Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

« Novější Starší »

Kingdom Hearts III

  • PS4 90
Třetí (ve skutečnosti asi desátý) díl mé nejoblíbenější série se hodnotí složitě. Pro miliony fanoušků se jedná o emotivní vyvrcholení 17 let trvající série. Ostatní nebudou mít šanci orientovat se v desítkách postav a jejich všemožných alter-eg. Během své historie se totiž Kingdom Hearts stalo synonymem komplikovaného příběhu. Nenechte se zmást dětským vzezřením. Na poli videoher budete asi těžko hledat propletenější zápletku. Nemá smysl příběh hodnotit, protože ten se musí prožít, nikoliv přečíst.

Poprvé bylo KH III ohlášeno v roce 2013. Dlouhý vývoj se podepsal hned na několika aspektech. Překvapivě hra vypadá k světu a hry už opravdu dospěly do fáze, kdy se dají zaměnit s animovanými filmy. Udržení vizuálního stylu předešlých dílů je také jednoznačné plus. Především efekty jsou naprosto úžasné a sesílání nejmocnějších kouzel vyvolá plejádu barev lahodících oku. Negativně se pak projevuje v zastaralých mechanikách. Cestou se na vás, ze vzduchu, vynoří skupinka nepřátel. Potom druhá a občas i třetí. Zničíte je a jdete dál. Souboje jsou proložené několika minihrami, které je činí snesitelnějšími, nicméně už to chce příště změnu. Stejně tak stavba Gummi lodě a poletování vesmírem, ač značně lepší než ve dvojce, pořád působí jako nepotřebná nástavba.

Chytře poskládané jsou jednotlivé světy, takže zasněžený Arendelle následují tropičtí Piráti z Karibiku a ty zase metropolitní San Fransokyo. Každý z nich má nějakou vlastní vychytávku. V Toy Story můžete nasednout do mecha, v Karibiku dostanete vlastní loď, kterou brouzdáte mořem, objevujete ostrovy s poklady či případně svádíte námořní bitvy. Žádný z nich není přehnaně rozlehlý a nestačí se omrzet.

Další extrémně důležitou složkou hry je ozvučení. Hudbu složila dvorní skladatelka série Yoko Shimomura a zase odvedla nezapomenutelnou práci. Podobně kvalitní jsou hlasy, kde většinu hlavních postav mluví známí herci, i když ta největší Disney jména se na hře, bohužel, nepodílela.

Jako celek je Kingdom Hearts III magnum opus Tetsua Nomury. Závěr navíc dává jasně najevo, že tahle cesta ještě nekončí a už teď je další díl téhle nenapodobitelné ságy mojí nejočekávanější hrou.
+15+15 / 0

The Warriors

  • PS4 40
Představte si partu těch nejnesympatičtějších pošuků. Vynásobte jí devíti. Teď ještě jednou dvaceti. Výsledkem se stane uskupení postav z The Warriors. Možná je to dáno „kulturou“ gangů, ale větší debily jsem snad ve hře ještě nezažil. Rockstar vždycky dělal morálně pohnuté protagonisty, ale CJ a ostatní mají alespoň nějakou minimální motivaci k činům, jež konali. Hrdinové téhle mlátičky jsou hajzlové, protože proto. Čekáte-li snad nějaké jejich backstory, tak se ani neobtěžujte. Warriors jsou prostě strašně drsní, okrádají civily, vykrádají auta, ničí výlohy obchodů nebo si prostě dávají přes držku s ostatními stejně drsnými gangy.

Právě jejich konkurenti všemu nasazují korunu. Máme tu frajery s baseballkama, týpky ve fialovejch kloboucích, v pruhovanejch tičkách, jinak pruhovanejch tričkách a (mimo mnoho dalších) dokonce se objeví i mimové. Společným rysem je to, že na svých nejvyšších pozicích mají ty největší trapáky. Absurditu všeho podtrhává, jak vážně se hra snaží působit. Být zasazení myšleno s nadsázkou a humorem, tak bych tolik přísný nebyl.

Fajn, výše uvedené by se snad dalo odpustit, kdyby samotná hratelnost stála za to. Jenže, jak jistě tušíte, i v této kategorii to poněkud skřípe. Předně tu máme věčné trápení her z pohledu třetí osoby, kameru. Přísahám, že je schválně naprogramovaná, tak aby se natočila přesně tím směrem, který se hráči nejméně hodí. Třeba se zaměříte na konkrétního neřáda a kamera se začne dívat na vaši postavu. V soubojích s bossy je zase pohled na bojiště fixní, a kupodivu, ještě horší. Často tak pobíháte dokola po aréně, protože nejste schopni trefit soupeře, jelikož úhel pohledu znemožňuje přesný odhad vzdálenosti.

Herní náplň se skládá převážně z bojů. Sesype se na vás přesila a vy, společně s parťáky (čti neschopnou AI) dostáváte pomalu nakládačku. Když se konečně zvednete ze země budete kolem sebe mlátit hlava nehlava (já třeba většinou omylem sejmul i své kamarády) třemi možnými útoky. Můžete vzít i cihlu a hodit ji, tedy pokud náhodou stihnete zamířit nemožně citlivým ovládáním.

Zbytek hry se plní vedlejší aktivity (vykrádání obchodů, sprejování zdí aj.). Všechno skrz nějakou přiblblou minihru podobnou těm z GTA (tedy jednou zkusíte a dost). Tím si vyděláte peníze na drogy (doplňují zdraví) a spreje (sprejují...). Bohužel je mezi Válečníky asi rozšířena kleptomanie, poněvadž všechny vydělané peníze po každé splněné misi někam zmizí a vy tak jste nuceni kolečko miniher absolvovat znovu.

Pokud vám to snad z předešlého textu nedošlo, tak se téhle hře vyhněte obloukem. Jedná se o další z mnoha odporných pokusů vydělat na filmové licenci.
+11+11 / 0

Chrono Trigger

  • PC 90
Chrono Trigger patří nepochybně mezi největší legendy japonských RPG. To ale ještě nemusí znamenat, že i dnes má šanci současné hráče oslovit. Po, až neuvěřitelných, 24 letech od prvního vydání se nicméně ukazuje nadčasovost tohoto díla.

Prvním překvapením se mi stala nevídaná plynulost hry. Po stránce příběhové i hratelností nemá Chrono Trigger jistou utahanost spojenou s žánrem. Přechody z boje do průzkumu prostředí jsou bez přerušení, jednotlivé dungeony nejsou nijak rozlehlé a ztratit se v nich také nedá. I samotné střety jsou, nutno uznat i díky své jednoduchosti, většinou otázkou několika vteřin.

Zabaleno je vše do krásné pixel artové grafiky. Především postavy, ať už hrdinové nebo nepřátelé, mají neuvěřitelnou paletu výrazů a přetékají emocemi. Prostředí je dělané se smyslem pro detail a vůbec je vidět talent stojící za hrou. Pod hudbou jsou podepsání dva velikáni žánru (Uematsu a Mitsuda) a je to sakra znát. Hravé melodie vás budou provázet po celou dobu hraní a zaručuje, že některé jen tak nezapomenete.

Kdybych měl najít nedostatky, tak mě napadají asi jenom dva. Občas není úplně jasné, kam jít a co tam dělat. Podtrženo relativní otevřeností světa a absencí jakýchkoli ukazatelů, byť třeba jen názvů lokací na mapě, se nevyhnete nejasnosti dalšího postupu. Stejně tak mi trochu vadil lineární vývoj postav. Získáváte expy i body sloužící k učení schopností. Ovšem vše probíhá zcela lineárně. Nemůžete si vybrat jakým směrem se vydat ani nijak jinak ovlivnit naučené schopnosti. Aspoň částečně tenhle problém vynahrazuje rozličnost jednotlivých bojovníků.

Příběh už v dnešní době nijak nepřekvapí. Oslovit však dokáže, obsahuje nejednu povedenou pasáž a pár více méně nečekaných zvratů. Jako takový se ale určitě nedokáže vyrovnat třeba Final Fantasy VII nebo Xenogears.

Nedivím se, že Chrono Trigger je zapsán zlatým písmem v historii videoher. Jedná se totiž o jednu z těch mála her, které by si měl za svůj život zkusit zahrát každý hráč.
+23+23 / 0

The Evil Within 2

  • PS4 80
Začnu tím, co pro mě udělalo z The Evil Within 2 nezapomenutelnou hru. Ozvučení. Ani ne tolik hudba, jako spíš strašlivé pazvuky vycházející ze zmutovaných obyvatel Union. Vždycky, když jsem je ve sluchátkách slyšel, tak mi přebíhal mráz po zádech.

