Prvním gameplay videem počínaje muselo všem fanouškům být jasné, že Elden Ring je vlastně Dark Souls IV. A přesně tak tomu je. V okamžiku, kdy dostanete svou postavu, uděláte první pohyb, první kotoul a uslyšíte zvukové efekty, se všechny předpoklady vyplní. Vyjma nového zasazení mě napadají dvě zásadnější novinky, tedy otevřený svět a možnost konečně úplně normálně vyskočit.

From Software se snažili udělat trochu jiný open world, než jsme zvyklí. Vyšlo to vlastně tak nějak napůl. Jako většina věcí v ER. Průzkum lokací je zábavný o objevování nepoznaného dostatečně vzrušující. Zpočátku. Postupně ale zjistíte z jediného pohledu na mapu, kde vás co čeká. Hle tu je jeskyně, tady ruiny, zde pevnost a vedle ní menší Erdtree. Jednotlivé lokace se navíc kvalitativně poměrně liší a konkrétně všechny zasněžené části působí oproti zbytku hry dost odflákle.

Podobně je to i s dungeony. Zatímco velké Legacy dungeony by mohly být ve videoherních učebnicích level designu, tak vedlejší kobky jsou často horší a otravnější, než ty náhodně generované v Bloodborne. Dále pak nelze opomenout zmínku o bossech. Hlavní příběhoví nepřátelé si zaslouží povětšinou vyznamenání. Ty ostaní už ale po čase poněkud vyčpí. Původně epický souboj s drakem si zopakujete asi šestkrát, jen s minimální obměnou. Až se budete radovat ze zabití prvního Crucible rytíře, tak si uvědomte, že ho potkáte ještě čtyřikrát. Většinou ve dvojici s někým dalším.

Podobně je na tom i loot. Odhadem z 90% ho nikdy nevyužijete, Po dokončení kobky dostanete summona, kterých máte už deset podobných. Ve vysoké věži pak dostanete v praxi skoro nepoužitelné kouzlo a podobných zklamání zažijete nespočet. Vybavení tak nakonec slouží jenom jako pomůcka ke složení příběhu, který si stejně najdete na Youtubem protože normální smrtelník nemůže tušit, co že se to vlastně odehrává.

Nejhorším prvkem Elden Ringu jsou jednoznačně side questy. Některé se bez návodu snad ani nedají splnit, jelikož se postavy často neobtěžují hráči oznámit, kam že to vlastně jdou. V otevřeném světe to je docela blbé. O to větší škoda, že některé charaktery, a jejich dějové linky, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v novodobé historii od From Software zažili. Stejně tak jejich neustálé prokecávání, dokud nezačnou opakovat jednu větu pořád dokola, by už dávno mělo být vyřešeno lépe. 

Souboje ani nemá smysl nějak popisovat. Většinou se jedná opět o poněkud hloupé kotoulování nebo krytí za štítem. Některé mechaniky (stealth) mají minimální využití. Nejvíce zamrzí, že už od prvního Dark Souls se opakují stejné chyby. Nepřítel vás přes sloup zasáhne, vy jej ne. Zaměření na nepřítele se vypne, pokud mu dáte backstab nebo se před ním jenom pokusíte obejít za strom. Kamera si někdy dělá co chce. Ikony buffů a debuffů jsou pořád úplně k hovnu a nikoho nenapadlo dát do hry tutorial s jejich popisem. V závěru hry nejspíš začnete veškeré body vylepšení nejspíš cpát do zvětšení HP, neb vás dříve či později začne všechno zabíjet na jednu ránu. Podobných maličkostí se najde hromada.

Nemusí to tak z řádků výše vyznít, ale Elden Ring je v mnohém zatraceně dobrá hra. Jako celek nabídne zážitek, který umí zprostředkovat pouze málo děl v médiu. Jenže po celou dobu mi nedalo klidu pomyšlení, že oproti Bloodborne a Sekiro se v rámci tvorby studia jedná o krok zpět.

Když se nějaká hra pokouší napodobit dnes už zastaralý žánr, jakým klasický survival horor je, může to dopadnout všelijak. Tvůrci Tormented Souls se ani nesnaží zamaskovat, jakou kopírku "zakladatelů" žánru (hlavně tedy prvního Resident Evila) vytvořili. Pevně dané úhly kamery, střelba na neviděné nepřátele, tankové (naštěstí alternativní) ovládání a třeba i hudba v místnostech s nahrávacími přístroji sloužícímu k uložení hry vyvolávají pocit, že už jste to všechno někde viděli.

Větší část hry se odehrává ve staré vile přestavěné na nemocnici a nutno uznat, že vizuálně se povedlo navodit správnou atmosféru, jakkoli musím druhým dechem dodat, že posledních několik úrovní v kanálech je naopak dost otřesných. Každopádně budete řešit hádanky, vracet se do již navštívených pokojů a střílet do příšer. Tady přichází asi největší problém Tormented Souls.

Graficky všechny postavy vypadají hrozně a navíc i design monster je víc směšný, než strašidelný. Celá akční složka je taková podivně strnulá a vůbec nemáte pocit, že zabíjíte smrtonosné obludy, nýbrž střílíte do pytlů plných brambor. Poslední boss zase postrádá napětí a o nějakém uspokojení z jeho zabití vůbec nemůže být řeč. První RE připomíná i (ne)kvalita scénáře a dabing, který je tak špatný, až je vlastně dobrý. Děj je předvídatelný a správně hororově přiblblý se "šokujícím" hloupým zvratem.

Nebudu psát, že vývojáři udělali špatnou hru, protože svůj cíl vlastně splnili. Z celého díla je cítit nedostatek financí a zkušeností,  přesto jsem docela zvědavý, co nám naservírují příště.

Po zapnutí Astria Ascending jistě každého zaujme nádherná 2D podívána, která se svou kvalitou téměř vyrovná i tvorbě studia Vanillaware. Detailní a pěkně rozanimované postavy se pohybují v hezkém prostředí. K tomu všemu hraje padnoucí, ač ne zrovna nezapomenutelná, hudba a je jasné, že hlavní devízou titulu je prezentace. Teda vyjma anglického dabingu, který se zrovna moc nepovedl a doporučuju přepnout na japonský.

