Výlet do Gemini Rue je pravou old school záležitostí. Uvítá vás grafika, za kterou by se nestyděly ani hry pro windows 95, a mechaniky, které byly moderní zhruba ve stejném roce. Jenže autoři hry nezapomínají na věc, která je u adventur nejdůležitější, a tou je příběh.

Na poutavé příběhy jsou borci z Wadjet Eye vskutku experti, i když se v tomto případě jedná spíše o dílo jednoho člověka. Atmosféra temné sci-fi noir detektivky vás poutá k obrazovce a provází vás od začátku do konce. Ani samotná hra příliš neslevuje z tempa a čas u ní příjemně plyne.

K dokonalosti však pár detailů chybí. Ač to není obvyklé, 2D adventura v tomto provedení obsahuje střílecí pasáže. Ano, v určitých pasážích se musíte chopit zbraně a nepřátele pokosit. Žádné vyjednávání, žádné volby. Prostě pif paf a jde se dál. Nemyslím si, že zrovna tento prvek by hře přidával na zajímavosti. Z hlediska příběhu to smysl dává, z hlediska designu hry už méně.

Nepříjemný je také občasný pixel hunting, který je podpořený i tím, že aktivní předměty nelze zobrazit. V tom samotném problém nevidím, ale v kombinaci z rozpixelovanou obrazovkou jsem dostkrát narazil na problém, u kterého jsem věděl. jak ho chci řešit, ale nenašel jsem daný pixel. Body se také ne vždy nacházejí v aktivním poli obrazovky a musíte ho hledat na krajích, kde by z mého hlediska být neměl.

Shrnuto podtrženo, máte-li chuť na adventurní retro se skvělým příběhem, klidně se do Gemini Rue pusťte. Jen počítejte s tím, že tato jednohubka občas ztvrdne a pokud si nedáte pozor, může vám uvíznout párátko v krku.

"Stanley was so bad in following orders, it is miracle he wasn't fired years ago."

Ááá, Stanley parable, legenda mezi indie hrami. A hra, která si dělá legraci ze všeho a všech v herním průmyslu. A hlavně ze sebe. Nyní v ultra deluxe edici!

Jo, o tomhle netradičním zážitku by se dali psát hodiny a hodiny, ale nic nenahradí to, když o hře nebudete vědět vůbec nic a prostě ji zapnete. Fakt, běžte do toho. Udělejte si pohodlí, příjemnou atmosféru a hrajte s otevřenou myslí.

Autoři na minimalistickém podkladu dodávají hráčům unikátní zážitek, a je až k neuvěření, kolik toho hra může nabídnout. Ano, pokud jí chcete dohrát od začátku do konce a nikdy se k ní nevrátit, máte hotovo za cca 15 minut. V tom případě si ale v hodnocení posuňte jednu desetinou čárku. Hru chcete dohrát desetkrát. Dvacetkrát. Klidně i stokrát, a stejně dostanete pokaždé jiný zážitek.

Můžete totiž kombinovat postup původní hrou s nově dodaným obsahem. K dispozici dostanete také unikátního... ehm, společníka, který -. Ale ne, co bych vám říkal, prostě si běžte za Stanleyho zahrát! Protože the end is never the end is never the end is never...

Dnes jsou již Lariani legendou a tvůrci jedné z nejlepších her historie. Je však pravdou, že nespadli jen tak z čistého vývojářského nebe a mají za sebou velmi bohatou historii a příběh. Divinity: Original Sin je jeho nedílnou součástí.

Pokud bychom tvůrce chtěli nazvat mistry ve vytváření RPG, hra předvádí spoustu argumentů, proč by toto tvrzení mělo být pravdivé. Ze hry je vidět, že byla vytvářena lidmi, kteří RPG zbožňují a rádi podobné hry hrají. Dostanete na starosti vývoj postav, spoustu rozličných dovedností, kouzel, charakterových vlastností, zlodějských dovedností... A nemalou svobodu jak problémy řešit. Příběh je sice nalinkovaný od začátku do konce, jak se ale ke konci dopracujete a s kým je pouze na vás.

Neměl jsem sice možnost hrát hru ve dvou, byla tak však zamýšlena. A tak dostanete v rámci příběhu i možnost interakce mezi dvěmi hlavními postavami, které jsou pověřeni zdánlivě triviálním případem vraždy kancléře. Případ řeší z pozice source huntera, jakési guildy na potírání moci. Postavy spolu mohou souhlasit, mohou se přít a rozcházet v názorech. Případné spory se pak řeší dle modelu kámen nůžky papír. Doslova.

Ze začátku mě tento systém bavil. Můžete si totiž vylepšovat jeden ze tří druhů argumentů a trochu si pomoct při střihání. Postupem času mi ale systém přišel vcelku otravný a náhodný. Své místo ale jistě má. Když však máte sílu přesvědčování 5 a soupeř 2, očekávali byste, že budete vyhrávat 2,5x častěji. Inu, nebylo tomu tak.

To, že tvůrci mají kladný vztah k RPG hrám poznáte tím, že se vás snaží pobavit. Ano, hra je vtipná a já u ná několikrát chytil záchvat smíchu. Musíte však hře věnovat pozornost a dát jí prostor. Na vtipy totož můžete narazit na nečekaných místech. Pro mě nejlepší moment byl při procházení se na hřbitově. Náhrobky mají popisek, kdo v přilehlém hrobě leží. A zde se autoři vyřádili. Hlášku "Here lies Roco. That's the last hole he fits in" jsem opravdu nečekal. Kdo ví, pochopí. Ehm... Jdeme dál.

Je potřeba počítat s tím, že hra je dlouhá. Obsahuje tři rozsáhlé akty a ke konci mi přišlo, že už trochu ztrácíme na tempu. Vedlejší questy jsou však solidní a stejně tak úkoly pro vaše parťáky jsou zajímavé. Hře trochu ubírá na kvalitě množství bugů, které jsou stále přítomny. Stalo se mi asi desetkrát, že hře z nějakého důvodu vypadly zvuky a pomohl jen restart. Stejně tak na určitých místech se hra tak sekala, že prakticky nešla hrát. I přesto nebudete litovat, pokud se ponoříte do světa Originálního hříchu a vydáte se bojovat s místním zlem.

Subnautica patří mezi skupinu stále populárnějších survival her. Intro vás krátce uvede do situace, která není dobrá. Vaše loď ztroskotá uprostřed oceánu a vy se zachráníte v modulu k tomu určeném. Po ruce máte pouze fabrikátor, rozbitou vysílačku a jakýsi skener spojený s analyzátorem, ve kterém najdete spoustu užitečných informací. Vaším cílem je jednak přežít, ale také zjistit co nejvíce informací o tom, co se v oblasti stalo a proč jste ztroskotali.

