Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Final Fantasy VIII

Final Fantasy VIII Remastered

Square •  Access Games (PC, PS4, XOne, Switch, iOS, Android) •  DotEmu (PC, PS4, XOne, Switch, iOS, Android) •  Square Enix (PC, PS4, XOne, Switch, iOS, Android)
09.09.1999
25.01.2000
24.09.2009
28.08.2012
03.09.2019
24.03.2021
kompatibilní
84
94 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Final Fantasy VIII je ôsmou hlavnou hrou zo rovnomennej série RPG. Oproti svojim predchodcom ma zmenený pohľad na postavy, nie nepodobný point & click adventúram.

Hlavnou postavou je uzavretý mladík Squall Lionheart, ktorý je študentom žoldnierskej školy organizácie SeeD. Počas záverečnej skúšky, ktorá pozostáva zo zúčastnenia sa otvoreného konfliktu dvoch znepriatelených krajín sa príbeh pomaly ale isto začne zamotávať a dôraz je kladený aj na vzťahy medzi hlavnými postavami (Squall časom získa až piatich spolupracovníkov, pričom naraz môžu tvoriť družinu tri postavy), tak ako to v tejto mohutnej sérií poznáme. Príbeh má dve hlavné paralely, tou druhou je život mladého Galbadijského vojaka Lagunu a jeho dvoch priateľov, takisto vojakov.

Koncept hry spočíva v preskúmavaní nových oblastí, množstve rozhovorov, bojov, hádaniek. Zárukou kvality je nielen dĺžka vyše 60 hodín čistého času, ale aj veľké množstvo originálnych príbehových prvkov a zvratov. Tí kto túto sériu poznajú vedia, že sa nezameriava na množstvo sidequestov alebo nelinearitu, ale prevažne na výborne podaný strhujúci príbeh a vzťahy medzi postavami.

Samozrejmosťou sú príšery, ktoré hráč postupom času získava a využíva ich silu v boji, v tomto dieli sú to takvané Guardian force, čiže strážne sily.


Poslední diskuzní příspěvek

@raisen (komentář): Ošklivé kačátko svaté FF trojice :) Přitom ta hra byla v hodně věcech dál nez sedmicka a zpětně se i dá mluvit o jisté trendovosti v různých směrech. Každopádně si uzij devitku, tam myslím padne vše na úrodnou půdu :)

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS1 95
No random encounters challenge:

Po víceméně tradičním způsobu expení v sedmém díle této japonské série přichází černá ovce rodiny. Final Fantasy VIII vsadila na koncept level scalingu, takže slovo "challenge" možná není tak úplně na místě. Vše záleží na využití junction systému spočívající v propojení magie s fyzickými atributy postav, které s použitím mocných kouzel dokáží narůst do polobožských hodnot. Sama jsem tak byla hrozně zvědavá, jestli dokáži sehnat dobrá kouzla a udělám si tak hru bez náhodných střetnutí naopak jednodušší nebo budu umírat jak na běžícím páse. K vypnutí náhodných soubojů jsem sice použila cheat vestavěný přímo ve Steam verzi hry, ale hra je umožňuje vypnout i bez cheatu po pár úvodních hodinách příběhu, tedy mohou být moje zážitky ze hry relevantní i pro běžnou hru.

Kdo hru vůbec nezná musí být zákonitě ohromen nádherně vykreslenou atmosférou futuristické školy pro speciální vojáky Seed podpořenou již tradičně nádhernou hudbou. Opravdu jsem se při procházení chodeb zahrady Balamb cítila jako na reálné univerzitě a při plnění misí zase jako elitní špion. Vyplníte si pár školních testů, dostanete zpětnou vazbu od lektorky či ředitele a navíc si zahrajete sběratelskou karetní hru Triple Triad, nejlepší minihru všech dob, se kterou hravě strávíte více času než příběhem a ani vám to nepřijde. Ani Gwent ve Witcherovi 3 na Triple Triad v mých očích nemá. První disk hry je tedy dokonalost sama a ani vypnutí náhodných soubojů nepředstavovalo žádnou větší výzvu, stačilo vše pozorně sbírat a vytáhnout si z nepřátel dostatek základních kouzel, snad jen Bratři v hrobce zapomenutého krále by mohli méně zkušené hráče pozlobit.

