietnamu vůbec nevzniklo, moc velká škoda by to nebyla. Ne že by si Vietcong pokračování nezasloužil, ale určitě ne v takovéto formě.

Daniel Boone je strašně nesympatický hlavní hrdina a Hawkinsovi (jež se zde také na chvilku objeví) nesahá ani po kotníky. Začátek hry v bordelu je jednou z nejlepších částí US kampaně, ale pak se vše začíná kazit.

Nemám nic proti městskému prostředí, a kdyby se střídalo tak půl na půl s džunglí, bylo by vše v pořádku. Do džungle jsem se však dostal až ve skvělé kampani s Mai Van Minhem, která je skvěle provázaná s tou primární, ale je bohužel velmi krátká.

Krátká je i singleplayerová kampaň celkově, protože mi zabrala asi tři nebo čtyři hodiny plus vietnamská část hodinu maximálně dvě, a to jsem se samozřejmě jako vždy loudal. Zatímco na jedničku mám stále řadu vzpomínek, dvojka se mi téměř celá z paměti vymazala nedlouho po dohrání a nemám důvod se k ní někdy v budoucnu vracet.

Pro: vietnamská kampaň, bordel

Proti: nesympatický hlavní hrdina, jen město, krátké

+24

Vietcong

  • PC 85
Když jsem vybíral hru, ke které napíši svůj čtyřstý komentář, podíval jsem se na své předchozí jubilejní počiny a stanovil si tři následující kritéria. Musí se jednat o akční hru, mé hodnocení musí být vyšší, než osmdesát procent, což neuděluji kdejaké kravině a daný titul musím mít dohraný. Jakmile jsem narazil na Vietcong, už nebylo co řešit.

Ihned se mi vrátily vzpomínky na to peklo ve vietnamské džungli, které jsem v kůži seržanta Hawkinse zažil. Hlášky, které zněly od výcviku až do konce hry a navíc ve skvělém českém dabingu, neměly chybu. Exceloval v nich velitel výcviku, kulometčík Hornster, a především pak vietnamský stopař Nhut (po nechtěných zásazích), kterého jsem si z celého týmu oblíbil nejvíce.

Mise byly různorodé a často jsem se musel brodit bažinou, přelézat padlé kmeny a dávat pozor na pasti, jež byly dobře maskovány a nejednou mě zabily. Když jsem měl zachránit zajatého vojáka, jet džípem nebo se probít ruinami, bylo to super, ale udržení nějaké pozice po určitý čas (mise Rádiová přenoska), bylo pro mě utrpení. Poslední mise, která je také o bránění, je ale vynikající.

V tunelech jsem na rozdíl od spousty dalších hráčů nebloudil potmě, ale instinktivně jsem rozsvítil baterku pomocí klávesy L, která však možná úmyslně v manuálu nebyla uvedena. Potěšily mě i maličkosti, jako je deník, informace o zbraních nebo mapa, v níž jsem se po chvíli dokázal docela obstojně orientovat.

U multiplayeru jsem se bavil podobně, jako třeba v Medal of Honor: Allied Assault, ale měl jsem možnost ho vyzkoušet jen na chvíli. Hra samozřejmě není dokonalá a obsahuje pár nepříjemností, mezi nimiž vyčnívá zasekávání členů týmu o překážky i o sebe navzájem, avšak zas tak moc to celkový dojem z hraní nekazí. Nedávno jsem sehnal originálku i s datadiskem, tak se někdy v budoucnu nejspíše do Vietnamu vrátím, jestli hru tedy zprovozním.

Pro: džungle, dabing, výcvik, Nhut, různorodé mise, pasti, deník, mapa

Proti: mise Rádiová přenoska, zasekávání členů týmu

+40

Gray Matter

  • PC 100
Adventury jsou jediným žánrem, u kterého jsem využil celou škálu hodnocení na DH. Čekal jsem jen na titul, kterému bych udělil hodnocení nejvyšší a tím titulem je právě Gray Matter, což je zároveň i moje stá odehraná adventura. Oproti zdejším adventuristům jsem samozřejmě žabař, ale pro mě osobně je ta stovka menší milník a doufám, že dvoustovky dosáhnu daleko rychleji.

