Druhý díl série jednoduchých strategií jsem si chtěl zahrát. Opravdu. Proč mi ale trvalo téměř jedenáct let od dohrání jedničky, než jsem se k tomu rozhoupal, opravdu netuším. Důležité však je, že to nakonec dopadlo a mohl jsem vést tažení proti lordu Zimundovi.

Oproti jedničce hra moc změn nedoznala, novinky však mají celkem zásadní vliv na hratelnost. Zahalená mapa má něco do sebe (i vzhledem k bonusovým budovám, které lze zpravidla dobýt) a pokud se nepletu, tak přibyla především pila a kamenolomy a v pokročilejších úrovních tak není nutno suroviny nakupovat, ale lze je těžit. Jinak se jedná v podstatě o tu samou písničku.

Jel jsem jednoduchou strategii stále dokola. Postavil jsem kasárna, domky a pole, později jsem domky nahradil hostinci, a pak se přidaly ještě zmíněné pily s kamenolomy a věže čarodějů. To však bylo téměř vše. Samozřejmě jsem budovy vždy ještě vylepšil na maximum. Ty ostatní jsem stavěl většinou jen v případě, že jsem to měl za úkol, jinak byly celkem k ničemu.

Bavilo mě i lovení trofejí. Jedna se mi sice nepodařila získat a vůbec nevím proč, protože potřebných 25 000 zlaťáků jsem vydělal hned v několika úrovních, ale jinak se mi zpřístupnily všechny. Také zlaté poháry jsem nakonec ukořistil ve všech úrovních. Pár jsem jich sice musel opakovat, ale stačilo se primárně soustředit na stanovené cíle a zisk nejlepšího ocenění nebyl moc velkým problémem.

Celkově hodnotím Be a King II o chloupek lépe, než jeho předchůdce, i když je těžké srovnávat hry, které jsem dohrál s tak velkým časovým odstupem. Namluveno je sice jen prvních sedm cvičných úrovní a pár slov zazní ještě na konci, navíc jde znovu o strategii, osekanou až na dřeň. Mlha, hudba, a především pak nové budovy v podobě pily a kamenolomu, jsou však velkou inovací, která mě u hry udržela až do konce. Určitě si někdy zahraji i závěrečný díl celé trilogie a rád shlédnu další ohňostroje při splnění cílů v každé úrovni.

Stealth akce, které mám v plánu hrát, už mi pomalu dochází. Z těch klasických už mi v podstatě zbývá jen Splinter Cell: Blacklist a Tenchu: Shadow Assassins. Ano, mohl bych se pustit třeba do série Hitman, případně Metal Gear, ale v první sérii se pokud vím nedá ukládat a druhá mě vůbec neláká. Znovu jsem se tak v kůži Semjona Strogova ponořil do tiché likvidace nácků za druhé světové války či Kubánců, motorkářů a další verbeže z období šedesátých let.

Nejtěžší obtížnost Saboteur je, stejně jako v předchůdci, nesmyslná. Přišel bych tak totiž o možnost převlékání se do spousty druhů nepřátelského, profesního (číšník, kuchař, svářeč,…) ale třeba i civilního oblečení, tedy o jednu z nejzábavnějších složek hry. Zvolil jsem si tedy Hard, kde mi to nastavení přišlo tak akorát. Jedná se o stealth jak má být. Všichni jdou obejít a likvidovat stačí pouze cíle, ale mě více bavilo všechny potichu zezadu zabíjet (především garotou (drátem), protože choloformu byl nedostatek) a vyčistit lze opravdu komplet celé mapy, což jsem osobně vyzkoušel. Určitě by to tedy nešlo bez pískání, kterým jsem k sobě jako krysař přivolával své budoucí oběti.

Hra nabízí několik cest, jak se dostat k cíli a většinou je možné využít více způsobů zabití cílů. Samozřejmě to lze učinit použitím zbraní, ale také rukama, garotou nebo pomocí takzvaných nehod, kdy se oběť utopí, otráví jídlem nebo je zasažena elektřinou s vysokým napětím. Našlo se tu i pár specialitek, kdy jsem měl možnost strčit německého oficíra do studny, zamknout kuchaře v mrazáku nebo zapíchnout jednoho sabotéra nožem, který jsem vytáhl z jeho oběti, aby to vypadalo, že se zabili navzájem. V naprosté většině případů však šlo pouze o otravu jedem.

Je super, že i zde mohu ukládat kdykoli se mi zachce, což u stealth akcí považuji téměř za povinnost, je však škoda, že zůstala spousta bugů z předchozích dílů. Haggard Games sice po neúspěšné kampani hru přenechali Maximum Games, ale dle videa na Kickstarteru již šlo o pokročilou fázi vývoje a noví vývojáři tak Alekhine's Gun v podstatě jen upravili do hratelné podoby a na nějaké vyšperkování se vykašlali. Nejde o nic strašného, občas jsem se zasekl o dveře či nějaký jiný předmět, mrtvola přede mnou propadla podlahou nebo vypadl zvuk, ale jsou to věci, které provázejí celou sérii a ve třetím díle už by se vyskytovat neměly.

