Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Scarlet Nexus

  • PS5 70
Při hraní Scarlet Nexus mi nejednou hlavou probleskla myšlenka, jestli mě to vlastně baví. Nejde snad o to, že by se jednalo o špatnou hru. Několik zbytečně polovičatých a nedotažených věcí nicméně docela kazí dojem z jinak výtečné akční rubačky.

Ano, předně se nenechte zmýlit tvrzením o nějakém RPG, ba dokonce JRPG. Levelujete a sobě i svým parťákům měníte vybavení (teda jenom zbraň a doplňky), ale osobně jsem za celou dobu nezaznamenal nějaký výraznější vliv takového počínání. Někde v menu se zvyšují číslíčka, avšak pocit z bojů je pořád stejný. Mnohem povedenější upgrade je učení skillů, protože je pro jednou vidět, že nad tím někdo trochu přemýšlel a většina odemknutých schopností má smysl a vhodné využití.

Stejně tak speciální schopnosti, které si dočasně můžeme vypůjčit od svých spolubojovníků, dávají střetům patřičnou různorodost. Neviditelnost chrání proti projektilům, teleportace pomůže proti nepřátelům kryjícím si slabiny a třeba pyrokineze dodá útokům ohnivý element. Navíc si se svými kolegy mezi příběhovými kapitolami může zlepšovat vztah. Na oplátku potom můžou protagonistu ochránit před úderem nebo ho oživit padne-li v boji.

Vůbec jejich charaktery jsou překvapivě povedené a dokážou vyprodukovat několik docela zajímavých dialogů a myšlenek. Pravda, jsou hodně ovlivněny anime (stejně jako příběh), přesto si troufnu tvrdit, že to funguje a jedná se možná o nejlepší složku Scarlet Nexus. Děj je míchanice všeho možného. Nedokážu mu ale odepřít dobré tempo a spád, kdy se v zásadě pořád něco děje. I možnost výběru hl. postavy docela ovlivní jeho průběh (anžto se oba příběhy odehrávají současně) a odhadem 70% obsahu se v nich liší.

Samotný průběh hraní má své mouchy. Běháte v uzavřených chodbách, zabíjíte desítky (vizuálně dost WTF) nepřátel a občas uvidíte nějakou tu cut-scénu. Ty jsou tu mimochodem provedeny v jakémsi komiksovém stylu, což, i přes několik výhod, jednoznačně nenahradí plnohodnotné real-time hrané. Aspoň jsou teda všechny plně namluvené. To také není u her z Japonska úplně pravidlem. Rozhodně nezkoušejte vedlejší questy. Všechny totiž spočívají v nutnosti zabít konkrétního nepřítele konkrétním způsobem. Je to přesně tak otravné, jak to zní. Odměny za splnění navíc ani nestojí za řeč.

Z textu výše jasně vyplývá, že se SN žádnou hrou roku nestane. Pozornost si ovšem zaslouží, o tom žádná, a pokud holdujete podobnému stylu her (Devil May Cry, Nier), tak určitě neváhejte.
+17

Iwaihime

  • PC 70
Hlavní důvod proč v záplavě různě kvalitních vizuálních novel dát šanci právě Iwaihime je jméno jejího autora. Ryukishi07, známý hlavně sériemi Higurashi a Umineko, má totiž svůj vytříbený styl. Ten naleznete naštěstí i zde, ačkoliv se rozhodně nejedná o tak kvalitní tituly, jako výše zmíněná díla.

 Předně Iwaihime obsahuje tu „sinusoidu“, kdy rychle přepíná mezi humornými a hororovými situacemi. Stejně tak tu máme jakýsi konflikt skutečného a imaginárního světa. I pár vcelku zajímavých myšlenek by se našlo. Horší už je to s kvalitativními skoky, kdy se horší pasáže střídají s lepšími a velké rozdíly jsou docela dost patrné, vezmu-li v potaz relativní krátkost hry (pod 15 hodin).

Stejně tak hudba se mi líbila překvapivě hlavně v těch odlehčenějších částech. Zvukové efekty pak zase patří k tomu nejlepšímu a nejednou dokážou navodit nepříjemnou atmosféru více, než samotný text. Očekávejte mnoho gore scén, nejednou se sexuálním podtextem, a zároveň obsahuje hra i vyloženě parodické scény známé z klasických randících simulátorů. Doplnění o povedené kresby a kvalitní namluvení, tak nějak povinných u moderních zástupců žánru, pak dává vzniknout komerčně hodnotné VN.

 Iwaihime není v žádném případě dokonalá. Nikdy se nestane kultovním dílem. Nenabízí široký záběr všemožných témat a komplikovaný obtížně uchopitelný děj. Možná ale právě proto by se mohla zalíbit i jiné skupině hráčů, než známější díla stejného autora.
+11

Shin Megami Tensei: Lucifer's Call

  • PS5 80
Koncem světa všechno teprve začíná. Kruh znovuzrození je neúprosný. Pouze jediní z pětice přeživších lidí dostane šanci příští svět vytvořit podle svého přesvědčení. Už samotná premisa dává vzniknout vskutku ojedinělému zážitku, jemuž se ani další díly série nedokázaly přiblížit. Hlavní postava, demi-fiend, slouží jen jako hráčův avatar. Pouze vaše názory určí kterému, pokud vůbec nějakému, myšlenkovému směru pomůžete na vrchol. Celý příběh je vyprávěn v zásadě jen formou monologů jednotlivých postav. V podstatě každý jeden prvek napomáhá dotvářet zcela unikátní atmosféru.

Většinu času nicméně zaberou souboje. Jedná se o, pro sérii, typické tahové střety kde si zasažením slabin nepřátel pro sebe uzmete další tahy. Extrémně důležité jsou v Nocturne ještě buffy a debuffy. Ty se navíc dají stackovat na sebe, takže někdy dochází ke skoro až vtipným situacím, kdy se boje stávají akorát taškařicí plnou vzájemného posilování a oslabování. Za zmínku stojí jistě i poměrně tuhá obtížnost (nehrajete-li na tu úplně nejnižší). Občas prostě umřete, aniž byste s tím mohli něco udělat.

K rekrutování a fúzování je možná až zbytečně velké množství démonů, s čímž se pojí velké množství všelijakých kouzel, aktivních i pasivních abilit a zvláštních útoků. A v praxi jsou všechny dost nevyvážené. Bez některých se hra snad ani nedá dokončit, zatímco jiné nepoužijete ani jednou. Stejně tak bych mohl kritizovat i nepřehlednou mapu světa, kde bez návodu budete jistojistě často bloudit, protože ne vždy je zcela jasné kam můžete jít a vysvětlení některých mechanismů radši nečekejte vůbec.

Počítám, že většina lidí dnes bude hrát remasterovanou verzi.  Zjednodušeně lze napsat, že ten je docela holý, respektive od současných moderních portů asi čekáme trochu víc. Je znát, že si vývojáři nedali žádnou extra práci. Ani by mi nevadilo nepoužití nových designů démonů z posledních dílů SMT. Stejně tak bych přežil takřka nulové grafické vylepšení nebo respektoval rozhodnutí nepřidávat další obsah. Horší jsou 4:3 cutscény s příšerným rozlišením a použití hudby v původní kvalitě (akorát kazící jinak velice originální soundtrack) je už přímo herese. Vlastně tak jediným vylepšením zůstává přidání (neúplného) namluvení.

Je až k nevíře, že i dnes zůstává Nocturne tak jedinečnou záležitostí. Post-apo svět tolik odlišný od těch běžně známých a jistý filozofický přesah dávají hře nádech originality podtrhující zasloužený status kultovní klasiky.
+19

Resident Evil Village

  • PS5 80
Přiznám se, že zásadní překopání základů série v sedmém díle mi zrovna moc nesedlo. Předně jsme se za celou dobu hraní nemohl zbavit pocitu, že se jedná pouze další hru ve stylu Outlast. Dobré, ač nic extra. Village mě tak od prvního oznámí nechával vcelku chladným. Nicméně s každou další uvolněnou informací se mi začal nejnovější přírůstek do slavné značky zamlouvat stále více.

Předně se v mnohých recenzích setkáte s přirovnáním k legendárnímu čtvrtému dílu. A překvapivě není až tak mylné. Nejde jen o podobnou atmosféru zaostalé vesnice a přilehlého hradu, ale třeba i o přítomnost záhadného obchodníka. Vylepšování zbraní a správa inventáře osmičku až neuvěřitelné, oproti předchozímu dílu, posouvají. Najednou musíte taktizovat s penězi a hledat skryté poklady. Craftění tedy zůstává podivně našroubované, a docela se nehodící k celkovému pojetí, ale jedná se jen o maličkost.

