Tsushima ctí estetiku a atmosféru samurajských filmů do poslední kapky díky minimálnímu UI, nádherně zpracovaném světě a střídání poetické pomalosti s bitevními jatky. Atmosféru podtrhuje i skvělý japonský dabing a česká lokalizace. 

Příběh a postavy v něm jsou kvalitně napsané. Jin a několik jeho spolubojovníků statečně odolávají mongolské přesile, aby se pak mohly jejich osudy hořkosladce naplnit ve stínu červených javorů a závoji páry z horského onsenu. 

Pocit z boje je neskutečně povedený. Opravdu jsem si připadala jako samuraj, který je se svou katanou za jedno a krájí nepřátele jako po másle. Změny postojů a technik jsou geniálně jednoduché, ale zároveň dobře vymyšlené a propracované. I díky tomu mě souboje bavily, až do konce hry. Stealth je také zábavný, pocit ze hraní se pak více podobá Assassin’s Creedu. 

Jednou z největších pecek je soubojová výzva. Pět rychlých minimalistických pohybů katanou a všichni nabíhající nepřátelé padnou mrtví k zemi. Zase a opět jsem v úžasu pokyvovala hlavou, jak se Sucker Punch povedlo mistrně vystihnout perfektní tón samurajských filmů. 

Open world s sebou nese i jistá rizika, jako je přemrštěná velikost světa a počet otazníčků. Byť bylo prozkoumávání nádherného japonského ostrova skvělé, všeho moc škodí. Proto jsem neobjevila nory všech lištiček, nesložila všechny haiku, nevykoupala se ve všech horkých pramenech, ani nesplnila všechny vedlejší úkoly. Ale ani trochu mi to nevadí, protože jsem si tuhle hru neuvěřitelně užila. A moc se líbila i mé dceři. 

„Mami, ty máš koníka?“
„Jo, jmenuje se Kage.“
„Já bych chtěla, aby se jmenoval Rebeka.“

Rebe-kage. 

DLC, odehrávající se na ostrově Iki, jsem dohrála ze setrvačnosti, ale už mě tolik nebavilo. Už jsem byla po 40 hodinách zřejmě přesaturovaná bojem proti Mongolům. Ale už kvůli těm epickým fialovo-růžovým vistáriím, které jsem obdivovala od prvního flashbacku, jsem to dohrát musela.

Rebirth je ještě lepší než Remake, ale zároveň není. Skvělá věta na úvod,co? Hned vysvětlím, jak to myslím. 

Kapitola 1. - Milníky v životě hráčově

Je to rozhodně nejkrásnější hra, kterou jsem kdy hrála. Grafická úroveň všeho je opravdu dechberoucí. Ať už se jedná o detaily postav, samotnou krajinu nebo výhledy do dálky. Ty mě dojímaly snad nejvíc. První rozhlédnutí se v Grasslands, kochání se kaňony u Cosma nebo cachtání se v potůčcích v jungli u Gongagy, doplněné o ikonické melodie od Nobua, jsou splněným snem každého FF fanouška. Navodilo mi to vzpomínky na momenty, kdy jsme na přelomu milénia s kamarády slintali nad úžasnou grafikou z FF VIII intra a potom FF X, kde už ta bomba grafika byla i mimo filmečky. 
Na PS5 se to hraje luxusně. Je to první hra, kterou jsem na něm hrála a musím vychválit i haptické fičury ovladače, které přinášejí další vrstvou zážitku. Technická stránka hry, ovládání i rychlost loadování na jedničku s hvězdičkou, třikrát podtržená. 

Kapitola 2. - Óm mani padmé húm

Příběh. Příběh je alfou a omegou. Jestli je teď horší nebo lepší se neodvažuji hodnotit. Zatím. Změny vůči originálu tam jsou, ale je těžké je uchopit a nějakým způsobem posoudit. Snažila jsem se zenově ustát všechny triggery přístupem: „Je to jejich hra, můžou si s tím dělat, co chtějí.“ S jedním jediným bullshitem se mi to nepovedlo, což je po 90 hodinách hraní slušný výsledek. 
Části, kde se hraje za Zacka, a pak konec inklinuje k myšlence, že existují alternativní světy. Zdá se mi to strašně laciné a většinou se k tomu uchyluje, když už nevíš příběhově coby. Avengers to vytěžili dostatečně a určitě nejsem jediná, kdo má na alternativní dimenze od té doby alergii. Ještě neházím flintu do žita a doufám, že se to ve třetím díle vysvětlí, že to jsou celý jen Cloudovy PTSD halušky, což by do univerza zapadalo FF VII mnohem více.  

Kapitola 3. – Podstata zla 

Gameplay. Tady se většinou láme chleba, jestli je hra dobrá nebo ne. Bojování a exploring zabírají většinu herní doby a jsou povedené a zábavné. Co bohužel povedené není je četnost, kvalita a do jisté míry i povinnost miniher. Stala se kardinální chyba - k rozhodování byl puštěn nějaký maniak, a dopadlo to nadmíru tristně. A to opravdu nemyslím klasické open-world otazníčky/ikonky, kterých je tu také plno, ale ty pravé otravné debility, které jsou většinou ještě ztížené pitomým ovládáním nebo výběrem aktéra, jenž je bude vykonávat. Jedná se o čistou vatu a časový filler, který ale vůbec nebyl nutný, protože hra má tunu kvalitního obsahu. I ten kvalitnější obsah jako sbírání world intelu, závody s Chocoby, hraní na piano nebo VR mise získávají hořkou pachuť kvůli ostatním podprůměrným činnostem a je to škoda. Nejhorší na tom je, že úplně zbytečně. 
Costa del Sol byla herně úplný očistec. Dvě minuty hraní, povinná hrozná minihra, pět minut hraní, další minihra, která ušla, cringe filmeček, převlíkání do plavek, jedna minuta hraní, další úplně debilní minihra. Ani jsem se nestačila z toho traumatu oklepat a došla jsem do Gold Sauceru, který je jedna velká minihra. Designéři, kteří toto nechali dopustit, by měli na místě dostat padáka. 
Top nejhorších miniher: Moogle house – zlo, od lvl.5 čiré zlo. Nahánění kuřat. Gears nad Gambits. Delfín. Cactuar Crush s Aerith. 
 Naopak milým překvapením byla karetní hra Queen’s Blood. Ta mě chytla hned od začátku. Řadím jí na druhé místo za Triple Triad, který už asi nikdy nic nepřekoná. 
Po pracném sesbírání protoreliců mě encounter s Gilgameshem trochu zklamal. Čekala jsem to nějak…lepší.  

Kapitola 4. – Co je víc, než ježdění na čoklech? 

Ráda bych dala Rebirthu 100%, ale kvůli všem těm minihrám a pasáži v Costa del Sol odebírám 10% a jsme na stejném hodnocení jako u Remaku. Jinak je to báječná hra, která se dobře hraje a fantasticky vypadá a zní (když teda nemluví Nanaki, ten hlas mě neskutečně vytáčel). Kvality prvního partu Rebirth překonává ve všech směrech, hlavně ve volnosti pohybu a nádherně zpracovaném open-worldu. Moc mě baví pomrkávání směrem k FF veteránům a těším se na finální part, kde už si snad konečně zasnowboardujeme. 
Moc to bavilo hrát i moji malou dceru, z čehož mám neskutečnou radost. Vychovávat novou generaci FF fanoušků je totiž důležité. :) 

Dětské zhodnocení na konec: „Fanto Fantazy je dobrý, protože tam můžeš jezdit na čoklech.“ 

Yuffie patří mezi mé oblíbené postavy ze sedmičky, proto jsem si chtěla DLC s ní zahrát, než se pustím do Rebirthu. Bohužel za full price 475 korun na PS storu dle mého názoru nestojí. Odpovídající cena by měla být někde na polovině. Proto hodnotím “jenom” 80%. 

Herní doba ani náplň mně neuspokojila. Tři hodiny, dvě mizerné minihry a jeden vedlejší quest. Zápletka je samozřejmě o kradení materií, jak už je u Yuffie zvykem. Bohužel se to neodehrává v kulisách Wutaie, ale ve slumech v Midgaru a v budově Shinry. Tedy staré známe lokace z Remaku. K Yuffie se na misi přidává ještě druhý krajan jménem Sonon, který je docela zvláštní. Sympatický příliš není, v boji prapodivně poskakuje a křoupání wutaiských fazolí jsem nepobrala. Nicméně boje jsou zábavné a bossové, potažmo VR mise byly opravdu oříšek. Hra vypadá a samozřejmě i zní naprosto skvěle. V podstatě stačí poslouchat hudbu od Nobua a hned je svět hezčí místo. I ten ve slumech s plačící planetou.
Scarlet je super záporačka. Na rozdíl od zbytku matláků ze Shinry je čistě zlá a užívá si moc ubližovat ostatním a dělat si z nich třeba nábytek. Zasloužila by více prostoru. Stačily by ubrat dvě až tři scénky s fazolemi.

První díl Last of Us řadím mezi TOP 10 her, které jsem kdy hrála. Proto jsem se na pokračování těšila a hru jsem si pořizovala ihned při vydání. Bohužel jsem jí kvůli její brutální a depresivní nátuře nebyla toho času s měsíčním miminem schopná hrát. Mimino odrostlo, hormony se stabilizovaly a hlavně mě začala tlačit premiéra druhé řady seriálu, tak jsem na to vrhla znovu.

Samotná gameplay je dost podobná – boj střídá exploraci a sběr věcí pro crafting. AI lidských nepřátel je chytřejší, komunikují spolu a občas si taky vodí psy, kteří jdou po pachové stopě. Nerada jsem je zabíjela. Lidi nebo nakažené mi zabíjet nevadí, ale jakmile se jedná o zvířata, tak je problém. Ještě, že to nebyly cvičené kočky. To bych to nikdy nedohrála. Nakažení jsou pořád stejně hloupí, ale přibylo pár jejich nových variací. Molotovy na clickery fungují stále spolehlivě. 

Vizuál a ozvučení je super, z PS4 to ždíme její maximum. Prvotní loading sice chvilku trvá, ale přechody mezi lokacemi nebo filmečky běží normální rychlostí. 