Další vadou na kráse je to, že v převleku mohu před nepřáteli běhat a nikomu to nepřijde divné a hlavně, že mě při pohybu v podřepu nepřátelé neslyší, a to ani když zrychlím. Sice jsem toho hojně využíval, ale úplně v pořádku to není. Instinkt mi přišel jako úplná zbytečnost, kterou jsem vůbec nepoužil a je to spíše asi berlička pro hráče, kteří se stealth hrami nemají moc velké zkušenosti. První díl série mi přišel o kapku lepší, ale výsledku jsem se u hry vcelku slušně bavil a nebýt zmíněných nedostatků, šel bych s hodnocením určitě o poznání více.

Pokračování české detektivní adventury jsem měl původně v plánu nejdříve příští rok, ale nakonec jsem ho stihl ještě letos. První díl mě totiž zaujal natolik, že jsem chtěl vědět, jakým směrem se bude příběh dále ubírat a zda půjde o stejný nebo alespoň o podobně kvalitní zážitek.

Lara s Maxem se vzali a líbánky se rozhodli strávit v Jihoafrické republice, konkrétně v Kapském městě. Nachomýtli se však k jednomu případu krádeže, který se táhne v podstatě celou hrou až do úplného konce a místo líbánek nastává cestování po celém světě.

Hlavní devízou této série je vyšetřování, a tady jsem se ho nabažil až až. Navíc je bodově ohodnoceno a abych dosáhl v každé kapitole 100 %, musel jsem se setsakramentsky snažit. Některé části byly opravdu zapeklité, ale podařilo se mi získat nejen všechny achievementy, které se k vyšetřování vztahovaly, ale i všechny ostatní.

Ve Steam verzi jsem narazil na pár chybek, které se týkaly především dabingu. Občas postava mluvila, ale nehýbala rty nebo naopak hýbala rty a vyskočily i titulky, ale vypadl hlas. Jindy třeba došlo i ke změně hlasu postavy na jiný, a pak zase zpět na ten původní, a to klidně během jedné věty. S technickou stránkou měli vývojáři potíže už v jedničce, a ani ve Strážcích nesmrtelnosti se tomu bohužel nevyvarovali.

Hra má, stejně jako první díl, více konců a kvůli získání všech achievementů jsem se dostal ke dvěma hlavním, které se opravdu výrazně liší. Ten zbytek je dle všeho spíše kosmetického rázu, kdy postavy pronesou jen jiné repliky, takže jsem se jimi ani nezabýval. Potěšila mě také značná provázanost s předchozí hrou (především Finsko). To mám u příběhových sérií hodně rád a mrzí mě, když tomu tak není. Škoda jen, že další díly už nebudou.

Přesně rok po vydání jsem se konečně dostal k Happy Game. Čekal jsem totiž na artbook, který byl během tohoto roku ohlášen, ale jeho výroba se trochu opozdila. Chtěl jsem si hru zahrát a případně i okomentovat právě na první výročí, a to se mi, jak vidno, povedlo.

Tohle se jen tak nevidí. Veškerým postavičkám, včetně hlavního hrdiny, se neustále mění nálada z veselé na ponurou a naopak. Střídání smajlíků a hororových obličejů je tak na denním pořádku a utrhnutých hlav nebo končetin se snad ani nejde dopočítat. Jára Plachý má v hlavě asi hodně zvláštní nápady, když dokáže vymyslet takovéto šílenosti.

Jestli nějaká hra spustí skrytou epilepsii, tak je to Happy Game, protože obrazovka se často rozbliká, jak na diskotéce z devadesátých let. Autoři na to však hned na začátku sami upozorňují. Soundtrack od kapely DVA je znovu úchvatný a především ústřední song, který hrál při běhu za míčem či za psem, se mi jen tak neoposlouchá.

Určitě není překvapením, že jde o kratší záležitost, čemuž tak nějak odpovídá i cena. Délka hry však není tím hlavním problémem. Tím je to, že dochází až k příliš častému opakování herních mechanik. Ačkoli je každá ze tří nočních můr celkem specifická, nastávají v nich velmi podobné situace, což je velká škoda.

U Happy Game jsem se bavil o něco více, než u Chuchla, který je šťastné hře svým pojetím nejblíže, alespoň co se amanitího portfolia týče. Přesto však nejde o žádný světoborný počin, který by se nějak výrazně zapsal do herní historie, i když zapomenout se na něj dá jen velmi těžko.

Doposud jsem z celé Kirbyho série hrál jen Epic Yarn, ale jelikož díl Adventure Wii neboli Return to Dream Land vyšel na Wii a je možné jej hrát ve více hráčích, bylo téměř jisté, že se k němu se ženou dříve či později dostaneme. Ty další už vyšly na jiné konzole a na Wii se objevily jen virtuálně, a protože vůbec netuším, jestli se ještě dají vůbec pořídit a Kirby samotný mě tolik nezaujal, pátrat už po nich ani nebudu.

Hned zpočátku jsem měl, stejně jako v případě předchozího dílu, jasno v tom, že hrát za růžovou kouli s ručičkami a nožičkami rozhodně nebudu a jako druhý hráč se ujmu Meta Knighta, jednoho z Kirbyho nejčastějších nepřátel. Po každé smrti jsem si mohl postavu změnit, takže jsem vyzkoušel i krále Dedede, Bandana Waddle Dee a žlutého Kirbyho, ale mrštný Meta Knight se až na výjimky ukázal jako nejlepší volba a nesmírně mi vyhovoval.

