V posledním díle seriálu Life is Strange se dle očekávání spojí všechny linky dohromady a (bohužel) nezávisle na tom, jak jste se v minulých dílech rozhodli, vede k velkému finále. Restartujete veškerý děj do bodu spuštění efektu motýlích křídel, nebo klidně necháte smazat celou oblast jen kvůli kamarádce, která si až na konci cesty uvědomí, že vás vlastně docela zneužívala a šikanovala? Překvapivě dle statistik je mezi hráči volba skoro pade na pade, což je minimálně znepokojující.

Na začátek musím ocenit perfektní název závěrečného dílu. Vystihuje jak rozpolcení Max, tak polarizující možnosti rozhodnutí, a samozřejmě také naráží na Polaroid, který v příběhu hraje taktéž důležitou roli. Ten se nám ukáže hned na začátku, kde plynule navazujeme na události předchozího dílu. Jedinou záchranou Maxine se zdá být vcítění se do fotografií a návrat do minulosti.

Jak je ale jejím zvykem, věci provede se svou pubertální nerozvážností. Sice dopadla hlavního padoucha, ale tak trochu zapomněla na ekliptickou bouři a v klidu si odcestovala do San Francisca obdivovat mladé fotografy z celého světa. Následující řešení v podobě roztrhání vítězné fotografie se také nezdá jako práce génia. A tak krev z nosu teče proudem a chod věcí se nechýlí k lepším zítřkům. Ba naopak.

Pasáž nočních můr může být sice působivá, ale hráče akorát oddaluje směrem od vyvrcholení svou nadměrnou délkou a ne úplně zajímavými designérskými mechanikami. Max už zkrátka hrabe z těch několikanásobných návratů do minulosti, a my se jí nemůžeme divit. Každý další návrat pak pomalu vede k závěrečnému prozření. Jak se však rozhodnete je čistě na vás.

Se závěrečným odstavcem bych chtěl zhodnotit celkový dojem z celé hry. Své publikum si zcela neoddiskutovatelně našla, předkládá zajímavý příběh a prostory, které je ale potřeba brát s velkou rezervou. Rozhodnutí sice mohou působit bolestivě, ve finále na nich ale zase tak moc nezáleží. Je jedno, jestli vám uschne kytka, je jedno, jestli některou postavu políbíte, nebo ne. Ba ve finále ani příliš nezáleží na tom, jestli vedlejší postavu zachráníte, nebo ne. Hra působí spíše emocionálně než racionálně, takže jde spíše o to, jak celou hru prožijete. A jestli prostřednictvím hlavní protagonistky na konci hry dospějete a poučíte se, nebo se zastavíte před prahem dospělosti a utopíte se v pocitu vlastní důležitosti.

Ve čtvrtém díle se (konečně) začnou dít velké příběhové zvraty a rozuzlení a tentokrát i bez vyloženě hluchých míst. Navážeme tam, kde jsme ve třetím díle skončili, tedy v alternativní realitě, a hned nás čeká velké rozhodnutí (i když víme, že nemá žádný vliv). Pro většinu lidí se jedná o těžké rozhodnutí, za mě není o čem rozhodovat. Je chvíle, kdy život už není životem, ale jenom čekáním na smrt, která vysává všechny jak emocionálně, tak finančně a její prodlužování způsobí akorát více bolesti a potíží.


A pak už se vrátíme do reality a zde předpokládám, že se bude příběh každého hráče dost diametrálně lišit na základě rozhodnutí, které učinil v minulých dílech. Tak jako tak se však dopracujeme k tíženému výsledku a Max získá dostatek důkazů, které musíme v její kůži poskládat dohromady. Tuto část bych obzvláště vypíchnul, protože se snad poprvé jedná o trochu adventurní činnost mimo pouhé klikání na obrazovku.

Po detektivní práci se vydáváme na objevené místo, jehož označení by bylo spoilerem, a... no, teď už by jakýkoliv popis byl spoilerem. Co se však napsat dá je fakt, že opět zaúřadovala chybějící logika nebo jakékoliv zamyšlení hlavních postav nad danou situací. Max je fotografka. Má tudíž možnost veškeré objevené důkazy nafotit. Neoddiskutovatelný důkaz, jehož pořízení zabere pár vteřin. To se ale nestane, Max raději fotí veverky a ptáčky, a uklidit po sobě místo činu je také nad její síly, a volat policii samozřejmě taky nebude. A tak máme místo důkazů jen žádný plán a spoustu slz.

A tak se bez plánu dostáváme do finále, které nás navnadí na poslední epizodu. Jak to všechno skončí? Kdo všechno přežije? A hlavně: Jak to dopadne s kytkou a modrým motýlem?

Máte rádi poker? Chtěli byste si zahrát hru s pokerovými mechanikami? Ani jedno není předpokladem pro to, že vás Balatro v těchto ohledech uspokojí. V prvním případě můžete vyrazit do kasina, v druhém je tady skvělá Aces & Adventures.

Balatro je ale pokerem samozřejmě silně inspirováno. ve finále pořád tvoříte reálné (i nereálné) pokerové kombinace a sbíráte za ně body. Musíte porážet Blindy a posouvat se na vyšší ante. Reálně více než poker však budete hrát skvělou rogue-like deckbuildingovou hru, založenou hlavně na kombinaci žolíků (ty se v pokeru spíše nevyskytují) a vylepšování hodnot jednotlivých kombinací. A karet. A schopností. A znova a znova. A teď už to bude opravdu poslední hra, slibuju. Ale né, zase mi to nepřišlo. Tak znova...

Ano, hra je velmi návyková, ač tak na první pohled nevypadá. A i když to zní jako klišé, každá hra je opravdu jiná. Těžko vám přijde stejná kombinace v různých typech balíčku, které si můžete na začátku zvolit. Pokaždé se dá hrát na jinou taktiku, i když můžete mít v plánu jít za konkrétním cílem. Štěstěna vám občas rozdá velmi silné karty, jindy holt musíte hrát i s plívama. A nebo si hru restartovat a začít od začátku. Někdy půjdete na jistotu, jindy se rozhodnete zariskovat s vidinou velkého zisku. Audentes fortuna iuvat!

Ale především se budete královsky bavit. Ostatně, hra se točí kolem jokerů, s kterými si autoři velmi pohráli. Jedná se o reálné baviče, vtipné slovní hříčky a obraty, pokerovou hantýrku... A když vás přestane bavit klasická hra, autoři si pro vás připravili ještě slušnou řádku výzev, jejichž pokoření není vůbec sranda. A nebo je?

Máte chuť zahrát si ruskou ruletu, kde je vaší sázkou život? Pak bych doporučoval nejprve začít hrou Buckshot Roulette, než se do toho pustíte naostro.