Atmosféra je podobná prvnímu dílu, takže zase výborná. Novinkou je (v pár kapitolách) lehce otevřené prostředí, respektive možnost jeho průzkumu a plnění vedlejších aktivit hře hodně přidává. Doufám, že případný třetí díl v nastoleném trendu bude pokračovat. Stejně příběh už dává jakýsi zvrácený smysl, snad jen výměna záporáka zhruba v polovině děje, kdy docela sympatického vraždícího maniaka vystřídá další tuctový „Já chci být Bůh“ ubožák, mi přišla poněkud zbytečná.

Nepoučen prvním dílem jsem si zvolil vyšší Nightmare obtížnost a v podstatě žádný úsek jsem neudělal napoprvé. Ne snad, že bych byl jelito já, ale náš zkušený detektiv Sebastien jakoby šel neustále smrti vstříc. Sprint zvládne zhruba tak pětivteřinový, zásahy vydrží průměrně dva a neumí za sebou zavírat dveře. Vzhledem k naprostému nedostatku munice je klíčový stealth. Ten funguje tak napůl. Proměněnce chytají asi neustálé křeče, poněvadž se neustále otáčí a někteří nejdou ani zabít na první dobrou.

Stejně tak kamera je zase nalepená za ramenem našeho hrdiny a zamíření zbraní má šílený zoom. Ve výsledku tak jsou střelné zbraně účinné zhruba ve vzdálenosti 2 až 4 metry. Blíže nestihnete zamířit a dále stejně nic netrefíte.Nůž má dosah 30cm a hodí se tak možná na rozbíjení beden. Všechno tohle nicméně nutí hráče k zamyšlení, které schopnosti a zbraně vylepšit. A že většina vylepšení je pořádně znát. Ke konci hry jsem používal obyčejnou pistoli, protože maximálně vylepšená dokázala na jeden výstřel kdečemu kdeco ustřelit.

Graficky se jedná spíš o podprůměr a chvílemi jsem se musel přesvědčit, že se nejedná o hru na minulou generaci hardwaru. Všechno zachraňuje ale skvělý design nepřátel i světa. V porovnání s prvním dílem se už (tak moc) nebrodíte vnitřnostmi a některé úseky jsou vyloženě parádní. Jiné zase hodně blbé (aneb zdravím šedé chodby).

Shinji Mikami si pořád jede své. Druhý Evil Within si polepšil v porovnání s jedničkou snad ve všem a zároveň si dokázal zachovat trochu retro pocit s neohrabaným ovládáním. Vůbec bych se nezlobil, kdyby udělal další pokračování.
+17+17 / 0

Detroit: Become Human

  • PS4 80
Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.
+20+20 / 0

Red Dead Redemption 2

  • PS4 90
Hned od prvního spuštění vám bude jasné, že RDR2 je výjimečná hra. Vlastně už před ním, protože si během čekání na stažení/instalaci okoušete nehty až do masa. Ale, vřele doporučuji, nečiňte tak. Budete pak mít problém tenhle klenot hrát. Rockstar totiž znovu posunul hranici možného a vytvořil titul, který otřásá (nejen) herním průmyslem.

Úvodní přestřelka ve sněhu vizuálně předčí většinu konkurence. Pozdější pláně i pouště se také nenechávají zahanbit a jako celek, hlavně díky nevídanému množství detailů úplně všeho, působí velice přitažlivě. I ostatní technické aspekty, třeba hudba a namluvení, poukazují na neskutečné množství práce, které se musí za celou hrou ukrývat.

Něco podobného si přečtete skoro všude, takže se zaměřím na ty horší věci. Předně se jedná o neintuitivní ovládání vyplývající z velkého množství možností. Každopádně, i přes dobrých 20 let hraní na gamepadu, mi přidávalo vrásky, jako snad ještě nikdy. Kolikrát jsem místo sebrání nějaké věci omylem nějakému, poblíž zrovna postávajícímu, ubožákovi jednu ubalil.

Stejně tak celkové tempo hry je na moderní AAA produkci hodně pomalé. Dostat se z jednoho konce mapy na druhý trvá na koni poměrně dlouho. Stejně tak Arthur unese dost málo věcí a lov se tím pádem postupně stává docela otrava, ač se dá několika způsoby urychlit. Nejnudnější složkou hry je nicméně rybaření. Naštěstí nepovinné.

Velké množství zbraní je jaksi k ničemu, když se od sebe liší jenom minimálně. Celou hru by se jistě dalo projít se základní výbavou. Jejich úprava je taky položka spíš úsměvná a snad jenom změna barvy a přidání rytin má aspoň vzhledovou váhu. Být zbraní třetina, tak tím RDR2 nijak nezchudne. Podobně jejich přehazování na koni a v některých misích jsem nikdy nepochopil.

Příběhu trvá hodně dlouho, než se rozjede a ze začátku mě, jako nehráče prvního dílu, dost nebavil. Pravda, postupně nabírá na obrátkách a závěr je vynikající. Snad jenom je děj až moc utahaný a nedivil bych se, kdybych i po 70 hodinách půlku věcí vůbec neviděl/neudělal.

Podivně nefunguje honor systém, kdy někde v pustině oberete rozežranou mrtvolu o cennosti a hned se dozvíte, jak jste špatný člověk. Ruku si s ním může podat i Wanted prvek. Běda vám, jak si před někým uprdnete. Pošle na vás všechny policisty v okruhu několika kilometrů.

Ve většině her se nad takovými záležitostmi člověk ani nepozastaví, jenomže vzhledem k propracovanosti RDR2 bijí do očí. Nic se ale nemění na tom, že se jedná o (podobně jako třeba u Witcher 3 a Last of Us) must play novodobou hru pro naprostou většinu hráčů.
+22+22 / 0

Oxenfree

  • PC 70
Adventura Oxenfree se ani nesnaží předstírat, že by snad mohla mít nějaké ambice. Všechno, co v ní uvidíte a uslyšíte vám bude vždy připomínat, že se jedná o tuctovou horor/thriller duchařinu, kde hrstka, nijak zvlášť zajímavých, teenagerů zůstane uvězněna na tajemném ostrově.

Na tom není nic špatného, jelikož se v uchopeném tématu neplácá, jak to mívá poslední dobou mnoho her ve zvyku. Díky absenci hádanek nehrozí záseky a zádrhely. Snad jen často zbytečně ladná chůze hlavní hrdinky, obzvláště v pozdějších fázích, jaksi neodpovídá vážnosti situace, ve které se nachází. Stejně tak ladění správných rádio frekvencí a (nepovinné) hledání dopisů zbytečně natahuje asi čtyřhodinovou herní dobu.

Rozhodnutí hráče mají vliv, ač žádné zásadní větvení děje se nekoná. Stejně tak zakončení působí přesně tak pitomě, jak můžeme od daného tématu očekávat. Vizuál, nicméně, není vůbec špatný, pominu-li fotografie, které kreslil žák, odhadem, ze sedmé třídy. Nejkvalitnější složkou hry je bezesporu dabing. Postavy zní věrohodně a vůbec celková kvalita namluvení je špičková. Stejně tak hudba svou práci odvádí.

Celkově je Oxenfree pohodová jednohubka na jeden propršený víkend. Vyzkoušením rozhodně neprohloupíte.
+12+12 / 0

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PC 70
Singleplaeyrová část online Gwentu má co nabídnout. Třeba pěkný příběh, zajímavé postavy, hezký vizuál a několik důležitých rozhodnutí. Stejně tak dokáže být Thronebreaker utahaný a k závěru občas i otravný. Jakoby snad pánové z CD Projektu chvílemi ani nepřemýšleli. Proč nemůžu použít auto-read u VN částí? Proč je nemůžu přeskočit pomocí ctrl? Proč se Meve po mapě pohybuje tak pomalu? Proč musím pro provedení každého příkazu držet tři vteřiny pravé myšítko? Proč je ta hra tak nemožně lehká, snad vyjma úplně posledního souboje, kdy má boss až nespravedlivě silné karty?

Vůbec obtížnost je asi největším kamenem úrazu. Za celou hru (na nejtěžší úroveň) jsem změnil svůj balíček karet jenom dvakrát, a to spíš z nudy, než donucení. Chvílemi mi až bylo hloupé AI skoro líto. Díky zásobám, které mi zůstaly na konci, bych vlastně ani nemusel dobývat zpět své království. Vyšly by totiž na postavení nového. Je vážně škoda, že řadové bitvy časem ztrácejí smysl, ba spíš zdržují.

Přitom „neherní“ části jsou zvládnuté na jedničku. Svým chováním můžete rozčílit někoho ze své skupiny tak moc, až se rozhodne odejít. Většina má navíc i co říct, tudíž rozhovory s nimi baví. Není nouze o několik překvapivých zvratů. Kompletní a povedené namluvení postav je doplněno atmosférickou hudbou. 2D sprity i cut-scény vypadají parádně a někdo si s nimi dal očividně práci.

