Momentálně rozehráno

• 
  Baldur's Gate II: Shadows of Amn (2000)
• 
  Borderlands 3 (2019)
• 
  Diablo (1996)
• 
  Europa Universalis IV (2013)
• 
  Fallout (1997)
• 
  Gloomhaven (2021)
• 
  Gorky 17 (1999)
• 
  Heroes of Might and Magic V (2006)

1. Nemova říše
2. Láska nebeská
   Sága táhnoucí se pro mě přes 200 hodin je u konce. Příběh je (proteď) uzavřen a nezbývá, než trilogii ohodnotit. Jako celek je to jistě jedna z nejlepších sérií, co kdy vznikla. Rozvětvený příběh, rozhodnutí, hloubka postav, to vše je na jedničku. Jak si ale vede samotný třetí díl?
   
   Těžko se hodnotí příběh hry, aniž bych zde nezanechal nějaký ten spoiler. Pokud jste hráli předchozí hry, nazačátku si načtete uloženou pozici z druhého dílu a můžete vesele (či nevesele) pokračovat tam, kde jste skončili. Zde se hodí říci, že ve třetím díle sklízíte, co jste zaseli. Pokud vám nějaká postava odešla do věčných lovišť, pocítíte to. Ani o tom nebudete vědět, protože scény a příběhy chybějících postav prostě neuvidíte, ale věřte, že nechcete hrát bez svých přátel.
   
   Předchozí rozhodnutí tedy mají velký vliv na příběh ve třetím díle a vše se od něj odvíjí. Bohužel, to se ale nedá říct o vlivu vašich rozhodnutí na zakončení trilogie.   Jediné, na čem ve finále záleží, je celková síla, kterou jste nabrali. Ale jestli jste Krogany podvedli? Jak jste vyřešili jednotlivé spory? To hra jen zesumarizuje v podobě čísla a je to. Žádný hlubši vliv.
   
   S postavami si lze rozvinout hlubší vztah. Z mého pohledu jsem si ale nejvíce oblíbil ty postavy, se kterými jsem již nějakou tu akci zažil. Na prvním místě je u mě Garrus a Liara, jak co se týče zajímavosti, tak co se týče reálného využití. Mám samozřejmě rád i Tali   (a hlavně při párty na citadele mě bavila nejvíce) , ale jelikož jsem hrál jako infiltrátor, prostě jsem její dovednosti nepotřeboval. Naopak EDI mi k srdci nepřirostla, James je takový jihoamerický vidlák a Ashley je prostě jednodušší.   Ale smypatie jí přidává to, že narozdíl od půlky mí posádky není teplá a je tak aspoň trochu normální.   Mrzelo mě, že si nemohu zahrát s Mirandou, s kterou jsem pokračoval v romanci, a trochu více prostoru by jí slušelo.
   
   Jelikož jsem hrál až legacy edition, měl jsem možnost poznat celý rozsah hry, jak byl zamýšlený. Proto mi přijde trošku napováženou, že původně si zákazník musel dokupovat jednotlivé části DLC, které jsou ale zcela integrální součástí příběhu, bez nichž nemá vyprávění takovou váhu a smysl.
   
   Příběh je tedy to, co Mass effectu vévodilo a ani zde to není jinak. Mám však jednu velkou výtku k akčním pasážím. Člověk, který rozhodnul, že na konzoli se bude vše ovládat jedním tlačítkem, by si zasloužil projít očistcem. Já si jím totiž prošel. Chci se krýt za překážkou, Shepard přes ní skáče. Chci se sprintem dostat k checkpointu, Shepard se zastaví o překážku a číhá. Chci skočit, narazím do zdi. Ani se nedá spočítat kolikrát jsem se nad podobnýma věcma rozčílil skoro až do běla. Neuvěřitelně stupidní design.
   
   Jelikož samotný gunplay mě příliš nezajímá, neocenil jsem ani větší kalibr zbraní a jejich modifikovatelnost. Upřímně, spíše mě to otravovalo. Kdybych si chtěl vypiplávat zbraň, nejspíše bych zvolil jiný druh hry, než příběhové RPG. Model z druhého dílu byl zcela dostačující. Naopak scanování planet bez nutnosti přistávat mi přišlo jako vylepšení, pomyslné zdrhání před Repeary nebylo příliš otravné a přidávalo na napětí.
   
