Musím se přiznat, že Bendy and the Ink Machine jsem nehrál a s největší pravděpodobností ani nebudu. Na Borise jsem narazil vcelku náhodou, když byl ve slevě za nějaké to půleuro a ani zde jsem neplánoval, že ho spustím. Nakonec jsem ho vyzkoušel, ale kdyby ne, vůbec nic by se nestalo.

Z počátku jsem chvíli tápal, co je třeba dělat, protože bejvák Borise je celkem rozlehlý. Po jeho prozkoumání už jsem byl v obraze a jakmile jsem sjel výtahem dolů nebylo co řešit. Je prostě třeba posbírat šest různých věcí zahrnujících kosti, gumový zvon nebo třeba srdce. Proč těchto zásob, jak se předměty souhrnně nazývají, potřebuje Boris tolik, je mi doteď záhadou.

Aby to nebylo tak jednoduché, po chvíli se v úrovni objeví Ink Bendy, který mě po zahlédnutí nebo sebrání posledního předmětu začal pronásledovat a pokud mě dostihl, musel jsem začít znovu od začátku v nově vygenerované úrovni. Občas Ink Bendyho vystřídal The Projectionist, který mi připomněl Projector Face, a když jsem nevědomky pustil na svobodu Butcher Gang, narazil jsem někdy i na ten. Tři potvůrky najednou opravdu nebyly nic příjemného.

Hra nemá achievementy, ale i tak jsem prostě chtěl posbírat vše, co šlo. Problém je v tom, že šance na nalezení předmětu není vysoká, a asi tak od 25. dne už jsem nenacházel kousek plakátu, gramofonovou desku, svíčku, pojistku nebo klíč v každé úrovni. Nakonec jsem zkompletoval vše a jediné, co mi hra nenabídla, byl speciální level číslo 414 s Borkisem, což není nic, kvůli čemu bych v ní pokračoval.

Největším problémem Borise je stereotyp, který se dostaví už po pár úrovních. Jde totiž stále o to samé a odměny za nasbírané předměty ze skříněk v podobě nových songů, variace Arkanoidu, krátkých příběhových scén nebo hratelných postav, které jsou horší, než Boris, nejsou nijak motivační. Pokud by si tedy někdo Borise plánoval zahrát, můžu mu hned sdělit, že stačí odehrát tak deset nebo patnáct dní, a pak klidně na Steamu požádat o vrácení peněz. Nic nového hra totiž nenabídne.