Autor zvolil minimalistický styl, v kterém není potřeba dlouhých dialogů a příběhu. Prostě jste v undergroundovém klubu a jdete zkusit své štěstí s nabitou brokovnicí. Některé náboje jsou neškodné, jiné... Inu, jiné vám mohou udělat díru do hlavy. Aby se tak nestalo, budete mít k dispozici dostatečně pestrou škálu předmětů, pomocí kterých snáze dosáhnete finanční odměny za poražení svého soupeře. A to je tak nějak všechno. Teda skoro.

Krom nekonečného režimu je tady i mumltiplayer proti až třem živým (prozatím) hráčům. Zde teprve začíná ta pravá taktocká zábava. Je ovšem těžké se do zápasu dostat, protože matchmaking je poněkud problematický. Čekáte velmi dlouho, než se do hry vůbec připojíte, mnohdy hráči raději odejdou a můžete začít znova.

Ve finále se nejedná o zábavu týdny dlouho, spíše vám vyplní pár večerů, kdy se nechcete starat o příběh, číst dialogy či dlouze studovat manuál. Sednete, nabijete a hrajete. A to této hře velmi svědčí.

Dobrodruh Hugh se vydal za poznáním, co se stalo s tajemnou kolonií na ostrově Crowalt. S lodí zakotvil v přístavu a ihned vyhledá první hospodu (a taky jedinou), kde by si trochu odpočinul a složil hlavu. Potkává místní piráty a obchodníka, se kterým se dá do řeči a požádá ho o pomoc. Jak to skončí?

To zde samozřejmě psát nebudu, můžu ale napsat, co vás čeká. Spíše než objevování tajemství vás čeká plnění úkolů pro místní obyvatelstvo a původní obyvatele, a hodně, dooravdy hodně chození. Hra totiž nemá fast travel a tak se musíte dlouze přesouvat mezi lokacemi. A když zhrovna nevíte, kam jít, no... po chvíli vás takové chození velmi unaví.

Grafika je pěkná pixelová, nenadchne, neurazí, a samotný příběh také není špatný. Jen pomalost hrdiny klady sráží do vod průměru. Pokud si chcete dát takovou milou jednohubku a nestydíte se kouknout do návodu (pro vlastní mentální zdraví), pak mohu Crowalt doporučit. Pokud hledáte akci, hledáte špatně.

Druhá epizoda divného světa se dá rozdělit na dvě části: Velmi povedený příběh o šikaně a jejích následcích, a s odpuštěním zcela stupidní část o puberťačce a plnění jejích přání.

Jelikož jakákoliv kritika této hry na databázi her se rovná otočení kříže v kostele následované divokou kopulací s ďáblem, začnu pozitivně. Příběh Kate Marh je emocionálně velmi dobře zpracovaný, odráží realitu šikany na sřední a vypořádávání se s ní. Zde už mohou předchozí rozhodnutí znatelně bolet, a nelze podcenit ani zapamatování prostých faktů, protože před závěrečnou konfrontací Max ztratí své schopnosti (nejspíš si je vybila na kolejích).

Je ale škoda, že ať už epizoda dopadne jakkoliv, nemá to žádný vliv na závěrečnou cutscénu. Člověk by řekl, že budou studenti reagovat jinak, když se jim zabije kamarádka oproti tomu, když se jí nakonec povede zachránit.

A teď k té horší stránce. Půlku hry hledáte flašky, do kterých si chce Chloe zastřílet, protože to je přesně důvod, proč krást otčímovi zbraně, a samozřejmě vy je jako nový poskok musíte hledat. Předtím vás samozřejmě vybije, protože musí vidět vaše nové schopnosti a hned je chce využívat na kdejakou blbost. To, že Maxine teče krev z nosu, je vedlejší. 

To vše vyvrcholí nutností lehnou si na aktivní koleje, a když se jí zasekne bota v kolejišti, tak se radši nechá přeject, než aby si tu botu zula. Chápu, že hra je o puberťačkách (i když 18 a 19 let už je spíše dospělost), ale tohle prostě bolí.

Celkově epizoda zabere mezi 2 a 3 hodinami, což je vzhledem k náplni docela málo. Uvidíme., kam se děj bude ubírat. Doufám, že rozhodnutí budou mít doopravdy nějaký větší vliv.

Space Rangers HD: A War Apart je jedna z nejlepších vesmírných her, kterou většina hráčů nezná, na trhu, a snad nejlepší vesmírná hra, která kombinuje více žánrů dohromady. Tvůrci se rozhodli, že z této směsice vezmou tu méně zábavnou a zkusí vytvořit pro fanoušku hru další. A tak vznikl Space Rangers: Quest.

Jak napovídá hodnocení mé a uživatelů na steamu, záměr u fanoušků příliš neuspěl. A není se čemu divit. Quest je čistě textová záležitost, která však v drtivé většině nenabízí nové textové mise, ale pouze staré z původní hry, které byly zabaleny do nezábavné mechaniky hledání messengerů v simulátoru. Takže jen jezdíte, plníte textovky (klidně 100x jednu chcete-li), a narážíte na náhodné eventy.

Pokud doopravdy neděláte rádi dokola to samé, hra vás přestane bavit poměrně záhy. Vlastně hned, jak si uvědomíte, že se nových misí (až na závěrečnou) nedočkáte. Pokud se ve slevě vejdete do jendoho dolaru, hru si můžete z nostalgie pořídit. V opačném případě doporučuji původní Space Rangers se vším všudy.

Miluju pubertální humor! Jedná se o skvělý doplněk k humoru inteligentnímu, černému, a politicky nekorektnímu. Larry nám sice nabízí od každého trochu, toho pubertálního je ve hře ale přecijen nejvíce.

S věčným sexuálním smolařem začínáme tentokrát v podzemí u Leftyho baru v New Lost Wages, kam se dostal z osmdesátých let do současnosti. Ze začátku je sice trochu zmatený, ale když zjistí, že se v této době holky doslova nabízejí jako bílé maso na krámě, začne si pomalu zvykat. A mezi jeho zvyky také patří každou ženskou sbalit pomocí zaručeně fungujících balících hlášek.

Příběh o tajném prototypu nové umělé inteligence je dobrým pojítkem pro celou hru, je ale zřejmé, že bez osobitého humoru popsaného výše by to moc dobře nefungovalo. Tvůrci si dělají srandu ze sociálních sití, boje Applu s Microsoftem, Trumpa, genderových stereotypů a v podstatě ze všeho, co zrovna šlo kolem a nestihlo utéct.