Skvělý příběh se začal odvíjet v Anglii poblíž Oxfordu, kde jsem v kůži Samanthy Everettové využil situace a dostal se do ponurého sídla Dread Hill. Hned ráno však bylo jasné, že se původní přespání na jednu noc malinko protáhne a já budu tak moci lépe poznat nejen pána domu, tajemného doktora Davida Stylese, ale také nedaleký Oxford, zčásti tvořený podle skutečných míst. Jak Sam, tak i Davida jsem si po čase opravdu oblíbil a hrálo se mi dobře za oba tyto jedinečné a uvěřitelné charaktery.

Protože byla hra vyvíjená asi sedm let, tak jsem se ocitl v roce 2005 namísto roku vydání, jak je u většiny podobných her zvykem, ale i tak mě překvapilo, že Sam nemá vlastní mobil, který se již v té době dal pořídit za rozumné peníze. Musel jsem si tedy jeden půjčit a potěšilo mě, že jsem při zkoumání jeho funkcí narazil na klasického hada. Když už zmiňuji ten dlouhý vývoj, tak ten je na hře opravdu znát, a tentokrát to myslím v pozitivním smyslu slova. Gray Matter totiž díky tomu obsahuje spoustu ověřených principů, které se za ta léta začaly v adventurách objevovat a těm špatným se snaží vyvarovat.

Lokací není mnoho a interaktivních míst také ne, a to je přesně to, co mi v adventurách sedí nejvíce. Nepřeberné množství obrazovek s bezpočtem interaktivních míst přímo nesnáším a často se ve hře zbytečně ztrácím. Tady je ale lokací tak akorát a navíc mají na mapě různobarevné názvy podle toho, jestli v nich lze splnit nějaký hlavní či vedlejší úkol anebo v je v dané kapitole již není třeba navštěvovat. Stejně tak procentický postup plnění jednotlivých úkolů byl skvělou pomůckou, jak na tom zrovna jsem.

Potěšily mě i odkazy na Alenku v říši divů či Harryho Pottera, tedy díla, která jsou s Anglií téměř nerozlučitelně spjata, a i když Alenku zrovna dvakrát nemusím, tady svůj význam měla. Téměř statická videa jsou parádní, a když mi náhodou něco uniklo, využil jsem skvělé možnosti znovu si je pouštět v jinak trochu nepřehledném deníku. Nesmím také zapomenout na kouzlení pomocí příručky magie, které je ve hrách vcelku netradičním prvkem, ale já si jej oblíbil hned při prvním triku.

Snad jediný menší zápor vidím v běhu Samanthy při dvojkliku myší, protože předpokládám, že úmyslem tvůrců nebylo vytvoření takových zvláštních pohybů, které mě téměř pokaždé rozesmály. Přitom David běhá úplně normálně, takže nechápu, kde nastal problém. Tahle maličkost ale absolutně nemůže snížit kvality, jaké Gray Matter jednoznačně má. Prosím víc takových adventur.

Pro: příběh, Dread Hill, Oxford, Samantha, David, označení lokací, procentický postup, odkazy, kouzlení, videa

Proti: směšný běh Samanthy

+37

Formula One Grand Prix

  • PC 80
Formula One Grand Prix je jedním ze dvou dílů série, který jsem hrál a vůbec první závodní hrou s formulemi, s níž jsem měl co do činění. Když jsem se k ní dostal, bylo mi asi deset, takže i když umožňuje rozsáhlé nastavení vozu či tratě, moc jsem se v tom nehrabal, protože jsem tomu vůbec nerozuměl.

Nikdy jsem neobsazoval nejvyšší příčky, ale i tak jsem se nehorázně bavil. Základním pravidlem bylo, že jsem se po najetí na trávu musel co nejdříve dostat zpět na trať, jinak hrozilo odtažení mého vozu a konec závodu. Zvuky jsou super a osloví mě i dnes a i model poškození je na svou dobu celkem nevídaný.

Hra postrádá oficiální licenci, takže tu místo Ferrari, McLarenu nebo Jordanu byly týmy Bellini, McPherson či Gordon a také jezdci nesli vymyšlená jména. Jediné okruhy odpovídaly skutečnosti. Závodní hry v poslední době příliš nevyhledávám, ale na Formula One Grand Prix jen tak nezapomenu.