Na této hře se mi také hrozně líbí systém summonů, mám z nich pocit opravdových parťáků, nejen lepšího kouzla s delší animačkou. Vlastně bych řekla, že jsou v této hře snad i důležitější než lidské hráčské postavy. Společně s vámi expí, v souboji vám dělají živý štít, poskytují vám cenné dovednosti a vlastně jsou to oni, kdo postavám propůjčují jakékoliv schopnosti. Bez nich by Seed nebyli nic. A právě summoni, zde pojmenováni Guardian Forces, mohou na druhém disku už umět tolik, že se naplno projeví až příliš jednoduché využití junction systému. Takže zatímco akce v příběhu houstne a postavy jdou z krize do krize, tak se topíme v penězích až z příliš častých výplat a naše Guardian Forces mohou levné předměty z obchodů či vyhrané karty začít měnit na mocná kouzla, která jednoduše znásobí sílu postav.

Junction systém tak musím ocenit za nápaditost a jeho kombinatorika je pro mne skoro stejně zábavná jako hrátky s materia systémem ve Final Fantasy VII, ale jakmile do něj proniknete, až příliš snadno dosáhnete přesílených postav, což je jedna z největších a nejčastějších kritik této hry. A vypnutí náhodných soubojů na tom víceméně nic nemění, díky level scalingu bude výsledek v midgame fázi hry téměř totožný jako s přeexpenou partou.

Po naprosto epickém finále druhého disku (i technicky mi přijde, že nic podobného jsem na PS1 neviděla) se dostáváme na disk třetí, kde se bohužel můj náhled na příběh Final Fantasy VIII láme. Všechno, co se týče zahrady Balamb a Seedů úplně hltám, zajímá mne každá vedlejší postava, každý detail. Na basketbalovém hřišti odhalený příběh hráčských postav je však za mne naprosto nezvládnutý a z jakékoliv návaznosti na něj na třetím disku se mi chce blinkat. Ale i zbytek příběhu v poslední třetině hry nemá takovou sílu a bez skvělé fanouškovské teorie Rinoa is Ultimecia, kterou plně podporuji, bych musela strhnout tak 10% z hodnocení. Navštívené lokace jsou však parádní a pro futuristický setting hry jsou doslova třešničkou na dortu. Poslední disk je pak jen povedený závěrečný dungeon, který by však neměl představovat hrozbu, pokud jste v "Ragnarok" fázi hry využili její plný potenciál. I přes chybičky nádherná hra.

Dohráno za 51 hodin.

Statistiky na konci hraní:
Všechny Triple Triad karty

Squall lvl 41, 9999 HP (HP +80%, Str +60%, Vit +40%, Spr +40%)
Shiva + Diablos + Cerberus + Bahamut

Quistis lvl 41 , 8947 HP (HP +40%, Str +40%, Spd +40%)
Siren + Carbuncle + Leviathan + Pandemona + Cactuar

Zell lvl 39, 9999 HP (HP +80%, Str +40%, Luck +50%)
Quezacotl + Ifrit + Brothers + Alexander + Doomtrain + Eden

Ostatní cca 9 - 15 lvl, zbraně základní (nijak jsem je neřešila), GF Tonberry nelze bez random encounterů získat. Ultima a Omega Weapon poraženy.

Junction mi nejlíp vycházelo asi nějak takto:
HP: Meteor, STR: Ultima, VIT: Meltdown, MAG: Pain, SPR: Full-Life, SPD: Triple, EVA: Tornado, HIT: Double, LUCK: Aura
ELEMENT-ATK: Nic, ELEMENT-DEF: Flare, Life, Shell, Protect
STATUS-ATK: Sleep/Blind/Silence, STATUS-DEF: Holy, Reflect, Esuna, Death

Pro: Skvělá atmosféra Balamb Garden, hudba, Triple Triad, Guardian Forces

Proti: Nepříliš vybalancovaný (ale zábavný) systém, nepříliš zajímavé hráčské postavy, nezvládnutý závěr příběhu