Příběh je smutnej. Brutální. Syrovej a surovej. O pomstě. Jak je koncept odplaty zub za zub, v tomto případě tátu za tátu, špatnej a vede ultimátně akorát k sebe zničení. Z logiky věci Ellie chodí většinu času sama a je nasraná. Což mě moc nebavilo. Kosí desítky nepřátel jak na běžícím pásu, ale zároveň se postup Seattlem vleče jako pracovní tejden. Její příběhová linka je zbytečně natažená, lokace jsou příliš velké a nepřátelé nahuštění. Linka s Abby mně paradoxně bavila víc. Na začátku jsem jí samozřejmě nesnášela, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Třeba takový návrat do akvária byl úžasně vypointovaný moment.  

Motivace Ellie pokračovat v pomstě po několika měsících, kdy s Dinou na farmě vychovávají dítě, je úplně mimo. Nevěřim, nežeru a argument „Nemůžu spát, ani jíst.“ není v mých očích dostatečně opodstatněný.  Snad svojí closure našla, já mám martyrium z krku a těším se na seriál. 

Kdo by si nechtěl zkusit roli kočičího tramvajáka v krásně kreslené a relaxační hře? Já neodolala, ale největším fanouškem této hry je u nás doma rozhodně moje čtyřletá dcera. Poctivě zastavuje na zastávkách a při rozjíždění zacinká. Pak zacinká znovu. Pak ještě jednou. Pak znova, znova a znova. „Přestaň mačkat ten mezerník!!“ Jinak je to opravdu relaxační zážitek.

Autor hru kreslil 5 let, což je úplně nepředstavitelné, jelikož její dohrání trvá pár minut. Nicméně je to krásné umělecké pokoukáníčko a doufám, že to není jeho poslední počin. Ráda bych si zahrála klidně i za kočičího kapitána nebo pilota.

Komentář níže je psaný na úrovni writingu ze hry, který musela nekonzistentně patlat dohromady parta brigádníků a jeden až dva šikovnější scénáristé se to snažili ukočírovat.

Barevné jako Fortnite, postavy z minulých her vypadají jinak, celkové ladění jak pro děti, podivná humornost

Ukazatel questu přes půl obrazovky, ukazatel truhel – ikdyž vypneš, tak to tam je.

Rychlé střídání lokací a událostí na začátku – tu maják, tu kemp, tu lesík, tu Morrigan, tu cesta lodičkou, tu Blight, vše během deseti minut.

Souboják - neresponsivní ovládání + mačkání tisíce tlačítek, nebavilo mě to vůbec

Exploring zábavnej, Crossroads super a design map taky povedený. Města bohužel nemastný, neslaný.

Chození v Lighthousu od vykřičníčku k vykřičníčku annoying

Companioni celkem fajn, kromě Bellary a Harding, ty mě strašně sraly. Romance velký špatný. Celkově companioni lepší než v Inquisition.

Rook se skoro furt tváří poťouchle, jako kdyby dala ostatním do brnění prdící polštářky

Finále super, byť po vzoru Suicide mission.  

Jako samostatná hra Veilguard není zas tak špatný. Dragon Age je to ale nejhorší ze všech. Stejně jako byla Andromeda nejhorší ze všech Mass Effectů, ale alespoň mi připomínala Mass Effect. Toto mi Dragon Age téměř v ničem nepřipomíná. Většinu času jsem se k hraní nutila a měla jsem neskutečnou chuť si místo toho zahrát jedničku a dvojku.

Dvouhodinová adventurní jednohubka plná čtení, chození a poslouchání rozhovorů mezi matkou a dcerou, které jsou skvěle napsané a ještě lépe nadabované. Nejblíže to má herně ke Gone Home a chvílemi mi hra připomínala i první Life is Strange, zřejmě díky takovému tomu pocitu teenage angst. Rozhovory jsou díky tomu uvěřitelné, postavy jsou sympatické, jejich chování dává smysl a je možné se do nich i vcítit. To úplně v každé hře možné není, proto bych to ocenila jako největší klad. 

 Zbytek hry je takový průměrný. Obyčejný příběh, který se zabývá řešením lidských problémů jako je smrt blízkých nebo bytová krize. Grafické zpracování je na indie hru úplně v pohodě. Osobně mi ale styl kreslených výrazů postav nesedl a mnohem lépe se mi dialogy poslouchalo, než se na ně koukalo. Dabérský výkon obou amerických hereček je totiž excelentní a mají spolu úžasnou chemii. 

 Pokud jste fanoušky walking simů, tak se Vám pravděpodobně bude Open Roads líbit.

Opravdu nevím, jak začít a co vlastně ke hře napsat, protože je taková nijaká. Za dva měsíce si už nebudu pamatovat, o čem to bylo a za půl roku, že jsem to vůbec, kdy hrála. 

Máme tu akční fantasy rubačku s povedeným soubojákem, ale bohužel s generickým příběhem, který psalo zřejmě 12 leté dítě. Kdyby tam příběh vůbec nebyl, tak by se nic nestalo. Délka 10-12 hodin je tak akorát, déle už by to na písku bylo jen trápení. 

Gameplay a samotné bojování unylost hry naštěstí rozbíjí. Surfování po poušti je spolu s bojováním tím nejzábavnějším, co hra nabízí. Dobře se to ovládá, hezky to vypadá, skillů a komb je na výběr hromada, takže je možno experimentovat s různými buildy a bojovými strategiemi. Vše ostatní je průměrné až podprůměrné. Konec je divně useknutý, asi už docházely finance. Výprava, rozhovory a dabing (německý) patří k těm horším. Questy jsou bez špetky inovace o zabíjení nepřátel nebo přinášení věcí. Občasné jumping puzzly na čas spíš otravují a sbírání pěti druhů collectibles…ani mě nehne. 

Poměr cena/výkon za pár korun v Gamepassu je v pohodě. Nicméně GP nabízí určitě spoustu zajímavějších her.

Hodnocená verze We Love Katamari Reroll+ Royal Reverie v rámci Gamepassu.

Chytlavost Katamari Damacy nelze pochopit, než to člověk začne hrát. Nabalovat věci na kuličku, aby po uplynutí časového limitu, splnila požadované podmínky jako je velikost nebo skladba věcí, nezní moc zábavně, ale opak je pravdou. Je to zábavné, chytlavé, návykové a svým způsobem i relaxační. Je to totiž tak roztomile japonsky divné. Od grafického ztvárnění, přes ulítlý hudební a zvukový doprovod, až po podivně vyprávěný příběh. Každá věc/člověk/zvíře dělá při nabalení zvuk, takže do doprovodu j-popových bangerů to neustále mňouká, troubí, pípá, lupe a různě řve. Tím, jak se katamari v průběhu hry zvětšuje, je možno nabalovat větší a větší věci, což vyvolává z nějakého důvodu, neskutečnou radost. Levely jsou celkem rozmanité. Někde se nabalují mraky, aby se vyjasnilo, někde světlušky, aby si čtenář mohl počíst knížku i v noci anebo vykrmujeme zápasníka sumo, aby porazil nepřítele.

Stylizace spolu s vyprávěním příběhu mi příliš nesedly. Na spektru japonské divnosti je to pro mě za hranou vkusu a líbivosti.

Základní obtížnost není příliš vysoká, jediný reálný problém, jsem měla s kempovacím levelem, kdy nesmělo katamari přestat hořet, ale na cca pátý pokus se mi kolo povedlo dokončit.

K ovládání hry je nutný gamepad a vše se dělá přes analogové páčky. Ze začátku to chce trochu cviku, ale po pár desítkách minut ovládání přejde do krve.

A to nejlepší na konec. Když odcházíte ze hry, tak vám všechny postavičky mávají na rozloučenou. Cuteness overload.

Hodnocená verze - Legendary Edition 

Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc užívám, že jí vlastně nechci dohrát. Už jsem skoro zapomněla na tu prázdnotu, která se po dohrání může dostavit. Na posedávání a zírání do prázdna jako Pablo Escobar bohužel nemám tolik času, ale kdybych ho měla, tak bych přesně tohle po dohrání Mass Effectu 3 dělala. Při prvním dohrání, kdy hra vyšla, jsem z toho tolik odvařená nebyla, jelikož konec byl mírně řečeno odfláknutý a nechával za celou trilogií nahořklou pachuť. V Legendary edition je konec notně vylepšený a konečně je to důstojná tečka za epickým Shepardovým dobrodružstvím. Druhým důvodem je má schopnost asi lépe docenit kvality hry, zejména vynikající úroveň scénáře a veškerých textů, budování atmosféry a tempa hry. 

Vyústění příběhu alá „Já jsem vám to říkal“ skvěle reflektuje náš reálný svět, kde by se tohle v politické sféře při mimozemské invazi do puntíku opakovalo, a navíc by ještě vzniklo hnutí za práva Reaperů. Nejen hlavní příběhová linka, ale i ty vedlejší jsou úžasně napsané a zakomponované do hry, že mi ani jako vedlejší nepřipadají. Shánění pomoci, kde se dá, v rámci settingu dává naprostý smysl. 

Skvěle napsaní společníci bývali biowaří devízou, která bohužel s ME3 skončila (s přivřenejma očima je Cole v Inquistion výjimka potvrzující pravidlo). Jeden je lepší než druhý, jedna hláška je lepší než druhá a největším dilematem je výběr, koho vzít na misi a s kým je kecat na Normandii. Potkávání bývalých společníků krásně hraje na nostalgickou strunu a i slzičky můžou klidně ukápnout při naplňování jejich osudů. 

DLC, která jsou součástí edice, jsou povedená a ráda jsem si je konečně zahrála. Pominu-li otázku, jestli měly nebo neměly být už součástí základní hry, tak na nich nemůžu najít v podstatě žádné zápory. Nový parťák je super týpek, Omega fajn akční vyblbnutí, Leviathan nevyužívá svůj maximální potenciál, ale i tak se mi pátrání líbilo a konečně Citadel…od začátku do konce fan service na 200%, ale naprosto super. 

Akční pasáže a střílení jsou o něco lepší než v předchozích dílech. Jak samotný gunplay/schopnosti, tak i dávkování nepřátel (Snad kromě nekonečného finálního koridoru, ale tím trpí většina her.). Hraní za Vanguarda bylo neskutečně zábavné a skill Biotic charge, který dává instakill, mi hodně zpříjemnil postup celou hrou. 

V podstatě jediná věc, kterou můžu hře vytknout, jsou vesmírné honičky s Reapery. Celá mechanika přivolávání a honění se po galaxii je otravná. 

Po druhém dohrání jsem zvedla hodnocení na 100% a těším se, až si zase někdy trilogii sjedu znovu. U Andromedy to nutkání vůbec nepociťuji. Zřejmě indoktrinace….