Pro: okruhy, model poškození, zvuky

Proti: chybějící licence

+13

Perestroika

  • PC 40
Perestroice jsme s kamarády přezdívali "Zpívající žáby", protože pět červených tvorů, podobajících se zmíněným obojživelníkům, vždy po skončení hry na obrazovce tancovalo a podle nás i zpívalo. Přes PC speaker bylo slyšet jen několik tónů, ale když jsem hru díky zvukové kartě slyšel po letech i s opravdovým zvukem, zjistil jsem, že jsme měli pravdu a žáby opravdu zpívají čačača.

Jde o hříčku, ve které je mimo úvodní obrazovky veškerý text v azbuce, ale jednoduché ovládání lze pochopit i tak. Horší je to s dokončením. I přes několikeré rozehrání se mi to nikdy nepodařilo a zpívající pětici jsem viděl daleko dříve, než po posledním levelu.

Perestroika byla jednou ze tří her, které jsem hrával na třiosmšestce u kamaráda na chatě, ale jak Ski or Die, tak Lemmings běželi daleko častěji, protože obě hry svou hratelností daleko převyšují frustrující skákání po mizejících leknínech.

Pro: žáby, ovládání, na chvíli zabaví

Proti: vysoká obtížnost

+18

Counter-Strike

  • PC 60
Online multiplayer si zahraji jen zřídka kdy. Však je to vidět i ze seznamu mnou hodnocených her, kde se mimo Counter-Strike nachází už jen tři další online tituly. Kdyby se CS 1.6 nenacházel spolu s Medal of Honor: Allied Assault a Return to Castle Wolfenstein na strojích v počítačové učebně mé střední školy, určitě bych jej doma nikdy nezapnul.

Se spolužáky to však byla jiná káva. Když vyprázdním virtuální zásobník do někoho, koho znám osobně, je to úplně jiný pocit, než přestřelka s no name hráči. Lépe se mi hrálo na straně teroristů, než za policajty, ale když už jsem musel být na straně zákona, volil jsem vždy příslušníka SAS s plynovou maskou přes obličej. U teroristů to většinou vyhrála organizace Arctic Avengers ze Švédska.

Ze zbraní jsem nejvíce využíval IDF Defender při hře za teroristy a Clarion 5.56 u policie. Někdy ale přišla řada i na odstřelovačky a ve výjimečných případech i na nože. Dobrou pomůckou se ukázal být neprůstřelný štít, který však měla k dispozici jen protiteroristická strana a jeho velká výhoda byla vykoupena tím, že jsem mohl střílet jen pistolí.

Na nějaký ten turnaj s kamarády je Counter-Strike, co se týče FPS, jednou z nejlepších voleb, mě ale daleko více vyhovoval multiplayer v Medal of Honor: Allied Assault, kde u některých map nevadí ani menší počet hráčů (třeba jen dva). CS navíc nemá žádnou kampaň pro jednoho hráče, takže sólisté si moc zábavy neužijí, i když lze hrát proti počítači.

Pro: hra s kamarády, velký výběr zbraní, štít

Proti: hra proti počítači

+10(11-1)

Plane Arcade

  • PC 60
Letecké simulátory (nebo spíše letecké arkády) jsem dohrál tři a všechny jsou freeware. AirStrike: Šturmovík 2004, ale ten se snad ani nedá počítat, dále pak Rocket Racer Championship, který mě bavil asi nejvíce a samozřejmě také právě komentovaný Plane Arcade.

Ovládání pomocí myši je plně dostačující a reaguje v tu pravou chvíli. Letouny jsem se naučil sestřelovat vcelku rychle, i když proti přesile jsem se nejednou zapotil, ale horší to bylo s pozemními cíli. Nehybné a neškodné budovy ještě šly, ale likvidace pohyblivých a ještě k tomu střílejících vozidel už mi dala více práce.

Vyzkoušel jsem i některé komerční tituly, ale zjistil jsem, že mé potřeby naplní i ty zdarma. Nikdy jsem nebyl žádný hardcore letec a určitě jím také nikdy nebudu, ale občas si zahrát nějakou podobnou arkádu určitě není na škodu.