Hned první skok do vody je velmi sugestivní. Kolem vás je rozmanitá fauna a flóra. Některá se vás snaží sežrat, jinou chcete sežrat vy. Máte totiž hlad a žízeň a to jsou problémy, které musí řešit každý člověk, ne jen ztroskotanci. Když vyřešíte hlad, musíte si začít obstarávat základní materiály, abyste přežili. Například radiace jdoucí z lodi není úplně příjemná záležitost, stejně tak vyšší tlak vody v hloubkách vám úplně dobře nedělá.

Příběhem vás provází zanechané rádiové komunikace doplněné přes různé deníky. Postupně si rozšiřujete rádius působnosti, stavíte si lepší oblek, a když jste šikovní, i hlavní pomůcku oblíbeného kapitána Nema, tedy ponorku. To vám pomáhá dostávat se dál a dál, hloubš a hloubš. A postupně objevujete tajemství této hry.

Na to, že žánru survival her opravdu nehodluji, subnautica mě od začátku pohlitla. Objevování světa má skvělou atmosféru, stejně jako příběh, podmořský svět je vskutku krásný a jako hráč jsem pocítil touhu posouvat se dál. Nadšení mi vydželo nějakých 40 hodin, pak mě postupně opouštělo. I tak času stráveného v neoprénu nelituji, i proto, že sám odvahu vydat se do modmořského světa v reálu nemám.

Darkness within se dá popsat jako detektivní 3D adventura s prvky hororu. Její hlavní inspirací je pan Lovecraft, mistr atmosféry a tajemna, ale ne tak úplně dobrý spisovatel (jeho spisy jsem četl). Na jeho osobu je mířeno i pár easter eggů a také jméno hlavní postavy. A dá se říci, že hra se jeho spisy inspirovala tím lepším zpsůobem. Vzala si z nich atmosféru, a doplňila ji zajímavým scénářem a dějem.

Jako detektiv máte vyšetřit vraždu Clarka Fielda, a vydáváte se po stopách soukromého detektiva Loatha Noldera, který se stává hlavním podezřelým. Postupem odhalujete spletité vztahy jednotlivých postav, jejich motivy a činy. A hlavně objevujete jistý kult s původem v afrických a oceánských zemích.

Je celkem pravděpodobné, že na první pokus bez návodu neobjevíte všechna tajemství, která hra nabízí, a že se delším zákysům nevyhnete. Hra není příliš přátelská co se týče vysvětlování jednotlivých mechanik, i když musím uznat, že myšlenka spojování jednotlivých ideí detektiva v logické celky se mi velmi zamlouval. Také atmosféra a hororovost je přítomna hlavně na začátku, a ke konci trochu opadá. Hra na vás nicméne netlačí, a tak si můžete vše v klidu promyslet. QTE se zde nevyskytují (možná až na jednu výjimku, kdy se máte schovat před přicházejícími členy kultu).

Pokud tedy hledáte adventuru, u které můžete zapojit šedou kůru mozkovou, a která dbá spíše na atmosféru než na pohodový průchod, můžete se vydat po stopách Loatha Noldera, a třeba se na konci dozvíte, jak jste si vedli.

Kate Walkerová pokračuje se svými přáteli na cestě do bájné země Syberia, kde údajně stále žijí mamuti. Cesta navazuje přesně tam, kde v předchozím díle skončila. Co se tedy změnilo?

Co zůstalo stejné

Grafika se od minule vůbec nezměnila. Stále je svým způsobem kouzelná a doplňuje celkovou atmosféru hry. Lokace jsou pochopitelně jiné, styl se však nemění. Stejně tak se nezměnilo ovládání a přecházení mezi lokacemi. Práce s inventářem je stále přijemná. Zbytečné předměty mizí, žádné kombinování předmětů v rámci inventáře taky nehrozí. V jednom případě se pouze samy dvě komponenty spojí do jedné.

Co se zlepšilo

Z mého hlediska chování a motivy postav dávají o trochu větší smysl, než v předchozím díle. Potkáváme se s veteránem války, zlými ruskými bratry, chytrou holčičkou a klasicky namyšlenými "všechno vím, všechno znám" kněžími. Samotná lokace opatství patří mezi ty lepší a zábavnější, do kterých zavítáte.
Práce s emocemi a emotivními scénami zde za mě funguje také o něco lépe, než v prvním díle. Občas začne jít do tuhého a musí se činit těžké úkony (Odpočívej v křemíkovém nebi, Oscare). Hans Voralberg nemá po cestě na růžích ustláno (má ale ustláno na spousty jiných předmětech) a tím pádem i Kate má spoustu práce. Dočká se vysněné Syberie?

Co se zhoršilo

Jelikož první odpovědí by bylo 'Moje hodnocení', je potřeba si říci proč. Prvním důvodem je zhoršený pixelhunting. Ve většině případů jsem věděl ihned, co mám dělat. Problém byl najít konkértní místo, s kterým je potřeba interagovat. Stále ve hře nejsou zvýrazněna aktivní místa, což by nevadilo, kdyby byla aspoň vidět! Nejhorší situace je ve chvíli, kdy máte do čutory nabrat vodu. Ani po shlednutí návodu jsem zpropadený hák, na který je potřeba čutoru pověsit, neviděl. Nebyl vidět na samotné obrazovce a místečko bylo upravdu titěrné. Jindy není vidět místo, kam je potřeba strčit klíč. A to ani nemluvím o rampouchu, který je třeba sestřelit. Jednak vás to musí napadnout, a druhak to nesmíte vzdát po tom, když vyzkoušíte všechna možná místa a to aktivní stále ne a ne najít.
Druhým důvodem je nadměrně zbytečné běhání z místa na místo. Například máte medvědovi ulovit rybu. Víte, že losos má rád žáby. Jenže máte dvě zelené návnady a tři místa, kam je vhodit. Vyzkoušíte. Dle popisu vidíte, že máte špatnou rybu. Jenže ji nemůžete pustit a chytat znovu. Musíte ji v dlouhé animaci vložit do pasti na ryby, přejít dvě lokace, zdlouhavou animací hodit medvědovi, který jí nechce, a pak zase lovit zpět. Když se mi toto stalo několikrát, moje příčetnost se o něco snížila.
A poté nekonečné chození v Yukolské vesnici. Nepřehledná lokace, cestujete bezcílně tam a zpět, musíte dělat úkony v přesném pořadí (ne vždy mi to dávalo smysl, ale to může být můj problém) a zase běžet jinam... A cestou se ztratíte.

Závěrem

Druhá Syberia je stále zábavnou adventurou s příjemnou hlavní hrdinkou a milým příběhem, kouzelnou atmosférou s emotivními chvilkami. Ne vše ale jde tam plynule a přirozeně, jako v prvním díle, a hra dokáže i místy frustrovat. Mnoho vylepšení se nekoná, příběh je však zakončen uspokojivě a doporučuji si jím projít.

