Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Keep Me Burning

  • Browser 60
Od Attu Games jsem ještě nic nehrál, když tedy nepočítám Tobyho, kterého vytvořil Lukáš Navrátil sám za sebe. Přesto je mi toto v podstatě začínající studio hodně sympatické a mám v plánu si od něj zahrát všechno, co vyšlo (Feudal Alloy) nebo vyjde (Scarlet Deer Inn). Když jsem projížděl stránky studia, narazil jsem na vcelku minimalistickou, přesto však hodně zajímavou hříčku Keep Me Burning. Protože jsem měl chvilku času, rozhodl jsem se jí vyzkoušet. Bude to na pár minut, říkal jsem jsi, ale nakonec jsem u hry strávil asi dvě hodiny.

Zpočátku nebylo to skákání se skomírající lucernou nijak zvlášť těžké, ale když už nebylo skoro nic vidět, rychle jsem si došel pro smrt. Bludiště není z nejsložitějších, ale potmě jej prostě projít nejde. Na ostny jsem se tak nabodl nejméně stokrát, i když jsem už věděl, kde přesně jsou.

Hra se ovládá skvěle, snad ani jednou se mi nestalo, že by mě postavička nechtěla poslouchat a smrt jsem si vždy zavinil zcela sám svou zbrklostí. Je dobré, že se dají otevírat dveře, čímž se zkracuje cesta k cíli a nemusel jsem již naučené části bludiště procházet znovu. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych se na konec nedostal, protože otáčející se plošinky s ostny (zvláště ta poslední), by mě po několikaminutovém putovaní stále dokola překonávat nebavilo.

Stupňující se hudba mě nutila k neustálému sprintu, což sice někdy bylo na škodu, ale ve výsledku jsem byl rád, že jsem některé pasáže měl rychle za sebou. Jednu z mála výtek bych tak měl (mimo těch otočných plošinek) k délce hry, která není nijak oslnivá a když všechno vyjde, lze ji projít za minutu, což jsem osobně vyzkoušel. Je třeba však brát v potaz to, že hra byla vytvořena během pouhých tří dnů a já jsem bludiště už uměl nazpaměť a měl otevřené všechny dveře. Nováček se dle mě bude s Keep Me Burning potýkat minimálně hodinu.

Pro: kreslená grafika, zhasínající lucerna, bludiště, ovládání, zkratky, hudba

Proti: otočné plošinky s ostny, krátké

+9

Sky Diver

  • J2ME 65
V roce 2003 jsem nastupoval na střední školu a jelikož jsem měl být na intru, mamka po mě chtěla, abych si konečně pořídil mobil, který jsem předtím nepotřeboval. V té době vládla trhu Nokia, takže o značce bylo jasno, ale chtělo to vybrat ještě konkrétní model. Oko mi padlo na cenově celkem přijatelný kousek 3510, a když jsem zjistil, že existuje i barevná verze telefonu s íčkem na konci, nebylo co řešit.

Ze tří dostupných her mě hned zaujal Sky Diver, protože u Backgammonu jsem moc nerozuměl pravidlům a tenis s názvem Racket mě moc nebavil. I když jsem po čase telefon na radu kamaráda hacknul pomocí nějakého polooficiálního kabelu, který se připojoval pod baterku a nahrál si do něj pár nových melodií i her, včetně Wolfensteina 3D, zůstal jsem u svého oblíbeného parašutisty s prolétáváním kruhů a mířením na cíl. Padák jsem si pak znovu vyzkoušel až v Grand Theft Auto: San Andreas, pokud si dobře pamatuji.

Stejný kamarád si bohužel jednoho dne můj mobil půjčil, a protože měl doma ten samý, Sky Divera měl celkem nahraného a podařilo se mu dosáhnout skóre převyšující hranici 10 000 bodů. I když jsem se snažil sebevíc, nikdy se mi tento rekord nepodařilo překonat a můj zájem o hru postupně uvadal, až do té míry, kdy jsem třicet pět desítku íčko používal jen jako mobil.

Soundtrack Sky Divera jsem jeden čas měl nastavený jako vyzvánění, a to původní číslo mám dodnes, ale jinak jsem si na hru už dlouho nevzpomněl. Až nedávno, ani nevím při jaké příležitosti, a jelikož na DH lze nějaký čas přidávat i J2ME hry, hned jsem tak učinil.

Pro: ve své době pecka, prolétávání kruhů a míření na cíl, bonusové úrovně s rogalem, soundtrack

Proti: aktuálně téměř nedostupná hra, nulová znovuhratelnost při dosažení vysokého skóre

+18

Memento Mori

  • PC 80
Detektivní adventury přímo nevyhledávám, rád si však občas nějakou zahraji. Když se to tak vezme, tak pátrání po něčem je téměř všude, ale vyšetřování většinou provádí ten, kdo se k němu jen tak nachomítne a ne přímo člověk od fochu. Zápletka o zlodějích obrazů vypadala zajímavě a jak to tak bývá, postupně přibývalo otázek, nikoli však odpovědí. Nedostal jsem se tak do bodu, kdy bych si řekl, že už mě to nebaví a hru odložil. Naopak jsem chtěl hrát pořád dál, až na mě vyskočily závěrečné titulky.

Více konců, které Memento Mori má, je u adventury určitě vítaná věc a je super, že na to nemají vliv jen pozitivní či negativní odpovědi, ale i některé činnosti, které je možné odfláknout nebo zcela vynechat. Někde jsem se dočetl, že zakončení příběhu jsou čtyři, jinde šest a na jedné stránce jich udávali dokonce osm. V podstatě jde ale pouze o to, jestli Max přežije (můj případ) nebo ne a zda Laru povýší už je celkem vedlejší. 

Nejlepší lokací z celé hry je bezesporu finský klášter Věčný spáč, který mi svým názvem připomněl hlavního bosse v prvním Gothicu, ale ani skotské panství není špatné. Většina ostatních lokací je na můj vkus až moc obyčejná. Některé předměty, jako je přepravka s leguánem nebo právě nalité kafe či džbán s vodou si ovládaná postava nestrčí do kapsy, jak je mnohdy zvykem, ale drží je v ruce, než je použije. To opravdu chválím.

Hrál jsem krabicovou verzi, takže jsem byl ušetřen problémů, které byly zmíněny v předchozích komentářích. Jen občas některé postavy zopakovaly část jedné věty dvakrát po sobě. Dvojku, do níž se také někdy pustím, už ale ve fyzické podobě nemám a nejspíše mít ani nebudu, tak snad mi Steam verze poběží plynule a bez padání.

Pro: hlavní zápletka, více konců, finský klášter Věčný spáč, logické umisťování/neumisťování předmětů do inventáře

Proti: spousta obyčejných lokací, chyby v dabingu

+29

X-Men Origins: Wolverine

  • PC 80
Na začátku roku jsem hrál Conana a celkem mě na bojovky navnadil. Těší mě, že můj nejoblíbenější X-Men má takhle kvalitní herní zpracování, protože přece jenom ve mně u her podle filmů hlodá malý červíček, že to zase bude průšvih. Wolverine ale patří k těm nejlepším adaptacím, co jsem kdy hrál a předčí film, z něhož vychází.