Pro: ovládání, některé mise, letadla

Proti: likvidace pozemních cílů

+13

Dreamfall: The Longest Journey

  • PC 85
Původně jsem si chtěl zahrát Dreamfall hned po prvním dílu, ale po mírném zklamání z The Longnest Journey jsem jej odložil na neurčito. Kdybych však věděl, o co se jedná a podobně jako u série NOLF nebo Max Payne se doberu názoru, že druhý díl předčí ten první, šel bych do toho dříve. Na rozdíl od zmíněných herních sérií mou náklonnost neovlivňuje fakt, že bych se k jedničce dostal až po pokračování, ale prostě mi Dreamfall sám o sobě sedí daleko více.

Hned na začátku jsem měl menší problémy se spuštěním, ale nakonec jsem je vyřešil. Pak jsem konečně zjistil, odkud že si to musa vypůjčil svého avatara a jak je vlastně Wonkers milý společník. Oblíbil jsem si i hlavní hrdinku Zoë, která je sice neskutečná flákačka a má hodně tolerantního otce, ale i tak mi byla daleko sympatičtější, než April, kterou jsem na rozdíl od většiny nikdy moc nemusel. Ale i slavná April Ryan už nebyla tak otravná a její chování či postoje mi přišly celkově uvěřitelnější.

Prvky akční adventury, jako je ovládání pomocí kláves WSAD, boj či stealth postup byly dobrým oživením hratelnosti, i když nebyly zrovna nejlépe zpracovány a zvláště konzolová kamera si někdy dělala, co chtěla. Jde o koridor se spoustou nahrávacích obrazovek, ale to mi zde vůbec nevadilo.

Návrat do starých známých lokací, které se po deseti letech více či méně změnily, byl fascinující a přesto, že první díl nepatří mezi mé nejoblíbenější hry, nedovedu si představit hrát Dreamfall bez znalosti The Longest Journey. I známé postavy včele s Vránou mě potěšily. Nové lokace se také vcelku povedly, ať už jde o jeskyně, vězení, WATIcorp a především muzeum, kde je každý exponát vtipně okomentován.

Musím ještě také zmínit pár výtek, které mi zkazily celkový dojem. Když pominu, že mi hra párkrát spadla, tak mě nejvíce štvalo zasekávání mé postavy o jinou tak, že se nemohla hnout a jedinou možností, jak to vyřešit, bylo nahrání uložené pozice. Naštěstí se hra ukládá sama vcelku často, takže nešlo o nic závažného. V příběhu, který se mi opravdu líbil, mě nejvíc štvalo to zelené monstrum, které se do hry vůbec nehodilo a ten konec jsem mu přál.

Hra má spád a ke konci je to neskutečná jízda, i když už téměř bez interakce a co na tom, že rozuzlení přidává k těm nevyřešeným otázkám mnoho dalších. Teď, když existuje pokračování už to není tak palčivý problém. Uvidím, jestli se na něj někdy vrhnu, protože ten epizodický formát mě trochu odrazuje.

Pro: příběh, Zoë, Wonkers, prvky akční adventury, staré i nové lokace, Vrána

Proti: neposedná kamera, pády hry, zasekávání postav, zelené monstrum

+31

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans

  • PC 85
Filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem zbožňuju. Westerny mi až tolik nesedí, ale na pětici Jdi na to, Dva poldové, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Kdo najde přítele, najde poklad a Dvojníci nedám dopustit. Až na Dvojníky se ve Slaps And Beans nacházejí prvky ze všech zmíněných filmů a hlavní padouch je dokonce sám velký K dvojka (ve filmu Jdi na to K jednička), takže i přes mé počáteční obavy o kvalitu zpracování jsem se do hry pustil.

Zpočátku mi trochu dělalo problémy ovládání, ze kterého mě bolely ruce a bohužel nejde přenastavit. Pak jsem ale vyzkoušel tlačítka pro druhého hráče a náhle se mi hrálo daleko lépe. Mlácení, hlášky, střílení, pojídání fazolí, mlácení, minihry, závody, házení ovoce, mlácení, jízda autem, stealth postup, pití piva a už jsem zmiňoval mlácení?

I když je však hlavní náplní tohoto titulu především likvidace všemožných padouchů, za zmínku stojí i příběh, který je poslepovaný z řady původních scének a sem tam doplněný o něco navíc. Dost mě to překvapilo, ale vzniklý mišmaš funguje parádně a moje putování dávalo i smysl.

