Další hra ze série stealth akcí Tenchu. V Shadow Assassins se vrací staří známí hrdinové z minulých dílů Ayame a Rikimaru. Události se ale vyvinou jinak, než by si představovali a postaví se proti sobě v novém, o dost temnějším příběhu.
Hra nabízí dva režimy – příběhový mód a jednoduché mise, sloužící jako tutoriál. Příběhový mód můžete hrát ve dvou obtížnostech, jednoduché a stínové, která obsahuje víc nepřátel a má jinak rozestavěné předměty. Příběhový mód sestává z 10 rozsáhlých misí a každá mise je rozdělena na několik částí.
Shadow Assassins klade mnohem menší důraz na boj – ubylo nepřátel, stealth postup je důrazně vyžadován a neobejdete se bez něj. Tentokrát se musíte více skrývat ve stínech, které musíte i sami vytvářet nenápadným zhasínáním světelných zdrojů. Pokud by přeci jenom došlo na boj, tak se kamera přepne do pohledu první osoby. K postupu vám slouží klasické ninja pomůcky jako je lano, šurikeny, meč atd.
K vývoji se vrátilo studio Acquire, zodpovědné za původní dva díly. Hra běží na enginu Gamebryo, známém z mnoha her od firmy Bethesda.
Jumas
Na prozatím poslední přírůstek do série Tenchu jsem byl hodně zvědavý. Japonských her sice za sebou nemám ani dvacet (z toho tak třetinu na Wii) a žádný předchozí díl jsem nehrál, ale hra spadá do mého oblíbeného žánru stealth, takže mě zajímalo, jak se s tím navrátivší se studio Acquire popasovalo.
Předem je třeba říci, že Wii Nunchuck je zlo. Už u Indiana Jonese jsem se s ovládáním trochu pral, ale tady mi přišly některé úkony téměř neproveditelné. Třeba zlomit vaz při zavěšení na trámu se mi povedlo snad jen jednou, a poté jsem se tomu vyhýbal, jak jsem jen mohl. Ne, že bych se nesnažil napodobit pohyby, které mi hra znázorňovala na obrazovce, ale prostě mě to ovládání nechtělo poslouchat. Třešničkou na dortu pak jsou souboje, při nichž se sice používá Wii Remote, jenže jeho naklápění do různých směrů mi nešlo tak rychle, jak hra vyžadovala a dospělo to do takového bodu, že jsem prostě katanu zahodil a bojoval jen s bossy, což mi paradoxně přišlo daleko lehčí.
Na to, kolikrát si mě někdo všiml, jsem se vykašlal vcelku rychle, a byl jsem rád, že jsem některé z té desítky misí vůbec dokončil. O nějaké hodnocení mi zde vůbec nešlo. Posbíral jsem všech dvacet kousků mapy, ale jen v klasickém módu, protože ten stínový už by na mě byl moc. Zpřístupnil se mi tím meč Izayoi a speciální ponožky Ninja Tabi 08. Shadow mód jsem po dohrání ani nezkoušel, ti obrnění strážci se zlepšenými smysly (především sluchem) mi totiž nadělali spoustu starostí i v menších počtech.
Hlavního hrdinu jménem Rikimaru jsem si celkem oblíbil, i když to na konci vypadalo, že se snad zbláznil, ale jen odhalil, že princezna není princezna, ale čarodějnice s tetováním na levém ňadru. Ayame mi tolik nesedla a navíc jsem se v jejích misích vracel do již prošlých lokací. Potěšilo mě však, že se při tahání těl nebo beden jen tak pomalu šourala, protože musí být logicky slabší, než Rikimaru.
Většina vybavení, jako jsou šurikeny nebo kouřové bomby měla své opodstatnění, ale jakási variace na neviditelný plášť s názvem Ninja Veil je pro mě vtip roku. Nestačí totiž, že mi kouká hlava z keře, a přesto jsem pro většinu nepřátel neviditelný, protože jsem přece ve stínu, natáhnu si před sebe kus hadru a funguje to ještě lépe. Padouch, který se objevil na konci a po zabití se převtělí do Ayame, figuroval nejspíše již v předchozích dílech, ale jak to s ním bude dál se asi nikdo nedoví, protože žádné pokračování již nevyšlo. Popravdě ani nevím, jestli bych ho vůbec hrál.
Předem je třeba říci, že Wii Nunchuck je zlo. Už u Indiana Jonese jsem se s ovládáním trochu pral, ale tady mi přišly některé úkony téměř neproveditelné. Třeba zlomit vaz při zavěšení na trámu se mi povedlo snad jen jednou, a poté jsem se tomu vyhýbal, jak jsem jen mohl. Ne, že bych se nesnažil napodobit pohyby, které mi hra znázorňovala na obrazovce, ale prostě mě to ovládání nechtělo poslouchat. Třešničkou na dortu pak jsou souboje, při nichž se sice používá Wii Remote, jenže jeho naklápění do různých směrů mi nešlo tak rychle, jak hra vyžadovala a dospělo to do takového bodu, že jsem prostě katanu zahodil a bojoval jen s bossy, což mi paradoxně přišlo daleko lehčí.
Na to, kolikrát si mě někdo všiml, jsem se vykašlal vcelku rychle, a byl jsem rád, že jsem některé z té desítky misí vůbec dokončil. O nějaké hodnocení mi zde vůbec nešlo. Posbíral jsem všech dvacet kousků mapy, ale jen v klasickém módu, protože ten stínový už by na mě byl moc. Zpřístupnil se mi tím meč Izayoi a speciální ponožky Ninja Tabi 08. Shadow mód jsem po dohrání ani nezkoušel, ti obrnění strážci se zlepšenými smysly (především sluchem) mi totiž nadělali spoustu starostí i v menších počtech.
Hlavního hrdinu jménem Rikimaru jsem si celkem oblíbil, i když to na konci vypadalo, že se snad zbláznil, ale jen odhalil, že princezna není princezna, ale čarodějnice s tetováním na levém ňadru. Ayame mi tolik nesedla a navíc jsem se v jejích misích vracel do již prošlých lokací. Potěšilo mě však, že se při tahání těl nebo beden jen tak pomalu šourala, protože musí být logicky slabší, než Rikimaru.
Většina vybavení, jako jsou šurikeny nebo kouřové bomby měla své opodstatnění, ale jakási variace na neviditelný plášť s názvem Ninja Veil je pro mě vtip roku. Nestačí totiž, že mi kouká hlava z keře, a přesto jsem pro většinu nepřátel neviditelný, protože jsem přece ve stínu, natáhnu si před sebe kus hadru a funguje to ještě lépe. Padouch, který se objevil na konci a po zabití se převtělí do Ayame, figuroval nejspíše již v předchozích dílech, ale jak to s ním bude dál se asi nikdo nedoví, protože žádné pokračování již nevyšlo. Popravdě ani nevím, jestli bych ho vůbec hrál.
Pro: stealth, kousky mapy, Rikimaru, vybavení
Proti: ovládání, souboje, Ninja Veil