+22
  • Switch 80
Dlouho se mi nestalo, že bych se do hry nedokázala tak dlouho dostat, jak tomu bylo o osmého dílu Final Fantasy. Moc tomu nepomáhala hlavní postava Whatever Squall (vždy mi v hlavě vyskočila asociace s termínem squall line), který byl lhostejný, uzavřený až arogantní a z jeho odpovědí jsem zpočátku spíše protáčela oči. Squall si prošel naštěstí osobnostním vývojem a ukázalo se, proč je takový a dokázal své chování krásně reflektovat. Avšak to nic nemění na tom, že první dojem nebyl nijak dobrý. Obdobně na tom byl i zbytek postav, které Squalla doprovázely. Zatímco v jiných hrách se nemohu rozhodnout, koho bych chtěla mít v partě, protože mi všichni přijdou zajímaví, tak zde jsem měla problém někoho vybrat. Občas mi jejich dialogy a reakce na sebe nedávaly smysl a nedokázala jsem si nikoho moc oblíbit. Naštěstí pak docela dávalo mít z hlediska příběhu v partě Rinou, takže obsadila jedno volné místo a jako druhého společníka jsem zvolila Quistis. Když už jsem začala těmi postavy, tak o moc lépe na tom ani nebyly ty záporné postavy, kdy u Seifera to vypadalo, že bude hrát větší roli soudě dle úvodní scény hry, ale nakonec se vždy objevil jen jako předskokan před dalším bossem a to bylo vše, kdy bylo možné ho vidět. Stejně tak mi přišlo naprosto škoda, že velice nebyla představena ani Ultimecia. Snad jen, že je kdesi v budoucnosti, kde je zlá a ráda by byla zlá v minulosti i přítomnosti. Příběhové pozadí jí pak vcelku dodává fanouškovská teorie, která by se mi dost líbila, takové řecké drama, kdyby to ovšem byla pravda. Nicméně bez této teorie je pro mě záporná postava zcela nezajímavá.

A příběh je druhá věc, která mě zpočátku moc nevtáhla. Vlastně mě začal bavit a zajímat až tak po třetině hry a byť má některé slabší chvilky a působí trochu zvláštně poslepovaně, tak i přesto jsem byla jsem zvědavá, jak to celé bude pokračovat. Lehkému zmatení z příběhu moc nepomohly snové sekvence, ale zase na druhou stranu to bylo zajímavé oživení hry a také jsem se těšila na to, jak se to celé spojí dohromady. Celý příběhový závěr se mi líbil už hodně, zvlášť ta myšlenka, že konec hry je v podstatě jejím začátkem. Když už jsem u příběhu, tak musím zmínit naprosto skvělé a vtahující filmečky, které tomu celému dodávaly nový rozměr a měla jsem z toho pocit, že jsem součástí něčeho opravdu velkého. Zvlášť sekvence ve vesmíru byly udělány skvěle (i když mi zase tak moc nezapadaly do hry). Podobně jako v sedmém dílu, tak i zde jsem se mohla podívat na různá místa po celé mapě a třeba město Esthar bylo dech beroucí a skvěle to dokreslovalo sci-fi vyznění osmičky. Krásná změna po těch pouštích na druhém kontinentu.

Soubojový systém využíval tzv. junction systém, který se zdál zpočátku docela složitý, ale nakonec jsem si na něho zvykla a začala využívat výhody, které tento systém nabízel. Skvěle do něho byli zakomponováni summoni (GF), kteří jednak dokázali zlepšit postavě vlastnosti a jednak se sami zapojili do bojů. Co mi přišlo ovšem trochu škoda, tak je to, že systém byl spíše stavěný tak, aby hráč magii nepoužíval tak často, jak by možná rád používal. Často se mi stalo, že jsem raději zvolila útok nebo GF namísto použití magie, protože ta byla napojena (právě přes junction systém) na nějakou moji vlastnost či zdraví a já bych jejím použitím snížila tento bonus, který mi dává. Ovšem bavilo mě si vysávat magii z nepřátel a následně si ji napojit na moji sílu, obranu či životy a zlepšovat tak boje schopnost postav. Stejně tak mě bavilo si vylepšovat GF, aby mi později mohli propůjčit lepší vlastnosti či příkazy, takže jsem na ostrově kaktusů strávila část herní doby. Navíc musím říct ještě ke GF, že vstup Odina na scénu jsem si vždy užila, to se fakt povedlo.

Musím zmínit ještě zábavnou karetní hru Triple Triad, u které jsem zpočátku trávila více času než samotným hraním hry. Bavilo mě vyhrávat raritní karty a hrála jsem s každým, s kým jsem mohla. Samozřejmě idylka netrvala věčně, protože přišlo v platnost pravidlo typu same/plus a další, kdy se mi kolikrát stalo, že z jasné výhry se stala velmi rychle jasná prohra. Toto pravidlo mě tak otrávilo, že jsem se ani neobtěžovala mu porozumět a prostě jsem brala, že dokud neuvidím oznámení, že jsem vyhrála, tak nemám nic jisté. Vyhrát některé karty bylo občas fakt na dlouho, ale nakonec se mi je podařilo sesbírat všechny (s pomocí CC Group samozřejmě). Skvělá minihra.