V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do malebné vesničky Valadilene za zdánlivě jednoduchým úkolem: získat podpis jediné vlastničky obří továrny na automatony a tím předat firmu do rukou obří hračkářské společnosti. Jak je ale zřejmé, tak jednoduché to nebude.

Hned v úvodním minifilmečku jste totiž svědky prapodivného pohřbu, kdy "roboti" nesou pomalým tempem rakev, a vy později zjistíte, že s osobou uvnitř rakve jste se měli setkat. Co tedy dále? Pátrání po dědici začíná!

Hned ve zmíněné úvodní sekvenci na vás dýchne melancholická, až snová nálada a hra vás uvede do atmosféry velmi milé adventury. Z hlediska tématu se nejedná o klasicky humornou hru, ale atmosférický kousek s pohlcujícím příběhem. S Kate se velmi rychle sblížíte a toužíte ji provázet na její cestě vedoucí do neznáma. Sama protagonistka si oproti prvotní nechuti začne cestu užívat čím dál více, a stejně tak by to mělo platit i pro hráče.

Co oceňuji nejvíce z hlediska hratelnosti je to, jak hra pracuje s inventářem. Nenachází se v něm žádné zbytečné předměty. Po celou dobu ani jeden! Pokud předmět využijete a již ho nebude potřeba, prostě z inventáře zmizí. Pokud budete potřebovat předměty dále, hra si poměrně přirozenou cestou poradí s tím, abyste je v lokaci nezapomněli. Nečeká vás typické zkoušení všeho na vše nebo nesmyslné kombinování předmětů v rámci inventáře. Vše je jednoduché, logické a dá se vyřešit. Menší pixelhunting hráče bohužel nemine, jelikož aktivní předměty v lokaci nejdou zvýraznit. Nejedná se naštěstí o nic závažného.

Vezmeme-li v potaz rok výroby, grafika je velmi stylová a skvěle doplňuje celkovou atmosféru hry. Designéři si dokonce v některých lokacích dali tu práci a posloupnost úkolů navrhli tak, abyste nemuseli zbytečně chodit z jedné strany mapy na druhou. Pokud už s místem či předmětem nemůžete interagovat, máte veškeré úlohy s ním spojené vyřešené.

Mám-li něco vyčíst, bude se jednat o technický stav související se stářím hry. Přesto, že jsem hru spouštěl přes steam, dvakrát mi spadla. V situaci, kdy nemáte k dispozici autosave a nějakou dobu jste si neukládali, budete lehce frustrovaní jako já. Může to souviset i s tím, že jsem si ke hře stáhnul (částečnou) češtinu včetně dabingu. Stačí hru průběžně ukládat a tolik to nezabolí.

Pokud se tedy chcete vydat na příjemný výlet s milou hlavní hrdinkou plným emocionálních momentů a příběhů, rádi čtete text a řešíte středně obtížné, ale vyřešitelné hádanky, neváhejte a vydejte se na cestu do Syberie.

Jelikož jsem zrovna procházel herní krizí a svou knihovnou, ze které jsem si nemohl vybrat hru, která by mě delší dobu bavila, rozhodl jsem se zcela jinak: Zahraju si hru, kterou nemám ve své knihovně a je tématicky jiná, než co obvykle hraji. O Life is strange jsem věděl, že existuje, a že první díl je zdarma, tak jsem si řekl "proč ne".

Je pravděpodobné, že za normálních okolností bych hru, kde si hlavní postava prochází pubertou na umělecké škole a je ženského pohlaví, asi nezapnul. Je to pochopitelné, tato hra necílí na mě. Problémy dospívajících dívek jsou pro mne plytké a pro herní médium tak nějak... nezáživné?

Jak je ale vidět na mém hodnocení, neodpovídá tomu, že by hra byla špatná. Což ve finále za těch pár hodin ani nebyla. Procházíte Maxiiným světem, můžete v omezených možnostech interagovat s okolím. Okolí je uvěřitelné, postavy jakž takž také. Můžete procházet jejím deníkem. Fotíte si okolí, což se od sudentky fotografování očekává. Máte také možnost rozhodovat o nastalých situacích. A to tak, aby to pro cílovku nebylo příliš složité: Buď, a nebo.

Zde však narážíme na mé hlavní výtky. První výtkou je to, že některé volby jsou z hlediska děje nesmyslné. Máte hlavní rivalku, která vás právě ponížila a zesměšnila. Neustále vás "hejtí". Vy máte možnost jí to vrátit. A můžete si vybrat možnost to nejen neudělat, ale ještě ji psychicky podpořit? Vážně? Kdo by tohle v reálu udělal? Nedává to smysl.  Hlavní výtkou je to, že vám hra sděluje, že vaše rozhodnutí bude mít dopad a smysl. Tak si říkám super, to jsem zvědav co se stane. A ono se... nestane vůbec nic, protože nejprve si budete muset koupit další epizody! Ok ok, chápu, potřebujete na tom vydělat více, tak rozsekáte hru na menší části a budete je prodávat zvlášť. Ale tak jako tak by každá epizoda měla být celek, kde se něco zásadního stane a vy uvidíte dopad svých rozhodnutí. Ne jako seriál, kde musíte čekat další týden a někdy roky, než se dozvíte, jaký dopad bude mít daná akce.

Hra je tedy spíše Life is strange 1/6, kde celek máte rozdělen na části jen proto, aby vás to naštvalo. V pohodě by se mohlo jednat o hru nerozsekanou na epizody, kde by například první šestina byla free nebo demo, a za zbytek byste si zaplatili. Za celý zbytek. Kdo by si sakra koupil jenom například třetí a šestou epizodu v příběhové hře?

Cílem hry je dostat se na vysněný derelict pryč ze světa nájemných zabijáků a lovců pokladů. Jak to uděláte? Cestujete na různé "planety", rabujete, hledáte mapové souřadnice, levelujete a zabíjíte. Že se to zdá málo? To by samo o sobě málo nebylo. Problémem je, že hra je stále stejná. Změna tempa se v podstatě neděje. Jdete bojovat, pak se vrátíte na základnu, vše prodáte, vyléčíte se, a zase zpátky. Občas uděláte nějaký vedlejší úkol a opakujete.

Hra má světlé momenty spočívající v zajímavých textech. Atmosféra však opadne po pár planetách a souboje přestanou být zábavné ještě o něco dříve. Hudba se omrzí (v podstatě se pořád dokola střídají tři motivy, a ty stejně za moc nestojí).

Když si vyberete špatnou partu jako já, tak je ke konci hra utrpení. Medic, scrapper a biomechanik toho prostě moc neudělají. Abych ale chtěl hru zkoušet znova, to mi za to bohužel nestojí.

Pixelart hopsačky nejsou tím, co bych si obvykle vybral na chvíle relaxu u her. Díky herní výzvě jsem se však ponořil do hlubin Axiom Verge 2 a vyplaval z toho příjemný zážitek.

