Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Čtyřlístek kontra Klamérie

  • Browser 45
To už je doba, kdy jsem čítal Čtyřlístky u strejdy, který měl a má spoustu čísel. Stále si občas nějaký ten díl prolistuji, když se mi podaří některý z chybějících sehnat mé sestře. Už to ale není takové, jako když jsem ještě neuměl číst a k obrázkům si vymýšlel vlastní příběhy. Z té dvacítky herních dílů, které na zdejší databázi mají profil, jich mám pět ve své sbírce, ale bohužel se mi žádný z nich nepodařilo spustit. Musím se už dokopat k instalaci Windows XP na starý notebook, kde se mi to snad konečně povede.

Když se na loňské Vánoce v rámci adventního kalendáře České televize objevila nová adventura s mými oblíbenými hrdiny, bylo mi jasné, že si ji dříve či později zahraji. Hra je rozdělena do několika krátkých pasáží a v každé z nich jsem postupně ovládal všechny čtyři postavy. Jde o opravdu velmi jednoduché úkony a sebrané předměty ani není třeba nijak používat, protože jakmile se objeví v inventáři, hra s nimi pracuje, jako bych je měl v ruce.

Jako adventura, která děti uvede do herního světa, je Čtyřlístek kontra Klamérie přesně to pravé ořechové. Já jsem to v podstatě jen odklikal, tak nějak letmo vnímal jednoduchý příběh o dopingu na zimních hrách a ani jsem se nenadál a byl konec. Výhoda těchto krátkých adventur od ČT je, že se dají spustit na jakémkoli počítači s připojením k internetu (některé i na mobilech) a zabijete tím čas, když nevíte, co dělat. Žádnou hlubokou myšlenku v nich ale najít nelze.

Pro: Čtyřlístek, super na odreagování

Proti: krátké, příliš jednoduché

+14

Amerzone: The Explorer's Legacy

  • PC 70
Z herních titulů teď už mám za sebou opravdu vše, s čím měl Benoît Sokal nebo jeho studio co dočinění a spousta věcí mi teď dává smysl. Už vím, proč ve většině svých her Sokal na Amerzone odkazuje, protože ta příroda zahrnující skvěle ozvučenou džungli, temné močály, bujně rostoucí květenu a hlavně prapodivnou zvířenu je opravdu okouzlující. Také je nadmíru jasné, z čeho vychází název a logo studia White Birds Productions.

Amerzone jsem se bál. Nechtělo se mi do něj vůbec pouštět především kvůli krokovacímu pohybu a již ne příliš působivému grafickému kabátku. A to byla velká chyba. Kdybych věděl, co se v tomto ošklivém káčátku skrývá za poklad, určitě bych se tolik nerozmýšlel a zahrál si ho daleko dříve. Ano, na pár místech jsem chvíli bloudil, ale lokace nejsou nijak rozlehlé, takže nešlo o žádné frustrující pasáže. Hra ani není nijak moc dlouhá, což je vcelku škoda, protože bych v zemi Amerzone rád strávil více času. Také fakt, že se na každém místě, kde mi došlo palivo, nacházel kanystr s benzínem, není moc reálný. O realitu tu ale tolik nejde.

Doprava obřího vejce pomocí helikoptéroloďoletadloponorkostroje do neznámé země mě bavila, a to je to hlavní. A to finále, to nemělo chybu. Mezitím jsem osvobodil velrybu, prolistoval hojně ilustrovaný deník a popovídal si s pár lidmi. Škoda jen, že téměř každý druhý, s kým jsem mluvil, na konci rozhovoru zemřel. Potěšily mě také diskety, které jsem potřeboval na nahrání dat do mého cestovního stroje. V reálu už jsem je hodně dlouho nepoužíval. Je opravdu smutné, že žádné další hry už se od tohoto tvůrce nedočkáme, některé z těch již vydaných si ale ještě někdy určitě dám znovu.

Pro: země Amerzone, zvířata, helikoptéroloďoletadloponorkostroj, deník, diskety, zakončení

Proti: občasné bloudění, kanystr, kam se podíváš, krátké

+13

Gomo

  • PC 55
Jak zmínili téměř všichni přede mnou, adventura Gomo s hadrovým panákem téhož jména v hlavní roli je kopírka her od Amanity, především pak druhého Samorosta. Tam si autoři vypůjčili i příběh o uneseném pejskovi, který sám o sobě není nijak převratný.

Jde o jednoduchou hříčku bez větších záseků, čemuž napomáhají i primitivní hádanky, minimum interaktivních míst a třímístný inventář. Inventář je alespoň nápaditě vyřešený, kdy Gomo otevírá zip za hlavou a předměty si strká do sebe. To je však jeden z mála zajímavých prvků. Jsou tu dokonce i obrazovky, které Gomo projde sám bez mého přičinění a mimo prodloužení herní doby nemají jakýkoli jiný smysl. Došlo také na pár vtipných situací (například pád hned na začátku), ale většinou je humor spíše trapný.

Budu asi jeden z mála, kdo hru prošel dvakrát po sobě. Při prvním průchodu se mi totiž nepodařilo odemknout bonusové minihry, a to by mi samozřejmě nedalo spát. Rovnou však mohu zmínit, že to nestálo za to. Nic nejde urychlit ani přeskočit, takže druhý průchod nebyl o moc kratší, než ten první a minihry jsou na jedno brdo, kdy jde o mlácení mimozemšťana po hlavě. Za mě naprostá zbytečnost a měl jsem si o tom zjistit víc předem, abych to nemusel absolvovat znovu. Gomo určitě neutěšil můj hlad po další povedené mimimalistické adventuře a budu muset dál čekat na Phonopolis, které snad už letos konečně vyjde.

Pro: hadrový panák Gomo, nápadité umístění inventáře, pár vtipných situací

Proti: povětšinou trapný humor, obrazovky bez interakce, zbytečné bonusové minihry

+10

King Jister 3

  • PC 70
První dva díly Krále Jistera jsem nehrál a jelikož se jedná o textovky, tak se to asi nezmění. Trojka mě ale vcelku zaujala a za těch zhruba třicet korun ve slevě jsem jí vzal.

Krokovací adventury typu Myst mi moc neříkají, zde jsem si na to však vcelku rychle zvykl a přišlo mi to nakonec lepší řešení, než kdybych se mohl po hradu pohybovat bez omezení. Postavy nemluví a pouze mumlají, ale jelikož jsou jen dvě (vlastně tři), je to v podstatě jedno a klasický dabing by vlastně postrádal smysl.

Herní postup je rychlý, nepříliš složitý a téměř bez záseků. Těch pár hádanek se dá vyřešit vcelku rychle a předmětů není tolik, aby skoro u všech nebylo hned jasné, k čemu se budou moci použít. Bohužel je hra i kvůli tomu poměrně krátká a navíc to hlavní, záchrana Ariabel, se nekoná, takže působí trochu nedokončeně. Pokud někdy vznikne další díl, což úplně nereálné není, určitě ho taky zkusím a snad se v něm dočkám rozuzlení příběhu.

Pro: krokování, hádanky, bez záseků

Proti: krátké, nedokončené

+10

TGM: Tryskem k republice

  • Browser 60
Masaryk je jednou z nejdůležitějších osobností československých dějin, možná tou vůbec nejdůležitější. Je tak skvělé, že se Česká televize vrhla při stém výročí vniku Československa na tvorbu hry, která tohoto státníka vyzdvihuje.

Sice nejde o žádný velký počin, ale jen jednoduchou arkádu, avšak i to stačí, aby byl Masaryk a jeho vytrvalá snaha připomenut mladší generaci. Pět kapitol o dvou úrovních uteče jako voda a z vysokoškolského profesora se stane první prezident nové republiky. Mezi kapitolami se objevují dabované komentáře, co že se to ten daný rok dělo.

Ovládání, i když zahrnuje pouze dvě kurzorové šipky, občas neposlouchá a hlavně při skocích, které následují rychle za sebou, jsem mnohokrát ne vlastní vinou přišel o jeden z životů. Jelikož však po ztrátě všech tří srdcí následuje pouze opakování dané úrovně, nejde o žádnou fatální chybu, kvůli níž by hra byla nehratelná. Jinak totiž vše šlape tak, jak má a já už se těším na další podobný projekt ČT, třeba na Mendela.

Pro: Masaryk, kůň Hector, dabované komentáře

Proti: krátké, neposedné ovládání

+9

The Adventures of Mr. Bobley

  • PC 60
To si takhle jednou Jan Žižka (ne ten jednooký z Trocnova) řekl, že bude tvořit hry. Nejprve vzniklo pár freewarovek do soutěže Becherovka Game, ale vrhl se i na placené tituly. Mr. Bobley je má první zkušenost s tímto vývojářem a rozhodně ne špatná.

Ano, jde o hříčku s jednoduchou grafikou, stupidním příběhem a prapodivným ovládáním, ale já se při řešení jednotlivých hádanek v každé úrovni celkem bavil. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, takže na správný postup lze přijít vcelku rychle. Horší je to s převedením myšlenky do praxe, protože již zmíněné ovládání, které nejde přenastavit, není moc intuitivní a často jsem stiskl jinou klávesu, než kterou jsem zrovna měl. Moc nepomáhá ani fixní kamera, která občas zapříčiní, že celou obrazovku zakryje obří objekt nebo se zobrazí pouze textury.

U hry jsem se občas pěkně navztekal, to nebudu zapírat. Přesto si myslím, že za vyzkoušení Mr. Bobley stojí a ty dvě Eura si případní hráči mohou nechat vrátit, když je do dvou hodin hra nechytne. Simulátor skiareálu od stejného autora možná někdy vyzkouším, ale Facteroids mě moc neláká.