Stejně jako v předchozím dílu, tak ani tady mě neomrzela hudba, která hrála při soubojích, a další mojí oblíbenou skladbou byla ta, která hrála ve škole. Kolikrát jsem jen stála na místě a poslouchala ty krásné tóny.

Kolikrát jsem byla z osmičky rozmrzelá, nebavila mě hned od počátku a bylo pro mě náročné pokračovat. Ale jsem ráda, že jsem vydržela a nakonec si k tomuto dílu našla cestu a posledních pár hodin dala skoro na jeden zátah. Nakonec mi i ty postavy přirostly k srdci.
+22
  • Switch 75
Hodnotím remasterovanou verzi na Nintendo Switch.

Na rovinu říkám, že s osmičkou to mám jako na horské dráze. Jednou nahoru, jednou dolů, a tak pořád dokola. Po odehrání FFX jsem si myslel, že už asi nenajdu díl, do kterého se budu na začátku tak těžko dostávat, ale FFVIII mělo jiný názor: „Hold my Elixir.“ Přišlo mi, že hra hýří skvělými nápady, ale všechny zůstaly někde na půl cesty k uspokojivé realizaci. A to jsem, prosím pěkně, neměl ani v plánu srovnávat hru s předchozí FFVII, nicméně tak budu muset občas učinit.  

O osmičce jsem toho před rozehráním vlastně moc nevěděl. Měl jsem povědomí o hraní kartiček a z traileru jsem usoudil, že se tam hodně tancuje valčík. Tedy myslím, že to je valčík. Je to valčík? Do tanečních jsem chodil hodně dávno a už tenkrát jsem byl na tanec dřevo. Ale nakonec ve hře toho valčíku zas tak moc nebylo, ostatně tancování obecně taky ne.  

Jedinou okamžitě viditelnou změnou po předchozím díle je stylizace postav, která opustila svoji chibi formu a pustila se do reálnějších proporcí, v remasteru navíc s krásně vyhlazenými modely, které se tentokrát netlučou s prostředím. Proto jsem z celé hry vnímal jakousi náhlou civilnost, danou i okolní navenek moderní futuristickou estetikou. Tentokrát tu máme obří pohyblivé stroje všeho druhu, které nekončí pouze u velkých přepravních lodí. Obrazovky jsou pěkné, propracované a hráč jimi musí opět proběhávat. Jen mi přišlo, že se z těch postav vytratila hravost a nápaditost.
Zajímavým prostředím je hned úvodní lokace Balamb Garden, do níž se hráč bude muset během hry často vracet. Jedna obří budova je zároveň tak trochu městem. Centrální konstrukce je vystavěna do kruhovitého půdorysu, ze kterého se paprsčitě do stran rozlézají důležité prostory jako cvičiště plné monster, miniaturní podfinancovaná nemocnice se dvěma lůžky, studentské koleje, kavárna, parkoviště nebo dokonce knihovna. Účel rozestavěného pódia jsem po celou dobu hry zcela nepochopil. A protože Balamb Garden je zároveň jedna velká škola pro elitní vojáky SeeD, nesmí chybět ani třídy pro psaní písemných testů… cože? Kromě toho je docela vtipné, že za celou hru jsem se nedozvěděl, co ono slovo SeeD vlastně znamená a vzhledem k událostem v závěru ani nevím, kdo ho vymyslel. Není divu, že se hlavní záporačka tak vehementně snaží vyslýchat své vězně na mučidlech: „Tell me what SeeD is!“ Předpokládám tedy, že je to jen slovní metafora semínek pro zahradu Balamb Garden.  