Ocitáte se v daleké budoucnosti v kůži archeoložky a pátráte po dceři. Příběh se nezdá nikterak složitý, přesto má nádech filozofična a existencionalismu. Ve finále není ale tak důležitý, protože v tomto žánru jsou důležité hlavně mechaniky.

Na začátku máte jen krumpáč a schopnost se s ním ohánět. Postupem v příběhu získáváte více a více dovedností, které se učite tak přirozeně, že je lehké si je zapamatovat. Důležitá je chvíle, kdy získáte schopnost proměnit se v malého drona a ten získává schopnosti také. Musím říct, že ze začátku mě hra za drona příliš nebavila, ale ke konci příběhu už jsem na člověčí podobu přepínal jen z nutnosti. S dronem můžete pobíhat i "světem za portálem", který je schválně udělán do podoby retro (ještě větší).

Mechaniky jsou tedy zábavné, vše funguje bez bugů a plynule. Vyskytují se zde i velcí bossové, které není povinné zabíjet (až na závěr). Za zabíjení obecně nezískáváte žádné zkušenosti, ty získáváte pouze za nalezení příslušných lahviček, které slouží k vylepšování postav.

Celkově mě hra na těch pár hodin zabavila a je tedy možné, že si nějakou podobnou hru zahraju o příště. Pixelart grafika vypadá ve finále krásně, ikdyž 8k televizi si kvůli tomu pořizovat nebudete.

Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. Na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.

Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.

Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.

Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.

Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.

Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.

Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.

Jednou za čas dostanu i já chuť na to zahrát si nějakou střílečku. Prostě o ničem nepřemýšlet a jen kosit jednoho nepřítele za druhým. Když dostanu tyto chutě, téměř vždy sáhnu po osvědčeném call of duty. A vždy si vystačím se starším dílem, jelikož nemám potřebu hrát nejnovější, agresivně naceněné tituly. A na single-player stačí i sedm let staré střílečky.

Je nutno podotknout, že hra nevypadá jako sedm let stará. I na ps4 vypadá grafika fakt hezky. Skoro jako film, a narozdíl od jiných her, které třeba ani nevypadají tak hezky, se obraz neseká. Nicméně série CoD neměla nikdy problém s vytvořením hezkého vizuálu. Co musím ocenit je fakt, že náckové jsou opravdu náckové, a ne jen Němci. Hakáče jsou všude, kam se člověk podívá, a tak to má být. Nevím, proč si někdo myslí, že střílení Němců je více politicky korektní, než střílení nácků. I když...

Co mě osobně přišlo zábavné je gunplay. Zbraní je spoustu, hráč mezi nimi pocítí rozdíl (některé kopou jak kráva) a je jich všude dostatek. Vyzkoušíte si snipera (moje oblíbená role), tankistu, stíhačku, protileteckou obranu, špionáž a samozřejmě pěšáka.

Příběh už je trochu slabší. Ano, k vojákům si vytvoříte vztah. Mají svoje příběhy. Ale příběh uvěřitelný příliš není. Ne vždy se řídí logikou, nefunguje ale ani empatie. Máme tady samozřejmě plnění trendů, a tak si zahrajete i za ženu a bude vám chvílema velet "šikovný engineer" Huba Bubba. Musím ale přiznat, že tentokrát implementace nebyla špatná. Ženská role dává smysl. Francouzská špionka infiltrující německou základnu byla uvěřitelná a vcelku zábavná. U "šikovného engineera" už to bylo trochu horší, ale přežít se to dalo. Mohlo to být horší.

Samostatnou kapitolou je však uměla inteligence. Ano, některé postavy nemohou umířt. Většinou jsou ale vcelku na nic. Příklad. Blíží se k vám německý ovčák. Kolega nemá nic na práci, stejně ho ale ignoruje a nechá ho proběhnout k vám. Pes se také chová jako naváděcí střela a jde pouze po vás. A jestli si myslíte, že vám vojáci pomohou vyčistit lokace, tak jste na omylu. A co je asi nejvíce frustrující, je to, že hra je klasicky naskriptovaná, a když se nepohnete za pomyslnou čárou, nepřátelé se neustále objevují. Nepadají sice z nebe, ale i tak je to vcelku frustrující. Hra vám totiž neřekne, za jakou linii se máte posunout, a tak někdy musíte prostě yolo prorazit linii a doufat, že nezhebnete.

Nebo aspoň ne úplně. Narozdíl od předchozích dílů zde není autoheal. Musíte sbírat lékárničky a léčit se sami. Za mě to dává smysl a přidává to CoDku na uvěřitelnosti. Je to však trochu nezvyk.

Celkově jsem si hraní užil. Kampaň je tak akorát dlouhá, multiplayer nehraji (netrpím masochismem), na odreagování to stačí. A člověk se i pobaví.

Z her NHL jsem od roku 2000 vynechal zhruba 4 ročníky. Z žádného jsem nebyl doposud tak zklamán, jako z ročníku 23. Co se stalo?

Hned od začátku je profilace hry přinejmenším zvláštní. Jestli mě něco na jinak dobrém ročníku 22 rozčilovalo, tak to byl příšerně otravný, uši a nervy drásající, nic neříkající sebeprodávající komentář Carlynn v menu, během zápasů a při výuce. Stěžovala si na něj celá komunita kolem NHL. Tak jsem si říkal "Dobrý, to určitě odstraní v novém ročníku." A dočkal jsem se toho, že... je to to první, co mě přivítá!

Byl jsem lehce znepokojen, ale tak nemůže se povést vše. Pak ale prezentace pokračovala uvedením ženského elementu ve hře. Ženský hokej, hm, fajn, nezajímá. Okrajová záležitost. Která mě ale vítala při každém spuštění hry. Vydavatelé mi sice nabídli, abych si vybral svůj oblíbeny tým, to však mělo absolutně nulový dopad na vzhled menu. Tam je Trevor Zegras s nějakou kanaďankou a na pozadí palmy. A záběry z ženského hokeje. A při skoro každém spuštění, než ještě mohu hrát hokej, mi hra nabídne výhodnou koupi ročníku 24. Já jsem ale ještě sakra ani nezkusil tenhle!

Zapnu si tedy Franchise mod a draft nového týmu. Žádné změny od minule, ale ani nejsou potřeba. Těším se, až si se svým novým týmem zahraju. Tohle byla docela zábava. Upravím soupisku, absolvuju draft nováčků, znovu upravím soupisky a jde se hrát. O tom to přecijen nakonec je, strašné menu, nucený prodej, hrozné designerské volby se dají ignorovat, když bude dobrý hokej. nebude.