Ale třeba i samotné dějové zasazení má něco do sebe. Ve světě Orcanon žije mimo lidí i několik dalších druhů tvorů. Aby se navzájem nesežrali, tak konzumují speciální ovoce zvané harmelouny. To dokáže potlačit jejich základní pudy a všichni tudíž mohou společně žít v Harmonii. A když snad někdo tyhle melouny odmítá, tak nastupuje na řadu osmička polo-bohů, která jim "vysvětlí", co je pro ně nejlepší. Tito jedinci jsou vybráni každé tři roky a k dispozici dostanou obrovskou moc a uznání veřejnosti. Zaplatí jen drastickým zkrácením života právě na pouhé tři roky od získání této výsady. Dobrý námět, který se mohl točit kolem rasismu, sebeobětování a ceny míru. Kdyby to celé nezabil naprosto nudný scénář. Hned od začátku máte k dispozici všech osm postav. Postupně se o každé dozvíme i něco z minulosti, jenže je to zoufale málo a vůbec jako celek je děj docela špatný a nudný.

U každé postavy si postupně, krom základního, odemknete tři další povolání. U prvního je k dispozici celý strom dovedností, u druhého pouze aktivní a u třetího zase jenom pasivní schopnosti. Hra tak umožňuje docela zajímavě vést vývoj svých bojovníků. Tahovým soubojům také nelze příliš vytknou. Využívá v dneští době oblíbené zasahování slabin k posilování dalších útoků. Nad některými věcmi nicméně zůstává rozum stát. Rozhodnutí vývojářů udělat mapu spíš symbolickou a bez detailů chápu, avšak v komplikovanějších dungeonech je docela k ničemu. Vedlejší questy jsou zadávány dost obecně a upřesnění místa cíle by vůbec nevadilo. Ve většině truhlách jsou odměny  docela směšné (aneb za zabití nepřátel dostane 10 tisíc mincí, ale z truhly hned vedle jenom jeden tisíc) a zasažením nepřítele (ba i zmrzlého), než si vás všimne nedostanete jistý pre-emptive útok. A našlo by se pár dalších potřebných QoL vylepšení.

Nemyslím si, že Astria Ascending byla vyloženě špatná hra. Několik gamedesignových přešlapů a absence zajímavějšího příběhu z ní dělají v zásadě nehratelnou záležitost pro většinu dnešních hráčů.

Přiznávám, že když jsem do komentáře na první díl Blue Reflection psal, že pokračování si klidně zahraju, tak jsem ani nepočítal s jeho vznikem. Vcelku zajímavá hra totiž nemohla, už ze své podstaty, oslovit větší množství hráčů a nevalné řemeslné kvality ničemu samozřejmě taky nepomohou.

Nicméně máme tu další díl a nutno uznat, že se ze svých chyb vývojáři poučili a servírují nám zábavnou, svého předchůdce ve všem překonávající, hru. Třeba soubojový systém probíhá v reálném čase (ač jde dle spotřeby zastavit) a je nutné sledovat chování jak vlastních postav, tak především nepřátel. Zpočátku boje můžete používat jenom základní útoky, ale v průběhu střetu se hrdinkám odemykají další schopnosti, které často až násobně posilují ty původní. Důležité je i udržování delšího komba, které se vaši soupeři občas pokusí přerušit. Tady ale přichází první velké výtka. Hra je až příliš jednoduchá a třeba nejsilnější útok jednotlivých charakterů nejspíše ani neuvidíte, protože než si ho zpřístupníte, tak budou proti vám stojící démoni dávno po smrti. Vyšší obtížnost se zpřístupní nesmyslně až po prvním dohrání.

Nově navíc můžete školu, ve které se celá hra odehrává, vylepšovat a doplňovat o různá místa. Ta, krom zapnutí pasivních vylepšení (útok+ za cenu obrana- apod.), navíc zpřístupní „rande“ s nějakou z dívek. Těchto schůzek s nimi je až nehorázně hodně a ne vždy jsou zrovna zajímavé, obzvláště pokud neznáte původní díl nebo doprovodné anime. Odměnou za absolvování jsou občas značně OP fragmenty sloužící jako výbava pro bojovnice a ze soubojů dělají ještě větší banalitu.

Příběh začíná vcelku povedeně a postupné odhalování pozadí děje i některých charakterů má své kouzlo. Nečekejte ovšem nic výjimečného. Hlavně konec je už hodně natahovaný a opírá se o běžnou budget JRPG berličku, kdy si před koncem zopakujete souboj s téměř každým bossem. Být celá hra o 15 hodin kratší, tak jedině dobře.

Second Light mě bavilo asi více, než mělo. Jde cítit, jak se tvůrci snažili vylepšit původní koncept a doplnit jej o několik nových prvků z jiných svých sérií. Všechno to v doprovodu pěkné hudby a zvláštní melancholické atmosféry utváří, i přes nesporné nedostatky, zážitek podobající se málo čemu, co současný herní průmysl nabízí.

Od samotného ohlášení bylo zřejmé, že se Namco pokouší už poněkud vyčpělou sérii Tales of pozvednout do vyšší ligy obývané většími kalibry žánru. A první dojem dělá vážně skvělý. Pěkná grafika slibuje výjimečné dobrodružství. Jenže všechno je jenom takové pozlátko skrývající ne zrovna dobrou hratelnost a poměrně plytký příběh.

Třeba hned ona grafická stránka v praxi znamená kulisy jak od pana Potěmkina. Naprostá většina lokací jsou jen pospojované chodby, tu a tam s odbočkou k nějaké té truhle. Města, na pohled úchvatná, nedovolí hráči průzkum. Absence jakékoli mapy světa dává planetě Dahna zcela nesmyslnou topografii, kdy z kopce hledíte na rozsáhlý les, abyste jej pak prošli pomocí tří úzkých ulic.

S tím se pojí i tuctový a předvídatelný příběh. Temná témata Arise zpracovává dost zkratkovitě a rozhodně není záhodno o čemkoli zkoušet přemýšlet, neb dojdete k závěru, o jakou hovadinu se ve své podstatě jedná. Ničemu nepomáhají ani postavy. Sympatické, nicméně klišé, charaktery občas mluví jak z učebnice JRPG a nejednou jsem dokázal přesně trefit jejich následující dialog. Vedlejší postavy zapomenete deset minut po setkání s nimi a záporáci jsou trestuhodně nevyužiti s nulovou hloubkou. Podobně si děj podkopává nohy i otočenou gradací, aneb první třetinu letí jak šinkansen, načež v té poslední se táhne jak let v balónu během bezvětří. Některé zvraty si pak scénárista tak mohutně cucá z prstu, až si říkám, jestli to kolikrát neměla být spíš parodie.