Stejně tak pochvalu zaslouží karetní puzzly. Většina jich je originálních. Některé dětinsky lehké. Jiné zase dost těžké. Občas možná i trochu o štěstí, ale i to ke hrám patří. Jen zase všechno sráží fakt, že odměny za jejich splnění nepotřebujete. Skoro by bylo lepší se na nějaký postup po mapě vykašlat a udělat z Thronebreakra logickou karetní arkádu s příběhem.

Většinu problémů by šlo jistě příště napravit, takže jestli se někdy dočkáme dalšího Gwentího zaklínačského příběhu, tak budu určitě rád. Thronebreaker mě nicméně, i přes nesporné kvality, spíš zklamal.
+20+20 / 0

Valkyria Revolution

  • PS4 70
Valkyria Revolution má na Metacriticu v tuto chvíli hodnocení 54, respektive 5.9 od hráčů. Vzhledem k běžně používané škále se v podstatě jedná o odpad. Píšu tedy teď opravdu komentář k tak špatné hře? V lecčems možná ano. Pravda nicméně je, jak už to tak bývá, někde trošku jinde.

Předně radši zapomeňte, že existuje nějaká Valkyria Chronicles. Těch pár společných bodů ani nestojí za řeč. Osa i těžiště Revoluce jsou někde zcela jinde. Sbohem dostaly taktické souboje a přišly nové, realtimové. Zpočátku mi přišly otřesné, ale postupem času jsem si zvykl a ke konci se občas i bavil. Ovládáte jednu ze čtyř postav a klasicky si vybíráte jednotlivě prováděné akce. Po každém použití je nutné počkat na doplněné výdrže. Mezi postavami se pak můžete libovolně přepínat, nebo je ponechat na pospas AI, které lze definovat určité chování (používej útoky zblízka, soustřeď se na nejslabšího nepřítele atd.). K dispozici jsou i sekundární zbraně, jako pušky a granáty, s omezeným počtem použití.

Časem dostal soubojový systém náboj, když je nutné ničit nepřátelskou techniku. Nejlepší způsob je nejdříve poškodit třeba stojinou nohu tanku, tím ho donutit spadnout a hurá na řidiče. Stejně tak bossové vyžadují zvláštní taktiku a jen přehršel jejich HP, a s tím spojená zdlouhavost střetů, kazí dojem. Z usmrcených soků padají různě silná kouzla, kterými můžete své zbraně vybavit nebo je použít na jejich vylepšení. Pro použití silných kouzel tak musíte obětovat jiná, aby šla vůbec použít. Problémem je, že postav na výběr máte už od začátku hry poměrně hodně a dropy tomu moc neodpovídají. Vylepšoval jsem tudíž šest charakterů a ostatní používal spíš pro zpestření.

Daleko zajímavější je příběh. Už třeba tím, že většina hratelných postav má spíše vedlejší úlohu a soustředí se na ty ostatní. Vyprávěn je hlavně pomocí (opravdu dlouhých) cutscén povětšinou nízké kvality. Jejich hlavní problém spočívá v tom, že obsahuje plno dialogů, kdy všichni skoro nehnutě stojí a mluví. I přesto stojí děj za pozornost, protože retrospektivní vyprávění, kdy už od začátku víte, jak všechno dopadne, má své nezpochybnitelné kouzlo. Od samotného počátku mě zajímal osud postav.

Technická stránka je, předpokládám, poznamenána vydáním i na Vitu. Počítejte tak s častými (leč krátkými) loading obrazovkami a nijak oslnivou grafikou. Skoro kompletní dabing lze přičíst k dobru a jednoznačně vyzvednout si zaslouží hudba. Přesně takhle by mělo válečné epické drama znít.

Na Valkyria Revolution se dá nalézt hodně chyb a obávám se, že, pro většinu hráčů, zcela nepřekousnutelných. Stejně tak se může ale stát, že zrovna vám hra sedne a uvidíte v ní dost netradičních myšlenek stojících za její dohrání.
+10+10 / 0

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

  • PS4 70
Ni no Kuni II je pokračováním jednoho z nejlepších JRPG na třetím PlayStationu. Že už to musí být zárukou kvality? Ale kdeže.

Předně je až vtipné, jak druhý díl vzal všechno z jedničky a udělal to horším. Třeba souboje jsou teď akčnější, což by samo o sobě nevadilo, kdyby nebyly tak jednoduché. A to jak obtížností, tak komplexností. Postavy nemají žádnou staminu, tudíž můžete pouze mačkat tlačítka pro útok a využít neustávající ofenzívu k domlácení nepřátel. Nulová obtížnost k tomu navíc přímo vybízí. Moje boje probíhaly následovně: první vlétnu mezi monstra, pak použije AoE útok, kterým jich většinu zabiju, a ty dva přeživší už prostě utluču. Svým způsobem to platí i na většinu bossů. Doporučuji tak určitě začít na jednu z vyšších obtížností (ty byly dopatchovány až nějakou dobu po vydání).

Další negativum je příběh. První díl nabízel osobní drama malého kluka, hledajícího zoufale způsob, jak zachránit svou matku. Dvojka nám představuje cestu mladého krále Evana toužícího po postavení království, kde všichni můžou žít šťastně až na věky věků. A mě to bylo šumák. Z hlavních postav (krom ústřední dvojice) si každá užije svou kapitolu a potom už se jenom vezou dál s příběhem. O nějakém vývoji nemůže být ani řeč.

Vyzdvihnout lze především čarokrásnou kreslenou grafiku plnou nádherných efektů. Vyplacena je ovšem šetřením na všem ostatním. Namluveno je asi ubohých 10 % dialogů, postaví se proti vám tak šest druhů nepřátel se stejnými útoky, pouze poupravenou barevnou paletou. Dungeony jsou fádní a nezajímavé a cut-scén je poskrovnu. Minihru s válkami armád radši rozebírat nebudu. Ani ta hudba není tak dobrá, jak se čekalo. Celkově je jasné, že budget byl v porovnání s prvním Ni no Kuni citelně nižší.

Zase se ale povedlo stavění vlastního království. Vyděláte peníze, postavíte dům a splněním vedlejších úkolů si zajistíte obyvatele. Postupně se takhle vaše zemička rozrůstá a umožní dělat výzkumy ať už na tvoření lepšího vybavení nebo zvýšení obdržených zkušeností z bojů. Občas můžete své poddané prokecnout a pomoci jim s nějakým úkolem.

Bohužel musím uznat, že Ni no Kuni II je značným zklamáním. Obzvláště pokud budeme porovnávat s jedničkou. Nejde o žádný nehratelný odpad či nudu, jenom existuje hodně lepších AAA japonských erpégéček.
+10+10 / 0

Legie

  • PC 60
Legie je poctivá česká hra. Hrajete za pikolíka v taverně a obsluhujete věčně opilé, sem tam blinkající, nepracující individua. Váš šéf je také notorický alkoholik a neustále se mu něco nelíbí. Na ulicích posedávají hladoví žebráci. Hned vedle nich zase majestátně čpí lidské výkaly a za městem spí zatopené doly plné nemrtvých. Prostě Čechy. V případě Legie navíc ještě ve středověku.

Ale teď vážně. Atmosféra hry je, i přes její ošklivou grafiku, opravdu výtečná. Možná i tím, jak je všechno neostré a neurčité. Občas se dostaví i, věřím, že autory cílený, humor. Hlavní úkol našeho hrdiny je jasný. Sežeň pivo pro hospodu. Během toho zažijete dostatek peprných situací. Tu pomůžete a jinde zase ublížíte.

Rád bych o Legii napsal více, jenže jaksi není moc co. Možná, že bez návodu by mi jinak asi tříhodinové dobrodružství trvalo dvojnásobek času, jelikož většinu času ani pořádně nevíte, co máte dělat. Že soubojový systém vlastně ani není systém, protože jen tlučete nepřátele nebo se skrýváte za štítem, zatímco oni dělají to samé (z pohledu třetí osoby to musí vypadat opravdu hodně vtipně). Že hudbu hodnotit nemůžu, protože vlastně ani nevím, jestli nějaká hrála.

Jenže u hříček typu Legie je tohle všechno jedno. Dokáže na pár hodin zabavit a pobavit, což je to důležité.
+13+13 / 0

Prey

  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+32+32 / 0

Crusader Kings II

  • PC --
Být vládcem v Crusader Kings II je po čertech těžké. Nikdo se s vámi moc nepáře a rovnou jste vrženi do středu intrik, válek a rodových stromů. Tutorial ukáže základy ovládání, plánování vražd a domlouvání svatby. Na většinu věcí si hráč musí přijít sám. Jenže ten okamžik, kdy se všechny mechaniky propojí a vy je pochopíte, za to určitě stojí. Byť se přiznávám, že i po nějaké stovce odehraných hodin si občas musím vypomoct online návody ohledně některých záležitostí.