O čem jiném může příběh Rosomáka být, než o porcování všeho, co se hýbe, na malé kousky. Skákání, drcení, a především pak sekání adamantiovými drápy je hlavní náplní hry. Některé situace se na můj vkus opakují až příliš často, ale s tím, že půjde o neustálou řežbu od začátku až do konce, jsem do toho šel, takže si vlastně nemám na co stěžovat. Občas je tento masakr proložen logickými hádankami, které jsou jak vystřižené ze série Tomb Raider a krásně rozbíjejí stereotyp.

Protože se jedná o bojovku a ne o střílečku, vůbec mi nevadila nižší obtížnost a téměř úplná nesmrtelnost Wolverina. Nepřátelé jsou postupem času odolnější, ale i Loganovi dovednosti jsou díky jednoduchým RPG prvkům vylepšovány, zvyšuje se působené zranění a odemykají se všelijaká komba. Po dosažení 39. levelu jsem měl vše vylepšeno na maximum včetně kompletního naplnění veškerých statistických ukazatelů, které vyžadovaly zabití určitého počtu nepřátel různými způsoby nebo posbírání psích známek.

Líbily se mi i odkazy na Lost, Warcraft a Portal ve formě Easter Eggů, které u konzolových verzí, jak jsem zjistil, byly oceněny achievementy s trefnými názvy (Found!, WoW! a The Cake). Špatné nebyly ani bonusové výzvy se třemi Wolveriny (Legendární, Klasický a X-Force), za něž jsem získal původní komiksové (a dnes už trochu směšné) oblečky.

Po dokončení celé hry se mi zpřístupnila nejtěžší obtížnost, což považuji za stupidní systém, když navíc Wolverine není moc znovuhratelný. Jednotlivé úrovně se totiž dají donekonečna opakovat, takže co jsem nesplnil během hraní, jsem dohnal dodatečně a určitě bych se nechtěl znovu pouštět do zdrhacích pasáží s neposednou kamerou, které jsou stavěny na gamepad a i na něm se musí ovládat špatně. Souboje s některými bossy (především s Gambitem a Deadpoolem) bych si už také odpustil.

Pro: krvavá rubačka, logické hádanky, RPG prvky, Easter Egy, bonusové výzvy

Proti: opakující se situace, zdrhací pasáže, souboj s Gambitem a Deadpoolem

+16

Jack Keane

  • PC 60
Od této humorné adventury, která mi připomíná A Vampyre Story nebo spíše Ghost Pirates of Vooju Island, jsem toho moc nečekal a taky jsem toho moc nedostal. Ani Duchové pirátů z ostrova Vooju mě moc neoslovili, ale Jack Keane na tom je bohužel ještě o trochu hůře.

Humor jde z velké části mimo mě a až na skvělé vyobrazení rčení o kostlivci ve skříni nebo pár narážek na filmové trilogie Indiana Jones, Kmotr a především Pán prstenů jsem se zasmál málokdy, což je u adventury, která sází hlavně na tento prvek, trochu problém.

Horší je však to, že hra dost často padá. Za celou dobu mi spadla snad třicetkrát, což rozhodně není málo. Nevím tedy, jak je na tom Steam verze, krabicovka moc stabilní bohužel není. Alespoň ne na aktuálním operačním systému, ale nemám jak vyzkoušet Jakcka na něčem starším. Stabilita se bohužel týká i bonusů ve formě konceptů z vývoje a voskových figurín hlavních postav, při jejichž zpovídání jsem také často skončil na ploše.

Potěšilo mě, že se tu objevil i Jon St. John alias Duke Nukem, který si střihl rovnou tři postavy, ale musím se přiznat, že jsem ho ani u jedné nepoznal a až po zhlédnutí titulků jsem začal pátrat, koho že to vlastně namluvil. Zakončení tohoto ztřeštěného příběhu mi přišlo celkem v pohodě, ale přesto mě druhý díl moc neláká a asi ho vynechám.

Pro: narážky na filmové trilogie, bonusy, Jon St. John, konec

Proti: nic moc humor, nestabilita hry

+16

FIFA International Soccer

  • PC 75
Vím, že jsem kdysi hrál nějakou FIFU z devadesátých let, což byl můj vůbec první virtuální fotbal, ale dlouho jsem nemohl přijít na to, o který ročník se jednalo. Dnes chvilku po půlnoci mi bratr napsal, že to musela být čtyřiadevadesátka neboli FIFA International Soccer a vylučovací metodou jsem došel k tomu, že má pravdu. Pětadevadesátka totiž vyšla jen na Mega Drive a šestadevadesátka už je ve 3D.

Přečetl jsem si tak zdejší jediný komentář a také ne moc rozsáhlou diskuzi, která se po jeho napsání rozjela, a jelikož v ní byl odkaz na hraní DOS verze v prohlížeči, hned jsem se do ní pustil. Chtěl jsem si hru jen osahat a napsat nostalgický komentář, ale chytla mě natolik, že jsem dohrál (a vyhrál) celý turnaj za Švédsko (ano, teď se to moc nehodí) a mé dojmy jsou nakonec zcela čerstvé. Mimo vzpomínek na multiplayer samozřejmě.

Jedná se o čistokrevnou arkádu, v níž jsem jen mačkal šipky a doslova drtil mezerník. Enter na přepínání hráčů tolik potřebný nebyl. Nad některými vymyšlenými jmény jsem se musel smát. Většinou k daným státům celkem sedí, ale můj nejlepší střelec se jmenoval Ries Salani (dobře, dnes už by to možná odpovídalo), a nejvtipnější jméno v sestavě českého týmu je bezkonkurenčně Darko Jurášek, i když si většina hráčů pamatuje především Miloše Krubíka.

Odehrál jsem celý turnaj a nejvíce jsem se zapotil v osmifinále s Austrálií, i když jsem jí ve skupině porazil 7:1. Ivan Brankovic mi však dal hattrick a horko těžko jsem to ubojoval na 4:3. V semifinále mi trochu zatopila Argentina, se kterou jsem předtím ve skupině také neměl moc velké problémy. Dánsko ve finále už byla lahůdka, kterou jsem si vychutnal 7:2.

Hra obsahuje jednu z nezapomenutelných chyb spočívající v tom, že když se povede přiběhnout dostatečně blízko k brankáři dříve, než vykopne míč, nakopne ho do ovládaného hráče, který poté jednoduše vstřelí gól. Takovýchto branek se mi podařilo vsítit opravdu hodně, a i když je to trochu cheat, bavilo mě jej používat.

Líbily se mi i takové detaily, jako je los mincí o výkop a stranu (vždycky dávám orla a většinou padne právě ten) nebo že při vstřelení branky běží na obrazovce reklama na Panasonic či boty Adidas Predator, případně smajlík s rukama, raketka s človíčky, mexická vlna nebo síť protržená míčem. Jediná vada je tak mimo chybějící licence na hráče to, že nejde o simulaci fotbalu, ale o arkádu, kde míč létá ze strany na stranu jak v nějakém pinballu. Arkáda je to ale zábavná.

Pro: chytlavá hratelnost, spousta národů, chyba při výkopu brankáře, los mincí, reklamy

Proti: chybějící licence na hráče, přílišná arkáda

+16

Tukoni

  • PC 70
Tato adventurka se zvláštním názvem se hodně podobá tvorbě Amanity a je také zhruba stejně dlouhá, jako první počin českého studia Samorost. Hra se spustila v azbuce, ale proklikal jsem se i na češtinu. Je to však úplně fuk, stačí kliknout na první možnost v menu a samotná hra již žádný text neobsahuje.