Hru zachraňují oku lahodící souboje, avšak trpící běžným problémem Tales of her. Zpočátku, než se odemknout všechny jeho možnosti, se jedná o obyčejnou rubačku. Postupně si navíc uvědomíte, že se na celé planetě vyskytuje jenom deset druhů nepřátel a taktika k jejich poražení se nijak zásadně nemění. Stereotyp pak doplňuje třeba i naprosto stejné rozmístění nepřátel po mapách. Takže ta skupinka čtyř divočáku, kterou jste už pětkrát vymlátili, se objeví vždy přesně na tom stejném místě.

Minihry rybaření a vaření působí jako z betatestu. Navíc se s nimi pojí neuvěřitelné množství dialogových skitů. Ty jsou součástí série od nepaměti, takže v pořádku. Trochu už si vývojáři neuvědomili pravdu, že disponují pouze šesticí hlavních postav, tudíž se dynamika mezi nimi rychle vyčerpá. Hodnocení jejich nového 3D vzezření radši pominu. Stejně tak agresivní DLC politiku, už nejen oblečků a přihlouplých kosmetických doplňků, nýbrž i možností dokupovat si levely (protože z normálních soubojů stoupají krutě pomalu) nebo herní měnu (pro změnu ze soubojů nepadá vůbec).

Namco nám po dlouhém vývoji vyplivlo mainstreamové JRPG zaměřené převážně na nováčky žánru. Povrchní mechaniky vyplňují nepříliš zajímavý příběh se skupinou okoukaných postav. Z řádků výše jistě dokážete vyrozumět mé zklamání a strach, jakým směrem se teď tahle tradiční série vydá.

Vůbec mi nevadí pokud se čas od času nějaká hra pokusí o umělecký dojem a je jedno, zda vzhledem nebo obsahem. Spirit of the North se o to zjevně pokouší absencí veškeré narace či textu. "Vypráví" nám příběh lišky zachraňující nespecifikované místo před jakousi starobylou nákazou. Za celou dobu nepotkáte jediného živého tvora. Průvodce hráči dělá pouze modrá duše ukazující směr k cíli cesty. Vše ostatní je na interpretaci každého z nás.

Jenže ono to jaksi moc nefunguje. I přes docela krátkou herní dobu (6 hodin) dokáže ke konci SotN docela nudit, třeba i ne zrovna hezkými posledními úrovněmi (jeskyně, duchovní svět) a občas už i otravnými puzzly. Postupně se naučíte několik schopností a s nimi i průběžně narůstá obtížnost hádanek, ač ta nikdy nedosahuje nějaké závratné výšky. Hra se snaží nabídnout výjimečný zážitek, nicméně s použitím klasických, dlouho zavedených, herních mechanik. Právě tím sama sobě ubírá body.

Před tím, než se rozhodnete zkusit SMT V je důležité upozornit na skutečnost, že ač se jedná o zástupce žánru JRPG, tak rozhodně nemusí sedět jeho zarytým fanouškům. Rozdílem oproti naprosté většině konkurence je skutečnost, že není „story-driven“ ani „character-driven“. Sami vývojáři nám koneckonců už v Nocturne, ze kterého si pětka bere nejvíce, ukázali, že příběh postavený převážně na filozofické úrovni může fungovat. Bohužel, tady nefunguje. K tomu ale později.

Předně se celá hratelnost opírá a dva jasné prvky. Souboje a průzkum prostředí. Obojí je na špičkové úrovni. Postupně si odemknete čtyři polootevřená prostředí a v nich postupně odhalovat mapu. Rozlohou se v žádném případě nevyrovnají těm z Xenoblade Chronicles, přesto nabízí dostatek všelijakých cestiček a prostorů, především ve vertikálním směru, aby zabavily na dlouhou dobu.

Vrací se tahové souboje založené na zasahování slabin nepřátel a získávání dalších akcí pro svou skupinu. Tu si zase zrekrutujete z jejich řad, popřípadě zfúzujete z už dostupných spojenců. Přemlouvání démonů zůstává pořád řádně frustrující pokus-omyl záležitostí, i když nutno uznat malý posun správným směrem (aneb už si nebudete připadat jak trollovanej boxovací pytel). Ale příště už prosím celý náběrový systém překopat. Nově si během střetů naplňujete Magatsuhi ukazatel sloužící ke speciálnímu útoku/buffu/healování lišícího se podle rasy konkrétního démona. Pouze protagonista dokáže použít každý z nich, tedy pod podmínkou přítomnosti daného démona v aktivní skupině. Tenhle taktický prvek moc nevyšel, jelikož opravdu užitečné jsou dvě, možná tři tyto ability.

Samotní démoni, andělé a další mytologické či historické postavy zůstávají největším kladem série. V základní hře jich naleznete nějakých 220 a dá se říci, že pro všechny dokážete najít využití. Jako fanda série ale cítím, že je už designem hodně poznat, kteří z nich jsou noví a kteří si už kroutí nějaký ten rok. Některé bytosti pak mají ještě své unikátní schopnosti doprovázené animací, čímž dodávají jim osobitost. Můžeme jen doufat, že se jednou svého unikátního útoku dočká každá z postav.

Shin Megami Tensei se v současnosti potýká s relativně ojedinělým fenoménem, kdy jsou spin-offy mnohem známější a uznávanější, nežli samotná hlavní série. Právě v pátém dílu je znát, jak sami tvůrci nevěděli, jakým směrem se vydat. Výsledkem pak dost věcí působí polovičatě, až nedodělaně. Třeba příběh obsahuje jakési náznaky rozvětvenější a dějově bohatší narace. Všechno ale tak nějak vyzní do prázdna. O velkém střetu mezi démony a anděly se pak jenom mluví, až je najednou po všem. Ve výsledku tak vlastně v celých 80 hodinách hraní najdete příběhu jen pomálu.

Záporně kritizovat se dají i postavy. Jednoznačně se tady vývojáři pokoušeli napodobit Nocturne. O všech máte jen základní informaci a mají reprezentovat spíš jednotlivé filozofie (přesvědčení). Jenže jejich chování většinou nedává smysl a některé jsou tak neuvěřitelné upozaděné, až bych věřil, že dostanou hodně obsáhlé DLC nebo dokonce vlastní hru. Malou nápravu zjednávají vedlejší questy – občas se i táhnou všemi kapitolami a mívají docela zajímavé vyústění (Demeter, Amanozako, Khonsu).