Teď něco o příběhu, když už jsem ho nakousl. Hlavní hrdina, sedmnáctiletý Squall, již nechal pubertu za sebou a stává se elitním mužem. Vlastně elitním vojákem. Téměř. Protože hned v úvodu hry si s jeho rivalem udělají navzájem pokrevní pouto ve formě červené jizvy přes půlku obličeje, a po celou hru nikdy nikoho dalšího nezajímá, jak Squall k té jizvě přišel a ta jizva prostě žádný význam nemá. Přesto se stává vlhkým snem každé dívčí postavy, což mě vzhledem k jeho asociální nátuře lehce překvapuje (u mě to totiž nikdy moc nefungovalo, ale možná je to právě tou absencí jizvy na mém obličeji). Ať je to jakkoli, Squall se brzy bude muset vydat do světa a během první půlky hry zverbuje do party pár členů. Takže se přidá jeho zainteresovaná lektorka Quistis, potrhlá teenka Selphie, potrhlý teenek Zell, psomilka Rinoa a ostrostřelec Irvine, který zabije kde co, ale pak nedokáže vystřelit, když o něco jde. No a pak je tu řada vedlejších důležitých postav. Za některé z nich se taky občas hraje, ale vlastně by se nic moc nestalo, kdyby se za ně nehrálo – osobně mě za ně moc nebavilo hrát, ale na druhou stranu z hlediska příběhu jsou právě ty vedlejší postavy to nejlepší, co tuhle hru potkalo.
Mimochodem, hlavní záporačka, čarodějka Ultimecia, mě skrze jakoukoli absenci motivů naprosto zklamala. Vlastně jsem se o ní nedozvěděl nic jiného, než že tam tak nějak je anebo zase není. Tento kontrast ve vývoji záporných postav mi po té nedávno odehrané FFVII nejde vůbec do hlavy. Že by tvůrci museli hru tak moc uspěchat a zaříznout předčasně? Abych pravdu řekl, tak ani z ostatních hlavních postav nejsem nijak na větvi. Pokud by šlo jen o příběh, tak by mi v partě stačil jen Squall a Rinoa a všichni ostatní jsou tak nějak nadbyteční. Já vím, v jednu chvíli se mi hra snažila vysvětlit, jak to s nimi všemi bylo, ale působilo to na mě strašlivě lacině. Kvůli spoilerům to nebudu víc rozebírat, ale prostě chtělo by to něco víc. Ve hře jsem strávil kolem 85 hodin a už teď zjišťuju, že mimo hlavní dvojici začínám zapomínat ostatní postavy v partě. Příběh se tedy v mojí hlavě omezil pouze na jednoduchou přímočarou love story, které bohužel chybí jakékoliv silnější momenty (mimo jednu světlou výjimku), jako je třeba ona romantická scéna v FFX. A že těch vhodných příležitostí bylo víc, ale prostě ne a ne. Nic to však nemění na faktu, že hlavní dívčí postavu jsem si oblíbil nejvíce. Dejte mi ji do party a budu spokojený.  

Dobře, hru určitě zachraňuje gameplay, říkáte si. Ano, ale vlastně také ne. Totiž jak se to vezme. Buď se vám to bude líbit, anebo vás to kompletně odradí. Já v tom byl jak na houpačce. Nejdřív jsem se do toho bitevního systému dostával opravdu hodně dlouho. Poměrně chytrý systém s přiřazováním kouzel jednotlivým atributům postav je v prvé řadě závislý na schopnostech GF (Game Freak. Teda vlastně pardon - Guardian Force). GF jsou summoni, na nichž to celé tak nějak stojí nebo padá, protože když postava nemá GF, tak nedokáže mimo základního útoku vůbec nic, dokonce ani použít předmět v inventáři. Každý GF má pak trochu jiné předpoklady a jiné ability, které se může naučit, a hráč ho také leveluje spolu s postavami. GF se může libovolně přesouvat z postavy na postavu. Pakliže se postavě ve hře tímto způsobem odemkne patřičný set konkrétních atributů, může k nim poté přiřazovat kouzla (proces zvaný junction), a tím pádem tyto atributy dále posilovat. Kouzla bere postava z vlastního repertoáru, ale ty se tam nedostanou jako v jiných hrách tím způsobem, že se je postava automaticky naučí na nějakém levelu nebo naučením skrze svitek. Ne, každá postava si musí každé kouzlo poctivě nafarmit pomalým vysáváním z nějakého monstra. Pochopitelně jsem jich chtěl mít co nejvíc na max – tedy 100 ks od každého vysátého kouzla. Toto vysávání kouzel se mi docela rychle omrzelo, protože je třeba vysávat po malých douškách několik minut a nechat do sebe zatím kopat, pokud se nerozhodnete monstrum nějak znehybnit. Každá potvora disponuje nějakou jinou skladbou útoků/kouzel, takže většinu hry ze sebe jenom děláte vysavač. Po dosažení hodnoty 100 by měl tedy přiřazený atribut výrazně zesílit, ale zároveň kouzlo nechcete nějak moc používat, aby síla atributu nijak moc neochabla, a pokud přece jen ochabne, tak zase musíte někde něco nasát. A hádejte co, všechna užitečná kouzla jsem si chtěl nastřádat na závěrečnou část hry, abych naběhl na všechny bosse se vší parádou – jen abych následně zjistil, že jsou prakticky na všechno imunní.  