Nebyl bych to já, abych se nepokusil splnit všechny nápadité achievementy a nakonec se mi to povedlo. Původních pět hodin, které jsem potřeboval k dohrání se sice opakováním potřebných úrovní natáhlo na více jako osm, ale stálo to za to. Jediné, co mě občas brzdilo, byly bugy, které zapříčinily zaseknutí hlavních protagonistů na místě, což šlo vyřešit jen restartem daného levelu.

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans není tou nejlepší herní adaptací, kterou jsem kdy hrál. Tou je a nejspíše i zůstane Třináctka. První příčka mezi mnou hodnocenými hrami čistě podle filmové předlohy však této mlátičce jednoznačně patří. Pokud jste fanoušky slavné italské dvojice, jistě se budete bavit tak, jako já, ale pro ostatní to nebude ani poloviční zážitek.

Pro: Bud Spencer, Terence Hill, příběh, hlášky, mlácení, nápadité achievementy, K dvojka

Proti: nemožnost přenastavení ovládání, bugy

+23

Rumble Box

  • PC 50
Bojovky nejsou zrovna žánrem, který bych nějak zvlášť vyhledával, v Rumble Box je však vše zjednodušeno, jak to jenom nejvíce jde a jedná se tedy spíše o arkádu. Jak tak jinak zařadit hru, která po vás chce ztřískat hromadu kostičkových panáků na jednu hromadu tak, aby bylo možné z daného levelu utéct.

Tolik kostek, jako v jakékoli zde vymlácené aréně, není snad ani v Minecraftu. Nepřátel je takové množství, že jsem chvílemi i ztrácel přehled, a když se k tomu přidaly ještě vybuchující hlavy některých bojovníků, tak bylo dílo zkázy dokonáno. Na vybití vzteku je Rumble Box bezpochyby ideálním titulem, ale jinak v podstatě nemá co nabídnout.

Pro: na vybití vzteku ideální

Proti: nepřehledné, stereotypní

+8

Mamba

  • PC 50
Mamba patří mezi hry, kterými jsem si krátil hodiny počítačů na základce. Narozdíl od Pampucha nebo prvního a druhého dílu zaječí série Jazz Jackrabbit jsem u ní tolik času netrávil. Ten pitomej had mě hrozně štval, protože mě nechtěl nechat natáhnout vlákno pavučiny tak, abych mu zmenšil manévrovací prostor.

Než se mi poprvé podařilo zabrat osmdesát procent herního pole a dostat se tak do dalšího kola, tak byl můj pavouček sežrán snad stokrát. Vůbec netuším do jakého levelu jsem se dostal, natož kolik jich hra obsahuje, ale nejspíš je nekonečná. Určitě však má něco do sebe a stojí alespoň za vyzkoušení.

Pro: nápad, pavouček, jednoduché ovládání

Proti: na mě až moc obtížné

+7

A Vampyre Story

  • PC 80
S tvorbou herního designéra Billa Tillera jsem doposud neměl co do činění a před rozehráním A Vampyre Story jsem ani nevěděl, že má tento bývalý zaměstnanec LucasArts na svědomí adventury jako Full Throttle, The Dig nebo třeba The Curse of Monkey Island. To bych se asi do dobrodružství pařížské operní pěvkyně pustil dříve.

Ústředními postavami zde jsou Mona de Lafitte a její užvaněný netopýří společník Froderick. Oba tvoří skvěle sehraný tým, který se neustále pošťuchuje různými narážkami na vše, co vidí a jde jim to opravdu bravurně. Dá se tu bavit úplně se vším, takže situace typu "Ahoj stěno, co ty si o tom myslíš?" se vyskytují opravdu často, a i když Mona někdy prohlásí, že se s tímto předmětem bavit opravdu nebude, zkoušel jsem tuto možnost neustále.

Nejvíce jsem se pobavil u odkazu na film Trosečník (kdy Froderik prohlásil, že mu jeden smajlík na stěně připomíná kámoše Wilsona, kterej je hodnej, ale hrozně tichej :)), super vymožeností je i koňská botička za špatné parkování a téměř pětiminutová hádka šlapky s dirigentem, v níž zazněla spousta ne úplně sprostých nadávek, se také nevyskytuje v každé druhé hře. Lokací není moc, ale jsou využity na maximum, takže jsem stereotypem netrpěl, i když musím přiznat, že po odchodu z hradu už hra přeci jen ztratila něco ze svého kouzla.