SMT V zvládá v některých prvcích útočit na samotný vrchol žánru. Možná i vinnou nejasné celkové koncepce stejně tak místy zásadně selhává. Z určitého úhlu pohledu se jedná o špičkovou hru, ale z toho mého spíše o zklamání umocněné možná až zbytečně vysokým očekáváním.

Nebudu vás dlouho napínat a prostě napíšu, že Far Cry 6 je prostě jenom další Ubisofťácký open world. Zase tu máme vcelku povedené a funkční jádro obalené neskutečným množstvím balastu. Třeba budete obsazovat checkpointy na silnicích. Ve všech najdete asi čtyři vojáky a billboard ke zničení. Zabít, zničit a máte hotovo. Tahle zhruba třicetkrát. Základny to samé, jenom tam je těch nepřátel patnáct. Sledování balíků se zásobami opět dvacetkrát totéž.

Pravda, lze volit různé postupy. Teda stealth nebo Rambo. Plížit se nemá smysl, protože všechno vystřílet je podstatně jednodušší. A s tím se právě pojí nejzásadnější problém celé hry. Všechno vlastně děláte zbytečně. Převlékání oblečení sice dává různé schopnosti, ale použitelných je tak čtvrtina. A ani ty nepotřebujete. Že tu máme hromadu všemožných zbraní? Ostřelovačky a brokovnice nemají využití. Celou hru jsem prošel jen s kombinací samopal+útočná puška+raketomet. A jednotlivé druhy jsem měnil spíš ze zajímavosti, než nutnosti. A to tupou AI podporuje podivuhodný respawn.

Zbraně si můžete i vylepšovat. Použijte brněním procházející munici a zbytek je jedno. Naštěstí si aspoň můžete svojí M16 obarvit na růžovo a dát na ní přívěšek ve tvaru disko koule (točí se a bliká!). Někoho totiž napadlo, že nebudou konkrétní zbraně v konkrétních bednách (vyjma těch unikátních), ale bude záležet na pořadí otevírání. Tzn., že pokud otevřete těch cirka sto v první třetině mapy, tak v dalších naleznete jenom materiály pro upgrade, který ani nepotřebujete. Lze také stavět a (nečekaně) vylepšovat budovy v základních táborech. V jednom ale maximálně dvě ze šesti, čímž se podtrhuje nevyváženost. S trochou nepozornosti si tak odemknete skryté fast-travel body nebo důležitý wingsuit hodně pozdě. Můžete si ale vylepšit rybaření nebo lovení divé zvěře. Uvaříte si jídlo a dostanete buffy, které jsou k čemu? Správně, ničemu.

Příběh a postavy ale určitě stojí za to, říkáte? Vždyť je tam Esposito. Žel Bohu hlavní záporák dostává, vzhledem k marketingu, dost málo prostoru. Jeho pohůnci ani nestojí za řeč a celá linka s jeho synem vyjde tak nějak na prázdno. Snad jen sám protagonista Dani má konečně nějakou osobnost a i obyčejné cut-scény, kdy ho i vidíte, tím mají hned lepší opodstatnění. Ony i některé vedlejší postavy mají něco do sebe, ale typicky všechno zabíjí hustokrutopřísný scénář pro desetileté kluky. Čím více se FC 6 bere vážně, tím hloupěji působí.

Abych jenom nehanil, tak napíšu, že ovládání má Ubisoft vymakané. Ježdění na kdečems je intuitivní a pocit ze střelby parádní. Chvíle chaosu, kdy všechno kolem létá do povětří, mají své kouzlo. Mapa měla být sice o polovinu menší, dokáže však vytvořit nádherné scenérie.

Far Cry 6 jen podtrhuje ono známé pravidlo, že méně je někdy více.

Somnium Files je mou už asi pátou hrou od scénáristy Kotara Uchikoshiho. Bohužel jsem si potvrdil, že kvalita jeho titulů má sestupnou tendenci. Přechod z vizuálních novel k 3D adventurám příběhům, které chce vyprávět, nesvědčí.

Hratelné sekvence se v AI skládají ze dvou částí. Nejčastěji si staticky prohlížíte okolí hl. postavy, detektiva Dateho, a prokecáváte lidi. Tady není moc, co hodnotit. Prostě klikáte na aktivní předměty/osoby, dokud si neodemknete další lokaci. Zajímavější částí pak je ponoření do myslí a snů jednotlivých postav. Ocitnete se v podivné lokaci a hráč má šest minut, aby se dostal k závěru a zároveň zisku nějaké té důležité informace, přičemž každá provedená akce stojí nějaký ten čas. Zásadní problém vidím v tom, že většinou tyto akce nedávají smysl a dostat k cíli jde pouze stylem pokus-omyl.

Po Zero Escape sérii se dostáváme k poněkud skromnější detektivce. Malý počet lokací a postav je spíš ku prospěchu věci. Z jediné vraždy se postupně propletete až ke komplikovanějšímu případu. Škoda, že není řešení o něco lepší. Konkrétně, když se, zhruba ve dvou třetinách hry, dozvíte jednu zcela klíčovou informaci, tak se většina rozdělaných záhad vyřeší tak nějak sama. Zbytek děje dojede pouhou setrvačností ke konci. A vůbec minimální využití flowchartu zamrzí.

Najdete se i dost pozitivních prvků. Postavy jsou zábavné, několik dobrých momentů, většinou povedený humor a třeba i první třetina hry je v zásadě dobrá detektivka. Celkově ale převládá zklamání, zvlášť s přihlédnutím k předchozím dílům stejného autora.

Při hraní Scarlet Nexus mi nejednou hlavou probleskla myšlenka, jestli mě to vlastně baví. Nejde snad o to, že by se jednalo o špatnou hru. Několik zbytečně polovičatých a nedotažených věcí nicméně docela kazí dojem z jinak výtečné akční rubačky.

Ano, předně se nenechte zmýlit tvrzením o nějakém RPG, ba dokonce JRPG. Levelujete a sobě i svým parťákům měníte vybavení (teda jenom zbraň a doplňky), ale osobně jsem za celou dobu nezaznamenal nějaký výraznější vliv takového počínání. Někde v menu se zvyšují číslíčka, avšak pocit z bojů je pořád stejný. Mnohem povedenější upgrade je učení skillů, protože je pro jednou vidět, že nad tím někdo trochu přemýšlel a většina odemknutých schopností má smysl a vhodné využití.

