Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

GreedFall

  • PC 50
Když si nějaké vývojářské studio dá za cíl vytvořit kopii her jiného, podstatně zámožnějšího, studia, tak vznikne něco jako GreedFall. Ze všech koutů téhle hry přímo srší, jak moc chce být jako Dragon Age. Z trabantových součástek Porsche nepostavíte, a přeneseně to platí i pro hry.

Zpočátku vše funguje. Prozkoumáváte město, mluvíte s NPC, řešíte úkoly a vylepšujete svou postavu. Jenže postupem času zjistíte, že takřka každý jeden herní prvek postrádá hloubku a veškeré systémy jsou nedotažené. Vývoj hrdiny není nijak omezen a já tak třeba skončil s chlápkem schopným nosit těžké brnění, palcát, metat kotouly, léčit se kouzly a třeba i tvořit a házet výbušniny. Je tudíž vlastně jedno, jakým směrem se budete ubírat, protože každý úkol nějak vyřešíte. A vůbec ta různá řešení v praxi znamenají, že buď ukecáte stráže nebo ho zabijete, či se proplížíte dírou v plotě za rohem.

O nějakém průzkumu ostrova vůbec nemůže být řeč. Většina lokací je nelogicky uzamčených, dokud do nich nepůjdete plnit konkrétní quest. Vizuálně je všechno zaměnitelné a třeba interiéry jsou asi tak tři a pak vládne jejich copy-paste. Stejný je i počet nepřátel, jen je na ně občas nahraná jiná textura, aby se jako neřeklo. Soubojový systém nefunguje, jelikož můžete každého v klidu ustřílet z dálky. Munice se díky nesmyslnému respawnu předmětů povaluje všude dost. Na příběhu není co chválit. Téma kolonizace moc nezvládá a zapomenutelné postavy ničemu nepřidávají.

Pár povedených věcí se ale dá najít. Jako De Sardet jste diplomat a tomu i odpovídají řešené záležitosti. Nikdo po vás nechce zabít deset krys nebo sbírat bylinky. Stejně tak dabing je na vysoké úrovni a rozhodnutí, zdá se, mají i dostačující vliv na děj. Přesto si nedovolím tuhle hru doporučit. Snad za pár korun někdy v bundlu.

Ambice tvůrců ze Spiders až příliš okatě srážela budgetovost, se kterou jednoznačně bojovali. Být hra ve všem poloviční, mohla z ní být příjemná jednohubka. Místo toho tu máme tvrdý a nedopečený chléb.
+18

The Last of Us Part II

  • PS4 80
Jako první jsem se chtěl v komentáři zmínit, co vlastně máte od druhého The Last of Us čekat. Jenže teď, krátce po dohrání, si uvědomuji, že to úplně přesně nedokážu. Napíšu tedy pouze: Nedostanete to, co čekáte, že dostanete.

Začnu jasným. Technologicky se jedná o současnou špičku herní tvorby. Skvělé herecké výkony, parádní hudba, ozvučení a smysl pro detail, kterému se může rovnat jen hrstka jiných her. Za vším je prostě vidět obrovské množství práce. Od Naughty Dogu ale nejde čekat nic jiného. Přejděme tak k tomu kontroverznějšímu tématu, tolik hýbajícímu celým průmyslem.

Příběh mi v prvním dílu nikdy nepřišel tak dobrý, jak je mnoho hráčů přesvědčeno. Ne, jedná se jenom o další post-apo zombie svět. Skutečná síla jedničky, aspoň pro mě, spočívala v postavách. Každá z nich byla propracovaná, uvěřitelná a nikdy černobílá. Pokračování nám dopřává podobnou dávku všeho zmíněného. Problémem je, že možná až moc. Za celý průběh nepotkáte jedinou kladnou postavu. Všichni si sebou tahají bagáž z minulosti, jsou často náladoví i nepříjemní. Po celou hru dělají v podstatě jenom špatná rozhodnutí. A hráčům to, zdá se, vadí. Až do samotného závěru jsem vlastně nevěděl, komu fandit. Ukazuje se, že je to větší problém, než jsme si všichni původně mysleli.

Samotný příběh střídá lepší pasáže s těmi horšími. Předchůdce byl jako jízda na horské dráze, zatímco tady máme těžkopádný autobus. Pořád obsahuje oddělené arény, tentokrát až zbytečně rozlehlé, proložené story částmi. Vzhledem k (v rámci žánru) velké délce hry, vzniká docela velký problém s tempem vyprávění. Být celá hra o třetinu kratší, tak jenom dobře.

Trochu zklamáním jsou také souboje s nakaženými. Respektive jsou úplně stejné, jako dříve. Celkově v tomhle směru TLoU II ničím nepřekvapí. Těch pár vylepšení (melee úhyby, plazení) už tu mělo být dávno a nic jiného zásadního se nemění. Lepší už jsou střety s lidskými soky. Pokřikují na sebe jmény, radí se mezi sebou, AI se vám neustále pokouší vlétnout do zad a když zabijete psa, tak se psovod skoro rozpláče. Zvláštní zmínku si zaslouží i zobrazení smrti. Zásahem z blízka brokovnicí nebožtíka poctivě roztrháte, kulka do krku mu způsobí mrazící chroptění a ustřelení končetiny končí řevem a pomalým vykrvácením na zemi. Zabíjení lidí mě ještě nikdy nebavilo více (ve hře...).

Vývojáři rozhodně nešli hráčům na ruku. Mohli udělat jednoduše další díl, jak jsme koneckonců zvyklí. Vytvořili však ojedinělé dílo, které v jistých směrech nemá ve videohrách obdoby. Ano, občas to skřípe, někdy vrže a často postrádá drive. Nic z toho ale nezpochybní nesporné kvality a odvahu týmu stojícího za Part II.
+30

YOU and ME and HER: A Love Story

  • PC --
YaMaH se stala první hrou, které mě skutečně děsila. Není to ten strach. který nabízí třeba Silent Hill, takový ten plíživý strach Cthulhu mýtů. Jedná se o strach, který nedokážu zařadit do nějaké kategorie, a proto se ho ani nebudu pokoušet hlouběji popsat, už kvůli svému psychickému zdraví.

První polovinu hry (nějakých osm hodin) budete hrát klasickou vizuální novelu. Vaše rozhodnutí pravděpodobně skončí špatným koncem, kdy náš protagonista Shinichi zůstane sám. Loadnete dřívější rozhodnutí a dojdete ke šťastnému konci s jedním z jeho romantických cílů, Miyuki. Slíbí si věčnou lásku a bla, bla, bla. Jistě víte, jak tyhle příběhy končí.

Začnete logicky novou hru a zaměříte se na zisk druhé postavy, Aoi. Vše se daří jak má a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. Jenže čím dále postupuje v této cestě, tím více si všímáte maličkostí odlišných od prvního hraní. Hra nechce abyste zůstali s Aoi, ale pořád hráče postrkává k zpět k Miyuki. Končí to tím, že Vám hra Aoi totálně znechutí a vrátíte se k první lásce.

Loadnete pozici a zkoušíte nové dějové větve, přičemž zase končíte s Miyuki. Čtvrtý pokus se konečně zdaří a Shinichi ze zamiluje do Aoi. Tedy, než se zjeví Miyuki a našemu hrdinovi baseballkou zláme všechny končetiny. Víc už spoilerovat nebudu.

Jen se zkuste zamyslet, jaké by to asi bylo, pokud by si postavy z her pamatovaly naše rozhodnutí z předchozích savů. Pokud by si uvědomily, že jsou jen postavy ve hře a někdo je ovládá. Pokud by jedna taková postava dostala možnost přeprogramovat hru tak, aby končila šťastně jen pro ní. Pokud by chtěla, abys hrál tuhle hru věčně. Protože věčnou lásku jsi jí právě TY slíbil.

Znova to už nikdy hrát nebudu, to by nebylo fér.
+15 +16 −1

Sakura Wars

  • PS4 60
Předně se sluší napsat, že Sakura Wars není moc dobrá hra. Respektive je v ní tolik věcí polovičatých a nepropracovaných, až by mohla z jistého pohledu hraničit s odpadem. Přesto nemám srdce jí vyloženě shodit. Dělá totiž plno věcí po svém, aniž by brala ohledy na moderní trendy. A taky jsme na pokračování téhle série čekali takřka patnáct let.

Negativní kritiku si zaslouží třeba hlavní postava, Seijuro. Před událostmi hry byl, ve svých asi 20 letech, kapitánem válečné lodi v námořnictvu, přičemž jistý incident způsobil její potopení. Naštěstí se z toho oklepe během prvních dvou kapitol a nikdy víc se o tom hra nezmíní, jakkoliv to působí blbě. Na výběr máte z pěti potencionálních partnerů, se kterými může skončit, nicméně je až nezdravě upřednostňována titulní Sakura, takže vztah s kýmkoliv jiným nedává, v dané stavbě příběhu, smysl.

A vůbec celý příběh má díry jak cedník po průstřelu a plno postav je v něm zcela nevyužitých. Na designu charakterů se navíc podílelo několik různých lidí, tudíž působí zcela nesourodě. Dále pak nadužívání animací v rozhovorech dokáže kazit atmosféru, jejich hlavní obětí je předně znovu náš protagonista, který šíleně přehrává i na poměry japonských her.

Akční souboje ve stylu hack and slash musou her mají spíš doprovodnou funkci a nebudete-li plnit i nepovinné části, pak zabírají zanedbatelných pár procent celkového času. Naštěstí, jelikož už po chvilce nemají co nabídnout. Snad jen střety stavící hráče proti nepřátelským mechům se dají pochválit.

Dokázal bych vyjmenovat ještě několik problémů, ale radši přejdu k tomu lepšíme. Pochválit se musí, beze zbytku, hudba. Ke hře tohoto typu snad ani lepší být nemůže. Stejně tak graficky se je na co dívat, až je to mnohdy překvapující, vzhledem ke skromným budgetovým poměrům ostatních elementů.