   Co musím ještě k závěru vypíchnout, je naprosto skvělé ozvučení. Na kvalitní soupravě při vyšší hlasitosti jsou reproduktory využity naplno. Skvělé efekty, správně použité, doplňující atmosféru, funkční. Nemám výtek.
   
   K samotnému závěru jsem se již vyjádřil. Vím, že byl velmi kritizovaný, a mám pro to pochopení. Že by byl ale tak špatný, to si nemyslím. Rozhodně si s ním scénáristi mohli dát více práce, ale je zde už vidět pomalý příchod doby scénáristické krize v Amerických vodách a takové to univerzální klišé. Uvidíme, co si na nás připraví v dalším díle. Pro:   Vztah k postavám, lore a příběh, perfektní ozvučení Proti:   Jedno tlačítko na vše, přibývá logických nesmyslů, Cortez

   
3. Volání Cthulhu
4. Tenkrát v Hollywoodu
   Leviathan rozšiřuje základní třetí Mass effect, a to v té stránce, ve které je silný: Příběh, lore, atmosféra. To vše bych očekával k DLC silně příběhově zaměřené hry.
   
   Příběh začíná na Citadele v laboratoři jakéhosi vědce, který zkoumal záhadnou entitu, jakousi pradávnou rasu Leviathan. A už od začátku se dočkáme tajemné atmosféry. Při hraní jsem měl chuť objevovat neustále více z příběhu a bavilo mě dostávat se dál a dál.
   
   I pokračování příběhu na dalších třech lokacích pokračovalo v nastoleném duchu, i když já bych třeba preferoval méně soubojů. Ale chápu, že nějaké souboje tam být musí, hlavně aby bylo DLC delší. Návštěva dolů plných lidí "pod vlivem" byla příjemně tajemná a v podmořské lokaci při závěrečném odhalení se vám spolu se Shepardem zatajil dech. Celkově příjemné rozšíření. Pro:   Atmosféra, příběh Proti:   Ne vždy zábavné souboje

   
5. Nikdy se nevzdávej!
   Citadela je nejobsáhlejším rozšířením pro třetí Mass Effect po stránce příběhové, tak i přídatného obsahu. Je také DLCčkem posledním. Jak je to s jeho zábavností?
   
   Trochu jako na horské dráze. V úvodu dostanete fakt pěknej bejvák, kde si můžete přečíst zajímavé informace a Andersonovi. Pak se vydáte na oběd se vtipálkem, a pak... přišla pro mě nejnudnější část. Doopravdy, celý příběh kolem klonu mě nebavil. Na začátku se procházíte jen s pistolkou a střílíte vše. Casino je fajn, ale celkově mi ten příběh celkem nesedí. Co mi překvapivě vadilo asi nejvíce, byl humor, kde se fakt tlačilo na pilu. Situace, kdy by klon uniknul a mohl si dělat cokoliv, by v podobě nejdůležitější osoby ve vesmíru asi nebyla úplně sranda, ne? Postavy však reagují, jako kdyby to byla největší anekdota na světe. To, co se odehrává na obrazovce, vůbec neodpovídá tomu, jak postavy reagují. A jako by se nemohlo nic stát.
   
   Pro mě je to doopravdy napováženou. I když posádka Normandy nedrží žádné trumfy v ruce, pořád se jakoby nic nedělo. Tady bych ocenil, kdyby se humor nechal až na závěrečnou misi, kde je zcela oprávněný a... fakt dobrý.
   
   Závěrečná párty je totiž to nejlepší, co jsem hrál z celého třetího dílu. A zde doopravdy doporučuji, abyste ji absolvovali až před závěrečnou misí a v co největším počtu. Dialogy jsou brilantní. Rozvoj postav a jejich vztahů také. Já osobně zvolil párty ve velkém stylu, a skoro každá scéna mě upřímně rozesmála. Ze samotné párty zmíním hlavně Grunta a Tali, kteří se teda vyřádili.
   
   Za mě však přichází zlatý hřeb večera až ráno. Celou dobu se bavíte, a když vstanete, čeká na vás milý vzkaz. Ano, Morinth si za mě ukradnul celou show. Jeho songy jsou přímo k popukání. Přemýšlím, že bych si to u některých kamarádů vědátorů nastavil jako vyzvánění. Toto opravdu nechcete minout.
   