Stejně tak speciální schopnosti, které si dočasně můžeme vypůjčit od svých spolubojovníků, dávají střetům patřičnou různorodost. Neviditelnost chrání proti projektilům, teleportace pomůže proti nepřátelům kryjícím si slabiny a třeba pyrokineze dodá útokům ohnivý element. Navíc si se svými kolegy mezi příběhovými kapitolami může zlepšovat vztah. Na oplátku potom můžou protagonistu ochránit před úderem nebo ho oživit padne-li v boji.

Vůbec jejich charaktery jsou překvapivě povedené a dokážou vyprodukovat několik docela zajímavých dialogů a myšlenek. Pravda, jsou hodně ovlivněny anime (stejně jako příběh), přesto si troufnu tvrdit, že to funguje a jedná se možná o nejlepší složku Scarlet Nexus. Děj je míchanice všeho možného. Nedokážu mu ale odepřít dobré tempo a spád, kdy se v zásadě pořád něco děje. I možnost výběru hl. postavy docela ovlivní jeho průběh (anžto se oba příběhy odehrávají současně) a odhadem 70% obsahu se v nich liší.

Samotný průběh hraní má své mouchy. Běháte v uzavřených chodbách, zabíjíte desítky (vizuálně dost WTF) nepřátel a občas uvidíte nějakou tu cut-scénu. Ty jsou tu mimochodem provedeny v jakémsi komiksovém stylu, což, i přes několik výhod, jednoznačně nenahradí plnohodnotné real-time hrané. Aspoň jsou teda všechny plně namluvené. To také není u her z Japonska úplně pravidlem. Rozhodně nezkoušejte vedlejší questy. Všechny totiž spočívají v nutnosti zabít konkrétního nepřítele konkrétním způsobem. Je to přesně tak otravné, jak to zní. Odměny za splnění navíc ani nestojí za řeč.

Z textu výše jasně vyplývá, že se SN žádnou hrou roku nestane. Pozornost si ovšem zaslouží, o tom žádná, a pokud holdujete podobnému stylu her (Devil May Cry, Nier), tak určitě neváhejte.

Hlavní důvod proč v záplavě různě kvalitních vizuálních novel dát šanci právě Iwaihime je jméno jejího autora. Ryukishi07, známý hlavně sériemi Higurashi a Umineko, má totiž svůj vytříbený styl. Ten naleznete naštěstí i zde, ačkoliv se rozhodně nejedná o tak kvalitní tituly, jako výše zmíněná díla.

 Předně Iwaihime obsahuje tu „sinusoidu“, kdy rychle přepíná mezi humornými a hororovými situacemi. Stejně tak tu máme jakýsi konflikt skutečného a imaginárního světa. I pár vcelku zajímavých myšlenek by se našlo. Horší už je to s kvalitativními skoky, kdy se horší pasáže střídají s lepšími a velké rozdíly jsou docela dost patrné, vezmu-li v potaz relativní krátkost hry (pod 15 hodin).

Stejně tak hudba se mi líbila překvapivě hlavně v těch odlehčenějších částech. Zvukové efekty pak zase patří k tomu nejlepšímu a nejednou dokážou navodit nepříjemnou atmosféru více, než samotný text. Očekávejte mnoho gore scén, nejednou se sexuálním podtextem, a zároveň obsahuje hra i vyloženě parodické scény známé z klasických randících simulátorů. Doplnění o povedené kresby a kvalitní namluvení, tak nějak povinných u moderních zástupců žánru, pak dává vzniknout komerčně hodnotné VN.

 Iwaihime není v žádném případě dokonalá. Nikdy se nestane kultovním dílem. Nenabízí široký záběr všemožných témat a komplikovaný obtížně uchopitelný děj. Možná ale právě proto by se mohla zalíbit i jiné skupině hráčů, než známější díla stejného autora.

Koncem světa všechno teprve začíná. Kruh znovuzrození je neúprosný. Pouze jediní z pětice přeživších lidí dostane šanci příští svět vytvořit podle svého přesvědčení. Už samotná premisa dává vzniknout vskutku ojedinělému zážitku, jemuž se ani další díly série nedokázaly přiblížit. Hlavní postava, demi-fiend, slouží jen jako hráčův avatar. Pouze vaše názory určí kterému, pokud vůbec nějakému, myšlenkovému směru pomůžete na vrchol. Celý příběh je vyprávěn v zásadě jen formou monologů jednotlivých postav. V podstatě každý jeden prvek napomáhá dotvářet zcela unikátní atmosféru.

Většinu času nicméně zaberou souboje. Jedná se o, pro sérii, typické tahové střety kde si zasažením slabin nepřátel pro sebe uzmete další tahy. Extrémně důležité jsou v Nocturne ještě buffy a debuffy. Ty se navíc dají stackovat na sebe, takže někdy dochází ke skoro až vtipným situacím, kdy se boje stávají akorát taškařicí plnou vzájemného posilování a oslabování. Za zmínku stojí jistě i poměrně tuhá obtížnost (nehrajete-li na tu úplně nejnižší). Občas prostě umřete, aniž byste s tím mohli něco udělat.

K rekrutování a fúzování je možná až zbytečně velké množství démonů, s čímž se pojí velké množství všelijakých kouzel, aktivních i pasivních abilit a zvláštních útoků. A v praxi jsou všechny dost nevyvážené. Bez některých se hra snad ani nedá dokončit, zatímco jiné nepoužijete ani jednou. Stejně tak bych mohl kritizovat i nepřehlednou mapu světa, kde bez návodu budete jistojistě často bloudit, protože ne vždy je zcela jasné kam můžete jít a vysvětlení některých mechanismů radši nečekejte vůbec.

Počítám, že většina lidí dnes bude hrát remasterovanou verzi.  Zjednodušeně lze napsat, že ten je docela holý, respektive od současných moderních portů asi čekáme trochu víc. Je znát, že si vývojáři nedali žádnou extra práci. Ani by mi nevadilo nepoužití nových designů démonů z posledních dílů SMT. Stejně tak bych přežil takřka nulové grafické vylepšení nebo respektoval rozhodnutí nepřidávat další obsah. Horší jsou 4:3 cutscény s příšerným rozlišením a použití hudby v původní kvalitě (akorát kazící jinak velice originální soundtrack) je už přímo herese. Vlastně tak jediným vylepšením zůstává přidání (neúplného) namluvení.

