Pět. Přesně tolik pokusů o dohrání osmého dílu dnes už nepříliš oblíbené série jsem učinil. Jenže nedodělanost většiny herních mechanik mi vždy dokončení znemožnila. Jakoby snad už při vymýšlení systémů nebyly jasně viditelné jejich zásadní nedostatky a slabost vůči zneužívání.

V první řadě je tu zajímavý nápad absence many a nutnosti vysávání kouzel z nepřátel pro jejich použití. Naneštěstí lze magii dále vkládat do statistik charakterů. Výsledkem tak stačí si trpělivě nasát 99krát jedno kouzlo a napojit jej např. do maximálního počtu hit pointů. Už v první třetině hry tedy parta disponuje statistikami tvořícími z každé postavy stroj na zabíjení. Další způsob k vítězství skrývají GF. Jednoduše stačí dokola přivolávat summony. Pokud vás baví sledovat pořád stejnou, nepřeskočitelnou, animaci je FFVIII váš splněný sen.

Repetitivní a jednoduché souboje tak může zachránit příběh. Námět není úplně nejhorší a má i své lepší momenty. Jenže dojem z něj kazí otravné postavy. Předně náš hrdina Squall je blb na entou zakončující každou druhou větu slovem „whatever“. Aspoň ale, jako jediný, prochází během děje vývojem. Dále tu máme Squallovu osudovou lásku, jeho mentorku, vtipnou vsuvku, dutohlavou náctiletou holku a sukničkáře-frajírka. Nevzpomínám si, že bych kdy v JRPG zažil otravnější sestavu.

Osmý díl FF naopak boduje ve vynikající hudbě a, ve své době, i špičkovým grafickým provedením. Většina z navštívených míst má jinou atmosféru a celkové posunutí k „realističtějšímu“ fantasy určitě není na škodu.

Vážně jsem se snažil mít FFVIII rád. Několikrát. Jenže nedomyšlenost v mnoha ohledech časem prosakuje stále více na povrch hezkého pozlátka a dává vzniknout jednoznačně nejhoršímu dílu Final Fantasy.