Adventurní část neurazí, ale originalitou díru do světa neudělá. V jednu chvíli máte inventář narvaný k prasknutí a už se docela těžko pracuje s tím, co se dá kde na co použít. Na steamdecku také není úplně nejpohodlnější ovládání a hra se mi dokonce párkrát dostala do game breaking bugu, kde nezbývalo než načíst poslední pozici.

Pokud se chcete dobře pobavit nad snahou fešáka Larryho o trochu té lásky a jste připraveni na spoustu dvojsmyslných vtipů, hru vřele doporučuje. Asi se nejedná o vlhký sen každého pařana, za zahrání však určitě stojí (ehm).

Házíte rádi kostkama? Máte rádi náhodně generované dungeony a obecně... náhodu? Pak by mohl být tento kostkový solitaire pro vás atraktivní.

Princip hry je velmi jednoduchý: Vyberete hrdinu, který má každý unikátní schopnost, a procházíte dungeoneme, ve kterém se skrývají různé potvory, obchody a společníci. V obchodech se nakupuje, společníci se k vám mohou přidat, a potvory musíte porazit.

K poražení potvor používáte kostky, které také reprezentují jejich životy. V podstaztě jsou dva druhy životů: Pro jejich udolání potřebujete buď přesně konkrétní kostku, nebo celkovou číselnou hodnotu. A kostky používáte také k healování, používání schopností, snižování síly potvor nebo jako brnění. Njeprve hodíte a pak už jen přiřazujete kostičky.

Ve své podstatě se jedná o velmi jednoduchou záležitost, kde dost často budete frustrováni prapodivnou náhodou a také nedodělky, kdy například kliknete na slot pro kostku, ta se ale nepřidělí a ještě nejde pokračovat. Když načtete hru, tak kostky jsou pryč, ale monstra mají plný počet životů. A je také potřeba říct, že některé schopnosti jsou víceméně k ničemu.

Pokud však zrovna nemáte zrovna po ruce manželku a máte chuť na nějakou rychlovku, může vás Dice & Fold uspokojit. I přes těch pár much vývojáři neustále pracují na balancování a je šance, že se bude hra vylepšovat.

Daedalic Entertainment jsou velmi zdatní vývojáři co se týče adventur. Mají svůj osobitý humor, styl vyprávění a psaní příběhu. Jakmile se ale trochu odchýlí směrem od adventur, už to většinou nedopadá dobře (The Lord of the Rings: Gollum je toho známým důkazem).

I v případě Holy Potatoes se jedná o silně repetativní záležitost, která je příliš dlouhá na to, aby měla šanci udržet si alespoň náznaky zábavnosti. v podstatě se jedná o sortovací hru, kde podle statistik rozdělujete brambory do jednotlivých hrnců, které reprezentují smažené, pečené, vařené či jinak upravené brambory. A musíte projít devět cyklů očistce až do možné ascendance do nebe.

Očistec je to ale spíše pro hráče. Veškeré mechaniky se naučíte asi ve třetím cyklu, a od té doby děláte pořád to samé. Ano, hra má určité prvky zábavnosti typické pro vývojáře z Německa. Hrátky se slovy, narážky na slavné osobnosti a jakýsi humor. Bohužel je tento humor obalen do bramborového těsta nevalné kvality.

Vývojářům se tedy dá doporučit pomyslné "Ševče, drž se svého kopyta", a hráčovi zase, ať se drží spíše jiných her, protože u této se příliš bavit nebude.

Tak, trilogie dohrána a příběh dokončen. Co se dá o třetím díle říci a jak si vede v rámci celého příběhu?

To, co by mělo tahat celou Deponii na svých bedrech, je humor. Šílený, lehce nekorektní humor. A ten se oproti dvojce výrazně zlepšil. Tam, kde se ve druhé částí lehce tlačilo na pilu, se ve třetím díle lehce tahalo za pilku a zoubky zapadly tam, kam měly. Hned první část včetně hotelu mi samovolně vykouzlila úsměv na tváři, a i když se pořád na obrazovkách odehrávají šílenosti, humorný prvek je zde velmi výrazný.
Osobně mě potěšilo, že se tentokrát nebáli autoři být i trochu kontroverzní a nekorektní. Hledáte opici pro flašinetáře? Jasně, že to bude jediná černá postava v příběhu! Chcete nakrmit Boza mateřským mlékem jeho matky? Zkuste to! celkově se humor drží lehce na hraně, a tak to má být.

Když přejdeme plynule k dalším částem, tak autoři naštěstí ubrali na šílených minihrách a přidali více logických hříček. I když... bavíme se pořád o logice v rámci Deponie, takže je potřeba zapnout i jiná centra mozku než ta zaměřená na logiku. A v částí, kdy máte na starosti tři Rufuse, se nejspíše nevyhnete podívání se do návodu, protože přesné pořadí úkonů je mnohdy zcela neintuitivní a kombinace jsou klasicky šílené.

Ne každý pak bude spokojený s tím, jak celá trilogie končí. Mně celková výstavba příběhu přijde jako důstojné rozloučení s Deponií a se všemi postavami. Najdete odkazy na předchozí díly, easter eggy, rozvoj postav a hlavně hlavního protagonisty. A tak i když končí hra tak, jak končí, ne. nebudu to psát ani do spoileru, považuji celek za zdárně ukončený a samotný třetí dál za nejlepší díl série.

Začínat hodnocení prohlášením, že hra není dobrá, není ideální. Nenechává příliš mnoho prostoru pro to, aby se mohl komentář dobře rozrůst. Tím však vystihuje podstatu Dead Age. Hra se také nerozvíjí. A je neuvěřitelně repetativní. Neuvěřitelně repetativní. Neuvěřitelně repetativní. Neuvěřitelně repetativní. Asi chápete, kam tím mířím.

Nosným příběhem je snaha přežít zombie apokalypsu, budovat základnu, nacházet přeživší a rozvíjet s nimi vztah. Rozvíjení vztahu probíhá pomocí dialogu "ano, chci tě" nebo "ne, nechci tě". Základnu budujete tím, že nacházíte náhodně předměty čištěním jednotlivých lokací, jako les, dálnice a město. Nebo les, dálnice a město, akorát že v noci!

Boj se zombie je neustále stejný. Je vlastně jedno, jakou specializaci zvolíte. Chcete šetřit náboje, a tak většinou bojujete na blízko, tuhé souboje řešíte zbraněmi. Zajímavé je, že postava středně vysoké černovlásky dává podobný damage pěstí obrovskému vlkovi, jako s ákáčkem. Balanc...