Jedná se o klasickou plošinovku, takže jsme postupovali celkem rychle a sbírali všechna ozubená kolečka, abychom dokončili hru na 100%. Bohužel nás ale ke konci omrzela a i kvůli několika hodně frustrujícím pasážím jsme ji téměř na půl roku odložili. To už se mi dlouho nestalo a v naprosté většině případů nezačínám nic jiného, dokud nedokončím rozehrané tituly. Nyní jsem ale za tu dobu dohrál dalších sedm her.

Líbilo se mi, jak tvůrci mysleli i na takové detaily, jako když hlavní hrdinové měli při potápění brýle a při plavání na hladině kruh. Tyto prvky, které dají spoustu práce a většině hráčů jsou úplně volné, opravdu oceňuji, protože to svědčí o tom, že si vývojáři dali na svém díle hodně záležet.

Zápletku tohoto bláznivého dobrodružství jsem tak nějak tušil asi od půlky hry, a i když mi to Romča nevěřila, Magolor, kterému jsme celou dobu pomáhali, nás nakonec zradil. Z vedlejších her či režimů mě nejvíce zaujalo Ninja Dojo s házením hvězdic na pohyblivé terče. Bylo to opravdu zábavné a trefit ten poslední nám dalo hodně zabrat. Jak jsem psal v úvodu, k dalším dílům Kirbyho už se asi nedostanu, ale dvakrát mi to asi stačilo, a teď se vrhnu zase na něco jiného.

Mimo Creaks jsem původně neplánoval, že bych si někdy zahrál ještě další titul, který vyšel v rámci Xzone edice. Podařilo se mi však sehnat všechny, co zatím vyšly a listování artbooky mě na jednotlivé hry navnadilo natolik, že se snad nakonec pustím i do těch, o něž bych se jinak vůbec nezajímal.

Je to dva roky, co jsem dohrál svůj první dungeon a nyní svou první metroidvanii, tedy žánry, které jdou úplně mimo mě. Ujal jsem se robota jménem Attu a vrhl se vstříc obnovujícím se nepřátelům, kteří ukradli zásoby mnou vlastnoručně vyrobeného slunečnicového oleje, což od nich nebylo vůbec hezké. Mlátil jsem je tak jednoho po druhém hlava nehlava, získával zkušenosti sběrem šrotu a postupně jsem se blížil svému cíli, vzít si ukradený olej zpět.

Zpočátku jsem zkoušel hrát na klávesnici, ale plošinovky se prostě hrají lépe s gamepadem, a tohle není výjimka. Ostatně vývojáři to i sami doporučují. Posbíral jsem vše, co se dalo, ale občas to byla opravdu fuška. Co bych však neudělal pro achievemnty. V každé lokaci je jedna část mapy, jedna aréna, jeden medailon a jedno vylepšení. To je stále stejné. Počet truhel s pokladem, vybavením či přístupovými klíči se však liší. Jako první jsem se vždy snažil najít právě mapu, protože bez ní jsem byl trochu ztracený.

Hodně se mi líbila kreslená grafika, ale i hudba, měnící se s každou novou lokací nebo zvuk pístů při skákání a zajímavým prvkem je i přehřívání. To mi hlavně ze začátku dělalo problémy při soubojích, ale později jsem jej pociťoval už jen v horkých místnostech. A podobné to bylo i s arénami, kdy ty počáteční byly těžší, než ty ke konci. V tom hraje svou roli nejen můj postupně vyvíjející se um, ale i přibývající moduly, nové schopnostmi a lepší vybavení.

Řekl bych, že délka hry je nastavena tak akorát. Občas se sice dostavil stereotyp, ale ještě to bylo v únosné míře. Kdyby však hra byla delší, asi bych jí dohrával už jen pro můj dobrý pocit. Jednu věc jsem přímo nesnášel, a to jsou neporazitelní nepřátelé. Celou dobu jsem čekal, že získám modul, díky němuž je konečně zničím, ale bohužel mi nezbylo nic jiného, než před nimi utíkat. Attu Games se každopádně předvedli v dobrém světle a už teď se těším na Scarlet Deer Inn.

První hrou, co jsem hrál na stolním počítači, byla legendární akce z pohledu první osoby Doom. Ještě předtím jsme však s bratrem vlastnili jakousi čínskou kopii Atari 2600, kterou naši sehnali na tržnici a k ní jsme měli kazetu s Atari kolekcí, v níž bylo zahrnuto několik arkád, včetně Sky Divera.

Na ostatní hry si už moc nevzpomínám, ale na mou nejoblíbenější hru z celé kolekce ano. Jak vysokého skóre se mně nebo bratrovi podařilo dosáhnout už opravdu nevím, teď při opáčku přes prohlížeč jsem se ale dostal na 92, což beru jako senzační úspěch, když absolutní maximum má hodnotu 99.

Ano, měl jsem nastavenou nejnižší obtížnost a vypnutý pohyb přistávacích plošinek, ale nebudu se přece zbytečně nervovat. Už takhle mi občas zvednul tlak nevyzpytatelný vítr. Možná by se mi můj nejlepší počin po pár hodinovém trénování podařilo překonat, ale k tomu mi chybí trpělivost, kterou jsem dříve oplýval daleko více.