Čtvrtá část tmavých obrázků bohužel nevybočuje z průměrnosti a po příběhové a technické stránce si troufám tvrdit, že je i nejhorší z antalogie.

Bugů je tam požehnaně, od podivné kamery a zasekávání se postav, plejády grafických bugů, kde se postavy opírají o neviditelné věci, až po zmizení kontextuálního menu inventáře, kterým se vybírají předměty k interakci. Což je jedna z novinek, každá postava má nějaké schopnosti a předměty, díky kterým umí odemknout zámek, opravit elektrický obvod nebo má fakin ametyst, který ji mocně ochraňuje. Kdyby to všechno správně fungovalo, tak je to fajn nápad a zpestření gameplaye, takhle to ovšem bylo dosti frustrující.

Příběh je inspirován prvním americkým masovým vrahem a hotelem, kde vraždil, takže téma jak dělané pro horor. Kromě pár jump scarů, které nás opravdu vylekaly, se hororová atmosféra vybudovat příliš nepodařila. Postava záporáka je chabě vystavěná, plná nelogických děr a v neposlední řadě, jsme v polovině hry odhalili jeho identitu. Po pozvolném začátku, kdy se nic nedělo, se skupinka klasicky pohádala, rozdělila se a začaly se dít věci. Věci se děly, vystrašená skupinka se konečně potkala a dohodla se, že už se budou držet společně, aby se vzápětí zase dementně rozdělili a potom znovu a znovu. Vrah si proto pro ně po jednom došel a po jediném pokaženém quick time eventu i zabil. S výjimkou hlavní postavy, která je na plakátě a taky má fakin ochranný ametyst, ta kazila jeden qte za druhým a ne a ne umřít.

V pěti lidech je to na pár hodin ucházející zábava, ale to je asi tak všechno. Snad bude další díl z vesmíru povedenější.

Stray je hra od kočkomilů pro kočkomily. Tvůrcům se geniálně povedlo vystihnout kočičího ducha - od detailních a věrných pohybů po reálné kočičí chování jako je shazování věcí na zem, škrabkání na dveře, pletení se pod nohy anebo nechuť mít něco oblečené.

Prozkoumávání okolí a plnění různých úkolů v dystopickém cyberpunkovém světe plného robotů a pozůstatků po lidské civilizaci je čirá radost, oproti méně povedeným akčním částem, ze kterých se mi navíc při delším hraní než hodinu, dělalo špatně. Poprvé jsem u počítačové hry zažila motion sickness, a to takovou, že mi bylo na zvracení a musela jsem si jít lehnout. Kočičí fyzika a úzké koridory jsou pro určité procento hráčů zabiják. Částečně pomohlo vypnout motion blur, v-sync a stáhnout sharpness na 0, ale i tak jsem ocenila, že je hra dlouhá jen několik hodin.

Naší kočce se hra také líbila, přišla se vždy podívat, když slyšela mňoukání. Čtyřletou dceru hraní také bavilo, hlavně podrážet kočkou robotům nohy a spát jednomu z nich na břiše. Zkrátka zážitek pro celou rodinu.

Čtyřhodinová blbůstka jako dělaná do letošní herní výzvy, jelikož pasuje nejméně do třech kategorií.
Její předchůdce Cthulhu Saves the World patří k jedněm z prvních her na Steamu, které jsem si tam koupila a dohrála a také to bylo mé první setkání se západním JRPG vůbec. Proto k ní chovám vřelý vztah a ráda si zahraju jakékoliv její pokračování.
Premisa, že Cthulhu zachraňuje vánoce, zní ztřeštěně a přesně taková je i celá hra, včetně podivné skvadry společníků a herních prostředí.
Tahové boje v dungeonech, na jejichž konci je vždy překvapivě boss, střídají návštěvy města, kde Cthulhu chodí do kina na vánoční filmy nebo brigádničit na poštu. Hra skončí rychleji, než začne nudit.
Jediná otravná věc je management party, protože frekvence nacházení lepšího vybavení a učení se novým skillům, je dosti vysoká.

Až bude Cthulhu zachraňovat velikonoce nebo valentýna, tak prosím míň bedýnek s vybavením.

Kombinace slov RPG a Owlcat Games jsou zárukou dobře strávených 100+ hodin. Dokonce takovou zárukou, že jsem šla do, pro mě do neatraktivního a v podstatě neznámého, settingu Warhammeru 40.000 a to ještě za plnou cenu. Vyplatilo se to, Owlcat nezklamali.
Jedná se o velmi hutnou hru s obsáhlým lorem, složitými komplexními pravidly soubojů zapříčiněné hlavně obrovskou škálou vlastností a dovedností postav. Díky tomu jsou v pozdějších fázích hry souboje neskutečně zábavné a odměňující, když zvolené buildy charakterů fungují jako mašiny na zabíjení (Heinrix van Calox ftw!) a daří se kombinovat různé podmínky jednotlivých akcí, itemů a skillů do řetězce, kdy ani nestíháte číst výši uděleného poškození nepřátelům. Je to určitě jedna z nejsložitějších her, ne-li ta úplně nejsložitější, kterou jsem, kdy hrála.

Jenom vybírání dovedností při postupu na novou úroveň trvá z počátku klidně i pět minut pro jednu postavu. V aktivní družině jich je šest, další 4 potom čekají na lodi. Úrovní je ve hře 55, takže jsem z celkových 103 hodin reálně mohla strávit kolem 30 hodin (někdy to šlo i rychleji) postupem na vyšší úroveň. Jestli tato statistika o něčem vypovídá, tak rozhodně o monumentálnosti hry anebo taky o tom, že se neumím rychle rozhodovat.

Rogue Trader je udělaná podle klasického Owlcat rukopisu – dlouhatánský hlavní příběh plný různých zvratů, který ale ke konci ztrácí dech, třetí kapitola, která jako by z oka vypadla čtvrté kapitole z Pathfinderu WotR (ugh, už ne prosím), spousta vedlejších questů, ve kterých se nedá moc dobře vyznat, protože deník nefunguje úplně spolehlivě a na mapě se vedlejší questy neukazují, deset úžasných companionů, kteří tvoří epickou retinue a hned bych s nimi zašla na skleničku Amasecu, zábavné, tentokrát tahové souboje střídané nezábavným prozkoumáváním vesmíru a scanováním planet alá Mass Effect, doplněné o neuvěřitelně otravné souboje vesmírných lodí (zlatý management království). To vše zabalené v zabugovaném a depresivním Warhammerovském kabátku.

Je to takový mix Shadowrunu – špinavá budoucnost plná augmentu, mutací, tahových soubojů a hromady textu a létání ve vesmíru jako ve zmíněném Mass Effectu. Někomu to sedne jako prdel na hrnec, někdo jiný by to zase ihned refundoval. Já se většinu času císařsky bavila, nicméně mi předchozí Pathfinder přišel o chlup lepší, hlavně z hlediska znovuhratelnosti.

Tento komentář bych ráda věnovala Charllizemu, se kterým jsme se společně na tuhle hru těšili. Bohužel už se jí nedočkal, ale myslím, že by se ti, kámo, líbila.

Projektům jako je Svoboda 1945 nebo předchozí Attentat 1942 fandím, je skvělé, že vznikají a doufejme, že i nadále vznikat budou. Po edukativní a vizuální stránce je s titulem vše naprosto v pořádku, ale po příběhové, scénáristické a herní stránce už tomu tak bohužel není, proto nemůžu hodnotit lépe, ač bych chtěla.

Poválečné Československo, odsun sudetských Němců a začátek komunismu jsou opravdu těžká a smutná historická témata, nicméně je nutné se jim věnovat a připomínat si, že nic není jen černé a bílé. V tomto ohledu hra zajímavě a věcně vzdělává a ukazuje potencionální osudy pohraničních vesnic a jejich obyvatel. Edukativní forma a délka hry (cca 2 hodiny) vybízí k využití hry v rámci školního vyučování. Jestli se tomu tak děje, si netroufám, raději ani odhadovat.

Největším zlepšením oproti svému předchůdci jsou rozhodně herecké výkony. Postavy už nehrají obyčejní lidé, ale herci a rozhovory působí mnohem lepším a uvěřitelnějším dojmem. Hlavní hrdina by také mohl být nadabovaný, to by dialogy přiblížilo blíže filmovému zazážitku. Komiksové sekvence vypadají naprosto super, tam opravdu žádné výtky nejsou na místě. Rozhovory a hlavně jejich konce díky střihům, někdy působí velice kostrbatě. Scénář k nim a k příběhu celkově, by zasloužil o malinko více práce a finální dotažení. Osobní propojení hlavního hrdiny s dějem a odkrytí “strašlivého tajemství“, je naprosto nedodělané. Informaci o tom, kdo a co a jak, jsem zjistila v prvním rozhovoru a pak k tomu nikdo z dalších postav vlastně neměl žádné další podrobnosti a na konci, který je celkově useknutý, z toho nic nevyplynulo.

Kromě rozhovorů a čtení poznámek hra obsahuje ještě minihry. Nebyly vůbec špatné, mohlo by jich být naopak více. Nejlepší minihrou s přesahem je rozhodně farmaření. Tak hořkej pocit z komunistickejch sviní jsem herně snad ještě nezažila. Klobouk dolů, jednoduchý, ale geniální nápad.

Technicky je to lepší než Attentat, příběhově o fous horší, ale celkově to hodnotím jako posun správným směrem. Těším se na další historické okénko.

Magické RPG ze školy Čar a kouzel v Bradavicích zní a vypadá na první pohled krásně. Bohužel RPG část se moc nevyvedla – veškeré RPG prvky jsou povrchní, nepovedené a většina herní náplně je nešťastně okopírovaná z libovolného Ubisoft/Bethesda titulu. Takže nám zbývají čáry a kouzla spolu s Bradavicemi. Obojí se naštěstí už povedlo a potulovat se po hradě a školních pozemcích je čirá radost. Díky výborné atmosféře a perfektnímu ztvárnění Bradavic, si hráč opravdu připadá jako student v kouzelnické škole a nebála bych se napsat, že se jedná o jednu z nejlepších herních lokací, kterou jsem kdy ve hrách navštívila.

Jako celek by hře prospěly razantní řezy obsahu a vylepšení toho ořezaného zbytku.

Odstranit open world s generickým, opakujícím se prostředí a nechat jen Bradavice a blízké okolí – Zapovězený les, Prasinky, zastávka vlaku.