Plánováno bylo více dílů, na což odkazuje i otevřený konec, ale další nejsou a s největší pravděpodobností ani nebudou. To je však ohromná škoda, protože dobrých adventur není nikdy dost a i přes občasné bugy, kdy se opakovaly již jednou viděné animace nebo problikávaly postavy při rozhovorech A Vampyre Story dobrá adventura rozhodně je.

Pro: Mona, Froderick, možnost oslovit neživé předměty, humor, hrad

Proti: není pokračování, bugy

+14

Ve stínu havrana

  • PC 40
Českými humornými adventurami se to na konci devadesátých let jen hemžilo a Slovensko nechtělo zůstat pozadu, a tak se parta lidí s duhovým nosorožcem ve znaku rozhodla také přispět svou troškou do herního mlýna. Bohužel to nijak valně nedopadlo.

Zeměkouli jsem měl rád, ale Lábus není Izer a je prostě vidět, že mu ta herní branže tolik nesedí. Přesto je však tento známý hlas tím nejlepším, co hra nabízí. Příběh je totiž otřesný a rozhovory jakbysmet. Navíc je hra přímo prošpikována nesčetnými bugy, a tak k zásekům nedocházelo jen v případech, kdy jsem nevěděl, jak dál.

Nelogické prvky jsou pro humorné adventury vcelku typické, ale tady jich podle mě bylo až moc. Všude je rozeseto plno kamenů, ale sebrat lze jen některé, v každé druhé lokaci je sekera, ale nevyužil jsem ani jedinou a jednou z nejhloupějších věcí, na kterou jsem narazil, byla situace s žábami, z nichž šla jedna sebrat (a to opakovaně), ale nenašla žádné využití.

Pokud bych měl Ve stínu havrana porovnat s tehdejší konkurencí, vychází mi jako jednoznačný vítěz Horké léto, u kterého pro mě však hraje velkou roli nostalgie. Druhý díl už značně ztrácí, ale stále mě bavil více, než mírně nadprůměrný Polda, no a Havran je až na samotném chvostu žebříčku ve vodách podprůměru.

Pro: Jiří Lábus

Proti: příběh, rozhovory, bugy, nelogické prvky

+21

Unmechanical

  • PC 85
Když jsem Unmechanical spouštěl poprvé, nenapadlo mě, že bude tím prozatím nejlepším titulem, který jsem letos hrál. Není toho zatím moc a ty předchozí čtyři kousky ani žádné absolutní hitovky nejsou, ale že dám putování malého nemotorného robůtka více, než cestě Na Měsíc? To jsem opravdu nečekal.

Na začátku mi připadalo, že má Unmechanical trochu volnější tempo, ale jakmile jsem si osvojil vcelku intuitivní ovládání, odsýpalo to jedna báseň. Jednotlivé hádanky, na kterých je hra postavena především, jsou vcelku logické a zasekl jsem se na nich jen výjimečně. Navíc se často mění, takže se u mě nedostavil stereotyp snad ani jednou.

Povedlo se mi splnit všechny achievementy a jeden z nich s názvem Loopist (čtyři otočky za sebou) mi ještě dlouho bude ležet v hlavě, protože jsem při jeho asi hodinovém plnění nadával jak dlaždič.

Dvě možná zakončení, a to jak v základní hře, tak i v minirozšíření, manipulace s předměty, ozvučení, upgrade na ponorku či parťák v DLC, to všechno jsou přednosti, kterými se tento kousek může pyšnit. Jedinou kaňkou na kráse je asi jen občasné zaseknutí pod některou z překážek a nutnost restartu uložené pozice. To se mi ale stávalo zřídka kdy, takže nemohu jinak, než toto robotí dobrodružství doporučit, a to nejen milovníkům logických her.

Pro: létající robůtek, ovládání, manipulace s předměty, dvě možná zakončení, parťák v DLC

Proti: občasné zaseknutí pod některou z překážek

+20

Knytt Stories

  • PC 60
Základní hratelnost Knytt Stories se oproti předchozímu dílu příliš nezměnila a stále jde primárně o hledání a sběr předmětů, rozházených všude možně. Co se ovšem změnilo hodně, je způsob, jak se k nim dostat.

Zatímco v Knyttovi bylo možné jít kamkoli hned od začátku, zde se jednotlivé oblasti zpřístupní až poté, co je sebrán potřebný předmět. Odehrál jsem jen základní kampaň, která mi přišla zhruba stejně dlouhá, jako u jedničky a do dalších se již nepouštěl, ale věřím, že jsou podobně kvalitní.

