Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Bloodborne

24.03.2015
89
95 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ano

Z míst zahalených tajemstvími, přichází cizinec do Yharnamu, města ještě tajemnějšího, aby zde nalezl lék na nemoc, která jej sužuje. Jakou nemoc? To už možná ani sám neví, ale jedno je jisté: krevní transfúzí teprve vše začíná. A pouť za vysvobozením, nebo třeba jen pouhou pravdou, bude dlouhá.

„Hledej ‘bledou krev‘“ jsou jediné instrukce, které v této hře do začátku obdržíme. Město Yharnam je prolezlé nemocí a smrtí, skrz okna domů se ozývá nářek, jekot, kvílení zoufalců, někdy doprovázeno maniakálním smíchem zřejmých šílenců a ulice brázdí jen těžce představitelná děsivá monstra. Při soubojích s těmito „zvířaty“ je k dispozici široká škála zbraní, které rovněž tvoří jeden z důležitých prvků hry. Zbraně jsou krásně detailní a nabízejí vždy dva módy útoku, které lze za efektivní animace kombinovat. Meč vsunutý do kamenného kvádru, řinčení ocelových zubů a proměna vycházkové hole v ocelový bič z břitů je teprve začátek. Výjimkou mezi podobnými tituly je fakt, že díky vylepšování zbraní a jejich modifikace skrz nalezené drahokamy si zde hráč může oblíbit klidně i trojici počátečních zbraní a hru dohrát s jednou z nich. Na řadu zde díky agresivnějšímu stylu boje přijdou na scénu také zbraně na bázi střelného prachu.

Jednou věcí je nadšení z propracovaných zbraní, tou druhou je touha odhalit pravdu, která je skrytá hlouběji než si lze představit. Yharnam má očividně bohatou historii, avšak hráč přichází na scénu už v době jeho největšího úpadku. Hra je od tvůrců známe série Dark Souls, avšak sympaticky působí fakt, že její příběh je kompletní v rámci jednoho titulu a je ideálním místem, kde začít objevovat kouzlo her od FromSoftware.

Pokud vám bude hlavní příběhová linka málo, hra nabízí také propracovaný systém tvorby vlastních dungeonů skrz tajemné kalichy. Některá monstra a bossové jsou exkluzivní pro tato místa, ale nelze zde spoléhat ani na známost starých tváří a obludných tvarů těl, jelikož zde, hluboko pod Yharnamem, mají monstra daleko více triků v rukávu.


Poslední diskuzní příspěvek

@Fritol (10.06.2020 19:36): To máš recht, pořádnou exkluzivku už dlouho neměli. Jedinej extra tahák Switche je Zelda, kterou se mi teprve nedávno podařilo vychytat ve slevě za 1200 z původních 1750 na Nintendo Store a můj názor je takovej, že je to výborná hra, ale na handheld konzoli mi to přijde moc rozsáhlé. Nintendo zapínám většinou ve vlaku, když jezdím do Prahy za holkou a za tu hoďku neudělám víceméně žádnej progress. A doma člověk nějak nemá chuť to zapínat, když má rozehraných 150 her na PC.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 100
„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“

Někde během hraní DLCček k Dark Souls 2 jsem v dojmech četl, že si už vývojáři začínají brát hodně ze stylu spisovatele Lovecrafta a tehdy mě napadla taková super myšlenka, že by se mi vlastně splnil sen, kdyby vznikla hra na způsob Dark Souls titulů a nechala se plně inspirovat tímto geniálním nesympaťákem. No a když oznámili Bloodborne, byl jsem zklamán, že ze zajímavého fantasy prostředí budeme procházet městem, které vypadá jako stará Praha a kosit vlkodlaky a jiné bestie. A onen pocit, že hra bude jen o zabíjení vlkodlaků a podobných bestií mi zůstal až do vydání. A herně mě tak čekalo doslova životní překvapení, když se hra pomalu začala přehupovat do snové atmosféry mého oblíbeného spisovatele a v momentě kdy jsem rozšlápl jednoho rasisticky pojmenovaného pavouka a vše se najednou… (jděte si to zahrát!) tak… se hra bezesporu prodrala mezi první místa mého žebříčku a kdybych tam neměl neporazitelný Vampire the Masquerade: Bloodlines, tak bych Bloodborne považoval za nejlepší hru všech dob.