To, co se děje na hřišti, je doopravdy, doopravdy velmi smutné. A zde bych měl jeden velký komentář. Pokud vývojáři chtějí, aby hráči používali skill stick, mají prostě hybrid zrušit. Já bych si hru ani nenaistaloval a všichni by byli spokojení. Takhle jsem musel hrát hru, která evidentně na Hybrid stick nebyla vůbec optimilizovaná. Proč?

Obrana soupeře se rapidně zlepšila a obejít ji bez kliček jen tak nejde. Nahrávkama, které jsou dost neintuitivní, se vypasujete z pásma. Fajn, tak budu střílet, to funguje. Jenže když se snažím dorážet, hře nedojde, že se snažím střílet, ale fauluju. V 90% případu zmáčknu střelu, a jdu sedět na dvě minuty.

Vypíchávání puku už není efektivní skoro vůbec. Pokud se stane, že soupeř ujede sám na bránu, je to skoro vždy gól po nějaké machrovací kličce. A Carlynn nezapomene zmínit, že tento hráč dal gól díky svojí schopnosti Ankle-breaking abbility. Fakt důležitý a přínosný komentář, který by se jistě použil i v při reálném komentování.

Ještě poznámka k tomu, proč tedy nepřejdu na skill stick. Jelikož hraju NHL již dlouho, dříve nic takového neexistovalo. A zkuste se přeučit něco, co stovky hodin děláte jedním způsobem. Zkoušel jsem to, fakt, ale nešlo to. Krom toho že trefit soupeře při skill stick je skoro nemožné.

Ostatní možnosti jako zapojení ženských hráček do ultimate týmu si snad ani nezaslouží zmínku. Když mají hráčky stejné hodnocení jako hráči, je to přinejlepším úsměvné, s největší pravděpodbností ale spíše patetické a směšné.

NHL má být hlavně zábava. Schválně jsem zapnul třeba ročník 2007 na PSP a bavil jsem se mnohokrát víc. Ano, reálnej hokej takhle nefunguje. Ale je to hra, a ta má být zábavná. Tady jsou zábavné pouze neherní apsekty, a to ještě ne všechny.

Citadela je nejobsáhlejším rozšířením pro třetí Mass Effect po stránce příběhové, tak i přídatného obsahu. Je také DLCčkem posledním. Jak je to s jeho zábavností?

Trochu jako na horské dráze. V úvodu dostanete fakt pěknej bejvák, kde si můžete přečíst zajímavé informace a Andersonovi. Pak se vydáte na oběd se vtipálkem, a pak... přišla pro mě nejnudnější část. Doopravdy, celý příběh kolem klonu mě nebavil. Na začátku se procházíte jen s pistolkou a střílíte vše. Casino je fajn, ale celkově mi ten příběh celkem nesedí. Co mi překvapivě vadilo asi nejvíce, byl humor, kde se fakt tlačilo na pilu. Situace, kdy by klon uniknul a mohl si dělat cokoliv, by v podobě nejdůležitější osoby ve vesmíru asi nebyla úplně sranda, ne? Postavy však reagují, jako kdyby to byla největší anekdota na světe. To, co se odehrává na obrazovce, vůbec neodpovídá tomu, jak postavy reagují. A jako by se nemohlo nic stát.

Pro mě je to doopravdy napováženou. I když posádka Normandy nedrží žádné trumfy v ruce, pořád se jakoby nic nedělo. Tady bych ocenil, kdyby se humor nechal až na závěrečnou misi, kde je zcela oprávněný a... fakt dobrý.

Závěrečná párty je totiž to nejlepší, co jsem hrál z celého třetího dílu. A zde doopravdy doporučuji, abyste ji absolvovali až před závěrečnou misí a v co největším počtu. Dialogy jsou brilantní. Rozvoj postav a jejich vztahů také. Já osobně zvolil párty ve velkém stylu, a skoro každá scéna mě upřímně rozesmála. Ze samotné párty zmíním hlavně Grunta a Tali, kteří se teda vyřádili.

Za mě však přichází zlatý hřeb večera až ráno. Celou dobu se bavíte, a když vstanete, čeká na vás milý vzkaz. Ano, Mordin si za mě ukradnul celou show. Jeho songy jsou přímo k popukání. Přemýšlím, že bych si to u některých kamarádů vědátorů nastavil jako vyzvánění. Toto opravdu nechcete minout.

Samotná lokace Silversun Strip na mě nijak extra nezapůsobila. Ano, člověk si může jen tak zastřílet a pobavit se. Někdo to využije, někdo to přejde. Ale proč ne. Nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč toto DLC vyniká.

Sága táhnoucí se pro mě přes 200 hodin je u konce. Příběh je (proteď) uzavřen a nezbývá, než trilogii ohodnotit. Jako celek je to jistě jedna z nejlepších sérií, co kdy vznikla. Rozvětvený příběh, rozhodnutí, hloubka postav, to vše je na jedničku. Jak si ale vede samotný třetí díl?

Těžko se hodnotí příběh hry, aniž bych zde nezanechal nějaký ten spoiler. Pokud jste hráli předchozí hry, nazačátku si načtete uloženou pozici z druhého dílu a můžete vesele (či nevesele) pokračovat tam, kde jste skončili. Zde se hodí říci, že ve třetím díle sklízíte, co jste zaseli. Pokud vám nějaká postava odešla do věčných lovišť, pocítíte to. Ani o tom nebudete vědět, protože scény a příběhy chybějících postav prostě neuvidíte, ale věřte, že nechcete hrát bez svých přátel.

Předchozí rozhodnutí tedy mají velký vliv na příběh ve třetím díle a vše se od něj odvíjí. Bohužel, to se ale nedá říct o vlivu vašich rozhodnutí na zakončení trilogie. Jediné, na čem ve finále záleží, je celková síla, kterou jste nabrali. Ale jestli jste Krogany podvedli? Jak jste vyřešili jednotlivé spory? To hra jen zesumarizuje v podobě čísla a je to. Žádný hlubši vliv.

S postavami si lze rozvinout hlubší vztah. Z mého pohledu jsem si ale nejvíce oblíbil ty postavy, se kterými jsem již nějakou tu akci zažil. Na prvním místě je u mě Garrus a Liara, jak co se týče zajímavosti, tak co se týče reálného využití. Mám samozřejmě rád i Tali (a hlavně při párty na citadele mě bavila nejvíce), ale jelikož jsem hrál jako infiltrátor, prostě jsem její dovednosti nepotřeboval. Naopak EDI mi k srdci nepřirostla, James je takový jihoamerický vidlák a Ashley je prostě jednodušší. Ale aspoň nespadá do kolonky 'Musíme plnit normy' a nezačla kopat za druhý tým. Mrzelo mě, že si nemohu zahrát s Mirandou, s kterou jsem pokračoval v romanci, a trochu více prostoru by jí slušelo.

Jelikož jsem hrál až legacy edition, měl jsem možnost poznat celý rozsah hry, jak byl zamýšlený. Proto mi přijde trošku napováženou, že původně si zákazník musel dokupovat jednotlivé části DLC, které jsou ale zcela integrální součástí příběhu, bez nichž nemá vyprávění takovou váhu a smysl.