Za těch dvacet minut se toho moc neudálo, ale všechno, včetně animace a ozvučení, je tu roztomilé, a to já čas od času tuze rád. Jak jsem zjistil, tahle hříčka vznikla na motivy knížek pro děti a vytvořila jí samotná autorka a ilustrátorka původem z Ukrajiny Oksana Bula. Jelikož knížky vyšly i v češtině, asi je pořídím dětem.

Pro: animace, ozvučení, dostupné zdarma

Proti: krátké

+11

The Mirror Mysteries

  • PC 55
Po Záhadě vlaku Runaway Express, kde mě překvapila chytlavá hratelnost, jsem se rozhodl vyzkoušet i další záhadnou hledačku, tentokrát však se zrcadly. Před rozehráním jsem si říkal, že si jsou obě hry celkem podobné, včetně příběhu matky, která hledá své děti. Jak jsem následně zjistil, tím veškerá podobnost končí a Mirror Mysteries je na tom ve všech aspektech minimálně o stupeň hůře.

Není zde žádné vyšetřování, hádanek je jen pár (a celkem pitomých) a jedinou náplní je tak v podstatě jen hledání ztracených předmětů, které se navíc v inventáři sami zkombinují. Někdy umisťování předmětů v lokacích dávalo alespoň trochu smysl (sestavení brnění přes které se díky odrazu zapálí oheň), ale často jde o nesmysly, které jen natahují herní dobu. Je však fajn, že se za každým zrcadlem nachází jiný svět a dochází ke střídání prostředí.

Většinu předmětů jsem objevil i bez koukání na obrázky, protože bylo patrné, co je třeba hledat a na ty, které se hledaly obtížněji, jsem občas použil nápovědu. Tu jsem však využíval jen výjimečně, a pak jsem se praštil do čela, proč jsem to sakra přehlédl. S hledáním jsem opravdu problém neměl, což je dobře, protože dlouhé záseky by na celkovém zážitku určitě nepřidaly. Případným zájemcům o hledačky bych doporučil vyzkoušet spíše Runaway Express Mystery, což je určitě kvalitnější hra, než Mirror Mysteries.

Pro: hledání ztracených předmětů, rychlá nápověda, různorodá prostředí

Proti: hádanky, automatická kombinace předmětů, spousta zbytečných činností

+11

Shift Happens

  • PC 75
Po delší době jsem se pustil do plošinovky ve dvou hráčích a ve výběru jsem chybu určitě neudělal. Hrál jsem za modrého Ploma, ale ve výsledku je jedno, kterou postavu ovládáte, protože obě mají stejné schopnosti.

Nápad s přesouváním hmoty má něco do sebe, i když často dochází k nedorozumění, protože měnit velikost mohou oba hráči. Počet smrtí byl tak podobný, jako v plošinovce LIMBO a možná i o něco větší. Mimo občasné frustrace, jíž nahrávaly i bugy, však vznikla řada komických situací, které by v jednom nejspíše nenastaly.

Ze základních levelů mi nejtěžší přišly ty ve druhém světě, kde především získávání speciálních mincí nebylo vůbec jednoduché. Čtyři bonusová kola nám také dala zabrat, ale to, které jsme si nechali na konec, protože se zdálo nesplnitelné, se nám nakonec podařilo dokončit nejrychleji, protože už jsme byli sehraní.

Je vidět, že je hra dělaná primárně pro dva hráče. Když jsem totiž zkoušel single kvůli jednomu achievementu, moc mě to neustálé přepínání mezi postavami nebavilo a připadalo mi to zbytečně složité. Plnění dalších achievementů pro jednoho hráče jsem tak vzdal.

Pro: multiplayer, hlavní hrdinové, přesouvání hmoty, logické úkoly, hudba

Proti: singleplayer, bugy

+11

Hadr

  • PC 75
Tak tohle byl zajímavý zážitek. Ateliér Duchů je trochu netypické vývojářské studio, které má na svědomí řadu netradičních projektů a pracuje mimo jiné i na deskovce Hlad s pojídám figurek. To se pak nedá čekat hra, na kterou po pár dnech zapomenu, ale naopak něco, co ještě nějakou dobu z hlavy nevyženu.

Pro fanoušky kouzelníků je Hadr povinnost, protože tu jde především o mizení předmětů. Chvíli jsem si musel zvykat na ovládání, ale trvalo to jen pár levelů. Těch je sice jen 13 (včetně menu a titulků), já si však na jejich malý počet nestěžuji, protože jsem v nich dle Steamu strávil 6,6 hodin, především tedy kvůli plnění achievementů.

Nechat zmizet úplně všechno v jednom z posledních levelů byla opravdu výzva, ale to už jsem měl k dispozici tři hadry. Jednodušší bylo nenechat zmizet vůbec nic, což však nebyla taková zábava a spíš jsem se jen bál, aby se něco nepokazilo.

Hra obsahuje řadu bugů. Občas kus předmětu kouká skrz látku (váza, lampička, polštář), takže daná věc nezmizí, někdy zlobí ovládání a někdy dojde k takovému záseku, že je třeba restartovat úroveň. Nejde ale o nic strašného a příliš častého. Znovu už si Hadr asi nezahraji, protože jsem vyzkoušel snad úplně vše, co nabízí, ale určitě ho mohu doporučit, zvláště hráčům logických her.

Pro: mizení předmětů, netradiční hratelnost, interaktivní menu a titulky

Proti: bugy

+21

Hravouka

  • PC 70
Hravouka je určena spíše mladším ročníkům, které se mohou leccos přiučit a jako pomůcka při výuce přírodopisu (nebo spíše přírodovědy) na základní škole, by posloužila určitě skvěle. Jde sice jen o virtuální encyklopedii, kde jsem s lupou zkoumal rostliny a živočichy, ale ta forma, jakou jsou mi informace podávány, se povedla, včetně doprovodné hudby.

Jasně, je tu i pár blbostí, jako že je třeba klikoroh borový na smrku, když borovice stojí hned vedle nebo má u rybníka noru zrovna jihoamerická nutrie, která obývá spíše břehy řek a potoků, stejně jako česká vydra nebo bobr, které bych tu viděl raději, ale budiž.

Hra je přeložena do dvaceti jazyků včetně brazilské portugalštiny nebo latinskoamerické španělštiny, to se opravdu jen tak nevidí. Určitě Hravouku projdu i s dětmi, kterým se bude zajisté líbit a mladší syn navíc dostal ilustrovanou knížku ke hře, tak si s ním i s tím starším, projdu také tu.

Pro: interaktivní encyklopedie, forma podávání informací, hudba, překlad do dvaceti jazyků

Proti: jen čtyři menší prostředí, nutrie

+13

Projector Face

  • PC 70
Němý film: The Game, asi tak by se dal charakterizovat počin Projector Face. Zvuky okolí slyšet jsou, ale jinak je veškeré dění, včetně výhružek obyvatel, znázorněno formou textu, přesně jako v němých filmech. Jde o docela originální nápad, kdy má hlavní hrdina místo hlavy promítačku a dorozumívat se tak může jen pomocí přehrávání filmů.

Obrazovek je asi deset, takže hra není moc dlouhá a dá se dohrát do hodinky. Já chtěl ale získat všechny achievementy a jeden je za bezchybné projití, kdy ani jednou nesmí dojít k nesprávnému použití předmětu či zbytečnému kliknutí na aktivní místo. Nastal tak festival ukládání a nahrávání pozice a herní doba se mi zdvojnásobila. Téměř všechny úkony jsou však vcelku logické a nikde jsem dlouho netápal.