Zápory každopádně převyšují klady. Jestli chtějí autoři uspět musí hodně přidat. Nenudil jsem se, ale třeba management divadla se přímo nabízí. Přidat aspoň pár RPG mechanismů obohacujících hru a celkově rozšířit všechny ty současné. Možností ke zlepšení je mnoho, nicméně v současné konkurenci se Sakura Wars těžko doporučuje.
+12

Fate/Grand Order

  • Android --
Grand Order je (po Brave Exvius, SMT Liberation a Fire Emblem Heroes) čtvrtou mobilní gacha hrou, které jsem se rozhodl dát příležitost. Vzhledem k tomu, že u nás v Evropě není oficiálně není dostupná je potřebná jistá klička umožňující stažení, ale pro každého fanouška neuvěřitelné rozsáhlého Fate/ univerza to jistě nebude problém. V tuto chvíli tomu budou téměř dva roky od instalace a za celou dobu nenastal snad ani jeden den, kdy bych ji alespoň na pár minut nespustil.

Hlavním důvodem je nejspíš zvědavost, jakého dalšího hrdinu do hry tvůrci přidají. Vaši Služebníci jsou totiž historické a mytologické postavy. Způsob, jakým je celá Fate/ série implementuje zůstává už celé roky jejím největším tahákem.

Jedná se o jednu z nejvýdělečnějších gacha her a po většinu času je to také znát. Každý ze Služebníků, kterého si přivoláte je zpracován se smyslem pro detail. Hromada namluvených frází, detailní 2D sprity, animace a postupem času i krátké vedlejší příběhy dodávají každému z nich unikátní osobitost. Starší navíc pravidelně dostávají vizuální updaty, takže nezaostávají za novějšími.

Stejně tak příběh stoji za shlédnutí a už má několik desítek (možná i stovek) hodin. Nové kapitoly stále přibývají, přičemž mají kvalitativně vzestupnou tendenci. Totéž platí o pro sezónní eventy, které se aspoň snaží trochu ozvláštnit hratelnost. Nedávno se rozběhl druhý velký story akt a přiznávám, že na jeho další části se těším možná i více, než na některé očekávané AAA hry.

Důležité je zmínit platební model. Za skutečné peníze se dají koupit pouze a jen tzv. Saint Quartz sloužící k přivolávání Služebníků, rychlejší doplnění bodů pro hraní a oživení skupiny v případě prohry některého souboje. Za každou z těchto věcí se dá ale poměrně jednoduše získat free náhrada a rozhodně se dá příběh dohrát i bez utrácení. Nelze si koupit žádné stat boosty či exp body. Navíc hra neobsahuje multiplayer, tudíž se nemusíte bát, že vám natrhne zadek nějaký OP zbohatlík.

Samotné hraní už má pár much a je postavené, očekávaně, na grindu. Vymaxovat některé věci je otázkou mnoha měsíců. Samotné souboje jsou jednoduché, nicméně propracované a podporují experimentování se složením vašeho týmu. Budete se soustředit na udělování critical zásahů? Používání supersilných (a vizuálně často skvělých) útoků nebo prostě všechno umlátíte hrubou silou? Záleží jen na hráči (a jeho štěstí při summonování Služebníků).
+11

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 80
Square Enix si dal nelehký úkol. Přetvořit jednu z nejoblíbenějších her historie do moderní podoby a současně si tím nepoštvat fanoušky originálu proti sobě. Zdánlivě nemožný úděl začal nabývat pozitivnějších představ v okamžiku, kdy remake vplul do rukou původních tvůrců. Výsledkem se stala převážně dobrá hra, která tak trochu trpí tím, že je v ní jenom nějakých deset procent původního příběhu.

Začnu tím, co se jednoznačně povedlo – hudbou. Upravené skladby z celého FFVII univerza znějí přesně tak, jak by měly a nejednou dají vzpomenou na legendární scény. Stejně tak rozšíření příběhů původně epizodních postav jednoznačně potěší. Naučit se soubojový systém chvíli trvá, ale později v něm najdete hloubku. Stačí si třeba uvědomit, že vaši parťáci nemají žádnou AI a o všechno se musíte starat sami.

Rozporuplný vizuál tvoří skloubení úžasných modelů (důležitých) postav, překrásné cutscény a odporné prostředí. Minimálně teď po vydání, jakoby chyběly textury některých objektů, takže dveře, trosky či například květiny si radši ani neprohlížejte. Jedná se, v mých očích, o zásadní nedostatek rušící ponoření a můžu jen doufat, že patche dají vše dohromady. Stejně tak polovičatě působí zcela nové postavy. Dostanou svých dvacet minut slávy, přičemž kdyby je nahradil "random guy A", tak se vlastně ani nic nestane.

Zvláštní zmínku si zaslouží bossové. Každý nabízí jedinečný zážitek, každý vypadá parádně a u každého musíte přijít na nějaký trik k jeho poražení. Staří známí nepřátelé prošli zásadním faceliftem a někdy je i potkáte na nečekaných místech. Hráči nepolíbeni původní hrou mají výhodu překvapení, zatímco mi ostatní, snad vyjma samotného závěru, budeme přesně vědět vyústění všech situací. Otázkou zůstává, co je lepší. Odpověď nechám na vás.

Nebudu se pouštět do hlubších analýz. Stačí vědět, že Remake nezklame znalé ani neznalé této legendy herního odvětví. Nedokážu se ale zbavit pocitu, že se jedná pouze o prolog k něčemu mnohem většímu.
+19

Persona 5

  • PS4 100
Nemůže být nejmenších pochyb, že pátá Persona patří mezi nejlepší JRPG současné generace. Možná i všech dob. Ukazuje, jak má vypadat pokračování úspěšné série. Už vynikající čtyřku vylepšuje téměř ve všech směrech a dává vzniknout jedinečnému celku bez výraznějších slabin. Každý jeden prvek, každá herní mechanika či stisknutí tlačítka je součástí receptu na herní nirvánu.

Nikdy jsem nehrál hru, která by si zasloužila označení „stylová“ tak moc, jako právě Persona 5. Přechody v menu, interface a další vizuální prvky jsou nevídaně propracované a očividně se jim dostalo nebývalé péče. V doprovodu vynikající hudby a namluvení vás provází na cestě, která jistě zůstane v paměti každého, kdo dokáže tohoto kolose dohrát.

A právě to je možná největší problém. Jako hráče znalého série mi dohrání trvalo takřka rovných 100 hodin. A upozorňuju, že se nejedná o žádné sbírání skrytých balíčků, ale opravdu poctivý průchod příběhem. Navíc ty nejzajímavější témata jsou vyčerpána během prvních dvou kapitol. V Royal verzi je sice strčí do kapsy ta úplně poslední, ale to už je pozdě.

Soubojový systém je přesně takový, jaký bych si u moderního JRPG představoval. Svižný a jednoduchý na uchopení, současně však dostatečně hluboký a u bossů zvlášť vyniká. Stejně tak středoškolský život se dočkal mnoha úprav. Množství aktivit je obrovské a důvěrníci značně rozvádějí myšlenku sociálních interakcí z předchůdců (aneb když se seznámíte s hráčkou šógy, tak vás naučí nové taktiky v soubojích, obchodník se zbraněmi zase umožní jejich customizaci atd.). Každý má tak nějaký smysl a je jen škoda, že všechny vymaxovat v jednom průchodu je dost obtížné.

Stejně tak příběh a postavy se v porovnání se čtyřkou zlepšily. Pryč je jistá infantilnost a naivita, jsou nahrazeny o poznání lepším scénářem. Pořád se jedná o anime, takže má s tím spojené mouchy. Celkově ale nelze udělit jiné, než nejvyšší známky, protože Persona je pořád tou sérií, po které se ostatní JRPG opičí a ke které se budou v budoucnu přirovnávat.
+22

Island

  • PC 80
Island je ve společnosti Steins;Gate a Ever 17: The Out of Infinity poměrně opomíjená vizuální novela, která se i přes několik přešlapů bezesporu ke šičkám žánru. Předně se i přes poměrně dlouho herní dobu blížícím se ke třiceti hodinám dokáže vyvarovat jistě utahanosti spjaté s žánrem. Jedním z hlavních důvodů je protagonista hry, Setsuna, který dokáže mnohokrát pobavit. Právě humor, napětí a drama jsou tady správně dávkovány. Příběh nabízí několik nečekaných (i očekávaných) zvratů a nuda rozhodně nehrozí.

Vše je zabaleno do povedeného vizuálu a doprovázeno pěknou hudbou a namluvením postav, jak už bývá u AAA tvorby zvykem. Hráčova rozhodnutí mají většinou opravdu vliv na rozdělení děje a nápomocný flowchart umožňuje návrat do jakékoliv dohrané pasáže a záchranu před špatnými konci. Příběh je vystavěn na hráčově pozornosti a k jistým závěrům je potřeba dojít vlastním uvažováním, protože Island plno věcí pouze nastíní. Přesto i pokud nebudete pátrat a číst mezi řádky si dokážete děj užít.

V žádném případě se nejedná o mystery kalibru Umineko no Naku Koro ni nebo jízdu ve stylu Wonderful Everyday ~Diskontinuierliches Dasein~, ale pokud vám tenhle styl her není cizí, tak Island nabízí zajímavou alternativu ke všem výše zmíněným titulům.
+13

Days Gone

  • PS4 80
Jednou z mnoha věcí, která se mi na Days Gone líbila je hráčův postup. Pomalu se učíte jak zabít jednoho člověka, jednoho Freaka, pět Freaků, jak správně jezdit na motorce, abyste šetřili benzínem a nakonec i jak vyhlazovat hordy. Na podobný přístup už v dnešních hrách moc nenarazíte. Zjednodušené lze říct, že se jedná o přímý opak k Horizon. A tím, naneštěstí, většinu casual hráčů odradí.