Je až k nevíře, že i dnes zůstává Nocturne tak jedinečnou záležitostí. Post-apo svět tolik odlišný od těch běžně známých a jistý filozofický přesah dávají hře nádech originality podtrhující zasloužený status kultovní klasiky.

Přiznám se, že zásadní překopání základů série v sedmém díle mi zrovna moc nesedlo. Předně jsme se za celou dobu hraní nemohl zbavit pocitu, že se jedná pouze další hru ve stylu Outlast. Dobré, ač nic extra. Village mě tak od prvního oznámí nechával vcelku chladným. Nicméně s každou další uvolněnou informací se mi začal nejnovější přírůstek do slavné značky zamlouvat stále více.

Předně se v mnohých recenzích setkáte s přirovnáním k legendárnímu čtvrtému dílu. A překvapivě není až tak mylné. Nejde jen o podobnou atmosféru zaostalé vesnice a přilehlého hradu, ale třeba i o přítomnost záhadného obchodníka. Vylepšování zbraní a správa inventáře osmičku až neuvěřitelné, oproti předchozímu dílu, posouvají. Najednou musíte taktizovat s penězi a hledat skryté poklady. Craftění tedy zůstává podivně našroubované, a docela se nehodící k celkovému pojetí, ale jedná se jen o maličkost.

Začátek je dech beroucí. Po působivém "pohádkovém" intru začnete prozkoumávat vesnici, potkáte prvního vlkodlaka a poznáte bosse. Nutno uznat spíše klesající kvalitu, kdy přidáním přehnaně akčních pasáží v poslední čtvrtině ztrácí REVIII hodně ze svého kouzla. Vynahrazuje to samotný závěr, který, alespoň mě, docela navnadil na další díl.

Samotné souboje vám dají zpočátku značně zabrat. Doby pomalých zombie jsou nenávratně pryč a zdejší agresivní lycanové se aktivně vyhýbají výstřelům. Pozdější nepřátelé se bohužel stávají tuctově nudnou směsicí na způsob "sestřel svítící slabinu". Stejně tak bossové jsou zároveň silnou i slabou stránkou. Jsou správně odpudiví/přitažliví s dostatečným backstory. Ke střetům s nimi ovšem míří má největší výtka. Všechny jsou strašně jednotvárné. V podstatě jste se záporákem zavřeni v jedné lokaci, kde běháte dokola a sypete do něj tuny nábojů. Vše je navíc umocněno jejich, vzhledem k relativně krátké herní době (12 hodin), velkým množstvím.

Pravdou je, že prezentaci má hra špičkovou. Nejen grafickou, ale i ozvučením, se jedná o jednu z nejlepších her současnosti. Každá navštívená místnost přetéká detaily. Stejně tak charaktery, nýbrž i celková art direkce je zvolena velice trefně. Dále se vrací hromady bonusů přístupných po prvním dokončení, včetně dobře zpracované minihry Mercenaries, a dostatek nových zbraní zpříjemňujících opakované průchody.

Každopádně, bych Village označil za příkladnou evoluci žánru. Ke konci lapá po dechu, ale závod jednoznačně vyhrál.

Fallen Order má jednu strašnou výhodu, která hráčům pomůže dohrát tuhle jinak zcela průměrnou hru. Je to Star Wars. Odrážení výstřelů z blasterů světelným mečem snad nikdy neomrzí a zvuk jeho zapnutí každé dílo hned posune o úroveň výše. I proto je mi záhadou, proč tvůrci naprostou většinu těch cool věcí, které rytíři Jedi dělají uzamkli za Force ukazatel, abyste je náhodou nemohli dělat moc často.

Vůbec z hlediska gamedesignu tu máme ještě několik hloupých přešlapů. Save point u bosse před otravnou skákací pasáží, absence fast travelu znechucující opětovný průzkum planet nebo třeba to, že truhly obsahují pouze kosmetické úpravy dost nepochopitelně kazí výsledný dojem z celé hry. K tomu si připočtěme ještě mizernou optimalizaci PS4 verze doplněné ještě o relativně dlouhé loadingy po smrti a vznikne chvílemi poněkud frustrující zážitek.

Double bladed lighsaber a dual wield se zpřístupní příliš pozdě a v zásadě se ani nevyplatí používat. Používání Síly není zdaleka tak uspokojivé, jak by mohlo a Cal samotný zrovna moc osobnosti nepobral. Příběh je už stokrát omletý a absolutně ničím nepřekvapí, snad pouze jisté cameo na konci udělá fanouškům radost. I když to tak možná nevypadá, jednotlivě světy jsou jen směsicí chodeb a arén, kde navíc při prvním průchodu máte většinu cest uzamčených, dokud se nenaučíte příslušné schopnosti. Stejně tak puzzlům chybí nápaditost.

Absencí alternativních zbraní se souboje zhruba v půlce stanou opakujícím se vzorcem úhybů a základních útoků (protože ty lepší a zajímavější -včetně třeba silného útoku- nesmyslně spotřebovávají Force). Pokus spojit vzorec Dark Souls s Tomb Raider příliš nevyšel, jelikož se nejedná o RPG a vylepšení typu „můžeš použít dva silné útoky za sebou“ je silně neuspokojivé.

I přes všechny moje výtky ale nedokážu říct, že bych se nudil. Nebudete-li se plácat s nejvyšší obtížností (kdy teprve vyniknou nedostatky soubojového systému), pak vás čeká vcelku pohodlný průchod. Nicméně nebýt Fallen Order značkou hvězdných válek, ale jen nějaká no name hra, tak se nejspíš jedná o propadák.

Na první pohled to nemusí být možná patrné, nicméně druhé Nioh dosti zásadně vylepšuje svého předchůdce. Základy zůstávají beze změn, přesto nové mechanismy značně zpříjemňují samotné hraní. Pro mě se nejdůležitějším z nich stal mnohem lepší level design (i vizuální dojem) úrovní - je o třídu výš, než v jedničce.

Nepřátelé nově používají i Burst útoky, kdy se obklopí červenou aurou a hráč musí včasně zareagovat protiútokem. Úspěch znamená šanci k dalším zásahům. Naopak nezdar většinou vyústí v nemálo snížené HP našeho protagonisty. Každý z vašich soupeřů má takový útok minimálně jeden. Správné načasování se ale vždy liší, takže rozhodně nedělá hru nijak jednodušší. Stejně tak množství démonů stojících vám v cestě značně narostlo a i díky zajímavějším bossům se dá říct, že vlastně Nioh 2 ukazuje, jak má vypadat správné pokračování.