Čímž by se zredukovaly ikonky collectibles a nepovinných činností. Osobně bych téměř všechny odstranila, protože jsou zoufale nudné a nezábavné. Stačilo by vybrat jenom dvě až tři činnosti, které by byly přivedeny téměř k dokonalosti – např. létání na koštěti s různorodějšími závody nebo chytání a starost o zvířata, kde by se každý druh chytal jiným způsobem, jedl jinou stravu, která by se nejdříve musela nasbírat/připravit ze surovin.

Levelovací systém postavy je také úplně zbytečný a ve hře nemá, co dělat. Jako progres postavy úplně stačí učení se nových kouzel, které i v rámci settingu dává smysl. Body navíc za kletby, které se nepromíjejí.

Loot z nepřátel a možnost se navlíkat do roztodivných rób, klobouků nebo dokonce brnění naopak nedává v rámci settingu smysl žádný. A už vůbec ne v takové četnosti, kdy každých pět minut vypadne něco nového a lepšího.

Zaměřit se více na kvalitu příběhu, dialogů postav a vedlejších úkolů. Většina z nich byla bohužel ve stylu: „Another hamlet needs your help.“ Čest výjimkám – linky s Poppy, Natty a Sebastianem jsou objektivně povedené. Hlavní příběh je takový průměr, někdy lepší momenty (začátek, Gringottovic, hodiny v Bradavicích, návštěva Prasinek), někdy horší momenty (nesmyslná návštěva Azkabanu, věčné boje se skřety).

Soubojový systém by zasloužil také nějaké osvěžení a hlavně zjednodušení ovládání (K+M docela peklo, na gamepadu v pohodě). Moc se mi líbil finální souboj, naopak mně nebavily hromadné bitky, stealth zlatá střední.

Po neuvěřitelném komerčním úspěchu na sebe druhý díl jistě nenechá dlouho čekat. Doufejme, že příště dostaneme po všech stránkách lepší hru.

Švindlování v kartách, Francie 18. století, němá hlavní postava a velice zvláštní vizuální zpracování tvoří dohromady jednu z nejoriginálnějších her, kterou jsem za poslední roky hrála.

Podvody, finty, převleky, útěky, výhry i nezdary jsou součástí neotřelého herního zážitku, který opravdu čpí převoněnou atmosférou francouzských salónů. Satisfakce po každém povedeném triku a oškubání protihráčů se téměř ani nedá vyjádřit slovy. Magnifique, merde! Příběh se ze začátku jevil jako nadbytečný, ale s každou další odhalenou dvorní intrikou, příjemně ve finále gradoval.

I na nejlehčí diletantskou obtížnost je hra poměrně náročná – podvádět se musí rychle, precizně a hlavně nenápadně, proto by mělo být ovládání vymazlené a bezproblémové. Bohužel tomu tak není, ale reálně to je jediná vada na kráse, kterou hra trpí.

OMORI je na první pohled barevná a veselá hra, která ale řeší vážná témata jako jsou deprese, ztráta blízké osoby nebo psychické problémy či nemoci. Tematicky by se hra dala přirovnat k Hellblade: Senua’s Sacrifice, herně asi k Undertale, potažmo SNESovým Final Fantasy a stylem vyprávění příběhu k To the Moon.

Veselý a barevný fantaskní svět plný prapodivných příšerek a zvláštní směsky charakterů, střídají creepy depresivní pasáže, které se ve finále krásně (anebo pěkně depresivně, má to pět různých konců) protnou. Omoriho parta kamarádů – Basil, Kel, Hero, Aubrey, Mari a jejich konverzace a vzájemné interakce jsou hlavním klenotem této hry. Okamžitě se cítíte, jako kdyby to byla vaše parta kamarádů a měla jsem upřímnou radost, že se mi povedl uhrát dobrý konec. Prostředí, npc a nepřátelé byly také vypipláni s láskou a je to na jejich kvalitě znát. Opravdu je to radost všechno objevovat a číst. Na milimetr trefená míra divnosti, roztomilosti, silly humoru a odkazů na jiné hry. Třeba taková Sweetheart je tak geniální homage Kefkovi, že jsem z toho paf ještě teď.

Bohužel hra kromě objevování a povídání si, obsahuje také souboje. Nejsou od začátku do konce ani trochu zajímavé, jsou zdlouhavé a je jich moc. Jsou klasicky tahové, každá za čtyř postav má na výběr útok, skill nebo použití itemu. Celý soubojový systém je založen na emocích, některé skilly vyvolávají různé emoce nebo se mohou použít jen, když má postava nebo nepřítel danou emoci. Mezi sebou můžou postavy ještě provádět follow-up útoky, který dělá každý něco jiného, ale jakmile si najdete svého oblíbence, tak nic jiného už nepoužíváte. Zní to zajímavě? Reálně to ale zajímavé moc není a celý systém emocí jsem v podstatě nevyužívala. Nebylo vlastně proč. Celý rpg systém, skilly a vybavení mi přišly navíc. Kdyby to bylo více jako zmíněné To the Moon, tak by to pro mě byl zážitek téměř bez chybičky.

Právě díky hrám jako je OMORI, mám indie scénu hrozně ráda a doufám, že to není poslední hra, kterou nám OMOCAT naservírovala.

Kolem hry vznikl zaslouženě neskutečný kult, na Steamu má hodnocení Overwhelmingly Positive a tady má zatím 4 hodnocení. To by chtělo napravit. Věřím, že nejednomu zdejšímu fanouškovi her z RPG makeru, starých J-RPG, adventur, anime nebo silných příběhů, by se to zcela jistě líbilo. Mrk, mrk.

Nejstrašidelnější na téhle strašidelné plošinovce je ovládání. Je neresponsivní, neohrabané a na klávesnici je kombinace WASD, shiftu a držení tlačítka myši nadmíru krkolomná…prstolomná. Hraní s ovladačem je mírně lepší, ale stále je to velice frustrující zkušenost. Druhým velkým mínusem jsou nešikovně a daleko od sebe rozmístěné checkpointy. Po každé smrti, z 90% zapříčiněné špatným ovládáním, je nutné znovu absolvovat docela dlouhou pasáž hry. Nejen, že to neskutečně rozbíjí atmosféru, ale také narůstá hráčova míra zmaru a znechucení.

Creepy a hororovou atmosféru jinak úspěšně buduje prostředí a hlavně charaktery, včetně nepřátel (někteří jako by z oka vypadli z Miyazakiho filmů). Při hraní jsem se chvílemi opravdu bála a některé scény vzbuzovaly úzkostné pocity. Bohužel vždy jen do té chvíle, než mi nešlo vyskočit na šuplík nebo jsem odněkud spadla, protože v pohledu z boku nejdou odhadovat úhly a vzdálenosti potřebné k překonání překážek.

Naštěstí je putování strašidelnou lodí krátkou záležitostí a dohrála jsem to za 3,5 hodiny (bez DLC), jinak bych to asi nedohrála, protože mně to opravdu moc nebavilo. DLC ani další díly rozhodně zkoušet nebudu, raději si znovu projdu LIMBO nebo INSIDE, které jsou kvalitativně úplně jinde. Z Little Nightmares budu mít akorát tak big nightmares.

Série Baldur’s Gate a Final Fantasy jsou mé nejoblíbenější a nedám na ně dopustit. Utvářely můj, nejen herní, vkus, formovaly koníčky, naučily mně anglicky a obklopila jsem se díky nim přáteli a blízkými, kteří je také mají rádi. Proto jsem samozřejmě ráda, že se po letech můžu ponořit do nového dobrodružství ve Forgotten Realms. Jistá skepse je ale na místě, protože od prvotních ukázek z Baldur’s Gate III čišela esence Original Sin II, potažmo Larianu. DnD pravidla, házení kostkou a Jaheira s Minscem z toho totiž BG lusknutím prstů nevykouzlí, i když se hodně snaží.
Je to super hra a je to skvělé RPG. Za mě, to ale Baldur není. Je to Original Sin III ze světa FR, což není žádná urážka, jen konstatování faktů. Baldurovské genius loci více vnímám z obou Pathfinderů od Owlcat Games a řadím si je jako takové spirituální nástupce.

Hráno v singlu za Lae’zel, 110 hodin.

V Larianu bohužel rčení „Méně je někdy více.“ neuznávají a razí svojí verzi „Více je nejvíce!“, čímž si škodí sami sobě.
Největším kamenem úrazu a dědictvím za trest z Original Sin II je rozhodně inventář. Tuny a tuny zbytečných předmětů, spolu s několika elixíry a svitky způsobí v batohu chaotickou změť barviček, ve které se bez filtrů nedá vůbec nic najít. Méně je někdy více.
Druhým problémem, kdy Larian netrefil míru, je fan service a postavy z předchozích dílů. Tato část bude raději celá ve spoileru.
Jaheira a později i Minsc s Booem neměli být hratelné postavy. Působí totiž jako karikatury svých předloh. Kdyby se ve hře objevili jen jako NPC, tak by to působilo určitě lépe.
Viconia…Oh, look how they massacred my girl. Tento její osud je dle Wizards of the Coast canon, s čímž Larian opravdu nic neudělá. Ale s čím by něco udělat mohli? Ano, rozmyslet se a jednoduše tam Viconii nedat, protože tenhle bullshit canon osud akorát hráče rozčílí nebo znechutí.
Bhaal a Sarevok. Same old, same old. Bhaal a vlastně celá trojice bohů mi přišla jako takové povzdychnutí, ale když se na scéně objevil Sarevok, tak to už bylo na facepalm. Už ani nemám chuť si googlit, jestli je to zas WotC canon nebo vlastní invence. Napjatě jsem čekala, až do konce, jestli třeba ještě nevyskočí Irenicus…nevyskočil. Poslední přeplácanost/neuvěřitelná larianí náhoda je identita Emperora. Nejenže je váš guardian ve skutečnosti Illithid, ale ještě je to samozřejmě sám hrdina Balduran. No nemám slov…snad jen, že méně je někdy více.  

Tahové souboje jsou na dlouho. Preferovala bych je real-time s pauzou jako v originále, ale nemůžu říct, že by mě nebavily nebo nudily. Od vyšších levelů, kdy mají postavy k dispozici více útoků nebo akcí, se zábava rozjela. Lítání, strkání nepřátel ze srázů nebo házení sejrů byly mé oblíbené kratochvíle.