Nejedná se sice o úplný survival, ale několik prvků hry nebude každému sedět. Fast Travel je docela drahý a míst pro něj málo. Mapa není posetá otazníky a většinu úkolů si tak musíte najít sami. Nemáme tu žádný epický příběh o spáse světa, ale spíš osobní cestu jednoho, nepříliš sympatického, chlápka (a jeho motorky). A vůbec postavy jsou překvapivě zajímavé a většina z nich má i hloubku. V dobrém slova smyslu většinu z nich nebudete mít moc rádi.

Krásný vizuál (především efekty počasí) je zaplacen horším technickým stavem. Grafické bugy, doskakování textur a hromada dalších problémů zůstává, i na PS4 Pro, skoro rok po vydání. Žádný problém sice nezamezuje postupem hrou, ale nepříjemné jsou, o tom žádná. Stejně tak nepotěší stereotyp, tolik běžný pro open world hry. Úkoly se opakují a některé lokace navštívíte, v jejich rámci, i několikrát.

I přes to všechno si ale vývojáři za Days Gone zaslouží pochvalu. Udělali tří áčkovou hru, která není pro masy a pokud ji věnujete svůj čas, tak pevně věřím, že nebudete litovat.
+24

Venus Blood -Frontier-

  • PC 60
Co vlastně čekat od podpultové, u nás zcela neznámé hry, která je součástí, v Japonsku, údajně oblíbené série? Radím vám, radši nic. Pak můžete být z VB Frontier docela příjemně překvapeni, jako jsem byl já. Předně nutno uznat, že jako celek tahle hra funguje. Tedy ve smyslu, že většina mechanik má své místo a nabízí dostatečné možnosti.

Třeba příběh se dělí do tří cest, ačkoliv ta první, kterou pravděpodobně dokončíte bude normal ending, který se dá považovat za špatný konec a odepřete si tak dobrou čtvrtinu hry. Vaše rozhodnutí během rozhovorů totiž přidávají body vedoucí ke dvěma různým koncům a pokud jich nenahromadíte do daného bodu v ději, tak jste odsouzeni k právě bad endingu. Zjistil jsem to z návodu na netu. Stejně tak, že každá z postav má ještě několik svých možných zakončení.

Hra totiž neztrácí čas s nějakým vysvětlováním a přečíst si tutorial v hlavním menu je povinnost, jinak budete, jak se říká, v řiti. I potom ale budete chvíli tápat ve špatně navrženém interfacu. Získávání postav je zbytečně chaotické a popis přiřazovaných vlastností špatně dohledatelný. Samotné souboje pak ani neovládáte, vyjma fádního útoč, braň nebo rychleji. Důležitá je tudíž příprava před střetem armád. Do každé jednotky můžete vložit až šestici postav a jejich schopnosti pak určují, co se bude dít. Třeba démoni a nemrtvý jsou silnější v noci, zatímco rytíři bojují lépe ve městech. Pravdou je, že se jedná o dost zajímavý a propracovaný systém.

Na papíře zní povedeně i korupce pěti Bohyň zajatých v průběhu hraní. Budete se s nimi přátelit nebo je zneuctíte (v 18+ verzi v hardcore tentacle rape scénách)? V zásadě na výběr nemáte, protože protagonista Loki je po naprostou většinu hry hajzl, a to i v těch údajně slušnějších interakcích. Vážně doufám, že další díly tohle řeší lépe, protože jistý potenciál tu je.

Problém Venusblood spočívá hlavně v přehnaných ambicích. Chce všeho moc a nedokáže pak svůj náklad spolehlivě unést. Přesto bych dalším dílům asi šanci dal.
+16

Sakura Wars

  • Saturn 70
Nebudu lhát, když řeknu, že do Sakura Wars jsme šel v podstatě naslepo. Věděl jsem, že tahle série existuje ale jelikož, vyjma jediného dílu, nikdy nevyšla mimo Japonsko, tak naprostou většinu hráčů zcela jistě minula. Nicméně dlouhých 23 (!) let po původním vydání jsem se konečně i my dočkali. Díky fanouškovskému anglickému překladu.

První mě překvapila nezvykle kvalitní vizuální prezentace. Rozhodně se nejedná o žádný budget a vysoké produkční hodnoty reprezentují četné animované sekvence, namluvení postav nebo třeba i nazpívané skladby, které nejednou příjemně překvapí. Stejně tak celkové pojetí, kdy se jako kapitán zvláštní jednotky sbližujete se svou skupinou. Pozitivní vztah se pak projeví kladně v boji. Negativní zase naopak bojeschopnost konkrétních postav omezuje.

Důvěru své posádky si získáváte během dialogů. Typicky máte na výběr z několika možností, avšak časové omezení na odpověď dokáže občas pěkně potrápit, zatímco jindy zase jeho doběhnutí (tedy mlčení) může být tou správnou volbou. A příběh, ač v základu stejný, má dostatek rozdělení, aby stál za druhé zahrání se sympatiemi směřujícími k jinému charakteru. Vůbec samotný děj se mi hodnotí docela špatně. Z dnešního pohledu je nemožně „animeoidní“, klišoidní a předvídatelný. Jestli za sebou máte aspoň hrstku JRPG, tak ho celý odhadnete zhruba po prvních třech kapitolách, ne-li dřív.

Vyjma adventurní novely je Sakura Wars i tahovou strategií. Zdráhám se napsat RPG, jelikož se neleveluje, nezískává vybavení ani žádné zvláštní schopnosti. Nad vývojem svých bojovníků máte minimální kontrolu. Každý má svou danou roli a správné využívání předností jednotlivých jednotek je klíčem k vítězství. Určitě bych uvítal lepší interface, protože občas byl největší boj trefit se kurzorem na správné místo na obrazovce.

Těžko říct, komu dneska Sakura Wars vlastně doporučit. Určitě ne tuctovému hráči a ani fanoušek japonských her na hrdiny nebude asi úplně spokojený. Nejspíš pouze někomu, kdo si chce doplnit herní vzdělání o jeden nevšední titul, který byl ještě nedávno většině světa zapovězený.
+17

Horizon Zero Dawn

  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+24

Bloodstained: Ritual of the Night

  • PC 70
Jen málokdy se najde hra, která dokáže nabídnout klasickou hratelnost v relativně moderním kabátu a přesto nepůsobit zastarale. Možná je to i díky jednoduchým, stále však funkčním, mechanikám dávajícím vzpomenout na nejeden klenot z dob starých konzolí. Naneštěstí to také znamená, že jaksi nemá čím překvapit.

Hratelnost není potřeba dlouze popisovat. Běháte po 2D obrazovkách a ulevujete od života hromadám všemožných démonů. K dispozici je několik druhů zbraní (používal jsem jenom meče), desítky různých schopností (používal jsem nanejvýš pět) a hromada skrytých cest. Vůbec mapy se mi po většinu času líbily, i když občas dokázaly být docela protivně navržené. Horší už je to s nepřátely, kdy někteří přímo bijí do očí (wtf psi a kočky) a úplně zabíjí atmosféru.

Stejně tak některé mechaniky jsou vložené jen na oko, než že by něčemu pomáhaly. Třeba přivolaný familiar je, s prominutím, úplně k hovnu. Příprava jídel je otrava a docela bych chtěl vidět, jak někdo sbírá hromadu různých inkrediencí potřebných k vaření kvůli minimálnímu posílení hlavní hrdinky. Vedlejší questy, dá-li se jim tak vůbec říkat, taky nikoho nevytrhnou.

Ozvučení zaslouží pochvalu, zatímco příběh nestojí za řeč. Podobný tu stokrát byl a stokrát ještě bude. Za zmínku určitě stojí povedení bossové i přeměřená obtížnost. Na normal nehrozí žádný vyložený zásek, ale s prstem v nose hrou taky neprojdete. Před každým složitějším bojem je navíc přítomen save point.

Bloodstained připomíná dort pejska s kočičkou. Uvařeno z mnoha, ne vždy se k sobě hodících, přísad. Nicméně si na jeho jádru si nejeden hráč dokáže jistě pochutnat.
+20

Mortal Kombat 11

  • PS4 80
Vývojáři z NetherRealm každou svou bojovkou posouvají hranice žánru o kousek dál. Přinejmenším vizuální stránkou. Je až neuvěřitelné, o jak velký posun se jedná. Příběhové cut-scény (on je celý story mód vlastně jenom dlouhý film, občas přerušený souboji) nám přináší solidní Mortal Kombat podívanou. Hloupou, to ano, ale veskrze zábavnou.

I samotné mlácení soupeřů dává vzpomenout na díly, které jsme hráli před dvaceti lety. Zůstávají v zásadě 2D (aneb nelze uhýbat do stran), rychlé a hlavně brutální. Brutality a Fatality vykouzlí na tváři nejeden úsměv. Postav je dostatek a další přibudou jako (placená) DLC. Každá z nich má navíc unikátní počátečný dialogy podle konkrétního soka, takže potěší i srdce zarytých fanoušků.

Horší už je nepřeberné množství obsahu. Stovky obleků, zbraní a dalších blbůstek se odemykají zcela náhodně v neustále se měnících časových věžích. Do zbraní navíc ještě můžete vkládat vylepšení. Potřebujete tak nejen konkrétní vylepšení pro danou zbraň, ale musí mít i správný tvar, aby do slotu ve výzbroji pasovalo. Ještě před tím si ale onen slot musíte otevřít bojováním. Upřímně, je to naprostá magořina a otevřít si všechno nikdy nedokážete, neb pravděpodobně dříve skonáte stářím. Běda ale, jak vám vypadne uprostřed věže spojení se serverem, pak si ji dáte znovu celou hezky od začátku.

Vše si lze zpřístupnit hraním nebo otevíráním truhel v překvapivě propracované Kryptě, kde na ostrově řešíte jednoduché hádanky a hledáte klíče k dalšímu postupu. Máme tu několik druhů platidel a desítky (možná i stovky) všemožných itemů pomáhajících s postupem hrou.