Pro: Knytt, checkpointy, prostředí

Proti: krátká základní kampaň

+10

Knytt

  • PC 60
Knytt je malý človíček, kterého unese mimozemšťan. Jejich vesmírné plavidlo ztroskotá na neznámé planetě a na mě bylo, abych jej opravil, a Knytt se tak mohl co nejdříve vrátit domů

Na planetě je rozmístěno několik checkpointů, takže jsem nepřišel o svůj postup, když jsem náhodou na několika málo místech s Knyttem zahynul. Prostředí je skoro pořád stejné a mění se snad jen barevné schéma. Mimo skákaní jsem mohl i šplhat a některé vrcholy, které jsem touto činností zdolal, byly opravdu vysoké.

Pro: Knytt, checkpointy, prostředí

Proti: krátké

+6

To the Moon

  • PC 60
To the Moon jsem si chtěl zahrát od té doby, co jsem slyšel nádherný soundtrack, jímž hra disponuje, ale odrazovala mě grafika, kterou má na svědomí RPG Maker. Poté, co na mé vlastní svatbě hrála Johnyho verze For River spolu s Take Me Anywhere, jsem však ke hře cítil jakýsi dluh, který bylo třeba konečně splatit.

Vše stojí na opravdu kvalitním příběhu, jež mě chytl a nepustil až do samotného konce. Aby bylo možné dokončit zadaný úkol, bylo třeba procházet čím dál tím starší Johnyho vzpomínky a pomocí vyslechnutí rozhovorů a nacházení důležitých předmětů rozplétat veškeré nitky.

Rozhovory byly v převážné většině opravdu skvělé, ale předměty (včetně mého oblíbeného plyšového ptakopyska) se neustále opakovaly. A opakoval se také postup, jak se posunout zase o kousek dál. Získat paměťová spojení, najít memento a poskládat puzzle, to opravdu není herní mechanika, kterou bych mohl vychvalovat do nebes.

Jak už jsem psal, hlavním prvkem je zde příběh, ale pouze ten mi u her nestačí, ať už je podpořen sebelepším hudebním podkresem. To the Moon však v podstatě nic jiného nenabízí, což je určitě škoda. Nečekal jsem žádný herní klenot, ale i tak podle mě mohl být první komerční počin Freebird Games o poznání lepší.

Pro: příběh, soundtrack, plyšový ptakopysk

Proti: opakování herních mechanik, mimo příběhu nic navíc

+12

Crayon Physics Deluxe

  • PC 60
Placená verze Crayon Physics s podtitulem Deluxe již není jen tou desetiminutovou hříčkou, jakou byl předchůdce. Ano princip zůstává stále stejný, tedy posbírat s červeným míčkem zlaté hvězdy v každé úrovni a dokonce se tu objeví i pár stejných obrazovek z freeware počinu. Hra však doznala řady změn, které byly ve většině případů ku prospěchu.

Jednou z nejzásadnějších novinek je možnost nakreslit téměř jakýkoli tvar, což posunuje hratelnost zase o kousek dál. Potěšila mě i interaktivní mapa, do které jsem si mohl libovolně čmárat. Dále přibyly rakety, a především pak provazy, s nimiž se dají vytvořit skvělé mechanismy a já osobně je považuji za to vůbec nejlepší, co hra nabízí.

Samozřejmě jsem musel získat i bonusové hvězdy, kvůli kterým bylo třeba dostrkat míček ke klasickým hvězdám pouze kreslícím způsobem (bez cvrnkání), což vcelku šlo, ale použít na to jen jeden objekt už bylo o dost složitější.

Nechápu, že je pro vstup na poslední ostrov s finálovou úrovní nutné posbírat polovinu těchto extra hvězd, protože jejich získání není nic jednoduchého, a i když já je sbíral dobrovolně, někteří hráči z toho jistě nebudou dvakrát nadšení. Navíc podle všeho v první verzi stačily na dokončení jen základní hvězdy a tato "vychytávka" byla přidána až později.

