The Abbey

Ještě než se rozepíšu o hře The Abbey, chci předeslat, že Jméno růže jsem nikdy nečetl a film se Seanem Conerym jsem viděl kdysi jako malý s rodiči a můj nedospělý mozeček z něho pochopil prd. Takže můj komentář bude z tohoto pohledu zcela nezaujatý.

Krásné tematické úvodní menu hry vám už tak trochu napoví, kde se bude hra odehrávat. Intro je jako úvod do hry dostačující a jako rozjezd postačí, aby hlavní postavu adekvátně vtáhlo do děje.

Na začátku je vaším a Leonardovým úkolem vyšetřit úmrtí knihovníka opatství. Už od první chvíle vám bude jasné, že vyšetřování nebude tak lehké, jak se vám ho pokouší mniši vnutit a že viník se stále „ukrývá“ někde uvnitř. Začátek byl pro mě osobně velmi nudný a nezajímavý a musel jsem se i chvílemi přemáhat abych hrál dál. Naopak poslední část hry, která je ze všech nejdelší a podle mého příběhově i atmosférou nejlepší.

Dějství je rozděleno na akty celkem čtyři. Akt jedna je jedna velká seznamovací nuda, ale už od Aktu 2 se vše začíná obracet k lepšímu. Intriky, temná tajemství, kacířství, zrada, smrt, čarodějnictví a dokonce i sám Lucifer. Toho všeho se nám ve hře dostane. Hra ovšem dávkuje tyto aspekty dost podivně a ne v zrovna ideálním množství.

Bratr Leonardo, tedy postava, kterou ovládáte a je i hlavním hrdinou celé hry. Není od pohledu zrovna sympaťák, ale inteligenci má na úrovní Sherlocka Holmese. S jeho brilantní dedukcí se budete setkávat po celou dobu vyšetřování. Konečně jsem se taky dostal k adventuře s nesarkastickou hlavní postavou, což bylo osvěžující. Pobočník Bruno je trochu přitroublý pomocníček a Leonardo ho ve svém komentáři celkem trefně popíše jako „svou osobní třísku v patě“... Přesto se Bruno bude několikrát hodit. :)

Charaktery jsou napsané spíše účelně, aby žádný potřebný nechyběl. Ten kdo vám nemá být sympatický, tak opravdu není, ten kdo vám má připadat hloupý vám i hloupý připadá. Postavy také neprocházejí žádným vývojem, tak jak jsme je poznaly na začátku tak se budou chovat i na konci.

Atmosféra samotného vyšetřování je taková jaká má být. Pocit, že před vámi mniši něco schovávají a naštvanost, že nemůžete přijít na to proč a co je to. Hra se neubránila tomu nepoužít humor, ačkoli to nebylo vůbec nutné. Čistě vážnější formu bych si dal radši. Možná bych skousl, kdyby působil inteligentně a ne jako stokrát recyklovaný humor jako v estrádách na Nově.

Opatství je poměrně rozlehlé a hned ze začátku můžete jít až na jedno místo kam chcete. Jeho jednotlivé lokace mě příliš nenadchly, ale je to prosté opatství ve skalách a tak asi nemůžu čekat krásu v podobě Sixtinské kaple. Díky prostředí ve kterém se The Abbey odehrává, mi hodně připomíná druhý díl Still Life.

Ovládání je adventurní, vystačíte si s myší (L tlačítko informace, P tlačítko úkon). Ve hře je taky mapa, díky které budete rychle překonávat vzdálenosti po opatství. V Aktu 3 se ale bez ní budete muset záhadně obejít, nechápu doteď proč?

Něco k inventáři. Jeho ovládání mě na začátku trochu pozlobilo, ale později jsem si zvykl na to, že abych ho zapnul, musím najet myší nahoru a vypnul myší dolů. Inventář si můžete natrvalo prásknout na obrazovku vpravo, ale kvůli jeho velikosti vypadá pak celý obraz nepřirozeně.

Ke konci hry mě zaskočila první mini hra. Byla to příšerná posunovačka (příšerná, protože mi nikdy nešli a nemám je rád) u ní jsem se dost natrápil.

Hudba čistě kostelní prošpikovaná chorály a varhanami. Skvěle pomáhá dotvářet potřebnou atmosféru a sílu okamžiku. Taková hudba se do Abbey víc než hodí a autorům za ní patří pochvala. Hudba mi postupem času doslova učarovala. Je z ní cítit přirozený klid, jaký by na svaté půdě měl být, ale i svatá půda nemá vždy svaté obyvatele a proto hudba i občas přitemní. Ozvučení je už horší, zvuky často znějí podivně a ploše.

Dabing není zrovna šťastný a zní povětšinou dost amatérsky. Třeba dabing Bruna je přímo otřesný. A i ostatní karikaturní hlasy mnichů mi k srdci nepřirostly.

Rozhovory jsou vedeny tak, jak je běžná praxe, prostě přes pár nabídnutých možností konverzace. Postavy při nich používají jen jedno gesto, ať říkají cokoliv, snad jen kromě Leonarda, který občas gesta okoření i mimikou obličeje. Vyčerpaná témata ovšem z rozhovorů nemizí, u novějších adventur by to ale měla být samozřejmost.

Grafika ujde, chápu, že někomu se tento druh kreslené animovanosti nemusí líbit, ale mně to osobně nevadilo.

Herní doba se pohybuje okolo 10 hodin.

The Abbey se mi nakonec docela líbilo hrát a nudil jsem se jen občas. Ovšem jak ve mně vzbudil Indiana Jones and the Fate of Atlantis zájem o archeologii, nebo Machinarium o tom jak lidstvo pokročilo v robotice. The Abbey ve mě zájem o víru v boha nevzbudilo.