Zhruba uprostřed hry máte všeho naprostý přebytek. Už se těšíte, že příběhově míříte ke konci. Ale ne, přichází zvrat a vy... děláte zase to samé dokola. Na konci už ale nemáte skoro nic, hlavně kvůli tomu, že odmítáte dělat pořád to samé dokola, jen abyste získali specifický předmět. A jelikož je omezený počet lékárniček, který můžete mít (asi jedná malá lékárnička či jehla zabírá více místa než tři samopaly, 50 kanystrů, inženýrských pomůcek a pět glocků), a obchodník zrovna prodává něco jiného, stejně zkapete, protože abyste se dostali na konec, musíte se zase probojovat skrz náhodné vlny zombie, akorát jsou tentokrát silnější, a vám se prostě nechce to celé opakovat znovu a znovu.

A to je zhruba všechno k rozšířené verzi komentáře "je to repetativní". Kdyby byla hra kratší, či byla možnost jednodušším způsobem získávat klíčové suroviny pro crafting, nebyla by v jádru špatná. Takto se utápí v nutnosti dělat neustále to samé dokola, a to se nikomu moc chtít nebude.

Galadriin meč je prvním DLC do akční rubanice ze světa Středozemí. Co doplněk nabízí?

Více toho samého, jako ve hře. A mnohdy horšího. Soubojový systém je obohacen o pár speciálních schopností související se světlem. Nic světoborného, ale rubat skřety světelnými firebally nakonec byla docela zábava. Opět získáváte na svou stranu skřety, ale tentokrát nepoužíváte prsten, ale... co vlastně?

Kapitáni se na "světlou stranu síly" přidávají v podstatě dobrovolně. A zde je hlavní zádrhel: Postavy se chovají naprosto nesmyslně a rozhovory jsou tak stupidní, že i genetická AI srajda by si vymyslela něco smysluplnějšího. Chování skřetů bylo tak stupidní, že jsem se chvílemi i styděl za to, že doplněk vůbec hraju.

Když jdete sejmout kapitána, pořád nemůžete skipnout jejich debilní kecy. Musíte si vyslechnout, jak moc vás rozdrtí a jak jste jen debilní elf. Po-kaž-dý. V jejich lovu se nezměnilo vůbec nic, jen se přidala odolnost nebo zranitelnost vůči světlu.

DLC je velmi krátké. Dohrál jsem ho na 100% za 4h30, a to jsem se po pár letech znovu seznamoval s kompletním ovládáním. Hlavní linku zvládnete klidně za hodinku rychlého hraní. A to je vše. Vypíchnout se dá snad jen jeden závěrečný souboj, jinak se nejedná o nic zmínitelného.

Za plnou cenu se jedná téměř o krádež za bílého dne. DLC nenabízí v podstatě nic nového a scénář někdo napsal pod vlivem měkkých a těžkých drog za dvě hodinky i s pauzou na čůrání. Pokud koupíte jako celek, a bavilo vás rubání ze základu hry, pak si klidně doplněk pusťte. A berte ho s rezervou.

Postapokalyptické knihy od Dmitryho Glukhovksého, a to hlavně první dvě knihy, mám velmi rád. Především je tomu tak díky neopakovatelné stísněné atmosféře uvnitř metra, vytvořeným vnitřním světem a pak také díky anomáliím, které pocuchají nervy postav i čtenářů. První hra pak kopíruje děj první knihy v podobě FPS střílečky. Povedlo se vývojářům napodobit atmosféru knižní série?

Pokud budeme brát v potaz jenom atmosféru samotnou, pak si hra zaslouží veškerou chválu světa. Jednotlivé stanice žijí vlastním životem, frakce mají své motivy a každý průchod metrem a výstup z metra ven je doprovázen obavou, co za potvoru nás napadne tentokrát. Nábojů je málo, jsou obchodovány za velmi drzé kurzy a nepřátel je mnoho.

Samotný level design je však napováženou. Někdy jsou levely zbytečně frustrující (nesnáším améby), mnohdy se po vás chce stealth přístup, ale ve tmě není vidět vůbec nic ani když si rozsvítíte. Mnohdy se dají využít mezery v designu a ve hře se posunout prostě tak, že zmáčknete sprint, pokusíte se nezhebnout a dostanete se k chekpointu.

Musím také poznamenat, že pokud chcete hrát na steamdecku jako já, bude vás ovládání lehce frustrovat. Některé zbraně se musejí nabít speciálním přístrojem a v ovládání se zpětně nedozvíte jak. Stejně tak baterka se dobíjí podobným způsobem. Přijde mi to zcela zbytečné. Svítit stejně budete a akorát vás to zdrží. Občas nejde vyměnit filtr do dýchacího přístroje a tak se udusíte. A míření je takové.. No, hrajete s joystickem, tak s tím se dá asi v pohodě počítat.

Celkově se vývojářům povedlo přenést astmosféru knih do hry a pokud holdujete post apo jaderným tématům, budete spokojeni. Je však znát na hře zub času a ne všechna designerská rozhodnutí považuji za šťastná. Jako celek ale Metro funguje obstojně.

Opavdu nevím, co jsem od hry očekával, když jsem si ji ve slevě kupoval. Lehce erotickou strategickou hru? Něčím obohacené šachy? Zajímavý příběh? Jestli ano, u všech aspektů jsem se šeredně mýlil.

Ve zkratce se jedná o velmi mizerné šachy bez jakéhokoliv náznaku erotiky s velice lacinými pornografickými výjevy. Když v toporném menu zvolíte story, dostanete jakési rychlé intro do boje pekla a nebe a vydáváte se rovnou k šachovnici. Nebo něco, co tak vypadá. První pohled na pole je příšerné. Graficky vaše figurky nejsou rozeznatelné od jednotlivých pozic, a barevně jsou zaměnitelné za soupeřovy figury. Náhled je samozřejmě 3D, protože jak jinak hůř znázornit šachovou partii?

Postupem času zjistíte, že hraní šachů v tomto 3D zobrazení je mnohem (několikanásobně) náročnější, než úroveň soupeře. Pole je totálně nepřehledné. Naštěstí po trochu štrachání se v menu zjistíte, že se dá pohled přepnout do vcelku přehledného, normálního 2D.

Soupeř hraje neustále stejnou partii otvírákem na E3 a i když postupujete "kampaní", zjistíte, že hraje pořád stejně. Počítač zkouší jakousi variaci na Schuster mat, ovšem bez jakéhokoliv ohledu na vaše tahy. Takže když na vytaženého střelce reagujete KF6, klidně vám obětuje dámu tahem na H5.

Když soupeři vyhodíte figuru, můžete se rozhodnout pro možnost "torture". Když tuto možnost zvolíte, vaše figura bude druhou mučit tím, že ji prostě ojede. Ve skutečnosti je skutečným "torture" to, že se vás na tuto možnost hra neustále ptá, nejde vypnout, a hlavně se pak pokaždý přepne do 3D zobrazení, které se pro jistotu ještě rozbije.