Companioni a jejich příběhové linky jsou jedna z nejpovedenějších věcí ve hře. Chtěla jsem hrát za githyanki, protože za lidi, elfy, trpaslíky, orky, dragornborny, tieflingy nebo lištičky jsem už hrála. A klasicky první průchod hrávám za warriora, tak Lae’zel byla jasná volba. Spolu s Shadowheart, Astarionem a Galem vytvořili klasické uskupení a postupem hrou se spřátelili a vzájemně si pobrečeli nad pohnutými osudy.

Kemp je upřímným milostným dopisem Dragon Age-i a co se dělo v kempu, zůstane v kempu. Jedinou výtkou je správa družiny, která se dá dělat jen v kempu a to tak, že se musí nejdřív doběhnout za postavou, kterou chcete vyloučit z party a pak za tou, která jí nahradí. Také se nedá dát výbava postavám, které nejsou aktivně v partě. Což znamená, že Will, Karlach a Jaheira chodí v hadrech ze sekáče, mají random šperky, které zbyly a dvakrát za hru dostanou novou zbraň.

Výše zmíněné neduhy by mohli opravit budoucí patche. Stejně jako další bugy, kterých je zatím hra plná. Naštěstí jsem nepotkala žádné hru rozbíjející bugy, jen ty imerzi rozbíjející. NPC říkají několikrát to samé dokola a vynadají postavě za něco, co se nestalo. Společníci někdy neradi skáčou a zaseknou se na místě, jindy jak dementi vyšlápnou kdejakou past a stoupnou si na hořící ostrůvek uprostřed bezpečné místnosti. Hlášení neúspěchu ability checku, který by měl být tajný – příklad: past v chodbě, zahrabaná truhla v zemi. A animace vykopávání truhly je od začátku pořád rozbitá.
Epilog taky působí šitý horkou jehlou a určitě na těch deseti tisících různých konců ještě zapracují. Minimálně po grafické stránce, protože oproti zbytku hry to vypadá mnohem hůř.

Příběh je rozhodně nejlepší z her od Larianu za poslední roky, zasazení a lokace jsou povedené a různorodé. Nejvíce bych vyzdvihla parádně zpracovaný Underdark, kde bylo radost pohledět na každou houbičku. Gauntlet of Shar a Nightsong, kde jsem jednoduše nečekala takovou epičnost. Peklíčko a hlavně začátek boje s Raphaelem, který boří 4. stěnu. Iron Throne, kde jsem měla nervy v kýblu, ale nikdo mi nakonec neumřel. Baldur’s Mouth Gazette aneb cenzura v praxi. 

Druhý průchod chci hrát za dark urge postavu a těším se na to. To je nejdůležitější. Ve výsledku je jedno, jestli se to jmenuje Baldur’s Gate nebo Original Sin.  

Tldr; Sice to není moc Baldur, ale můžete mít sex nejen s medvědem, ale i s Mind Flayerem….je to rozrušující, je to Larian. Více je nejvíce!

Kotor 2 je bohužel předčasně vydaná a nedodělaná hra. Je to z ní cítit i s modem TSL Restored Content, který navrací vystřižený obsah a opravuje plejádu bugů. Nemůžu porovnat hraní bez modu a s modem, protože mé dřívější pokusy o rozehrání hry bez modu vždy skončily v první lokaci.

Příběh je skvělý, rozhovory a společníci jsou parádně napsaní. Procházet hlavní příběhovou linkou, činit rozhodnutí (jedi vs. sith), sledovat vztahy mezi členy posádky vaší lodě a těšit se z hutné atmosféry, přináší čirou radost.

Co už takovou radost nepřináší je vlastní herní náplň – boj, prozkoumávání lokací a sbírání předmětů.
Boje jsou po pár hodinách jednotvárné a je jich moc. V kombinaci se změnami hratelné postavy, bych se to nebála někdy označit jako peklo. Hraní za samotnou Miru je bezkonkurenčně nejhorší část hry a pak se mi procházení HK factory vleklo jako pracovní týden.
Lokace nejsou graficky vůbec atraktivní. Interiér vesmírné stanice = světle šedá, interiér a exteriér města = 3 odstíny šedivé, kanály, jeskyně = tmavě šedá až černá, interiér vesmírně lodi = tmavě šedá. Když se náhodou během výpravy postavy ocitnou venku, tak jsou obklopeny širými pláněmi, které se ani nevyplatí objevovat, protože tam kromě nepřátel není nic. Čestná výjimka je džungle na měsíci Dxun, kde v barevné škále převažuje zelená.
Sbírání předmětů aka opapávání není příliš přívětivé. Pokud si tabulku s obsahem opapávačky omylem odkliknete, tak se už nikdy nedozvíte, co jste sebrali. Věcí se ve hře totiž sbírá fůra a inventář taky není zrovna přehledný, takže není moc šance. Featura pro debily s označením čerstvě sebraných věcí se do her začala dávat bohužel až později.

Hejtit je vždy jednodušší, ale Kotor 2 si ve výsledku zaslouží naopak chválu. Kdyby na to vývojáři měli více času a odladili by množství soubojů, trošku zaplnili a vybarvili herní svět, tak by ve výsledku ani nebylo, co hejtit.

Tldr: Povinnost pro fandy RPG her se silnými příběhy, pro fanoušky Star Wars a pro všechny ostatní taky.

Po prvním díle Tower of Doom, přibylo více povolání, schopností postav (už jde i krásně mezi nimi přepínat) a hlavně možnost si po smrti vyměnit postavu za jiné povolání a vyzkoušet si tak všechny během jednoho hraní.

Nejvíce času jsem hrála za kouzelníka, postupem hrou kouzla přibývají a je veliká zábava zkaměňovat a smažit blesky. Bohužel zásoba kouzel většinou dojde ještě před koncem lokace, takže kouzelník záhy umírá, ale kouzla se po respawnu naštěstí obnovují. Dále mě zaujal zloděj, který měl také moc pěkné schopnosti jako skok přes celou obrazovku nebo střílení z praku a byl rozhodně zábavnější než klasický bojovník.

Část monster a lokací je přepoužitá z předešlé hry a hra vypadá a hraje se v podstatě stejně, akorát s výše zmíněnými vylepšeními. I přesto se mi první díl líbil o kousek víc – je to možná dáno tím, že jsem obě hra prošla během jednoho večera.

Poprvé jsem Tower of Doom hrála několik let zpátky v muzeu Arcade hry s třemi kamarády a tak nás to bavilo, že jsme si pak koupili kolekci Dungeons & Dragons Chronicles of Mystara na Steamu, abychom to dohráli. Samozřejmě, že ke společnému hraní už nikdy nedošlo.

Zkusila jsem to až teď v rámci Retro klubu a neskutečně mě to bavilo i samotnou. Víc než Golden axe, víc než Gauntlet.

Ovládá se to dobře, i na klávesnici celkem bez problémů. Svižně to odsýpá po banálním příběhu a vyvražďováním familiérních DnD monster (Gnoll with Ax, Owlbear, Drak, Lich). Po dokončení každé lokace/questu postava vylevelí a může si za nasbírané peníze nakoupit v obchodě – vrhací dýky, kladiva nebo třeba potiony. Z monster a z beden také padají různé předměty, některé jsou jen za zkušenosti a jiné si hrdina může nasadit a používat jejich magické schopnosti – hlavně prstýnky nebo třeba boty. Klasické procházení dungeonů to ještě připomíná v nalézání tajných chodeb, pastí nebo výběru z klasických povolání jako je figher, cleric, elf a dwarf (ehm).

V podstatě jediným problémem je, že nejde vybrat, který předmět má postava použít. Pokud má zrovna šípy, tak je nejdříve musí všechny vystřílet, aby pak mohla použít kladiva a nakonec prstýnek.

Super zábava na hodinku až dvě až s třemi dalšími lidmi.

Přenádherný svět Arcanum je zmítán konfliktem mezi vědeckým pokrokem a starobylou magií. Stejně jako jsem byla při hraní zmítána láskou k tomuto poctivému rpg, kterou střídala frustrace a vztek z technických aspektů hry. Imerze na jedničku s hvězdičkou.

Obsah, který hra nabízí je špičkový i po více než dvaceti letech. Skvělý příběh zasazený v originálním světě, spousta zajímavých vedlejších úkolů, které lze řešit všelijakými způsoby, tuna různých společníků, naprostá volnost ve vedení postavy – mág střílející z revolverů nebo třeba zloděj, který staví automatony. Nic není problém. Po světě je možné se od určitého momentu nelineárně a nahodile pohybovat a objevovat jeho skryté krásy. Ale jak se říká, všeho moc škodí a méně je někdy více, tak by hře slušel o kousek menší a kompaktnější svět, po kterém by přesuny byly kratší a zábavnější. Stejně tak jsem byla zahlcena objemem vedlejších úkolů, jejichž plnění mi už nepřinášelo žádnou radost, proto jsem se po 40 odehraných hodinách přinutila se soustředit už jen na hlavní příběh a hru dohrát bez splnění všech questů a objevení všech lokací jako to běžně dělávám.

Souboje je možné absolvovat v tahovém nebo real-time režimu a libovolně si mezi nimi přepínat. V první třetině hry jsou boje docela náročné – zejména banditi na mostě v Shrouded Hills a pak doly BMC, kde jsou ještě ke všemu nepřátelé, o které se ničí zbraně a brnění, ale ve zbylých dvou třetinách hry má družina krájela nepřátele rychlostí blesku bez jakékoli výzvy. Inteligence společníků je taková zvláštní – postavy, které umí léčit kouzly, léčí jenom sebe a hlavní postavu, ale ostatní společníky neuzdraví snad nikdy. A pak taky náhodně sbírají divné věci ze země.

Steam verze mi od začátku fungovala/nefungovala. Nainstalovala jsem doporučený neoficiální patch, ale hra mi s ním nešla bohužel spustit. Musela jsem tedy hrát čistou verzi a byl to očistec. Asi desetkrát jsem musela hru přeinstalovávat, protože se mi samovolně smazaly nějaké soubory včetně exáče. Při delším hraní nebo častějším načítání lokací se hra začala nehratelně sekat. Vypnout a zapnout hru naštěstí vždy pomohlo. Věřím, že s patchem by byl zážitek o něco lepší, ale nebylo mi přáno.

Kdybych Arcanum hrála před dvaceti lety stejně jako Baldury a Fallouty, tak by to určitě bylo za 95%. Jelikož ale tu nostalgii nemám a k dohrání jsem se musela vyloženě dokopat, tak “jenom” za 80%.