Hratelnost je jednoduchá a RPG prvků ubylo, když si lze veškeré zbraně vylepšit natolik, že si najdou uplatnění po celou hru a nalezené obleky se liší jen pramálo. O to víc jsou kladeny nároky na hráčovu pozornost, reflexy a umění dostat se do takového toho bojového transu, díky kterému vyhrajete ty nejtěžší souboje. Malá rada – strach ze smrti vás oslabuje, používání limitovaných zásob vás oslabuje, věřte, že pokud máte v inventáři tři papírky, díky kterým si zapálíte zbraň, ten čtvrtý pokus, kdy už žádný mít nebudete a půjdete to jen ještě jednou zkusit s vědomím, že umřete, bude váš nejúspěšnější.

Svět je zahalen tajemstvím a jsem hodně rád, že je vše uzavřeno v rámci jednoho titulu a DLCčka. Málo zde zůstalo nevysvětlené. Nanejvýš je vše otevřeno hráčovým interpretacím, ale zmatenost Dark Souls 2 je už díky Bohu Cthulhu pryč. A ten pocit, kdy hrajte třetí díl série a vše je stále tak podobné díky tomuto taky odpadá. Prostě se jedná o krásnou esenci všeho dobrého z Demon Souls a Dark Souls série říznuté Lovecraftem a krásně vměstnané do jedné hry.

Zbraně jsou asi to nejlepší, co jsem kdy ve hře viděl. Nádherné zvukové efekty jejich transformací kdy se vám z meče stane kladivo, z vycházkové hole bič z břitů a z palcátu jakási cirkulárka (jen navnazuju na DLC :P).
Lokace jsou dechberoucí, ale nemůžu se zbavit pocitu, že některé z nich jsou zřejmě z nedostatku času zkrácené. Nevěřím, že s takovým Byrgenwerthem počítali od začátku a že Lecture Building nebyl v konceptech trochu zajímavější. Tenhle nešvar pozoruju u většiny nových her, ale takový Dark Souls 3 mě v tomto ohledu zklamal víc. No a jak už to u pana Miyazakiho bývá, nejkrásnější lokace je skryta tak, že ji možná mnozí minou.

Po hraní jsem si říkal „chci víc!!“ jenže ono je to opravdu jak s povídkami od Lovecrafta. Nakousli jsme ten svět a nemůžeme vidět veškerá jeho tajemství, ač jsou sebelákavější. Já doufám, že se někdy do světa Lovecrafta ještě podíváme. Ne v adventurách, které se chystají, ale v podobně akčním RPG. Jen už bych asi nechtěl, aby to byl Bloodborne. Ten exceluje nejlépe tak jak je.

Pro: Atmosféra Lovecraftova univerza, Zbraně, Nepřátelé, Generované chalice dungeony, Objevování tajemna

Proti: Očividně useknutý Byrgenwerth

+30
  • PS4 95
No...s prominutím... KURVA! To byl ale jízda!

Jak už jsem kdysi psal, sám sebe považuji za celkem Casual hráče, takže ve chvíli jsem si kupoval Bloodborne, jsem tak nějak cítil že dělám chybu. "Chlapče! Vážně se chceš pouštět do Souls hry, když tvůj největší úspěch bylo dopracovat to do půlky druhýho Falloutu a asi 10 minut umírání v prvním Dark Souls?" Odpověď zněla "Ehmm...Jo...asi?"

No a teď trochu vážně. Jsem člověk co ve hrách nehledá výzvu. Většinu her hraju buďto na Easy nebo Normal, sakra chvíli jsem i přemýšlel o výběru Baby obtížnosti ve Wolfu... Až tak zle na tom jsem.

No ale když jsem poprvé spustil Bloodborne, tak se něco zlomilo. Byl jsem vhozen do temného světa s holýma rukama a hra prostě řekla " Jdi ", no a tak jsem šel. Hned v druhé místnosti na mě v tmavém rohu čekal Vlkodlak co zrovna dojídal zbytky z podlahy. Hra na mě opět " No...zabij to...dělej ". " Co? Ty si to nezvládl? Tady máš zbraň, zkus to znovu " . No a to je nádhera, hra vám hned na začátku ukáže, jak to bude, jak to tu chodí, ty se buď se adaptuj a nebo to ukonči rovnou tady. Pokud máte hry opravdu rádi a není to pro vás jen záležitost na dlouhé zimní večery, tak do hodinky víte jestli to dohrajete, či nikoliv. To jen díky naprosto skvělému designu.