Pokud jste šestileté dítě, které začalo se šachy včera, předně byste hru vůbec neměli hrát, protože není pro děti vhodná, ale je to jedna z mála možností, kdy byste měli mít se hrou problémy po šachové stránce. Nic na světe totiž nepřesvědčí počítač, aby zvolil jinou taktiku, a nepomohou mu ani různá kouzla (do kterých si stejně sám naběhne), ani to, že v poslední partii má tři pěchy navíc, což by soudnému hráčí bohatě stačilo k vítězství.

Aby toho nebylo málo, a to už toho teď málo není, hra je z nějakého důvodu náročná na hardware. Můj steamdeck hučel více než třeba při hogwarts legacy, a to je grafika odpudivá. Vývojáři asi zapli obligátní "torture" herních peroferií, který také nejde vypnout.

Pokud chcete hrát šachy, zvolte doslova jakoukoliv jinou možnost. Pokud chcete erotickou hru, zvolte jakoukoliv verzi simíků. Nejspíše budete více odvaření, než z tohoto díla ruských troufalců.

Na začátek k sobě budu upřímný: kdyby nebylo Herní Výzvy, asi jen těžko bych se dokopal k tomu, abych si zahrál hru z roku 1994. Když jsem však hru z tohoto roku vybíral, adventura, kterou už jsem stejně měl v knihovně, byla jasnou volbou. Pořád ale převládaly obavy, aby hra nebyla příliš zastaralá. Byly obavy oprávněné, nebo jsem pouze dělal z mamuta komármuta?

Ano, nékteré mechaniky a zádrhely jsou poplatné době. Například na začátku nebudete příliš tušit, jak se hra ovládá. Tento problém řeší spousty návodů na internetech. Stejně tak se nedalo očekávat, že by existovala klávesa na zobrazení aktivních míst. A hudba, no... Je poplatná době, ve které hra vznikla, asi nejvýrazněji.

Grafika? Dnešním trendem je dělat pixelartové hry, které vypadají v podstatě identicky. Rozhodně neurazí. Obtížnost hádanek? Nebýt pixelhuntingu, většinou nic, co by se nedalo zvládnout (a s návodem už vůbec ne). A příběh? Ten je na hře to nejlepší a určitě si zaslouží vypíchnout.

Unesený Foster se společně se svým androidím přítelem snaží dostat pryč z města, kde se lidem příliš svobody nedostalo. Po cestě postupně odhaluje tajemství, které za městem stojí, a také pravdu o svém životě a životě jeho rodiny. Příběh je dostatečně napínavý, a zároveň plný humoru a absurdních situací. V tom má Beneath a Steel Sky velkou konkurenční výhodu. Humor nic za těch třicet let neztratil, a funguje dobře jak tehdy, tak dnes, a neubírá se směrem k trapnosti. Prolíná se společně s dramatickými pasážemi a obojího je dostatek.

Pověstný pixelhunting bohužel nepotěší. Někdy z obrázků není úplně zřejmé, co že to vlastně hledáte a na co máte kliknout, a aktivní pole objektu je velmi titěrné (kleštičky na akvarijní vzorky, které nejsou vůbec vidět?!).

Když se však vezme v potaz vše výše zmíněné, jedná se i v dnešní době o lehký nadprůměr. Ztlumte tedy hudbu, zrychlete pohyb postav a vydejte se vzhůru (nebo spíše dolů) nehezkým, průmyslovým městem, směrem k očekávané svobodě!

Studio Wadjet Eye Games zbožňuji. Jejich Unavowed jsem dohrál několikrát a pod nimi znovuvydaný Technobabylon mě okouzlil také, stejně jako starší Gemini Rue. V tvorbě je poznat jejich typický rukopis při vytváření animací, dialogů a také v pojetí luštění hádanek. Proto jsem nezaváhal a při slevách se vydal do vod Blackwell legacy.

Hra je sice velmi krátká a je součástí série, sama o sobě však dokáže zapůsobit také. Tentokrát se vydáváme do světa rodiny Blackwellů a jejich unikátního "prokletí", které se po generace dědí. Začínáte rozsypáváním popela zesnulé tety do řeky a pokusem o návrat domů. Vtom vám ale brání jakýsi floutek, kterého neznáte, a on nejspíše nezná vás. A tak vám nezbývá, než vyhledat pomoc.

Jedna z věcí, co bych tvůrcům vyčetl, je trochu deus ex machina styl děje. Stane se několikrát, že se máte v ději posunout, a tak se prostě stane určitá událost, která vás posune, ale z hlediska konzistence příliš smysl nedává. Já bych tedy neurotické introvertce, která je placená za recenze knih, určitě nedal za úkol jít do terénu a napsat článek o sebevraždě studentky.

Dalším příkladem je právě úvodní scéna, kdy zrovna ten den v městě probíhá stávka a zrovna vchod hlídá floutek, který ani nezná obyvatele. A jakmile od sousedky seženete svědectví, že v bytě bydlíte, stávka skončí a floutek zmizí.

Trochu to narativu děje narušuje, jinak je ale klasicky příběh zajímavý a doplňuje atmosféru, kterou dokáží tvůrci vytvořit s umem sobě vlastním. Subjektivně mi ji kazí hudba, která je oproti dialogům velmi nahlas, nejde ztlumit ani vypnout a ne vždy se hodí. Jinak vytvořili Wadjet Eye další atmosférickou adventuru, se kterou můžete strávit příjemné dvě hodinky.

Ještě před tím, než Supergiant Games vytvořili svou signature hru Háda (neplést s hříčkou na Nokii 3210), zkoušeli si své mechaniky v Bastion. Jejich otisk je na hře znatelný, přesto se však ve spoustě ohledech liší. V hodnocení se porovnávání těchto dvou her tedy nelze vyhnout.

Bastion je na první pohled výrazně pomalejší hrou. Pohyb je někdy pomalý až moc a hra tedy postrádá tempo. Stále však sekáte, mlátíte, střílíte a pálíte vše, co se vám objeví před vybranou zbraní. A nepřátelé jsou dostatečně různorodí. Místo zběsilého dashování můžete k obraně (a při troše šikovnosti i k útoku) používat štít.

Jednotlivé zbraně si můžete na své základně (baště) vylepšovat, pokud ve světě "tam venku" najdete potřebné vybavení. Základna slouží také ke zvolení různých perků a modifikátorů obtížnosti. A je také hlavním nositelem příběhu.

Příběh není nijak extra originální, vytváří ale krásnou atmosféru, na které si Supergiganti zakládají. Hudební podkres ji vhodně doplňuje, a tak je čas strávený šmejděním po světě a hledáním shardů příjemný.

