Alone in the Dark

Naštvaný kukuč, rozcuchané vlasy, baterka, bouchačka a vnitřní neklid, že jej chce ta blížící se trhlina v zemi zhltnout. Edward Carnby se nám vrátil sice v jistě značkových jeansech a kožené bundě, ale exotem zůstal.
Pokud jste AitD už hráli, tak ti z vás, kteří si nekoupili konzolovou, či PC EN verzi, anebo hru nesosli, jistě postřehli, že se tu šprechtí česky. Všichni, od Edwarda, přes jeho přátele, přemýšlivého důchodce Theofila, potenciální více-než-kamarádku Sáru, až po záporáky, mluví a klejí hezky česky. Ano, AitD ještě stihlo dobu předkrizové konjunktury v CD Projektu vedeného Vítem Balharem, kdy i hry s nižším prodejním potenciálem byly často opatřeny velkorysým obalem a nezřídka i českým dabingem.
Je ale jasné, že AitD sklízející všude rozpačité recenze a na Amazonu bez milosti održivší skóre 2 hvězd z 5 se nestalo hitem ani v ČR. A pochybuji, zda se dabing vůbec zaplatil.

Čím to všechno ale? Vždyť potenciál tu je. Sebereprezentace se hře povedla takřka na výbornou. Tím myslím živoucí soundtrack, který nazpívaly halekačky až z dalekého Bulharska, mám na mysli i parádní stylizaci herních meníček s příslušnými volbami kapitol, scén, jako kdybyste si nekoupili AitD hru, ale AitD seriál z produkce HBO na DVD...

Špatně na tom není ani grafická stránka hry. Obličeje postav, dynamické i statické stíny vrhané objekty, nasvětlení scén, to všechno naznačuje, že nad grafikou tvůrci strávili nejeden večer. Mě osobně se nejvíc líbilo, jak na Carnbym přirozeně plandala bunda a pohybovaly se mu vlasy, když někam upaloval. A hlavně, v této hře jsem zažil nejlépe zpracovaný oheň, včetně jeho šíření a účinků na dřevěné objekty, na což přirozeně navazuje stejně dobře zpracované hašení.

Hra nepostrádá ani pár nezapomenutelných částí, jako je boj o přežití v bořící se výškové budově, průjezd taxíkem bořícím se New Yorkem a sandboxově pojatý Central Park.

Zatímco závraťovou misi a žlutý taxík, už jsem přece jenom zapomněl, ten Central Park se mi doteďka nepodařilo dostat z hlavy.
Proč? No protože na efekt to místo působí famózně!! A naprosto zastiňuje drtvivou většinu hry, kde pokud zrovna nezápolíte s naprosto nemožným ovládáním, nebo se nechtytáte jiskřících kabelů a nehrajete si na Tarzana, tak jste nuceni často k nesmyslným činnostem pro postup dál.

Uvedu příklad. Potřebujete spálit nedosažitelné hnízdo zla, na které přímo nedohodíte ani molotovem. Zamyslíte se, otevřete svoji eso peso koženou bundu a prohlížíte, co máte v jednotlivých foších narváno. A protože jste Carnby a ten je chytrý jak vydra, napadne vás ta největší překombinovaná blbina ze všech možných.
Do hnízda na svých vratkých nožkách proudí malí paraziti jen o rozměrech toaletního mýdla. Vyndáte plastikovou láhev s olejem oblepíte ji oboustranou lepící páskou, a pak se budete snažit toho titěrného živočicha onou lahví zasáhnout. Až se vám to nevím z kolika metrů podaří, samozřejmě se to na něj okamžitě přilepí(!) Láhev pak na něm stačí rozstřelit u zdroje kam chodí. Že je to celé absolutně přes hlavu snad netřeba říkat a takovýchto podivností je ve hře víc.

Zpátky ale k Central parku, jedině díky tomuhle magickému místu se vám hra pomyslně „zaplatí“, jak po finanční stránce, tak ve smyslu investovaného času. Lampy tajemně svítí skrz keře a koruny stromů... O zbytek se stará měsíc jehož svit dopadá na rozlehlé, ale úzkou lávkou přemostěné umělé jezero. Je tu zámeček s výhledem na letní kino, tajemný dům... no zkrátka prostředí ve kterém je Carnby jako doma. Je ovšem na pořádnou facku pro šéfdesignéra, že nám na tomhle obrovském kusu země nejsou autoři, krom hledání symbolů pomocí baterky nabídnout nic jiného, než likvidaci tzv. kořenů zla roztroušených po rozlehlém parku, který je od vnějšího světa oddělen širokou pekelnou trhlinou.

Kořeny zla jsou hlídány posedlými, kteří nesnáši oheň, takže je sprejujete přes zapalovač, rozstřelujete jim hozené nádoby s hořlavinami u papuly, anebo se je snažíte přejet autem. Park je rozlehlý a auto je vítaným pomocníkem, protože posedlí se v mnoha místech parku respawnují, což je pěkná otrava. Tvůrci aspoň zajistili, abyste měli nějaké opuštěné, nebo zaparkované auto vždycky po ruce, a tak lze podle radaru vždycky najít jedno ze zhruba 5 druhů vlastnostmi stejných aut (osobák, taxi, policejní).

Zmínil jsem taky problematické ovládání. Je až neuvěřitelné, jak může být ve hře, kde je hnidopišsky propracované i otáčení klíčkem v zapalování a přehrabování se v příhrádce spolujezdce tak zprasené ovládání!! Auto se ovládá hrozně. Také při chůzi oddělené ovládání dolní a horní poloviny těla mohlo působit dobře tak v zasedačce, když jej tvůrci hry předváděli kravaťákům v powerpointové prezentaci...
Ano dá se to přetrpět, jízdu skrz NY si zopakujete tak 10x, ale působí to celé jako hodně špatný vtip, když se vám v téže hře šikovně zobrazuje i místo a dráha dopadu vaší zápalné flašky když si napřáhnete.

Hra která vyšla snad na všechny platformy co byly svými výrobci v roce 2008 aktivně podporovány snad krom PSP, byla pro Atari, neschopné po léta vydat nějaký opravdový hit, posledním velkým hřebíkem do rakve, než bylo pohlceno Namcem. Je skutečně jen na vás jestli chcete zkusit sice atmosférickou, stylovou akční adventuru, kde ovšem budete při investigaci „near death“ spíš kvůli nemožnému ovládání, než kvůli nějaké reálné obtížnosti. Nepočítejte taky s nějakým uspokojivým koncem, po slušných pasážích zaměřených na puzzly přichází závěr, který jednoznačně patří k těm nejdementnějším v dějinách videoher.