Pro: Mr. Bobley, řešení hádanek, hudba

Proti: ovládání, kamera

+9

Sharpe Investigations: Death on the Seine

  • PC 40
Tak tohle je asi ta nejhorší hledačka, kterou jsem kdy hrál. Myslel jsem si, že po Mirror Mysteries už na nic horšího v tomto žánru nenarazím, ale povedlo se. Nechápu, jak může hra stát pořád sedm Euro a už několik let nebýt ve slevě. Vypadá spíše jako freewarovka pouze s hudbou bez jakéhokoli dabingu, kterou lze sfouknout na nejtěžší obtížnost za dvě hodinky.

Jedním z mála kladů je bezproblémová hratelnost, kdy v hledacích pasážích v podstatě neexistují záseky a hinty tak postrádají smysl. Zajímavá byla postava Stellana Berglunda a navíc mi připomněla mého oblíbeného švédského hokejistu, toho času v důchodu, od nějž mám hokejku z pardubického finále MS dvacítek.

Všemu nasazuje korunu absurdní smrt v mrazáku a zmatené vyšetřování. Jak ti samí vývojáři mohli dva měsíce po tom vytvořit povedenou a plně dabovanou hledačku Runaway Express Mystery, to mi hlava nebere. Už se "těším" na jejich "nejlépe hodnocenou" prvotinu Lost Civilization.

Pro: hratelnost, Stellan Berglund

Proti: krátké, chybí dabing, nijaký příběh a zmatené vyšetřování

+11

Beyond the Wall

  • PC 65
Krátká adventura, podobající se produkci Amanity Design, a to jak vizuálem, tak i nemluvnými postavami, které pouze vyluzují různé zvuky, to je Za zdí. Jednoduchý příběh o holčičce, která jde navštívit svého kamaráda, aby si s ním mohla hrát, mi vůbec nevadil.

Situace, na než holčička na dvorku před domem narazí, jsou samozřejmě zcela absurdní, ale většinou celkem vtipné a krásně animované. Není tu žádné označení interaktivních míst, musel jsem sám zjistit, na co jde kliknout a na co ne. Na jednu stranu je to super, ale na tu druhou jsem se kvůli tomu na několika místech na chvíli zasekl. Jelikož mi celý průchod trval zhruba hodinu, tak by to bez záseků byla opravdu rychlovka.

Poté, co jsem dorazil do bytu svého kamaráda a pochopil, proč že mi to neotvírá, už bylo dokončení otázkou chvilky. Hudba a celkové ozvučení je parádní a doufám, že se od Houpací hračky dočkáme ještě dalších povedených kousků, ale pokud možno s daleko delší herní dobou.

Pro: jednoduchý příběh, vtipné situace, hudba a ozvučení

Proti: krátké

+13

Fable III: Traitor's Keep Quest Pack

  • PC 55
Druhé příběhové DLC Fable III už mi nepřišlo tak zbytečné, jako to první. Nové lokace zahrnující věznici, mechanický ostrov a čarodějnický ostrov mají něco do sebe a dobře zapadají do celého konceptu hry.

Jen ty úkoly (hlavně vedlejší) nejsou žádná hitparáda. Vzpoura je ještě v pohodě, zblázněný vynálezce či vědátorka také, ale vybíjení nemrtvých na hřbitově, skládání robota nacházením součástek nebo prosté hledání knih není něco, čím bych chtěl trávit svůj herní čas. Zvrat na konci mě však vcelku překvapil a popravdě jsem ho vůbec nečekal. Celkově byl hlavní příběh tohoto rozšíření daleko lepší, než ten v základní hře.

Pominu občasné problikávání textur, kterého jsem si do té doby nikde nevšiml, nemohu však pominout bug, způsobující časté pády hry. Co jsem se dočetl na různých fórech, objevuje se jen v PC verzi a způsobují ho elektrické efekty především na mechanickém ostrově, ale občas se objeví i ostrově s čarodějkou. Hra mi v důsledku toho spadla zhruba stokrát a kdyby nebylo krátkých nahrávacích časů, asi bych se na dokončení rozšíření vykašlal. Našel jsem si ale způsob, jak pády omezit na minimum a kritická místa překonat. Bez pádů by moje hodnocení bylo minimálně o deset procent vyšší, možná by i překonalo základní hru. Takhle ale nemohu jinak.

Pro: příběh, nové lokace, zblázněný vynálezce, čarodějka, zvrat na konci

Proti: úkoly, bug způsobující časté pády hry

+10

Fable III: Understone Quest Pack

  • PC 45
Kdybych nevěděl, že jde o DLC, vůbec bych to během hraní Fable III nepoznal. V podstatě se jedná o jeden menší vedlejší úkol, který ani není nějak extra záživný. Většinu času zabere likvidace neustále se objevujících nepřátel, a pak návštěva podzemní vesničky následovaná další likvidací několika vln nepřátel.

Po zdolání všech překážek jsem se ocitl v domě člověka, který řídil tento lid bojící se apokalypsy, která měla stále trvat na povrchu a zjistil, že je vůdce již po smrti a o osudu jeho poddaných mohu rozhodnout já sám. Samozřejmě že jsem nechal tyto nešťastníky makat pro sebe a na denní světlo se nikdy nepodívají, proč jako.

Rozšíření přidává ještě střelnici a Kolo neštěstí. Střelnice je vcelku dobrá, ale po překonání všech rekordů už nemá smysl se tam vracet a Kolo neštěstí mě přestalo bavit po prvním absolvování všech jeho částí. Kdyby toto rozšíření vůbec nevzniklo, asi by se nic nestalo. Po jeho projití se necítím ničím obohacen.

Pro: nápad, možnost nechat lid městečka pod zemí, střelnice

Proti: krátké, v podstatě jen likvidace nepřátel, Kolo neštěstí

+15

Fable III

  • PC 70
U prvního Fable, respektive u rozšířené verze Lost Chapters, jsem se bavil, a to celkem dost. Proto mě mrzelo, že dvojka, dle mnohých nejlepší díl série, vyšla jen na Xbox 360, takže se k ní nemám jak dostat, protože zrovna tuhle konzoli (ani její následovníky) nemám a emulátorům neholduji. Trojka se však na počítače zase vrátila, a i když jsem musel hodně bojovat s geniální službou Games for Windows Live, rozhodl jsem se jí vyzkoušet. Akorát jsem místo klaďase hrál za zlouna a při každém rozhodnutí volil tu morálně horší možnost.

Zachránil jsem tedy svou milou Elisu místo několika no name obyvatel (tu jsem pak v rámci jednoho vedlejšího úkolu zachránil znovu, přebral ji novému příteli a vzal si ji), s dohodou s odboráři jsem si vytřel p* (no zrak ne) a služebnictvo jsem místo povzbuzení brutálně seřval. Důležitější zvraty však přišly s blížícím se koncem hry, kdy jsem svrhl svého bratra a stal se králem. Tato část se mi nijak zvlášť nelíbila, ale uvítal jsem pár rozhodnutí, která měla vliv na lokace. V jedné jsem tak nechal vykácet stromy, v další zase vypustit jezero a otevřít doly a v jiné jsem nechal vypustit splašky do přírody místo zřízení čističky.

Některé vedlejšáky mi přišly daleko lepší, než příběhové úkoly. Třeba když se chtěl manžel nechat rozvést v důsledku zinscenované nevěry manželky, aby se nemusel dělit o majetek a když to manželka zjistila, chtěla po mě, abych povedeného manžílka zabil. Nakonec jsem je omylem zabil oba, což mi bylo posvěceno jako spravedlivé řešení. Postupná obnova vesnice Plavenice byla také skvělá, a pak je tu úkol s jednoduchým názvem Hra se třemi čaroději, kteří mě zmenšili, abych mohl hrát hlavní roli v jejich loutkové hře. Ten je bezesporu úplně nejlepší, který se ve hře objeví. Je až s podivem, kolik sem Molyneux nacpal obsahu, ke kterému se řada hráčů ani nedostane.

Protože nejsem slepé dítě a nehraju nohama, zvolil jsem si těžší obtížnost, kdy se automaticky nedoplňuje zdraví, ale že by šlo o nějakou extra výzvu se říci nedá. Splnil jsem achievement za nula omráčení během celé hry, což mluví za vše. Bohužel jsem nemohl splnit achievementy, které byly závislé na online funkcích GFWL, ale ostatní jsem splnil do puntíku (až na jeden, který by vyžadoval hraní ¾ celého příběhu znovu). Nejvíce mě pobavil ten s názvem Jindřich VIII., pro jehož splnění bylo třeba již jako panovník absolvovat šest svateb a dva manžele nebo manželky zabít. S přeživšími jsem se poté rozvedl a zůstal jen s Elisou a svými dětmi na hradě a adoptovanou dcerou na horské chatě.

Jednou z hlavních činností, které jsem prováděl opakovaně, byl boj. Zpočátku mě bavil a vylepšování zbraní mělo i určitý smysl. Když jsem si však vylepšil zbraně, které jsem chtěl a následně i získané zkušenostní body investoval do vylepšení všemožných dovedností, další boj prakticky postrádal smysl. Kouzla, meč i palici jsem v podstatě přestal používat a všechno řešil pomocí všemocné pistole Černá dračice, případně jsem protivníkům prostě utekl.

Hlavní příběh není nic moc, ale fakt, že dělat nepopulární rozhodnutí je vlastně dobře, je příjemná změna. I když není problém naspořit potřebné finance na vybudování armády prostřednictvím pronajímání domů a zisků z nakoupených obchodů (na konci jsem měl přebytečných asi 30 milionů), je fajn, že i na správňáky je vyvíjen určitý tlak. Minihry, jako je hraní na loutnu, pečení koláčů nebo kování mečů jsou tu spíše navíc a moc času jsem u nich nestrávil, spíše mě mrzelo, že tu nejde rybařit a také nestárnu, jako v jedničce. čímž je první díl vcelku unikátní.

