Tokyo Mirage Sessions ♯FE

Když zkřížíte dvě univerza, tak dá rozum, že byste měli dostat to nejlepší z nich. Jenže navzdory názvu je TMS jenom další tuctový klon Persony, navíc ještě bez nějakého vlastního nápadu. Stanete se členem tokijské talentové agentury Fortuna, tudíž očekávejte řešení osobních problémů modelů, zpěvaček a herců. Tedy v tom, pro našinec, podivném japonském idol průmyslu. Je hodně vidět, že se tvůrci snažili napodobit social links z jisté, poněkud úspěšnější, série, žel na zmar. Postavy postrádají potřebnou hloubku a kdykoli dojde k nějakému nakousnutí zajímavějšího tématu, tak je okamžitě spolknuto a zapomenuto.

Asi jedinou věcí převzatou z Fire Emblem se stal, naneštěstí, příběh. Nudný a bez jakéhokoli napětí či snad gradace. Všechno se tak nějak děje a v závěru se hraní dost táhne. Podobně je na tom i soubojový systém. Kopíruje hodně Megaten. Nově se však po zasažení soupeřovy slabiny aktivuje tzv. Session - tedy další postava, má-li naučenou správnou schopnost, ihned naváže dalším útokem. Zpočátku je to cool, avšak ve druhé polovině hry pak tahle comba můžou dosáhnout vysokých počtů. V praxi se tudíž stává, že ze dvouminutového souboje 90 sekund jenom koukáte, jak se vaši bojovníci střídají na nepříteli (...ehm).

Za každý jeden úspěšný Session dostane ještě peníze, popř. item. Výsledkem pak ve třetině hry držíte end-game množství peněz a snadná dostupnost věcí k nakoupení činí z mnoha získaných abilit naprostou zbytečnost. Otravným se stanou po čase i neustálé návštěvy Bloom Palace, kde si vytváříte nové zbraně, ze kterých se bojováním postupně učíte techniky. Upřímně, provedení tohohle úkonu je tak debilní, až věřím, že jím šlo hlavně o natažení 40 hodinové herní doby.

Funguje to takhle: bojujete v dungeonu, dosáhnete maximální úrovně zbraně pro jednu z postav, použijete kouzlo k vrácení do kanceláře (central hubu), jdete do Bloom paláce, dojdete k NPC, ta pronese své dvě věty, vy se proklikáte ke zbrani kterou chcete, vytvoříte, equipnete, vrátíte se do kanceláře, z ní na mapu města, z ní do místa, kde je dungeon, vstoupíte do dungeonu, uděláte pár kroků k teleportu a konečně se přenesete na místo, kde jste skončily. Celý úkon na Switchi zabere cca 3 minuty. Jenže máte sedm hratelným postav, jejichž zbraně se levelují různou rychlostí. Tím pádem vás čeká tenhle úkon každých 10-15 minut, za předpokladu, že nechcete přijít o zkušenosti používáním vymaxované zbraně. A ÚPLNĚ TO SAMÉ na vás čeká při učení pasivních schopností.

Přiznám se, že je pro mě nesmírně obtížné tuhle hru doporučit, a to i zarytým JRPG fanouškům. Nedokázal jsem v ní najít jediný prvek vyčnívající, alespoň trochu, nad průměr žánru. Nedělá nic vyloženě tragicky, nezvládá ovšem ani ničím zaujmout.