Jenže to vlastně ani není podstatné. Hlavním tahounem hry je samotný prožitek. Úspěchy a, možná překvapivě, i neúspěchy lemující cestu vaším panování. Právě v utváření vlastních mini příběhů a jejich řešení tkví síla zážitku. O to více, když třeba na celkovou situaci v Evropě mají pramalý vliv, protože se svým nevlastním sourozencem hádáte o vlastnictví nepodstatného kusu země někde na okraji Srbska.

Nejjednodušší asi bude, pokud přiblížím úryvek z jednoho z mých příběhů:

Začínám jako mladý člen vládnoucího rodu v Bohemii. Můj děda je současný vládce. O panovníkovi po jeho smrti rozhoduje hlasování mocných, i když se jeho pozemky rozdělí mezi všechny syny. V něm vede můj otec, pak jeho bratr a třetí jsem já. Naštěstí jsem v dětství studoval dost na to, abych byl schopen složitějších intrik. Začnu plánovat vraždy strýce a podaří se mi i získat na svou stranu několik spiklenců. Otec je starý a dlouho stejně vládnout nebude.

Copak jsem mohl čekat, že strýc nechá tátu zabít? Teď budou dědit ty jeho dva malí smradi. Holku provdá někam do tramtárie, ale syn bude problém. Co se dá dělat, snad mi Bůh odpustí zabití šestiletého kluka. Než můj plán vejde v platnost, tak se ožením a začnu pracovat na vlastní rodině.

Mám štěstí. Strýc nečekaně podlehl rakovině a jeho mladej měl „nehodu“, když povolila zábrana na jeho balkóně. Děda jenom dožívá a moji tři synové jsou velmi talentovaní... Po pěti letech čekání jsem konečně vládcem. V pouhých 40 letech. Děti mám už dospělé a dobře spolu vychází. Na to si dám víno...

Otec zemřel na otravu vínem. Zosnoval to můj mladší bratr Beneš. Jeho pozemky jsme si rozdělili ještě s nejmladším bratrem Arnoštem. Hlasování mi přiřklo titul hlavy rodu, nicméně dokud nesjednotím znovu říši, tak to nic neznamená. Musím přesvědčit svou radu, aby mi dala větší pravomoc a později přejdu na feudalismus. Zajistím tak úplné dědictví pouze svému nejstaršímu děcku. Problém bude ten šmejd Beneš. Dokud bude dělat diplomata, tak mi žádný návrh neprojde. Nevadí, vyhodím ho a dosadím Arnošta. Neschopnost mi vynahradí věrností. Brzy bude zase vše, jak má být. Proč mě najednou bolí na prsou?

Zikmund dostal infarkt. Ve třiceti. Dobře mu tak. Teď tady vládnu já, Beneš.


Podobných věcí se dějí desítky. Jednou celý život soupeříte se svým rivalem a jindy zase oslavujete úspěšně založenou obchodní cestu, abyste pak doufali aspoň v jednoho mužského potomka, protože jinak vaší državu po smrti shrábne jeden z vazalů.

Nebýt pochybných DLC praktik a počátečnímu zmatení, tak je CK II dokonalou strategií.
+14+14 / 0

Valkyria Chronicles

  • PS4 70
Pohledem teoretika je Valkyria Chronicles zatraceně dobrá a, svým způsobem, jedinečná hra. Mix tahové strategie a RPG. Má unikátní vizuální styl, hrami zřídkakdy používaný pohled na válku a třeba i slušnou a nenatahovanou herní dobu nějakých 25 hodin.

Jenže bližší zkoumání odhaluje hned několik problémů táhnoucích se napříč celou hrou i jejími systémy. Třeba umělou inteligenci využívající sovětské smýšlení „Nás mnoho“, když se vaši stateční nepřátelé vrhají před cestu blokující tanky a umírají pod sprškou kulek z jeho kulometu. Nebo nevyrovnanost jednotlivých tříd pěšáků, kdy jsem zásadně nepoužíval snipery a maximálně jednoho inženýra a raketometčíka za misi. Zbylé dvě (Scout a Shocktrooper) naopak tvoří jednoznačnou kostru mé jednotky. Kritizovat se dá i příběh, či snad spíše nevyužití postav v něm. Máte ústřední dvojici, čtyři vedlejší charaktery a dva trochu propracované padouchy. Ostatní jsou jen křoví.

Na druhou stranu ale většina záporů ani nevadí. Tupou AI nuluje dobrý design příběhových misí a takřka každá přináší nějaký nový problém nebo cíl. Jednou musíte zničit most pod obrněným vlakem, který na něm popojíždí a vás mete palbou. Jindy třeba zachraňujete rukojmí zničením prchajícího vozu nevýbušnými zbraněmi, zatímco se mu tankem snažíte zatarasit průjezd. Budete-li opravdu chtít, tak ve své armádě ostřelovače i techniky využijete. Postav k naverbování je zase hodně a všechny nějaký svůj (často opravdu mini) příběh mají. Navíc děj jako celek není úplně špatný, nadto obsahuje hned několik dobrých momentů, ač originality má poskromnu.

Máme tu i vylepšování vlastního tanku. Krom klasického zvyšování vlastností do něj lze i namontovat speciální úpravy zvyšují třeba odolnost pásů nebo množství munice. Právě váš tank je také klíčem k dokončení většiny map. Poskytuje velkou palebnou sílu, krytí pěchotě a později dokáže i vystřelovat kouřovou clonu zneškodňující vražedné bunkry.

Nebylo by spravedlivé Valkyria Chronicles odepisovat, jelikož plno věcí dělá svěžím způsobem. Stejně tak jí ale k vyššímu hodnocení dost schází. Vylepší-li nadcházející díly stávající systémy, můžeme se již brzy dočkat herního klenotu.
+16+16 / 0

Agatha Knife

  • Switch 60
Sedmiletá Agatha je vcelku normální malá holčička, tedy pokud opomenu její lásku k masu. Žije v řeznictví své maminky a zabíjí zvířátka. Ty potom ještě porcuje a připravuje k prodeji. Zároveň má němé tváře i moc ráda a vůbec jí nedělá radost jejich vystrašený pohled před smrtí. Při návštěvě kostela nicméně dostává odpověď na svou strast. Náboženství. Nazývá ho jednoduše Masožravectví a má přesvědčit nebohé tvory před porážkou o krásách posmrtného života. Je úkolem hráče ji k tomu dopomoct.

Námět téhle hry je na ní, beze sporu, to nejlepší. Jinak jde o klasickou, a docela jednoduchou, point and clickovou 2D adventuru na pár hodin. Pěkná kresba a praštěnost postav dokážou udržet pozornost po celou dobu hraní. Jednotlivé rozebírání prvků je asi zbytečné, jelikož toho Agatha Knife vskutku moc nenabízí. V zásadě dokáže na chvíli zabavit a větší ambice nemá. Z tohoto pohledu jednoznačně uspěla.
+7+7 / 0

Layers of Fear

  • PC 50
Layers of Fear je horor, který není hororem. Respektive se snaží být hororem, ale určitě se, podobně jako já, dostanete do fáze, kdy už vám bude vlastně tak nějak ukradené, kterak putování ve strašidelném sídle skončí. Předně se jedná o walking simulator, kdy budete hlavně otevírat věci. Dveře, zásuvky a šatní skříně vyplňují většinu místností a zhruba v jednom z deseti případů možná najdete i nějaký ten dopis nebo nic neříkající obrázek.

Nejhorší ze všeho je každopádně tuctovost. Rodinné sídlo na samotě, psychedelické chvilky a většinu lekaček jste už někde viděli. Celá hra mi připomíná laciný strašidelný dům na kdejaké pouti. Snad jen hudba chvílemi zachraňuje atmosféru, ale je jí zoufale málo. Dále tu máme nemožnost smrti či nějakého jiného způsobu neúspěšného konce. Proč bych se měl bát, když vím že se mi nikdy nic nestane?

Být Layers of Fear filmem, tak se vysílá někdy po desáté večerní a po jednom shlédnutí ho rychle vymažete z paměti. Takhle zůstává jenom tuctovou hrou v, už pomalu přesyceném, žánru.
+12+14 / -2

Outlast

  • PC 60
Outlast je hra, kterou zabíjí hratelnost. Po skvělém začátku vás čeká jenom sešup dolů. Impozantní části jsou vykoupeny těmi vyloženě nudnými, kdy se musíte vyhýbat nepřátelům a hledat pojistky/otáčet kohoutky, aby se vám otevřela cesta dál. Postupné rozuzlování strašlivého tajemství v psychiatrické léčebně se mění v hloupou duchařinu pramenící z (…chvilka napětí…) nacistických kořenů! Samotná závěrečná část je navíc předvídatelná a veskrze zbytečná.

Abych ale jenom nehanil, tak uznávám povedenou atmosféru v první polovině hry. Používání zeleného nočního vidění kamery vykouzlilo dost nepříjemný pocit a zvuková složka ho vhodně doplňuje. Herní doba se drží na ideálních pár hodinách, takže ji nejspíš každý bez problému dohraje, už jen tím, že na normal obtížnost je odpuštěno i několik chyb.