Začátek je dech beroucí. Po působivém "pohádkovém" intru začnete prozkoumávat vesnici, potkáte prvního vlkodlaka a poznáte bosse. Nutno uznat spíše klesající kvalitu, kdy přidáním přehnaně akčních pasáží v poslední čtvrtině ztrácí REVIII hodně ze svého kouzla. Vynahrazuje to samotný závěr, který, alespoň mě, docela navnadil na další díl.

Samotné souboje vám dají zpočátku značně zabrat. Doby pomalých zombie jsou nenávratně pryč a zdejší agresivní lycanové se aktivně vyhýbají výstřelům. Pozdější nepřátelé se bohužel stávají tuctově nudnou směsicí na způsob "sestřel svítící slabinu". Stejně tak bossové jsou zároveň silnou i slabou stránkou. Jsou správně odpudiví/přitažliví s dostatečným backstory. Ke střetům s nimi ovšem míří má největší výtka. Všechny jsou strašně jednotvárné. V podstatě jste se záporákem zavřeni v jedné lokaci, kde běháte dokola a sypete do něj tuny nábojů. Vše je navíc umocněno jejich, vzhledem k relativně krátké herní době (12 hodin), velkým množstvím.

Pravdou je, že prezentaci má hra špičkovou. Nejen grafickou, ale i ozvučením, se jedná o jednu z nejlepších her současnosti. Každá navštívená místnost přetéká detaily. Stejně tak charaktery, nýbrž i celková art direkce je zvolena velice trefně. Dále se vrací hromady bonusů přístupných po prvním dokončení, včetně dobře zpracované minihry Mercenaries, a dostatek nových zbraní zpříjemňujících opakované průchody.

Každopádně, bych Village označil za příkladnou evoluci žánru. Ke konci lapá po dechu, ale závod jednoznačně vyhrál.
+33

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 60
Fallen Order má jednu strašnou výhodu, která hráčům pomůže dohrát tuhle jinak zcela průměrnou hru. Je to Star Wars. Odrážení výstřelů z blasterů světelným mečem snad nikdy neomrzí a zvuk jeho zapnutí každé dílo hned posune o úroveň výše. I proto je mi záhadou, proč tvůrci naprostou většinu těch cool věcí, které rytíři Jedi dělají uzamkli za Force ukazatel, abyste je náhodou nemohli dělat moc často.

Vůbec z hlediska gamedesignu tu máme ještě několik hloupých přešlapů. Save point u bosse před otravnou skákací pasáží, absence fast travelu znechucující opětovný průzkum planet nebo třeba to, že truhly obsahují pouze kosmetické úpravy dost nepochopitelně kazí výsledný dojem z celé hry. K tomu si připočtěme ještě mizernou optimalizaci PS4 verze doplněné ještě o relativně dlouhé loadingy po smrti a vznikne chvílemi poněkud frustrující zážitek.

Double bladed lighsaber a dual wield se zpřístupní příliš pozdě a v zásadě se ani nevyplatí používat. Používání Síly není zdaleka tak uspokojivé, jak by mohlo a Cal samotný zrovna moc osobnosti nepobral. Příběh je už stokrát omletý a absolutně ničím nepřekvapí, snad pouze jisté cameo na konci udělá fanouškům radost. I když to tak možná nevypadá, jednotlivě světy jsou jen směsicí chodeb a arén, kde navíc při prvním průchodu máte většinu cest uzamčených, dokud se nenaučíte příslušné schopnosti. Stejně tak puzzlům chybí nápaditost.

Absencí alternativních zbraní se souboje zhruba v půlce stanou opakujícím se vzorcem úhybů a základních útoků (protože ty lepší a zajímavější -včetně třeba silného útoku- nesmyslně spotřebovávají Force). Pokus spojit vzorec Dark Souls s Tomb Raider příliš nevyšel, jelikož se nejedná o RPG a vylepšení typu „můžeš použít dva silné útoky za sebou“ je silně neuspokojivé.

I přes všechny moje výtky ale nedokážu říct, že bych se nudil. Nebudete-li se plácat s nejvyšší obtížností (kdy teprve vyniknou nedostatky soubojového systému), pak vás čeká vcelku pohodlný průchod. Nicméně nebýt Fallen Order značkou hvězdných válek, ale jen nějaká no name hra, tak se nejspíš jedná o propadák.
+23

Nioh 2

  • PS5 80
Na první pohled to nemusí být možná patrné, nicméně druhé Nioh dosti zásadně vylepšuje svého předchůdce. Základy zůstávají beze změn, přesto nové mechanismy značně zpříjemňují samotné hraní. Pro mě se nejdůležitějším z nich stal mnohem lepší level design (i vizuální dojem) úrovní - je o třídu výš, než v jedničce.

Nepřátelé nově používají i Burst útoky, kdy se obklopí červenou aurou a hráč musí včasně zareagovat protiútokem. Úspěch znamená šanci k dalším zásahům. Naopak nezdar většinou vyústí v nemálo snížené HP našeho protagonisty. Každý z vašich soupeřů má takový útok minimálně jeden. Správné načasování se ale vždy liší, takže rozhodně nedělá hru nijak jednodušší. Stejně tak množství démonů stojících vám v cestě značně narostlo a i díky zajímavějším bossům se dá říct, že vlastně Nioh 2 ukazuje, jak má vypadat správné pokračování.

Z prvního dílu si ale dál nese několik nedostatků, respektive zbytečností. Množství nalezeného lootu zůstává nadále absurdní a po každé misi váš inventář naplní haraburdí, ze kterého 90% rovnou odevzdáte ve svatyni a 5% stejně nikdy nepoužijete. S tím se pojí i několik druhů zbraní. Vyberete si možná dva typy a ostatní lze zcela ignorovat. Stejně tak Spirity, které nalézáte v průběhu hry. Za celou dobu jsem používal vlastně jen toho prvního. Kovář a úprava vybavení u něj mi taky přijde jako ztráta času. Neříkám, že je tomu stejně i v případě New Game+, avšak vzhledem nutnosti investování dalších mnoha desítek hodin to bude pro většinu hráčů stejně irelevantní. Rozporuplný je i příběh. Pokud se alespoň letmo nevyznáte v událostech a jménech z období válčících států, tak z něj příliš mít nebudete. A hudba, ačkoliv dobrá, zazní z nějakého důvodu pořádně až ve druhé polovině misí.

Chtěl jsem se vyhnout nabízejícímu se srovnání s Dark Souls. Zastávám názor, že Nioh je ve své podstatě rozdílné a zaměřuje se (strukturou misí, lootu apod.) na jiné prvky. Doporučuji ovšem dát Nioh 2 šanci i v případě, že jste si, podobně jako já, první díl nijak extra nezamilovali. Možná také budete příjemně překvapeni.
+11

Bravely Default II

  • Switch 70
Předně se sluší napsat, že BDII nabízí přesně to, co slibuje. Obtížné oldschool japonské RPG. Stejně jako jeho dva předchůdci. Ostatně právě v tom tkví největší slabina jinak povedeného díla. Jedná se totiž o nejhorší díl série. Naprostá většina mechanismů je prostě převzatá nebo, v horším případě, zcela opomenuta.

Začnu ale tím dobrým. Systém povolání a "šetření" tahů zůstává jednoznačně největším důvodem, proč si hru zahrát. Taktických možností je přehršel a hlavně proti bossům je nutnost využívat předností jednotlivých Jobů. Nenastavíte-li nejlehčí obtížnost, tak očekávejte několik dost tuhých střetů. Strategii budete muset podřídit counterům vašich nepřátel. Každý z nich totiž reaguje na určité schopnosti. Třeba použitím obyčejného fyzického útoku aktivuje váš sok kouzlo na zesílení obrany. Protože se buffy sčítají, tak po chvíli nebudou útoky skoro vůbec působit. Jedná jednoznačně o snahu tvůrců nutit hráče zkoušet různá povolání. V praxi to povětšinou funguje, až vyjma několika nepovinných soubojů, kdy bossové counterují vlastně všechno, co uděláte. Vzniká tím dojem, že AI cheatuje, což rozhodně ničemu nepomáhá.

Zápornou kritiku si zaslouží i vedlejší questy, kdy je z nějaké stovky jen hrstka zbavena prostých úkonů typu dones, zabij, dojdi. Nicméně právě těch několik lepších dodává zajímavé backstory některým postavám. Právě tady se nachází další kámen úrazu. Každý koho na svých cestách potkáte je podstatně zajímavější, než ústřední čtveřice. Příběhy v jednotlivých městech jsou zase několikanásobně lepší (a chvílemi překvapivě temné), než ten hlavní, svazující je dohromady. Technická stránka na Switchi ukazuje, hlavně při zobrazení na TV, jak konzolka nestačí. Kvalita obrazu na mapě světa puntičkářům jistě nejednou protočí panenky.