Hraná verze - Kingdom Hearts 2 Final mix na PS4 z kolekce Kingdom Hearts HD 1.5 + 2.5 Remix.

Série Kingdom Hearts je takový zvláštní úkaz, troufla bych si tvrdit, že i na japonské poměry. Smíchat akční rpg s charaktery z Final Fantasy a světy z Disney pohádek/filmů, je geniální monetizační strategie, ale zasadit to do neuvěřitelně složitého a temného příběhu se spoustou dalších postav a vyprávět ten příběh napříč různými spin-offy a ještě k tomu na různých konzolích, je prostě ulítlá japonská úchylárna. Jednička na dvojku příběhově nenavazuje, odehrávají se mezi nimi dokonce dvě hry. Bohužel Chain of Memories (vyšlo na GBA) (Re:Chain of Memories - remake původní hry na PS2, resp. PS4) má všude naprosto příšerná hodnocení, což ke hraní příliš neláká a Kingdom Hearts 358/2 Days (Nintendo DS) v této PS4 kolekci obsahuje jenom filmečky mezi misemi, kde většinou sedí Axel s Roxasem na věži a lízají zmrzlinu. 
Druhou podivností, která mi vrtá hlavou, je hráčská skupina, pro koho je hra vlastně určena. Minutu po minutě ze hry tryská esence schyzofrenie, kdy bych přísahala, že je to dělané pro děti - pitvoření se Donalda a Goofyho, záběry na Soru, jak tancuje s Timonem a Pumbou a v zápětí následuje deseti minutové video, kde arci zlouni probírají strategie, jak ovládnout svět a koho zabít a potom hra plynuje přejde do těžkého boss fightu, což ani jedno pro děti rozhodně není.

Výběr Disney světů se částečně opakuje jako v prvním díle, kde se zase Sora potká s Aladinem v Agrabahu, s Herkulem v Colliseu, s Ariel v Atlantice, s Jackem Skellingtonem v Halloween Townu a s medvídkem Pů v 100 Acre Wood. Lokace jsou mírně upravené a herní náplň je naštěstí rozdílná, přesto nebyly opakované návštěvy až tak zajímavé. Jediná výjimka je Colliseum, kde se ale většina návštěvy odehrává v Underworldu u Háda, který má napsaný super příběh a jako side kick se k Sorovi do party přidá Auron z Final Fantasy X, který je taky strašný bad-ass a logicky do podsvětí zapadá. Kéž by takovou péči a promyšlenost dostaly všechny světy.
Z nově navštívených světů se nejvíce povedly epizody v Beast's Castle u Krásky a Zvířete, Port Royal - Piráti z Karibiku (hlavně asi díky hudbě, pokaždý, když začně souboj si tu melodii broukám) a Pride Rock - Lví Král. Největším zklamáním je odfláknutá a nezajímavá Mulan v Land of Dragons a pak Space Paranoids - Tron, kdy jsem se těšila na ježdění na motorce a ta minihra je bohužel akorát frustrující a už jí nikdy nechci zažít.

Souboje jsou o něco lehčí a akčnější než v prvním díle. Přibyla možnost Drive, kdy se Sora přepne do vybraného módu, vezme do druhé ruky další key blade a má jiné/lepší schopnosti než normálně. Nicméně nutnost kombit a nadávat na Donalda, že nehealuje, protože je mrtvej, zůstala. 

Graficky je HD remix v pohodě, jediná věc, která mě tahala za oči, byly ploché (nevymodelované) key blady ve filmečkách. Hra by si zasloužila kompletní dabing, je nadabováno cca 70% obsahu a ten tichý zbytek působí dost smutně. Ikonická píseň ke druhému dílu - Sanctuary, se bohužel vůbec nepovedla. V porovnání s předchozími peckami jako Eyes on Me, Melodies of Life, Suteki Da Ne, 1000 Worlds nebo Simple and Clean, je to opravdu žalostná ukňourávačka.

Na třetí rozehrání v rozmezí 15 let se mi hru konečně podařilo dohrát, po pomalém začátku v Twilight Townu, příběh dostane naprosto nečekané obrátky a nemůžu s čistým svědomím říct, že bych mu i s asistencí wikipedie úplně rozuměla, ale člověk nemůže mít všechno.

Roztomilá anime vizuální novela o čtrnáctileté princezně neuvěřitelně klame tělem. Vůbec se nejedná o kawaii pedofilní balení princezničky nebo infantilní dobrodrůžo na hradě s kámoškama, ale o docela drsný survival plný těžkého rozhodování a potýkání se s následky daných rozhodnutí. Gameplay je založen na opakovaném hraní, protože na poprvé/podruhé uspěje jen zlomek hráčů. Jde o to přežít 40 týdnů do princezniných 15. narozenin, kdy bude korunována královnou. Každý týden má dopolední a odpolední lekce jedné ze 42 schopností, které jsou nutné k přežití nástrah, které si na ní osud nachystal. O víkendu se potom věnuje jedné z činností, které ovlivňují její náladu a ta pak přidává bonusy a postihy do již zmíněných schopností. Mix správné nálady a vytrénování užitečných schopností je klíčem k úspěchu. Metoda pokus omyl a zkoušení různých kombinací schopností k přežití atentátu, občanské války, pletichaření či nepřátelské invaze je kupodivu docela zábava.
Bohužel se mi nepovedlo najít způsob, kterým by se dalo přežít do korunovace, aniž by se princezna stala lumenem (mágem). Ve chvíli, kdy se stala zkušeným lumenem, tak se vše dalo vyřešit za pomocí magie a bylo to až směšně lehké. To v porovnání se zbytkem hry působí vyloženě nespravedlivě až nepatřičně.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Na první, druhý a se zamhouřenýma očima i na třetí pohled Encased vypadá jako Wasteland, potažmo jako Fallout. Jenomže je to jen jejich slabší derivát, který nepřináší snad jedinou originální novinku nebo zajímavé zpestření oproti výše jmenovaným hrám. Je to jako opsat písemku od spolužáka a muset tam nasekat chyby, aby z toho nebyl průser.

Největším problémem celé hry je, nekecám!, množství interaktivních objektů a npc na obrazovce a s tím spojeného klikání. Dalo by se říct, že je to simulátor klikání/lootování/opapávání jak tomu přes dvacet let familiérně říkám. Já opapávání truhel a všemožných kontejnerů miluju, ale tady mě to s prominutím začalo brzy srát. Spousta z nich je navíc zamčená nebo zaminovaná, takže další kliknutí pravýho tlačítka myši, vybrat levym danou činnost, počkat než se činnost vykoná, otevře se okno s obsahem opapávačky, v 95% případů je to totální veteš, další kliknutí na zavření okna a hle, už zbývá jen dalších 30 boxů na vybrání a 25 postav se kterými pokecat. 24 z nich neříká nic zajímavého, ale nelze to zjistit jinak, než je všechny obejít a oklikat. Když se hraní hry mění v monotónní práci, tak je něco špatně.

Příběh je naprosto generický a za týden si ho už pamatovat nebudu. Po povedeném prologu má příběh navíc vážné problémy s tempem a je to v podstatě jeden nekonečný fetch-quest. Boom, shakalaka boom-boom, něco se stane a strašlivá anomálie může všechno zničit a kdopak asi může anomálii ovládat? Dovahkiin, Dovahkiin...aaah, těsně vedle. Zasazení hry je bohužel další promrhanou šancí. Mimozemský dóm s anomáliemi, který se v 70. letech objevil kolem Nashvillu, vypadá na papíře velice zajímavě, ale lokace jsou zpracované naprosto bezduše, města jsou úplně tristní a retrofuturismus není vůbec poznat...připomínají to snad jenom starý americký káry. Jedna jediná lokace se mi svojí atmosférou a designem zalíbila (zdravím na Picnic!), ale všechny ostatní bohužel postrádají genius loci. Jedno z prvních míst, kam se po prologu podíváme je Junktown. Už dle názvu je to celkem díra, pár questů, postel na přespání, žádní zajímavý obchodníci a vchod do města s názvem City hlídají stráže, protože je vyhlášená karanténa. Tak fajn, těším se, až se tam za pár hodin dostaneme. Ve vidině Stripu z New Vegas, jsem dostala vylidněnou plochu ze Severní Koreji. Musela jsem si dát dva dny pauzu od hraní.

Bohužel tahle neuvěřitelná plytkost a plochost se týká i společníků. Krátká představovačka, nabrání do party a pak už se mnou nikdy nemluvili. Žádné zvláštní schopnosti taky bohužel nemají, levelují automaticky a od určité chvíle mi přišlo, že se už nijak nezlepšovali. Na rozdíl od hlavní postavy, která asi tak od půlky hry byla silně OP a úplně nesmyslně a rychle levelovala až do konce.

Kromě bojování, kterému se budu v dalším odstavci věnovat, se dá všelicos vyrábět a vylepšovat. Zase je to všechno k pláči povrchní a nezábavné. Stejně tak vaření, celou hru stačí chroupat syrové brambory, protože kdo by si nedal perk Way of the potatoes, žejo, ohřívat plechovky fazolí na ohni a pak mít debuff flatulence.

Souboje to celkem zachraňují, jsou zábavné díky spoustě různých dovedností, perků a zbraní. Nepřátelská AI funguje docela dobře, větší bandy můžou zatopit v podstatě i ke konci hry, proto je nutné k bojování přistupovat obezřetně a přemýšlet. Hru lze dohrát bez jediného zabití jako pacifista, většině bojů se dá vyhnout plížením ve stealthu a ten zbytek omráčit. Moje postava kriminálníka se na stealth specializovala od začátku a byla téměř nedetekovatelná. Mechanika plížení je naprosto nevybalancovaná a dá se velice lehce od začátku zneužívat. Shodou okolností byl můj kriminálník expert na boj beze zbraně a jedna z jeho schopností byla pumelice, která po třech kolech dávala instakill. Úplně v pohodě se dalo k jakémukoli nepříteli připlížit, dát mu pumelici, čímž se zrušilo plížení, v dalším kole utéct za roh, znovu se schovat a počkat dvě kola. Voila, takhle to asi fungovat úplně nemá... 