Outlastu by prospělo vynechání schovávacích částí. Jednat se pouze o walking simulator s občasnými lekačkami, půjdu s hodnocením výš. Navíc dnes, poměrně dlouho po vydání, už žánr nabízí lepší alternativy.
+20+21 / -1

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • Switch 100
Prvně odpovím na otázky, které si všichni určitě kladete:
Je Breath of the Wild hodna všech těch obdržených absolutních hodnocení?
Jedním slovem: Ano.
Jedná se o nejlepší hru všech dob, jak někteří jedinci prohlašují?
Znova jedním slovem: Nevím.

Každopádně je Zelda parádní open world bez kompromisů. Překvapuje na každém kroku. Nádherný obrovský svět plný tajemství a věcí k objevování, vynalézavé a neopakující se hádanky, jednoduchý a funkční soubojový systém. A hlavně vás v něm nikdo nevodí za ručičku.

Na mapu dostanete puntík, kam máte jít a tím vše hasne. Pěšky? Na koni? Po skalách? Přeplavat řeku? Nejlepší je si první odhalit mapu okolí. Takže jdeme vylézt na věž. První je snadná. Druhá má kolem sebe jedovatou miasmu. Třetí je zase na mrznoucím vrcholku hory, takže se pořádně najíst a teple obléct. Kolem čtvrté zase neúnosně fouká vichřice. Pátá je uprostřed nepřátelské základny atd. Už tak žánrově unavená záležitost je v Zeldě vyšperkovaná a zábavná. A navíc opravdu jenom odhalí mapu. Chcete najít svatyně? Tak to z věže musíte pěkně rozhlédnout a na mapě si je označit sami.

Vidím skupinu skřetů sedících u ohně. Jak na ně? Mám dva meče, štít a pár šípů. Mohl bych mezi ně vběhnou a jednoduše zabíjet, jenže to si zničím všechny zbraně. Rozdělám oheň a z obyčejných šípů si udělám zápalné, ovšem za chvíli má začít pršet a pak mi budou k ničemu. Připlížím se tiše k jejich zbraním a naházím je vedle do řeky, ale ta stráž na věži mě určitě uvidí. Posekám strom a kládu spustím z kopce. Nebo prostě přelezu vedlejší kopec a zapomenu na zatracený skřety. Vlastně bude pršet, takže nikam nevylezu.

Možností je přehršel, a hlavně si na většinu musíte přijít sami. Všude jinde fungující herní logika tady neplatí. Kovový štít v bouři z Linka udělá hromosvod (na jedno použití). Postávat u ohně s dřevěným kopím se taky nevyplácí. V poušti je ve dne šílené horko a v noci vražedná zima, tak si připravte správně oblečení.

Kvalita téhle hry je natolik vysoká, že i těch pár horších věcí (jednoduchý příběh, skromný, a ne moc povedený dabing, krátká výdrž zbraní) prostě nehraje roli. Jestli máte WiiU nebo Switch, tak si okamžitě běžte tuhle Zeldu koupit. Že jste ještě nikdy žádný jiný díl v sérii nehráli? Já taky ne.
+25+25 / 0

Da Capo III

  • PC 70
Už při prvním spuštění je jasné, že třetí Da Capo není jen nějaká tuctová vizuální novela. Také je jasné, že na její vývoj muselo padnout nebývale velké množství financí, aspoň co se žánru týče. Předně má poměrně dlouhou herní dobu čítající nějakých 40 hodin. Dále obsahuje relativně hodně pěkné hudby i samotných spritů postav.

Je škoda, že autoři používají ve zhruba pětihodinovém prologu snad úplně všechny cliché spjaté s harem anime produkcí. Podobně jako Extra část v Muv-Luv tak spolehlivě odradí většinu hráčů, a i já jsem se musel mnohokrát přemlouvat k pokračování. Naštěstí přijde po úvodu zvrat, skok v čase, a postupně se začne vynořovat i povedený příběh.

Ne snad, že by děj byl něčím neobvyklý, ale párkrát dokáže překvapit a všech pět hlavních cest se navzájem něčím doplňuje a společně tvoří zajímavý, leč vcelku vyčpělý, celek. Jenom by hra nemusela tak často opakovat některé informace. Snad dvacetkrát jsem se dozvěděl, že protagonista je ve škole hlavně aby se pokusil zjistit údaje související s posláním jeho rodiny. To si budu pamatovat až do smrti.

Nemá smysl nějak hlouběji rozebírat jednotlivé postavy, jelikož naprostá většina z nich žádnou hloubku nemá. Špatně napsané nejsou, pouze nenabízejí nic zajímavějšího. Občasná zdlouhavost také příliš nesvědčí tempu a chvílemi se hra nepříjemně táhne.

Úplně nedokážu Da Capo III zavrhnout. Obzvlášť, když se série každým dalším dílem posouvá vpřed. Nicméně, pokud tenhle typ her nemáte rádi, tak svůj názor nezměníte.
+10+10 / 0

Star Ocean: Integrity and Faithlessness

  • PS4 50
Star Ocean: Integrity and Faithlessness. Schválně si to zkuste říct nahlas. Integrity and Faithlessness. Blbější název snad ani nejde vymyslet.

Už při oznámí jsem tušil průšvih. Napovídala mi sestupná kvalita série i ostatních her od tri-Ace. Konečný výsledek sice není úplná tragédie, nicméně zázrak se taky nekoná. Předně mám docela problém vůbec něco napsat. Méně výrazné jRPG těžko hledat. Příběh si nepamatuju už teď, pár hodin, po dohrání. Postavy vyloženě otravné (na rozdíl od Lost, pardon, Last Hope) nejsou, jenže zároveň v hráči nevzbudí ani špetku zájmu.

Svět je dost malý a skládá se z několika map, které si odemykáte postupem hrou. Často se do nich i budete vracet. Někdy povinně, jindy kvůli vedlejším questům. Fast travel se odemkne dost pozdě a plnění vcelku nudných vedlejšáků tudíž solidorně protáhne, vzhledem k žánru, krátkou herní dobu na cca 25 hodin, přičemž čistě příběh by šel dát i pod patnáct. Pravda, je tu i post-game obsah, ale kdo by se s ním obtěžoval?

Zvláštností je, že v real-time bojích máte najednou až sedm postav a povětšinu času to překvapivě není až takový chaos. V těžších částech však AI spolubojovníků dělá neplechu a nestíhá včas reagovat. Můžete se učit role pomáhající ve směřování chování AI (např. často útoč, více se braň, hlavně uzdravuj), ale zásadní rozdíly jsem nezaznamenal. On vůbec celý ten soubojový systém vás nutí být až nechutně ofensivní a obrana se vůbec nevyplácí.

Ještě se zmíním o ne zrovna pěkném vizuálu, který svůj PS3 původ nezapře a neskutečně generické hudbě. V součtu je to všechno podtrženo podivným budgetovým vyzněním. Spolu s relativně nedávno vydanou další hrou stejných vývojářů (Exist Archive) mi dává obavy o budoucnost studia.

Bohužel se nám tu nekoná zmrtvýchvstání dříve oblíbené série (jako se to povedlo třeba Tales of Berseria). Asi je na čase, aby se Star Ocean ponořil do hlubin oceánu a nikdy už se nevynořil.

Pro: dá se to hrát...

Proti: ... se sebezapřením

+10+10 / 0

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 90
  • PS4 90
Můj názor na třetího Zaklínače pro vás není vůbec podstatný. Jednoduše se jedná o jeden z pomyslných vrcholů současné herní produkce a každý hráč by si poslední Geraltovo dobrodružství neměl nechat ujít. Nevidím smysl ve stém sáhodlouhém opakování (hromady) kladů a (hrstky) záporů ve hře.

Takže to horší jen ve zkratce:
- podivné rozdávání zkušenostních bodů, kdy za vedlejší questy dostáváte prd a za hlavní úplná kvanta expů
- roztahanost spojená s většinou otevřených světů, kdy Geralt zoufale hledá Ciri a stihne u toho prolézt každou
temnou jeskyni, která mu přijde do cesty
- docela omezený vývoj postavy
- pád ze tří metrů Bílého vlka vždy spolehlivě zabije
- kůň je vůl

To dobré:
-zbytek hry

Kdyby se mě nějaký hrami nepolíbený nešťastník zeptal, jakou hrou má jeho opravdový život konečně začít ukážu na...

překvapivě The Last of Us, pak Grand Theft Auto V a nakonec právě zmíním Zaklínače 3.