Celkově se pro mě stalo BDII lehkým zklamáním, ač z velké části je to dáno porovnáváním se staršími díly. Oba bych je určitě doporučil víc než dvojku. A nic nezachrání ani skvělý OST.
+13

Kingdom Hearts: Melody of Memory

  • PS4 50
Dělání rytmických spin-offů oblíbených japonských sérií se v poslední době dostalo do módy a Kingdom Hearts není výjimkou. Po dohrání musím konstatovat, že Melody of Memory je z nich jednoznačně nejhorší. Nevadilo by, že se jedná o záležitost čistě pro fanoušky - koneckonců OST mají všechny díly vynikající. Navíc, co do obsahu, tu máme hromadu melodií a písní. Stejně tak blbůstek k odemčení je nespočet. 

Jenže právě dlouholetí fandové poznají, jak moc  Square Enix tuhle hru odfláknul. Troufám si odhadnout, že 90% obsahu je použito z předchozích dílů. Prostředí, postavy, nepřátelé i jejich animace vývojáři bez jediné úpravy zkopírovali z již vydaných remasterů. Drzost vydavatele podtrhává ještě cenovka rovnající se běžným AAA titulům. 

Samotné hraní ničím neoslní. Tři postavy běží po předem určené dráze a do cesty se jim staví soupeři, které je potřeba včasným stiskem příslušného tlačítka zneškodnit. Občas je potřeba vyskočit a jindy zase zničit krystal. Ani bossové a hudební klipy ale hratelnost nijak zvlášť neokoření. Zbytečné levelování charakterů a tvoření itemů už jenom více ukazuje zoufalou potřebu tvůrců vložit do hry alespoň nějaké RPG prvky. Jiné rytmické odnože (Persona, Final Fantasy) nebo „obyčejná“ Hatsune Miku jsou mnohem zajímavější  a zábavnější tituly.

Příběh reprezentují občasné cutscény (sestříhané, jak jinak, z těch dvacet let starých). Samozřejmě, vzhledem k obsáhlosti, se děj jednoho dílu v těch pěti vyřčených  větách shrnout jaksi nedá. Až v samotném závěru „kampaně“ si odemknete scény doplňující konec třetího a dílu načrtávající směr, jakým se bude Kingdom Hearts ubírat.

Každopádně je Melody of Memory jen pro fandy série, a i ti by měli počkat na rozumnější cenu.
+13

Tokyo Mirage Sessions ♯FE

  • Switch 60
Když zkřížíte dvě univerza, tak dá rozum, že byste měli dostat to nejlepší z nich. Jenže navzdory názvu je TMS jenom další tuctový klon Persony, navíc ještě bez nějakého vlastního nápadu. Stanete se členem tokijské talentové agentury Fortuna, tudíž očekávejte řešení osobních problémů modelů, zpěvaček a herců. Tedy v tom, pro našinec, podivném japonském idol průmyslu. Je hodně vidět, že se tvůrci snažili napodobit social links z jisté, poněkud úspěšnější, série, žel na zmar. Postavy postrádají potřebnou hloubku a kdykoli dojde k nějakému nakousnutí zajímavějšího tématu, tak je okamžitě spolknuto a zapomenuto.

Asi jedinou věcí převzatou z Fire Emblem se stal, naneštěstí, příběh. Nudný a bez jakéhokoli napětí či snad gradace. Všechno se tak nějak děje a v závěru se hraní dost táhne. Podobně je na tom i soubojový systém. Kopíruje hodně Megaten. Nově se však po zasažení soupeřovy slabiny aktivuje tzv. Session - tedy další postava, má-li naučenou správnou schopnost, ihned naváže dalším útokem. Zpočátku je to cool, avšak ve druhé polovině hry pak tahle comba můžou dosáhnout vysokých počtů. V praxi se tudíž stává, že ze dvouminutového souboje 90 sekund jenom koukáte, jak se vaši bojovníci střídají na nepříteli (...ehm).

Za každý jeden úspěšný Session dostane ještě peníze, popř. item. Výsledkem pak ve třetině hry držíte end-game množství peněz a snadná dostupnost věcí k nakoupení činí z mnoha získaných abilit naprostou zbytečnost. Otravným se stanou po čase i neustálé návštěvy Bloom Palace, kde si vytváříte nové zbraně, ze kterých se bojováním postupně učíte techniky. Upřímně, provedení tohohle úkonu je tak debilní, až věřím, že jím šlo hlavně o natažení 40 hodinové herní doby.

Funguje to takhle: bojujete v dungeonu, dosáhnete maximální úrovně zbraně pro jednu z postav, použijete kouzlo k vrácení do kanceláře (central hubu), jdete do Bloom paláce, dojdete k NPC, ta pronese své dvě věty, vy se proklikáte ke zbrani kterou chcete, vytvoříte, equipnete, vrátíte se do kanceláře, z ní na mapu města, z ní do místa, kde je dungeon, vstoupíte do dungeonu, uděláte pár kroků k teleportu a konečně se přenesete na místo, kde jste skončily. Celý úkon na Switchi zabere cca 3 minuty. Jenže máte sedm hratelným postav, jejichž zbraně se levelují různou rychlostí. Tím pádem vás čeká tenhle úkon každých 10-15 minut, za předpokladu, že nechcete přijít o zkušenosti používáním vymaxované zbraně. A ÚPLNĚ TO SAMÉ na vás čeká při učení pasivních schopností.

Přiznám se, že je pro mě nesmírně obtížné tuhle hru doporučit, a to i zarytým JRPG fanouškům. Nedokázal jsem v ní najít jediný prvek vyčnívající, alespoň trochu, nad průměr žánru. Nedělá nic vyloženě tragicky, nezvládá ovšem ani ničím zaujmout.
+12

Control

  • PS5 80
Control od první chvíle servíruje vynikající atmosféru. Vstupem do Nejstaršího Domu zároveň otevíráte dveře k nespočetné plejádě nápadů finských tvůrců. Zdánlivě obyčejné předměty každodenní potřeby totiž mohou vykazovat nadpřirozené chování a v kůži Jesse se nečekaně stanete ředitelem úřadu pro jejich výzkum a kontrolu. Nikdy si nemůžete být ničím jistí a po většinu je vše dávkováno s odměřenou přesností.

Přestřelky zpočátku působí hodně dynamicky, nejen, díky nebývale propracované destrukci prostředí. Odemykání a vylepšování zvláštních schopností i samotné zbraně umožňuje i několik různých možností přístupu k soubojům, nicméně celou hru jsem prošel se základní pistolí, takže bohužel hráče k experimentování nic moc nenutí.

Stejně tak vylepšování zbraně a postavy působí dost vnuceně a náhodě generované úkoly se k tomuto typu hry vůbec nehodí. Prostředí je poněkud jednotvárné, ač vzhledem k příběhu to dává smysl. Ten už však nedává jeho závěr, kdy se autoři nedokázali držet při zemi a splácali všechno možné, hlavně aby to bylo jakože šokující. Stejně tak obě DLC tomu moc nepřidávají a obzvláště to s Alanem Wakem je už čistě pro fandy jeho hry. Největší kritiku si zaslouží bossové. Jste s nimi zavření v aréně, kde se kolem neustavičně spawnují enemáci, zatímco vy musíte uzobávat postupně jeho HP. V tomto směru je Control zcela bez nápadu.

Jako celek nabízí ovšem vynikající zábavu stvořenou pro milovníky tajemna a akčních her. Přiznávám, že další díl bych viděl docela rád.
+22

Shadow of the Tomb Raider

  • PS5 70
Zvláštní ironií je už samotný název téhle hry. Tomb Raider se totiž krčí ve stínu, ve všech ohledech lepší, série Uncharted. Předně se třeba bere hrozně vážně, obzvlášť bereme-li v potaz jak hloupě celý příběh působí. Stejně tak postavy nejsou zajímavé a samotná Lara je vyloženě nesympatická. Právě humor by mohl hodně pomoci, leč bohužel. Nic takového.

Nedokážu říct, že bych se nebavil. Překvapením se stává poměrně malá četnost přestřelek. Větší důraz je zde kladen na průzkum prostředí a sběr, docela přehnaného, množství všeho možného harampádí. Džungle mi přijde docela uvěřitelná a nebýt několika soubojových "arén", tak bych jí zařadil k tomu nejlepšímu, co dnešní hry nabízí. Podobně povedené jsou i nepovinné hrobky a krypty. V rámci možností jsem si opravdu připadal, jak ve stovky let nenavštíveném a temném místě.