Fable III je koridor jako řemen, ale v podstatě to moc nevadí, až na to, že hlavní hrdina může na určitých místech seskočit někdy i z celkem velkých výšek, ale přeskočit jakoukoli překážku nejde (mrkám na tebe první Zaklínači). Dabéři v čele s Johnem Cleesem, který propůjčil hlas komorníkovi Jasperovi, odvedli opravdu dobrou práci a nemůžu říci, že by mě někdo svým hlasem vyloženě pohoršoval. Celkově vzato je třetí Bajka zajímavým počinem a stojí minimálně za vyzkoušení. Případnému čtvrtému dílu bych se určitě nebránil, ostatně ve hře jsem nechal 55 hodin, ale vzhledem k uzavření studií Lví hlavy jeho vydání nevidím moc reálně.

Pro: humor, znatelná rozhodnutí, některé vedlejšáky (především Hra), achievement Jindřich VIII., rodina, nákup nemovitostí, John Cleese

Proti: nutnost GFWL, boj, hlavní příběh, minihry, nemožnost přeskočit jakoukoli překážku

+14

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 70
Protože jsem si první díl s dvojicí známých mlátiček hodně užil, na pokračování jsem se těšil. Spencer s Hillem jsou zpět v plné síle a dokonce nově mluví čtyřmi jazyky. Hudba je znovu parádní a dodává hře tu správnou atmosféru. Co se může pokazit? Bohužel se toho může pokazit poměrně dost.

Příběh navazuje tam, kde prví Facky a fazole skončily (tedy na voru) a pokračuje v podobném duchu, jen zde už tentokrát není zastoupen Divoký západ. Poznal jsem spoustu filmů, kde hlavní protagonisté hráli spolu nebo samostatně, jako jsou třeba Hroši v Africe, Banánový Joe, Kdo najde přítele, najde poklad, Šerif a mimozemšťan, Dva poldové, Sudá a lichá, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí nebo můj nejoblíbenější počin Jdi na to včetně mapy s blikajícími tečkami, znázorňujícími padlé agenty.

Hra obsahuje několik otravných bugů, kdy se například ovládaná postava či některý z protivníků zasekne na místě a je nutný restart od posledního záchranného bodu nebo se místo tlačítek ovladače na obrazovce objevují písmena klávesnice. Nejlépe na tom není ani ovládání, které není vždy tak úplně poslušné. U jedničky se tyto neduhy neobjevovaly v takové míře a překvapuje mě, že si na hře, na níž byly vybírány peníze přes Kickstarter, dali vývojáři méně záležet, než na té původní, jejíž vývoj financovali z vlastní kapsy.

Samostatnou kapitolou je osmička miniher. Většinu jsme jich s Romčou nepochopili hned napoprvé ani po prostudování návodu, ale na správný postup jsme museli přicházet až při opakovaném hraní. Některé nás nakonec opravdu hodně bavily, jako třeba karty a podvádění při nich, ale vysvětlení pravidel by mohlo být srozumitelnější. Dokonce i té pelotě jsem přišel na chuť a vyhrál v ní 19:0 a vznášedla, která byla v příběhovém módu příšerná, mě v párty módu chytla. To bylo však dané také tím, že v rámci příběhu jdou všichni protivníci po mě, ale při samostatném hraní jsou to všichni proti všem. Doporučuji tak minihry v příběhu nějakým způsobem zdárně dokončit a naplno se do nich ponořit až zvlášť.

K prvnímu dílu se ještě určitě někdy vrátím, i vzhledem k tomu, že jsem se dostal ke krabicové verzi na PS4, ale na další průchod dvojky to moc nevidím. Těžké to u mě bude mít i případná trojka, protože jak jsem se na první dva díly vyloženě těšil, další dobrodružství se Spencerem a Hillem mě po zažitém zklamání už moc neláká. Nevěřím ale, že nějaké pokračování vůbec někdy bude.

Pro: Bud Spencer, Terence Hill, dabing, hudba, filmové prvky, některé minihry

Proti: bugy, občas neposlušné ovládání, špatně vysvětlená pravidla miniher

+14

Call of the Sea

  • PC 80
Letos jsem se pustil do četby Lovecrafta, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. Asi jsem měl až moc velká očekávání a po dočtení poslední knihy sebraných spisů převládalo spíše zklamání. Temná zákoutí země se mi však líbila, tak proč nezkusit další hru, jejíž autoři se inspirovali v díle známého hororového spisovatele. Call of the Sea byla určitě dobrá volba.

Klasického adventuření tu sice moc není, ale to není na škodu a nacházení různých střípků, které vnáší trochu toho světla pro lepší pochopení příběhu, což je protkáno pár hlavolamy, mi ke štěstí stačilo. Hudba je tu zvolena více než dobře a především ta z hrací skříňky se mi za celou dobu neoposlouchala.

Každá část ostrova je někdy méně a někdy více odlišná, takže si rozhodně nemohu stěžovat, že bych dělal stále to samé a procházel těmi stejnými místy. Kvůli Unrealu se sice na můj vkus všechno až zbytečně moc leskne, ale po chvíli se na to dá celkem zvyknout. Místy mi hra připomínala Someday You'll Return, a to jak díky herní náplni, tak i těmi nereálnými prvky, akorát jsem nehledal dceru, ale manžela a ty české kulisy tu chybí.

Zdálo se mi, že Harry rozbíjel tábor každých pár metrů a vůbec si nedokážu představit, jak velké museli mít jednotliví členové expedice batohy, aby se jim tam vešlo tolik stanů. I když bych vzal v potaz fakt, že si spoustu zásob vzala výprava z lodi, proč stany nesbalila a nepostavila znovu, ale na místo toho stavěla vždy stany nové, je mi záhadou.

Potěšilo mě pomrknutí na další hru studia, která byla v době vydání teprve v ranné fázi vývoje. Jelikož se však jedná o plošinovku pro jednoho hráče, asi si ji nechám ujít. Popravdě vlastně nevím, který ze dvou konců je lepší (možná ten s dokončením Nořiny proměny), ale je fajn, že hra alespoň jedno rozhodnutí nabízí.

Pro: příběh, hudba, střídání prostředí, odkaz na další hru studia, dva konce

Proti: vše se až moc leskne, tábor na každém rohu

+16

1954 Alcatraz

  • PC 65
Jedna z nejznámějších a možná i ta vůbec nejznámější věznice Alcatraz je vděčné téma mnoha filmů. Já z nich mám asi nejraději Skálu, kde Cage na konstatování "Chlape, právě sis zrušil Ferrari." odpoví "Nebylo mý!" Na herní scéně to ale s Alcatrazem už tak slavné není. I když několik her vzniklo, žádnou díru do světa neudělaly a nic na tom nemění ani 1954 Alcatraz.

Dvě hratelné postavy jsou fajn a já si z nich více oblíbil Christine, ale za tu úplně nejlepší považuji spisovatele Evana Camfielda, který píše na stroji i během míření revolverem. Dobrá je i vzájemně budovaná důvěra mezi oběma hlavními protagonisty a ještě lepší je možnost nevěry či zrady. Celkem je zde tak pět rozhodnutí, která mají vliv na zakončení, ale ten vliv není nijak zásadní a navíc jich většinu lze učinit až v úplném závěru. Vyzkoušet si tak lze několik různých zakončení a není třeba kvůli tomu opakovat celou hru. Pokud tedy hráč svůj postup průběžně ukládá.

Většina úkonů je logických, ale občas se objeví nějaký, co tak úplně smysl nedává (například výroba ozubeného kolečka z kartáče na vlasy nebo porušení vodovodní trubky tak, aby voda během chvilky odplavila obrovskou hromadu sutin). Téměř všechna aktivní místa, u nichž jsem si myslel, že by mohla k něčemu sloužit, mají své využití, když ne hned, tak o něco později. Je tak dobré uložit si je do paměti, aby nedocházelo k občasným zákysům. I když lokací není zase tolik, aby se tím nepříliš dlouhá herní doba nějak výrazně natáhla.

1954 Alcatraz není úplně špatná adventura a milovníky žánru nejspíše neurazí. Dalo se z toho však vytřískat daleko více a je ohromná škoda, že tomu tak není. Mód 1954 evokující staré filmy (včetně prasklinek a nečistot na filmové pásce) je však super a měl jsem ho zapnutý celou dobu. Jen párkrát jsem jej vypnul, abych se na některé lokace podíval v plné barevné paletě. Nic jsem od hry nečekal a dostal vcelku solidní kousek, který za to Euro ve slevě na Steamu určitě stojí.

Pro: Alcatraz, dvě hratelné postavy, Evan Camfield, rozhodnutí, mód 1954

Proti: občas nelogické úkony, málo lokací, promarněný potenciál

+12

The Adventures of Tintin: The Secret of the Unicorn

  • Wii 70
Hry podle filmu nemívají tu nejlepší reputaci a z těch zhruba dvaceti, co jsem hrál, stojí za zmínku snad jen Spencer s Hillem a King Kong. Problémem je, že hra má většinou vyjít současně s premiérou filmu a tvůrci tak nemají dostatek času, aby vyladili všechny detaily. To je znát i u Tintina, ale vzhledem k tomu, že ho mají na svědomí vývojáři z Ubisoft Montpellier, kteří mají s plošinovkami bohaté zkušenosti díky sérii Rayman, o žádnou tragédii se nejedná.

Samotný Tintin mi moc nesedl, ale z dalších charakterů jsem si nejvíce oblíbil kapitána Haddocka a psa Filutu. Naopak bych úplně vynechal příšernou operní pěvkyni Biancu Castafiore. Mimo pasáží s Filutou mě nejvíce zaujaly také ty s papouškem. I když je nesmysl, aby takto malý pták unesl člověka, změna hratelnosti přišla vhod. Bez leteckých a sajdkárových levelů bych se zase úplně obešel.