Přístupností je ohromné RPG nejhorší z této trojice, ale to neznamená, že je horší. Řadí se pyšně po bok největších velikánů celé historie herního průmyslu.
+22+22 / 0

Odin Sphere

  • PS4 70
Když před nějakými deseti lety Odin Sphere vyšla na PS2, tak byla její výjimečnost patrná na první pohled. Čarokrásná 2D grafika vdechla vlastní život postavám a světu. I dnes dokáže upoutat a asi jenom další hry od Vanillaware se jí dokážou rovnat.

Počáteční údiv, bohužel, postupem času upadá. Příběh sleduje postupně pětici postav s poměrně zamotanými osudy. Naštěstí je k dispozici časová osa, bez které bych se ve sledu událostí jistě ztratil. Pohádkový děj o předpovědi konce světa, boji dobra se zlem a lásce vcelku nic zásadního nenabízí. Osudy protagonistů mi nicméně lhostejné nebyly a relativně šedý konec příjemně překvapil.

Hra je v zásadě nic moc rubačka, kde za zmínku stojí jenom systém alchymie a "pěstování" přísad díky phozonům vypadávajícím z nepřátel. Zasadíte semínko, vypěstujete ovečku (neptejte se), zabijete ji a kuchař vám ji uvaří. Odměnou budiž expy a zvýšení maximálního zdraví. Podobně se tvoří i lektvary.

Smutným slovem Odin Sphere je však stereotyp. Bossové se často opakují a příliš variací nepřátel taky nečekejte. Vlastně i za jednotlivé postavy se hraje podobně (vyjma mé oblíbené létající víly Mercedes). Přiznávám, že během těch cca pětadvaceti hodin mě chvílemi přepadala nechuť pokračovat. Nakonec svého času nelituji. A, myslím, že většina hráčů také nebude.

V Odin Sphere se skrývá nádherný, a svým zvláštním způsobem, neokoukaný klenot.
+10+10 / 0

Xenoblade Chronicles 2

  • Switch 100
Co vlastně od JRPG očekávám? Dobrý příběh, propracovaný soubojový systém, zajímavé postavy a skvělou hudbu. XC2 vše výše uvedené nabízí a doplňuje o jedinečný otevřený svět, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Relativně rozlehlé mapy jsou plné skrytých cest a při každém průchodu jsem nacházel nová, a někdy opravdu nádherná, místa. Celá hra se odehrává na (a někdy i uvnitř) povrchu obrovských titánů a opravdu každé pootočení kamerou naskýtá nezapomenutelné scenérie.

V nich často pobíhají monstra mnohdy i desítky levelů nad vaší skupinkou a právě správné načasování bojů tak, aby zrovna neprocházela v okolí obří opice schopná jedinou ranou oddělat celou partu, je možná nejdůležitější částí jinak docela komplexních mechanik, kterými XC2 oplývá.

Během hry hráč sbírá Blades, tedy speciální postavy sloužící zároveň jako "výbava" pro hrdiny. Získávají se postupem v příběhu, plněním vedlejších questů nebo náhodou vypadnou z kamenů nalezených v truhlách. Každý z Bladeů má přiřazený element a čtyři stupně unikátních útoků nabíjených používáním obyčejných schopností. Právě elementy hrají prim při rozhodování o stavbě aktivní skupiny. V jeden okamžik je možné mít až tři hrdiny a na každém z nich ještě tři Blades. Postupným řetězením stále silnějších unikátních útoků (např. oheň lv.1, oheň lv.2 a nakonec voda lv.3) umístíte na nepřítele orb v elementu posledního útoku. Pak můžete aktivovat kombo a zničíte-li orb použitím opačného elementu, tak si kombo nejen prodloužíte, ale i znásobíte působené poškození. Mohl bych se ještě zmínit o zlepšování vztahů s jednotlivými Blades nebo několika dalších mechanikách, jenže to už bych rovnou mohl sepsat návod.

Zásadní (a pro mě asi i jediný) nedostatek XC2 je to, že vám vše řekne pouze jednou. Jestli to nepoberete napoprvé, tak máte smůlu, jelikož si tutoriály nelze zopakovat. Člověk pak většinu těchto věcí zjistí, spíš náhodou, třeba až v polovině hry. Domácí úkol pro Monolith Software: patch s tutoriálem!

Naštěstí dokáže chytit příběh. Sice nepříliš originální, umí však vykouzlit mnoho výtečným momentů a je celkově... prostě takový poctivý. Cut-scény s dobrým anglickým dabingem (a špatným lip-syncem...) jsou moc pěkně provedené a možnost jejich opakovaného přehrání jsem nejednou využil. Doplněny hudbou od (nejen) Yasunori Mitsudy a dobře napsanými postavami dotváří dojem jedinečného zážitku.

Normálně technickou stránku v komentářích příliš neřeším, nicméně udělám výjimku. Předně je XC2 moc pěkná hra plná detailů a různých speciálních efektů. V handheld módu Switche běží stabilně díky nižšímu rozlišení. Po připojení do 4KTV ale občas hodně trpí kvalita obrazu a třeba plameny se někdy kostičkují až hanba. Nutno ale podotknout, že každým dalším patchem mi přijde tenhle problém menší.

Xenoblade Chronicles 2 není rozhodně pro všechny. Každopádně pokud máte v oblibě předchozí Xeno hry, tak se určitě nenechte odradit trochu dětinským vzezřením a hurá do hraní.

Pro: příběh, soubojový systém, hudba atd.

Proti: nemožnost zopakování tutoriálů, lip-sync, občas hapruje kvalita obrazu v TV módu

+15+15 / 0

Grandia II

  • PC 60
Japonské RPG toho nejklasičtějšího stylu. Kdybych si udělal výčet věcí, které má takové RPG obsahovat, tak Grandia II je má všechny. Náctiletého hrdinu nechtěně zapleteného do záchrany světa, jeho romantický interest (nebo rovnou dva), souboj dobra se zlem a vcelku pěknou hudbu. Jenže to, co stačilo před sedmnácti lety už dnes, bohužel, neobstojí.

Dvojí tvář téhle hry je vlastně úplně všude. Začnu souboji, které vyžadují od hráče aktivní sledování bojiště, nepřátel i třeba vzdálenosti potřebnou k uběhnutí před zasažením nepřítele. U bossů skvěle funkční a napínavé. U řadových nepřátel zdlouhavé a nudné. Druhou polovinu jsem nechal boje pouze na AI a zasáhl do nich spíš omylem. Postavy nejsou vůbec špatné, pouze tuctové. Počítám, že za měsíc si nevzpomenu na jejich jména. Příběh uspokojivý, pouze zcela předvídatelný. Hodně předvídatelný. Nepřekvapí zhola ničím.

Něco si ale přece jen pochvalu zaslouží. Anniversary edice vypadá moc pěkně (na svůj věk) a snad jen poměr obrazu 4:3 bych si dovolil vytknout. Celá hra pěkně plyne a malá rozlehlost dungeonů i měst je jasné plus. Během těch 20 hodin tak druhá Grandia nestihne nudit. Hudba má pár světlých chvil a anglické hlasy se dají (většinou) i poslouchat.

Je trochu škoda, že jsem Grandii II nezastihl v době vydání. Určitě bych si jí dokázal užít mnohem víc. Jako celek ji ovšem nemůžu současnému hráči, s čistým srdcem, doporučit.
+11+11 / 0

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+25+31 / -6

Tales of Berseria

  • PS4 90
Sérii Tales of mám zarytou jako rozporuplnou značku, kde kvalita jednotlivých dílů osciluje až hanba. Jednoznačně nejhorší z nich je určitě Tales of Zestiria, předchůdce právě Berserie. Už jen tím, že se ToB odehrává ve stejném světě (ač zhruba o tisíc let dříve) mě odpuzovala.

Jaká tedy Berseria je? Boží... většinou. Jednak mě překvapilo jak temná dokáže občas být. Šestice anti-hrdinů, v čele s Velvet, bezcitně využívá své okolí, a vlastně i jeden druhého, pro své účely. Hned zpočátku hry tak vypálíte celý přístav jen abyste si usnadnily útěk z něj. Nehledě na zničenou ekonomiku a životy jeho obyvatel. Celkově je většina postav, i těch vedlejších, zajímavých a prochází uvěřitelným vývojem. V čele je jednoznačně samozvaná čarodějnice Magilou, která je perfektně napsaná a hlavně vtipná.

Akční soubojový systém šlechtí celou sérii a u Berserie tomu není jinak. Tentokrát se točí kolem "duší" dovolujícím každé postavě řetězit útoky a podle jejich počtu i provádět speciální schopnosti. Překvapivě jednoduchá myšlenka dodává bojům hloubku. Použiju nejsilnější možný útok nebo raději ušetřím jednu duši, abych mohl provádět delší komba? Dilema platí dvojnásob u hlavní hrdinky Velvet, která se dokáže stát opravdovým berserkem a hromadně "požírat" nepřátele svým brutálním bojovým stylem.

