Přesně rok po vydání jsem se konečně dostal k Happy Game. Čekal jsem totiž na artbook, který byl během tohoto roku ohlášen, ale jeho výroba se trochu opozdila. Chtěl jsem si hru zahrát a případně i okomentovat právě na první výročí, a to se mi, jak vidno, povedlo.

Tohle se jen tak nevidí. Veškerým postavičkám, včetně hlavního hrdiny, se neustále mění nálada z veselé na ponurou a naopak. Střídání smajlíků a hororových obličejů je tak na denním pořádku a utrhnutých hlav nebo končetin se snad ani nejde dopočítat. Jára Plachý má v hlavě asi hodně zvláštní nápady, když dokáže vymyslet takovéto šílenosti.

Jestli nějaká hra spustí skrytou epilepsii, tak je to Happy Game, protože obrazovka se často rozbliká, jak na diskotéce z devadesátých let. Autoři na to však hned na začátku sami upozorňují. Soundtrack od kapely DVA je znovu úchvatný a především ústřední song, který hrál při běhu za míčem či za psem, se mi jen tak neoposlouchá.

Určitě není překvapením, že jde o kratší záležitost, čemuž tak nějak odpovídá i cena. Délka hry však není tím hlavním problémem. Tím je to, že dochází až k příliš častému opakování herních mechanik. Ačkoli je každá ze tří nočních můr celkem specifická, nastávají v nich velmi podobné situace, což je velká škoda.

U Happy Game jsem se bavil o něco více, než u Chuchla, který je šťastné hře svým pojetím nejblíže, alespoň co se amanitího portfolia týče. Přesto však nejde o žádný světoborný počin, který by se nějak výrazně zapsal do herní historie, i když zapomenout se na něj dá jen velmi těžko.