Ten tu září jak to nejostřejší světlo a není jednoduše možné tu krásu přehlídnout. Ať se tu bavíme o ponurém městě a jeho skvostné architektuře (To sakra není Londýn, to je Praha v "nejlepších" letech) , nebo neskutečně dobře odvedeném horroru a to prosím pěkně v bojovce která se o to ani sama zvláště nesnaží, či faktu že celá mapa je propojená s naprosto přirozenou nuancí. Atmosféře pomáhá i minimální HUD a absence mini mapy, kterou si tahle hra může s přehledem dovolit. Jdete a hned víte kam máte jít, už na rozcestí hned tušíte která cesta vede kupředu, no nakonec stejně prolezete všechny vedlejší, protože tady nechcete o nic přijít.

Pokaždé co jsem vstoupil do nové lokace mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nevíte co čekat, ale vždycky víte že tam čeká něco na vás. Každý růžek, každá temná ulička, každá vetší prázdná místnost a každý krůček hezky s rozvahou a respektem. Strach z neznáma tu boduje na plné čáře a nemohl jsem si ho užít víc. To samé platí pro pocit druhého průchodu lokací a ještě líp pro starší lokace. Už vás nic nepřekvapí a vy si můžete vychutnat ty hloupé chudáky, co se rozhodli zkřížit vám cestu. Nádhera.

Teď trochu kontroverze. Nevím jak ostatní Souls hry , ale Bloodborne NENÍ těžká hra. Je náročná ale není těžká. Každý typ nepřítele je jen oříšek co čeká na rozlousknutí, jakmile se to podaří je vyhráno a move-set zapadne do hlavy sám. To platí i pro bosse. Můj první probíhal stylem "Sakra, sakra, pusťte mě ven, co tu dělám! NE, jdi pryč! Nech mě! ", no a umřel jsem... Říkal jsem si, sakra tu bestii nedám. Jednoduše jsem pokračoval dál po mapě s vidinou že se trochu nafarmím a podívám se co mi lokace může ještě nabídnout. BOOM, další boss, nějaký fellow hunter. Zase se opakoval podobný vnitřní monolog jako před chvíli. No a zase jsem skapal, jak pár milenců v Béčkovým horroru. Pak jsem udělal něco neuvěřitelného, začal jsem hrát.

Sakra dobře jsem udělal. Sice jsem stále umíral, ale úplně jinak. S každým dalším kolem jsem se něco nového přiučil a nakonec na sedmý pokus pan Gascoigne fooking fellow hunter konečně padl. Pak mi došlo, že to vlastně nebylo tak složitý, stačilo dávat pozor a reagovat. To je recept na každýho bosse, prokouknout taktiku a hlavně se nebát. Za ty roky se Souls hry díky stupidním recenzentům stali jakousi novou jednotkou k měření obtížnosti a díky tomu jsou tak trochu považovaný za zábavu pro masochisty se sklony k sebepoškozování.

Prozřít v tomhle bludu mi nejvíc pomohl přepracovaný soubojový systém. Souboj je na rozdíl od Souls mnohem rychlejší, zábavnější a chybí mu štít. Hra vás přímo vybízí k riskantnímu hraní pomocí možnosti získat své zdraví sekáním do protivníka zpět. Díky absenci štítu už vás nenechá Turtlit a přinutí vás hrát jak se sluší a patří, a že to je pak pořádná zábava. Bavilo mě i to umírání. Ne vážně, asi jen jednou jsem se za celej průchod naštval, a i tak jsem se naštval spíš sám na sebe, za to že JÁ si tu házím klacky pod nohy. Párkrát mě zabil bug, ale až na to jsem nikdy neměl pocit že by ke mně hra byla nespravedlivá.

Teď pár záporů. Příběh je skvělí, méně skvělá je skutečnost že většina příběhu je vrytá do popisků předmětů. Ještě méně skvělá je skutečnost, že jsem to zjistil až v půlce hry. S tím se pojí absence české lokalizace, troufnu si říct že anglicky umím v celku obstojně a běžné RPG už mi moc vrásky nedělá, ale angličtinu v Bloodborne jsem louskal dost dlouho a občas jsem ani nedolouskal. Hra v sobě stále schovává několik bugů, to by nebyl až takový problém, bohužel filosofie hry je vás vždycky potrestat smrtí když se do těchto neviditelných pastiček chytnete. Dále mě mrzí jak snadno se tu dá vyhnout vedlejším úkolům. Neříkám že bych chtěl přímo nějakej velkej neonovej nápis "TADY JE VEDLEJŠÁK", ale přece jen by někdo mohl třeba zavolat "Psst...over here", nebo tak něco. To je ale jen pár neduhu na kráse.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem se díky tomuto neuvěřitelnému hernímu zážitku zase po letech vrátil k tomu kde jsem končil, a tentokrát jsem svůj 10-ti minutový rekord překonal bravurně.