Bojování už je podstatně horší. Naštěstí většina nepřátel lehne na pár zásahů, takže, i na vyšší obtížnost, nejsou přestřelky frustrující. Vyjma závěrečného bosse, ten je tak videoherně debilní, až by snad bylo lepší ho úplně vystřihnout. Naučitelné skilly jsou převážně k ničemu. Většina z nich je tak situačních, že jsem musel vyloženě hledat jejich uplatnění. Právě tady by se hodila větší obtížnost, protože stealth zcela nestojí za používání, ačkoli se do něj vývojáři snaží hráče tlačit při každé příležitosti.

Zatím nejnovější velký Tomb Raider se tak řadí co zástupu moderních AAA videoher. Pěkný audiovizuál je nadřazený hloubce a logika dostává bolestivé facky takřka každých deset minut.
+23

We. The Revolution

  • PS4 60
Každý z nás jistě někdy přemýšlel, jaké to muselo být skvělé stát se soudcem v době francouzské revoluce. Nuže, We. The Revolution vás vyvede z omylu. Právě v této roli se totiž budete snažit manévrovat mezi náklonností hloupého obyčejného lidu, pomatených revolucionářů a sebestředných aristokratů. Postupem času zjistíte, že nějaká spravedlnost musí jít stranou a v zájmu té či oné skupiny připravíte o hlavu nejednoho chudáka i za naprosté banality. A do toho vám bude pořád kecat věčně nespokojená rodina.

Hra samotná se skládá z několika částí a kromě samotného soudcování budete i upevňovat svou kontrolu nad Paříží, obelhávat spojence i nepřátele a dokonce velet válečným střetům. Zkušeným hráčům jistě začíná docházet v čem tkví hlavní problém tohoto vizuálně poměrně přitažlivého titulu. Žádná jedna jeho část není nijak extra propracovaná. Vše je povrchní a nikdy nejde do hloubky. Příběh v poslední kapitole hodně upadá a pokud jde o hudbu, tak ta tam není. Obrovskou část hry strávíte v takovém tichu, až jsem se domníval, že jde o bug. Nejde. Navíc ovládání gamepadem je noční můra a pohyb v menu a obrazovkách boj sám o sobě.

Koupit za pár korun ve slevě, dohrát a zapomenout.
+11

Judgment

  • PS4 80
Hle, nová Yakuza. Teda vlastně ne. Jenom vypadá a hraje se jako Yakuza. A to do takové míry, až je od sebe neznalci série pravděpodobně ani nerozeznají. Přesto právě pro ně tahle hra vznikla. Odhozením bagáže, kterou s sebou, už trochu vyčpělá, původní série tahala si Judgment nečekaně hodně pomohlo. Úplně nový příběh a postavy vytváří skvělé detektivní drama držící se (trochu) více při zemi, než její předchůdce a určitě si zaslouží pozornost.

Novinkou jsou vyšetřovací prvky. Průzkum místa činu, sledování podezřelých (třeba i pomocí customizovatelného dronu) a jejich pronásledování při útěku jsou chytře rozstrkány po malých dávkách do celého průběhu hrou, takže se nestačí zprotivit. Opak jsou však souboje, které se vlastně nijak nezmění - první a poslední budou probíhat úplně stejně. Stejně tak systém „levelování“ pomocí získávaných SP bodů má díry, protože samotných bojových schopností se zase tak moc nenaučíte. Hlavně, že si můžeme pořídit hromadu jiných, v zásadě zbytečných, abilit ve stylu zvětšení objemu žaludku.

Znovu se vrací až nezdravé množství miniher od těch základních (pinball, odpal na baseballu) až po poměrně komplexní (mahjong, shogi). Pokud budete chtít, dá se v nich utopit moře času. Typický humor je zastoupen vedlejšími případy. K nim se váže další má výtka. Budete-li je plnit během hlavní příběhové linie, tak si ošklivě poničíte tempo vyprávění. Některé side questy ještě navíc musíte povinně dělat mezi těmi důležitými. Tohle zvláštní rozhodnutí se mi nakonec zdá jako nejzásadnější problém Judgment.

Děj je totiž, bez přehánění, skvělý. Náš hrdina Yagami je bývalý právník a nejednou se tak podíváme do soudní síně. Ostatní postavy mu zdatně sekundují a skoro všechny dostanou nějakou hloubku a jejich chování dává, v rámci japonské produkce, celkem smysl. Jestli dokážete udržet pozornost a neztratíte se ve velkém počtu charakterů, pak vás čeká jízda plná zvratů s výborným zakončením.

Technicky si není moc nač stěžovat. Jen z animací, nejen, obličejů poznáte myšlenky a pohnutky každého jednotlivce. Konečně jsme se dočkali i anglického dabingu. Znovu ale nejsou vůbec namluvené vedlejší úkoly. Nicméně vzhledem k množství obsahu (dohrání mi zabralo něco přes 50 hodin a pořád mám hotovo jen 67%) se to dá odpustit.

Verdikt je jasný. Pokud dostanete někdy možnost si Judgment zahrát, tak neváhejte.
+21

Xenoblade Chronicles

  • Switch 90
  • 3DS 90
Zkuste se na chvíli zamyslet, kolik herních světů se dá považovat za opravdu originálních. Většinou se buď snaží napodobovat skutečnost nebo nabízí vcelku běžný fantasy/scifi mišmaš. XCH na to jde úplně jinak. Celý děj se odehrává na tělech dvou obřích titánů. Ti spolu v pradávné minulosti bojovali a dnes jsou z nich pouze nehybné fosílie.

A právě tenhle rozlehlý svět zůstává, i po mnoha letech od vydání, stále největším lákadlem hry. Naprostá většina prostředí nabízí jedinečné pohledy, třeba i na samotné titány, připomínající maličkost a zdánlivou nepodstatnost postav. Až se budete pohybovat v Satorl Marsh a po setmění se ošklivá bažina promění na úžasnou podívanou plnou světel a barev, tak pochopíte.

Relativně okoukaný příběh o vzepření se osudu má několik dobrých momentů a snad jen docela nezajímaví hrdinové si zaslouží trochu větší hloubku. O záporacích platí vlastně to samé. Otravného nopona v partě bych rovnou ze scénáře vyškrtnul, stejně by se moc upravovat nemusel.

Pár výtek bych měl i k atypickému soubojovému systému. Předně třeba nějaké hitboxy vůbec neexistují, takže při útěku vás monstrum sundá kousnutím, byť jste třeba deset metrů od něj. Podobně vám hra někdy nesmyslně neumožní (během boje) obejít nepřítele, ač to vizuálně prostě musí jít. AI parťáků dokáže být velice pochybná a přímé rozkazy stojí veledůležité díly party gauge. Dále pak neexistují aktivní itemy, takže když celá vaše skupina dostane negativní status, tak někdy prostě nemůžete nic dělat, jen civět na obrazovku, dokud sám nevyprchá.

Na druhou stranu pochválím nápad s Monadem, tedy dějově ústřední zbraní. Brzy zjistíte, že jeho využití je nejednou naprosto zásadní a opravdu tak nabudete pocitu, že se jedná o legendární meč. Podobně Shulkova schopnost vidět budoucnost (v praxi se jedná o upozornění na neobvykle silný útok vašeho soupeře) je zajímavý prvek. Škoda, že někdy trochu kazí tempo bojů.

Bez debat lze kladně hodnotit hudbu a namluvení postav. Stejně tak graficky (vzhledem k hardwaru Nintenda) nelze příliš kritizovat. Vcelku se, i přes výše vyjmenované nedostatky, jedná o důstojné pokračování Xeno série. Nicméně si myslím, že až druhý díl dotáhl většinu herních mechanismů skoro k dokonalosti.
+18

Mass Effect

  • PC 70
První dobrodružství Sheparda zůstává i dnes svěžím výletem do, možná až nečekaně, zajímavého univerza. Ani nevykrádá Hvězdné války tak moc, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vcelku povedené rasy emzáků a vztahů mezi nimi jsou podpořeny pěkným vizuálem a kvalitním namluvením. Příběhové mise nabízí dostatečnou zábavu a gradování děje může hře většina titulů závidět.

Horší už jsou vedlejší questy skládající se většinou z průzkumu fádních planet v takřka neovladatelném mako vozítku. Vůbec jet s ním v tunelu zvládne asi jenom superhrdina Shepard, který prostě nedělá chyby. Rozhodování v klíčových momentech totiž nelze vyloženě pokazit, protože následky jsou (jak se v příštích dílech dozvíme) často minimální.

To se dá ještě odpustit, jelikož je Mass Effect asi první hrou, která nabízí rozhodnutí táhnoucí se celou trilogií. Stejně tak se dá odpustit, že parťáci dostávají docela málo prostoru, poněvadž to napravují obě pokračování. Přehlédnou už ale nelze zásadní neduh plynoucí z už postaršího roku vydání. Nahrávací časy. Zde prezentované cestováním ve výtahu. Vážně mi přijde divné, že nikoho z vývojářů nenapadlo implementovat minihru, kde by si první lidský Specter přivydělával jako výtahář. Přímo se to nabízí.