Plynulou hratelnost sem tam narušují různé bugy, jako třeba ten, kdy nepřítel spadne mimo zobrazovanou oblast a já ho nemohu omráčit a následně pokračovat dále. Nejde o moc dlouhou hru a určitě bych přivítal ještě několik dalších úrovní podbarvených hudbou Johna Williamse. I když jsem posbíral vše, co šlo, netrvalo to příliš dlouho. Bonusy ve formě obrázků z vývoje mě ale potěšily.

Pro: kapitán Haddock, pes Filuta, hratelnost, hudba, bonusy

Proti: Bianca Castafiore, bugy, krátké

+11

Dishonored 2

  • PC 85
Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání konečně dostal, nestačil jsem se divit, co se Arkane Studios povedlo stvořit za klenot. Stealth akcí, případně her, které alespoň nějaké tyto prvky obsahují, jsem hrál poměrně dost a v tomto ohledu nedám dopustit především na sérii Splinter Cell. Dishonored se však od ostatních značně liší svým zasazením, schopnostmi hlavní postavy, ale také tím, že Rambo styl automaticky neznamená rychlou smrt. Že si tak někdy zahraji pokračování Zneuctěného bylo pravděpodobnější, než že zítra vyjde slunce, a ten čas nastal letos.

Jelikož jsem měl Corva zmáknutého, zkusil jsem si, jaké to je v kůži císařovny Emily. Několik schopností je stejných nebo podobných, ale tak půlka je zcela odlišná. Nejvíce mě bavilo Domino, což je spojení až čtyř nepřátel najednou, jimž se stane stejná věc, kterou provedu jednomu z nich. To jsem si vylepšil ze všeho nejdříve a po Blinku respektive Far Reach jsem ho používal nejčastěji. Z aktivních schopností ještě stojí za zmínku Dark Vision a zbytek nalezených run jsem rval do pasivních vlastností podporujících mou hbitost nebo umožňující výrobu vlastních kostěných amuletů, kterou jsem ve výsledku ani nevyužil.

Byl jsem hodně zvědavý na svého oblíbence Pedra Pascala, který zde namluvil Paola, jakožto prozatím jeho jedinou herní postavu. Podařilo se mi ho však ve čtvrté misi složit dříve, než stačil něco říci. Naštěstí se poté objevil ještě v jedné misi, kde jsem stál před rozhodnutím, ke které ze dvou frakcí se přidat. Díky Pedrovi, respektive Paolovi nebylo co řešit a vrchní vševidoucí zanedlouho ležel v bezvědomí na jeho baru, avšak nikoli zpitý do němoty, ale mírně přidušený. Z misí se mi nejvíce líbila právě ta čtvrtá, a především pak mechanický dům Kirina Jindoshe, který šlo různě přeskládávat. I když časohrátky o tři mise později také nebyly špatné, mechanický dům vede.

Líbily se mi také menší detaily, jako že se Mortimer Ramsey, který byl v první misi omráčený a zavřený v mé tajné komnatě, objevil i v misi poslední, akorát byl zkamenělý a sepsal deník, kde zmiňoval, jak by se rád ze svého vězení co nejdříve dostal. Na vyšší obtížnosti si dokonce nepřátelé všímají svých mizejících parťáků, otevřených dveří nebo hlasitějších zvuků, což se hodilo na jejich přilákání tam, kam jsem zrovna chtěl. To vyhovovalo mému nesmrtícímu postupu a mimo nuly na kontě zabití mě za celou dobu také nikdo nespatřil.

U herních sérií se nemohu vyvarovat srovnávání a zde tomu nebude jinak. Hudba mi oproti jedničce sedla daleko méně, a i když zpívající dvojice byly vcelku dobré, na song Drunken Whaler se nechytalo vůbec nic. Stejně tak se vytratila ponurá atmosféra, kterou navozovalo především temnější a špinavější město Dunwall spolu s přemnoženými krysami šířícími morovou nákazu, ale oceňuji krvavé mouchy, vyskytující se v teplejších oblastech, kam patří Karnaka. Už přesně nevím, jak to bylo v prvním díle, ale nepamatuji si do očí bijící okrádání, které nikdo neřeší, a v podřepu si tak vesele mohu obrat civilisty, když na mě při tom jejich spoluobčané zírají snad ze dvou metrů.

Čarodějky mi hodně sedly v rozšíření prvního dílu The Brigmore Witches, ale tady jsem je tolik nemusel a téměř stejná lest k porážce Delilah, jakou použil Daud, ke zlepšení dojmu také zrovna dvakrát nepomohla. Poslední řádky mohou vést k mylnému dojmu, že bych se snad u hraní Dishonored 2 moc nebavil a spíše jsem si většinu herní doby jen stěžoval. Opak je však pravdou. Vůbec nejde o špatnou hru a jistě někdy zkusím ještě minimálně jeden průchod s Corvem, avšak jednička je v mých očích o něco lepší, a tak to nejspíše i zůstane.

Pro: svět, možnosti postupu, schopnosti, stealth, dvě postavy, Pedro Pascal, znovuhratelnost

Proti: atmosféra, bezproblémové okrádání, porážka Delilah

+28

Star Wars: The Force Unleashed

  • Wii 60
Hvězdné války zbožňuji, hlavně co se filmové produkce týče. Hry jsem hrál zatím jen dvě, a to oba díly série Star Wars: Racer. Říkal jsem si, kde se může světelný meč ovládat lépe, než na Wii, pomocí ovladače, který evokuje jílec. Taková sláva to ale zase není.

Darth Vader mě v podstatě unesl z Kashyyyku, domovské planety Wookiů, aby mě cvičil jako svého učedníka. Po první úrovni se čas posunul o několik let, ze mě se stal mladý muž a dostal jsem za úkol zlikvidovat poslední zbytky Jediů. Musím uznat, že vidět to takhle z druhého pohledu má něco do sebe a rád jsem bojoval ve jménu temné strany. Mezi nepřáteli se občas objevilo několik padouchů z baru na planetě Tatooine, respektive příslušníci jejich druhu. Zabít jde v podstatě kdokoli, i nevinní civilisté, Jawové, Wookiové a zničil jsem i pár droidů.

V téhle verzi (Wii, PS2, PSP a nově i Switch) umí jako v jediné Starkiller používat škrcení, alespoň podle toho, co jsem se dočetl a v dalších verzích má tuto schopnost jen Darth Vader. Mám ji ze všech nejradši, takže jsem si ji samozřejmě musel jako jednu z mála vylepšit na maximum. Pak jsem si vylepšil také sílu na odrážení nepřátel, blesky a házení světelným mečem, tedy ty nejzákladnější schopnosti. Na víc jsem již neměl dostatek zkušenostních bodů, ale stačilo mi to na průchod celou hrou.

Hru hodně sráží ovládání. Věřím, že na PC bych si ji užil o něco více. I kdyby se v soubojích také tolik používalo QTE, horší to být nemůže. V podstatě jsem jen máchal ovladačem ze strany na stranu a bleskoval o sto šest. Schopnosti, kde bylo třeba mířit, jsem téměř vůbec nepoužíval, protože mi to vůbec nešlo. Nebýt zajímavého příběhu, nevím, jestli bych se dostal až na konec. 

Dají se tu sbírat takzvané Holocrony, které jsem si mohl prohlížet ve formě obrázků z vývoje na své lodi. Posbíral jsem je všechny, a stejně tak i jílce a barevné krystaly do meče. Z oblečení mi nejvíce sedlo sithské roucho. Filmová hudba mě bere stejně, jako před lety a dotváří tu správnou atmosféru Hvězdných válek. Na Wii mám i druhý díl, který na tom s ovládáním snad bude alespoň o trochu lépe. Minimálně kvůli příběhu ho někdy vyzkouším.

Pro: příběh, hra za temnou stranu, škrcení, filmová hudba

Proti: ovládání, míření, QTE

+13

Shadow Tactics: Blades of the Shogun - Aiko's Choice

  • PC 85
Mohl bych v podstatě zkopírovat komentář k původní hře a nepárat se s dalším. Aiko's Choice se totiž hraje nachlup stejně, jako předchůdce, a jak je to u některých her spíše na škodu, zde je tomu naopak. Jelikož se děj odehrává mezi osmou a devátou misí, je znalost předchozích událostí vcelku nutná a je určitě dobré hrát oba tituly brzy po sobě.

Znovu jsem si zvolil japonský dabing, trochu poupravil ovládání a pustil se do toho. Postupně jsem prošel šestici misí, což je v podstatě polovina toho, co minule, ale plnohodnotné jsou vlastně jen tři. Ty však opravdu stojí za to, především pak ta ostrovní. Mimimi si při její tvorbě nejspíše zkoušeli některé nápady, které pak využili v jejich nejnovějším a bohužel také posledním titulu. Místo stop ve sněhu tu jsou stopy v písku a plavání jsem si zde užil habaděj.

Z postav jsem se znovu snažil nejvíce využívat Yuki, ale v první misi to nešlo, a v té druhé jsem kvůli získání jednoho odznaku nemohl hrát na její flétnu. Tím se Yukiny schopnosti značně zredukovaly a musel to tak oddřít převážně Hayato v závěsu s Aiko. Podrobné statistiky po každé misi zůstaly, což je dobře. Mimo odznaků za dokončení mise za určitý časový limit jsem splnil všechny. Nově se ale i ty protichůdné dají splnit hned a zůstanou i po nahrání předchozí pozice. Není tak třeba až na pár případů mise hrát vícekrát.

