Steampunk western se nevidí až tak často. Už jen toto zasazení přece musí přinést nějaké plusové body a chtělo by to hodně umu, aby se z takové hry stal propadák a došlo až k zániku studia. V Blue Omega Entertainment takoví machři byli a nedlouho po vydání Damnation opravdu došlo na nejhorší.
Z počátku jsem si říkal, že vůbec nejde o špatný kousek a určitě se u něj budu dobře bavit. Prvních pár skákacích pasáží a několik přestřelek bylo vcelku ucházejících a neviděl jsem moc důvodů, proč by mělo dojít ke zhoršení. Jenže on se nedostavil ani žádný vývoj. Stále dokola šlo jen o skákání, které mě bavilo pořád a sem tam se objevily i nějaké prvky, které mě přiměly trochu přemýšlet. Opakujících se přestřelek jsem se však přejedl hodně rychle, a když se dostavily motorky jezdící i po stropu jeskyní, bylo mi jasné, že tohle je už trochu moc.
Ovládání mi až na výjimky nedělalo žádné problémy a stalo se mi jen párkrát, že jsem se nezachytil tam, kde jsem chtěl. Hra se sice tváří, že disponuje jakýmsi otevřeným světem, ale v podstatě byla většinou jen jedna možná cesta a jen výjimečně se našla nějaká menší alternativní odbočka. K odhalení nepřátel, kteří se v lokaci objeví až po překročení neviditelné linie, jsem hodně využíval speciální pohled. Ten mi usnadnil jejich lokalizaci a bez něj bych byl trochu bezradný.
Z postav mě zaujal asi jen Zagato, který mi byl oproti hlavnímu hrdinovi jménem Rourke celkem sympatický a indiánce Yakecan s tak úsporným oblečením, že jsem si stále říkal, kdy jí z něj vypadnou přednosti, jsem se musel jenom smát. Co se stalo z mé lásky byla jedna z největších příšerností, co jsem ve hrách zažil. Snad jen jeden z bossů v The Thing nebo v Doom 3 datadisku byl horší. Finální boss, který se musel zabíjet na třikrát, také zrovna nevylepšil celkový dojem ze hry.
Damnation nemá moc co nabídnout. Přišlo mi, že toho oživování některých přátel i nepřátel zde bylo až příliš mnoho a rýpnout si musím i do uzamčené nejtěžší obtížnosti, kterou si tvůrci nejspíše slibovali znovudohrání, ale kdo má chuť to celé absolvovat znovu, opravdu netuším.
Z počátku jsem si říkal, že vůbec nejde o špatný kousek a určitě se u něj budu dobře bavit. Prvních pár skákacích pasáží a několik přestřelek bylo vcelku ucházejících a neviděl jsem moc důvodů, proč by mělo dojít ke zhoršení. Jenže on se nedostavil ani žádný vývoj. Stále dokola šlo jen o skákání, které mě bavilo pořád a sem tam se objevily i nějaké prvky, které mě přiměly trochu přemýšlet. Opakujících se přestřelek jsem se však přejedl hodně rychle, a když se dostavily motorky jezdící i po stropu jeskyní, bylo mi jasné, že tohle je už trochu moc.
Ovládání mi až na výjimky nedělalo žádné problémy a stalo se mi jen párkrát, že jsem se nezachytil tam, kde jsem chtěl. Hra se sice tváří, že disponuje jakýmsi otevřeným světem, ale v podstatě byla většinou jen jedna možná cesta a jen výjimečně se našla nějaká menší alternativní odbočka. K odhalení nepřátel, kteří se v lokaci objeví až po překročení neviditelné linie, jsem hodně využíval speciální pohled. Ten mi usnadnil jejich lokalizaci a bez něj bych byl trochu bezradný.
Z postav mě zaujal asi jen Zagato, který mi byl oproti hlavnímu hrdinovi jménem Rourke celkem sympatický a indiánce Yakecan s tak úsporným oblečením, že jsem si stále říkal, kdy jí z něj vypadnou přednosti, jsem se musel jenom smát. Co se stalo z mé lásky byla jedna z největších příšerností, co jsem ve hrách zažil. Snad jen jeden z bossů v The Thing nebo v Doom 3 datadisku byl horší. Finální boss, který se musel zabíjet na třikrát, také zrovna nevylepšil celkový dojem ze hry.
Damnation nemá moc co nabídnout. Přišlo mi, že toho oživování některých přátel i nepřátel zde bylo až příliš mnoho a rýpnout si musím i do uzamčené nejtěžší obtížnosti, kterou si tvůrci nejspíše slibovali znovudohrání, ale kdo má chuť to celé absolvovat znovu, opravdu netuším.
Pro: steampunk zasazení, skákací pasáže, speciální pohled
Proti: přestřelky, jízda na motorkách, většinou jedna možná cesta, Dayden, finální boss