Pravdou nicméně zůstává, že první ME je pořád slušnou hrou, ačkoliv ji oba následovníci strčí hravě do kapsy.
+28

GreedFall

  • PC 50
Když si nějaké vývojářské studio dá za cíl vytvořit kopii her jiného, podstatně zámožnějšího, studia, tak vznikne něco jako GreedFall. Ze všech koutů téhle hry přímo srší, jak moc chce být jako Dragon Age. Z trabantových součástek Porsche nepostavíte, a přeneseně to platí i pro hry.

Zpočátku vše funguje. Prozkoumáváte město, mluvíte s NPC, řešíte úkoly a vylepšujete svou postavu. Jenže postupem času zjistíte, že takřka každý jeden herní prvek postrádá hloubku a veškeré systémy jsou nedotažené. Vývoj hrdiny není nijak omezen a já tak třeba skončil s chlápkem schopným nosit těžké brnění, palcát, metat kotouly, léčit se kouzly a třeba i tvořit a házet výbušniny. Je tudíž vlastně jedno, jakým směrem se budete ubírat, protože každý úkol nějak vyřešíte. A vůbec ta různá řešení v praxi znamenají, že buď ukecáte stráže nebo ho zabijete, či se proplížíte dírou v plotě za rohem.

O nějakém průzkumu ostrova vůbec nemůže být řeč. Většina lokací je nelogicky uzamčených, dokud do nich nepůjdete plnit konkrétní quest. Vizuálně je všechno zaměnitelné a třeba interiéry jsou asi tak tři a pak vládne jejich copy-paste. Stejný je i počet nepřátel, jen je na ně občas nahraná jiná textura, aby se jako neřeklo. Soubojový systém nefunguje, jelikož můžete každého v klidu ustřílet z dálky. Munice se díky nesmyslnému respawnu předmětů povaluje všude dost. Na příběhu není co chválit. Téma kolonizace moc nezvládá a zapomenutelné postavy ničemu nepřidávají.

Pár povedených věcí se ale dá najít. Jako De Sardet jste diplomat a tomu i odpovídají řešené záležitosti. Nikdo po vás nechce zabít deset krys nebo sbírat bylinky. Stejně tak dabing je na vysoké úrovni a rozhodnutí, zdá se, mají i dostačující vliv na děj. Přesto si nedovolím tuhle hru doporučit. Snad za pár korun někdy v bundlu.

Ambice tvůrců ze Spiders až příliš okatě srážela budgetovost, se kterou jednoznačně bojovali. Být hra ve všem poloviční, mohla z ní být příjemná jednohubka. Místo toho tu máme tvrdý a nedopečený chléb.
+20

The Last of Us Part II

  • PS4 80
Jako první jsem se chtěl v komentáři zmínit, co vlastně máte od druhého The Last of Us čekat. Jenže teď, krátce po dohrání, si uvědomuji, že to úplně přesně nedokážu. Napíšu tedy pouze: Nedostanete to, co čekáte, že dostanete.

Začnu jasným. Technologicky se jedná o současnou špičku herní tvorby. Skvělé herecké výkony, parádní hudba, ozvučení a smysl pro detail, kterému se může rovnat jen hrstka jiných her. Za vším je prostě vidět obrovské množství práce. Od Naughty Dogu ale nejde čekat nic jiného. Přejděme tak k tomu kontroverznějšímu tématu, tolik hýbajícímu celým průmyslem.

Příběh mi v prvním dílu nikdy nepřišel tak dobrý, jak je mnoho hráčů přesvědčeno. Ne, jedná se jenom o další post-apo zombie svět. Skutečná síla jedničky, aspoň pro mě, spočívala v postavách. Každá z nich byla propracovaná, uvěřitelná a nikdy černobílá. Pokračování nám dopřává podobnou dávku všeho zmíněného. Problémem je, že možná až moc. Za celý průběh nepotkáte jedinou kladnou postavu. Všichni si sebou tahají bagáž z minulosti, jsou často náladoví i nepříjemní. Po celou hru dělají v podstatě jenom špatná rozhodnutí. A hráčům to, zdá se, vadí. Až do samotného závěru jsem vlastně nevěděl, komu fandit. Ukazuje se, že je to větší problém, než jsme si všichni původně mysleli.

Samotný příběh střídá lepší pasáže s těmi horšími. Předchůdce byl jako jízda na horské dráze, zatímco tady máme těžkopádný autobus. Pořád obsahuje oddělené arény, tentokrát až zbytečně rozlehlé, proložené story částmi. Vzhledem k (v rámci žánru) velké délce hry, vzniká docela velký problém s tempem vyprávění. Být celá hra o třetinu kratší, tak jenom dobře.

Trochu zklamáním jsou také souboje s nakaženými. Respektive jsou úplně stejné, jako dříve. Celkově v tomhle směru TLoU II ničím nepřekvapí. Těch pár vylepšení (melee úhyby, plazení) už tu mělo být dávno a nic jiného zásadního se nemění. Lepší už jsou střety s lidskými soky. Pokřikují na sebe jmény, radí se mezi sebou, AI se vám neustále pokouší vlétnout do zad a když zabijete psa, tak se psovod skoro rozpláče. Zvláštní zmínku si zaslouží i zobrazení smrti. Zásahem z blízka brokovnicí nebožtíka poctivě roztrháte, kulka do krku mu způsobí mrazící chroptění a ustřelení končetiny končí řevem a pomalým vykrvácením na zemi. Zabíjení lidí mě ještě nikdy nebavilo více (ve hře...).

Vývojáři rozhodně nešli hráčům na ruku. Mohli udělat jednoduše další díl, jak jsme koneckonců zvyklí. Vytvořili však ojedinělé dílo, které v jistých směrech nemá ve videohrách obdoby. Ano, občas to skřípe, někdy vrže a často postrádá drive. Nic z toho ale nezpochybní nesporné kvality a odvahu týmu stojícího za Part II.
+44

YOU and ME and HER: A Love Story

  • PC --
YaMaH se stala první hrou, které mě skutečně děsila. Není to ten strach. který nabízí třeba Silent Hill, takový ten plíživý strach Cthulhu mýtů. Jedná se o strach, který nedokážu zařadit do nějaké kategorie, a proto se ho ani nebudu pokoušet hlouběji popsat, už kvůli svému psychickému zdraví.

První polovinu hry (nějakých osm hodin) budete hrát klasickou vizuální novelu. Vaše rozhodnutí pravděpodobně skončí špatným koncem, kdy náš protagonista Shinichi zůstane sám. Loadnete dřívější rozhodnutí a dojdete ke šťastnému konci s jedním z jeho romantických cílů, Miyuki. Slíbí si věčnou lásku a bla, bla, bla. Jistě víte, jak tyhle příběhy končí.

Začnete logicky novou hru a zaměříte se na zisk druhé postavy, Aoi. Vše se daří jak má a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. Jenže čím dále postupuje v této cestě, tím více si všímáte maličkostí odlišných od prvního hraní. Hra nechce abyste zůstali s Aoi, ale pořád hráče postrkává k zpět k Miyuki. Končí to tím, že Vám hra Aoi totálně znechutí a vrátíte se k první lásce.

Loadnete pozici a zkoušíte nové dějové větve, přičemž zase končíte s Miyuki. Čtvrtý pokus se konečně zdaří a Shinichi ze zamiluje do Aoi. Tedy, než se zjeví Miyuki a našemu hrdinovi baseballkou zláme všechny končetiny. Víc už spoilerovat nebudu.

Jen se zkuste zamyslet, jaké by to asi bylo, pokud by si postavy z her pamatovaly naše rozhodnutí z předchozích savů. Pokud by si uvědomily, že jsou jen postavy ve hře a někdo je ovládá. Pokud by jedna taková postava dostala možnost přeprogramovat hru tak, aby končila šťastně jen pro ní. Pokud by chtěla, abys hrál tuhle hru věčně. Protože věčnou lásku jsi jí právě TY slíbil.

Znova to už nikdy hrát nebudu, to by nebylo fér.
+16 +17 −1

Sakura Wars

  • PS4 60
Předně se sluší napsat, že Sakura Wars není moc dobrá hra. Respektive je v ní tolik věcí polovičatých a nepropracovaných, až by mohla z jistého pohledu hraničit s odpadem. Přesto nemám srdce jí vyloženě shodit. Dělá totiž plno věcí po svém, aniž by brala ohledy na moderní trendy. A taky jsme na pokračování téhle série čekali takřka patnáct let.