Ve hře navíc funguje level scaling a protože jsem blbec, tak jsem si před finále hry hlavní trojici vylevlil až na level 100, a tím pádem boss i superboss měli neuvěřitelně ohromné množství HP a souboje s nimi trvaly celou věčnost (v případě Ultimy o něco déle, v případě Omegy ještě déle, pokud do toho počítám všechny pokusy – a to jsem si myslel, že s Yiazmatem to bylo peklíčko). Takže nakonec jsem nejvíc používal kouzlo Meltdown, které jsem měl jen v omezeném množství, aura stony, holy wars a hero, na což zase padly některé moje unikátní karty (protože ze všech předmětů, kouzel i karet můžete dále přeměňovat konkrétní zdroje zase na jiné zdroje).  

To všechno bych ještě zkousl, ale hru jsem si ztížil vlastní blbostí ohledně správy bojového inventáře, což se také ukázalo být mojí slabinou. Během soubojů jsem potřeboval mít vše podstatné hned při ruce, protože ATB systém s Wait příkazem zcela nefunguje (všiml jsem si toho už i u sedmičky)... nebo možná funguje jinak, než bych si představoval. Protivník stále útočí, zatímco já jsem se sotva rozhodl použít konkrétní kouzlo/předmět, ale hra mi už nedává čas ho najít v té změti položek, a to ani nemluvím o dalších dvou postavách na bojišti. Takže kolikrát jsem ležel na lopatkách dřív, než jsem vůbec stihl vybrat útok. Částečně to řešilo vyvolávání summonů GF, u nichž trvalo déle, než něco začali dělat, takže jsem mezitím stíhal řešit i ostatní dvě postavy. Nicméně hlavně v začátku byli GF silnější než moje běžné útoky - a pozdější nutnost probírat se změtí přibývajících kouzel mě taky zrovna moc nepřesvědčilo, abych používal něco jiného než GF, takže jsem většinu hry jen spamoval jednoho GF za druhým a až na několik silnějších bossů jsem takto prošel bez problému celou hru. Taktika u superbosse však spočívala především v tom naučit se během těch několika pokusů, kde co mám v bojovém inventáři, a pak rychle reagovat. Někdy v tom byl i kus štěstí.
Edit: Správu inventáře jsem tedy během hry nevychytal, ale dodatečně děkuji Peach za upozornění, že to jde a že jsem jen tu možnost neviděl!

S tím souvisí i technika Limit breaků (silnější útoky vracející se z předchozího dílu), ale většinu herní doby jsem je ani nezahlédl díky GF. Limit breaky se totiž snáze aktivují, pokud postavě klesá HP a z těch několika, co jsem používal cca v druhé půlce hry, mi přišel užitečný jenom jeden s konkrétním zakončením u Squalla, Rinoin multifunkční pejsek a destrukce vesmíru od Quistis. Tyto Limit breaky se postavy naučí nalezeným předmětem ve hře, takže jsem se musel hodně snažit, abych našel vše, co hra nabízí, a nic nepřeskakoval. Podobně je třeba obdržet materiál na vycraftění ultimátních zbraní.  

Asi nejzábavnějším aspektem jsou tedy přebíjecí sběratelské kartičky, i když je to zase tak napůl. Především se musíte hodně snažit, abyste je získali všechny pobíháním na různá místa po světě (což je v pořádku, ale na konci jsem zjistil, že jdou získat všechny na jednom místě v jeden moment). Do samotné hry proniknete celkem rychle, jenom na začátku pochopitelně chybí lepší karty, takže může trvat déle něco nasbírat. Ale když už si najdete svoje užitečné karty a taktiku a vyhrajete různé další karty z kartičkových soubojů, tak třeba v jednu chvíli se najednou zaseknete kvůli nějakým nesmyslným pravidlům, například Random v kombinaci s Plus, což je na zabití. Random vám rozdá karty náhodně z celého balíku a Plus doteď nevím, co má vlastně dělat, kromě toho, že mi náhodně, ale pravidelně bere skoro všechny karty ve prospěch soupeře. Takže ve výsledku se naučíte v pohodě vyhrávat a hra se stává jednoduchou, jen abyste pak půl dne trávili snahou vyhrát konkrétní kartu od nějakého nýmanda, ale přitom vás to jen vyfrustruje, jak to pořád nejde kvůli hloupým pravidlům s prvkem štěstí (spíše s prvkem smůly). Pravidla se totiž mění různě v závislosti na regionu a na konkrétních NPC. Sranda byla nahánět Queen of cards do Dolletu, abych získal jiné unikátní karty. Nakonec jsem tedy vyzískal všechny, ale karetní hra je v tomto strašně nevyvážená a po získání karet už jsem ani neměl chuť hrát kartičky dál. Škoda, přitom nápad není úplně špatný, ale holt jsou jiné hry, kde mě to s kartičkami bavilo o moc víc. Nicméně jedinečný, praktický přínos kartiček spočívá hlavně v tom, že se dají přeměnit na opravdu užitečné předměty, což jediné mě zachránilo v závěrečné lokaci a za toto rozhodně přidávám body.  

