Outlast

Jsou PC tituly, jejichž zbývající den do vydání odpočítáváte jak výbuch dynamitu, ale pak tu jsou takové, okolo nichž se náhodně mihnete a takřka je ignorujete, jelikož na ně je vždycky dost času. Outlast u mě patřil do té druhé kategorie a tušíc, jak v mém hodnocení dopadne, zřejmě bych před dnem jeho vydání nedočkavě přešlapoval.

Hra pojednává o jednom zvídavém novináři Milesi Upshurovi, který hodlá zjistit, co že se to děje podivného za zdmi jednoho izolovaného ústavu pro choromyslné a jak už v jeho povolání bývá zvykem, realitu by chtěl nejraději odhalit na vlastní kůži. Po proniknutí do objektu však záhy zjistí, že to příliš dobrý nápad nebyl a že nejideálnější, co může provést, je zdrhnout dřív, než si jej některý ze zmutovaných pacientů dobude. Hra je sice ve své podstatě FPS adventurou, ale jak už je asi z mých slov patrné, tentokrát si tu nebudeme lámat hlavu různými rébusy či sestavovat předměty z nalezených věcí. Outlast je především survival horror a nejvíce klíčová je tu proto atmosféra, která se bude skloňovat opravdu ve všech pádech a kdo ví, jestli pro ni všech sedm bude stačit. Myslím, že už jen teoretická představa pohybu po takovémto ústavu a setkávání s jeho bytostmi s jejich nepříliš standardním a často vyšinutým a nebezpečným chováním je značně frustrující již před samotným zapnutím hry, avšak tyto pocity jsou nic proti tomu, co nastává ve hře samotné v okamžiku, jakmile hlavní hrdina vstoupí do objektu ústavu. Pak totiž nastává opravdu horor, jelikož při procházení lokacemi přicházejí stavy úzkosti, prázdnoty a děsu, které jsou navíc umocňovány faktem, že hlavní hrdina nemá šanci s nikým z řad zmutovaných protivníků bojovat. Není totiž vybaven žádným ochranným oblekem, nedisponuje střelnými či jinými zbraněmi, a tak jedinou jeho zbraní, na kterou musí chtě nechtě výhradně spoléhat, je úprk a schovávání na všemožných místech, kde je to jen trochu možné.

Samotné lokace, které v rámci plnění zdánlivě jednoduchých úkolů Miles prochází, jsou ještě ke všemu často velmi spoře osvětleny, a tak přichází na řadu jediná Milesova pomůcka, kterou je jeho kamera s možností nočního vidění. Ta sice neprostupnou tmu obstojně prorazí, ovšem prostředí se pak často jeví ještě mnohem děsivěji.

Možná vám při čtení většiny mých řádků připadá, že dost přeháním, ale mám-li být upřímný, Outlast je první hrou, v níž na mě jeho stísněná atmosféra působila natolik mocně, že jsem často do některých lokací vůbec nechtěl vstupovat a při setkání s protivníkem a zběsilým úprkem před ním jsem se zadýchával naprosto stejně jako mnou ovládaná postava, ne-li o dost více. A to nemluvím o pocitech, jaké jsem měl např. v době svého ukrytí v jedné z několika skříní, kdy jsem se jen tiše modlil, aby protivník neotevřel právě tu moji.

Co dodat? Pokud autoři chtěli do hry vložit maximum kvalitní ponuré hororové atmosféry, s níž chtěli hráče co nejvíce děsit, pak u mě se jim to jednoznačně povedlo a já jim naprosto upřímně skládám poklonu. Zážitek, který tak ve mně zůstává, je naprosto jedinečný a neopakovatelný a atmosféricky tak Outlast u mě jednoznačně zaujímá vrcholné postavení ve světě PC her. Otázkou však zůstává, kdo mě opět naučí chodit bez obav do sklepa.