Negativní kritiku si zaslouží třeba hlavní postava, Seijuro. Před událostmi hry byl, ve svých asi 20 letech, kapitánem válečné lodi v námořnictvu, přičemž jistý incident způsobil její potopení. Naštěstí se z toho oklepe během prvních dvou kapitol a nikdy víc se o tom hra nezmíní, jakkoliv to působí blbě. Na výběr máte z pěti potencionálních partnerů, se kterými může skončit, nicméně je až nezdravě upřednostňována titulní Sakura, takže vztah s kýmkoliv jiným nedává, v dané stavbě příběhu, smysl.

A vůbec celý příběh má díry jak cedník po průstřelu a plno postav je v něm zcela nevyužitých. Na designu charakterů se navíc podílelo několik různých lidí, tudíž působí zcela nesourodě. Dále pak nadužívání animací v rozhovorech dokáže kazit atmosféru, jejich hlavní obětí je předně znovu náš protagonista, který šíleně přehrává i na poměry japonských her.

Akční souboje ve stylu hack and slash musou her mají spíš doprovodnou funkci a nebudete-li plnit i nepovinné části, pak zabírají zanedbatelných pár procent celkového času. Naštěstí, jelikož už po chvilce nemají co nabídnout. Snad jen střety stavící hráče proti nepřátelským mechům se dají pochválit.

Dokázal bych vyjmenovat ještě několik problémů, ale radši přejdu k tomu lepšíme. Pochválit se musí, beze zbytku, hudba. Ke hře tohoto typu snad ani lepší být nemůže. Stejně tak graficky se je na co dívat, až je to mnohdy překvapující, vzhledem ke skromným budgetovým poměrům ostatních elementů.

Zápory každopádně převyšují klady. Jestli chtějí autoři uspět musí hodně přidat. Nenudil jsem se, ale třeba management divadla se přímo nabízí. Přidat aspoň pár RPG mechanismů obohacujících hru a celkově rozšířit všechny ty současné. Možností ke zlepšení je mnoho, nicméně v současné konkurenci se Sakura Wars těžko doporučuje.
+13

Fate/Grand Order

  • Android --
Grand Order je (po Brave Exvius, SMT Liberation a Fire Emblem Heroes) čtvrtou mobilní gacha hrou, které jsem se rozhodl dát příležitost. Vzhledem k tomu, že u nás v Evropě není oficiálně není dostupná je potřebná jistá klička umožňující stažení, ale pro každého fanouška neuvěřitelné rozsáhlého Fate/ univerza to jistě nebude problém. V tuto chvíli tomu budou téměř dva roky od instalace a za celou dobu nenastal snad ani jeden den, kdy bych ji alespoň na pár minut nespustil.

Hlavním důvodem je nejspíš zvědavost, jakého dalšího hrdinu do hry tvůrci přidají. Vaši Služebníci jsou totiž historické a mytologické postavy. Způsob, jakým je celá Fate/ série implementuje zůstává už celé roky jejím největším tahákem.

Jedná se o jednu z nejvýdělečnějších gacha her a po většinu času je to také znát. Každý ze Služebníků, kterého si přivoláte je zpracován se smyslem pro detail. Hromada namluvených frází, detailní 2D sprity, animace a postupem času i krátké vedlejší příběhy dodávají každému z nich unikátní osobitost. Starší navíc pravidelně dostávají vizuální updaty, takže nezaostávají za novějšími.

Stejně tak příběh stoji za shlédnutí a už má několik desítek (možná i stovek) hodin. Nové kapitoly stále přibývají, přičemž mají kvalitativně vzestupnou tendenci. Totéž platí o pro sezónní eventy, které se aspoň snaží trochu ozvláštnit hratelnost. Nedávno se rozběhl druhý velký story akt a přiznávám, že na jeho další části se těším možná i více, než na některé očekávané AAA hry.

Důležité je zmínit platební model. Za skutečné peníze se dají koupit pouze a jen tzv. Saint Quartz sloužící k přivolávání Služebníků, rychlejší doplnění bodů pro hraní a oživení skupiny v případě prohry některého souboje. Za každou z těchto věcí se dá ale poměrně jednoduše získat free náhrada a rozhodně se dá příběh dohrát i bez utrácení. Nelze si koupit žádné stat boosty či exp body. Navíc hra neobsahuje multiplayer, tudíž se nemusíte bát, že vám natrhne zadek nějaký OP zbohatlík.

Samotné hraní už má pár much a je postavené, očekávaně, na grindu. Vymaxovat některé věci je otázkou mnoha měsíců. Samotné souboje jsou jednoduché, nicméně propracované a podporují experimentování se složením vašeho týmu. Budete se soustředit na udělování critical zásahů? Používání supersilných (a vizuálně často skvělých) útoků nebo prostě všechno umlátíte hrubou silou? Záleží jen na hráči (a jeho štěstí při summonování Služebníků).
+12

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 80
Square Enix si dal nelehký úkol. Přetvořit jednu z nejoblíbenějších her historie do moderní podoby a současně si tím nepoštvat fanoušky originálu proti sobě. Zdánlivě nemožný úděl začal nabývat pozitivnějších představ v okamžiku, kdy remake vplul do rukou původních tvůrců. Výsledkem se stala převážně dobrá hra, která tak trochu trpí tím, že je v ní jenom nějakých deset procent původního příběhu.

Začnu tím, co se jednoznačně povedlo – hudbou. Upravené skladby z celého FFVII univerza znějí přesně tak, jak by měly a nejednou dají vzpomenou na legendární scény. Stejně tak rozšíření příběhů původně epizodních postav jednoznačně potěší. Naučit se soubojový systém chvíli trvá, ale později v něm najdete hloubku. Stačí si třeba uvědomit, že vaši parťáci nemají žádnou AI a o všechno se musíte starat sami.

Rozporuplný vizuál tvoří skloubení úžasných modelů (důležitých) postav, překrásné cutscény a odporné prostředí. Minimálně teď po vydání, jakoby chyběly textury některých objektů, takže dveře, trosky či například květiny si radši ani neprohlížejte. Jedná se, v mých očích, o zásadní nedostatek rušící ponoření a můžu jen doufat, že patche dají vše dohromady. Stejně tak polovičatě působí zcela nové postavy. Dostanou svých dvacet minut slávy, přičemž kdyby je nahradil "random guy A", tak se vlastně ani nic nestane.

Zvláštní zmínku si zaslouží bossové. Každý nabízí jedinečný zážitek, každý vypadá parádně a u každého musíte přijít na nějaký trik k jeho poražení. Staří známí nepřátelé prošli zásadním faceliftem a někdy je i potkáte na nečekaných místech. Hráči nepolíbeni původní hrou mají výhodu překvapení, zatímco mi ostatní, snad vyjma samotného závěru, budeme přesně vědět vyústění všech situací. Otázkou zůstává, co je lepší. Odpověď nechám na vás.

Nebudu se pouštět do hlubších analýz. Stačí vědět, že Remake nezklame znalé ani neznalé této legendy herního odvětví. Nedokážu se ale zbavit pocitu, že se jedná pouze o prolog k něčemu mnohem většímu.
+20 +21 −1

Persona 5

  • PS4 100
Nemůže být nejmenších pochyb, že pátá Persona patří mezi nejlepší JRPG současné generace. Možná i všech dob. Ukazuje, jak má vypadat pokračování úspěšné série. Už vynikající čtyřku vylepšuje téměř ve všech směrech a dává vzniknout jedinečnému celku bez výraznějších slabin. Každý jeden prvek, každá herní mechanika či stisknutí tlačítka je součástí receptu na herní nirvánu.

Nikdy jsem nehrál hru, která by si zasloužila označení „stylová“ tak moc, jako právě Persona 5. Přechody v menu, interface a další vizuální prvky jsou nevídaně propracované a očividně se jim dostalo nebývalé péče. V doprovodu vynikající hudby a namluvení vás provází na cestě, která jistě zůstane v paměti každého, kdo dokáže tohoto kolose dohrát.

A právě to je možná největší problém. Jako hráče znalého série mi dohrání trvalo takřka rovných 100 hodin. A upozorňuju, že se nejedná o žádné sbírání skrytých balíčků, ale opravdu poctivý průchod příběhem. Navíc ty nejzajímavější témata jsou vyčerpána během prvních dvou kapitol. V Royal verzi je sice strčí do kapsy ta úplně poslední, ale to už je pozdě.

Soubojový systém je přesně takový, jaký bych si u moderního JRPG představoval. Svižný a jednoduchý na uchopení, současně však dostatečně hluboký a u bossů zvlášť vyniká. Stejně tak středoškolský život se dočkal mnoha úprav. Množství aktivit je obrovské a důvěrníci značně rozvádějí myšlenku sociálních interakcí z předchůdců (aneb když se seznámíte s hráčkou šógy, tak vás naučí nové taktiky v soubojích, obchodník se zbraněmi zase umožní jejich customizaci atd.). Každý má tak nějaký smysl a je jen škoda, že všechny vymaxovat v jednom průchodu je dost obtížné.