Bohužel zůstaly i neduhy. Omráčení nepřátelé stále nejdou svazovat a členové týmu se sem tam zaseknou o překážku nebo o sebe navzájem. Občas mě také trochu zlobilo ovládání a nešlo mi označit některé postavy nebo pohled nepřátel. Také konečná volba, podle níž se hra jmenuje, je celkem k ničemu. Jestli Lady Chiyo zemře nebo ne, je úplně fuk. Při jedné z voleb mohlo dojít k alternativnímu konci, kde by spolu Aiko a Mugen vychovávali dítě, načež by Aiko prohlásila, že takhle to bohužel nebylo a děj by se vrátil před volbu. Po rozhodnutí se ale nestane nic, jiný je jen rozhovor s Lady Chiyo a zbytek je úplně stejný.

Jako další taktická strategie mě čeká Desperados III, které je na tom dle ohlasů snad ještě lépe, ale to se dozvím, až se k němu dostanu. V záloze mám pak Shadow Gambit a další zástup nových titulů, kterých v dnešní době vzniká nebo je v plánu až nečekaně mnoho. Po tom suchu, které zavládlo po krachu Spellboundu, je to vítaná změna.

Pro: provázaný příběh, japonský dabing, různorodé mise, pětice postav, podrobné statistiky

Proti: chybí svazování, zasekávání členů týmu o překážky a parťáky, zbytečná volba

+22

Lost Horizon

  • PC 80
Série Secret Files je už taková německá klasika, mě však zase tolik nenadchla, především pak první díl. Animation Arts se ale překonali a oproti předchozí sérii, kde u prvních dvou dílů ještě nebyli hlavními vývojáři,  jde u Lost Horizonu o výrazný kvalitativní posun. Už hlavní menu ve formě biografu je vcelku netradiční a to není zdaleka vše, co hra nabízí.

Příběh mě zaujal hned od začátku, a i když se nejedná o nic, co by tu ještě nebylo, jeho postupné odkrývání mě bavilo. Fenton i Kim jsou zajímavé postavy a brzy jsem si je oblíbil. Hláškujícího Fentona o poznání více. Líbily se mi snad všechny lokace, ať už to byl Hongkong, Tibet, Marrákeš, Berlín, hrad Wewelsburg nebo Indie či bájná Shambala. Akorát nahrazení svastik jinými kříži mi přišlo zbytečné, ale vzhledem k tomu, že se jedná o německou hru a je známo, že ještě relativně nedávno tam byla veškerá nacistická symbolika zakázána, dá se to pochopit.

Potěšilo mě zakomponování berlínské letní olympiády. Kromě Erwina Hubera jsou však zbývající atleti vymyšlení, a tak mi ani moc nevadilo podvádění. Brit Glenn Parker je složen ze dvou Američanů a Lauri Askola se Sándorem Molnárem jsou čistě výplodem fantazie vývojářů. Navíc poslední disciplínou desetiboje je samozřejmě vždy patnáctistovka a ne skok do dálky, tam by se však asi podvádělo hůře.

Předmětů v inventáři ani aktivních míst není mnoho, a tak nedochází k téměř žádným zákysům. Nevybavuji si snad ani jednu zcela absurdní situaci, která v point and click adventurách nastává zcela běžně. Hra mi často padala a když jsem ji shodil na lištu, nešlo se do ní vrátit. Nevím, zda to bylo způsobeno novými systémy nebo Steam verzí, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Naštěstí jsem zvyklý často ukládat, takže se vždy jednalo o maximálně půlhodinový návrat.

Na konci se objevili dvě časové roviny, což mám celkem rád. Kde jinde se mi poštěstí zjistit, co se stane za 50 nebo klidně i 100 let, než ve hrách, filmech či knihách? Také se tu objevil drak, ale ten byl jak na pohled, tak i svým účelem naprosto příšerný. Bonusy po dohrání jsem využil beze zbytku. Dokončil jsem hratelnou verzi prototypu (jsou přítomny i postavy ze Secret Files), složil jednoduchou skládačku a finální souboj, který nejde prohrát, jsem si několikrát zopakoval. Navíc jsem dostal medaili za vrácení flétny fakírovi v Marrákeši. Do dvojky se určitě pustím také. I když podle všeho za moc nestojí, série dohrávám.

Pro: hlavní menu, příběh, Fenton a jeho vtipy, lokace, olympiáda, dvě časové roviny, bonusy

Proti: časté pády hry, drak

+21

Shadows: Price For Our Sins

  • PC 60
Pár hledaček jsem už hrál, ale není to žánr, co bych zrovna dvakrát vyhledával. Cena za naše hříchy patří k těm horším kouskům, jednou za čas vypnout však neuškodí. V kůži mladé dívky Dylan jsem se vetřel na halloweenskou párty, kde se měla hrát deskovka, která mi tak trochu připomínala Jumanji. A stejně jako tam se hraní trochu zvrtlo a já musel ostatní kámoše vysvobodit ze spárů jakéhosi démona.

Vyrojila se na mě kupa duchů, kteří samozřejmě chtěli zlomit své prokletí a já makal, abych jako slepička každému vyhověl. Minihry byly různorodé a až na tu úplně poslední jsem je zvládl celkem bez problémů. Jen to proklaté obrázkové sudoku mi dalo zabrat. Když jsem byl v koncích, tak jsem nahlédl do jednoduše zpracované nápovědy a hned jsem věděl, jak dál. Celá hra se v podstatě odehrává během jedné noci, a tak není příliš dlouhá. V rámci žánru ale nijak nevybočuje.

Je zajímavé, jaký je v tomto typu her bordel na každém rohu. I když chápu, že je potřeba hledané předměty nějak skrýt, dalo by se to dle mě vyřešit elegantněji. S některými předměty lze hýbat a různě je kombinovat s dalšími přímo v dané lokaci a tyto interakce mě bavily ze všeho nejvíce. Musím zmínit kvalitu filmových scén, která je jedním slovem příšerná. Nečekal jsem žádné zázraky, ale před deseti lety byla grafika už trochu jinde. Někdy zase nějakou hledačku zkusím a snad budu mít při výběru větší štěstí.

Pro: různorodé minihry, nápověda, interaktivní předměty

Proti: nijaký příběh, filmové scény

+11

The Odyssey of the Mammoth

  • PC 60
Her s mamuty není nikdy dost a když mi někdo zdarma nabídne zhostit se role mamutí mámy, je třeba toho využít. O Wrangelově ostrově jsem neměl ani ponětí, takže jsem se při tom krátkém putování i něco přiučil. Všechno však není tak růžové, jak se na první pohled může zdát.

Jednoduché ovládaní je vysvětleno hned na začátku hry pomocí maleb na skalách a snaží se s ním pomoci i vypravěč. Ten mi místy přišel značně otravný, především kvůli různým vtípkům, které se do hry dle mě vůbec nehodí. Samotné putování bylo celkem fajn, akorát těch lovců bylo až moc a pochybuju, že by ty jejich útoky jakýkoli jiný mamut přežil. Mimo cesty vpřed a vyhazování pralidí do vzduchu se toho ve hře moc neděje, ale ta postupná změna prostředí od podzimní krajiny přes takovou jarně letní až po zimní se mi líbila.

Narazil jsem bohužel na několik bugů. Párkrát mi nešlo odvalit kámen, jednou jsem se zasekl v lese tak, že jsem musel načíst pozici a došlo i na automatické přeskočení celé jedné kapitoly. Rozbité jsou i některé achievementy. Při prvním hraní jsem třeba získal ten za neutržení žádného zranění, ale ačív za projití hry bez smrti se neobjevil. Kromě jednoho za dokončení celého putování jsem ale nakonec získal všechny. Hru jsem samozřejmě dohrál, dokonce dvakrát, ale ačív se prostě neodemkl.

Jako studentský projekt je to určitě dobře odvedená práce a i přes výše zmíněné bugy se The Odyssey of the Mammoth hraje dobře, akorát to někdy skřípe a herní zážitek není úplně takový, jaký by být mohl. Pokud se autoři budou hrám věnovat i nadále, jistě své dovednosti vypilují a můžeme se dočkat ještě zajímavých titulů.

Pro: mamuti, poučné texty, putování, postupná změna prostředí

Proti: vypravěč, bugy

+13

Loot Hunter

  • PC 70
Další hra od mých oblíbených vývojářů se vcelku povedla. Plout po moři, přepadávat při tom anglické, francouzské, španělské a pirátské lodě, vozit zboží sem a tam a získávat speciální předměty, které vylepšují vlastnosti mého plavidla, to je oč tu běží. Vypadá to jako málo, ale pro dané účely je to naprosto dostačující.

Bavil jsem se dost dlouho, bohužel jsou po čase souboje a úkoly dost stereotypní, a i když mě nikdo nenutil plnit vše, samozřejmě mi to nedalo. Ke konci jsem si připadal, jak při hraní remaku Death Rally, kde jsem u honby za posledním ačívem strávil několik dní. Tady to kvůli nalezení sta pokladů bylo asi o deset hodin více, než jsem měl nahráno do té doby, a to už bylo opravdu jen kvůli zkompletování všech ačívů. Mapy pokladů jsou totiž docela vzácné a je škoda, že vše ostatní se dá splnit daleko dříve, takže hra už nic nového nenabídne.

Postupně jsem si kupoval lepší a lepší lodě a různé nové funkce, až jsem se dostal ke galeoně. Na začátku mi přišla hrozně drahá, ale na konci jsem se topil v milionech a její cenovka mi přišla až směšná. Když jsem pak získal i nějaké ty speciální předměty, byl jsem při správné bitevní strategii téměř neporazitelný. Stále se však objevovaly lodě s vyšší úrovní, které jsem nemohl porazit po celou dobu.

Na hře mi nejvíce vadilo asi už zmíněné zasekávání o ostrovy, kterých bylo po mapě rozmístěno opravdu hodně. Dalo se na to ale zvyknout a ke konci už jsem to bral jako automatiku. Určitě na Hrábě v trávě nezanevřu a někdy zas vyzkouším nějaký další kousek z jejich portfolia.