K dispozici jsou různé challenge, klasické new game + a další mody. Pokud chcete poznat i jinou tvorbu od tohoto studia, než je Hades či jeho pokračování, budete se u Bastionu bavit. Počítejte ale s tím, že tempo je pomalejší a je znát, že se jedná o herní prvotinu.

Love Letter je klasická desková hra přenesená k našim monitorům. Na motivy deskovky vznikla spousta adaptací, například ze světa Star Wars, a důvod je jednoduchý. Princip a pravidla hry jsou velmi jednoduché. V tomto případě se snažíte doručit princezně milostný dopis a nenechat se s ním chytit. V praxi dostanete do ruky jednu kartu a snažíte se přežít do konce kola buď jako jediný, nebo jako hráč s nejvyšší hodnotou karty, přičemž princezna je za osm.

Každá karta má svou jedinečnou schopnost a je jich pouhých osm druhů po různých počtech. Na začátku tahu si jednu další kartu doberete a vyberete, kterou ze dvou zahrát. Po dvou odehraných kolech tak už máte pravidla v malíčku a snažíte se protaktizovat k nejvíce bodům. Jak si vede desktopová verze?

V tomto případě se jedná o typ hry, která je naživo výrazně zábavnější, než na pc. Tahy umělé inteligence jsou mnohdy zvláštní a nedávají smysl, jindy se zase zdá, jako by se hráči koukala do karet. Jako soupeř se tedy nejedná o nejbystřejšího protivníka, kterému se ale štěstí lepí na paty. A také se hra díky jednoduchým pravidlům rychle ohraje.

Graficky je hra hezky stylizovaná, živé hráče však nenahradí. Pokud si hru vyzkoušíte a přijde vám mechanikama zajímavá, doporučuji si za pár šupů nakoupit fyzickou verzi a vyzkoušet si ji s kamarády. Zaručeně vás bude bavit ještě více.

Ke konci roku jsem se díky Herní výzvě dostal k poslednímu dílu série, kde jsem jako mladý puberťák nechal na můj vkus až příliš mnoho času. První simíci přišli jako zjevení, druhý díl měl návykovou hratelnost a třetí díl vylepšil pár drobností a nabídnul trochu jinou hratelnost. Co nabízí čtvrtý díl?


V základu možnost zahrát si hru zdarma. To zní fajn. Ještě jsem ale ve hře neudělal vůbec nic, a už jsem se musel registrovat na stránkách EA a hra mi nabídla dvě rozšíření. Vždyť ještě nevím, jak se hra bude hrát, není trochu brzo na to snažit se mi prodat rozšíření?


Samozřejmě že není. Smyslem her dle EA není hraní, ale zisk. Pro nyní odolávám volání po mé peněžence a rovnou si jdu založit vlastní rodinku. Chci si jen rychle vytvořit postavy a jít hrát, ale nestačím zírat. Těch možností je prostě hodně! Pro někoho jistě fajn. Některé možnosti však okomentovat musím. Hra má označení PEGI 12, je tedy určená i pro puberťáky. Má jít o simulátor života (a stavění, tedy původně). Opravdu chceme hned na úvod cpát dětem do halvy, že můžeme mít mužské pohlaví, a přitom kojit a rodit děti? Není to skoro až urážlivé a nebezpečné? Je samozřejmě možnost tohoto nevyužít. To ale není argument pro to, že by podobný nesmysl měl být v pořádku. Pro dvanáctileté...


Samotný tutoriál vám neřekne vůbec nic. Odpověděl jsem v dotazníku na pět stupidních otázek, na základě kterých mi vyšla aspirace komik. To je zhruba na úplně druhém spektru toho, jak bych si simíka představoval. To však bez cheatu nejde změnit. Strávím tedy další hodinu nad tvorbou nové postavy, tentokrát raději bez pomoci.


Po zdlouhavě tvorbě, kde si mohu zvolit kombinace oblečení asi pro deset různých příležtiostí, se konečně můžu dostat ke hraní. Domácnost je poměrně nukleární: Matka, taťka a dítě. Rodiče jsou... spolubydlící? Jo aha, to se musí nastavit taky při tvorbě domácnosti. Tak to upravím... počkej, neupravím? Bez cheatu nejde nastavit vztah v rodině. Tentokrát již nevydržím a prostě to nastavím přes testerský cheat. Nemám nervy na další zdlouhavé tvoření, chci hlavně sakra hrát hru!


Lehce zoufalý se pouštím do hraní. První hodinka dvě se dá popsat jako chození v bezzásahové zóně na Šumavě. Tolik otravných brouků jsem ve hře neviděl už roky. Matka nechá ležet dítě na zemi, a protože dítě řve, jde spát do vedlejší místnosti. Třikrát kliknu na dítě a chci ho nakrmit. Třikrát se akce zruší. Hra mi neřekne proč, prostě se s tím smiř, jdu spát a čus. Jindy matka kojí dítě, a to se nějak "zasekne" do matky. Kamkoliv jde matka, jde i dítě. Takže dítě se koupe s matkou, hlavičku ponořenou a nic se neděje. Zní to jako maličkost, ale s dítětem není možní nijak interagovat. A tak je hladové, pochcané a unavené a matka si v klidu chilluje. Restart hry nutný.


Jindy jdu s mužským simíkem do knihovny (je to knihomol), a když se vrátím, tak dítě leží o tři (!!!) bloky mimo barák, a máma si zalejvá kytky. Pošlu ji pro dítě, a ona si to cestou rozmyslí. Když tam dojde, a chci dítě uložit do postýlky, tak ho zvedne, převlékne, a... pak ho položí zpátky na zem a jde domů. Nic na světe ji nepřesvědčí o tom, aby ho donesla do postýlky. Tak se notně rozladěné batole přímo doplazí domů, těžce vyjde schody... a je naplněné rodičovskou láskou?


Hra vyšla v roce 2014. O 11 let později vypadá, jako by byla v předběžném přístupu neznámého indie studia. Některé bugy jsou otravné, jiné nutí hráče restartovat hru, logika je úplně mimo (spoustu dalších příkladů jsem vynechal). Kvalita hry odpovídá ceně "zadarmo". Jenže tvůrci z tebe na každém kroku chtějí vytáhnout prachy. Tohle se odemkne za peníze, tohle by bylo fajn, kdyby si vlastnil rozšíření... A na chybách pracovat nebudeme. To překousneš. Za to jsi neplatil :)


V základu by mohlo jít o fajn hru. Možností je dostatek i bez rozšíření, kariéra je občas sice dosti náhodná, ale hráč ví, kam směřuje. Stavění je funkční, interakce se světem jakž takž taky. Ale při hraní jsem cítil většinu času frustraci. Není za mě omluvitelné, aby v takto zavedené a známé sérii byly 11 let chyby, které se neobjevovaly snad ani v původních simících. To ukazuje pouze nezájem vývojářů a pouhou snahu vydělat na dojné krávě, než zdechlá dojde ke konci života, a vymění se za novou.

