Před tím, než se rozhodnete zkusit SMT V je důležité upozornit na skutečnost, že ač se jedná o zástupce žánru JRPG, tak rozhodně nemusí sedět jeho zarytým fanouškům. Rozdílem oproti naprosté většině konkurence je skutečnost, že není „story-driven“ ani „character-driven“. Sami vývojáři nám koneckonců už v Nocturne, ze kterého si pětka bere nejvíce, ukázali, že příběh postavený převážně na filozofické úrovni může fungovat. Bohužel, tady nefunguje. K tomu ale později.
Předně se celá hratelnost opírá a dva jasné prvky. Souboje a průzkum prostředí. Obojí je na špičkové úrovni. Postupně si odemknete čtyři polootevřená prostředí a v nich postupně odhalovat mapu. Rozlohou se v žádném případě nevyrovnají těm z Xenoblade Chronicles, přesto nabízí dostatek všelijakých cestiček a prostorů, především ve vertikálním směru, aby zabavily na dlouhou dobu.
Vrací se tahové souboje založené na zasahování slabin nepřátel a získávání dalších akcí pro svou skupinu. Tu si zase zrekrutujete z jejich řad, popřípadě zfúzujete z už dostupných spojenců. Přemlouvání démonů zůstává pořád řádně frustrující pokus-omyl záležitostí, i když nutno uznat malý posun správným směrem (aneb už si nebudete připadat jak trollovanej boxovací pytel). Ale příště už prosím celý náběrový systém překopat. Nově si během střetů naplňujete Magatsuhi ukazatel sloužící ke speciálnímu útoku/buffu/healování lišícího se podle rasy konkrétního démona. Pouze protagonista dokáže použít každý z nich, tedy pod podmínkou přítomnosti daného démona v aktivní skupině. Tenhle taktický prvek moc nevyšel, jelikož opravdu užitečné jsou dvě, možná tři tyto ability.
Samotní démoni, andělé a další mytologické či historické postavy zůstávají největším kladem série. V základní hře jich naleznete nějakých 220 a dá se říci, že pro všechny dokážete najít využití. Jako fanda série ale cítím, že je už designem hodně poznat, kteří z nich jsou noví a kteří si už kroutí nějaký ten rok. Některé bytosti pak mají ještě své unikátní schopnosti doprovázené animací, čímž dodávají jim osobitost. Můžeme jen doufat, že se jednou svého unikátního útoku dočká každá z postav.
Shin Megami Tensei se v současnosti potýká s relativně ojedinělým fenoménem, kdy jsou spin-offy mnohem známější a uznávanější, nežli samotná hlavní série. Právě v pátém dílu je znát, jak sami tvůrci nevěděli, jakým směrem se vydat. Výsledkem pak dost věcí působí polovičatě, až nedodělaně. Třeba příběh obsahuje jakési náznaky rozvětvenější a dějově bohatší narace. Všechno ale tak nějak vyzní do prázdna. O velkém střetu mezi démony a anděly se pak jenom mluví, až je najednou po všem. Ve výsledku tak vlastně v celých 80 hodinách hraní najdete příběhu jen pomálu.
Záporně kritizovat se dají i postavy. Jednoznačně se tady vývojáři pokoušeli napodobit Nocturne. O všech máte jen základní informaci a mají reprezentovat spíš jednotlivé filozofie (přesvědčení). Jenže jejich chování většinou nedává smysl a některé jsou tak neuvěřitelné upozaděné, až bych věřil, že dostanou hodně obsáhlé DLC nebo dokonce vlastní hru. Malou nápravu zjednávají vedlejší questy – občas se i táhnou všemi kapitolami a mívají docela zajímavé vyústění (Demeter, Amanozako, Khonsu).
SMT V zvládá v některých prvcích útočit na samotný vrchol žánru. Možná i vinnou nejasné celkové koncepce stejně tak místy zásadně selhává. Z určitého úhlu pohledu se jedná o špičkovou hru, ale z toho mého spíše o zklamání umocněné možná až zbytečně vysokým očekáváním.
Předně se celá hratelnost opírá a dva jasné prvky. Souboje a průzkum prostředí. Obojí je na špičkové úrovni. Postupně si odemknete čtyři polootevřená prostředí a v nich postupně odhalovat mapu. Rozlohou se v žádném případě nevyrovnají těm z Xenoblade Chronicles, přesto nabízí dostatek všelijakých cestiček a prostorů, především ve vertikálním směru, aby zabavily na dlouhou dobu.
Vrací se tahové souboje založené na zasahování slabin nepřátel a získávání dalších akcí pro svou skupinu. Tu si zase zrekrutujete z jejich řad, popřípadě zfúzujete z už dostupných spojenců. Přemlouvání démonů zůstává pořád řádně frustrující pokus-omyl záležitostí, i když nutno uznat malý posun správným směrem (aneb už si nebudete připadat jak trollovanej boxovací pytel). Ale příště už prosím celý náběrový systém překopat. Nově si během střetů naplňujete Magatsuhi ukazatel sloužící ke speciálnímu útoku/buffu/healování lišícího se podle rasy konkrétního démona. Pouze protagonista dokáže použít každý z nich, tedy pod podmínkou přítomnosti daného démona v aktivní skupině. Tenhle taktický prvek moc nevyšel, jelikož opravdu užitečné jsou dvě, možná tři tyto ability.
Samotní démoni, andělé a další mytologické či historické postavy zůstávají největším kladem série. V základní hře jich naleznete nějakých 220 a dá se říci, že pro všechny dokážete najít využití. Jako fanda série ale cítím, že je už designem hodně poznat, kteří z nich jsou noví a kteří si už kroutí nějaký ten rok. Některé bytosti pak mají ještě své unikátní schopnosti doprovázené animací, čímž dodávají jim osobitost. Můžeme jen doufat, že se jednou svého unikátního útoku dočká každá z postav.
Shin Megami Tensei se v současnosti potýká s relativně ojedinělým fenoménem, kdy jsou spin-offy mnohem známější a uznávanější, nežli samotná hlavní série. Právě v pátém dílu je znát, jak sami tvůrci nevěděli, jakým směrem se vydat. Výsledkem pak dost věcí působí polovičatě, až nedodělaně. Třeba příběh obsahuje jakési náznaky rozvětvenější a dějově bohatší narace. Všechno ale tak nějak vyzní do prázdna. O velkém střetu mezi démony a anděly se pak jenom mluví, až je najednou po všem. Ve výsledku tak vlastně v celých 80 hodinách hraní najdete příběhu jen pomálu.
Záporně kritizovat se dají i postavy. Jednoznačně se tady vývojáři pokoušeli napodobit Nocturne. O všech máte jen základní informaci a mají reprezentovat spíš jednotlivé filozofie (přesvědčení). Jenže jejich chování většinou nedává smysl a některé jsou tak neuvěřitelné upozaděné, až bych věřil, že dostanou hodně obsáhlé DLC nebo dokonce vlastní hru. Malou nápravu zjednávají vedlejší questy – občas se i táhnou všemi kapitolami a mívají docela zajímavé vyústění (Demeter, Amanozako, Khonsu).
SMT V zvládá v některých prvcích útočit na samotný vrchol žánru. Možná i vinnou nejasné celkové koncepce stejně tak místy zásadně selhává. Z určitého úhlu pohledu se jedná o špičkovou hru, ale z toho mého spíše o zklamání umocněné možná až zbytečně vysokým očekáváním.