Pro: přepadávání lodí, speciální předměty, nákup lepších lodí a nových funkcí, poklady

Proti: časem stereotypní souboje a úkoly, vzácné mapy, zasekávání o ostrovy

+11

Nikopol: Secrets of the Immortals

  • PC 45
White Birds Productions nebylo nijak úspěšné studio, ale protože za ním stál Benoît Sokal, musel jsem adventury od těchto vývojářů vyzkoušet. Paradise i Sinking Island za hraní stály, Nikopol jsem však dlouho odkládal a nejspíše jsem věděl proč. Mimo to, že se ovládá jako Mystovky a pohled na dění na obrazovce je tak z vlastních očí, tak mě nelákal ani příběh. Že se zrovna na tomto titulu nijak nepodílel Sokal je bohužel hodně znát.

Ten nádech Pátého elementu díky létajícím autům je sice fajn, ale nějací mimozemští egyptští bohové jak vystřižení z Hvězdné brány a k tomu další prapodivní tvorové? Ne, to opravdu nejde brát vážně. Komiksy, nebo přesněji grafické romány, si určitě shánět nebudu. I když z nich hra čerpá jen částečně, nevěřím tomu, že by mě chytly. Paříž v roce 2023 pokud vím takhle nevypadala a stále nevypadá. Autor předlohy udělal chybu, že příběh zasadil do příliš blízké budoucnosti. Dle mě je ideální volit zasazení sto a více let od současnosti, protože i když se nic z toho třeba nevyplní, nikdo se tím nemusí trápit.

Jde o hrozně krátkou záležitost, což je ale ve výsledku asi dobře. Aktivních míst ani předmětů v inventáři není mnoho, takže zákysy hrozí snad jen u pár rébusů. I na ty se ale dá po menším tápání přijít. Akční pasáže jsou příšerné, naštěstí se hra před jejich započetím vždy sama uloží, a nemusel jsem tak štrachat manuálně uloženou pozici půl hodiny zpět. Ze Sokalova portfolia, kam česká Wiki Nikopol chybně řadí, mi zbývá už jen Amerzone. To ovládáním připomíná právě Nikopol a nejspíš proto jsem se do hry ještě nepustil. Někdy to však napravím.

Pro: nádech Pátého elementu, krátká herní doba

Proti: příběh, hratelnost, akční pasáže

+13

Československo 38–89: Atentát

  • PC 75
Interaktivní filmy nejsou zrovna žánrem, který bych nějak moc vyhledával, pro Atentát lze však asi těžko najít nějaký vhodnější, který by ve výsledku fungoval lépe. Té interaktivity tu moc není. Některé otázky však rozhovory nasměrují jinam nebo je případně hned ukončí, a tak má jejich volba poměrně zásadní vliv. Ne všechny zpovídané postavy jsou čistě kladné, což je určitě plus, protože ani za války nebylo vše jen černé nebo bílé.

Líčení válečných hrůz skrz fiktivní příběh je dobrý nápad. I když by nějaké skutečné vyprávění asi zapůsobilo ještě více, takhle je to dle mě zcela dostatečné. Díky rozhovorům a encyklopedii jsem se dozvěděl několik nových informací, případně si některé věci upřesnil, takže jako výuková hra funguje Atentát přímo skvěle.

Komiksové zpracování historických scén, doprovázené dobovými fotografiemi či filmovými záběry, mi sedlo a je trochu škoda miniher, které zde jsou opravdu mini. Chápu, že autoři příliš nechtěli narušovat plynulost děje, ale i tak bych si představoval trochu propracovanější hříčky. Zaujala mě hudba, která mi byla něčím povědomá. Až v závěrečných titulcích jsem zjistil, že jí má na svědomí skupina DVA. S Amanitou jsem si Atentát opravdu nespojil.

Pro: větvení rozhovorů, ne jen černobílé postavy, líčení válečných hrůz, encyklopedie, komiksové scény, hudba

Proti: málo interaktivity, minihry

+20

Tragédie Ruprechta Falckého

  • PC 75
Spytihněvovu tvorbu sleduju už dlouho a mimo arkády Nex 43: Kov na kov a střílečky z pohledu první osoby HROT (takže první a prozatím poslední hry) jsem od něj hrál vše, na čem pracoval napříč všemožnými týmy, v nichž působil. Legie byla skvělá, ale co mohu čekat od Ruprechta jsem vůbec netušil. Jen to, že je inspirován filmy Karla Zemana a že jde o šílenou arkádu.

Z počátku jsem nevěděl, jak montgolfiéru ovládat, ale po pár ohnivých karambolech jsem se tu správnou koordinaci klávesnice s myší naučil a sestřeloval nepřátele po stovkách. Vypadá to, že jediným cílem hry je dosažení co nejvyššího skóre, ale není tomu tak. Skóre zde hraje hlavní roli, nezanedbatelné jsou však také vedlejší aktivity, které oživují hratelnost. Vyletěl jsem tak do vesmíru, nechal jsem se spolknout obří rybou nebo prohledával mořské hlubiny, abych zkompletoval celou posádku montgolfiéry. To mě bavilo ze všeho nejvíce a musím ocenit, jak to má Spytihněv promyšlené.

Z perků, tedy šperků, jsem si nejvíce oblíbil sestřelování nepřátelských kulí (asi nejdůležitější šperk) spolu s přitahovací kotvou. Lákavý je samozřejmě násobitel skóre, ale ta možnost zaháknout výbušný sud a využít ho, když se dostanu do úzkých nebo proti kohoutímu plavidlu je k nezaplacení. Ostatní šperky jsou dobré na vyzkoušení, ale až na pomoc při plnění některých achievementů nebo vyblbnutí jsem pro ně využití nenašel.

Nejtěžší úkol je beze sporu získání a vynesení dvou hvězd na oblohu. Nevěřil jsem, že se mi to povede, protože po prvním sestřelení kohoutího plavidla začíná vše od znovu, ale s vyšší obtížností. Nakonec se však zadařilo a dokonce jsem tuto smyčku, jak to autor nazývá, několikrát zopakoval. Získal jsem všechny stránky kroniky a dozvěděl se tak celý bláznivý příběh, zničil jsem 11111 nepřátel a vystřelil přes 270 tisíc kulí, takže si myslím, že jsem už vyzkoušel vše, co hra nabízí. Také jsem v ní nechal víc, jak dvacet hodin a vracet se k ní už nebudu.

Pro: inspirace filmy Karla Zemana, montgolfiéra, kompletace posádky, šperky, příběh

Proti: sestřelování nepřátel po čase omrzí, někdy až moc bláznivé

+17

Jurassic Park: The Game

  • PC 70
Po Návratu do budoucnosti je Jurský park teprve druhou epizodickou sérií od Telltale, do níž jsem se pustil. Žádná další už mě ale neláká. Do budoucna bych mohl uvažovat o Wolf Among Us, ale spíše se poohlédnu jinde.

Filmová hudba od Johna Williamse v čele s ústředním motivem mi připomněla mé nadšení při sledování původních devadesátkových dílů od Spielberga a možná si po dohrání pustím i ty novější Jurské světy. Provázaní s prvním filmem, ke kterému jsem musel dozrát, protože už je to dlouho, co jsem ho viděl naposledy, je skvělé, a takhle nějak bych si filmové hry představoval. Příběh se po chvíli ubírá jiným směrem a má spoustu děr, mě však stačil a všudypřítomní dinosauři mi vše vynahrazovali.

Lepší název pro hru by byl asi QTE: The Game. Časově omezené akce obecně rád nemám, ale tady je tolerance stisknutí správných kláves vcelku velká, takže jsem kvůli zisku zlaté medaile opakoval jen pár úseků a rozhodně ne tolikrát, aby se mohla dostavit frustrace. Navíc se po několika sériích hra sama uloží a není třeba vždy správně zareagovat na první dobrou. Více klasického adventuření by zde ale samozřejmě neuškodilo.

Postavy, alespoň ty, co přežily, mi byly sympatické a nechybí ani klasický přechod těch z počátku kladných na temnou stranu. Výběr odpovědí v rozhovorech je úplně jedno a jediná zásadní volba, kterou hra nabízí, je na samotném konci, přičemž o rozhovor vůbec nejde. Vyzkoušel jsem si obě možnosti a každá má něco do sebe. Případnou dvojku bych uvítal, ale ta určitě nebude. Snad se někdy dočkám klasické point and click adventury z tohoto prostředí, s největší pravděpodobností však tohle přání zůstane nevyslyšeno.

Pro: filmová hudba, provázání s prvním filmem, dinosauři, hlavní postavy

Proti: až moc QTE, málo klasického adventuření

+16

The Abbey

  • PC 65
Jak to nejlépe napsat? Asi takhle. Hříšné opatství jsem nainstaloval 20. ledna, ale dohrál jsem jej až dnes, 2. února. Ne, že by hra byla tak dlouhá nebo jsem neměl čas na hraní, ale z počátku mě prostě nebavila. První dva akty jsou příšerně nudné a já si říkal, jestli radši nezkusím něco jiného. Už ani nevím, kdy naposledy jsem přemýšlel nad tím, že bych něco nedohrál, ale pár let už to bude.

Hecnul jsem se a pokračoval dál a hle, poté, co jsem na začátku třetího aktu sestoupil do krypty, mě The Abbey najednou chytlo a na konec jsem se dostal za dva večery. Říkal jsem si, čím by to tak asi mohlo být a asi jsem na to přišel. V prvních dvou aktech to totiž bylo hlavně o rozhovorech a lítání od jednoho mnicha ke druhému, ale pak přišlo na řadu to pravé adventuření, tedy sbírání předmětů, jejich používání a sem tam nějaký ten rébus. To jsou přesně věci, které na adventurách nejvíce zbožňuji.