Aby se Squall udržel nad vodou, je třeba zároveň s růstem jeho úrovní projít písemnými testy (dohromady 30 testů), za něž dostává pravidelný měsíční žold závislý na jejich splněném počtu. Ovšem nikdo mi neřekl, že toto musím podstoupit v menu pod tutoriálem (nebo jsem si té informace nevšiml, co já vím), takže cca polovinu hry jsem živořil na hranici chudoby. Co se týče hudebního podkresu, v mnoha lokacích znějí příjemné skladby, ale celkově mi chybělo něco opravdu ikonického, protože si nedokážu žádnou melodii vybavit. Určitě se však jedná o zdařilý soundtrack.  

Takže tolik asi k tomu hlavnímu.
Po opuštění základny se Squall rozběhne do světa po mapce, navštíví spoustu dalších míst, svede řadu bitev a postupně se propracuje k lepší mobilitě. Opět je tu přítomna tristní nemožnost pohybovat kamerou na mapě, díky čemuž jsem několikrát hloupě zabloudil. A taky bych zrušil otravný most přes oceán v půlce mapy. Kdo tohle vymýšlel, nevím.
Během hry je nutno dělat řadu odboček a plnění vedlejších úkolů, zejména pokud se hráč rozhodne najít a splnit všechno potřebné i nepotřebné. Chocobové mi tu v jejich vynuceném cameu docela lezli na nervy, naopak Shumi vesnice s hledáním sochaře byla celkem fajn a jsou to sympatičtí lidičkové.
K již zmíněnému příběhu mě napadla ještě jedna promarněná příležitost, která se vůbec neřešila – a sice Squallovi rodiče. Nebudu prozrazovat více, ale myslím si, že pár vět navíc k tomu by ničemu neuškodilo, když už se ve hře tolik mluví o všem možném.
Zajímavé je, že když si odmyslím těch několik zásadních nedomyšleností, tak mě hra celkem bavila i přes svou utahanost v poslední třetině hry (to jako mysleli vážně ten řetěz bossfightů?). U kormidla mě držel hlavně příběh, který mi toho ve výsledku tedy moc neobjasnil, především co se týče Ultimecie, ale aspoň poskytl nějaký ten úsměv v závěru a určitě musím pochválit famózní animace a občasné oživení gameplaye typu rubačka na laně ve vzduchu nebo konverzace o prstýnku, zatímco probíhá útok nepřátelské armády.
Tak jako tak jsem rád, že jsem si FFVIII zahrál, ale úplně nevidím další důvod se k ní vrátit. Vlastně jsem z ní trochu vyšťavený a celkově ten svět, postavy a zaměření hry mi tentokrát také úplně nesedlo.  

Herní výzva 2023 - 1. Dohraj hru, ve které se nachází hraní karet, ale není hlavní náplní hry (hardcore)    

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 85+ hodin
Hlavní trio level 100
Všechny ultimátní zbraně
Všechny kartičky
Všechny písemné testy
Všechny GF
Ultima, Omega šlus 

Pro: Animace; variabilita GF; hudba; kartičky; Rinoa.

Proti: Řazení v inventáři; bojový systém; vysavač; postavy; záporačka; příběh.

+15
  • PC 90
Moje prvé stretnutie so sériou Final Fantasy a jrpg ako takým. Preto možno treba brať s rezervou moje dojmy pretrvávajúce i po rokoch od dohrania.

Je jasné, že sa opäť jedná o strašne prekombinovaný svet, kde sú sci-fi, fantasy, Rakúsko 18.-19. storočia, post-apo a iné prvky zmiešané dokopy a ako sa príbeh rozvíja tak zrazu všetko súvisí so všetkým a postavy sú taktiež niečím (či už minulosťou, schopnosťami, budúcnosťou atď...) navzájom poprepájané ako v telenovele. Tam kde by sa však ponúkal výraz "zlepenec", sa viac hodí výraz "pestrý koktejl". Tento mix totiž funguje. Samozrejme, je v tom kopec gýču a predimenzovanosti (zbrane, nepriatelia, scény), ale myslím si, že práve to je to, čo od takýchto hier čakáme. A baví to, rozhodne to baví.

