Final Fantasy VII Remake

Nejsem si jistý, zda jsem už někdy hrál a hodnotil port remasteru remaku nějaké devadesátkové legendy. Pokud ne, tak jsem si pro premiéru zřejmě vybral na ten nejvyšší dostupný kalibr.

Hádám, že všichni zdejší máme své seznamy her, které bychom někdy opravdu rádi zkusili. Originální FF7 jsem osobně v této kategorii vždycky měl kajsi v top desítce, ne-li dokonce pětce. Již v ranném mládí mne nevlastní bratr mermomocí lámal toto vlivné JRPG koštnout, nicméně v těch dobách jsem byl rád, že jsem se uměl cílevědomě proklikat druhým Diablem a proskákat třetím Tomb Raiderem; anglicky jsem uměl přečíst - avšak ještě ani vzdáleně vyslovit - možná tak "Hello World!", a jelikož jsem po vietnamských kazetkách tou dobou objevoval krásy domácího kompjůtru sotva pár měsíců, tak mě příběhově hry opravdu ještě nezajímaly. Neměl jsem sebemenší tušení, že už tehdy mne takto zajímat vůbec mohly. Až po nějakých dalších dvou létech se bratrovi z půlky mise podařila, ovšem až s FF8. A jakmile malej caprt začne s FF8, těžko mu zpěntě vnutíš FF7. Aktuálně si jsem samozřejmě již dlouhá léta převelice dobře vědom epické reputace FF7 a nemyslím si, že je vůbec možné nadhodnotit její dopad na celou herní kulturu. Příběh hry mi také není úplnou neznámou, páč jsem už dohromady snad třikrát viděl Adventní Děcka. Pokud teď toto čtete, je snad rezolutně vyloučeno, že jste na svých dosavadních tůrách po internetech ještě nikdy nenarazili na některý z milionů obrázků divotvarých účesů těch legiíí cosplayerů, kteří právě těmito postavami někdy žili. A navíc jsem i dost starý na to, abych si velmi živě pamatoval i ty další legie - ovšem regulérních playerů - prosící Squeenix, aby probůh a prosatan a pro vše svaté udělali remake FF7, přičemž Squeenix se mezitím snažili propagovat díly novější, co jim síly stačily.

Hru jsem tedy schopen hodnotit pouze jako samostatnou jednotku, což je vhledem k těm velmi intenzivně rozděleným táborům původních fanoušků možná jen dobře. Jedna z četných výtek, na které v diskuzích o hře narážím, je její skandálně slabý smysl pro subtilnost, snad na úkor přepískle silného smyslu pro bombastičnost. A asi na tom něco bude, když i já to přesně takto vnímal. Už jen v rámci prozkoumávání Midgaru, zdejší metropole, jsem na onu povrchní výpravu dokázal reagovat výhradně povrchní vazbou jak na město, tak jeho obyvatelstvo, a to přestože se co do atmosféry a prezentace jedná o velmi lákavý setting, do jehož průzkumu jsem se rozhodně nutit nemusel. 

Ne jinak se to má i s hlavním dějem. Jak miliardy hráčů a jejich babičky už dobře vědí, FF7 je o dobrodružných eskapádách jistého Clouda Strajfovic, ultra šukézního někdejšího vojína, který sám sebe pronájímá jako žoldáka. Na začátku se náš Sporný Mráček zaplete s úzce uzavřenou teroristickou grupou Avalanche, jež je tuze odhodlaná podlomit Shinru, další fujky megakorporát, který podpírá rozsáhlou ekonomickou nerovnost vzniknuvší z neomezené těžby zdrojů matičky Země. Shinru pochopitelně vedou úsměvně stereotypní zlosyni jako domýšlivě pojmenovaný Heidegger. Nevím, asi mi v dnešní době už přijde divně narazit na záporáka, který se po vyřčení svých plánů musí řechtat, jakoby jej zlý temperament po škole doučoval Joker. V originálu to tak třeba taky bylo, ale jak značí ten zuřící tábor, pro obrovské přepisy a změny v příběhu tvůrci vůbec nechodili daleko. Když už u toho byli, mohli změnit i tohle. Možná jen k radosti jednoho Jaryna, ale co už.

Nad rámec settingu a vizuálního pohlazení po duši to satanužel ani v jiných směrech není žádná hitparáda. Side questy jsou otřesné - běhání uličkami a hledání zatoulaných koťat, nebo pročištění hřbitova od random oblud, aby si truchlící vdovec mohl místo hospy jít zatruchlit opět i k hrobu...to jsou aktivity, které působí jako něco, co mohlo a mělo v těch devadesátkách zůstat. Tlachání s kumpány (nebo teda kumpánkami) člověka taky zrovna moc nevytrhne, když jsou bobci napsané v prvé řadě jako nadržené waifus, a až v druhé jako plusmínus jakžtakž lidské bytosti (Jessie je děvka, Aerith je osmiletý fakan v těle dospělé ženy, Tifa je zas nekončícně kajícná a tak neuvěřitelně miloučká, až tím člověka spíš sere). Se svébytnější stylizací by mi to možná žlučí nehejblo, ale jakmile produkční hodnoty poměrně s umem tlačí realismus, očekávám i postavy vykreslené alespoň vzdáleně realisticky.

Ale tak aspoň souboje to drží bezpečně nad vodou, což? Mno, byť souboják rozhodně není ani tím nejkulatějším obloukem špatnej (tedy až na ten vzdušný, ten je nefalšovaně rozbitej), bohužel není ani moc dobrej - mimořádně uspokojivé jsou vesměs jen specifické animace zřídka viděných abilit, jako summonování oupý entit a "zmáčkni a vyhrej" limit breaků. Souboje se silnější sebrankou jsou fajn, člověk je řádně motivován přepínat mezi postavami a hlídat si jejich individuální bary a ability, a dočmuchat se tak alespoň lehkého puchu taktické akce. V drtivé většině se ale samozřejmě bojuje se sebrankou té slabší sorty, která ve finále spíš velmi brzy začne víc než cokoliv otravovat opakovaným krátkým zdržováním a nesnesitelnou repeticí, a v neposlední řadě s hlavními bossy, kteří alas většinově taky spíš prudí tím, jak přestřeleně jsou tyto potyčky časově přetažené. 

Některé věci k nám holt dorazí ve špatném životním období. Jako harant jsem od spolužáka půlku základky furt poslouchal, jak je Pán Prstenů nadgalakticky úžasný, rakovinu léčicí, a to nejlepší psané slovo všech dob, takže když jsem si jej až v ranné dospělosti konečně taky přečetl, přirozeně jsem byl kapku zklamán. Kdybych už jako harant byl hrál původní FF7, nemám pochyb o tom, že i já bych byl nepřeberně okouzlen a fascinován, a opakovaně si ho procházel dodnes; nalijme si ale čistého 52% Tatrana, šance, že se do originálu ještě někdy prvně pustím, je přinejlepším naprosto mizivá. A tak nezbývá než teskně seznat, že FF7R JE dobrou hrou. Vizuálně nádhernou a obsahem nemálo dětinskou, příběhově mělkou a zároveň často ryze šarmantní, herně zábavnou i prudící, zážitkově ovšem ale jen solidně návykovou, avšak nikterak výrazně vzrušující či pamětihodnou.