Hlavní hrdina nachází filmové pásky, které je třeba před promítáním nejdříve doplnit o chybějící části. Samotné skládání je příjemnou minihrou, i když trochu krátkou. Nalezené filmy bohužel nejsou úplně vhodné pro děti, kterým jsou promítány, a tak tu po třech projekcích máme takové novodobé Frankensteinovo monstrum. Když už to vypadá, že celý příběh skončí smutně objeví se nový kamarád Television Face.

Pro: interaktivní němý film, hlavní hrdina, logické úkony, skládání filmových pásek, konec

Proti: krátké

+12

Sanitarium

  • PC 90
V poslední době narážím na hry s nepříliš přívětivým ovládáním pohybu. Začalo to Back to the Future, následoval Conan, a teď Sanitarium. Chůze pomocí pravého tlačítka myši je však jedna z mála kaněk na jinak úžasném zážitku, který si ze hry odnáším. Je to totiž jízda. Ze začátku trochu matoucí, místy celkem brutální, ale parádní.

Graficky mi Sanitarium připomíná první Desperados (zvláště cirkusová úroveň), což je určitě pozitivum a vzpomněl jsem si i na StarCraft (hmyzí část). Celou dobu mě provázela tísnivá atmosféra, kterou vnímám spíše u hororových akcí, než adventur. Ne, že bych se bál, že na mě za rohem něco vyskočí, ale takovou tu zvláštní nejistotu jsem pociťoval celou dobu.

Hra mě vůbec nevodí za ručičku. Při rozhovorech musím být opravdu pozorný, aby mi něco neuniklo a nikde se nedozvím, co bych měl dělat dál. Všechno mi musí dojít samovolně s postrčením, nacházejícím se ve zmíněných rozhovorech nebo v textech na cedulích či papírech. Jde ale většinou o hodně intuitivní záležitosti, takže žádné velké záseky se nekonají. U některých hádanek jsem strávil více času, než bych chtěl, ale nakonec jsem je všechny vyřešil bez návodu, za což jsem opravdu rád.

Za nejlepší části hry považuji určitě vesničku plnou dětí, následovanou cirkusem a skvělý byl i úplný začátek ve věži, který mohl být klidně delší. Každá lokace však má své kouzlo a ani o jedné nemohu napsat, že by byla vyloženě špatná. Finální "souboj" na šachovnici mi celkem sedl a za pozornost stojí i titulky, kde vývojáři z hlášek ze hry vytvořili zajímavý remix. Za více takovýchto adventur, bych se vůbec nezlobil.

Pro: grafické zpracování, atmosféra, nutnost přemýšlet, hádanky, dětská vesnička, cirkus, finální "souboj"

Proti: ovládání pohybu

+30

Conan

  • PC 70
Conan se na herní scéně moc často neobjevuje, a když pominu online věci Age of Conan a Conan Exiles, zůstanou mi z toho, co bych byl ochoten zkusit, pouze dva tituly téhož názvu. Jeden je z roku 2007 pro PS3 a Xbox 360 a druhý tento, o tři roky starší. Když se mi na Aukru podařilo sehnat krabicovku, rozhodl jsem se do toho jít. Čekal jsem, že nastanou problémy se spuštěním, ať už kvůli stáří hry nebo nepříliš chváleným vývojářům, ale po instalaci jsem se mohl hned pustit do tohoto lineárního dobrodružství.

Po zajímavém intru, kde byl Conan vypravěčem vychvalován do nebes, jak nějaký nesmrtelný Superman, jsem byl vhozen bez okolků rovnou do akce a narazil jsem na první problém - konzolové ovládání. Jelikož hra vyšla současně s PC verzí i na PS2, Xbox a následně i na GameCube, je pohyb a boj na klávesnici a myši vcelku nestandardní. Kamera často zaujímá zvláštní úhel nebo se neustále přetáčí, a značně tak ztěžuje další postup. Dá se na to ale zvyknout, a i když jsem na tento neduh nadával až do samotného konce, naučil jsem se s ním pracovat.

Jestli někdo považuje Diablo za likvidátor myší, tak Conan je na to větší expert. V Diablu stačí pro boj levé či pravé tlačítko myši držet, ale tady se musí stisknout pro každý jednotlivý úder. Na konci to však už nebyl žádný problém, protože se mi podařilo složit Atlantský meč, s nímž jsem sundal každého na dvě rány, včetně hlavního bosse. Nebýt toho, tak jsem asi nikdy nepřešel přes části, kde se vyskytovali čarodějové nebo lučištníci. Každý, kdo mohl metat kouzla nebo šípy, byl pro mě totiž tím nejtěžším soupeřem, protože mi ubral značnou část zdraví dřív, než jsem se k němu dostal, zvláště když bylo takových útočníků více.

Baví mě hledání všemožných poschovávaných předmětů, a tak tomu bylo i tady. Přesto, že se jedná o koridor, kde jsem v podstatě stále směřoval pouze vpřed, občas se našly odbočky (tajné dveře, zeď, co jde prorazit) kde jsem našel novou zraň nebo nějaký kus brnění. Primárně jsem si vylepšil všechny vlastnosti (obranu, útok, maximální zdraví a energii a jejich rychlejší regeneraci), a až poté jsem vylepšoval jednotlivé údery s mečem, sekerou nebo palcátem. Stejně jsem pak ale používal asi jen dva tři stejné údery, ke kterým stačilo mačkat jedno tlačítko myši v kombinaci s jednou klávesou. Při složitějších kombinacích totiž ne vše fungovalo tak, jak mělo.

Celkově mě hraní slovenského Conana bavilo a mnohdy jsem se i těšil, až k němu zase usednu a navštívím nějaké další prostředí, která se zde celkem střídala. Na nějaký návrat to už ale nevidím, protože žádné větvení příběhu či další průzkum lokací hra nenabízí a nejtěžší obtížnost zkoušet nebudu, i když bych jí po dohrání nejspíše zvládl.

Pro: Conan, vypravěč, schované zbraně a zbroj, skládání Atlantského meče, střídání prostředí

Proti: kamera, konzolové ovládání, ke konci lehké

+21

Runaway Express Mystery

  • PC 70
V žánru hledaček nejsem nějak moc zběhlý, o čemž svědčí i má nevědomost, že je zde možná volba obtížnosti. Jako protřelý hráč především akčních titulů jsem samozřejmě zvolil tu nejtěžší a chybu jsem neudělal. Hlavolamy byly dobré a ani si nepamatuji, že by se nějaký opakoval, tak proč bych je přeskakoval. Nekoukal jsem, jaká další ulehčení přicházela v úvahu a vlastně mě to ani nezajímá, protože jsem žádné záseky na dlouhé hodiny neměl.

Pasažéři, tedy spíše jejich nemrtvé schránky, mi vyprávěli své příběhy, jejichž konce si nepamatovali a bylo na mě zjistit, jak to všechno bylo. Vyšetřování mě opravdu bavilo a vůbec mi nevadilo, že odvádělo pozornost hlavní hrdinky Amandy (v mém případě Jumase :)) od jejího pátrání po dětech.

Narazil jsem na dost závažnou chybu hry, kdy nebylo možné pokračovat, protože mi nešlo jednu stopu převést do vyšetřovacího módu. Jak jsem se dočetl, může se to na pár místech stát, když vyřeším dílčí části úkolu v jiném pořadí, než bylo v plánu. Musel jsem tak celý začátek (asi dvě hodiny hraní) odehrát znovu, ale stačila mi na to už asi jen půlhodinka, protože jsem věděl, co a jak. Od té doby jsem si save raději pravidelně zálohoval, ale jiné takové místo se naštěstí neobjevilo.