Příběh je tedy to, co Mass effectu vévodilo a ani zde to není jinak. Mám však jednu velkou výtku k akčním pasážím. Člověk, který rozhodnul, že na konzoli se bude vše ovládat jedním tlačítkem, by si zasloužil projít očistcem. Já si jím totiž prošel. Chci se krýt za překážkou, Shepard přes ní skáče. Chci se sprintem dostat k checkpointu, Shepard se zastaví o překážku a číhá. Chci skočit, narazím do zdi. Ani se nedá spočítat kolikrát jsem se nad podobnýma věcma rozčílil skoro až do běla. Neuvěřitelně stupidní design.

Jelikož samotný gunplay mě příliš nezajímá, neocenil jsem ani větší kalibr zbraní a jejich modifikovatelnost. Upřímně, spíše mě to otravovalo. Kdybych si chtěl vypiplávat zbraň, nejspíše bych zvolil jiný druh hry, než příběhové RPG. Model z druhého dílu byl zcela dostačující. Naopak scanování planet bez nutnosti přistávat mi přišlo jako vylepšení, pomyslné zdrhání před Repeary nebylo příliš otravné a přidávalo na napětí.

Co musím ještě k závěru vypíchnout, je naprosto skvělé ozvučení. Na kvalitní soupravě při vyšší hlasitosti jsou reproduktory využity naplno. Skvělé efekty, správně použité, doplňující atmosféru, funkční. Nemám výtek.

K samotnému závěru jsem se již vyjádřil. Vím, že byl velmi kritizovaný, a mám pro to pochopení. Že by byl ale tak špatný, to si nemyslím. Rozhodně si s ním scénáristi mohli dát více práce, ale je zde už vidět pomalý příchod doby scénáristické krize v Amerických vodách a takové to univerzální klišé. Uvidíme, co si na nás připraví v dalším díle.

Leviathan rozšiřuje základní třetí Mass effect, a to v té stránce, ve které je silný: Příběh, lore, atmosféra. To vše bych očekával k DLC silně příběhově zaměřené hry.

Příběh začíná na Citadele v laboratoři jakéhosi vědce, který zkoumal záhadnou entitu, jakousi pradávnou rasu Leviathan. A už od začátku se dočkáme tajemné atmosféry. Při hraní jsem měl chuť objevovat neustále více z příběhu a bavilo mě dostávat se dál a dál.

I pokračování příběhu na dalších třech lokacích pokračovalo v nastoleném duchu, i když já bych třeba preferoval méně soubojů. Ale chápu, že nějaké souboje tam být musí, hlavně aby bylo DLC delší. Návštěva dolů plných lidí "pod vlivem" byla příjemně tajemná a v podmořské lokaci při závěrečném odhalení se vám spolu se Shepardem zatajil dech. Celkově příjemné rozšíření.

Nejprve je potřeba říct, že hororové hry obvykle nehraji. Ale před lety jsem si řekl "Hej, to vypadá dobře, to si v bundlu koupím!" A tak jsem se i díky letošní herní výzvě rozhodl hru zahrát. A tedy, jedná se o survival v pravém slova smyslu.

Během hry se nemůžete bránit. Můžete jen utíkat a schovávat se. A samozřejmě natáčet na kameru. Vydáváte se do bývalého blázince jako novinář a od začátku víte, že něco nesedí. Postupně se dostáváte do horších a horších situací. Vaším hlavním cílem je zdrhnout. A přežít. A natočit co nejvíce materiálů. Podaří se vám to?

Hra je dosti brutální. Gore, znepokojivé scény, lekačky, strach... A to hlavně ze tmy a z pocitu, že jste bezbranní. Pokud opravdu nemáte rádi horory, hru nehrajte. A nebo za denního světla. Ale spíše ani to ne.

Pokud máte horory rádi, budete nadšeni. Toto totiž není laciná hra, ale opravdový horor se vším, co by horor obsahovat měl. Hodně štěstí.

Pokud toužíte se stát pánem historicky reálné země a utvářet vlastní chod dějin na konci středověku a hlavně v novověku, na trhu nejspíše nenajdete vhodnější hru. Je ale třeba hned na úvod pronést prohlášení: Pokud máte doopravdy podobné strategie rádi, necháte v ní stovky a stovky hodin. A možná klidně i tisíce. Vždyť je tolik zemí, za které můžete hrát!

Jak se samotná hra hraje asi nejlépe popíše mých pár průchodů hrou. Nejprve jsem začal (jak ostatně jinak) za země české medem a strdím oplývající. A také náboženskou krizí. Hned jsem se vydal zabránit prohře na bílé hoře tím, že jsem sem sám napadnul sousední Rakousko. Měl jsem vojenskou převahu, jakž takž fungující ekonomiku, tak proč ne. Samozřejmě jsem vyhrál. A chtěl si vzít kus území. Ale co to? Já mohu jenom rivala zesměšnit? A co z toho? Tak jsem ho tedy zesměšnil a hned jsem si vymyslel nárok na zem. Neuplynula ani doba příměří a napadnul jsem souseda znovu. Ti, co hru znají, asi tuší, jak to dopadlo. Všichni se proti mě spikli a ze zemí českých se stal poručník zemí okolních. Takto neslavně tedy skončil první průchod.

Jelikož jsem koupil výhodný bundle, jsem vlastníkem i většiny roztšíření, a tak jsem se rozhodnl hrát za majestátní kmen původních amerických obyvatel. Dařilo se mi vcelku dobře, než se proti mně spojili sousedé ve chvíli, kdy jsem kolonizoval severní ameriku a v mojí zemi vypukly rozbroje mezi Animisty a Fetišisty. A já opět potupně prohrál.

Hra za Madagaskar nestojí příliš za řeč, neboť mne příliš nebavila. Rozhodl jsem se ale hrát za zcela náhodnou zemi. A dostal jsem jedno (ano, pouze jedno!) území na prostoru dnešní Indonésie. Nic moc. Začátek byl těžký a cíl byl jasný a jediný: porazit souseda, který měl také jedno území. To se povedlo a dále jsem musel rozšířit svoje loďstvo, jinak bych se nepohnul. Abych to zkrátil, říši jsem rozšířil na poměrně velké území. Silní spojenci, rychlá expanze. A důvod mého neúspěchu tentokrát? Podcenění diplmoacie a z toho plynoucí vratcí spojenci. Kteří mě následně rozebrali spolu s agresivním Portugalskem. Skončil jsem tedy opět s jedním územím na úplně jiné části mapy a nezbývalo než želvit.