Bylo fajn, zavzpomínat si na mé herní začátky, kdy se hrálo to, co se k nám zrovna dostalo, a to stále dokola do té doby, než přišlo něco nového nebo se nerozbil joystick či dokonce dva, jako v případě našich aušusových videoher. I přes tátovu snahu, který nám joysticky několikrát slepil, se jednou rozbily tak, že už s tím nešlo nic dělat a já si Sky Divera zahrál až nyní po zhruba třiceti letech.

Murdered je taková rozporuplná hra. Někdo je z ní nadšený, někdo jí moc nemusí a někomu je tak nějak jedno, po dohrání na ní rychle zapomene a vrhne se na něco jiného. Věřil jsem, že budu patřit do té první skupiny a Murdered se mi trefí do noty, ale že to bude až tak moc jsem snad ani nedoufal.

Ducha a detektiva v jedné "osobě" neovládám příliš často a musím říct, že je to paráda. Ať už jde o procházení zdmi, teleportaci, zkratování elektrických přístrojů či posednutí obyvatel Salemu, kdy jim mohu číst myšlenky nebo jim dokonce i nějaké vnuknout v rámci duchařských schopností nebo o vyšetřování zločinů v rámci detektivní práce, vše vyjmenované mě nesmírně bavilo. Při posednutí kočky jsem si dokonce vzpomněl na krávu a medvěda z Cryostasis.

Salem vývojáři zvolili dobře, na adventuru je tak akorát velký a lokace, jako je hřbitov, blázinec, muzeum nebo opuštěný soudní dům budu mít ještě chvíli v hlavě. Určitě se zde vyplatí sbírat vše, co se dá, a to nejen kvůli achievementům, ale také kvůli zajímavým informacím a hlavně příběhům, které jsem se po sebrání předmětů dozvěděl. Především ten s bojlerem stál za to, ale ani u hřbitovního jsem se nenudil. Bez sbírání by to byl o něco horší a hlavně o dost kratší zážitek. Také pomoc dalším ztraceným duším se zjišťováním příčiny jejich úmrtí umocnilo celkový dojem, který na mě hra udělala, i když mohly tyto vedlejší příběhy trvat přeci jen o něco déle.

Najde se samozřejmě i několik negativ. Vysvěcenými domy nebo stavbami z minulosti jsem nemohl procházet a bylo třeba počkat, až někdo otevře dveře, ale tato vývojářská berlička se dá pochopit. Na druhou stranu zase bylo zajímavé pozorovat obyvatele Salemu, jak se v těchto stavbách ztratí, což jsem zpočátku považoval za bug a ne za účel. Co jsem však nepochopil, je to, že nelze přednastavit ovládání. Pár kláves bych prohodil, ale zvyknout se na to dalo.

Za největší negativum však považuji démony, které bych ze hry úplně vypustil. Místa v zemi, kde mě po projití přes ně začala spousta rukou stahovat kamsi do podsvětí, byla fajn, ale démoni nikoli. Co na tom, že je lze vcelku jednoduše porazit, a pak už se v dané lokaci neobjeví. Vůbec mi sem nesedli a pasáže s nimi jsem vždy chtěl mít co nejrychleji za sebou.

Celou dobu jsem si myslel, že vím, kdo je vrah a v podstatě jsem se i trefil, ale nekonal tak z vlastní vůle, takže překvapení na konci se přeci jen konalo. Příběh tetovaného Ronana O'Connora jsem si opravdu užil a je velká škoda, že se Airtight Games, podobně jako Team Bondi, chvíli po vydání rozpadli. Jen více takových her.

Alenku zrovna dvakrát nemusím, protože mi ty nesmyslné situace i zvláštní tvorové přijdou už trochu přes čáru. Že je Catie, nebo spíše Mňaumňauland, silně inspirován říší divů, je patrné na první pohled, a tak jsem ke hře přistupoval s jistou dávkou nedůvěry.

Jak už zmínil jvempire, Catie by zapadala do Amanitího stylu, a to jak grafickým stylem, tak mluvou, i když se v několika ohledech trochu liší a bylo by to tedy asi jako v případě Creaks nebo Phonopolis, kdy Amanita vzala nově vzniklý tvůrčí tým pod svá křídla. ARTillery ze Slovenska se však rozhodli do toho jít sami za sebe.

Kočky jsou fajn, stejně tak i pan Brambora nebo jakýsi želatinový slon, bohužel je však přítomna i spousta prvků nebo ztřeštěných postav, podobných těm v Alence, a to mi není moc po chuti, ale to je pouze můj problém.

Hra nemá inventář a všechny předměty se používají jen v té lokaci, v níž jsou umístěny. Hádanky jsou jednoduché a zasekl jsem se jen párkrát na několik minut. Dostat se na konec za méně, než devadesát minut, abych získal jeden z achievementů, se mi ale nepodařilo. Alespoň ne napoprvé, ale napodruhé už jsem hru dohrál za hodinu. Proto bych se nezlobil za delší herní dobu.

Tohle není hra od Amanity? Na první, ale i na druhý podled je AntVentor k nerozeznání od adventurní série Samorost, místo Čechů jej však vytvořili Estonci. Ano, není tu skřítek, ale mravenec, avšak jinak jsem se celou dobu cítil jako ryba ve vodě.