Když ještě vezmu v potaz, že tu plníme všemožné týdenní žebříčky sloužící k (jak jinak) odemknutí dalšího obsahu a úplně pitomé AI boje, kdy pošlete svého upgradovaného válečníka do spárů upgradovaného válečníka jiného hráče, ať můžete sledovat, jak si dávají vzájemně po držce a ve výsledku pak obdržíte (hurá!) další odměny.

Je vážně škoda, že MK je tak nemožně grindovací hra, že kdejaká mobilní gacha aplikace bledne závistí. Držet se klasičtějšího pojetí, tak by se jednalo o jednu z nejlepších bojovek všech dob.
+15

Tales of Vesperia

  • PS4 70
Vesperia bývá často označována za nejoblíbenější díl už hodně početné Tales of rodiny. Takže, nehledě na to, že jejich kvalita je jak na houpačce, jsem měl jistá očekávání. Nu což, znovu mám ujištění o svém vychýlení vůči normálu. Aspoň v kontextu téhle série.

Dobrého nabízí Vesperia hodně. Napadá mě grafika, ta díky stylizaci převyšuje i většinu novějších dílů. Detailní postavy občas kazí nudný dungeon, nicméně pěkná města je zase vynahrazují. Pozitivně působí i animace postav, kdy má každá během příběhových sekvencí své pohyby a získává tím svou jedinečnou osobitost. Oni celkově charaktery hru táhnou po většinu času. Třeba hlavní postava, Yuri, je sice klaďas, ale žádný dobrák od srdce a většinou si dělá, co se mu zachce. Minimálně v rámci série působí dost svěže. Vůbec morálka a její hranice jsou častým tématem příběhu. Je docela škoda, že přestože nemá hluchých míst, nedokáže děj opravdu gradovat a něčím opravdu nečekaným překvapit.

Stejně tak soubojový systém nemá nic vyčnívajícího z průměru. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvyknul na jejich relativní pomalost a (aspoň v Definitive Edici) podivný input lag. I po jeho naučení se mi v něm však nepodařilo nalézt nějakou hloubku. Stačilo jen přidat uhýbání ve stylu Graces nebo elementární kruhy z Abyss a hned by boje byly mnohem zajímavější. Horší je i hudba, kdy celý OST (snad vyjma intra) neobsahuje jedinou zapamatování hodnou skladbu. Zase tu tak máme kontrast s dobrým anglickým namluvením.

Přiznávám, že mě překvapuje skoro bezvýhradně kladné přijetí Vesperie, když už v době prvního vydání musela působit genericky. Poctivé JRPG to jistě je, ale po celou dobu hraní jsem se nedokázal zbavit poocitu, že všechno jsem už někde viděl a často i lépe zpracované.
+14

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC 70
Druhý novodobý Wofenstein se doporučuje docela snadno. Bavil vás předchozí díl? Pak se můžete do dvojky směle pustit. Je trochu hezčí, o něco obsáhlejší a prostě o chlup lepší. Jenže to, paradoxně, neznamená, že se jedná o lepší hru. Třeba ponorka-hub je děs. Rozlehlé, hlavně šedé, bludiště chodeb poseté mnoha nepodstatnými NPC. Vlastně přesný opak lodě v Dishonored 2. Stejně tak jednotlivé úrovně nejsou příliš nápadité. Šedý bunkr, zničené město a tmavá vesmírná stanice jsou jen střípky z oku nelahodící mozaiky.

Pokus o temnou atmosféru nevychází i kvůli všudypřítomnému humoru. Kdyby v něm jela hra po celou dobu, tak jedině dobře. Nicméně od samého počátku se pokouší Blazkowicz o filozofické vnitřní monology. Nejdou mu. Kombinace komedie a válečného dramatu se totiž vývojářům silně nedaří, už jenom praštěností, bez mála, všech postav. Jeden, dva pošuci jsou v pořádku, avšak desítka magorů na hru je už trochu moc.

Jako střílečka New Order funguje dobře. Stealth docela hapruje podivnou AI, přestřelky ho ale vynahrazují. Postřílet desítky nácků samopalem v každé ruce, nebo je upalovat laserem se nikdy neomrzí. BJ je i na kryplkáře stroj na zabíjení. Snad jenom těch pasáží „zamkneme hrdinu v místnosti a budeme na něj posílat vlny nepřátel“ mohlo být méně.

V jistých částech má Wolfenstein II hodně co nabídnout. Každé setkání s Frau Engel je perfektní. I ten absurdní Führer měl svoje kouzlo. Ač záporákům šílenství sluší, tak bohužel k hrdinům se nehodí. Snad si z toho pro příště vezmou vývojáři ponaučení.
+17

Danganronpa V3: Killing Harmony

  • PS4 80
Všechny Danganronpy se vyznačují především jednou věcí. Nepředvídatelností. Od samého začátku nevíte, co se stane za dalších pět minut. Může za to hlavně uhozenost, kterou hra předhazuje po kupách. Postavy, zasazení, styl i humor se zcela vymykají standardům. Navzájem se vraždící Ultimátní studenti bývají často osobnostmi i designem úplně mimo normy. Právě tím si série získala poměrně hodně fanoušků, mě nevyjímaje.

Hra je rozdělena na tři části. Adventurní, kdy prozkoumáváte akademii a poznáváte své spolužáky. Po ní zpravidla následuje vražda některého z nedobrovolných obyvatel školy. Hráč má potom za úkol vyšetřit okolnosti a vyslechnout alibi. Po nashromáždění dostatku stop začne to klíčové, Class Trial. Proces probíhá skrz minihry, ale předně diskuzí mezi přeživšími. V ní je potřeba odhalit nesprávná tvrzení, případně podpořit ta správná. Nově je ve „třetím“ díle nutnost i zalhat, aby bylo dosaženo pravdy. A poznat ten správný moment není vůbec snadné. Účelem je každopádně odhalit vraha a zachránit si tím život.

Nutno uznat, že případy má trojka ze všech dílů nejzajímavější i nejpropracovanější. Nic nikdy není, jak se na první pohled zdá. A většina dedukcí vytvořených při vyšetřování se tříští během pár chvilek. Stejně tak i postavy mi přišly, v rámci série, nejzajímavější, obzvláště ten malej zmetek Kokichi. Skvělý anglický dabing jim ještě přidává a hudba se nese v duchu předchůdců, je tedy správně praštěná.

Jako celek je Danganronpa 3 jednoznačně vyvrcholením vize nastavené počátkem série. V žádném případě nemůže nastolený styl sedět všem, ba dokonce ho dost lidí určitě nedokáže skousnout. Faktem ale zůstává, že nic tak unikátního, jako Danganronpa, příliš často na herní scéně nevzniká.
+9

Ys VIII: Lacrimosa of Dana

  • PS4 80
Jestli se osmý díl série Ys něčím vyznačuje, tak je to jednoznačně nadprůměrnost. Úplně každý z prvků téhle hry je na nevídaně vysoké úrovni. Zvláštní je, že v ničem se vyloženě nerovná velikánům žánru. Najdete dost RPG s lepší grafikou, poutavějším příběhem, zajímavějšími postavami i třeba povedenějšími boji. Jenže žádné z nich nedokáže udělat každou jednu činnost tak smysluplnou jako Ys VIII.

Po ztroskotání na tajemném ostrově začíná spolu s ostatními trosečníky hráč pomalu budovat své obydlí a prozkoumávat okolí. Právě hledání základních zásob má svůj účel i po mnoha hodinách hraní, protože je lze kdykoli vyměnit za lepší. Plněním vedlejších úkolů zjistíte více o ostatním postavách, případně vylepšujete jednotlivá zařízení. Vaření, rybaření i odhalování mapy je odměněno často důležitými předměty značně usnadňující postup hrou.

Ten je sice převážně lineární, ale občas narazíte na nějakou odbočku či zatím nedostupnou cestu. Zachraňováním ostatních smolařů získáváte důležitou pracovní sílu a odemykáte si více oblastí k průzkumu. Všechno do celkové hratelnosti až neuvěřitelné přesně zapadá. Většina questů se sice zobrazuje na mapě, nicméně rozhodně se nejedná o běhání mezi otazníky.

Souboje probíhají v reálném čase a spíš než o nějaký systém se jedná o hack and slash ve stylu třeba Devil May Cry. Máte skilly využívající jakousi manu, ale ty lze řetězit za sebou tak rychle, že obyčejné útoky se časem ani nevyplatí používat. Nalezení toho nejúčinnějšího comba pro každou z hratelných postav nabízí dostatečné uspokojení. Díky své rychlosti boje nenudí ani po 50 hodinách, ač především zejména díky skvělým bossům ve druhé polovině hry.

Vyzdvihnout si zaslouží i způsob, jakým poznáme titulní postavu, Danu. Zpočátku vidíme jen pár obrázkových flashbacků, později je v jistých pasážích i hratelná, aby se, v docela pokročilé fázi, připojila k hlavní skupině. A vůbec po dlouhé době se mi stalo, že jsem byl zvědavý jak příběh dopadne. Není ničím výjimečný a už vůbec ne originální. Jeho provedení a vyprávění mi každopádně sedlo a zvědavost mě nutila pokračovat v jeho odkrývání.

Jako celek působí Ys VIII především poctivě. Jen málo hrám se podaří takhle vyšperkovat všechny své mechaniky a zároveň působit uceleně. Vlastně není jediný důvod ji konzumentům akčních RPG nedoporučit.
+12

Blue Reflection

  • PS4 60
Blue Reflection se vyznačuje jedním zvláštním prvkem. Za každou zajímavou herní mechanikou je jedna další vyloženě hloupá. Třeba zajímavý soubojový systém je doplněn nesmyslným systémem levelování, kdy nezískáváte zkušenosti. Body k vylepšení postav dostanete za trávení volného času se svými spolužáky, protože údajně díky tomu emocionálně rostete.

Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.

Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.

Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.

Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.
+10

Borderlands: The Pre-Sequel

  • PC 70
Hned moje první rozhodnutí v Pre-Sequelu bylo to vůbec nejlepší. Hrát za otravného robůtka Claptrapa. Řeči, kterými provázel celou hru mě nejednou rozesmáli a i jeho schopnosti jsou správně přiblblé. Může se zneviditelnit, přivolat miniona, maniakálně vraždit mečem nebo se třeba změnit v pirátskou loď. O to zajímavější je, že se konkrétní přeměna se vždycky vybere náhodně, takže o překvapení nikdy není nouze.

Celá série sází na humor a tady tomu není jinak. Hlavně vedlejší questy mi utkvěli v paměti. Proklepnutí (doslova) nápadníků nepříliš krásné zdravotní sestry či pomoc při vztyčení vlajky salutujícímu kosmonautovy podepřením zdvižené ruky koštětem a nejeden další podivný příběh tvoří hlavní důvod prohraní.

Ve svém jádru jsou jinak Borderlands tou nejtupější střílečkou. Přijdete někam a střílíte spawnující se nepřátele. V několika posledních levelech už toho bylo opravdu dost a chodby poseté portály pro přísun stále nové havěti mi solidně lezly krkem. Hru ale zachraňuje ohromující množství zbraní, kdy jsem za celý průchod nenašel dvě stejné. Stejně tak pomáhá k zábavě multiplayer, protože víc lidí znamená větší chaos a o to jde především.

Kritizovat by se dalo i několik dalších věcí. Vcelku malé množství druhů nepřátel. Nijak ohromná rozloha světa i, na můj vkus, malý počet originálních bossů. Celkově vzato se tak jedná o ten druh hry, který bez problému uspokojí svou cílovku, zatímco my ostatní si tuhle cestu dáme maximálně jednou.
+18

Octopath Traveler

  • Switch 80
Málokdy se stane, aby mě nějaká hra na první pohled upoutala, tak jako Octopath Traveler. Kombinace retro pixel artu a moderních efektů buduje zcela jedinečné vizuální pojetí. Ať už zasněžené město nebo vyprahlé pouště, zíral jsem s otevřenou pusou, jak parádně může 2,5D grafika vypadat. Navíc se jedná až o třetí nejlepší složku tohohle RPG.

První je, zcela bezkonkurenčně, hudba, která se okamžitě zařadila na seznam mých nejposlouchanějších soundtracků. Příběhové momentky, boje i průzkum jsou tak podkresleny nezapomenutelnými melodiemi. Celkový dojem z ozvučení trochu kazí minimální dabing, kdy nejsou namluveny ani všechny části hlavního děje. Od hry za plnou cenu bych čekal alespoň to.

Druhým velkým plusem je tahový soubojový systém. Každý z nepřátel má slabinu vůči některým zbraním a/nebo živlům. Jejich zásahem jim uberete jeden bod ze štítu a po jejich kompletním vyčerpání soka uvedete do Break stavu a, krom zásadního snížení jeho obrany, ho přinutíte vynechat další akci. Jenže to zdaleka není všechno. Klíčem k vítězství se stávají Boost body. Každá ze čtveřice postav na počátku tahu dostane jeden. Lze je využít k přidání počtu fyzických útoků či posílání schopností a kouzel. Právě rozhodování kolik boostů kdy použít a ušetřit se stává zcela zásadní otázkou. Obzvláště v soubojích s bossy, kteří své slabiny často mění nebo brání. Po odemknutí duálních povolání navíc vše dostává další dimenzi. Jednoduché a geniální.

Jenže dokonalost je mrcha slizká a i Octopathu vyklouzla ze spárů. Máte sice osm postav, ale, vinnou otevřené struktury, spolu skoro nekomunikují. Je to škoda, protože těch pár vět, které mezi sebou prohodí dává náznak zajímavých postřehů a dialogů. Tím, že jejich jednotlivé kapitoly můžete dělat v libovolném pořadí absolutně postrádá hra tempo a spád. Každá z postav má svůj vlastní příběh složený ze čtyř, přibližně 90 minut dlouhých, částí. Nikde se neprotínají ani nekončí v jednom bodě, jak můžete možná čekat.

Je odvážné přijít s takovým konceptem v dnešní době, kdy bývá v RPG komunikace mezi členy hráčovy skupiny často středobodem hraní. Děj je díky tomu osobní a každý z charakterů dostane stejný prostor.

Budete-li mít někdy příležitost, tak určitě dejte Octopath Traveler šanci. Odklonil se totiž od moderních konvencí aniž by působil zastarale. Už jen tím si zaslouží pozornost.
+16

Assassin's Creed: Odyssey

  • PS4 80
Kvalita série Assassins Creed mi vždycky přišla hrozně nahodilá. Skvělý druhý díl následovala nudná trojka, po obstojném pirátském Black Flag jsem zase zkoušel otřesný Syndicate. S Origins prý nastala změna v pojetí celé série. Podlehl jsem tak zvědavosti a zkusil, většinou opěvovaný, Odyssey.

Přemáhání ke hraní během prvních několika hodin vystřídalo nečekané ponoření do celé hry. Možná až moc rozlehlý a nádherný svět vybízí k prozkoumávání. Ubisoft se přiklonil více k RPG a hře to jedině prospělo. Soubojový systém už nepřipomíná nacvičené divadelní představení, ale působí, že se opravdu dva lidé chtějí navzájem zabít. Několik druhů zbraní pomáhá oživit hratelnost a dostatek schopností k naučení umožňuje dostatečně přizpůsobit styl hraní svým potřebám.

Většinu času sice pořád budete pořád běhat mezi otazníky na mapě, ale omáčka kolem dokáže občas vytvořit zajímavý obsah. Vedlejší questy umí pobavit, dobývací bitvy zase „oživují zabíjení“ a odhalování kultistů nabízí dostatečné rozptýlení. Pokud dokážete jednotlivé aktivity správně střídat, tak se stereotypu bát nemusíte. Třeba střety s mýtickými tvory jsou dobrý nápad a příště víc takových.

Příběh celkově moc netáhne a chvílemi je vyloženě pitomý. Ukončení žádné ze tří hlavních linií není uspokojivé a pokud se nad nimi člověk trochu zamyslí, tak zjistí že dost věcí nedává smysl. Aspoň, že částí ze současnosti pořád ubývá, jelikož se mi nechce věřit, že ještě někoho zajímají. Kolikrát i hra zcela ignoruje některá rozhodnutí. Alexios je za idiota, když ho někdo pošle prohledat už jednou prozkoumané ruiny a on se strašně diví, kde se tam daná zřícenina vzala.

Odyssey občas dokáže být i hodně hloupá hra. Osvobodíte rukojmí v táboře a ten se po vyjádření vděčnosti sebevražedně vrhne mezi skupinku stráží. Když máte následovat nějaké NPC, tak to si jde bezhlavě za svým a z cesty nemilosrdně odhazuje každého, kdo se mu připlete pod nohy. Romance jsou k smíchu a (pravděpodobně) brigádník, který je v Ubisoftu psal by měl radši dělat něco jiného. Systém žoldáků potřebuje nutně přepracovat a do hry byl očividně vsunut na poslední chvíli. Tragicky neovladatelný kůň se nedá pořádně využít a chodit pěšky je většinou stejně rychlejší.

Celkově vzato nicméně zatím nejnovější Assassin uspěl. Navíc má dostatek věcí ke zlepšení, což dává jistou naději do dalšího dílu. Snad vývojáři neusnou na vavřínech a budou sérii dál posouvat správným směrem.
+17

Kingdom Hearts III

  • PS4 90
Třetí (ve skutečnosti asi desátý) díl mé nejoblíbenější série se hodnotí složitě. Pro miliony fanoušků se jedná o emotivní vyvrcholení 17 let trvající série. Ostatní nebudou mít šanci orientovat se v desítkách postav a jejich všemožných alter-eg. Během své historie se totiž Kingdom Hearts stalo synonymem komplikovaného příběhu. Nenechte se zmást dětským vzezřením. Na poli videoher budete asi těžko hledat propletenější zápletku. Nemá smysl příběh hodnotit, protože ten se musí prožít, nikoliv přečíst.

Poprvé bylo KH III ohlášeno v roce 2013. Dlouhý vývoj se podepsal hned na několika aspektech. Překvapivě hra vypadá k světu a hry už opravdu dospěly do fáze, kdy se dají zaměnit s animovanými filmy. Udržení vizuálního stylu předešlých dílů je také jednoznačné plus. Především efekty jsou naprosto úžasné a sesílání nejmocnějších kouzel vyvolá plejádu barev lahodících oku. Negativně se pak projevuje v zastaralých mechanikách. Cestou se na vás, ze vzduchu, vynoří skupinka nepřátel. Potom druhá a občas i třetí. Zničíte je a jdete dál. Souboje jsou proložené několika minihrami, které je činí snesitelnějšími, nicméně už to chce příště změnu. Stejně tak stavba Gummi lodě a poletování vesmírem, ač značně lepší než ve dvojce, pořád působí jako nepotřebná nástavba.

Chytře poskládané jsou jednotlivé světy, takže zasněžený Arendelle následují tropičtí Piráti z Karibiku a ty zase metropolitní San Fransokyo. Každý z nich má nějakou vlastní vychytávku. V Toy Story můžete nasednout do mecha, v Karibiku dostanete vlastní loď, kterou brouzdáte mořem, objevujete ostrovy s poklady či případně svádíte námořní bitvy. Žádný z nich není přehnaně rozlehlý a nestačí se omrzet.

Další extrémně důležitou složkou hry je ozvučení. Hudbu složila dvorní skladatelka série Yoko Shimomura a zase odvedla nezapomenutelnou práci. Podobně kvalitní jsou hlasy, kde většinu hlavních postav mluví známí herci, i když ta největší Disney jména se na hře, bohužel, nepodílela.