Pro: Atmosféra, Soubojový systém, Zasazení, Prostředí, Design s velkým D a možná i se dvěma!

Proti: Občasné bugy

+26
  • PS4 90
You died, you died, you died... a takto pořád dokola.

Tohle pro mě byla co se týče soul her premiéra. A i když jsem o této sérii něco už věděl, připraven jsem na vše nebyl.
Hru jsem se zvědavostí rozehrál, a pak následovalo první poznávání světa, první rozsekání od obyčejného vidláka, druhé rozsekání od toho samého vidláka, zjištění a zděšení, že se nepřátelé po mé smrti oživí, zděšení, že se tak stane i při cestě do Hunter's Dream a zpět, setkání s prvním bossem, zjištění, že to nebyl boss ale obyčejný mob, setkání s prvním opravdovým bossem (koukám na tebe, Cleric Beast), rozmáznutí bossem, první velká euforie nad pokořeným bossem... a tak dále.
K té euforii. Nepamatuji si, že bych v nějaké hře cítil takové zadostiučinění jako právě v této hře. A nemuselo to být jen nad mrtvou bestií. I z každé hloupé nalezené zkratky jsem měl radosti na rozdávání.

Základní pravidlo pro tuto playstation exkluzivitu zní: Smrtí se učíš. A že budete umírat. Často. Hodně často. A tu samou lokaci budete procházet pořád dokola a dokola, s každou smrtí se dostávat pomalu dál a dál (také v tom úplně vidíte film Na hraně zítřka?), až nakonec budete znát lokaci nazpaměť a projdete ji i poslepu. To platí zejména pro začátek hry. V pozdější fázi mi buď ovládání přešlo více do krve (jak mi tu radili v diskuzi, hlavní je se naučit pohyb během soubojů, tj. hlavně úskoky), nebo autoři trochu ulevili na obtížnosti. Tím se trochu vytratil ten pocit, kdy jsem se bál třeba i jen vyhlédnout někde za roh s tím, co tam na mě čeká. A nebo jsem si na tu obtížnost a umírání prostě jen zvykl.

Velké plus dávám za vylepšování předmětů. V podstatě hned z kraje jsem si pořídil zbraň Ludwig's Holy Blade a s ní vydržel až do konce. Jinak mimochodem, všechny zbraně tu vypadají dost stylově. Jen jsem nikdy nepřišel pořádně na kloub pistolím. Fungují tu na principu ochromení protivníka (nikoho jimi nezabijete) a k využití těch pár vteřin k zasazení pár úderů. já byl spíš na to sekání hlava nehlava a rychlé uhýbání.

Příběh (a lore hry) je zajímavý, promyšlený, za mě originální. Tohle říkám ale potom, co jsem si ho načetl na internetu a shlédl několik vysvětlovacích videí na youtube. Stejně tak jako vám hra nedá nic zadarmo v hratelnosti, tak i co se týče příběhu, musíte hodně pátrat a domýšlet si. Pro mě bylo celkem nezvyklé, že je děj víceméně převyprávěn pomocí popisků u různých předmětů a jemných náznaků všude kolem. Tudíž hrou můžete proběhnout aniž byste vůbec zaregistrovali něco jako je příběh, nebo můžete pátrat, vše prozkoumávat. Pak Vás čeká překvapení, jak bohatý a zajímavý svět se vývojářům podařilo vytvořit.

Tohle si opravdu zahrajte. Má to vše, co Vás může na ostatních hrách štvát (tj. častá smrt, velká obtížnost, nikdo vám nic nevysvětlí, opakování stejné lokace stále dokola), ale nějakým zázrakem to tady budete milovat. A navíc, výzvy jsou od toho, aby se pokořily. A tahle hra výzvou je.


Pro: Svět a jeho mytologie, atmosféra, design lokací, souboje.