Již menu hry je vcelku zábavné, protože má každá položka svůj vlastní zvuk, a tak se při najetí kurzorem na New Game ozve „ehe“, na Exit „ee“, na Credits „uh“, a tak dále. Seznámení s mravencem Florentinem proběhlo vcelku rychle, ale hned bylo jasné, po čem touží. Bavilo mě mu tento sen pomáhat uskutečňovat prostřednictvím plnění jednotlivých úkolů.

Když jsem vylezl z mraveniště na strom, trochu jsem tápal. Přehlédl jsem totiž, že se cesta na několika místech rozděluje a předměty, které potřebuji k vyřešení určitých situací, jsou právě tam, kde jsem ještě nebyl. Větve vypadají jednolitě, tak se odbočky dají snadno minout. Pak už jsem si na to dával pozor a na žádný další zádrhel jsem nenarazil.

Hodně jsem ocenil funkci, kdy se předmět, který jsem přetahoval z inventáře na aktivní místo na obrazovce, rozsvítil, když byl použit správně. A stejně to fungovalo i při kombinování předmětů v samotném inventáři. Odpadlo tak zdlouhavé zkoušení všeho na vše a stačilo jen s daným předmětem projet inventář či obrazovku.

Bohužel je hra hodně krátká. I při mém pomalém tempu jsem jí měl projetou asi za hodinu a čtvrt, ale na achievement Loudal bylo třeba ve hře strávit dvakrát více času. No nic, řekl jsem si, nechám to puštěné a jdu se věnovat něčemu jinému. Když jsem se vrátil, už bylo hotovo. AntVentor se mi opravdu líbil, včetně vcelku překvapivého konce, ale protože je tak krátký a další epizody jsou v nedohlednu, do zelených čísel jít nemohu.

K NYR mám speciální vztah. Ne proto, že by tyto závody létajících aut byly tak dobré, ale proto, že trvalo strašně dlouho, než jsem se k nim dostal. Určitě to zná většina z vás. Ve SCORE nebo LEVELu jste narazili na zmínku o nějaké hře a museli jste ji mít. Přesně to se stalo i mě právě s tímto titulem, a to nedlouho po jeho vydání. Pověřil jsem tedy strejdu, který mě a bráchovi obstarával většinu toho, co jsme v té době hráli, aby se pokusil NYR sehnat.

Bohužel se mu to ale nepodařilo a má touha si zalétat v New Yorku roku 2215, tak zůstala nenaplněna. Před pár lety jsem se konečně dostal ke SCORE verzi na PC, ale tu jsem bohužel na současném operačním systému nerozchodil. Náhoda tomu chtěla, že jsem přes známého mojí ženy získal PS2, a tak jsem si řekl, že si NYR zahraji tam.

Má očekávání hra úplně nenaplnila, ale věřím, že v roce 2001 bych se bavil více. Ten pocit z vysoké rychlosti čítající několik stovek kilometrů za hodinu tu je, ale tratě tomu nejsou úplně uzpůsobené. Jakékoli zaseknutí o překážku, kterých je tu spousta, zásadně zpomalí každé vozidlo a většinou znamená propad v pořadí třeba o pět míst, protože soupeři jsou téměř vždy jen kousek za mnou.

Když to srovnám se Star Wars: Racer Revenge, který jsem hrál také na PS2, jde o chudšího příbuzného, a to už byl druhý díl závodů kluzáků oproti prvnímu značně osekán. Sice jsou zde power-upy, rozeseté po trati, ale chybí vylepšování vozidel a k dispozici je jen dvanáct tratí. Nedá se však říci, že by tím herní doba nějak utrpěla. Tratě je třeba se důkladně naučit, aby bylo možné skončit do třetího místa, a postoupit tak do další fáze šampionátu. Zvláště pak ve fázi Pro a Expert. Trať číslo čtyři jsem tak absolvoval asi 100x, abych v ní skončil první a v těch dalších získal alespoň několik dalších bodů. Naštěstí má ale dle mě nejlepší soundtrack, který se mi za celou dobu neoposlouchal.

Určitě existuje spousta lepších závodních titulů podobného ražení, ale já jsem rád, že jsem si tuto spoustu let chtěnou hru, inspirovanou filmem Pátý element, konečně zahrál. Vracet se k ní ale už nebudu, není důvod.

Od Attu Games jsem ještě nic nehrál, když tedy nepočítám Tobyho, kterého vytvořil Lukáš Navrátil sám za sebe. Přesto je mi toto v podstatě začínající studio hodně sympatické a mám v plánu si od něj zahrát všechno, co vyšlo (Feudal Alloy) nebo vyjde (Scarlet Deer Inn). Když jsem projížděl stránky studia, narazil jsem na vcelku minimalistickou, přesto však hodně zajímavou hříčku Keep Me Burning. Protože jsem měl chvilku času, rozhodl jsem se jí vyzkoušet. Bude to na pár minut, říkal jsem jsi, ale nakonec jsem u hry strávil asi dvě hodiny.

Zpočátku nebylo to skákání se skomírající lucernou nijak zvlášť těžké, ale když už nebylo skoro nic vidět, rychle jsem si došel pro smrt. Bludiště není z nejsložitějších, ale potmě jej prostě projít nejde. Na ostny jsem se tak nabodl nejméně stokrát, i když jsem už věděl, kde přesně jsou.

