Řeckou mytologii mám rád, především pak u filmové tvorby. Původní Souboj titánů, který měl i na svou dobu mizerné efekty, si jednou za čas doma pustíme a špatný není ani o téměř dvacet let starší film Jáson a Argonauti, kde efekty naopak vypadají stále k světu. Proč si tedy nevyzkoušet putování za zlatým rounem i v herní podobě?

Ano, příběh je tu značně upraven, ale přesto mě to neokoukané a trochu minimalistické starořecké prostředí oslovilo. Jolkos, Delfy nebo Mykény se svou arénou měly něco do sebe a i za ty satyry, minotaury, kentaury a známé postavy, které jsem na své cestě potkával, jsem byl rád. Každé takové setkání mě potěšilo a bylo jedno jestli se jedná o Argonauty v čele s Héraklem/Herkulem a Achillem, nebo o Daidala či Persea. Všechny postavy se ale nepovedly, třeba Medúsa byla příšerná.

Zajímavým prvkem bylo zasvěcení se čtyřem bohům - Apollovi, Áreovi, Athéně nebo Hermovi. Buď jsem v jejich jménu konal hrdinské skutky anebo volil příslušné odpovědi v rozhovorech, abych získal potřebné zkušenosti a mohl si za ně kupovat nové schopnosti. Takhle jsem si vymaxoval Herma a Apolla a u zbývajících dvou bohů jsem toho utratil daleko méně. Asi čtyři pětiny hry to vypadalo, že půjdu s hodnocením hodně vysoko, možná až někam na úroveň RPG Venetica, jenže pak se to zvrtlo.

Pominu, že jsem byl na konci i na legendární obtížnost téměř neporazitelný, to je problém spousty RPG, ale ve zmíněných prvních čtyřech pětinách hráli prim především rozhovory a souboje přišly na řadu spíše v omezené míře. Jakmile jsem se ale dostal do Tartaru, rozhovorů značně ubylo a neustále se na mě vrhaly hordy nových a nových nepřátel, vyskakujících doslova ze země. Na doplnění chybějících souhvězdí to bylo dobré, ale radši bych byl, aby zůstala nedokončená, protože to nebylo nic jiného, než neskutečná otrava. Jediným plusem na Tartaru byly asi jen titánští bratři Prométheus a Epimétheus.

Návrat na Jolkos byl tou samou písničkou, jen se všechno dělo na menší ploše. A závěrečný souboj? Jeden z nejhorších, co jsem zažil. Finální nepřítel, strejda Pelias, na mě posílal fialové hlavy, blesky a střely a já nevěděl, co dělat. Po pár pokusech jsem na to přišel, jenže pak nastala změna a musel jsem se učit novou taktiku. Při další změně už jsem se podíval na video, protože mé nervy byly na pochodu. Takhle opravdu ne. Následně jsem se však celkem pobavil, protože na svatbě Jásona s Alkménou byla spousta svatebčanů, přitom ještě před pár okamžiky vyseli na šibenicích, byli napíchnuti na kůly nebo jejich mrtvoly plavaly v moři.

Závěr mi tak dokonale zkazil zážitek z předchozího hraní. Rise of the Argonauts rozhodně není špatná hra, sice zde nejde přednastavit ovládání, ale nakonec jsem si na něj zvykl. Nebýt těch zpackaných posledních částí, nejspíš bych ji i doporučoval, takhle ale nemohu.