Ke konci již značně přituhovalo a i dokončení levelů klasickým způsobem mi občas dělalo značné problémy. I když se mi podařilo posbírat všechny hvězdy, obtížnost závěrečných levelů nemusela být nastavena tak vysoko. Mohlo jít o skvělou hru, se skvělým závěrem (Newton pod jabloní), ale výsledkem je jen lehce nadprůměrný titul.

Pro: téměř neomezené kreslení, mapa s ostrovy, rakety, provazy, závěr

Proti: nutnost bonusových hvězd pro dokončení, ke konci vysoká obtížnost

+13

Crayon Physics

  • PC 50
Před tím, než rozehraji jakoukoli hru, zjistím si, jestli nemá více dílů a snažím se vždy začít tím prvním. Proto jsem i před Crayon Physics Deluxe vyzkoušel freeware předchůdce, který byl vytvořen během pouhého jednoho týdne.

Jedná se o opravdu netradiční počin, k němuž jsem se dostal jen náhodou a musím přiznat, že jsem se celých těch deset minut bavil tak, jako ještě u žádného jiného reálného kreslení. Jasně, že to mohlo být kapánek lepší a určitě i delší, ale o to více se těším na plnohodnotné pokračování, do nějž se co nevidět pustím.

Pro: zábavné kreslení, ztřeštěná fyzika, originální

Proti: krátké, nedoladěné

+13

Liero

  • PC 65
Nějaké díly Wormsů jsem zkoušel, ale nikdy jsem u nich nevydržel moc dlouho. Liero je úplně jiná káva. Žádné bitvy na povrchu, ale pěkně v podzemí, a k soupeři je tak třeba se nejdříve prokopat, podobně, jako je tomu v Tunneler 2.0.

Co jsme u Liera zažili s bráchou zábavy, ty propařené hodiny se spočítat snad ani nedají. Postupně se naše dovednosti zlepšovaly a nedocházelo už k moc častým sebevraždám. Zakazovaly jsme si smrtonosné zbraně, jako byly třeba chiquita bomby nebo laser na zjištění polohy a hned se doba jednoho duelu mnohonásobně prodloužila.

Lano s hákem létalo vyčištěným prostorem sem a tam a hledalo především kameny, protože při přichycení na hlínu hrozilo jeho odstřelení. Zábava to byla opravdu neskutečná, ale všechno jednou končí a i Liero po čase přestane bavit, vzpomínky však zůstanou.

Pro: podzemní boje, zbraně, lano s hákem

Proti: po čase přestane bavit

+10

Kaboom Monsters

  • PC 60
Když nepočítám Srdce, FreeCell, Solitaire a případně ještě Spider Solitaire, tak jsem téměř žádnou karetní hru na PC ještě nehrál. Kaboom Monsters jsem si však chtěl zahrát už od té doby, co moje žena tento titul vyhrála na SteamGifts, což je přes dva roky. Ten správný čas na vyzkoušení přišel až teď.

O příběh zde ani tak nejde, protože mimo několika komiksových scének jsem se o něm moc nedozvěděl. Bylo úplně jedno, že jsem si zvolil klan Blutos, protože na dostupnost karet, o kterou jde především, to nemá žádný vliv a mohl jsem tak používat i karty Yabbské, Gringranské, ale i jakékoli jiné.

Samotné přebíjení je opravdu zábavné a neomrzelo mě ani na konci padesátého, tedy posledního levelu. Zpočátku to bylo hodně jednoduché a vyhrál jsem každou bitvu, ale po úvodních kolech je třeba již trochu taktizovat a přizpůsobit se hře soupeře. Bavilo mě vytváření vylepšených karet u kouzelníka, ale po té, co jsem zjistil, že daleko jednodušší a hlavně levnější je kupování již hotových karet v obchodě, přestal jsem jeho služeb využívat.

Kováře jsem navštívil jen jednou, abych zjistil, co nabízí, ale vylepšení karet pomocí zbraní nebo štítů nebylo vůbec potřeba. Stejné to bylo i se surovinami a speciálními balíčky karet, které byly zbytečně předražené.

Škoda, že hra už asi napořád zůstane nedokončená, protože je to na ní hrozně vidět, ať už ve formě častých bugů či obrazovek s příslibem nových funkcí. Zbytečně tím ztrácí své prazvláštní kouzlo, které mě zlákalo k hraní.

Pro: komiksová grafika, karty, přebíjení, kouzelník, hudba

Proti: nedokončené, bugy

+8