Kreslená grafika je skvělá a ačkoli si hry podle ní většinou nevybírám, zde byla jedním z hlavních aspektů, proč jsem se do Hříšného opatství nakonec pustil. Hned úvodní intro s cestou k opatství na vrcholu hory na mě silně zapůsobilo a nebýt té zmíněné první půlky, nejspíše bych šel s hodnocením daleko výše. Dokonce i těch nelogických prvků a kombinací tu není až tak moc, i když nemohu říci, že šlo vše jak po másle.

Vrah mě trochu překvapil, spíše jsem podezříval Segunda, který však také nebyl bez viny, ale tak je to nejlepší, když do poslední chvíle není jasné, kdo je hlavním strůjcem všeho zla. A ne, vrahem není zahradník, Arcadio je asi nejlepší postavou ve hře, i když se vybarví až ke konci. Konec dle mě byl až moc ukecaný a trochu překombinovaný. Některá vysvětlení, která Leonardo pronesl, mi přišla dost absurdní. Shrnul bych to asi takto. The Abbey mě ve výsledku bavilo, ale znovu se do něj už pouštět nebudu, protože ten začátek už bych podruhé asi nepřekousl.

Pro: třetí a čtvrtý akt, rébusy, kreslená grafika, intro, Arcadio

Proti: první dva akty, ukecaný a překombinovaný konec

+17

Annotation of Love

  • PC 60
Soubor tří miniher, které řádně procvičily mé reflexy a především pak mé zápěstí. To jsem měl po poslední minihře pěkně namožené a trochu jsem litoval, že mám potřebu plnit všechny achievementy, což zde znamenalo dohrát všechny minihry minimálně desetkrát.

Těžko říci, jestli se mi více líbila Konkubína nebo Jako poslední den žijem. Obě minihry i obě písničky jsou hodně povedené. Ve skocích přes šípy jsem svůj um postupně zdokonalil, kdy mi dělaly problémy v podstatě jen dva šípy nad sebou a pexeso je o paměti a o štěstí, aby byly k sobě pasující kartičky na tom správném místě. Nakonec je asi mírně lepší druhá jmenovaná, protože píseň je propojená s obrázky a spousta jich je v textu zmíněna.

Co však vím jistě je, že Minimální trvanlivost je ze všech nejhorší. Na začátku na mě talíře létaly tak pomalu, že bych je nejspíše stihl rozbíjet i při pití čaje a ke konci se zase objevovaly v takové rychlosti, že se mi podařilo trefit tak každý třetí nebo čtvrtý. Píseň je také nejméně povedená a jak mi Konkubína připomínala Divokýho Billa a Jako poslední den žijem Kryštofy, tak Minimální trvanlivost mi nepřipomínala nic a byl jsem rád, když po všech pokusech konečně dohrála. Vypínat zvuk mi přišlo u hry, kde je hudební podkres vcelku důležitým prvkem, už moc, i když jsem na to jednou pomyslel.

Pro: minihry a písně Konkubína a Jako poslední den žijem

Proti: minihra a píseň Minimální trvanlivost

+9

Cold Blooded Cube

  • PC 45
Chladnokrevná kostka je zajímavý herní počin s krátkou herní dobou, u kterého jsem se ani nestihl nudit. Ovládání je to asi nejjednodušší možné, a kdyby nebylo napsané na obrazovce, stejně bych na něj ihned přišel.

Trochu si tu započítám. Kostka dostojí svému přízvisku a ve čtyřech z patnácti úrovní (včetně interaktivního menu) střílí do zad jednoho kostkáče za druhým (celkem jich je šest, takže se žádný velký masakr nekoná). Hra obsahuje pouhé čtyři achievementy, jejichž splnění je tak triviální, že snad ani nesplnit nejdou. Přesto se mi podařilo jeden vynechat a získal jsem jej až při druhém průchodu.

Napíšu to takhle, dvě Eura bych za to nedal, a když ano, požádal bych o vrácení, ale těch třicet centů se dá oželet. Minimálně hudba a (doslova) pár úsměvných situací za necelých osm korun stojí.

Pro: hudba, pár zábavných momentů

Proti: krátké

+9

JedličkaCZECH

  • PC 15
Druhou hrou od Lightning Softu, kterou jsem dohrál, je tento skvost. Na rozdíl od Assassins Creed: Demake však JedličkaCZECH nenabízí nic převratného a jde jen o to, rozvézt stromky po městečku.

Dohráno je za pár minut, ale to bych to nebyl já, kdybych si nevytyčil i nějaké další cíle. Tím prvním bylo dosažení nezáporného skóre, což nebylo až tak moc složité. Hlavní metou však byl zisk všech sedmiset bodů, a to už byla opravdu výzva. Ztrátě bodů za přejíždění občanů Leňákova se dá vyhnout, po naučení se tras ostatních aut lze předejít i nehodám, ale vyvarovat se jízdě po chodníku? To chce mimo umu i opravdu velkou dávku štěstí. Přišlo mi totiž, že někdy se okraj chodníku nalézal přímo na vozovce a vyžádalo si to hodně restartů, než se vše povedlo a kýženého cíle jsem nakonec dosáhl.

Stejně jako Redovi hra i mě při prvním spuštění hlásila nějakou chybu a následně naběhla bez hudby a většiny zvuků. Po několika neúspěšných pokusech o doručení stromků se mi však nainstalovaly aktualizace systému, tak jsem byl nucen restartovat počítač. Po restartu Jedlička běžela úplně bez problému a i ty vánoční songy se samy od sebe začaly přehrávat. Pohled shora je mi sympatický a úplně hnusná hra to není, takže na připomenutí vánoční atmosféry mi posloužila dobře. Jestli však ještě budu zkoušet něco dalšího od stejných tvůrců teď opravdu nedokážu potvrdit ani vyvrátit.

Pro: vánoční atmosféra, pohled shora

Proti: krátké, chodníky, kam se podíváš, bugy

+12

Syberia: The World Before

  • PC 90
U čtvrté Syberie jsem byl zpočátku hodně opatrný. I přes pozitivní ohlasy ze všech stran mám pořád v hlavě trable s předchozím dílem. Ten jsem si předobjednal a rozehrál ho hned v den vydání, ale vyšel v takovém stavu, že mi předobjednávání hodně znechutil. Obavy však nebyly na místě, protože na The World Before si tvůrci dali opravdu hodně záležet.

Po shlédnutí souhrnu prvních třech dílů a úvodním seznámení se s novou zajímavou postavou Danou Rozeovou jsem si říkal, co to sakra udělali s Kate? Hlas má sice stále stejný, ale proč jí ostříhali na kluka a stala se z ní bisexuálka? Naštěstí tento stav trvá jen chvíli, a brzy po smrti spoluvězeňkyně a dlouhé cestě na motorce napříč Evropou je vše při starém. Znovu zde zanechal svůj odkaz Hans, který procestoval snad celý světadíl a všude po něm zůstala spousta automatů. Znovu jsem se shledal s Oskarem, i když v jiné formě, než jsem byl zvyklý. 

Příběh obou hlavních charakterů, v němž je spousta nečekaných zvratů, je čím dál tím více propojen a mimo Kate, pátrající po Daně a Dany, která coby Vageran musí čelit extremistickému Hnědému stínu, občas došlo i na další postavy. S Leni jsem si na vlastní kůži vyzkoušel němý interaktivní film, s Oskarem jsem několikrát pomohl Kate v dalším postupu a s Leonem jsem navštívil fiktivní zemi Baltayar, kde jsem našel a ošetřil sněžného muže.

Vaghen, hlavní město středoevropského státu Osterthal, je tramvají spojen s ostrovem Baden a na těchto dopravních prostředcích je tak napsáno Vaghen-Baden, což nápadně připomíná německé město Baden-Baden. Hlavní hudební motiv, vaghenská hymna, je opravdu úžasný a za celou hru se mi neoposlouchal. Pomohlo k tomu jistě i více různých verzí. Ovládání, které mi hra zvlášť ke konci možná až příliš často brala z ruky, je daleko lepší, než ve třetím dílu, ale i tak to občas chtělo hodně kliků, abych se dostal tam, kam jsem chtěl, především kvůli neposedné kameře. Na klasický Point and Click systém prostě nic nemá.

Narazil jsem na jeden vcelku zásadní bug, který mi znemožnil pokračovat, ještě, že si po zkušenostech z trojky po pár kapitolách vždycky zálohuju uloženou pozici, takže stačilo opakovat asi půl hodiny. Je otázka, zda bez hlavního tvůrce je studio Microïds schopno v sérii pokračovat. Na konec by se určitě navázat dalo. Moc tomu ale nevěřím, protože Dana s největší pravděpodobností nežije (vždyť by ji bylo v roce, kdy se hra odehrává, pětaosmdesát, což není moc pravděpodobný věk, vzhledem k tomu, co všechno prožila). Se současným zakončením Sokala jsem však spokojen, takže bych nechal tuto jedinečnou tetralogii u ledu a neriskoval, že bude odkaz jejího tvůrce pošramocen.

Pro: souhrn předchozích dílů, Kate, Dana, automaty, Oskar, příběh, němý interaktivní film, sněžný muž, vaghenská hymna

Proti: hra možná až příliš často bere ovládání z ruky, Game Breaking Bug

+18

Boris and the Dark Survival

  • PC 50
Musím se přiznat, že Bendy and the Ink Machine jsem nehrál a s největší pravděpodobností ani nebudu. Na Borise jsem narazil vcelku náhodou, když byl ve slevě za nějaké to půleuro a ani zde jsem neplánoval, že ho spustím. Nakonec jsem ho vyzkoušel, ale kdyby ne, vůbec nic by se nestalo.