Stejně tak příběh a postavy se v porovnání se čtyřkou zlepšily. Pryč je jistá infantilnost a naivita, jsou nahrazeny o poznání lepším scénářem. Pořád se jedná o anime, takže má s tím spojené mouchy. Celkově ale nelze udělit jiné, než nejvyšší známky, protože Persona je pořád tou sérií, po které se ostatní JRPG opičí a ke které se budou v budoucnu přirovnávat.
+23

Island

  • PC 80
Island je ve společnosti Steins;Gate a Ever 17: The Out of Infinity poměrně opomíjená vizuální novela, která se i přes několik přešlapů bezesporu ke šičkám žánru. Předně se i přes poměrně dlouho herní dobu blížícím se ke třiceti hodinám dokáže vyvarovat jistě utahanosti spjaté s žánrem. Jedním z hlavních důvodů je protagonista hry, Setsuna, který dokáže mnohokrát pobavit. Právě humor, napětí a drama jsou tady správně dávkovány. Příběh nabízí několik nečekaných (i očekávaných) zvratů a nuda rozhodně nehrozí.

Vše je zabaleno do povedeného vizuálu a doprovázeno pěknou hudbou a namluvením postav, jak už bývá u AAA tvorby zvykem. Hráčova rozhodnutí mají většinou opravdu vliv na rozdělení děje a nápomocný flowchart umožňuje návrat do jakékoliv dohrané pasáže a záchranu před špatnými konci. Příběh je vystavěn na hráčově pozornosti a k jistým závěrům je potřeba dojít vlastním uvažováním, protože Island plno věcí pouze nastíní. Přesto i pokud nebudete pátrat a číst mezi řádky si dokážete děj užít.

V žádném případě se nejedná o mystery kalibru Umineko no Naku Koro ni nebo jízdu ve stylu Wonderful Everyday ~Diskontinuierliches Dasein~, ale pokud vám tenhle styl her není cizí, tak Island nabízí zajímavou alternativu ke všem výše zmíněným titulům.
+13

Days Gone

  • PS4 80
Jednou z mnoha věcí, která se mi na Days Gone líbila je hráčův postup. Pomalu se učíte jak zabít jednoho člověka, jednoho Freaka, pět Freaků, jak správně jezdit na motorce, abyste šetřili benzínem a nakonec i jak vyhlazovat hordy. Na podobný přístup už v dnešních hrách moc nenarazíte. Zjednodušené lze říct, že se jedná o přímý opak k Horizon. A tím, naneštěstí, většinu casual hráčů odradí.

Nejedná se sice o úplný survival, ale několik prvků hry nebude každému sedět. Fast Travel je docela drahý a míst pro něj málo. Mapa není posetá otazníky a většinu úkolů si tak musíte najít sami. Nemáme tu žádný epický příběh o spáse světa, ale spíš osobní cestu jednoho, nepříliš sympatického, chlápka (a jeho motorky). A vůbec postavy jsou překvapivě zajímavé a většina z nich má i hloubku. V dobrém slova smyslu většinu z nich nebudete mít moc rádi.

Krásný vizuál (především efekty počasí) je zaplacen horším technickým stavem. Grafické bugy, doskakování textur a hromada dalších problémů zůstává, i na PS4 Pro, skoro rok po vydání. Žádný problém sice nezamezuje postupem hrou, ale nepříjemné jsou, o tom žádná. Stejně tak nepotěší stereotyp, tolik běžný pro open world hry. Úkoly se opakují a některé lokace navštívíte, v jejich rámci, i několikrát.

I přes to všechno si ale vývojáři za Days Gone zaslouží pochvalu. Udělali tří áčkovou hru, která není pro masy a pokud ji věnujete svůj čas, tak pevně věřím, že nebudete litovat.
+25 +26 −1

Venus Blood -Frontier-

  • PC 60
Co vlastně čekat od podpultové, u nás zcela neznámé hry, která je součástí, v Japonsku, údajně oblíbené série? Radím vám, radši nic. Pak můžete být z VB Frontier docela příjemně překvapeni, jako jsem byl já. Předně nutno uznat, že jako celek tahle hra funguje. Tedy ve smyslu, že většina mechanik má své místo a nabízí dostatečné možnosti.

Třeba příběh se dělí do tří cest, ačkoliv ta první, kterou pravděpodobně dokončíte bude normal ending, který se dá považovat za špatný konec a odepřete si tak dobrou čtvrtinu hry. Vaše rozhodnutí během rozhovorů totiž přidávají body vedoucí ke dvěma různým koncům a pokud jich nenahromadíte do daného bodu v ději, tak jste odsouzeni k právě bad endingu. Zjistil jsem to z návodu na netu. Stejně tak, že každá z postav má ještě několik svých možných zakončení.

Hra totiž neztrácí čas s nějakým vysvětlováním a přečíst si tutorial v hlavním menu je povinnost, jinak budete, jak se říká, v řiti. I potom ale budete chvíli tápat ve špatně navrženém interfacu. Získávání postav je zbytečně chaotické a popis přiřazovaných vlastností špatně dohledatelný. Samotné souboje pak ani neovládáte, vyjma fádního útoč, braň nebo rychleji. Důležitá je tudíž příprava před střetem armád. Do každé jednotky můžete vložit až šestici postav a jejich schopnosti pak určují, co se bude dít. Třeba démoni a nemrtvý jsou silnější v noci, zatímco rytíři bojují lépe ve městech. Pravdou je, že se jedná o dost zajímavý a propracovaný systém.

Na papíře zní povedeně i korupce pěti Bohyň zajatých v průběhu hraní. Budete se s nimi přátelit nebo je zneuctíte (v 18+ verzi v hardcore tentacle rape scénách)? V zásadě na výběr nemáte, protože protagonista Loki je po naprostou většinu hry hajzl, a to i v těch údajně slušnějších interakcích. Vážně doufám, že další díly tohle řeší lépe, protože jistý potenciál tu je.

Problém Venusblood spočívá hlavně v přehnaných ambicích. Chce všeho moc a nedokáže pak svůj náklad spolehlivě unést. Přesto bych dalším dílům asi šanci dal.
+16

Sakura Wars

  • Saturn 70
Nebudu lhát, když řeknu, že do Sakura Wars jsme šel v podstatě naslepo. Věděl jsem, že tahle série existuje ale jelikož, vyjma jediného dílu, nikdy nevyšla mimo Japonsko, tak naprostou většinu hráčů zcela jistě minula. Nicméně dlouhých 23 (!) let po původním vydání jsem se konečně i my dočkali. Díky fanouškovskému anglickému překladu.

První mě překvapila nezvykle kvalitní vizuální prezentace. Rozhodně se nejedná o žádný budget a vysoké produkční hodnoty reprezentují četné animované sekvence, namluvení postav nebo třeba i nazpívané skladby, které nejednou příjemně překvapí. Stejně tak celkové pojetí, kdy se jako kapitán zvláštní jednotky sbližujete se svou skupinou. Pozitivní vztah se pak projeví kladně v boji. Negativní zase naopak bojeschopnost konkrétních postav omezuje.

Důvěru své posádky si získáváte během dialogů. Typicky máte na výběr z několika možností, avšak časové omezení na odpověď dokáže občas pěkně potrápit, zatímco jindy zase jeho doběhnutí (tedy mlčení) může být tou správnou volbou. A příběh, ač v základu stejný, má dostatek rozdělení, aby stál za druhé zahrání se sympatiemi směřujícími k jinému charakteru. Vůbec samotný děj se mi hodnotí docela špatně. Z dnešního pohledu je nemožně „animeoidní“, klišoidní a předvídatelný. Jestli za sebou máte aspoň hrstku JRPG, tak ho celý odhadnete zhruba po prvních třech kapitolách, ne-li dřív.

Vyjma adventurní novely je Sakura Wars i tahovou strategií. Zdráhám se napsat RPG, jelikož se neleveluje, nezískává vybavení ani žádné zvláštní schopnosti. Nad vývojem svých bojovníků máte minimální kontrolu. Každý má svou danou roli a správné využívání předností jednotlivých jednotek je klíčem k vítězství. Určitě bych uvítal lepší interface, protože občas byl největší boj trefit se kurzorem na správné místo na obrazovce.