   Samotná lokace Silversun Strip na mě nijak extra nezapůsobila. Ano, člověk si může jen tak zastřílet a pobavit se. Někdo to využije, někdo to přejde. Ale proč ne. Nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč toto DLC vyniká. Pro:   Párty, párty, párty Proti:   Humor na sílu neodpovídá dění na obrazovce

   
6. Ukradené Vánoce
   Jednou za čas dostanu i já chuť na to zahrát si nějakou střílečku. Prostě o ničem nepřemýšlet a jen kosit jednoho nepřítele za druhým. Když dostanu tyto chutě, téměř vždy sáhnu po osvědčeném call of duty. A vždy si vystačím se starším dílem, jelikož nemám potřebu hrát nejnovější, agresivně naceněné tituly. A na single-player stačí i sedm let staré střílečky.
   
   Je nutno podotknout, že hra nevypadá jako sedm let stará. I na ps4 vypadá grafika fakt hezky. Skoro jako film, a narozdíl od jiných her, které třeba ani nevypadají tak hezky, se obraz neseká. Nicméně série CoD neměla nikdy problém s vytvořením hezkého vizuálu. Co musím ocenit je fakt, že náckové jsou opravdu náckové, a ne jen Němci. Hakáče jsou všude, kam se člověk podívá, a tak to má být. Nevím, proč si někdo myslí, že střílení Němců je více politicky korektní, než střílení nácků. I když...
   
   Co mě osobně přišlo zábavné je gunplay. Zbraní je spoustu, hráč mezi nimi pocítí rozdíl (některé kopou jak kráva) a je jich všude dostatek. Vyzkoušíte si snipera (moje oblíbená role), tankistu, stíhačku, protileteckou obranu, špionáž a samozřejmě pěšáka.
   
   Příběh už je trochu slabší. Ano, k vojákům si vytvoříte vztah. Mají svoje příběhy. Ale příběh uvěřitelný příliš není. Ne vždy se řídí logikou, nefunguje ale ani empatie. Máme tady samozřejmě plnění trendů, a tak si zahrajete i za ženu a bude vám chvílema velet "šikovný engineer" Huba Bubba. Musím ale přiznat, že tentokrát implementace nebyla špatná. Ženská role dává smysl. Francouzská špionka infiltrující německou základnu byla uvěřitelná a vcelku zábavná. U "šikovného engineera" už to bylo trochu horší, ale přežít se to dalo. Mohlo to být horší.
   
   Samostatnou kapitolou je však uměla inteligence. Ano, některé postavy nemohou umířt. Většinou jsou ale vcelku na nic. Příklad. Blíží se k vám německý ovčák. Kolega nemá nic na práci, stejně ho ale ignoruje a nechá ho proběhnout k vám. Pes se také chová jako naváděcí střela a jde pouze po vás. A jestli si myslíte, že vám vojáci pomohou vyčistit lokace, tak jste na omylu. A co je asi nejvíce frustrující, je to, že hra je klasicky naskriptovaná, a když se nepohnete za pomyslnou čárou, nepřátelé se neustále objevují. Nepadají sice z nebe, ale i tak je to vcelku frustrující. Hra vám totiž neřekne, za jakou linii se máte posunout, a tak někdy musíte prostě yolo prorazit linii a doufat, že nezhebnete.
   
   Nebo aspoň ne úplně. Narozdíl od předchozích dílů zde není autoheal. Musíte sbírat lékárničky a léčit se sami. Za mě to dává smysl a přidává to CoDku na uvěřitelnosti. Je to však trochu nezvyk.
   
   Celkově jsem si hraní užil. Kampaň je tak akorát dlouhá, multiplayer nehraji (netrpím masochismem), na odreagování to stačí. A člověk se i pobaví. Pro:   Grafika, zbraně, zachování reálií Proti:   Příběh je trochu přitažený za vlasy, umělá inteligence

   
7. Ve stínu pixelů
   Pixelart hopsačky nejsou tím, co bych si obvykle vybral na chvíle relaxu u her. Díky herní výzvě jsem se však ponořil do hlubin Axiom Verge 2 a vyplaval z toho příjemný zážitek.
   
   Ocitáte se v daleké budoucnosti v kůži archeoložky a pátráte po dceři. Příběh se nezdá nikterak složitý, přesto má nádech filozofična a existencionalismu. Ve finále není ale tak důležitý, protože v tomto žánru jsou důležité hlavně mechaniky.
   