Jako celek je Kingdom Hearts III magnum opus Tetsua Nomury. Závěr navíc dává jasně najevo, že tahle cesta ještě nekončí a už teď je další díl téhle nenapodobitelné ságy mojí nejočekávanější hrou.
+16

The Warriors

  • PS4 40
Představte si partu těch nejnesympatičtějších pošuků. Vynásobte jí devíti. Teď ještě jednou dvaceti. Výsledkem se stane uskupení postav z The Warriors. Možná je to dáno „kulturou“ gangů, ale větší debily jsem snad ve hře ještě nezažil. Rockstar vždycky dělal morálně pohnuté protagonisty, ale CJ a ostatní mají alespoň nějakou minimální motivaci k činům, jež konali. Hrdinové téhle mlátičky jsou hajzlové, protože proto. Čekáte-li snad nějaké jejich backstory, tak se ani neobtěžujte. Warriors jsou prostě strašně drsní, okrádají civily, vykrádají auta, ničí výlohy obchodů nebo si prostě dávají přes držku s ostatními stejně drsnými gangy.

Právě jejich konkurenti všemu nasazují korunu. Máme tu frajery s baseballkama, týpky ve fialovejch kloboucích, v pruhovanejch tičkách, jinak pruhovanejch tričkách a (mimo mnoho dalších) dokonce se objeví i mimové. Společným rysem je to, že na svých nejvyšších pozicích mají ty největší trapáky. Absurditu všeho podtrhává, jak vážně se hra snaží působit. Být zasazení myšleno s nadsázkou a humorem, tak bych tolik přísný nebyl.

Fajn, výše uvedené by se snad dalo odpustit, kdyby samotná hratelnost stála za to. Jenže, jak jistě tušíte, i v této kategorii to poněkud skřípe. Předně tu máme věčné trápení her z pohledu třetí osoby, kameru. Přísahám, že je schválně naprogramovaná, tak aby se natočila přesně tím směrem, který se hráči nejméně hodí. Třeba se zaměříte na konkrétního neřáda a kamera se začne dívat na vaši postavu. V soubojích s bossy je zase pohled na bojiště fixní, a kupodivu, ještě horší. Často tak pobíháte dokola po aréně, protože nejste schopni trefit soupeře, jelikož úhel pohledu znemožňuje přesný odhad vzdálenosti.

Herní náplň se skládá převážně z bojů. Sesype se na vás přesila a vy, společně s parťáky (čti neschopnou AI) dostáváte pomalu nakládačku. Když se konečně zvednete ze země budete kolem sebe mlátit hlava nehlava (já třeba většinou omylem sejmul i své kamarády) třemi možnými útoky. Můžete vzít i cihlu a hodit ji, tedy pokud náhodou stihnete zamířit nemožně citlivým ovládáním.

Zbytek hry se plní vedlejší aktivity (vykrádání obchodů, sprejování zdí aj.). Všechno skrz nějakou přiblblou minihru podobnou těm z GTA (tedy jednou zkusíte a dost). Tím si vyděláte peníze na drogy (doplňují zdraví) a spreje (sprejují...). Bohužel je mezi Válečníky asi rozšířena kleptomanie, poněvadž všechny vydělané peníze po každé splněné misi někam zmizí a vy tak jste nuceni kolečko miniher absolvovat znovu.

Pokud vám to snad z předešlého textu nedošlo, tak se téhle hře vyhněte obloukem. Jedná se o další z mnoha odporných pokusů vydělat na filmové licenci.
+11

Chrono Trigger

  • PC 90
Chrono Trigger patří nepochybně mezi největší legendy japonských RPG. To ale ještě nemusí znamenat, že i dnes má šanci současné hráče oslovit. Po, až neuvěřitelných, 24 letech od prvního vydání se nicméně ukazuje nadčasovost tohoto díla.

Prvním překvapením se mi stala nevídaná plynulost hry. Po stránce příběhové i hratelností nemá Chrono Trigger jistou utahanost spojenou s žánrem. Přechody z boje do průzkumu prostředí jsou bez přerušení, jednotlivé dungeony nejsou nijak rozlehlé a ztratit se v nich také nedá. I samotné střety jsou, nutno uznat i díky své jednoduchosti, většinou otázkou několika vteřin.

Zabaleno je vše do krásné pixel artové grafiky. Především postavy, ať už hrdinové nebo nepřátelé, mají neuvěřitelnou paletu výrazů a přetékají emocemi. Prostředí je dělané se smyslem pro detail a vůbec je vidět talent stojící za hrou. Pod hudbou jsou podepsání dva velikáni žánru (Uematsu a Mitsuda) a je to sakra znát. Hravé melodie vás budou provázet po celou dobu hraní a zaručuje, že některé jen tak nezapomenete.

Kdybych měl najít nedostatky, tak mě napadají asi jenom dva. Občas není úplně jasné, kam jít a co tam dělat. Podtrženo relativní otevřeností světa a absencí jakýchkoli ukazatelů, byť třeba jen názvů lokací na mapě, se nevyhnete nejasnosti dalšího postupu. Stejně tak mi trochu vadil lineární vývoj postav. Získáváte expy i body sloužící k učení schopností. Ovšem vše probíhá zcela lineárně. Nemůžete si vybrat jakým směrem se vydat ani nijak jinak ovlivnit naučené schopnosti. Aspoň částečně tenhle problém vynahrazuje rozličnost jednotlivých bojovníků.

Příběh už v dnešní době nijak nepřekvapí. Oslovit však dokáže, obsahuje nejednu povedenou pasáž a pár více méně nečekaných zvratů. Jako takový se ale určitě nedokáže vyrovnat třeba Final Fantasy VII nebo Xenogears.

Nedivím se, že Chrono Trigger je zapsán zlatým písmem v historii videoher. Jedná se totiž o jednu z těch mála her, které by si měl za svůj život zkusit zahrát každý hráč.
+24

The Evil Within 2

  • PS4 80
Začnu tím, co pro mě udělalo z The Evil Within 2 nezapomenutelnou hru. Ozvučení. Ani ne tolik hudba, jako spíš strašlivé pazvuky vycházející ze zmutovaných obyvatel Union. Vždycky, když jsem je ve sluchátkách slyšel, tak mi přebíhal mráz po zádech.

Atmosféra je podobná prvnímu dílu, takže zase výborná. Novinkou je (v pár kapitolách) lehce otevřené prostředí, respektive možnost jeho průzkumu a plnění vedlejších aktivit hře hodně přidává. Doufám, že případný třetí díl v nastoleném trendu bude pokračovat. Stejně příběh už dává jakýsi zvrácený smysl, snad jen výměna záporáka zhruba v polovině děje, kdy docela sympatického vraždícího maniaka vystřídá další tuctový „Já chci být Bůh“ ubožák, mi přišla poněkud zbytečná.

Nepoučen prvním dílem jsem si zvolil vyšší Nightmare obtížnost a v podstatě žádný úsek jsem neudělal napoprvé. Ne snad, že bych byl jelito já, ale náš zkušený detektiv Sebastien jakoby šel neustále smrti vstříc. Sprint zvládne zhruba tak pětivteřinový, zásahy vydrží průměrně dva a neumí za sebou zavírat dveře. Vzhledem k naprostému nedostatku munice je klíčový stealth. Ten funguje tak napůl. Proměněnce chytají asi neustálé křeče, poněvadž se neustále otáčí a někteří nejdou ani zabít na první dobrou.

Stejně tak kamera je zase nalepená za ramenem našeho hrdiny a zamíření zbraní má šílený zoom. Ve výsledku tak jsou střelné zbraně účinné zhruba ve vzdálenosti 2 až 4 metry. Blíže nestihnete zamířit a dále stejně nic netrefíte.Nůž má dosah 30cm a hodí se tak možná na rozbíjení beden. Všechno tohle nicméně nutí hráče k zamyšlení, které schopnosti a zbraně vylepšit. A že většina vylepšení je pořádně znát. Ke konci hry jsem používal obyčejnou pistoli, protože maximálně vylepšená dokázala na jeden výstřel kdečemu kdeco ustřelit.

Graficky se jedná spíš o podprůměr a chvílemi jsem se musel přesvědčit, že se nejedná o hru na minulou generaci hardwaru. Všechno zachraňuje ale skvělý design nepřátel i světa. V porovnání s prvním dílem se už (tak moc) nebrodíte vnitřnostmi a některé úseky jsou vyloženě parádní. Jiné zase hodně blbé (aneb zdravím šedé chodby).

Shinji Mikami si pořád jede své. Druhý Evil Within si polepšil v porovnání s jedničkou snad ve všem a zároveň si dokázal zachovat trochu retro pocit s neohrabaným ovládáním. Vůbec bych se nezlobil, kdyby udělal další pokračování.
+20

Detroit: Become Human

  • PS4 80
Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.
+22

Red Dead Redemption 2

  • PS4 90
Hned od prvního spuštění vám bude jasné, že RDR2 je výjimečná hra. Vlastně už před ním, protože si během čekání na stažení/instalaci okoušete nehty až do masa. Ale, vřele doporučuji, nečiňte tak. Budete pak mít problém tenhle klenot hrát. Rockstar totiž znovu posunul hranici možného a vytvořil titul, který otřásá (nejen) herním průmyslem.

Úvodní přestřelka ve sněhu vizuálně předčí většinu konkurence. Pozdější pláně i pouště se také nenechávají zahanbit a jako celek, hlavně díky nevídanému množství detailů úplně všeho, působí velice přitažlivě. I ostatní technické aspekty, třeba hudba a namluvení, poukazují na neskutečné množství práce, které se musí za celou hrou ukrývat.