Proti: Father Gascoigne, pokus číslo 13, a ne poslední (aneb občas si člověk oživí zásobu sprostých slov)

+18
  • PS4 95
V pohodlí svého malého pokojíčku v Ostravě jsem si láskyplně hrával Dark Souls na své stolní kompjůtr mašince, a dychtivě přitom slintal nad Bloodborne. Sjížděl jsem videa, zaposlouchával se do vyprávění lidí o tom, kterak je to úžasné, všechny pesfórkáře jsem proklínal do třetích kolen. I do snů mi ten zmrd ledabyle bez pozvání lezl. No a co se vám nestalo, odstěhoval jsem se do jiné země, kompjůtr mašinku nechal doma, a naráz koukám - PS4. Měl jsem si prašule šetřit na zařízení pokoje, ale...

Níže zveřejním pár autentických úryvků ze svého deníčku - poznámky, které jsem si občas během hraní dělal. Věřím, že mé pocity ze hry z nich budou dostatečně patrné, takže zde jen krátké suma sumárum - je to boží, jasný král mezi Soulsborne smetánkou. Duše Démonů stále mají šanci tuto hierarchii nabourat, až si je jednou, jak se sluší a patří, zahraji přes RPCS3ve slušivém rozlišení (bo přece nebudu blázen a hrát to s hnusným upscalingem přes PS Now, ostatně ani první Dark Souls bych bez Duranteho v životě nehrál...oh wait, oni vlastně ani Demon's Souls na PS Now krom Japonska nemají, hovaďáci!), ale pochybuju, že se dostanou výš, než na královnino sedlo. Jestli máte rádi Soulsy, nebo prostě nekompromisní hry, které každou vaši chybu náležitě ztrestají, směle do toho. A ani nemusíte být fandové Lovecrafta, abyste si jednoduše užili tu radikálně hutnou atmosféru, nepřehlédnutelný artstyle, a ten mimořádný smysl pro styl.

1. OMG OMG OMG OMG, hraju Bloodborne. :3

2. Hm, velkej zubatej chlupáč hned v první cimře, a já mám možná tak nehty. Tak co už, zkusím. *O půl vteřiny boje později* Ajooo, ten mě vlastně měl zabít, tady ve Snu Lovce teprva nafasuju ňákej ten kvér! Hmm, vemu tu sekeru, ta se mi páčí. No nic pejsku, čas na druhé kolo! *O pět vteřin boje později* Hele panenko, neminul jsem tu ještě něco? Ne? Vono mě to prostě bude takhle ze začátku rejpovat? Nu proč ne. Třetí kolo, ty hyeno šeredná! Third time's a charm, muhehe, jdeme dál!
Hloupoučké vidláky trajdající ulicemi Yharnamu si dávám jako vajíčka k snídani, ego mi prudce roste! Satanužel ne na dlouho, páč nějakej prudkej rozumbrada jim některým dal do ruk pušky. Ještě jsem ani neviděl prvního bosse a už začínám s těma mazlíkama u lampy ze známosti koketovat, hernajs. Uuu, boss numero uno, Klerická bestie! Dvakrát mě zabíjí, ale napotřetí již triumfálně šňupu ten modrej prach, který po sobě bossové zanechávají, a pochoduju dál.
Druhý boss, nějakej starej páprda ve špinavým klobouku, to musím dát jak nic. *O deset smrtí později* Jakooo začíná mě dědek plesnivej srát, né že ne. Ok, něco evidentně dělám špatně. Stačí zanalýzovat můj gejmstájl, identifikovat chyby, eliminovat chyby, a bude. Není nic jednoduššího. Takže, prolejzám mlhou, piš si Jardo - Hm, furt se mi pletou čudlíky a pořád mám tendenci si vstřelovat extra náboje místo léčiva. To se nejenže míjí účinkem, to má doslova opačný účinek. Už to hraješ pomalu čtyři hodiny tvl, zvykni si už na to ovládání! No jó, to se ti řekne, ale když do toho hraju i jiný hry?? No? No? Nějak ti sklaplo. Mít k tomu klávesnici a myš, na beton bych ho už dávno dal. Urgh, neva, půjdu někam ještě trochu potrénovat, pak se vrátím. Long story short, až na 25tý pokus papá Gasguano padnul, jipyjájej!

3. Začínám se tu v těch ulicích nějak ztrácet hele. Nic, tady je lampa, tam průchodem prej Starý Yharnam, teehee, to mi připomíná Blansko :3. Mno, radši už to vypnu.