   Na začátku máte jen krumpáč a schopnost se s ním ohánět. Postupem v příběhu získáváte více a více dovedností, které se učite tak přirozeně, že je lehké si je zapamatovat. Důležitá je chvíle, kdy získáte schopnost proměnit se v malého drona a ten získává schopnosti také. Musím říct, že ze začátku mě hra za drona příliš nebavila, ale ke konci příběhu už jsem na člověčí podobu přepínal jen z nutnosti. S dronem můžete pobíhat i "světem za portálem", který je schválně udělán do podoby retro (ještě větší).
   
   Mechaniky jsou tedy zábavné, vše funguje bez bugů a plynule. Vyskytují se zde i velcí bossové, které není povinné zabíjet (až na závěr). Za zabíjení obecně nezískáváte žádné zkušenosti, ty získáváte pouze za nalezení příslušných lahviček, které slouží k vylepšování postav.
   
   Celkově mě hra na těch pár hodin zabavila a je tedy možné, že si nějakou podobnou hru zahraju o příště. Pixelart grafika vypadá ve finále krásně, ikdyž 8k televizi si kvůli tomu pořizovat nebudete. Pro:   mechaniky, příběh, dron Proti:   občas nepříjemné retro zvuky, někdy nevíte, kam se vydat

   
8. Cesta do pravěku
   Kate Walkerová pokračuje se svými přáteli na cestě do bájné země Syberia, kde údajně stále žijí mamuti. Cesta navazuje přesně tam, kde v předchozím díle skončila. Co se tedy změnilo?
   
   Co zůstalo stejné
   
   Grafika se od minule vůbec nezměnila. Stále je svým způsobem kouzelná a doplňuje celkovou atmosféru hry. Lokace jsou pochopitelně jiné, styl se však nemění. Stejně tak se nezměnilo ovládání a přecházení mezi lokacemi. Práce s inventářem je stále přijemná. Zbytečné předměty mizí, žádné kombinování předmětů v rámci inventáře taky nehrozí. V jednom případě se pouze samy dvě komponenty spojí do jedné.
   
   Co se zlepšilo
   
   Z mého hlediska chování a motivy postav dávají o trochu větší smysl, než v předchozím díle. Potkáváme se s veteránem války, zlými ruskými bratry, chytrou holčičkou a klasicky namyšlenými "všechno vím, všechno znám" kněžími. Samotná lokace opatství patří mezi ty lepší a zábavnější, do kterých zavítáte.
   Práce s emocemi a emotivními scénami zde za mě funguje také o něco lépe, než v prvním díle. Občas začne jít do tuhého a musí se činit těžké úkony   (Odpočívej v křemíkovém nebi, Oscare) . Hans Voralberg nemá po cestě na růžích ustláno (má ale ustláno na spousty jiných předmětech) a tím pádem i Kate má spoustu práce. Dočká se vysněné Syberie?
   
   Co se zhoršilo
   
   Jelikož první odpovědí by bylo 'Moje hodnocení', je potřeba si říci proč. Prvním důvodem je zhoršený pixelhunting. Ve většině případů jsem věděl ihned, co mám dělat. Problém byl najít konkértní místo, s kterým je potřeba interagovat. Stále ve hře nejsou zvýrazněna aktivní místa, což by nevadilo, kdyby byla aspoň vidět! Nejhorší situace je ve chvíli, kdy máte do čutory nabrat vodu. Ani po shlednutí návodu jsem zpropadený hák, na který je potřeba čutoru pověsit, neviděl. Nebyl vidět na samotné obrazovce a místečko bylo upravdu titěrné. Jindy není vidět místo, kam je potřeba strčit klíč. A to ani nemluvím o rampouchu, který je třeba sestřelit. Jednak vás to musí napadnout, a druhak to nesmíte vzdát po tom, když vyzkoušíte všechna možná místa a to aktivní stále ne a ne najít.
   Druhým důvodem je nadměrně zbytečné běhání z místa na místo. Například máte medvědovi ulovit rybu. Víte, že losos má rád žáby. Jenže máte dvě zelené návnady a tři místa, kam je vhodit. Vyzkoušíte. Dle popisu vidíte, že máte špatnou rybu. Jenže ji nemůžete pustit a chytat znovu. Musíte ji v dlouhé animaci vložit do pasti na ryby, přejít dvě lokace, zdlouhavou animací hodit medvědovi, který jí nechce, a pak zase lovit zpět. Když se mi toto stalo několikrát, moje příčetnost se o něco snížila.
   A poté nekonečné chození v Yukolské vesnici. Nepřehledná lokace, cestujete bezcílně tam a zpět, musíte dělat úkony v přesném pořadí (ne vždy mi to dávalo smysl, ale to může být můj problém) a zase běžet jinam... A cestou se ztratíte.
   