Poučen ze svých neúspěchů jsem počal zatím mojí poslední cestu za milovanou Florencii. A zatím se mi daří dobře. Nejvíce se zaměřuji na diplomacii. Jakmile někoho obsadím a okolní země mě moc nemusí, okamžitě vypustím diplomaty a vztrahy napravuji. Je pravda, že v tom tkví jedna z hlavních sil Florencie. Krom toho, že jsem první, u koho začala renesance.

Co tím chtěl básník, potažmo já, říci? V Europa Universalis IV se učíte neustále. S každým průchodem objevíte nové možnosti, nové taktiky a hrozby. A také se toho naučíte spoustu z historie. Hra opravdu oplývá zajímavostmi a reáliemi z historie zemí. Takže se do toho směle vrhněte, ale počítejte s tím, že ten čas už vám nikdo nikdy nevrátí.

Nostalgická nota hraje v této hře mému srdci na city. Ano, jedná se o jednu z prvních smažeb, které jsme s kámoši hráli, když jsme byly ještě nevystudovaná ucha. A přišlo nám to drsné a super cool. Ne, že bychom rozuměli, ale tak nějak jsme si domysleli, že Duke bude super alfa samec, co bojuje za záchranu... světa? Žen?

V časech dospělích jsem si tedy řekl: "Sakra, pojďme si to tedy dohrát a zhodnotit kvality této hry." A samozřejmě, jak to tak u těchto her bývá, nadšení nebylo tak velké, jako tehdy očima malého chlapce.

Duke je stále super drsnej hláškující stroj, a teď dokonce i rozumím tomu, co říká. Dvojsmysly jsou úsměvné a hezky si hrají s jazykem. I to, že životy se měří v egu, a když vás soupeř zraní, hlavní postava ztrácí ego, to je vlastně taky hezké. Duke dokáže i reagovat na to, když neustále umírá. A střílí se tam docela dost, to je pravda.

Co ovšem již nezestárlo dobře, jsou mechaniky, potažmo rychlost a přesnost systému. V posledních levelech, ve vesmíru, mě skoro dohnala k slzám frustrace snaha udělat dvojskok. Systém měl odezvu zcela náhodnou; někdy se dvojskok povedl, jindy ne. Stejně tak dopady na pohyblivé plošiny byly vcelku náhodné a pokud Duke dopadl na plošinu jedoucí dolů, poskakoval jak tajtrlík a nebyl schopen udělat nic. Kromě umření pomocí laseru, to mu šlo dobře. Systém je zkrátka nepřesný a pomalý. A také kamera moc daleko nevidí, soupeř vás ale vidí velmi dobře i za pohledem kamery. Takže když už procházíte level poněkolikáté, prostě střílíte naslepo, protože víte, že se tam ten raketomet někde schovává.

Jako oddechovka hra slouží a zároveň neslouží dobře. Slouží v tom, že příběh je primitivní a střílení je vcelku uspokojivé. Neslouží v tom, že zastaralý systém je opravdu frustrující, a pod pojmem frustrující si oddech nepředstavuji.

Co se v Deponii změnilo s druhým dílem? Rufus je idiot. Zatím tedy nic. Goal je schizofrenička. Pořád nic moc. Tak třeba... Jedná se o adventuru s infantilním humorem? Ne, dneska mi to moc nejde.

Ve druhém díle se autoři snaží být ještě vtipnější, než v tom prvním. Jak se jim to daří je na posouzení každého, občas humor ale opravdu zadrhává. Stejně jako mechaniky a pár hádanek. Zákysů bylo dost, mnohá řešení byla tak překvapivá, že by mne doopravdy nenapadla. Na druhou stranu, když zkoušíte všechno na všechno, alespoň si u toho vyslechnete Rufusovi komentáře. Což vám moc nepřidá, ale aspoň se pobavíte. Občas.

Co velmi cením je přidaný komentář autorů k různým situacím a všem lokalitám. Je úsměvné poslouchat, jak autoři přemýšleli a jak určité nápady vznikaly. Pokud ale hru hrajete s českými titulkami, připravte se na pár opravdu špatných překladů. Jednu hádanku ani nemůžete vyřešit bez původních titulků, jelikož se jedná o lingvistickou záležitost a z překladu je možné ji vyřešit pouze jako pokus omyl metodou. Zajímavé že z anglického překladu to jde.

Jinak se pořád jedná o vcelku zábavnou adventuru, kterou je ovšem potřeba si dávkovat po menších porcích. Jinak by se mohla při trávení vrátit zpět v nehezké formě.

Army of TWO je střílečka designovaná k tomu, aby se hrála... překvapivě ve dvou lidech (I když má být TWO zkratka, zkrátka je dělaná pro dva). Jelikož moje žena je ale ve střílečkách ještě hroší než já, dohrál jsem ji sólo (tu hru).

Mohl jsem tedy místo ženy komandovat AI spoluvojáka 'totální gumu'. Opravdu, hlavní hrdinové jsou kreténi. Ale to se dalo asi čekat. Nicméně za zmínku stojí hlavně gameplay. Ten ze začátku vypadá zajímavě i na hru z roku 2008. S kámošem jezdíte po zemích a vyplňujete zakázky. Když jseš pod střelbou, začne pálit kámoš a nepřátelé tě z ničeho nic začnou ignorovat. Když je pod palbou on, řeknete tu mu, ať se stáhne. Hra jakž takž bavila a mohla by být velmi dobrá, než však došlo na posledníí misi v Miami.

Následující sekvence byla opravdu skvělá: "Hej, musíme ty dva strážce sestřelit najednou!" řekl kamarád guma a postavil se naproti zdi. A nešlo s ním hnout. Následuje přestřelka, kde nepřátelé střílí skrz zeď, ale vy na ně nemůžete. Jeden AI voják strnule stepuje na metru čtverečním a nikam se nemůže pohnout. A tuhej voják, kterej jde sestřelit jen zezadu, chcípne, načež ve cvhíli, kdy to nejméně čekáte, znovu záhadně ožije a začne vás kosit. Do toho ze stropu přicházejí posily, vy jste postřeleni a váš parťák místo toho, aby vás odtánul do bezpečí, tahá vás doprostřed přestřelky a umíráte. A celou tuto sekvenci si můžete zopakovat.

Množství bugů je neomluvitelně vysoké a pocit ze střelby je zcela náhodný. Střílíte do vojáka a zasáhnete jednou z patnácti. Střílíte vedle něj, a najednou 'bum, headshot!'. Kampaň je však dostatečně krátká, abyste twočko dohráli do zdárného konce a vrhli se zase na něco lepšího.

Třetí Dragon Age je vskutku jízda. Rozhrkanou Carosou přes okrsky v mínus dvaceti stupních. Takže delší, než by musela být, s velkými prostojemi a poměrně jednotvárná. Ale jo, nějaké to kouzlo má.

Hlavní příběh je totiž slušný a společníci jsou různorodí a zábavní (až na tebe, Vivienne, královno snobství a pýchy). A tedy i questy související s vašimi společníky jsou tím nejzajímavějším mimo hlavní příběh. Který je klišé, ale dobře napsané. A zbytek?