Těžko říct, komu dneska Sakura Wars vlastně doporučit. Určitě ne tuctovému hráči a ani fanoušek japonských her na hrdiny nebude asi úplně spokojený. Nejspíš pouze někomu, kdo si chce doplnit herní vzdělání o jeden nevšední titul, který byl ještě nedávno většině světa zapovězený.
+17

Horizon Zero Dawn

  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+31

Bloodstained: Ritual of the Night

  • PC 70
Jen málokdy se najde hra, která dokáže nabídnout klasickou hratelnost v relativně moderním kabátu a přesto nepůsobit zastarale. Možná je to i díky jednoduchým, stále však funkčním, mechanikám dávajícím vzpomenout na nejeden klenot z dob starých konzolí. Naneštěstí to také znamená, že jaksi nemá čím překvapit.

Hratelnost není potřeba dlouze popisovat. Běháte po 2D obrazovkách a ulevujete od života hromadám všemožných démonů. K dispozici je několik druhů zbraní (používal jsem jenom meče), desítky různých schopností (používal jsem nanejvýš pět) a hromada skrytých cest. Vůbec mapy se mi po většinu času líbily, i když občas dokázaly být docela protivně navržené. Horší už je to s nepřátely, kdy někteří přímo bijí do očí (wtf psi a kočky) a úplně zabíjí atmosféru.

Stejně tak některé mechaniky jsou vložené jen na oko, než že by něčemu pomáhaly. Třeba přivolaný familiar je, s prominutím, úplně k hovnu. Příprava jídel je otrava a docela bych chtěl vidět, jak někdo sbírá hromadu různých inkrediencí potřebných k vaření kvůli minimálnímu posílení hlavní hrdinky. Vedlejší questy, dá-li se jim tak vůbec říkat, taky nikoho nevytrhnou.

Ozvučení zaslouží pochvalu, zatímco příběh nestojí za řeč. Podobný tu stokrát byl a stokrát ještě bude. Za zmínku určitě stojí povedení bossové i přeměřená obtížnost. Na normal nehrozí žádný vyložený zásek, ale s prstem v nose hrou taky neprojdete. Před každým složitějším bojem je navíc přítomen save point.

Bloodstained připomíná dort pejska s kočičkou. Uvařeno z mnoha, ne vždy se k sobě hodících, přísad. Nicméně si na jeho jádru si nejeden hráč dokáže jistě pochutnat.
+20

Mortal Kombat 11

  • PS4 80
Vývojáři z NetherRealm každou svou bojovkou posouvají hranice žánru o kousek dál. Přinejmenším vizuální stránkou. Je až neuvěřitelné, o jak velký posun se jedná. Příběhové cut-scény (on je celý story mód vlastně jenom dlouhý film, občas přerušený souboji) nám přináší solidní Mortal Kombat podívanou. Hloupou, to ano, ale veskrze zábavnou.

I samotné mlácení soupeřů dává vzpomenout na díly, které jsme hráli před dvaceti lety. Zůstávají v zásadě 2D (aneb nelze uhýbat do stran), rychlé a hlavně brutální. Brutality a Fatality vykouzlí na tváři nejeden úsměv. Postav je dostatek a další přibudou jako (placená) DLC. Každá z nich má navíc unikátní počátečný dialogy podle konkrétního soka, takže potěší i srdce zarytých fanoušků.

Horší už je nepřeberné množství obsahu. Stovky obleků, zbraní a dalších blbůstek se odemykají zcela náhodně v neustále se měnících časových věžích. Do zbraní navíc ještě můžete vkládat vylepšení. Potřebujete tak nejen konkrétní vylepšení pro danou zbraň, ale musí mít i správný tvar, aby do slotu ve výzbroji pasovalo. Ještě před tím si ale onen slot musíte otevřít bojováním. Upřímně, je to naprostá magořina a otevřít si všechno nikdy nedokážete, neb pravděpodobně dříve skonáte stářím. Běda ale, jak vám vypadne uprostřed věže spojení se serverem, pak si ji dáte znovu celou hezky od začátku.

Vše si lze zpřístupnit hraním nebo otevíráním truhel v překvapivě propracované Kryptě, kde na ostrově řešíte jednoduché hádanky a hledáte klíče k dalšímu postupu. Máme tu několik druhů platidel a desítky (možná i stovky) všemožných itemů pomáhajících s postupem hrou.

Když ještě vezmu v potaz, že tu plníme všemožné týdenní žebříčky sloužící k (jak jinak) odemknutí dalšího obsahu a úplně pitomé AI boje, kdy pošlete svého upgradovaného válečníka do spárů upgradovaného válečníka jiného hráče, ať můžete sledovat, jak si dávají vzájemně po držce a ve výsledku pak obdržíte (hurá!) další odměny.

Je vážně škoda, že MK je tak nemožně grindovací hra, že kdejaká mobilní gacha aplikace bledne závistí. Držet se klasičtějšího pojetí, tak by se jednalo o jednu z nejlepších bojovek všech dob.
+15

Tales of Vesperia

  • PS4 70
Vesperia bývá často označována za nejoblíbenější díl už hodně početné Tales of rodiny. Takže, nehledě na to, že jejich kvalita je jak na houpačce, jsem měl jistá očekávání. Nu což, znovu mám ujištění o svém vychýlení vůči normálu. Aspoň v kontextu téhle série.

Dobrého nabízí Vesperia hodně. Napadá mě grafika, ta díky stylizaci převyšuje i většinu novějších dílů. Detailní postavy občas kazí nudný dungeon, nicméně pěkná města je zase vynahrazují. Pozitivně působí i animace postav, kdy má každá během příběhových sekvencí své pohyby a získává tím svou jedinečnou osobitost. Oni celkově charaktery hru táhnou po většinu času. Třeba hlavní postava, Yuri, je sice klaďas, ale žádný dobrák od srdce a většinou si dělá, co se mu zachce. Minimálně v rámci série působí dost svěže. Vůbec morálka a její hranice jsou častým tématem příběhu. Je docela škoda, že přestože nemá hluchých míst, nedokáže děj opravdu gradovat a něčím opravdu nečekaným překvapit.

Stejně tak soubojový systém nemá nic vyčnívajícího z průměru. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvyknul na jejich relativní pomalost a (aspoň v Definitive Edici) podivný input lag. I po jeho naučení se mi v něm však nepodařilo nalézt nějakou hloubku. Stačilo jen přidat uhýbání ve stylu Graces nebo elementární kruhy z Abyss a hned by boje byly mnohem zajímavější. Horší je i hudba, kdy celý OST (snad vyjma intra) neobsahuje jedinou zapamatování hodnou skladbu. Zase tu tak máme kontrast s dobrým anglickým namluvením.

Přiznávám, že mě překvapuje skoro bezvýhradně kladné přijetí Vesperie, když už v době prvního vydání musela působit genericky. Poctivé JRPG to jistě je, ale po celou dobu hraní jsem se nedokázal zbavit poocitu, že všechno jsem už někde viděl a často i lépe zpracované.
+15

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC 70
Druhý novodobý Wofenstein se doporučuje docela snadno. Bavil vás předchozí díl? Pak se můžete do dvojky směle pustit. Je trochu hezčí, o něco obsáhlejší a prostě o chlup lepší. Jenže to, paradoxně, neznamená, že se jedná o lepší hru. Třeba ponorka-hub je děs. Rozlehlé, hlavně šedé, bludiště chodeb poseté mnoha nepodstatnými NPC. Vlastně přesný opak lodě v Dishonored 2. Stejně tak jednotlivé úrovně nejsou příliš nápadité. Šedý bunkr, zničené město a tmavá vesmírná stanice jsou jen střípky z oku nelahodící mozaiky.

Pokus o temnou atmosféru nevychází i kvůli všudypřítomnému humoru. Kdyby v něm jela hra po celou dobu, tak jedině dobře. Nicméně od samého počátku se pokouší Blazkowicz o filozofické vnitřní monology. Nejdou mu. Kombinace komedie a válečného dramatu se totiž vývojářům silně nedaří, už jenom praštěností, bez mála, všech postav. Jeden, dva pošuci jsou v pořádku, avšak desítka magorů na hru je už trochu moc.

Jako střílečka New Order funguje dobře. Stealth docela hapruje podivnou AI, přestřelky ho ale vynahrazují. Postřílet desítky nácků samopalem v každé ruce, nebo je upalovat laserem se nikdy neomrzí. BJ je i na kryplkáře stroj na zabíjení. Snad jenom těch pasáží „zamkneme hrdinu v místnosti a budeme na něj posílat vlny nepřátel“ mohlo být méně.

V jistých částech má Wolfenstein II hodně co nabídnout. Každé setkání s Frau Engel je perfektní. I ten absurdní Führer měl svoje kouzlo. Ač záporákům šílenství sluší, tak bohužel k hrdinům se nehodí. Snad si z toho pro příště vezmou vývojáři ponaučení.
+18