4. *O tři měsíce později* Bueno, je tu ten život peprný, ale docela mi ty hry začínají chybět. Dyg nojo, dyť já tu furt mám to ps4 a na to ten Bloodborne, proč já to vlastně celou dobu nehrál?! No nic, udělám si příjemný večer. *Během následujících pěti hodin* KURVA STRČ SI TEN KULOMET DO ANÁLU HOVADE ... ser na to Jardo, normálně běž dál, ser na to. Ale když tam lampa je až tam někde v pičicích, ne, já ho prostě musím sundat, než půjdu dál. JDU ZA NÍM! ... milý deníčku, již 12krát jsem se pokusil sundat toho kulometáče. Přestává mě to bavit. Jdu dál. ... UDAV SE NA TÉ SVOJÍ ŠÁLE TY KUNDO JEDOVATÁ ... nemám munici, nemám léčiva, nemám insight. Opět se mi pletou čudlíky. Ani konzole, ani ovladače nejsou moje, nemůžu si dovolit je rozbít. Zuřivě ten pad násilně tedy pokládám na stůl. Při vší něžnosti. Možná na tu hru prostě nemám? ... Munici i léčiva jsem si nagrindil zpátky, ani to nebolelo, ani to netrvalo. Ale mám dost, jdu spát.

5. Hele, začíná to být ňáký lehký. S ovladačem jsem se konečně relativně sžil, a i ty tunější mechaniky si +-×: osvojil. Kotrmelce a úhyby žerou strašně málo staminy, najednou si toho všímám a tak si z vesela kolem těch ohyzdů krasobruslím ceeeelou noc. Taky můžu při píchání léčiva pokračovat v pohybu, a co je důležitější, léčivo tady má dedikovanou klávesu, takže už nemusím nekonečně scrollovat bordelem v inventáři, jen abych našel tu jednu věc, kterou potřebuju k přežití. No a že po obdržení ran můžu velkou, NE-LI veškerou část ztráty ihned získat zpět vrácením úderu...prostě jsem se vysral na překouřenou opatrnost, jal se výrazně agresivnějšího přístupu, ???, profit - plesk, Amélka napoprvé, plésk tři gejlordi v hábitech v lese napodruhé, PLESK Cigoš napoprvé, plesikyplesk Znovuzrozený napodruhé...oh yeah, Jaryn is back in his game! 8)

6. Fuck Nightmare Frontier! Drazí FromSofťáci, respektuji váš fetiš pro velké, otravné, sádelnaté, jedovaté lokace, ale vocamcaďpocamcaď! Frenzy? Šutry vrhající obři? Por favór! Jediný štěstí, že to aspoň tentokrát není povinná lokace. A že tamního bosse jsem, s již železnou tradicí, sundal napodruhé. Mé ego tedy má šrámy, ale jinak stále fachá.

7. FuuuUUUuuuUUUCK vrchní oddělení katedrály! Skoro ve všech směrech úžasná lokace, pekelně atmosférická, jedna ze dvou, které považuji za ryzí, půlky sevírající, naprosto organicky lekací, nervy drásající horor (tou druhou budíž první návštěva Neviděné Vesnice). Love it. Ale ti zprdelevypumpovaní mozkocuci na mě, hned po šichtě, byli holt overkill. Nikde jinde jsem nezařval tolikrát. Zatím :/. Ale Ebrétka šla do kopru hned napotřetí, takže se stále ještě cítím oukej.

8. Fuck the Chalice Dungeons, very casually and gently and boringly. Můžou mít plnej pytel pompézního lore opodstatnění, ale nijak jim to nepomůže s tím, jak nudné, utahané, a přepískle repetitivní to jsou bejkárny. A to mluvím o těch fixlých, tedy předpokládám ručně dyzajnovaných danžnech! smh...