Něco podobného si přečtete skoro všude, takže se zaměřím na ty horší věci. Předně se jedná o neintuitivní ovládání vyplývající z velkého množství možností. Každopádně, i přes dobrých 20 let hraní na gamepadu, mi přidávalo vrásky, jako snad ještě nikdy. Kolikrát jsem místo sebrání nějaké věci omylem nějakému, poblíž zrovna postávajícímu, ubožákovi jednu ubalil.

Stejně tak celkové tempo hry je na moderní AAA produkci hodně pomalé. Dostat se z jednoho konce mapy na druhý trvá na koni poměrně dlouho. Stejně tak Arthur unese dost málo věcí a lov se tím pádem postupně stává docela otrava, ač se dá několika způsoby urychlit. Nejnudnější složkou hry je nicméně rybaření. Naštěstí nepovinné.

Velké množství zbraní je jaksi k ničemu, když se od sebe liší jenom minimálně. Celou hru by se jistě dalo projít se základní výbavou. Jejich úprava je taky položka spíš úsměvná a snad jenom změna barvy a přidání rytin má aspoň vzhledovou váhu. Být zbraní třetina, tak tím RDR2 nijak nezchudne. Podobně jejich přehazování na koni a v některých misích jsem nikdy nepochopil.

Příběhu trvá hodně dlouho, než se rozjede a ze začátku mě, jako nehráče prvního dílu, dost nebavil. Pravda, postupně nabírá na obrátkách a závěr je vynikající. Snad jenom je děj až moc utahaný a nedivil bych se, kdybych i po 70 hodinách půlku věcí vůbec neviděl/neudělal.

Podivně nefunguje honor systém, kdy někde v pustině oberete rozežranou mrtvolu o cennosti a hned se dozvíte, jak jste špatný člověk. Ruku si s ním může podat i Wanted prvek. Běda vám, jak si před někým uprdnete. Pošle na vás všechny policisty v okruhu několika kilometrů.

Ve většině her se nad takovými záležitostmi člověk ani nepozastaví, jenomže vzhledem k propracovanosti RDR2 bijí do očí. Nic se ale nemění na tom, že se jedná o (podobně jako třeba u Witcher 3 a Last of Us) must play novodobou hru pro naprostou většinu hráčů.
+26

Oxenfree

  • PC 70
Adventura Oxenfree se ani nesnaží předstírat, že by snad mohla mít nějaké ambice. Všechno, co v ní uvidíte a uslyšíte vám bude vždy připomínat, že se jedná o tuctovou horor/thriller duchařinu, kde hrstka, nijak zvlášť zajímavých, teenagerů zůstane uvězněna na tajemném ostrově.

Na tom není nic špatného, jelikož se v uchopeném tématu neplácá, jak to mívá poslední dobou mnoho her ve zvyku. Díky absenci hádanek nehrozí záseky a zádrhely. Snad jen často zbytečně ladná chůze hlavní hrdinky, obzvláště v pozdějších fázích, jaksi neodpovídá vážnosti situace, ve které se nachází. Stejně tak ladění správných rádio frekvencí a (nepovinné) hledání dopisů zbytečně natahuje asi čtyřhodinovou herní dobu.

Rozhodnutí hráče mají vliv, ač žádné zásadní větvení děje se nekoná. Stejně tak zakončení působí přesně tak pitomě, jak můžeme od daného tématu očekávat. Vizuál, nicméně, není vůbec špatný, pominu-li fotografie, které kreslil žák, odhadem, ze sedmé třídy. Nejkvalitnější složkou hry je bezesporu dabing. Postavy zní věrohodně a vůbec celková kvalita namluvení je špičková. Stejně tak hudba svou práci odvádí.

Celkově je Oxenfree pohodová jednohubka na jeden propršený víkend. Vyzkoušením rozhodně neprohloupíte.
+13

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PC 70
Singleplaeyrová část online Gwentu má co nabídnout. Třeba pěkný příběh, zajímavé postavy, hezký vizuál a několik důležitých rozhodnutí. Stejně tak dokáže být Thronebreaker utahaný a k závěru občas i otravný. Jakoby snad pánové z CD Projektu chvílemi ani nepřemýšleli. Proč nemůžu použít auto-read u VN částí? Proč je nemůžu přeskočit pomocí ctrl? Proč se Meve po mapě pohybuje tak pomalu? Proč musím pro provedení každého příkazu držet tři vteřiny pravé myšítko? Proč je ta hra tak nemožně lehká, snad vyjma úplně posledního souboje, kdy má boss až nespravedlivě silné karty?

Vůbec obtížnost je asi největším kamenem úrazu. Za celou hru (na nejtěžší úroveň) jsem změnil svůj balíček karet jenom dvakrát, a to spíš z nudy, než donucení. Chvílemi mi až bylo hloupé AI skoro líto. Díky zásobám, které mi zůstaly na konci, bych vlastně ani nemusel dobývat zpět své království. Vyšly by totiž na postavení nového. Je vážně škoda, že řadové bitvy časem ztrácejí smysl, ba spíš zdržují.

Přitom „neherní“ části jsou zvládnuté na jedničku. Svým chováním můžete rozčílit někoho ze své skupiny tak moc, až se rozhodne odejít. Většina má navíc i co říct, tudíž rozhovory s nimi baví. Není nouze o několik překvapivých zvratů. Kompletní a povedené namluvení postav je doplněno atmosférickou hudbou. 2D sprity i cut-scény vypadají parádně a někdo si s nimi dal očividně práci.

Stejně tak pochvalu zaslouží karetní puzzly. Většina jich je originálních. Některé dětinsky lehké. Jiné zase dost těžké. Občas možná i trochu o štěstí, ale i to ke hrám patří. Jen zase všechno sráží fakt, že odměny za jejich splnění nepotřebujete. Skoro by bylo lepší se na nějaký postup po mapě vykašlat a udělat z Thronebreakra logickou karetní arkádu s příběhem.

Většinu problémů by šlo jistě příště napravit, takže jestli se někdy dočkáme dalšího Gwentího zaklínačského příběhu, tak budu určitě rád. Thronebreaker mě nicméně, i přes nesporné kvality, spíš zklamal.
+22

Valkyria Revolution

  • PS4 70
Valkyria Revolution má na Metacriticu v tuto chvíli hodnocení 54, respektive 5.9 od hráčů. Vzhledem k běžně používané škále se v podstatě jedná o odpad. Píšu tedy teď opravdu komentář k tak špatné hře? V lecčems možná ano. Pravda nicméně je, jak už to tak bývá, někde trošku jinde.

Předně radši zapomeňte, že existuje nějaká Valkyria Chronicles. Těch pár společných bodů ani nestojí za řeč. Osa i těžiště Revoluce jsou někde zcela jinde. Sbohem dostaly taktické souboje a přišly nové, realtimové. Zpočátku mi přišly otřesné, ale postupem času jsem si zvykl a ke konci se občas i bavil. Ovládáte jednu ze čtyř postav a klasicky si vybíráte jednotlivě prováděné akce. Po každém použití je nutné počkat na doplněné výdrže. Mezi postavami se pak můžete libovolně přepínat, nebo je ponechat na pospas AI, které lze definovat určité chování (používej útoky zblízka, soustřeď se na nejslabšího nepřítele atd.). K dispozici jsou i sekundární zbraně, jako pušky a granáty, s omezeným počtem použití.

Časem dostal soubojový systém náboj, když je nutné ničit nepřátelskou techniku. Nejlepší způsob je nejdříve poškodit třeba stojinou nohu tanku, tím ho donutit spadnout a hurá na řidiče. Stejně tak bossové vyžadují zvláštní taktiku a jen přehršel jejich HP, a s tím spojená zdlouhavost střetů, kazí dojem. Z usmrcených soků padají různě silná kouzla, kterými můžete své zbraně vybavit nebo je použít na jejich vylepšení. Pro použití silných kouzel tak musíte obětovat jiná, aby šla vůbec použít. Problémem je, že postav na výběr máte už od začátku hry poměrně hodně a dropy tomu moc neodpovídají. Vylepšoval jsem tudíž šest charakterů a ostatní používal spíš pro zpestření.

Daleko zajímavější je příběh. Už třeba tím, že většina hratelných postav má spíše vedlejší úlohu a soustředí se na ty ostatní. Vyprávěn je hlavně pomocí (opravdu dlouhých) cutscén povětšinou nízké kvality. Jejich hlavní problém spočívá v tom, že obsahuje plno dialogů, kdy všichni skoro nehnutě stojí a mluví. I přesto stojí děj za pozornost, protože retrospektivní vyprávění, kdy už od začátku víte, jak všechno dopadne, má své nezpochybnitelné kouzlo. Od samotného počátku mě zajímal osud postav.

Technická stránka je, předpokládám, poznamenána vydáním i na Vitu. Počítejte tak s častými (leč krátkými) loading obrazovkami a nijak oslnivou grafikou. Skoro kompletní dabing lze přičíst k dobru a jednoznačně vyzvednout si zaslouží hudba. Přesně takhle by mělo válečné epické drama znít.

Na Valkyria Revolution se dá nalézt hodně chyb a obávám se, že, pro většinu hráčů, zcela nepřekousnutelných. Stejně tak se může ale stát, že zrovna vám hra sedne a uvidíte v ní dost netradičních myšlenek stojících za její dohrání.
+11

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

  • PS4 70
Ni no Kuni II je pokračováním jednoho z nejlepších JRPG na třetím PlayStationu. Že už to musí být zárukou kvality? Ale kdeže.

Předně je až vtipné, jak druhý díl vzal všechno z jedničky a udělal to horším. Třeba souboje jsou teď akčnější, což by samo o sobě nevadilo, kdyby nebyly tak jednoduché. A to jak obtížností, tak komplexností. Postavy nemají žádnou staminu, tudíž můžete pouze mačkat tlačítka pro útok a využít neustávající ofenzívu k domlácení nepřátel. Nulová obtížnost k tomu navíc přímo vybízí. Moje boje probíhaly následovně: první vlétnu mezi monstra, pak použije AoE útok, kterým jich většinu zabiju, a ty dva přeživší už prostě utluču. Svým způsobem to platí i na většinu bossů. Doporučuji tak určitě začít na jednu z vyšších obtížností (ty byly dopatchovány až nějakou dobu po vydání).