Hra se ovládá skvěle, snad ani jednou se mi nestalo, že by mě postavička nechtěla poslouchat a smrt jsem si vždy zavinil zcela sám svou zbrklostí. Je dobré, že se dají otevírat dveře, čímž se zkracuje cesta k cíli a nemusel jsem již naučené části bludiště procházet znovu. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych se na konec nedostal, protože otáčející se plošinky s ostny (zvláště ta poslední), by mě po několikaminutovém putovaní stále dokola překonávat nebavilo.

Stupňující se hudba mě nutila k neustálému sprintu, což sice někdy bylo na škodu, ale ve výsledku jsem byl rád, že jsem některé pasáže měl rychle za sebou. Jednu z mála výtek bych tak měl (mimo těch otočných plošinek) k délce hry, která není nijak oslnivá a když všechno vyjde, lze ji projít za minutu, což jsem osobně vyzkoušel. Je třeba však brát v potaz to, že hra byla vytvořena během pouhých tří dnů a já jsem bludiště už uměl nazpaměť a měl otevřené všechny dveře. Nováček se dle mě bude s Keep Me Burning potýkat minimálně hodinu.

V roce 2003 jsem nastupoval na střední školu a jelikož jsem měl být na intru, mamka po mě chtěla, abych si konečně pořídil mobil, který jsem předtím nepotřeboval. V té době vládla trhu Nokia, takže o značce bylo jasno, ale chtělo to vybrat ještě konkrétní model. Oko mi padlo na cenově celkem přijatelný kousek 3510, a když jsem zjistil, že existuje i barevná verze telefonu s íčkem na konci, nebylo co řešit.

Ze tří dostupných her mě hned zaujal Sky Diver, protože u Backgammonu jsem moc nerozuměl pravidlům a tenis s názvem Racket mě moc nebavil. I když jsem po čase telefon na radu kamaráda hacknul pomocí nějakého polooficiálního kabelu, který se připojoval pod baterku a nahrál si do něj pár nových melodií i her, včetně Wolfensteina 3D, zůstal jsem u svého oblíbeného parašutisty s prolétáváním kruhů a mířením na cíl. Padák jsem si pak znovu vyzkoušel až v Grand Theft Auto: San Andreas, pokud si dobře pamatuji.

Stejný kamarád si bohužel jednoho dne můj mobil půjčil, a protože měl doma ten samý, Sky Divera měl celkem nahraného a podařilo se mu dosáhnout skóre převyšující hranici 10 000 bodů. I když jsem se snažil sebevíc, nikdy se mi tento rekord nepodařilo překonat a můj zájem o hru postupně uvadal, až do té míry, kdy jsem třicet pět desítku íčko používal jen jako mobil.

Soundtrack Sky Divera jsem jeden čas měl nastavený jako vyzvánění, a to původní číslo mám dodnes, ale jinak jsem si na hru už dlouho nevzpomněl. Až nedávno, ani nevím při jaké příležitosti, a jelikož na DH lze nějaký čas přidávat i J2ME hry, hned jsem tak učinil.

Detektivní adventury přímo nevyhledávám, rád si však občas nějakou zahraji. Když se to tak vezme, tak pátrání po něčem je téměř všude, ale vyšetřování většinou provádí ten, kdo se k němu jen tak nachomítne a ne přímo člověk od fochu. Zápletka o zlodějích obrazů vypadala zajímavě a jak to tak bývá, postupně přibývalo otázek, nikoli však odpovědí. Nedostal jsem se tak do bodu, kdy bych si řekl, že už mě to nebaví a hru odložil. Naopak jsem chtěl hrát pořád dál, až na mě vyskočily závěrečné titulky.

Více konců, které Memento Mori má, je u adventury určitě vítaná věc a je super, že na to nemají vliv jen pozitivní či negativní odpovědi, ale i některé činnosti, které je možné odfláknout nebo zcela vynechat. Někde jsem se dočetl, že zakončení příběhu jsou čtyři, jinde šest a na jedné stránce jich udávali dokonce osm. V podstatě jde ale pouze o to, jestli Max přežije (můj případ) nebo ne a zda Laru povýší už je celkem vedlejší. 

Nejlepší lokací z celé hry je bezesporu finský klášter Věčný spáč, který mi svým názvem připomněl hlavního bosse v prvním Gothicu, ale ani skotské panství není špatné. Většina ostatních lokací je na můj vkus až moc obyčejná. Některé předměty, jako je přepravka s leguánem nebo právě nalité kafe či džbán s vodou si ovládaná postava nestrčí do kapsy, jak je mnohdy zvykem, ale drží je v ruce, než je použije. To opravdu chválím.

Hrál jsem krabicovou verzi, takže jsem byl ušetřen problémů, které byly zmíněny v předchozích komentářích. Jen občas některé postavy zopakovaly část jedné věty dvakrát po sobě. Dvojku, do níž se také někdy pustím, už ale ve fyzické podobě nemám a nejspíše mít ani nebudu, tak snad mi Steam verze poběží plynule a bez padání.