Hra mě mile překvapila a jedná se asi o tu nejlepší hledačku, co jsem doposud hrál. Dokonce to má i nějaký ne až tak blbý příběh a solidní hudební složku. Škoda jen, že ty návraty do minulosti pomocí portálů byly hrozně zrychlené, což bylo asi tím, že se tento prvek objevil až ke konci, a to už asi autoři chtěli mít rychle hotovo. Korunu tomu nasadil závěrečný „souboj“, který byl proti předcházejícím událostem dost žalostný. Určitě ale někdy zkusím další hledání skrytých objektů.

Pro: hlavolamy, pasažéři a jejich příběhy, vyšetřování, hudba

Proti: chyby bránící dohrání, uspěchaný konec

+20

Speed Kills

  • PC 55
Na špici žánru střílejících autíček je pro mě bezesporu Death Rally. Špatné nebylo ani masakrování v Mashed nebo v remaku zmíněné legendy, i když už to nebylo úplně ono. Speed Kills vypadá na první pohled podobně, tak proč bych to nezkusil?

No protože zdání může klamat. Sice se snaží napodobovat zmíněné tituly, jak to jen jde, ale při závodění je znát, že tady něco nesedí. Proč můžu všechny na trati zlikvidovat, ale za pár vteřin se objeví znovu? Proč každý vydrží jen pár (doslova) střel/raket/min? Proč při nepovedeném skoku přes určitý úsek trati už jde skok zopakovat jen s velkou dávkou štěstí, protože se nemůžu vracet? A proč se sakra nemůžu vracet? Vrátit se a počkat si na někoho na určitém místě je super prvek, ale tady by kvůli obnově vozů vlastně ani neměl smysl.

Odpověď na všechny tyto otázky se nachází především v původu vývojářů. S ruskými hrami nemám moc dobré zkušenosti, až na výjimky, potvrzující pravidlo, Death to Spies a pokračování Moment of Truth. Vyznačují se totiž ne úplně kvalitním zpracováním, a především pak častým výskytem bugů. Oba tyto neduhy se nevyhnuly ani Speed Kills, a tak jsem narážel do neviditelných překážek, občas chyběly určité textury, ale co mě nakrklo nejvíce, jsou nefunkční achievementy.

Víc jak třetina jde splnit náhodně nebo vůbec (mám jich 30 z 50) a na Steamu je tomuto problému věnována celkem hutná diskuze. Na druhou stranu mají vcelku vtipné názvy, jako Jesus Built My Hotrod, Iron Fist a můj oblíbený Massa Effect, vzdávající poctu věčně druhému brazilskému jezdci formule 1.

Ve výsledku jde o zajímavé vraždící závody s kupou aut (včetně antigravitačních), která jsem všechna koupil a naplno vylepšil. Závodů je však málo, což se zmíněnými nedostatky dělá ze Speed Kills titul na jedno použití, ke kterému už nemá cenu se někdy vracet.

Pro: Massa Effect, závody, střílení, spousta aut, upgrady

Proti: obnova soupeřů, malá výdrž vozidel, bugy, spousta nefunkčních achievementů, krátké

+16

Back to the Future: The Game - Episode V: OUTATIME

  • PC 85
Na zakončení herního Návratu do budoucnosti jsem byl hodně zvědavý. Celá série mě chytla podobně, jako když jsem koukal na filmovou trilogii poprvé a nemohl se dočkat, co bude dál. Že se v poslední epizodě dostanu rovnou do tří období (prohibice, divoký západ a rok 1986) jsem fakt nečekal, a o to víc mě to potěšilo.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v OUTATIME a něco dokonce ještě lepší, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown a přidal se k němu i Michael J. Fox, který nadaboval Martyho pradědu jménem Willie McFly a tři Marty McFlye z budoucnosti. Sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stále trochu pokulhává.

Dostal jsem se na vědeckou výstavu, která se řešila téměř celou dobu v Double Visions, a ta se vývojářům fakt povedla. Po získání lístků jsem si vyzkoušel vše od batysféry přes dům budoucnosti až po květinu s nahrávacím zařízením. Nejdůležitější byl ale samozřejmě Emmettův levitátor, který měl napravit veškeré problémy, které jsem v předchozích epizodách kvůli cestování v čase natropil.

Když bylo po výstavě, vypadalo to na konec celého příběhu, ale kdepak, ještě tu byla Edna Stricklandová, která úplně vymazala Hill Valley ze světa, a bylo třeba se tak vydat do zmíněného období divokého západu. Ani po návratu do roku 1986, kde byla Edna, stejně jako Biff, již napravená, však nenastal úplný konec. Podobně, jako ve třetím filmu, se objevil další stroj času a ne jeden. Vyvstal tak nový problém - Marty z budoucnosti na třetí. Takhle si představuji to správné finále Back to the Future.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, Michael J. Fox, tři období, humor, hudba, konec

Proti: ovládání pohybu

+16

Back to the Future: The Game - Episode IV: Double Visions

  • PC 70
Ve čtvrté epizodě herního Návratu do budoucnosti jsem si připadal podobně, jako v té druhé. Nejen, že jsem se v kůži Martyho znovu ocitl v období prohibice, ale stalo se tu také hodně událostí, za krátký čas a ještě k tomu na malém prostoru. Ne, že by ostatní epizody nabízely přehršel lokací, ale tady byly v podstatě jen dvě, když neberu začátek a konec.

Nejprve se mi i s doktorem povede utéct z roku 1986, a pak musím mladého Emmetta donutit k rozchodu s Ednou Stricklandovou. Co k tomu vede, je řada bláznivých událostí, jako jsou zkoušky porouchaného stroje času, divadelní vystoupení Trixie nebo vytváření myšlenkového diagramu. To bylo, podobně jako výroba paliva pro raketový vrták v první epizodě, celkem utrpení. Než jsem přišel na správný postup, chvíli mi to trvalo, takže jsem si dal celý zdlouhavý proces dvakrát.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v Double Visions, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stále není nic moc.

I když je Double Visions zatím tou nejslabší epizodou, na zakončení celé série se těším, jelikož zůstala řada otázek, na které chci znát odpovědi. Doufám, že se jich dočkám a nevyskočí na mě znovu hláška „Pokračování příště“, protože už asi nikdy žádné příště nebude.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, období prohibice, humor, hudba

Proti: příliš mnoho událostí v krátkém čase, vytváření myšlenkového diagramu, ovládání pohybu

+13

Back to the Future: The Game - Episode III: Citizen Brown

  • PC 80
Ve třetí epizodě herního Návratu do budoucnosti jsem se s Martym dostal zpět do roku 1986, ale bohužel se hodně věcí pokazilo a čekalo na mě překvapení v podobě policejního městečka Hill Halley. To je obehnáno vysokou zdí, kterou jsem překonal pomocí hoverboardu z létajícího kola DeLoreanu a většina obyvatel zde jezdí v golfových vozících a chová se, jako roboti. Není divu, když jsou na každém rohu kamery a jakýkoli přestupek (jako třeba vlastnění žvýkačky) je trestán důtkou.