Další negativum je příběh. První díl nabízel osobní drama malého kluka, hledajícího zoufale způsob, jak zachránit svou matku. Dvojka nám představuje cestu mladého krále Evana toužícího po postavení království, kde všichni můžou žít šťastně až na věky věků. A mě to bylo šumák. Z hlavních postav (krom ústřední dvojice) si každá užije svou kapitolu a potom už se jenom vezou dál s příběhem. O nějakém vývoji nemůže být ani řeč.

Vyzdvihnout lze především čarokrásnou kreslenou grafiku plnou nádherných efektů. Vyplacena je ovšem šetřením na všem ostatním. Namluveno je asi ubohých 10 % dialogů, postaví se proti vám tak šest druhů nepřátel se stejnými útoky, pouze poupravenou barevnou paletou. Dungeony jsou fádní a nezajímavé a cut-scén je poskrovnu. Minihru s válkami armád radši rozebírat nebudu. Ani ta hudba není tak dobrá, jak se čekalo. Celkově je jasné, že budget byl v porovnání s prvním Ni no Kuni citelně nižší.

Zase se ale povedlo stavění vlastního království. Vyděláte peníze, postavíte dům a splněním vedlejších úkolů si zajistíte obyvatele. Postupně se takhle vaše zemička rozrůstá a umožní dělat výzkumy ať už na tvoření lepšího vybavení nebo zvýšení obdržených zkušeností z bojů. Občas můžete své poddané prokecnout a pomoci jim s nějakým úkolem.

Bohužel musím uznat, že Ni no Kuni II je značným zklamáním. Obzvláště pokud budeme porovnávat s jedničkou. Nejde o žádný nehratelný odpad či nudu, jenom existuje hodně lepších AAA japonských erpégéček.
+11

Legie

  • PC 60
Legie je poctivá česká hra. Hrajete za pikolíka v taverně a obsluhujete věčně opilé, sem tam blinkající, nepracující individua. Váš šéf je také notorický alkoholik a neustále se mu něco nelíbí. Na ulicích posedávají hladoví žebráci. Hned vedle nich zase majestátně čpí lidské výkaly a za městem spí zatopené doly plné nemrtvých. Prostě Čechy. V případě Legie navíc ještě ve středověku.

Ale teď vážně. Atmosféra hry je, i přes její ošklivou grafiku, opravdu výtečná. Možná i tím, jak je všechno neostré a neurčité. Občas se dostaví i, věřím, že autory cílený, humor. Hlavní úkol našeho hrdiny je jasný. Sežeň pivo pro hospodu. Během toho zažijete dostatek peprných situací. Tu pomůžete a jinde zase ublížíte.

Rád bych o Legii napsal více, jenže jaksi není moc co. Možná, že bez návodu by mi jinak asi tříhodinové dobrodružství trvalo dvojnásobek času, jelikož většinu času ani pořádně nevíte, co máte dělat. Že soubojový systém vlastně ani není systém, protože jen tlučete nepřátele nebo se skrýváte za štítem, zatímco oni dělají to samé (z pohledu třetí osoby to musí vypadat opravdu hodně vtipně). Že hudbu hodnotit nemůžu, protože vlastně ani nevím, jestli nějaká hrála.

Jenže u hříček typu Legie je tohle všechno jedno. Dokáže na pár hodin zabavit a pobavit, což je to důležité.
+13

Prey

  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+35

Crusader Kings II

  • PC --
Být vládcem v Crusader Kings II je po čertech těžké. Nikdo se s vámi moc nepáře a rovnou jste vrženi do středu intrik, válek a rodových stromů. Tutorial ukáže základy ovládání, plánování vražd a domlouvání svatby. Na většinu věcí si hráč musí přijít sám. Jenže ten okamžik, kdy se všechny mechaniky propojí a vy je pochopíte, za to určitě stojí. Byť se přiznávám, že i po nějaké stovce odehraných hodin si občas musím vypomoct online návody ohledně některých záležitostí.

Jenže to vlastně ani není podstatné. Hlavním tahounem hry je samotný prožitek. Úspěchy a, možná překvapivě, i neúspěchy lemující cestu vaším panování. Právě v utváření vlastních mini příběhů a jejich řešení tkví síla zážitku. O to více, když třeba na celkovou situaci v Evropě mají pramalý vliv, protože se svým nevlastním sourozencem hádáte o vlastnictví nepodstatného kusu země někde na okraji Srbska.

Nejjednodušší asi bude, pokud přiblížím úryvek z jednoho z mých příběhů:

Začínám jako mladý člen vládnoucího rodu v Bohemii. Můj děda je současný vládce. O panovníkovi po jeho smrti rozhoduje hlasování mocných, i když se jeho pozemky rozdělí mezi všechny syny. V něm vede můj otec, pak jeho bratr a třetí jsem já. Naštěstí jsem v dětství studoval dost na to, abych byl schopen složitějších intrik. Začnu plánovat vraždy strýce a podaří se mi i získat na svou stranu několik spiklenců. Otec je starý a dlouho stejně vládnout nebude.

Copak jsem mohl čekat, že strýc nechá tátu zabít? Teď budou dědit ty jeho dva malí smradi. Holku provdá někam do tramtárie, ale syn bude problém. Co se dá dělat, snad mi Bůh odpustí zabití šestiletého kluka. Než můj plán vejde v platnost, tak se ožením a začnu pracovat na vlastní rodině.

Mám štěstí. Strýc nečekaně podlehl rakovině a jeho mladej měl „nehodu“, když povolila zábrana na jeho balkóně. Děda jenom dožívá a moji tři synové jsou velmi talentovaní... Po pěti letech čekání jsem konečně vládcem. V pouhých 40 letech. Děti mám už dospělé a dobře spolu vychází. Na to si dám víno...

Otec zemřel na otravu vínem. Zosnoval to můj mladší bratr Beneš. Jeho pozemky jsme si rozdělili ještě s nejmladším bratrem Arnoštem. Hlasování mi přiřklo titul hlavy rodu, nicméně dokud nesjednotím znovu říši, tak to nic neznamená. Musím přesvědčit svou radu, aby mi dala větší pravomoc a později přejdu na feudalismus. Zajistím tak úplné dědictví pouze svému nejstaršímu děcku. Problém bude ten šmejd Beneš. Dokud bude dělat diplomata, tak mi žádný návrh neprojde. Nevadí, vyhodím ho a dosadím Arnošta. Neschopnost mi vynahradí věrností. Brzy bude zase vše, jak má být. Proč mě najednou bolí na prsou?

Zikmund dostal infarkt. Ve třiceti. Dobře mu tak. Teď tady vládnu já, Beneš.


Podobných věcí se dějí desítky. Jednou celý život soupeříte se svým rivalem a jindy zase oslavujete úspěšně založenou obchodní cestu, abyste pak doufali aspoň v jednoho mužského potomka, protože jinak vaší državu po smrti shrábne jeden z vazalů.

Nebýt pochybných DLC praktik a počátečnímu zmatení, tak je CK II dokonalou strategií.
+19

Valkyria Chronicles

  • PS4 70
Pohledem teoretika je Valkyria Chronicles zatraceně dobrá a, svým způsobem, jedinečná hra. Mix tahové strategie a RPG. Má unikátní vizuální styl, hrami zřídkakdy používaný pohled na válku a třeba i slušnou a nenatahovanou herní dobu nějakých 25 hodin.

Jenže bližší zkoumání odhaluje hned několik problémů táhnoucích se napříč celou hrou i jejími systémy. Třeba umělou inteligenci využívající sovětské smýšlení „Nás mnoho“, když se vaši stateční nepřátelé vrhají před cestu blokující tanky a umírají pod sprškou kulek z jeho kulometu. Nebo nevyrovnanost jednotlivých tříd pěšáků, kdy jsem zásadně nepoužíval snipery a maximálně jednoho inženýra a raketometčíka za misi. Zbylé dvě (Scout a Shocktrooper) naopak tvoří jednoznačnou kostru mé jednotky. Kritizovat se dá i příběh, či snad spíše nevyužití postav v něm. Máte ústřední dvojici, čtyři vedlejší charaktery a dva trochu propracované padouchy. Ostatní jsou jen křoví.

Na druhou stranu ale většina záporů ani nevadí. Tupou AI nuluje dobrý design příběhových misí a takřka každá přináší nějaký nový problém nebo cíl. Jednou musíte zničit most pod obrněným vlakem, který na něm popojíždí a vás mete palbou. Jindy třeba zachraňujete rukojmí zničením prchajícího vozu nevýbušnými zbraněmi, zatímco se mu tankem snažíte zatarasit průjezd. Budete-li opravdu chtít, tak ve své armádě ostřelovače i techniky využijete. Postav k naverbování je zase hodně a všechny nějaký svůj (často opravdu mini) příběh mají. Navíc děj jako celek není úplně špatný, nadto obsahuje hned několik dobrých momentů, ač originality má poskromnu.

Máme tu i vylepšování vlastního tanku. Krom klasického zvyšování vlastností do něj lze i namontovat speciální úpravy zvyšují třeba odolnost pásů nebo množství munice. Právě váš tank je také klíčem k dokončení většiny map. Poskytuje velkou palebnou sílu, krytí pěchotě a později dokáže i vystřelovat kouřovou clonu zneškodňující vražedné bunkry.

Nebylo by spravedlivé Valkyria Chronicles odepisovat, jelikož plno věcí dělá svěžím způsobem. Stejně tak jí ale k vyššímu hodnocení dost schází. Vylepší-li nadcházející díly stávající systémy, můžeme se již brzy dočkat herního klenotu.
+16