9. Dojel jsem co se dalo až do poslední možné chvíle, kdy ještě šlo načat Staré Lovce. A že prišli vhod! V náběhu do finiše hlavní kampaň opravdu výrazně ztrácí na obtížnosti (ovšem Mikuláš zprostředkoval, s designem své arény a svým OST, tu vůbec nejatmosféričtější bitku hry, přestože byla lehounká a tak trochu gej), a začátek DLC tomuto pocitu nijak zvlášť nepomohl. I dobelhal jsem se k Ludvíkovi, pln naděje že směle budu pokračovat v nasazeném vražedném tempu, ale Ludva se jen pousmál. Tempo tedy zmutovalo zpátky do značně připosraného, a v tom se drželo až do konce. Laurence Fireborne se mnou vymrdával skoro stejně negentlemansky, jako Ludva, Žijící Selhání jsem tak nějak prošel, aniž bych si pořádně všimnul, že začal nějaký boss, mno a Mařka hodinářka mne svou ohnivou menstruací uhranula natolik, že jsem u ní zařval asi nejvíckrát. Sirotek z kokosu ve finále už snadnější,
to i s osamělým vysteroidovaným žralokem před lampou v rybářském šejkspírovi
bylo větší terno.

V hlavní kampani mě pak už nečekalo nic jiného, než poslední dva bossové, kteří po tom dýelsí dýchánku klesli jako hleny při rýmečce.

Na závěr snad jen dodám, že hra na mě měla, potažmo stále má ten stejný efekt, jako to někdejší první hraní prvních Dark Souls. S asi tak desetihodinovým předstihem jsem si již tvořil novou postavu, abych byl nachystán na okamžité druhé rozehrání. GG.

Level 112
Dohráno za 56 hodin i s DLC
110 chcípnutí cca
11/10, will do again

And fear the Old Blood, fool!

Pro: Artstyle; nemožná atmosféra; vynikající level design; OST; mechanicky jednodušší, tudíž teoreticky přístupnější, než Dark Souls; absurdní smysl pro detail

Proti: Tempo hry je ze začátku takové jakési čudné; relativně nízká variabilita prostředí; u pure physical buildu platí na většinu bossů jedna a tatáž taktika; oproti DS mi zdejší lore a postavy přišli slabší; PC port by bodl

+17 +18 −1
  • PS4 95
Velmi chvályhodný upgrade Databáze mi umožnil rozdat hned několik zasloužených vysokých hodnocení PS4 exclusive hrám. Bloodborne je stejně tak exkluzivní jako nemilosrdná hra, která mě svého času zcela pohltila tak, že jsem se po překonání první krize, kdy jsem do Googlu zadala "Bloodborne too hard unplayable" pak nemohla několik večerů odtrhnout od prolézání stok, temných lesů a ponurých hradů plných bizarních, krvelačných příšer. V paměti mi kromě zpívajících mozků, posměšku "Oh Amygdala, Amygdala have mercy," utkvěly i všechny ty geniální zkratky, na které na ten dvanáctý pokus najednou přijdete.

Hned po dohrání Bloodborne jsem si impulzivně pořídila nejnovější Dark Souls a --- nic. Nevím proč, protože středověké prostředí mě většinou automaticky baví, ale prostě mi to v tomto případě nic neříkalo. Zato Bloodborne mi říkalo hodně - hned od prvního momentu, kdy se probudíte v nepříliš hygienicky působící klinice, absolutně nevíte, kdo jste, co hledáte a co se vůbec děje, co je proboha "Paleblood" a proč vás ty nehezké bývalé osoby s vidlemi nemají rádi, mě to bavilo. Pak sice přišla ta zmiňované fáze bezmoci, kdy mě asi tak patnáckrát za sebou zabil jeden z prvních bossů Father Gascoigne, až mi to najednou začalo jít.

Bloodborne pro mě se svými omšelými budovami pod krvavým měsícem, na kterých se v pozdější fázi noci najednou objeví gigantická monstra, prostě oslovilo. Vyhovovala mi mechanika boje, ač mi tedy hodnou chvíli trvalo, než mi došlo, že úspěch tkví ve výstřelu ve správnou chvíli. Vyhovoval mi i útržkovitý příběh, který navozoval dojem toho, že se pod těmi střípky informací skrývá něco hlubokého. Líbila se mi hrůzostrašná a na první pokus smrtelná monstra a ty momenty, kdy už všechny namachrovaně kosím Ludwig's Blade a najednou šup šup a jsem zase ve snu ... prostě ta kombinace nejasnosti, neúprosnosti a pseudoviktoriánských staveb na mě fungovala. A když se ze mě nakonec stal nový Gehrman, no, mohlo to být horší, opravdu by mě bez návodu nenapadlo, že smyslem těch pupečních šňůr je, že je mám sníst....

Pro: náročná hra s velmi svébytnou atmosférou

+16