Z prvního dílu si ale dál nese několik nedostatků, respektive zbytečností. Množství nalezeného lootu zůstává nadále absurdní a po každé misi váš inventář naplní haraburdí, ze kterého 90% rovnou odevzdáte ve svatyni a 5% stejně nikdy nepoužijete. S tím se pojí i několik druhů zbraní. Vyberete si možná dva typy a ostatní lze zcela ignorovat. Stejně tak Spirity, které nalézáte v průběhu hry. Za celou dobu jsem používal vlastně jen toho prvního. Kovář a úprava vybavení u něj mi taky přijde jako ztráta času. Neříkám, že je tomu stejně i v případě New Game+, avšak vzhledem nutnosti investování dalších mnoha desítek hodin to bude pro většinu hráčů stejně irelevantní. Rozporuplný je i příběh. Pokud se alespoň letmo nevyznáte v událostech a jménech z období válčících států, tak z něj příliš mít nebudete. A hudba, ačkoliv dobrá, zazní z nějakého důvodu pořádně až ve druhé polovině misí.

Chtěl jsem se vyhnout nabízejícímu se srovnání s Dark Souls. Zastávám názor, že Nioh je ve své podstatě rozdílné a zaměřuje se (strukturou misí, lootu apod.) na jiné prvky. Doporučuji ovšem dát Nioh 2 šanci i v případě, že jste si, podobně jako já, první díl nijak extra nezamilovali. Možná také budete příjemně překvapeni.

Předně se sluší napsat, že BDII nabízí přesně to, co slibuje. Obtížné oldschool japonské RPG. Stejně jako jeho dva předchůdci. Ostatně právě v tom tkví největší slabina jinak povedeného díla. Jedná se totiž o nejhorší díl série. Naprostá většina mechanismů je prostě převzatá nebo, v horším případě, zcela opomenuta.

Začnu ale tím dobrým. Systém povolání a "šetření" tahů zůstává jednoznačně největším důvodem, proč si hru zahrát. Taktických možností je přehršel a hlavně proti bossům je nutnost využívat předností jednotlivých Jobů. Nenastavíte-li nejlehčí obtížnost, tak očekávejte několik dost tuhých střetů. Strategii budete muset podřídit counterům vašich nepřátel. Každý z nich totiž reaguje na určité schopnosti. Třeba použitím obyčejného fyzického útoku aktivuje váš sok kouzlo na zesílení obrany. Protože se buffy sčítají, tak po chvíli nebudou útoky skoro vůbec působit. Jedná jednoznačně o snahu tvůrců nutit hráče zkoušet různá povolání. V praxi to povětšinou funguje, až vyjma několika nepovinných soubojů, kdy bossové counterují vlastně všechno, co uděláte. Vzniká tím dojem, že AI cheatuje, což rozhodně ničemu nepomáhá.

Zápornou kritiku si zaslouží i vedlejší questy, kdy je z nějaké stovky jen hrstka zbavena prostých úkonů typu dones, zabij, dojdi. Nicméně právě těch několik lepších dodává zajímavé backstory některým postavám. Právě tady se nachází další kámen úrazu. Každý koho na svých cestách potkáte je podstatně zajímavější, než ústřední čtveřice. Příběhy v jednotlivých městech jsou zase několikanásobně lepší (a chvílemi překvapivě temné), než ten hlavní, svazující je dohromady. Technická stránka na Switchi ukazuje, hlavně při zobrazení na TV, jak konzolka nestačí. Kvalita obrazu na mapě světa puntičkářům jistě nejednou protočí panenky.

Celkově se pro mě stalo BDII lehkým zklamáním, ač z velké části je to dáno porovnáváním se staršími díly. Oba bych je určitě doporučil víc než dvojku. A nic nezachrání ani skvělý OST.

Dělání rytmických spin-offů oblíbených japonských sérií se v poslední době dostalo do módy a Kingdom Hearts není výjimkou. Po dohrání musím konstatovat, že Melody of Memory je z nich jednoznačně nejhorší. Nevadilo by, že se jedná o záležitost čistě pro fanoušky - koneckonců OST mají všechny díly vynikající. Navíc, co do obsahu, tu máme hromadu melodií a písní. Stejně tak blbůstek k odemčení je nespočet. 

Jenže právě dlouholetí fandové poznají, jak moc  Square Enix tuhle hru odfláknul. Troufám si odhadnout, že 90% obsahu je použito z předchozích dílů. Prostředí, postavy, nepřátelé i jejich animace vývojáři bez jediné úpravy zkopírovali z již vydaných remasterů. Drzost vydavatele podtrhává ještě cenovka rovnající se běžným AAA titulům. 

Samotné hraní ničím neoslní. Tři postavy běží po předem určené dráze a do cesty se jim staví soupeři, které je potřeba včasným stiskem příslušného tlačítka zneškodnit. Občas je potřeba vyskočit a jindy zase zničit krystal. Ani bossové a hudební klipy ale hratelnost nijak zvlášť neokoření. Zbytečné levelování charakterů a tvoření itemů už jenom více ukazuje zoufalou potřebu tvůrců vložit do hry alespoň nějaké RPG prvky. Jiné rytmické odnože (Persona, Final Fantasy) nebo „obyčejná“ Hatsune Miku jsou mnohem zajímavější  a zábavnější tituly.

Příběh reprezentují občasné cutscény (sestříhané, jak jinak, z těch dvacet let starých). Samozřejmě, vzhledem k obsáhlosti, se děj jednoho dílu v těch pěti vyřčených  větách shrnout jaksi nedá. Až v samotném závěru „kampaně“ si odemknete scény doplňující konec třetího a dílu načrtávající směr, jakým se bude Kingdom Hearts ubírat.

Každopádně je Melody of Memory jen pro fandy série, a i ti by měli počkat na rozumnější cenu.

Když zkřížíte dvě univerza, tak dá rozum, že byste měli dostat to nejlepší z nich. Jenže navzdory názvu je TMS jenom další tuctový klon Persony, navíc ještě bez nějakého vlastního nápadu. Stanete se členem tokijské talentové agentury Fortuna, tudíž očekávejte řešení osobních problémů modelů, zpěvaček a herců. Tedy v tom, pro našinec, podivném japonském idol průmyslu. Je hodně vidět, že se tvůrci snažili napodobit social links z jisté, poněkud úspěšnější, série, žel na zmar. Postavy postrádají potřebnou hloubku a kdykoli dojde k nějakému nakousnutí zajímavějšího tématu, tak je okamžitě spolknuto a zapomenuto.