Z počátku jsem chvíli tápal, co je třeba dělat, protože bejvák Borise je celkem rozlehlý. Po jeho prozkoumání už jsem byl v obraze a jakmile jsem sjel výtahem dolů nebylo co řešit. Je prostě třeba posbírat šest různých věcí zahrnujících kosti, gumový zvon nebo třeba srdce. Proč těchto zásob, jak se předměty souhrnně nazývají, potřebuje Boris tolik, je mi doteď záhadou.

Aby to nebylo tak jednoduché, po chvíli se v úrovni objeví Ink Bendy, který mě po zahlédnutí nebo sebrání posledního předmětu začal pronásledovat a pokud mě dostihl, musel jsem začít znovu od začátku v nově vygenerované úrovni. Občas Ink Bendyho vystřídal The Projectionist, který mi připomněl Projector Face, a když jsem nevědomky pustil na svobodu Butcher Gang, narazil jsem někdy i na ten. Tři potvůrky najednou opravdu nebyly nic příjemného.

Hra nemá achievementy, ale i tak jsem prostě chtěl posbírat vše, co šlo. Problém je v tom, že šance na nalezení předmětu není vysoká, a asi tak od 25. dne už jsem nenacházel kousek plakátu, gramofonovou desku, svíčku, pojistku nebo klíč v každé úrovni. Nakonec jsem zkompletoval vše a jediné, co mi hra nenabídla, byl speciální level číslo 414 s Borkisem, což není nic, kvůli čemu bych v ní pokračoval.

Největším problémem Borise je stereotyp, který se dostaví už po pár úrovních. Jde totiž stále o to samé a odměny za nasbírané předměty ze skříněk v podobě nových songů, variace Arkanoidu, krátkých příběhových scén nebo hratelných postav, které jsou horší, než Boris, nejsou nijak motivační. Pokud by si tedy někdo Borise plánoval zahrát, můžu mu hned sdělit, že stačí odehrát tak deset nebo patnáct dní, a pak klidně na Steamu požádat o vrácení peněz. Nic nového hra totiž nenabídne.

Pro: Boris, Arkanoid, taneční kreace

Proti: stereotyp, žádné achievementy

+9

Scratch Car Logo Quiz

  • Android 50
Po stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů jsem se pustil i do stírání a poznávání znaků automobilek. Tady už jsem si nebyl tak jistý, jako v předchozí hře a už v počátečních kolech jsem měl problémy poznat všech dvacet znaků. Časový limit, který se postupně snižoval, mi v tom také zrovna moc nepomáhal. 

Stále se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže nebyl až tak velký problém se ty neznámé znaky za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost Škodovky, Porsche nebo Trabantu, ale vzhledem k tomu, že 240 znaků je v rámci automobilek opravdu hodně, odhalil jsem i spoustu těch, které jsem nikdy před tím neviděl.

Chyba s označením špatné odpovědi ještě při stírání se bohužel vyskytuje i zde, takže jsem některá kola musel ne vlastní vinou opakovat. Zkoušel jsem sem tam využít i některé pomocníky, ale po chvíli došlo k jejich vyčerpání a znovu použít jsem je mohl za poplatek, který jsem samozřejmě hradit nechtěl. Hra se dá ale v pohodě dokončit i bez placení.

Znovuhratelný tento titul zrovna není, ale jelikož je k dispozici spousta jemu podobných, není to až takový problém. Na rozdíl od svého předchůdce mi zde počet úrovní bohatě stačil a opravdu netuším, jestli vůbec ještě nějaké další automobilky existují. Ke konci jsem už nepoznával skoro nic a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Pro: postupné narůstání obtížnosti, Škoda, Porsche

Proti: neměnné pořadí znaků, bugy, ke konci už nezábavné

+6

Someday You'll Return

  • PC 95
Promrhal jsem příležitost. Mohl jsem si pořídit parádní artbook do sbírky, ale říkal jsem si, že na koupi je času dost. Nebylo. Nejspíše vyšel jen v malém nákladu a po zhruba dvou měsících byl fuč. Sakra jak mě to mrzelo. Při svém pravidelném prolézání bazarů se mi však poštěstilo a nenarazil jsem jen na jednu Xzone edici, ale hned na dvě (jednu už si hýčká Pluto). Teď radši nakupuji tyto parádní kousky v předprodeji nebo velmi brzy po vydání, protože přijít o takovou pecku a pořídit si jen samotnou digitální kopii by byla věčná škoda.

Českomoravská příroda je zde zpracována opravdu skvěle a kráčet po ní je radost. Všude zpívají ptáci a dostal jsem se na přírodní a historické památky opatřené QR kódy jako je Kozel, hrad Cimburk, Moravský kras či Pravčická brána, po níž se jinak, než virtuálně, jen těžko projdu. Opravdu mě láká tahle místa navštívit i v reálu. Červené, žluté, zelené nebo modré turistické značení na stromech, typické ukazatele či mapy a informační tabule na mě působily, jako bych šel u nás za město. Tento pocit ve mne snad ještě žádná jiná hra nevyvolala a jedná se o jednoznačnou přidanou hodnotu, kterou mimo našince mnoho hráčů neocení. Jít s tímhle na trh a vědět, že pět let tvořím něco jen pro malé publikum, chce koule. Naneštěstí na to Krabicáci doplatili a bohužel se nedostavily takové prodeje, jaké si představovali. Ještě, že přispěchala na pomoc Bohemka a pomohla s vydáním přepracované Director's Cut verze, na níž se snad studio alespoň částečně zahojí.

Daniel není žádný sympaťák. Ke všem, a zvláště pak ke své rodině, se choval příšerně. Sám jsem rodič a nepopírám, že mi někdy neujedou nervy a v rozčilení se nechovám zrovna příkladně. Samozřejmě zbytečně. To, co jsem se však na hlavního protagonistu postupně dozvídal, mě někdy až šokovalo. Přesto si myslím, že (odvážná) sázka na věčně naštvaného antihrdinu byla od vývojářů dobrým tahem a působil tak o mnoho lidštěji, než nějaký svatoušek, který by byl na tohle zrádné místo zatažen zcela omylem. Nejprve mi vadilo to nadpřirozeno a hlavně hororové pasáže, protože mě oboje rušilo od virtuálního turismu, ale nakonec bylo nadpřirozeno skvěle zakomponováno v rámci příběhu a pasáží s potvorami zase nebylo tolik a navíc jsem se je naučil celkem snadno procházet, zvláště pak po získání ochranného totemu. Jen časově omezených částí, hlavně záchrany Ley, se mohli vývojáři vyvarovat.

Výroba lektvarů mě většinou nebaví, ale tady tomu bylo naopak. Byla jednoduchá a šlo si nasbírat květiny a houby do zásoby a dobré je, že hra na jejich tvorbu netlačí. V podstatě je nutné uvařit několik různých lektvarů jednou, výjimečně vícekrát, a pak už je jen na hráči, zda si bude chtít zhoršit nebo naopak vylepšit svou karmu či získat všechny vzpomínky. Mě se to podařilo a mimo odhalení celého Stelina deníku jsem posbíral i všechny skautské odznaky, jakési kešky s mýty a legendami, celou pohádku, mnohdy netradičně schované obaly od bonbonů (například v přeplněné kadibudce) nebo úžasné kytarové songy, které jsem si posléze mohl i zabrnkat.

Možná má krátká skautská minulost, táborové zkušenosti nebo i těžkosti při shánění Someday You'll Return zapříčinily, že ke hře, která mne před vydáním ani moc nezajímala, mám takový trochu specifický vztah. Zůstala spousta nezodpovězených otázek, jejichž vyřešení si mohu jen sám domýšlet a jak to ve hrách nebo filmech nemám rád, tady mi to nevadilo a vlastně se mi to i líbilo. Když to vezmu kolem a kolem, tak nejde o nějaký zásadní titul, který by výrazně vybočoval, ale všechny ty prvky, zmíněné v komentáři, celý ten výsledný mix mi náramně sedl. Navíc mi chyběl poslední achievement The Beast a ke hře jsem se tak vrátil dříve, než jsem čekal. Už dlouho se mi nestalo, že bych hru hned znovu rozehrál a po deseti dnech i dohrál.

Pro: Českomoravská příroda, Cimburk, Pravčická brána, turistické značení, pocit blízkosti, antihrdina Daniel, příběh, výroba lektvarů, mýty a legendy, hudba

Proti: časově omezené části (především záchrana Ley)

+29

Scratch Football Logo Quiz

  • Android 55
Nikdy by mě nenapadlo, že taková blbost, jako je stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů, může být tak chytlavá. Myslel jsem si, že mám znaky v malíku a zpočátku to tak i vypadalo, protože jsem jich v prvních kolech nejlehčího světa poznal vždy minimálně osmnáct z dvaceti. Postupně se však vyčerpaly ty nejznámější, a mé skóre se zhoršovalo. Navíc se časový limit s každou obtížností snižoval o tři vteřiny a z pohodlných dvanácti nakonec bylo pouhých šest.

Ve hře se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže není problém se ty neznámé týmy za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost českých klubů, včetně Hradce a celkově šlo o zajímavou směsici z celé Evropy.

Občas se mi označila špatná odpověď ještě u stírání, nevím sice jistě, zda jsem ji omylem neoznačil sám, ale mám trochu podezření, že je to chyba hry, protože pak většinou byl zčásti setřen i následující obrázek. Pomocníky jsem nevyužíval, protože na ně prostě nebyl čas.

Kvůli neměnným znakům má "Fotbal logo kvíz. Stírací klub" (krásný název z českého Google Play) takřka nulovou znovuhratelnost a jedinou motivací je asi jen celkové skóre. Já se však soustředil na hvězdy a po jejich zkompletování můžu hru s čistým svědomím odinstalovat. Na ukrácení dlouhé chvíle se ale hodí perfektně, i když bych uvítal více úrovní.

Pro: chytlavé, postupné narůstání obtížnosti, české kluby, Hradec

Proti: neměnné pořadí znaků, bugy, málo úrovní

+8