Práve ôsmy diel je svojim štýlom mierený viac na západné publikum (= menej farebných účesov, extrémnych povahových čŕt a vizuálnych prvkov) a možno práve preto je pre svoju relatívnu striedmosť aj najvhodnejším vstupom do sveta jRPG. Oproti predošlým dielom sú navyše jednotlivé postavy oveľa väčšie (izometrický pohľad vo FF VI a VII mi pripomínal Pokémon) a celková štylizácia obrazu a gameplayu mi pripomínala viac adventúry než RPG - konkrétne The Longest Journey.

Aby som bol ale o hre konkrétnejší - príbeh ponúka množstvo zvratov a mnohokrát sa vetví v niekoľkých líniách, čo je taktiež výrazný plus v rámci pestrosti. Zároveň nemožno čakať nejaké nelinéárne RPG, pre silné zameranie na príbeh, čo je v tomto prípade dobre. Hoci je mnohokrát možnosť cestovať po svete, sidequesty možno spočítať na prstoch jednej ruky. Prostredia sa príjemné obmieňajú a zároveň sú aj dobre vymyslené (niekedy originálne, niekedy vhodne zvolené klišé), rovnako ako v prípade postáv, kde si myslím, že znakom kvalitnej tvorby je fakt, že ich hráč bude mať rád alebo neznášať - nič medzi tým.

Za jediné výrazné mínus som považoval boje, ktoré po čase začali byť pre neúmerne množstvo otravné a stereotypné, zvlášť pre fakt, že povolávanie bytostí Guardian Force malo nepreskočiteľnú animáciu pri každom útočení.

Samostatné spomenutie si rozhodne zaslúži hudba známeho skladateľa menom Nobuo Uematsu, napr. skladba The Oath či Find Your Way. Určite doporučujem orchestrálnu kolekciu z FF8 pod menom Fithos Lusec Wecos Vinosec.

Pro: herný svet, príbeh s množstvom zvratov, atmosféra, hudba, dĺžka

Proti: stereotypnosť bojov

+14
  • PC 50
Pět. Přesně tolik pokusů o dohrání osmého dílu dnes už nepříliš oblíbené série jsem učinil. Jenže nedodělanost většiny herních mechanik mi vždy dokončení znemožnila. Jakoby snad už při vymýšlení systémů nebyly jasně viditelné jejich zásadní nedostatky a slabost vůči zneužívání.

V první řadě je tu zajímavý nápad absence many a nutnosti vysávání kouzel z nepřátel pro jejich použití. Naneštěstí lze magii dále vkládat do statistik charakterů. Výsledkem tak stačí si trpělivě nasát 99krát jedno kouzlo a napojit jej např. do maximálního počtu hit pointů. Už v první třetině hry tedy parta disponuje statistikami tvořícími z každé postavy stroj na zabíjení. Další způsob k vítězství skrývají GF. Jednoduše stačí dokola přivolávat summony. Pokud vás baví sledovat pořád stejnou, nepřeskočitelnou, animaci je FFVIII váš splněný sen.

Repetitivní a jednoduché souboje tak může zachránit příběh. Námět není úplně nejhorší a má i své lepší momenty. Jenže dojem z něj kazí otravné postavy. Předně náš hrdina Squall je blb na entou zakončující každou druhou větu slovem „whatever“. Aspoň ale, jako jediný, prochází během děje vývojem. Dále tu máme Squallovu osudovou lásku, jeho mentorku, vtipnou vsuvku, dutohlavou náctiletou holku a sukničkáře-frajírka. Nevzpomínám si, že bych kdy v JRPG zažil otravnější sestavu.

Osmý díl FF naopak boduje ve vynikající hudbě a, ve své době, i špičkovým grafickým provedením. Většina z navštívených míst má jinou atmosféru a celkové posunutí k „realističtějšímu“ fantasy určitě není na škodu.

Vážně jsem se snažil mít FFVIII rád. Několikrát. Jenže nedomyšlenost v mnoha ohledech časem prosakuje stále více na povrch hezkého pozlátka a dává vzniknout jednoznačně nejhoršímu dílu Final Fantasy.

Pro: hudba, technické zpracování

Proti: vlastně vše ostatní

+11 +12 −1