Hledáte krátkou jednohubku, u které moc nemusíte přemýšlet a nezabere vám kvanta času? Možná jste hledali luxusní resort Skyhill s postapokalyptickým tématem a snahou sejít sto pater a hlavně přežít.

Hra má pouze dva jednoduché survival ukazetele: hlad a zdraví. Když chcete jít o patro níž, do vedlejší místnosti nebo například opravit výtah, bude vás to stát bod hladu. Pokud hladovíte, každý další krok vás bude stát krok zdraví. Zdraví samozřejmě také využíváte při boji. Klesne zdraví pod nulu? Umřete a můžete sestupovat znovu.

Po cesté k východu si můžete vylepšovat svůj V.I.P salónek, který budete potřebovat na výrobu lepších zbraní, kvalitnějšího jídla či zdravotnických pomůcek. Vylepšit si můžete také postel, ve které můžete směnit body hladu za body zdraví. Vylepšení postele vám umožňuje lépe spát, tedy nemít například noční můry. Posledním vylepšením jsou dveře od pokoje, které zabraňují náhodným negativním eventům během spaní, třeba že vám někdo ukradne rybu, kterou jste si šetřili na později.

Při každém novém začátku krom prvního můžete zvolit jeden aktivní a jeden pasivní perk. I když se nejedná o nic světoborného, autoři si s kreativitou v rámci možností vyhráli. Například retro mód mě velmi pobavil a perk bulimika je jednak dobrý nápad, a druhak vám doopravdy pomůže. Za určitou cenu...

Dobrat se pak můžete jednoho ze dvou konců. A pak zkusit štěstí znova, a znova... Dokud vás hra bude bavit. Nebude to nejspíše zrovna dlouhá doba, ale dlouhou dobu samotnou zabít dokážete. Za tu cenu stojí za to hru vyzkoušet.

Digitálni edice Talismanu je převedením kompletní čtvré edice legendární deskovky, která utvářela směr ve svém hrdinském žánru ostatním autorům. Jak se převedení povedlo?

Zakoupit můžete kompletní edici se všemi vydanými rozšířeními. K dispozici tedy dostanete přes sto postav a spoustu modifikací. Vyhrát hru za každou postavu by zabralo tedy významnou porci vašeho času. Hlavní výhodou digitální edice však je, že nemusíte hlídat veškerá pravidla a ukazatele. Hra dělá vše za vás. Když však chcete zahrát kouzlo, dostanete poměrně malé okno, kdy musíte zareagovat, pokud hru nepauznete. Ve hře více hráčů tak můžete úplně minout možnost zareagovat.

Umělá inteligence je spíše slabšího rázu. Dělá chyby, nelogické tahy a mnohdy se dá vyhrát jen tím, že se budete snažit nic nedělat. Při hře více živých hráčů je to ale již jiná zábava. Během covidu se jednalo o jednu z kratochvíl, která pomohla přežít těžké časy pod zámkem a být v kontaktu s přáteli. A výhoda je, že stačí, když hru vlatní pouze jeden hráč, a to ne vždy je u podobných her pravidlem!

Pokud uvažujete o koupi, určitě zvolte kompletní edici. Za málo peněz dostanete spoustu muziky a vyhrajete si s přáteli, i sami. I při slabší AI se jedná o obstojnou zábavu, která své deskovkové předloze ostudu nedělá.

Kočky jsou velmi inteligentní zvířata. Vy máte možnost se do jedné takové převtělit a prozkoumat svět plný podivných robotů a odpadků.

Na začátku všeho byl jeden nepovedený skok. Zrzavá kočička následuje své kočičí kamarády, ale špatně odhadne vzdálenost a pevnost nejbližší roury a po dramatické snaze skok ustát padá dolů až do podivné kanalizace. Zde se zrzounek vydává na dlouhou cestu podivným světem, který není už tak bezpečný, jako mezi kamarády.

Kočky si však kamarády dokáží snadno získat (kdo by odolal jejich kukadlům?), a tak získá pomoc létajícího robota a objeví celý svět, který se vizuálně skládá snad jen z odpadků a jiných podivno-robotů. Co kočku čeká na konci cesty? Jaká dobrodružství zažije? A jak příběh skončí? Na to vše můžete dostat odpověď. Musíte na to ale jít po "kočičovsku".

To, že se budete hrát za kočku, je vidět na aktivitách, které můžete v její kůžu provádět. Můžete shazovat věci, plést se ostatním pod nohy, spát, škrábat vše, na co přijdete, vlézt do jinak nepřístupných lokalit, samozřejmě mňoukat a hlavně všude možně skákat. Skákání zabere většinu cestu, a hlavní postava je opravdu velmi mrštná.

Pro milovníky koček je hra jasnou volbou. Není nikterak dlouhá ani náročná, a roztomilost je zaručena. Místy jsou však činnosti lehce repetativní a mnoho činností hra nenabízí. To, co nabízí, však dělá velmi dobře. Výhodou je, že hru můžete hrát se svými dětmi (animace úmrtí koček lze vypnout) a dá se u hry vypnout. Stačí nečekat zázraky a dobře se pobavíte. Pokud však nemáte radši psovité voříšky. V tom případě vám nejspíše začlo mňoukat na maják.

"Ná nananá jami jamííí, ná nananá..."
To je ale krásné prostředí. Zvířátka si prozpěvují, vše se zelená. To bude procházka růžovou zahradou.
Měl jsem pravdu napůl. Zahradou jsem se procházel, ale od růžové měla několik odstínů daleko.
Cesta malého hmyzáka patří mezi sérii her, která je ideální pro masochisty či pro hráče s vysokou mírou trpělivosti. Inu, za masochistu se nepovažuji a trpělivost jsem u jednoho bosse ztratil a hru na 4 roky "odložil".

Co se nestalo, vyšlo pokračování a listování v mém oblíbeném časáku mě dovedlo až k myšlence, že přeci nejsem takovej srab, abych hru nedohrál. Jsem přeci odkojen na soulsovkách a tohle není tak moc jiné. A navíc jsem hru už hrál, tak se to stejně jako jízda na kole nezapomíná.

Z pomyslného kola jsem spadnul po pár minutách, Komu sakra přišlo zábavný vytvořit něco jako Crystal Peak? Proč? A proč jsem se rozhodl se ke hře vrátit?

Po pár hodinách jsem zjistil, že se mohu léčit. Stačí sundat tenhle charm. Že bych přecijen něco zapomněl? A heleďme se, ono se to najednou dá hrát. Tak to zkusme. A už jsem se nenechal odlákat.