Druhá zachraňující okolnost, která drží Encased nad vodou, je věru úsměvná a je to strašná kravina. Ale strašně dobrá kravina. Je to hraní za idiota s inteligencí 1 nebo 2. Haha. Idiot, který skoro ani neumí mluvit, takže místo toho tancuje, požírá gumy ze stolů v kancelářích, hraje si na kočičku, nechá se zavřít do rakve a dělá přemety. Se všemi možnými interakcemi, které jsou všudypřítomné si autoři fakt vyhráli. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby ta péče byla vidět jinde, ale hlavně prolog jsem si fakt užila a usmívala jsem se od ucha k uchu. Můj debílek Rufus, ex-kriminálník a bijec na blízko, co neměl v hlavě, tak to měl v nohách a ve štěstí a byla to pěkná jízda od jednoho nesmyslu ke druhému.

Technický stav hry taky není hitparáda. Stávalo se mi, že se v inventáři nedalo hýbat s předměty a nešlo nakupovat u obchodníků. Pomohl až restart hry. Také mi šlo vyrábět munici, která svítila červeně, že vyrobit nejde, protože na to nemám schopnosti. Při hraní mi taky například ujížděla myš na druhý monitor místo posunutí mapy doprava. Není to konec světa, ale u žádné jiné hry se mi to nestalo. Někdo zapomněl něco někde nastavit a dodělat, a tak je to u téhle hry holt se vším.

Co napsat na závěr? Je to takový celý nedomrdlý. 
Když post-apo s tahovými souboji a Fallouty s Wastelandem jsou ohraný, tak radši doporučuji Mutant Year Zero, který je o třídu výš a písemku od nikoho neopsal.

Jedno z mála rpg, které mi dlouhodobě viselo v seznamu restů. Letos jsem se k jeho dohrání konečně rozhoupala díky Herní výzvě, jelikož se jedná o prvotinu Arkane Studios.
Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na ovládání, stáří 20 let je na něm holt znát. Psaní/kreslení magických run se taky ovládá přinejmenším zvláštně. V boji je kouzlení v podstatě nepoužitelné, některé runy (Spacium na tebe koukám) jsem běžně kreslila na podesáté. Tento nešvar částečně řeší a opravuje mód Arx Libertatis, nicméně já hrála bez něj, abych si užila co nejautentičtější zážitek.
Taky jsem se sžila s nevybíravou a nevybratelnou obtížností a přepla mozek do old-school herního módu, kdy ke questům nevedou barevné šipečky a alt nezvýrazní veškerý loot v kilometrovém okolí. V tu chvíli mě hra začala neskutečně bavit, radovala jsem se z objevování podzemního světa, který má osm pater a jedno je lepší než druhé. Navíc jsou prošpikované tajnými chodbami, ukrytými poklady a všelijakými překážkami, k jejichž překonání je opět nutné používat mozek. Tleskám. Je hrozné si uvědomit, jak všechny ty pomocné berličky, usnadnění a zpřístupnění vlastně hry a hráče zdebilňujou a vedou je doslova za ručičku od začátku do konce. Samozřejmě čest výjimkám. Tak jsem se dojala a zpátky k recenzi.
Příběh tam je, aby se neřeklo - probudit se ve vězení se ztracenou pamětí. Kde už jsem to jen.... Chvílemi se příběh odvíjel mile střeštěně - stávkující trolové, parodicky - creepy crpyt, kakající goblinský král, detektivně - pátrání, jak přimět goblinského krále se pokakat, brutálně/nehratelně - když se na scéně objevili nepřátelé Ylsidité. S buildem obratného bojovníka aka roguny v plátovce, která umí kouzlit jenom minimálně, byli v podstatě nezabitelní. Kor v koridorech úzkých chodeb, kde se nedá pořádně manévrovat a vyhýbat se. To mi trochu zkazilo zážitek z konce hry. O to větší byla má frustrace, když jsem zjistila, že mágové se před střetnutím nakouzlí a nepřítel, kterého už tři dny nemůžu upižlat, lehne během pěti vteřin po dvou fireballech. Takže veliké doporučení - Arx Fatalis hrát jedině za mága. 
Kromě questů a bojování se lze také věnovat širokému spektru craftění, moje roguna toho sice moc neuměla, ale vaření a pečení mě moc bavilo, protože to bylo neskutečně komplexní. Stejně jako vaření lektvarů, výroba zbraní a jejich vylepšování, kterých jsem se jen zhruba dotkla. Kdyby takovou péči dostal i příběh a technický stav, tak by se Arx Fatalis uctíval v síni slávy spolu s legendami rpg žánru a nezůstal by těsně před branami.

Mile mě překvapilo, že Steam verze běží a funguje na Windows 10 bez problémů. Ve hře už sem tam na nějaký problém narazit jde. Jedná se hlavně o grafické bugy - textury divně svítí, problikávají nebo se nezobrazují. Postava se občas zasekne o neviditelnou překážku, to samé se může stát nepřátelům. AI nepřátel není taky úplně spolehlivá a občas jen tupě stojí a nechají do sebe mlátit. Jeden z mála vedlejších questů se mi bugnul a nešel dokončit - ztracená holčička byla unesená kultisty, které už jsem před jejím unesením zabila, takže jí paradoxně neměl, kdo unést a vlastně netuším, co se s ní stalo.... Shany promiň. 

Tldr: Něco mezi Morrowindem a Grimrockem s podobným pocitem volné explorace v krásném světě bez šipek na mapě jako byl Outward.

Popularita upírů je spoustu let už za zenitem (asi naštěstí? Bye bye, Cullenovic rodinko), ale svět Vampire: The Masquerade je pořád stejná pecka. Tajné upíří klany žijící mezi lidmi téměř bez povšimnutí díky dodržování pravidel tzv. maškarády. Ach, se slzou v oku vzpomínám na první hraní Bloodlines.
Na Bloodlines 2 si ještě počkáme nebo se ho spíš bohužel nedočkáme, tak jedním z mála způsobů k uhašení žízně po krvi jsou vizuální novely Coteries of New York a Shadows of New York. Prvně zmíněná hra neurazí, ale ani nenadchne - hlavně kvůli slabšímu a uspěchanému konci. Ve druhé hře si z toho scénáristé asi vzali ponaučení, protože je hlavní postava mnohem sympatičtější a příběh je sice generická murder mystery, ale funguje a je napínavá až do konce. Během hry se hrdinka potkává s charaktery, které se objevovaly i v Coteries, a moc se mi líbil vývoj jejich osudů. Vedlejších questů je tu o poznání méně, což je fajn, protože jsou alespoň kvalitněji a zábavněji napsané. Také se nemusí věštit, ve kterém questu se jde nabaštit, protože to byla ta nejotravnější věc v předchozím dílu. 
Hra sice recykluje vizuály prostředí a částečně i postav, ale dává to celkem smysl, že upíři mají prostě oblíbený jeden podnik nebo chodí lovit v noci do parku. Některé záběry na postavy nejsou nově úplně statické a vypadá to efektně, i když se reálně hýbe jenom kouř z cigarety. Vizuál se moc povedl v obou hrách, tady je to ještě krapet atmosferičtější. Hudební doprovod je také na velice slušné úrovni. https://www.youtube.com/watch?v=Y33hGaEgW7U" >Isolated to sice není, ale trefili se do noty a soundtrack má podobně laděnou ambientní náladu.

Kvalitní upírské počteníčko a pokoukáníčko na 5 hodin.

Her s jasnou uměleckou vizí, kde do sebe všechno zapadá, vychází opravdu jen pár ročně. Předloni to byl třeba Hades, loni Inscryption a letos Pentiment. Díky Bohu za něj.
Není to rozhodně pro masy - adventurní detektivka nebo snad detektivní adventura z Bavorska 16.století vyvedená v dobových ilustracích s občas těžko čitelnými fonty a ještě těžšími a závažnějšími volbami, je tak niché intelektuálský námět, že je až s podivem, že hru ukutili v komerčním studiu a ne jednočlenný tým jednookého programátora/ilustrátora/skladatele/baleťáka z Lichtenštejnska.

Obsidiani psát a vyprávět příběhy umí. Až do konce jsem si užívala každý rozhovor, osudy postav a byla jsem napjatá, jak to vlastně skončí a kdo je sakra vrah. Hra začíná vcelku bezstarostně, ale s každým dalším aktem je víc a víc depresivnější a tíživější. Nikdy není dost času všechno prohlídnout a vypátrat a volby mají své následky. 

Mechanika plynutí času a nejistota, jak dlouho daná činnost bude trvat, mi trochu vadila. Patří to ale k zážitku ze hry, takže to buď musíte akceptovat nebo hru vypnout. To by byla ale velká škoda, protože je to aspirant na hru roku. 

Kde jinde můžete mít sex s jeptiškou? Kde jinde můžete příst ovčí vlnu? Kde jinde můžete vykrajovat perníčky? Jedině v městečku Tassing a nedalekém opatství Kiersau!

"Můžu si zahrát tady Dragon Age?"
"Ne, máme Dragon Age doma."
Dragon Age doma - Greedfall.

Výše slovně popsaný meme sedí na Greedfall nejvíc. Wannabe velký RPG aka budgetový Dragon Age. Proč?

Po velice povedeném úvodu před vyplutím na ostrov začnou vyplouvat (mrk mrk) nedokonalosti a chybky.

Boj a ovládání celkově je velice neohrabaný a nemá správnou odezvu. Hraní na vyšší obtížnosti si nedovedu představit.
Postava se často zasekává o neviditelné bariéry nebo nemůže přejít miniaturní rigol. Naopak mrtvolama nepřátel se dá proběhnout.
Při bližším zkoumání je každá druhá textura na stupnici od neostré až po škaredou.
V celé hře je, kromě několika bossů, osm, slovy VOSUM druhů nepřátel. Nejen, že jsou boje neohrabaný, tak jsou i dost monotónní a velice rychle začnou nudit.
Omezený počet skillů bojům na atraktivitě taky zrovna nepřidává. Bojovník/střelec má v podstatě celou hru dva skilly a úskok.
NPC mají dokola 3 různý obličeje a hlasy. Interiér domu je jen jeden, interiér hospody je jen jeden, interiér paláce je jen jeden, dungeony jsou snad dva. Všechny tři města vypadají stejně a mají nulovou atmosféru.
Ostrov je rozdělen na několik regionů, skoro všechny bohužel vypadají stejně, takže se v nich absolutně nedá vyznat. 
Navíc jsou pojmenovaný domorodou pseudo islandštinou - Glendgnámvár, Magasvár, Wenshaganaw nebo Védvílvie. V podstatě to ani nejde přečíst a celou dobu mě jména míst, náčelníků a další domorodý slova jenom otravovaly.
Od poloviny hry jsem nenašla lepší zbroj a zbraň, což je strašně deprimující. Obchodníci nikdy neprodávali nic zajímavýho. Hráč nemá absolutně žádnou motivaci vůbec otevírat truhly nebo obchodovat.
Část questů jsou samozřejmě fetch questy s ubíjejícíma místama pro fast travel. Například do paláců guvernérů, kam se při plnění příběháku a vedlejších úkolů cestuje nejméně 20x, se dá "nejlíp" dostat přes základnu, loading ven do města, chvilka běhu k paláci, loading dovnitř do paláce, vyběhnutí schodů do prvního patra, otočka, otevření dveří do trůnního sálu, pokecání s guvernérem a následuje ta samá anabáze k odcestování za questem třeba do Wenshaganaw.
Při hraní jsem si musela dávat několikadenní pauzy a k dohrání hry jsem se musela donutit. Při splnění všech questů mi to trvalo 39 hodin, a to je na tuhle hru moc. Měla by být tak o čtvrtinu a pět fetch questů kratší.