Hudbu složil dvorní skladatel (nejen) Tales of série Motoi Sakuraba a jako vždy, v mých uších, provádí většinou průměrnou práci. Nemůžu si pomoct, ale nikdy jsem si nedokázal jeho práci oblíbit. I když jisté záblesky geniality občas má. Poklonu si ale zaslouží anglický dabing. Hlasy jsou padnoucí a právě Velvet a Magilou mají plno skvělých scén.

Vizuálně se jedná o nejimpresivnější z dílů a dokáže vypadat opravdu pěkně, ale na současném hardwaru by šlo jistě zajít ještě dále. Anime sekvence děla studio Ufotable a jsou asi současnou vizuální špičkou anime tvorby.

Tales of série bývá hanlivě nazývána jako Call of Duty japonských RPG, ale Berseria ji snad zase vrátila na vrchol mezi mohykány jakými jsou Final Fantasy a Dragon Quest.
+12+12 / 0

NieR: Automata

  • PS4 90
Nier: Automata lze definovat jedním slovem: dynamičnost. Už během tutoriálových dvou hodin se hratelnost přepíná mezi shoot-em-up střílečkou, 3D akční rubačkou a 2D plošinovkou. A postupem hrou se objeví ještě další žánry a minihry. A přitom nelze říct, že by jeden převyšoval druhý. Ve všech aspektech je hra, přinejhorším, nadprůměrná.

Přirovnáním bych Automatu přiřadil, trochu nečekaně, k Dark Souls. Jste vrženi to zničeného a polootevřeného světa, kde postupně odhalujete jeho tajemství. Příběh je určitě přístupnější, než ve hrách od FromSoftware, ale přesto je potřeba číst popisky a skládat si mezi nimi spojitosti, chcete-li alespoň tušit, co se na obrazovce odehrává.

Styl příběhu je silně japonský a "metalgearovský", takže je geniální/pošahaný/debilní (nehodící se si škrtněte sami). Velké množství různých konců ještě přidává na chaotičnosti. Z postav mi k srdci přirostl jen 9S, hlavně protože se z androidů nejvíce podobal člověku a jeho chování jde po většinu hry chápat. Pravý opak je 2B, která je chvílemi chladná jak sibiřská noc a jindy zase přímo přetéká empatií.

Všechno ale zastiňuje jednoznačně nejlepší složka Nieru. Hudba. Právě díky ozvučení zůstane v mé paměti ještě dlouho. První návštěva zábavního parku se s pomocí doprovodné melodie změní v jedinečný zážitek. Zásluhu na celkové atmosféře má i povedený anglický dabing ústřední trojice.

V každém případě si Nier: Automata zaslouží pozornost všech hráčů akčních her. Nestává se často, abych mohl jednoznačně říct, že jsem v nějaké hře neviděl chyby. U téhle to ale s klidným svědomím říct můžu.
+17+17 / 0

Turning Point: Fall of Liberty

  • PC 50
Dobrá zpráva: Turning Point připomíná legendární Medal of Honor z prvního Playstationa.

Špatná zpráva: MoH vyšel v roce 1999, tedy propastných devět let před tímhle veledílem.

Těch zhruba pěti hodin věnovaných Fall of Liberty ale nakonec nelituji. Ve svém jádru se jedná o blbou střílečku, kterých se dnes už moc nevidí. Vlezete do místnosti plné nácků a pěkně je samopalem postupně postřílíte. Předtím ostřelovačkou sejmete deset nebožáků rozlezlých po střechách a cestou do výše zmíněné místnosti ještě zničíte tank. Při útěku pak sestřelíte raketometem dvě vzducholodě a nepřátelského velitele utopíte v záchodě.

A vůbec hrdina odboje Carson, mlčenlivý a spolehlivý to jedinec, je jedinečný stavební dělník. Bez bázně splní každý úkol, který mu vojenské velitelství zadá. Že svěřit civilistovy zneškodnění atomovek je nesmysl? Ne když jste v Americe, kde jsou možnosti prý neomezené.

Turning Point jednoduše nejde brát vážně. Nečekejte žádné válečné drama v alternativní historii. Nečekejte zajímavé postavy nebo zbraně. Nečekejte vůbec nic a možná se budete bavit stejně jako já.
+18+18 / 0

Clive Barker's Jericho

  • PC 40
Teorie:
Jako lídr speciální jednotky Jericho se převtělujete do svých šesti parťáků s různými zbraněmi a schopnostmi, abyste čelili pekelným hordám snažícím se přivést na svět první bytost stvořenou (a odloženou) všemocným Bohem. Ocitáte se v atmosférických starobylých oblastech plných mrtvol, krve a vnitřností. Pouze spoluprací máte šanci čelit mohutným přesilám a vyváznout živí.

Skutečnost:
Jako pitomec běháte po bojišti a oživujete pětici jatečních prasat neschopných byť jen elementárního pudu sebezáchovy a plnění základních rozkazů. Zabijete asi tisícovku hororově laděných potvor bez špetky designové originality. Většinou ještě navíc v nudných kulisách a provázeni příběhem z pera mistra Barkera sepsaným, pravděpodobně, během dvou přestávek na oběd.

Nejhorší ze všeho je na téhle hře promarněný potenciál. V jistých záblescích může připomínat legendární Return to Castle Wolfenstein. Většinou se ovšem jedná o nepovedeného Painkillera. V některých pasážích je dokonce game design tak špatný, až jsem nabýval podezření, že tvůrci po sobě tu hru ani nehráli.

Často se ocitnete v uzavřené aréně, kde se na stále stejných místech respawnují nepřátelé. Vy z nich děláte cedníky (protože na zabití i těch základních potvor potřebujete vyprázdnit zásobník ze samopalu, než se konečně uráčí padnout) a po zhruba třiceti oddělaných enemácích se záhadně otevřou, do teď zavřené, dveře. Projdete nalajnovanou chodbu a jste uzamčeni v další aréně. Opakujte padesátkrát a odměnou vám bude nic nevysvětlující závěr.

Mohl bych asi něco napsat i k postavám. Máme tu drsňáka s kulometem, svůdně oděnou ženskou s mečem, ženskou se sniperkou, další ženskou (členku speciálních jednotek) bojící se asi úplně všeho, jednoho nudného chlápka a nakonec ještě postaršího kněze citujícího pasáže z bible v těch nejméně vhodných chvílích. Jo, a taky někoho za koho hrajete, chlápek jménem Ross.

Nebýt několika těch několika málo plusů označil bych Jericho za velkou ztrátu času. Díky hrstce světlých okamžiků a relativně dobré technické stránce se však jedná o... menší ztrátu času. Dá se určitě najít mnoho tématicky podobných, ale zásadně lepších her.

Pro: něco by našlo...

Proti: ...ale nestojí to za námahu

+15+15 / 0

Root Double -Before Crime * After Days

  • PC 70
Od tvůrců Ever 17. První věta Kickstarterové kampaně na podpoření anglického vydání Root Double. Jenže už se samozřejmě jaksi zapomnělo napsat, že ten nejdůležitější člověk při tvorbě vizuální novely, tedy hlavní scénárista, se na ní nepodílel. A je to hodně znát.

Perfektně poskládaný příběh ve stylu E17 a Remember 11 se v Root Double nekoná. Ne snad, že by byl v RD špatný, jenom postrádá momenty překvapení. Ty chvíle, kde si člověk řekl: „No jo! Že mně to nenapadlo! Vždyť to dává smysl!“ jednoduše tahle hra nenabízí. Většinu zvratů lze bohužel vytušit předem.

Problém má hlavně v tempu vyprávění. Odhadem 70% hry se odehrává retrospektivně. Nesmyslně se tak děj kouskuje a někdy úplně zbytečně zazdí napětí v jinak dobrých částech. Je sice hezké, že se podrobně dozvíme minulost a pohnutky všech devíti postav, ovšem často vyznívají tak nějak naprázdno. Výjimku tvoří dvojice protagonistů, kteří, ač jsou povahově a ideologicky naprosto odlišní, v pozdějších fázích tvoří skvělou dvojici.

Ony celkově jsou charaktery povedené a jejich chování dostatečně vysvětleno. Bohužel, některé konflikty působí uměle a dokonce tvůrci použijí berličku v podobě manipulace vzpomínek, aby rozpoutali krize, které by jistě šli vyvolat přirozeněji působícím způsobem. Docela mi vadilo, že Root Double je až příliš fikcí a o nějaké skutečné teze se (oproti Ever17 a třeba Steins;Gate) opírá zřídkakdy. Nelíbila se mi ani hudba. V paměti mi zůstala jen jedna melodie a zbytek nestojí za řeč. Navíc mi vzhledem k délce (cca 35 hodin) přijde i jejich počet docela nízký.