Jsem považován za největšího slušňáka ve městě, a tak mi nikdo neřekne Marty, ale Martine. Z Jeniffer, které se nastolený systém nepozdává, se stala sprejerka, máma se dala na pití a táta obsluhuje zmíněný kamerový systém. Doktor se změnil k nepoznání, především kvůli Edně Stricklandové, ale kdo jiný ho může přivést k rozumu, než právě Marty.

Co bylo dobré v předchozích epizodách, je dobré i v Citizen Brown, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, kterého si však užiji jen pár minut ke konci, ale i Claudia Wells coby Jeniffer Parker není špatná. Sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu je bohužel stále stejně špatné. 

Dle mě je třetí epizoda tím nejlepším, co Back to the Future: The Game nabízí, alespoň prozatím. Kdo ví, jak tenhle bláznivý, ale zároveň zajímavý příběh bude pokračovat. Do Double Visions se pustím co nevidět.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, policejní městečko, humor, hudba

Proti: ovládání pohybu

+10

Back to the Future: The Game - Episode II: Get Tannen!

  • PC 70
Ve druhé epizodě herního Návratu do budoucnosti už se hrátky s časem rozjely naplno a došlo ke vzniku mnoha časových paradoxů. Marty se musí vyhýbat svému mladšímu já, Biff má najednou bratry Cliffa a Riffa a mladý Emmett učiní jedno zásadní rozhodnutí, které se podle všeho promítne do pokračování. Nově se zde objevuje i policista Danny Parker, děda Martyho budoucí přítelkyně Jennifer. 

Bohužel jsem narazil na jedno z úskalí epizodických her. Téměř každá postava mě oslovuje jinak. Doktor mi říká Harry nebo Miku, Edna pane Crockett a Kid Tannen používá příjmení Corleone. Asi to je dané tím, že se každá epizoda instaluje zvlášť a ne dohromady, jako u novějších počinů Telltale a uložené pozice z té předchozí nešly žádným způsobem přenést, ale stejně bych čekal, že budou všichni v oslovení konzistentní.

Co bylo dobré v It's About Time, je dobré i v Get Tannen!, ale i ty špatné prvky zůstaly. Znovu zde tak exceluje Christopher Lloyd, jakožto Emmett Brown, sedl mi humor i hudba a ovládání pohybu stojí stále za pendrek. 

Za těch pár hodin se toho na můj vkus stalo až moc a uvítal bych trochu volnější tempo. Určitě by bylo lepší třeba jednu epizodu přidat, než skákat z jedné šlamastiky do druhé. Na Občana Browna jsem zvědavý. Oproti počátku třicátých let, kde doteď téměř celé dění probíhalo, přichází na řadu znovu rok šestaosmdesát.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, období prohibice, humor, hudba

Proti: různá oslovení Martyho, ovládání pohybu, příliš mnoho událostí v krátkém čase

+14

Back to the Future: The Game - Episode I: It's About Time

  • PC 75
Celou filmovou trilogii Návratu do budoucnosti mám hodně rád. Viděl jsem ji nesčetněkrát, protože všechny díly jsem spolu s Hvězdnými válkami sledoval z gauče téměř pokaždé, když jsem byl nemocný. Hra navazuje na konec třetího dílu. Sice trochu kostrbatě, ale to je fuk, důležité je, že si mohu užívat další dobrodružství z tohoto univerza.

Poprvé jsem okusil epizodický formát, kterému jsem se dlouhá léta bránil a zjistil jsem, že to není úplně pitomý nápad, jak jsem se mylně domníval. Ke komu jinému v tomto případě zavítat, než k mistrům oboru Telltale Games. Pořád si stojím za tím, že rozehrát sérii a čekat na další díl je příšernost a nemusím to ani u seriálů, kde jde většinou jen o týden a ne o měsíc či ještě delší dobu. Pokud je však venku kompletní série, zahrát si několik večerů po sobě po jednom dílu není špatné a je to v podstatě jako dokončení nějaké delší úrovně či kapitoly v jakékoli jiné hře.

Marty má dle mě moc mladistvý hlas, ale všechno vynahrazuje Emmett Brown v podání Christophera Lloyda, který své vědátorské řeči vede se stejným zápalem, jako ve filmech. Hlavní zápletka je klasicky tvořena spory mezi rodinami McFlayů a Tannenů, tentokrát za doby prohibice a mafiánů, což je super. Je vidět, že hlavní cílovkou jsou fanoušci filmů, a tomu je uzpůsoben i humor a hudba, vycházející z té původní. Při volbě jména jsem se stal Michaelem Corleonem, protože jednu z hlavních postav Miami Vice ani Drsného Harryho jsem dle jména neznal a o koho se jedná jsem zjistil až při googlení.

Velkou výtku bych měl k ovládání pohybu Martyho, které mi připomnělo to z třetí Syberie. Jak myší, tak klávesami se chůze či běh ovládá opravdu špatně, ale je mi jasné, že klasické Point and click tu není kvůli konzolím. I kvůli tomu jsem si moc neužil běhání od jednoho přístroje k druhému během výroby paliva pro raketový vrták, i když to by asi stálo za prd i bez toho. Na další epizody se celkem těším a doufám ve větší časohrátky.

Pro: atmosféra Návratu do budoucnosti, Christopher Lloyd, McFlay vs. Tannen, období prohibice, humor, hudba

Proti: ovládání pohybu, výroba paliva pro raketový vrták

+20

Trust Me, I Got This!

  • PC 70
  • Browser 70
Když musím doma něco opravit, občas to nedopadne dobře, ale vždycky si nějak poradím. Pokazit však něco tak, jako v téhle hře, se mi zatím naštěstí nepodařilo, asi proto, že si dávám větší pozor, než zdejší hlavní protagonista. Hodně se mi líbilo jeho brebentění ve stylu Pilgrims. Není náhoda, že je ve hře namočeno i studio Amanita Design.

Byl jsem postaven před čtyři úkoly. Pověsit zrcadlo, zatáhnout roletu, zapojit televizi do zásuvky a pověsit obraz. Jenže při vrtání do zdi kvůli zrcadlu poruším vodovod, při zatahování rolety na okně se roleta celá zamotá, při zapojování televize do zásuvky se rozbije obrazovka, protože jí samozřejmě tahám za kabel a při vrtání do zdi kvůli obrazu to odnese elektrické vedení. Prostě se pokazí, co může. Ke čtyřem úkolům mi tak přibudou tři nové, které se však vyřeší po patmatovsku.

Za tu chvilku se toho stane opravdu hodně a nevím, jestli je láhev vína dostatečnou odměnou za mé snažení. Všechno jde, když se chce. Je třeba si jen říci: „Já to dám!“

Pro: brebentění, vtipné řešení úkolů, hudba a ozvučení

Proti: krátké

+15

Osada

  • Browser 60
Nejpodivnější „hra“ od Amanity. Asi tak by se dala charakterizovat Osada. Interaktivní videoklip, který mě překvapil nejen svými možnostmi, ale také svou bizarností. No posuďte sami, naříznuté buřty místo květů, kovbojové hrající ping pong nebo indiáni na raftu. To je jen malý výčet scén, které celý videoklip nabízí. A neustále se měnící chytlavá hudba zvláštnost celého titulu ještě zvýrazňuje.

Mimo klikání na interaktivní místa mi Osada nijak nedovolovala ovlivňovat děj, mně to však stačilo. Je škoda, že se dnes již nedá spustit v prohlížeči, a to ani s rozšířením, který emuluje Flash Player. Díky aplikaci Flashpoint se však spustit dá, takže jsem si vzpomínky na hraní nemusel oživovat při sledování videa na YouTube, ale pořadí úkonů jsem mohl určovat já sám.