Na začátku roku jsem hrál Conana a celkem mě na bojovky navnadil. Těší mě, že můj nejoblíbenější X-Men má takhle kvalitní herní zpracování, protože přece jenom ve mně u her podle filmů hlodá malý červíček, že to zase bude průšvih. Wolverine ale patří k těm nejlepším adaptacím, co jsem kdy hrál a předčí film, z něhož vychází.

O čem jiném může příběh Rosomáka být, než o porcování všeho, co se hýbe, na malé kousky. Skákání, drcení, a především pak sekání adamantiovými drápy je hlavní náplní hry. Některé situace se na můj vkus opakují až příliš často, ale s tím, že půjde o neustálou řežbu od začátku až do konce, jsem do toho šel, takže si vlastně nemám na co stěžovat. Občas je tento masakr proložen logickými hádankami, které jsou jak vystřižené ze série Tomb Raider a krásně rozbíjejí stereotyp.

Protože se jedná o bojovku a ne o střílečku, vůbec mi nevadila nižší obtížnost a téměř úplná nesmrtelnost Wolverina. Nepřátelé jsou postupem času odolnější, ale i Loganovi dovednosti jsou díky jednoduchým RPG prvkům vylepšovány, zvyšuje se působené zranění a odemykají se všelijaká komba. Po dosažení 39. levelu jsem měl vše vylepšeno na maximum včetně kompletního naplnění veškerých statistických ukazatelů, které vyžadovaly zabití určitého počtu nepřátel různými způsoby nebo posbírání psích známek.

Líbily se mi i odkazy na Lost, Warcraft a Portal ve formě Easter Eggů, které u konzolových verzí, jak jsem zjistil, byly oceněny achievementy s trefnými názvy (Found!, WoW! a The Cake). Špatné nebyly ani bonusové výzvy se třemi Wolveriny (Legendární, Klasický a X-Force), za něž jsem získal původní komiksové (a dnes už trochu směšné) oblečky.

Po dokončení celé hry se mi zpřístupnila nejtěžší obtížnost, což považuji za stupidní systém, když navíc Wolverine není moc znovuhratelný. Jednotlivé úrovně se totiž dají donekonečna opakovat, takže co jsem nesplnil během hraní, jsem dohnal dodatečně a určitě bych se nechtěl znovu pouštět do zdrhacích pasáží s neposednou kamerou, které jsou stavěny na gamepad a i na něm se musí ovládat špatně. Souboje s některými bossy (především s Gambitem a Deadpoolem) bych si už také odpustil.

Od této humorné adventury, která mi připomíná A Vampyre Story nebo spíše Ghost Pirates of Vooju Island, jsem toho moc nečekal a taky jsem toho moc nedostal. Ani Duchové pirátů z ostrova Vooju mě moc neoslovili, ale Jack Keane na tom je bohužel ještě o trochu hůře.

Humor jde z velké části mimo mě a až na skvělé vyobrazení rčení o kostlivci ve skříni nebo pár narážek na filmové trilogie Indiana Jones, Kmotr a především Pán prstenů jsem se zasmál málokdy, což je u adventury, která sází hlavně na tento prvek, trochu problém.

Horší je však to, že hra dost často padá. Za celou dobu mi spadla snad třicetkrát, což rozhodně není málo. Nevím tedy, jak je na tom Steam verze, krabicovka moc stabilní bohužel není. Alespoň ne na aktuálním operačním systému, ale nemám jak vyzkoušet Jakcka na něčem starším. Stabilita se bohužel týká i bonusů ve formě konceptů z vývoje a voskových figurín hlavních postav, při jejichž zpovídání jsem také často skončil na ploše.

Potěšilo mě, že se tu objevil i Jon St. John alias Duke Nukem, který si střihl rovnou tři postavy, ale musím se přiznat, že jsem ho ani u jedné nepoznal a až po zhlédnutí titulků jsem začal pátrat, koho že to vlastně namluvil. Zakončení tohoto ztřeštěného příběhu mi přišlo celkem v pohodě, ale přesto mě druhý díl moc neláká a asi ho vynechám.

Vím, že jsem kdysi hrál nějakou FIFU z devadesátých let, což byl můj vůbec první virtuální fotbal, ale dlouho jsem nemohl přijít na to, o který ročník se jednalo. Dnes chvilku po půlnoci mi bratr napsal, že to musela být čtyřiadevadesátka neboli FIFA International Soccer a vylučovací metodou jsem došel k tomu, že má pravdu. Pětadevadesátka totiž vyšla jen na Mega Drive a šestadevadesátka už je ve 3D.

Přečetl jsem si tak zdejší jediný komentář a také ne moc rozsáhlou diskuzi, která se po jeho napsání rozjela, a jelikož v ní byl odkaz na hraní DOS verze v prohlížeči, hned jsem se do ní pustil. Chtěl jsem si hru jen osahat a napsat nostalgický komentář, ale chytla mě natolik, že jsem dohrál (a vyhrál) celý turnaj za Švédsko (ano, teď se to moc nehodí) a mé dojmy jsou nakonec zcela čerstvé. Mimo vzpomínek na multiplayer samozřejmě.

Jedná se o čistokrevnou arkádu, v níž jsem jen mačkal šipky a doslova drtil mezerník. Enter na přepínání hráčů tolik potřebný nebyl. Nad některými vymyšlenými jmény jsem se musel smát. Většinou k daným státům celkem sedí, ale můj nejlepší střelec se jmenoval Ries Salani (dobře, dnes už by to možná odpovídalo), a nejvtipnější jméno v sestavě českého týmu je bezkonkurenčně Darko Jurášek, i když si většina hráčů pamatuje především Miloše Krubíka.