Rozhodování pomocí přidělování bodů v Senses Sympathy (jednoduše si v daných situacích vyberete, ke kterým postav cítíte jak velké sympatie) je zajímavý nápad, avšak nedomyšlený. Nikdy nemůžete přesně vědět, jak hrdina zareaguje a bez návodu tak dochází k osvědčenému systému pokus-omyl. Za jediný povedený prvek Senses Sympathy bych tak označil možnost nastavení důvěry i v protagonistu, tedy jak důvěřuje svým vlastním instinktům a je popř. schopen uznat svou chybu.

Může se zdát, že Root Double pouze kritizuji, ale v jádru se o špatnou hru určitě nejedná. Má určitě i několik světlých stránek a v zásadě nic špatně nedělá. Problém má pouze v tom, že už v době vydání byla dávno překonaná.
+9+9 / 0

Dark Souls III

  • PS4 90
První Dark Souls mi nikdy nepřirostlo k srdci. Druhé jsem dokázal dohrát jen díky dlouhodobému marodění. Byl to až Bloodborne, který mě učaroval natolik, abych mohl hrdě říct, že jsem Miyazakiho fanoušek. Do Dark Souls III jsem tak šel s velkým očekáváním a zároveň opatrností.

Udělal jsem dobře, protože Bloodborne je lepší. Přesněji řečeno mi spíš sedl víc. Nenechte se mýlit, pokud máte rádi předchozí díly, tak jděte směle i do třetího. Pořád obsahuje to, co činí sérii tak neobyčejnou, tedy zajímaví nepřátelé, návyková hratelnost a nezapomenutelná atmosféra. Zároveň zůstávají chyby doprovázející celou sérii, předně nepohodlná kamera a nevyzpytatelná detekce kolizí, kdy vás nepřátelé občas jednoduše zabijí přes zeď.

Příběh Souls série mi (oproti Bloodborne) byl celkem putna. Podstatně lepší je už u jednotlivých bossů. Každý vypráví své osobní story a povětšinou je člověku skoro líto, že je zabil. Styl vyprávění pomocí popisků věcí je zvláštní a (čas od času) vůbec nevadí. Jenom doufám, že se z něj nestane standart. Uvítal bych každopádně více cutscén před jednotlivými bossy. Ty čtyři jsou dost málo.

Největší síla DS tkví ale, dle mého, v budování postavy. Dvojku jsem prošel za mága, BB zase za mrštného bojovníka a ve trojce jsem stvořil sotva se pohybující tank. Všichni mají výhody a nedostatky a nelze říct, že by jeden z nich byl nejlepší. Pro doplnění tu máme ještě ohromné množství zbraní, kouzel a brnění, takže si své zákonitě vybere každý.

Architektura a prostředí mají pořád co nabídnout, ale nečekejte nic převratného. Působí už vcelku okoukaně a přeju si, ať další titul od FromSoftware opustí fantasy středověk a zkusí... prostě zase něco jiného. Ale ať už bude jejich hra jakákoli, určitě si jí pořídím.
+17+17 / 0

Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

  • PS4 70
To byla ale dobrá hra. Jak se jmenovala? Metal Gear Solid V? Cože?

Ground Zeroes pro mě byl varováním, že tenhle MGS bude hodně odlišný od svých předchůdců. Vlastně mi svým stylem nesedl tak moc, až jsem koupi pátého dílu mojí oblíbené série odkládal na nějakou větší slevu.

MGSV je dobrá hra. Hraje se podstatně lépe, než je člověk u téhle značky zvyklý. Nespočet možností, kterak postupovat při infiltraci umocňuje rozmanitou hratelnost, hromada modifikovatelných zbraní dodává hře individualitu a různí parťáci zase různé výhody. Tohle všechno je zcela v pořádku a vymýšlení taktiky k dosahování cílů určitě zabaví každého hračičku. Budování základny se mi také líbilo, i přes počáteční zmatení a nepřehlednost. Jenže...

Když se řekne Metal Gear, tak si první vybavím hlavně skvělé, lehce uhozené, postavy a nezapomenutelný, často absurdní, příběh. Ve Phantom Pain se ale všichni navrátilci z Peace Walkeru chovaj jako svině a v těch několika málo custscénách bych jim většinou nejradši nakopal zadek. Celkově námět příběhu není špatný, jenom je trochu nešťastně podávaný skrz audio nahrávky. Nepomáhá ani „nový“ Snake, který za celou hru pronese možná tak patnáct vět a nemá absolutně žádnou osobnost.

Do všeho se ještě připojuje podivná struktura misí. Pozdější z nich se navíc opakují, pouze hráče připravují o variabilitu (jen stealth, extreme obtížnost nebo začínáte s holýma rukama). A úžasný je i seznam 150 vedlejších misí. Teda vlastně deseti, jenom si každou můžete projít patnáctkrát s pozměněnými kulisami.

Zmínit si ale zaslouží vynikající hudební doprovod a výtečný dabing. U MGS se jedná o samozřejmost.

Většinou nemám nic proti tomu, pokud se od sebe jednotlivé díly v sérii liší, MGSV se odlišuje tak moc, až jsem občas zapomínal, co za hru to hraju. Bohužel.
+14+14 / 0

The Legend of Heroes: Trails in the Sky

  • PC 60
Trails in the Sky je fanoušky JRPG pozitivně hodnocený a všeobecně uznávaný titul. Po cca 30ti hodinách hraní ale nemohu jejich nadšení sdílet. Vlastně mě nenapadá jediný prvek, ve kterém by hra nějak excelovala. Opěvovaný příběhu se, bohužel začne rozjíždět až v poslední kapitole a čtyři předchozí jakoby pouze sloužily pouze k seznámení s postavami. Právě ty jsou jednoznačně největším tahákem titulu a, i když nikterak originální, mají duši a jejich osudy mi rozhodně nebyly lhostejné. Ústřední dvojice, jejich parťáci i záporáci mají ke svým činům motivaci a většinou i zajímavou osobní historii.Většinu času zabírá putování po světě a bojování.

Tahové souboje se zpočátku zdají zábavné, jenže ten tří stý už docela nudil. Hodně nudil. Vylepšovat bojovníky lze pomocí tzv. Quartzů vkládaných do ,postupně se odemykacích, slotů v orbmentech. Každý z nich dodává určitý počet bodů k jednotlivým elementům a jejich součet umožní používat daná kouzla. V praxi to znamená, že zhruba v polovině hry získáte tu nejlepší magii a nebudete mít důvod ji dokonce hry měnit. Mimo ně má každý z charakterů také vlastní schopnosti, které se aktivují použitím bodů získaných jednoduše útočením na nepřítele či obdržením zranění. Za sto nashromážděných bodů pak lze použít speciální útok, čímž vlastně hra sami odrazuje od používání těch ostatních.

Některé povedené vedlejší questy lze velmi snadno minout, protože časový úsek k jejich získání i splnění je nebývale krátký. Po každém příběhovém úseku tak doporučuji prokecnout každé NPC a projít všechny možné lokace, jinak můžete minout některé z nejlepších částí. Skončil jsem v samotném závěru, kdy mě přešla chuť několik hodin grindovat na OP posledního bosse, jemuž navíc předchází ještě další dva delší boss fighty.

Možná je mdlí dojem z příběhu, který by měl být motorem klasického JRPG, způsoben tím, že se jedná o první díl v trilogii. Nicméně i ostatními mechanikami The Legend of Heroes neoslňuje a připravilo mi tak jedno z největších zklamání v žánru.

Pro: postavy, vedlejší questy

Proti: tuctový příběh, časem stereotypní souboje, vedlejší questy je snadné minout

+6+6 / 0

Resident Evil

  • PS4 60
Pro začátek napíšu jasně: Resident Evil HD splnil vše, co sliboval. V některých případech bohužel.

Remaster remaku původní PSX verze (uf!) technicky nemá žádný větší problém. Možnost přepínání poměru stran i starého a nového způsobu ovládání potěší nováčky i staromilce. Graficky sice některá místa (jeskyně) zaostávají, ovšem postavy jsou parádní a plné detailů, vezmete-li v potaz, že se jedná o hru z roku 2002. Jediný větší problém jsem měl během přepínání statických pohledů kamer, kdy při používání moderního ovládání nikdy nevíte, jakým směrem hrdin(k)a vlastně posléze vykročí.

Pokud jste nehráli GC předělávku a znáte pouze PSX originál, pak se jistě dočkáte několika příjemných překvapení. Nové lokace, nepřátelé, pozměněné puzzly a upravený příběh, který teď zapadá mnohem smysluplněji do série. Dialogy už nejsou vtipně špatné, ale jen špatné a dabing také ničím neoslní.

Bohužel tu zůstávají neduhy z předchozích vydání. Střílet budete většinou poslepu, beden pro výměnu věcí v inventáře je poskrovnu a omezený počet uložení už ve hrách také dávno nemá své místo.

Resident Evil HD bych tak zhodnotil jako sympatický, i když možná trochu zbytečný, pokus jak se zavděčit fanouškům "skutečných" Residentů.
+11+12 / -2