Asi jedinou věcí převzatou z Fire Emblem se stal, naneštěstí, příběh. Nudný a bez jakéhokoli napětí či snad gradace. Všechno se tak nějak děje a v závěru se hraní dost táhne. Podobně je na tom i soubojový systém. Kopíruje hodně Megaten. Nově se však po zasažení soupeřovy slabiny aktivuje tzv. Session - tedy další postava, má-li naučenou správnou schopnost, ihned naváže dalším útokem. Zpočátku je to cool, avšak ve druhé polovině hry pak tahle comba můžou dosáhnout vysokých počtů. V praxi se tudíž stává, že ze dvouminutového souboje 90 sekund jenom koukáte, jak se vaši bojovníci střídají na nepříteli (...ehm).

Za každý jeden úspěšný Session dostane ještě peníze, popř. item. Výsledkem pak ve třetině hry držíte end-game množství peněz a snadná dostupnost věcí k nakoupení činí z mnoha získaných abilit naprostou zbytečnost. Otravným se stanou po čase i neustálé návštěvy Bloom Palace, kde si vytváříte nové zbraně, ze kterých se bojováním postupně učíte techniky. Upřímně, provedení tohohle úkonu je tak debilní, až věřím, že jím šlo hlavně o natažení 40 hodinové herní doby.

Funguje to takhle: bojujete v dungeonu, dosáhnete maximální úrovně zbraně pro jednu z postav, použijete kouzlo k vrácení do kanceláře (central hubu), jdete do Bloom paláce, dojdete k NPC, ta pronese své dvě věty, vy se proklikáte ke zbrani kterou chcete, vytvoříte, equipnete, vrátíte se do kanceláře, z ní na mapu města, z ní do místa, kde je dungeon, vstoupíte do dungeonu, uděláte pár kroků k teleportu a konečně se přenesete na místo, kde jste skončily. Celý úkon na Switchi zabere cca 3 minuty. Jenže máte sedm hratelným postav, jejichž zbraně se levelují různou rychlostí. Tím pádem vás čeká tenhle úkon každých 10-15 minut, za předpokladu, že nechcete přijít o zkušenosti používáním vymaxované zbraně. A ÚPLNĚ TO SAMÉ na vás čeká při učení pasivních schopností.

Přiznám se, že je pro mě nesmírně obtížné tuhle hru doporučit, a to i zarytým JRPG fanouškům. Nedokázal jsem v ní najít jediný prvek vyčnívající, alespoň trochu, nad průměr žánru. Nedělá nic vyloženě tragicky, nezvládá ovšem ani ničím zaujmout.

Control od první chvíle servíruje vynikající atmosféru. Vstupem do Nejstaršího Domu zároveň otevíráte dveře k nespočetné plejádě nápadů finských tvůrců. Zdánlivě obyčejné předměty každodenní potřeby totiž mohou vykazovat nadpřirozené chování a v kůži Jesse se nečekaně stanete ředitelem úřadu pro jejich výzkum a kontrolu. Nikdy si nemůžete být ničím jistí a po většinu je vše dávkováno s odměřenou přesností.

Přestřelky zpočátku působí hodně dynamicky, nejen, díky nebývale propracované destrukci prostředí. Odemykání a vylepšování zvláštních schopností i samotné zbraně umožňuje i několik různých možností přístupu k soubojům, nicméně celou hru jsem prošel se základní pistolí, takže bohužel hráče k experimentování nic moc nenutí.

Stejně tak vylepšování zbraně a postavy působí dost vnuceně a náhodě generované úkoly se k tomuto typu hry vůbec nehodí. Prostředí je poněkud jednotvárné, ač vzhledem k příběhu to dává smysl. Ten už však nedává jeho závěr, kdy se autoři nedokázali držet při zemi a splácali všechno možné, hlavně aby to bylo jakože šokující. Stejně tak obě DLC tomu moc nepřidávají a obzvláště to s Alanem Wakem je už čistě pro fandy jeho hry. Největší kritiku si zaslouží bossové. Jste s nimi zavření v aréně, kde se kolem neustavičně spawnují enemáci, zatímco vy musíte uzobávat postupně jeho HP. V tomto směru je Control zcela bez nápadu.

Jako celek nabízí ovšem vynikající zábavu stvořenou pro milovníky tajemna a akčních her. Přiznávám, že další díl bych viděl docela rád.

Zvláštní ironií je už samotný název téhle hry. Tomb Raider se totiž krčí ve stínu, ve všech ohledech lepší, série Uncharted. Předně se třeba bere hrozně vážně, obzvlášť bereme-li v potaz jak hloupě celý příběh působí. Stejně tak postavy nejsou zajímavé a samotná Lara je vyloženě nesympatická. Právě humor by mohl hodně pomoci, leč bohužel. Nic takového.

Nedokážu říct, že bych se nebavil. Překvapením se stává poměrně malá četnost přestřelek. Větší důraz je zde kladen na průzkum prostředí a sběr, docela přehnaného, množství všeho možného harampádí. Džungle mi přijde docela uvěřitelná a nebýt několika soubojových "arén", tak bych jí zařadil k tomu nejlepšímu, co dnešní hry nabízí. Podobně povedené jsou i nepovinné hrobky a krypty. V rámci možností jsem si opravdu připadal, jak ve stovky let nenavštíveném a temném místě.

Bojování už je podstatně horší. Naštěstí většina nepřátel lehne na pár zásahů, takže, i na vyšší obtížnost, nejsou přestřelky frustrující. Vyjma závěrečného bosse, ten je tak videoherně debilní, až by snad bylo lepší ho úplně vystřihnout. Naučitelné skilly jsou převážně k ničemu. Většina z nich je tak situačních, že jsem musel vyloženě hledat jejich uplatnění. Právě tady by se hodila větší obtížnost, protože stealth zcela nestojí za používání, ačkoli se do něj vývojáři snaží hráče tlačit při každé příležitosti.

Zatím nejnovější velký Tomb Raider se tak řadí co zástupu moderních AAA videoher. Pěkný audiovizuál je nadřazený hloubce a logika dostává bolestivé facky takřka každých deset minut.