Odehrál jsem celý turnaj a nejvíce jsem se zapotil v osmifinále s Austrálií, i když jsem jí ve skupině porazil 7:1. Ivan Brankovic mi však dal hattrick a horko těžko jsem to ubojoval na 4:3. V semifinále mi trochu zatopila Argentina, se kterou jsem předtím ve skupině také neměl moc velké problémy. Dánsko ve finále už byla lahůdka, kterou jsem si vychutnal 7:2.

Hra obsahuje jednu z nezapomenutelných chyb spočívající v tom, že když se povede přiběhnout dostatečně blízko k brankáři dříve, než vykopne míč, nakopne ho do ovládaného hráče, který poté jednoduše vstřelí gól. Takovýchto branek se mi podařilo vsítit opravdu hodně, a i když je to trochu cheat, bavilo mě jej používat.

Líbily se mi i takové detaily, jako je los mincí o výkop a stranu (vždycky dávám orla a většinou padne právě ten) nebo že při vstřelení branky běží na obrazovce reklama na Panasonic či boty Adidas Predator, případně smajlík s rukama, raketka s človíčky, mexická vlna nebo síť protržená míčem. Jediná vada je tak mimo chybějící licence na hráče to, že nejde o simulaci fotbalu, ale o arkádu, kde míč létá ze strany na stranu jak v nějakém pinballu. Arkáda je to ale zábavná.

Tato adventurka se zvláštním názvem se hodně podobá tvorbě Amanity a je také zhruba stejně dlouhá, jako první počin českého studia Samorost. Hra se spustila v azbuce, ale proklikal jsem se i na češtinu. Je to však úplně fuk, stačí kliknout na první možnost v menu a samotná hra již žádný text neobsahuje.

Za těch dvacet minut se toho moc neudálo, ale všechno, včetně animace a ozvučení, je tu roztomilé, a to já čas od času tuze rád. Jak jsem zjistil, tahle hříčka vznikla na motivy knížek pro děti a vytvořila jí samotná autorka a ilustrátorka původem z Ukrajiny Oksana Bula. Jelikož knížky vyšly i v češtině, asi je pořídím dětem.

Po Záhadě vlaku Runaway Express, kde mě překvapila chytlavá hratelnost, jsem se rozhodl vyzkoušet i další záhadnou hledačku, tentokrát však se zrcadly. Před rozehráním jsem si říkal, že si jsou obě hry celkem podobné, včetně příběhu matky, která hledá své děti. Jak jsem následně zjistil, tím veškerá podobnost končí a Mirror Mysteries je na tom ve všech aspektech minimálně o stupeň hůře.

Není zde žádné vyšetřování, hádanek je jen pár (a celkem pitomých) a jedinou náplní je tak v podstatě jen hledání ztracených předmětů, které se navíc v inventáři sami zkombinují. Někdy umisťování předmětů v lokacích dávalo alespoň trochu smysl (sestavení brnění přes které se díky odrazu zapálí oheň), ale často jde o nesmysly, které jen natahují herní dobu. Je však fajn, že se za každým zrcadlem nachází jiný svět a dochází ke střídání prostředí.

Většinu předmětů jsem objevil i bez koukání na obrázky, protože bylo patrné, co je třeba hledat a na ty, které se hledaly obtížněji, jsem občas použil nápovědu. Tu jsem však využíval jen výjimečně, a pak jsem se praštil do čela, proč jsem to sakra přehlédl. S hledáním jsem opravdu problém neměl, což je dobře, protože dlouhé záseky by na celkovém zážitku určitě nepřidaly. Případným zájemcům o hledačky bych doporučil vyzkoušet spíše Runaway Express Mystery, což je určitě kvalitnější hra, než Mirror Mysteries.

Po delší době jsem se pustil do plošinovky ve dvou hráčích a ve výběru jsem chybu určitě neudělal. Hrál jsem za modrého Ploma, ale ve výsledku je jedno, kterou postavu ovládáte, protože obě mají stejné schopnosti.

Nápad s přesouváním hmoty má něco do sebe, i když často dochází k nedorozumění, protože měnit velikost mohou oba hráči. Počet smrtí byl tak podobný, jako v plošinovce LIMBO a možná i o něco větší. Mimo občasné frustrace, jíž nahrávaly i bugy, však vznikla řada komických situací, které by v jednom nejspíše nenastaly.

Ze základních levelů mi nejtěžší přišly ty ve druhém světě, kde především získávání speciálních mincí nebylo vůbec jednoduché. Čtyři bonusová kola nám také dala zabrat, ale to, které jsme si nechali na konec, protože se zdálo nesplnitelné, se nám nakonec podařilo dokončit nejrychleji, protože už jsme byli sehraní.

Je vidět, že je hra dělaná primárně pro dva hráče. Když jsem totiž zkoušel single kvůli jednomu achievementu, moc mě to neustálé přepínání mezi postavami nebavilo a připadalo mi to zbytečně složité. Plnění dalších achievementů pro jednoho hráče jsem tak vzdal.