Pro: animace, hudba, možnost ovlivňovat děj

Proti: krátké, dnes již nespustitelné v prohlížeči

+19

Plachý trpaslík

  • Browser 60
S Járou Plachým je to jako na houpačce. V Machinariu hrál jen druhé housle, v Botanicule se jako grafik a designér vyřádil naplno, Chuchel se moc nepovedl a Happy Game naopak vypadá velmi slibně, ale ještě jsem neměl tu čest. Plachý trpaslík je jeho prvním projektem, a i když se jedná o jednohubku na pár minut, ukazuje potenciál, který v Járovi byl již v roce 2009.

Dojít s trpaslíkem, vypadajícím jako nějaký koncept Chuchla, až na konec, aby se uložil ke spánku na načechraném mráčku, sice netrvá moc dlouho, ale i za tu krátkou chvilku jsem jednou nevěděl, jak dál, jednou jsem se ztratil ve změti dalších trpaslíků a párkrát se zasmál. Plachý trpaslík určitě stojí za vyzkoušení.

Pro: animace, trpaslík, hratelnost

Proti: krátké

+15

Questionaut

  • Browser 70
Počáteční tvorba Amanity se nezapře, alespoň co se týče animací a řešení jednoduchých úkolů. Questionaut se od prvních Samorostů příliš neliší. Místo bílého overalu a čepice s bambulkou je zdejší hrdina oděn do overalu modrého s kapucou a místo Polokonzervy cestuje v balonu.

Hlavní herní náplní je dost netypicky odpovídání na otázky, ale to byl již od počátku vývoje jasný záměr. Každá z planetek je jiná a bavilo mě je objevovat. Těšil jsem se, co přijde o patro výš, jací obyvatelé se objeví a jak bude celá planetka vypadat.

Floexovi skladby mě zaujaly už v prvních dvou Samorostech a posléze i v Machinariu, a i tady se mi líbili. Amanita si prostě umí najít ty správné hudebníky. Nejde o žádný dlouhý počin, ale určitě jsem u něj strávil více času, než u prvních třech her studia dohromady.

Pro: animace, hlavní hrdina, planetky, hudba

Proti: krátké

+15

Rocketman

  • Browser 50
Co napsat k jedné z nejkratších her, co jsem hrál? Těžký to úděl, ale o pár řádků se pokusím. Rukopis studia je patrný hned od první z pouhých čtyř obrazovek. V hráčích NBA se moc nevyznám, takže Vince Cartera jsem si musel googlit a podle všeho patřil k jedněm z nejlepších, kteří si nejvyšší severoamerickou basketbalovou soutěží prošli, takže asi logicky padla při výběru volba na něj. Ve výsledku je to však úplně jedno.

Celkově šlo kliknout asi na deset různých míst, a tak je jasné, že o žádném zákysu nemůže být řeč. Prostě jsem jen klikal na to, na co šlo a největším "zádrhelem" bylo asi vyťukání pětimístného kódu "ukrytého" v šuplíku, který byl třeba k nabití superbot elektřinou. Pak stačilo najít správnou frekvenci a Vince mohl smečovat do koše na oběžné dráze. Toť vše. Vědci odletěli zpět na Zemi a Vince také.

Pro: Vince Carter, animace

Proti: strašně kraťoučké

+14

Condemned: Criminal Origins

  • PC 75
Monolith mám rád. Především kvůli prvnímu dílu Blood a sérii No One Lives Forever. Z dalších titulů tohoto studia mě toho moc nezaujalo, ale Condemned mezi nimi celkem vyčnívá. Už obal mi padl do oka, a po shlédnutí pár minut gameplaye jsem se pustil do hraní.

Netradiční zbraně na blízko ve hrách zbožňuju a tady jsem si jich užil opravdu dost. Hrají zde důležitou roli a celou hru jsem prošel jen pomocí nich. Můžu ze zdi vytrhnout trubku, ceduli, zábradlí, prkno nebo roxor i s kusem betonu, můžu si vypůjčit ruku figuríny nebo mou oblíbenou řezačku papíru a všechny tyto předměty (i mnoho dalších) použít jako zbraň a umlátit s ní nějakého magora. Ve dvojce je, co jsem koukal na Wiki, zbraní dvakrát tolik (třeba berle, parohy nebo automat na žvýkačky), ale bohužel vyšla jen na konzole.

Nejlepší úroveň je jednoznačně obchoďák s vánoční výzdobou. Na místnost s nepřáteli, kteří se vydávají za figuríny a pak se v nestřežený okamžik začnou hýbat asi nikdy nezapomenu. Špatná nebyla ani škola s překvapením ve skříňce a bazénovou scénou nebo barák masového vraha, ale obchoďák vede. Při pohledu z první osoby hra vypadá dobře, ale jakmile se objevila nějaká cutscéna, kde byly vidět celé postavy, byl to hnus. Zajímavé je, že nepřátelé tak hnusně nevypadali, teda vypadali, ale u nich to byl účel.

Místy jsem si vzpomněl na Suffering a hlavně na Outlast, který se zde zjevně inspiroval (blázni, uzavřené prostory, uříznutí prstu). Nemohu opomenout ani Call of Cthulhu, jehož Xbox i PC verze vyšla o chvíli dříve a obě hry jsou si trochu podobné. Příběh Ethana Thomase se ale tomu Jacka Walterse nevyrovná, špatná hra to však také není. Moc mi nesedl konec a celkově ten nádech nadpřirozena, kdyby vše skončilo v baráku hlavního padoucha, byl bych spokojenější.

Pro: zbraň může být téměř cokoli, obchoďák a živé figuríny, hutná atmosféra

Proti: hnusné cutscény, nadpřirozeno, konec

+21

The Moment of Silence

  • PC 70
Proč se nepodívat, jak bude svět vypadat za třiadvacet let (respektive za čtyřicet při vydání hry). The Moment of Silence začíná vcelku dobrou zápletkou, kdy je soused hlavního hrdiny odveden policií a nikdo, ani jeho rodina, neví, proč k tomuto zatčení došlo. Já se coby Peter Wright, který přišel o rodinu při bombovém útoku na letadlo, rozhodnu celé záležitosti přijít na kloub.

Peter mi připomínal hlavního hrdinu LEGO příběhu Emmeta, který byl stejně jako on pohlcen systémem a vůbec neviděl, že by bylo něco špatně, ale postupně zjišťoval, že všechno není tak boží, jak se na první pohled zdá. Ze začátku mě Peterovo putování moc nebavilo a do hraní jsem se musel nutit. Po příjezdu na Lunar 5 mě však hra konečně chytla, příběh se rozjel naplno, ubyl počet dostupných lokací i postav, s nimiž lze konverzovat a události nabraly rychlejší spád.

Co mi moc nesedělo jsou lokace, nebo spíše procházení jimi. Jsou totiž rozděleny na několik obrazovek, ale ty se přepínají samy po tom, co Peter dojde na určité místo, které není nijak označeno. Změna pohledu kamery je pěkně hloupým nápadem, který mi mnohdy značně ztížil přechod z místa A do místa B. Mám daleko radši přecházení mezi obrazovkami pomocí kurzoru, který změní tvar, případně když se obrazovka sama při chůzi posouvá. Nepotěšilo mě také, že při dvojkliku se Peter jen rozeběhne, ale nenásleduje rychlý přechod do další lokace a čekám, až doběhne tam, kam potřebuji. Navíc po některých lokacích kličkuje jak magor a nezamíří vždy rovnou k místu, kam ho pošlu.