   Závěrem
   
   Druhá Syberia je stále zábavnou adventurou s příjemnou hlavní hrdinkou a milým příběhem, kouzelnou atmosférou s emotivními chvilkami. Ne vše ale jde tam plynule a přirozeně, jako v prvním díle, a hra dokáže i místy frustrovat. Mnoho vylepšení se nekoná, příběh je však zakončen uspokojivě a doporučuji si jím projít. Pro:   Stále kouzelné, zakončení příběhu, opatství Proti:   Pixelhunting, zdlouhavé chození lokacemi, rybaření

   
9. Ztraceno v překladu
   Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.
   
   Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.
   
   Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.
   
   Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.
   
   Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.
   
   Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.  
   Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
   P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry. Pro:   Originalita, příběh, filozofický přesah, hudba, obrazotvornost Proti:   Občas dlouhé loadingy, vlažnější rozjezd, vedlejší úkoly toho vesměs příliš nenabízejí

   
10. V záři reflektorů
    Jelikož jsem zrovna procházel herní krizí a svou knihovnou, ze které jsem si nemohl vybrat hru, která by mě delší dobu bavila, rozhodl jsem se zcela jinak: Zahraju si hru, kterou nemám ve své knihovně a je tématicky jiná, než co obvykle hraji. O Life is strange jsem věděl, že existuje, a že první díl je zdarma, tak jsem si řekl "proč ne".
    
    Je pravděpodobné, že za normálních okolností bych hru, kde si hlavní postava prochází pubertou na umělecké škole a je ženského pohlaví, asi nezapnul. Je to pochopitelné, tato hra necílí na mě. Problémy dospívajících dívek jsou pro mne plytké a pro herní médium tak nějak... nezáživné?
    
    Jak je ale vidět na mém hodnocení, neodpovídá tomu, že by hra byla špatná. Což ve finále za těch pár hodin ani nebyla. Procházíte Maxiiným světem, můžete v omezených možnostech interagovat s okolím. Okolí je uvěřitelné, postavy jakž takž také. Můžete procházet jejím deníkem. Fotíte si okolí, což se od sudentky fotografování očekává. Máte také možnost rozhodovat o nastalých situacích. A to tak, aby to pro cílovku nebylo příliš složité: Buď, a nebo.
    
    Zde však narážíme na mé hlavní výtky. První výtkou je to, že některé volby jsou z hlediska děje nesmyslné.   Máte hlavní rivalku, která vás právě ponížila a zesměšnila. Neustále vás "hejtí". Vy máte možnost jí to vrátit. A můžete si vybrat možnost to nejen neudělat, ale ještě ji psychicky podpořit? Vážně? Kdo by tohle v reálu udělal? Nedává to smysl.    Hlavní výtkou je to, že vám hra sděluje, že vaše rozhodnutí bude mít dopad a smysl. Tak si říkám super, to jsem zvědav co se stane. A ono se... nestane vůbec nic, protože nejprve si budete muset koupit další epizody! Ok ok, chápu, potřebujete na tom vydělat více, tak rozsekáte hru na menší části a budete je prodávat zvlášť. Ale tak jako tak by každá epizoda měla být celek, kde se něco zásadního stane a vy uvidíte dopad svých rozhodnutí. Ne jako seriál, kde musíte čekat další týden a někdy roky, než se dozvíte, jaký dopad bude mít daná akce.
    
    Hra je tedy spíše Life is strange 1/6, kde celek máte rozdělen na části jen proto, aby vás to naštvalo. V pohodě by se mohlo jednat o hru nerozsekanou na epizody, kde by například první šestina byla free nebo demo, a za zbytek byste si zaplatili. Za celý zbytek. Kdo by si sakra koupil jenom například třetí a šestou epizodu v příběhové hře? Pro:   Prostředí, vypadá to hezky, na odlehčení Proti:   Rozsekání na šest částí, divné možnosti