Skoro všechny zmíněné nedostatky jsou drobnosti, nad kterými by se dalo mávnout rukou. Ale ne, když se jich sejde tolik najednou. Nicméně by bylo fér uvést i věci, které se povedly. Tou nejdůležitější je příběh. Ten Greedfall drží nad vodou spolu s chemií mezi hlavní postavou a jejím bratrancem Constantinem. 
Dalším plusem jsou společníci, všichni jsou docela sympatický a mají pěkně napsaný vlastní questy. Vypíchla bych hlavně Kurtův a Petrusův - tajný spiknutí a politický pletichaření já ráda. Romance jako by z oka vypadly těm od BioWare, jaká to náhoda, ale bohužel zdejší postavy zdaleka nejsou Morrigan, Isabela nebo Zevran.
Stealth mise (hlavně na začátku), převlíkání se do uniforem jiných frakcí a řešení questů nenásilnou cestou je jedna z věcí, co se mi nejvíc líbila. Škoda, že tam toho nebylo víc.
Zasazení do éry kolonialismu spolu s několika frakcemi bojujícími o ostrov a systémem reputace dává smysl a několik možných konců na základě zvolených rozhodnutí potěší. A ten temnej konec mě potěšil nejvíc, merci beaucoup.  

tldr; bohužel průměrný rpg se špatným bojovým systémem s feelingem Dragon Age a zasazením podobným Pillars of Eternity II: Deadfire

Hodnocená verze - Legendary edition

Prostřední díly trilogií většinou trpí syndromem natahované nudy před epickým finále, ale u druhého Mass Effectu to rozhodně neplatí. I po dvanácti letech od jeho vydání zůstává mým nejoblíbenějším dílem z celé ságy.

Ať už díky velkolepému vesmírnému dobrodružství se skvěle napsaným příběhem, sympatickým parťákům a jejich zajímavým osudům nebo pověstnému geniu loci pre-EA BioWare her. Když se všechny tyhle ingredience sejdou, tak hře nelze v podstatě nic vytknout. Jedině snad příliš velkou míru akce (někdy to střílení nepřátel nebere konce) nebo zdání nemotorného Sheparda, když se zvláštně zasekává o prostředí/nábytek (rohy stolů, lavic, květináčů) nebo když se nedá vyklonit z krytu, byť by to jít mělo. Nicméně den po dohrání ME2 jsem zapnula Greedfall a tam je všechno výrazně víc nemotorné, takže tuhle výtku lze brát s rezervou.

V podstatě všechny aspekty herní náplně jsou zábavnější nebo o fous dotaženější než v jedničce. Střílení a používání schopností je lepší, protože pohyb a krytí jsou plynulejší. Správa inventáře už není peklo a upgrady zbraní a vlastností jsou šikovně řešené. Místo příšerného ježdění s Makem se planety scanují z vesmíru, sondy a těžení surovin sice není úplně výhra v loterii, co se zábavnosti týče, ale dá se to přežít. Vedlejší úkoly už nejsou tak jednotvárné a rekrutovací mise spolu s loyalty misema parťáků jsou vyloženě skvostné a patří k tomu nejlepšímu, co moderní hry můžou nabídnout. 

Po technické stránce legendární edici taky mohu jedině chválit - vylepšené textury a grafika vypadají dobře, vše plynule běží a rychle se hra loaduje. Narozdíl od prvního dílu jsem se snad nesetkala s žádným bugem nebo padáním hry. Další výhodou je, že edice obsahuje všechna DLC a některé z nich opravdu stojí za zahrání. 
TOP 3
Lair of the Shadow Broker - 85% Liara, dva originální boss fighty a různorodé lokace.
Overlord - 80% Parádní creepy atmosféra s úžasným soundtrackem. Kdyby tam nebylo létání s peklostrojem, tak bych dala 90%.
Kasumi - Stolen Memory  - 80% Heist se dá naplánovat i bez Profesora.

I'm Commander Shepard, and this is my favorite Mass Effect edition.

Her s pořádně hutnou atmosférou je jako šafránu, proto se Stalker velice jednoduše dostává hráčům pod kůži (i těm, co střílečkám moc neholdují a jsou děsný srabáci jako jsem já). Naposledy na mě takhle snad zapůsobil Bioshock, Dishonored nebo kdysi dávno Fallout: New Vegas.
Práce s atmosférou opravdu na jedničku - ponuře zašle šedivá Zóna plná zmutovaných potvor a radioaktivního smetí, smrtících anomálií, kterým je lepší se vyhnout velkým obloukem, divné zlověstné zvuky a stresující praskání dozimetru, rychle se ničící brnění nebo nedostatek munice. Hra na zrelaxování to úplně není. 
První úkol, první nalezení artefaktu, první blízké setkání s anomálií, první setkání s Bloodsuckerem, první střílení z automatické zbraně, první návštěva každé mapy - všechny popsané situace si budu dlouho pamatovat.
Příběh si zaslouží lepší dvojku. Od začátku mě zajímalo, co se tam děje a patrání po Strelokovi mě celou dobu bavilo, byť jsem bohužel věděla, o koho se jedná (díky, What Culture gaming!). Konec/konce se mi po příběhové stránce líbily, po herní stránce to byl očistec. I na lehkou obtížnost jsem finální koridory nemohla skoro projít. Kdyby to alespoň byla zábava, tak neřeknu ani popel, ale tohle bylo zábavě na hony vzdálené. V podstatě ta otřesná konečná pasáž začala už při probíjení se Red Forestem s čestnou výjimkou v Pripjaťi - tam to bylo parádní, a trvala až do konce. V radioaktivních tmavých chodbách číhají desítky, pocitově stovky až tisíce vojáků a čekají, až přijde Stalker a začnou zdlouhavé přestřelky, které se budou opakovat za dalším rohem, i za tím dalším a za tím dalším taky, v patře pod tím taky a v tom nejspodnějším...wait for it...taky.
Hra (Steam verze) je bohužel v žalostném technickém stavu - několikrát mi to spadlo na plochu, ukazatele questů někdy neodpovídají realitě, některé questy se mi splnily několikrát, některé nikdy, jeden doprovázející quest se mi seknul v půlce a npc stálo na místě (restart hry pomohl), klikání na věci v inventáři moc nefunguje a vyhazování věcí je občas nadlidský výkon a nakonec můj nejoblíbenější bug - při nějakých přesunech z mapy do mapy (po loadingu) postava vytáhne dalekohled místo naposledy držené zbraně. Majstrštyk, hlavně při vylézání z kanálu do střeženého vojenského objektu, kdy po vás okamžitě začne střílet několik vojáků. Shoutout taky user very unfriendly práci s mapou, to sice není bug, ale v podstatě se s ní nedá efektivně pracovat.
Vedlejší questy moc invence nepobraly - zabít někoho, něco najít a přinést, zabít někoho, co něco má a to pak přinést. Navíc je většina questů načas a ve hře není rychlé cestování (zdravíme do roku 2007) a odměny za tu námahu jednoduše nestojí.
Ať nekončíme recenzi špatnou notou, tak v průběhu hraní jsem si koupila další díl, protože mě Zóna chytila do svých spárů a těším se, až se tam zase po nějaké pauze na zotavení, vrátím.
Děkuji Herní výzvě, že jsem díky ní dohnala tento herní rest, jinak by Stalker dále strašil na seznamu nedohraných her a to by byla veliká škoda - aspoň jeden happyend.

Je to fakt tak skvělá hra, jak všichni tvrdí? Jo!
Je fakt nutný bejt o Inscryption tak tajemnej v recenzi a nic si o ní před hraním nezjišťovat? Jo a jo!

Pro začátek bych ráda uvedla, že horory moc nemusim a strašidelný hry proto takřka nehraju. Karetní a deck buildigový hry taky vůbec nevyhledávám, naposledy jsem snad hrála Hearthstone, když vycházel a velice záhy jsem hrát přestala. Co víc může vypovědět o jedinečnosti Inscryption, než tohle?

Kdybych měla hru připodobnit k nějaký jiný, tak bych vybrala Undertale. Obě hry jsou neuvěřitelně originální, mají skvělej příběh, výbornou atmosféru, úspěšně boří 4. stěnu, mají parádní styl a zpracování, super postavy a nápaditý boss fighty. Inscryption má navíc ještě neskutečně bohatej lore a tunu různejch tajemství. Ať už se jedná o schovaný střípky příběhu nebo hromadu tajných mechanik některých karet. Žasnu, jak tohle někdo mohl vymyslet...a taky trochu závidim.

Inscryption rozhodně stojí za zahrání a přeju si, aby vycházelo víc podobných her místo patnáctýho Assassína a třicátýho NHL.

House of Ashes je zatím nejméně hororová část z antologie Dark Pictures. Je to způsobeno tím, že skupina postav za které hrajete, jsou po zuby ozbrojení vojáci. Vytrácí se tedy určitá část napětí, protože všechny bubáky můžete konec konců rozstřílet. Příběh se ze začátku rozjížděl slibně, ale pak se strašně pomalu, nezajímavě a dlouho vlekl, až se naštěstí dovlekl do finále. Přežila nám jenom jedna postava (tentokrát ta moje), ale vůbec nemám chuť si to někdy zahrát znova a vidět další možné scénáře, kdyby přežilo víc postav. Což je u tohohle typu hry škoda. Stejně jako v reálu, skončilo hledání Saddámových zbraní hromadného ničení nezdarem.