Pobavil jsem se nad pár nelogickými fakty, jako že holub (živý) vydrží v kapse tři dny a při tom se podívá i do vesmíru nebo že Petera zatknou, seberou mu deník, a po útěku z vězení a pádu do kanálu se tentýž deník objeví v inventáři znovu. Za zmínku rovněž stojí, že téměř všechna aktivní místa a osoby najdou využití, avšak u některých jsem si musel počkat téměř do samotného konce. Ten je sice typickým klišé, ale mě to vůbec nevadilo a když jsem ze zdejších komentářů zjistil, že má hra konce dva, musel jsem vyzkoušet i ten alternativní a nezklamal mě ani ten.

Pro: zápletka i celkový příběh, Peter Wright, události od Lunar 5 a dále, dvě zakončení

Proti: začátek hry, procházení lokacemi, změny pohledu kamery

+21

Grand Theft Auto: Episodes from Liberty City

  • PC 80
GTA je trochu specifická série a jednou za čas dostanu chuť na další díl. Už je to dva roky, co jsem hrál čtyřku a na Epizody z Liberty City jsem se celkem těšil. Sice jde „jen“ o nové příběhy v již známých kulisách, ale trochu kontroverzní čtyřka se mi líbila, takže proč se do Liberty City nevrátit. Jelikož jde o kompilaci dvou rozšíření, vezmu to hezky po popořadě.

The Lost and Damned

Příběh motorkáře Johnyho Klebitze a jeho gangu The Lost mě zpočátku moc nenadchl. Nešlo jen o to, že si Johny nemůže měnit oblečení a bylo přidáno pár nerealistických věcí, jako je doplňování zdraví a opravování motorky při jízdě s ostatními členy gangu, ale celkově mi to drsné prostředí nesedlo. Když jsem ale přijal fakt, že motorkáři nejsou žádní beránci a odlehčená atmosféra by v tomhle případě nedávala smysl, hned mi byl Johny se svou partou sympatičtější.

Při poslechu rádia Vice City FM, které jsem na motorce pokaždé ladil místo téměř vždy nastaveného Liberty Rock, jsem se mnohokrát pousmál, ale I Don't Want a Lover, You're The Voice, a především pak The Look od Roxette jsem si prostě nemohl nechat ujít. Z logických důvodů jsem poprvé urazil více mil na motorce, než v autě (dokonce skoro 3x více), což bylo ale bohužel způsobeno i tím, že jsem k jízdě na motorce byl občas přímo nucen. Ale tak co, Johny je motorkář, tak se nebude soukat do auta.

Hra má jen třiadvacet příběhových misí, při jejichž plnění jsem si nejvíce oblíbil kongresmana Thomase Stubbse. Pro rozšíření je to dostatečný počet, když vezmu v potaz ještě vedlejší úkoly a aktivity. Opakující se války gangů mě moc nebavily a kulečníku, šipek nebo bowlingu jsem se nahrál dost už v původní hře, ale u air hockeye, páky a hlavně karet Hi-Lo jsem nějakou tu hodinku strávil. Hodně se mi líbila provázanost s příběhem čtyřky a jak jsem následně zjistil i s druhým rozšířením, kdy se objevily známé postavy (Niko a Roman Bellic) i mise z jiné perspektivy (ukrytí diamatů v odpadkových pytlích a jejich předání v muzeu).

The Ballad of Gay Tony

Louis Lopez je oproti Johnymu Klebitzovi zcela jiný charakter. A nejen on. Půlka NPC v Baladě o Gayovi Tonym Princovi je úplně pošahaná. Ať vezmu samotného Tonyho, bráchu Bruce Kibbutze Moriho, navrátivšího se Raye Bulgarina, a především pak Yusufa Amira. Nepamatuji si, že by se v nějakém dílu GTA objevil větší magor, než právě Yusuf, který po mě chce ukrást vojenský vrtulník, tank a nakonec i vagón metra a musí mít všechno ve zlatě.

Vše je přizpůsobeno přiteplené atmosféře, včetně menu, navigace nebo ukazatele brnění a hlavní barva je zde růžová. Poslech Vice City FM tím pádem už nepůsobil tak zvláštně, jako v předchozím rozšíření. Louis už se může převlékat, ale jeho skříň nabízí jen pár možností změny a obchody s oblečením jsou bohužel stále zavřené.

Příběhových misí je šestadvacet, ale tentokrát jsem si žádného zadavatele neoblíbil. Drogové války mi přišly lepší, než války gangů v TLAD, asi proto, že bylo k dispozici více možností a využití našel i vrtulník, nebo loď. S Johnym jsem vlastně vrtulníkem neletěl ani jednou a lodí jsem urazil jen pár mil, ale zde jsem se ve vzduchu nebo na vodě pohyboval celkem často i v příběhových misích. Z dalších vedlejších aktivit mě nejvíce bavily zápasy a hlavně golf. Špatné nebyly ani skoky padákem, které mi sice zpočátku moc nešly, ale nakonec jsem se je naučil ovládat a dal jsem většinu z nich napoprvé. Pití šampaňského nebo navrátivší se tanec mě ale vůbec neuchvátili. Ovládání tance jsem nepochopil doteď a prostě jsem jen mačkal klávesy, dokud nebylo splněno.

Mimo návratu golfového vozítka Caddy (bohužel bez vlastních statistik) jsem zajásal i nad faktem, že příběh je znovu provázán s tím ze čtyřky i předchozího rozšíření. Objevil se zde Niko a Roman Bellic i Johny Klebitz, hra začala vyloupením banky, při kterém byl Louis jedním z rukojmích, a byl to právě Louis, kdo překazil předání diamantů v muzeu. Doteď ale nedokážu pochopit, kdo a proč sakra vymyslel hodnocení misí. Mimo přesnosti střelby, zásahů do hlav nepřátel a dalších méně častých podružných úkolů, se bral v potaz i čas, který jsem potřeboval na dokončení mise. Jako fakt? Rád si hledám alternativní cesty ke splnění úkolu, ale tady mě hra nutí misi proběhnout co nejrychleji a ještě při tom přesně střílet do hlav a kdo ví, co ještě. Tohle do GTA prostě nepatří.

Shrnutí

Obě rozšíření mají své klady i zápory. Klady ale jednoznačně převažují a nakonec je tedy hodnotím shodně 80 %, což je i mé celkové hodnocení Epizod z Liberty City. Od Vice City, kde mi chyběl jeden unikátní skok, plním všechny díly na 100 %, a tak jsem teď nemohl tuhle linii přerušit. Trvalo mi to dohromady necelých 50 hodin. Teď je na řadě pětka, a tak mě vůbec netrápí, že šestý díl doposud nemá stanovené datum vydání ani určené platformy, na kterých poběží. Nezapomeňte, Láska všechno změní.

Pro: Johny Klebitz, Vice City FM, Thomas Stubbs, air hockey, karty Hi-Lo, zápasy, skoky padákem, golf, Caddy, provázanost s příběhem čtyřky a obou rozšíření navzájem

Proti: automatické doplňování zdraví a opravování motorky v TLAD, omezený výběr oblečení, pití šampaňského a tanec v TBOGT, hodnocení misí v TBOGT

+25