Miliony questů, které jsou na jedno brdo. A je jich opravdu, opravdu spoustu. Na deseti různých lokacích. Tady objev všechny zajímavosti, posbírej kousky tohohle, sežeň zásoby tamtoho a obsaď tohle. A ve finále vám to dá pár perků a inkvizici sílu.

A tak se stalo, že jsem hru rozehrál na PS3, pak se dostala do backlogu, a dohrál jsem ji o pár let později na PS4. Tato pauza mi prospěla a hru už jsem bez přestávek dojel. Je pravda, že grafika na PS3 je vcelku odporná. Nevadí mi stará grafika, vůbec, ale ne u děl, která jsou evidentně dělaná na grafiku modernější.

Ještě se pozastavím u soubojů. Hru jsem hrál na Hard a ze začátku to bylo fakt hard. Zhruba po polovině však hra začala být už jednoduchá, a to hlavně hlavní linie. Protože jsem ty vedlejšáky nakonec dodělal, byl jsem lehce přeexpovaný. A narozdíl od dvojky nespočívala vyšší obtížnost v tom, že se vyspawnuje odnikud další vlna nepřátel, ale protivníci byli doopravdy silnější a lépe hráli.

Když to tedy shrnu, doporučil bych hráčům, aby nebyli maniaci jako já, a vedlejšáky se nesnažili dodělat na sto procent. Pak je Inquisition vcelku dobrá hra, která zabaví jak příběhem, tak gameplayem.

"Alan, wake up!"

Příběh spisovatele Alana Wakea (nebo ve zkratce Awakea) je dobře vyprávěným psychologickým thrillerem na pozadí akční hry. Nebo je to spíše akční hra na pozadí skvělého psychologického thrilleru? Za mě je hra nejlepší právě v oblasti děje a vyprávění. Souboje ve hře často spíše zdržují a jsou tam proto, aby se vůbec jednalo o hru.

Mechaniky jsou zajímavé, to zase ne že ne. Nejprve si musíte na nepřátele pořádně posvítit a pak je teprve pod heslem "Pod lampou je největší tma" kosit. Nejedná se pouze o postavičky překroucené noční můrou, ale také o zemědělské stroje, barely a pneumatiky. Ač sebevíce neobvvyklé, po čase i tak repetativní činnost.

A tak hlavní důvod, proč by člověk hru měl spustit, je již zmiňovaný příběh. Jakožto člověk, co se snaží být taktéž literárně činný, se dokážu poměrně dobře do hlavního hrdiny dostat. Má kreativní blok. A nemůže napsat ani čárku, ani tečku. A tak se začnou dít divné věci. Co je smyslem příběhu se můžeme spíše dohadovat, interpretace je na každém. Já v tom vidím různé metafory toho, čím si občas musí spisovatel projít, když píše knihu, v tomto případě hororovou. Jak si prožívá příběhy jeho postav a děj. A jak je bolestivé, když dospěje k právě zmíněnému bloku. A pokud v tom vidíte něco jiného, tak taky fajn.

Pokud bych měl do něčeho rýpat, tak je to nedotažené ovládání. Jakžto hráč, který zásadně používá na ovladačí převrácenou osu Y, předpokládám, že při nastavení tohoto ovládání se budou stejně ovládat i vozy. Zde však ne. Jakékoliv sekvence, kde musí hlavní postava řídit, se tak staly utrpením. Bylo opravdu noční můrou ve dne tato vozidla ovládat. Za to bohužel palec dolů.

Pokud toužíte po skvělém příběhu a máte blízko ke kreativní tvorbě, určitě doporučuji A. Wakea projít. Myslím, že vás nezklame.

Pokud hledáte odpočinkovou hru na již starší PSP konzoli na cesty, God of War: Chains of Olympus je ideální volba. Jako i u ostatních dílů se jedná převážně o rubačku s nějakými těmi hádankami navíc. Tyto dvě hlavní herní náplně se střídají, takže když už máte pocit, že bylo dost rubání, jde se hledat cesta dále nebo přijde cutscéna.

Je však nutno podotknout, že rubací fáze jsou značně zábavnější než hledat řešení hádanek. Protože je hra brána jako odpočinková, je vcelku uspokojující zabíjet zástupy medúz, otroků a jiné havěti. Méně již je uspokojující přesouvat různé sloupy a štíty aby se otevřela chodba před vaším Kratosem.

V boji Kratos používá různá kombíčka, která se cestou naučíte ovládat, a používá také magii, která je velmi užitečná. Boj pak působí plynule a mechaniky vás nutí použít od všeho trochu. Ne vždy je efektivní stejný styl boje, hra vás tak trochu tlačí k tomu, abyste nepoužívali pouze jedno a to samé kombo dokola. Finišovací údery ve formě QTE jsou pak hezky zpracované. K tomu bych měl však jednu poznámku: Nevím, kdo ve vývoji vymyslel, že jedno z QTE bude pohyb pravou páčkou podél levé nebo pravé strany. Tenhle pohyb se mi nikdy nepovedl a dokonce způsobil, že jsem hru na delší dobu odložil než jsem zjistil, že nepřátelé nemusí být nutně pomocí tohoto způsobu zabity.

Pokud po skončení příběhu nebudete mít dost, jsou zde pro vás připraveny různé výzvy. Mně přišel příběh dostačující a po většinu času jsem se dobře bavil.

Aces & Adventures přinesla do rogue-lite aretních her zase něco nového, nebo minimálně neobvyklého. Souboje jsou prováděny pomocí pokerových kombinací a jednotlivé postavy, kterých je pět, pomáhají karty na ruce pomocí svých schopností vylepšovat, měnit, nebo je využívají jako plativo pro dané schopnosti. A platí, že kolik karet použije útočník na kombinaci, tolik karet použije také obránce.

Pokud je zrovna útočník soupeř, máte tu výhodu, že nemůže využívat prémiové kombinace na útok, tedy od postupky výše a ani dva páry. Vy na druhou stranu můžete krom dvou párů využít jakoukoliv kombinaci.

Postavy jsou poměrně rozlišné a schopnosti jsou různorodé. Nedá se úplně říct, že by byly postavy vyvážené. Některé jsou přecijen silnější než jiné, ale zábavná je hra za všechny. I díky tomu, že krom příběhu zde máte další módy a pro každý mód čtyři úrovně obtížností pojmenované pode ročních období. Máte tedy různé challenge, slay the spire mód kde si balíče tvoříte po cestě, a pak jakýsi postup dungeonem.

Celkově hra dobře zabaví a pokud máte rádi poker a k tomu karetky, není nad čím váhat. Znovuhratelnost je obrovská a než vyhrajete všechny módy na Winter obtížnost, chvíli vám to zabere.