Ano, stále jsou místa, kde to bolí. Hodně. Na každou taktiku ale existuje protitaktika. A není důvod bát se trochu podvádět. Obcházet mechaniky. Trochu vysvětit účel prostředky. A tak jsme tady, na konci hry. Hollow Knight již několikrát padl a zbývá poslední třešnička na osvíceném dortu. Radiance. Bude to chtít trochu trpělivosti a ještě více umu. A příště se třeba uvidíme s jehlou v ruce u dalšího dílu.

Když se řekne žánr "cyberpunk", většina si vybaví hru v názvu přímo na žánr odkazující s číslovkou 2077. Oproti tomu počin studia Wadjet Eyt působí velmi skromně a nenápadně. O co více skromně působí, o to více dělá čest cyberpunku a adventurám obecně.

Ocitáte se ve spíše dystopické budoucnosti ovládané technologií Trance, ve světe, kde je již normální plodit děti umělou cestou. Mladá generace není schopna navázat vztahy jinak, než online, a podsvětí ovládá většinu složek života. Lidé peníze nemají, ale ani je nechtějí a nepotřebují, stačí jim trance.

V této době se ocitáte v kůži hlavních protagonistů: Vyšetřovatele-vědce Regise (se zaklínačem nesouvisejícím), Trance-závislačky Mandaly, a přeoperované policistky Lao. Jako vyšetřoval se snažíte vyřešit útoky MIndjackerů, když tu se ozve tajemný kontakt tvrdící, že má zmražená embrya vás a vaší mrtvé ženy. Jak se zachováte? Co pro svůj odkaz uděláte?

Inu, adventura není RPG, takže zase tak velkou volnost nemáte. Pořád musíte řešit hádanky a postup je lineární. I tak máte možnost k některým hádankám přistoupit více způsoby a rozhodnout se, komu nakonec uvěříte. A tak pokud máte rádi tvorbu studia Wadjet Eye, a k tomu ještě téma cyberpunku, neváhejte a vyzkoušejte Babylonské techno.

Musím se přiznat, že z komiksových hrdinů je mi Batman nejblížší. Nemá potřebu se předvádět, má silnou motivaci pomáhat, je morálně nezlomný, a ke své inteligenci na úrovni génia je také nechutně bohatý. Z tohoto hlediska jsem ponechal Arkhamskou sérii trestuhodně dlouho bez povšimnutí.

Když se nabídla možnost celou sérii společně s dalšími hry koupit za nesmyslně nízkou cenu, neváhal jsem. A i když je hra už staršího data, bez zbytečných prodlev jsem se rovnou pustil do prvního dílu.

Grafika u mě nikdy nebyla na prvním místě, a i když byste museli být slepí, abyste nepoznali, že se nejedná o hru z tohoto roku, považuji vizuál za velmi poutavý. Jednotlivé lokace, po kterých se budete v kůži netopýřího filantropa pohybovat, mají svou temnou atmosféru, kterou nic nenarušuje. Postavy jsou vyobrazeny dle předlohy a dialogy zhruba odpovídají originálu.

Základem hratelnosti jsou souboje a různé Batmaní vymoženosti. Doporučeným postupem je tichý přepad, ne vždy je to však možno či dovoleno. Samotný soubojový systém je pak... Již trochu zastaralý. Kamera není vždy přesná, ne vždy víte, co se stane, i přesto souboje fungují a určitě nejsou rušivým elementem. Přepínání do detektivního módu pomůže při řešení případu, a také při hledání Riddlerových hádanek, pro jejichž 100% sběr potřebujete všechny Batmanovy dovednosti, a notnou dávku trpělivosti.

V průběhu hry se potkáte s velkým množstvím postav z komiksů, i když s většinou jen ve formě charakterové karty. Jako hlavní záporácké duo slouží známý tandem Joker - Harley Quinn, kteří mají po ruce slušnou dávku jiných, také známých postav.

Až doručíte zločince zpět do jejich cel, můžete se ponořit do různých výzev, dosbírat hádanky, nebo rozehrát celou hru znova. Po vyzkoušení pár výzev jsem se osobně vzdal možnosti získat veškeré achievementy, ale pro vás, kteří máte spoustu času a trpělivosti: Hej, běžte do toho, trofeje na vás čekají v temném Arkhamu!

Pokud jste vláčkoví fanatici typu Sheldon Cooper, a k tomu ještě máte rádi období války Jihu proti Severu, nemůže vás minout vláčková hra od Daedelic Entertainment. Německé studio je sice známé spíše pro trochu ulítlé adventury, tentokrát však zkusili něco více akčnějšího. A ja nasnadě říct, že měli zůstat spíše u těch adventur.

Samotná myšlenka založená na honbě za nadpoloviční většinou akcií firmy zesnulého otce proti zlému magnátovi zasazená do americké občanské války je skvělá. Můžete potkat Abrahama Lincolna, Klux-klux-klan a jiné historické postavy z dané doby. Musíte se starat o svůj vlak a posádku, která ho chrání. Můžete si najmout ochránce a převážet zboží a pasažéry. A taky se bohužel nevyhnete střety s bandity nebo se znepřátelenou stranou. A v tento moment veškerá zábava končí.

Souboje jsou zpracované přímo tragicky. Musíte zvládat ládovat do kotle, aby vlak jel, střílet vetřelce, hasit požár... A k tomu ani nevíte, jak to dělat. Nic nejde pauznout, vše se děje najednou a postavy si stejně dělají co chtějí. Kliknout na vaši postavu, poté kliknout na nepřátelskou postavu, která se hýbe a je naprosto miniaturní a doufat, že se něco stane. Obvykle se stane jen to, že musíte reloadovat. A buď zaplatit, nebo to objet jinudy.

Chápu, že to do zasazení hry patří, pořád se ale jedná o hru, a ta by měla bát zábavná. Co na tom, že samotné obchodování a ekonomická stránka hry jsou vcelku zábavné, když je zde přitomen prvek, který hru naprosto zničí. Škoda. Příště prosím raději nějakou adventuru na podobné téma.

Mulder by se radoval, zatímco Scully by tomu stále nevěřila. Je to ale opravdu tak, mimozemšťané napadli Zemi a tak jednotlivým státům nezbývá nic jiného, než se spojit a proti útočníkům bojovat. O co jim doopravdy jde? I to se možná dozvíme, na to teď ale není čas. Nejprve se musí naverbovat maso na mlýnek, inženýři vezmou svá kladiva a sestrojí vybavení, které nám vyzkoumali chytří vědátoři.

Vaše role? Vybrat z vojácké verbeže maximálně šest mužů (či žen) a plnit různorodé mise. Ochránit obyvatelstvo před útoky, zachránit VIP, napadnout lodě, či vyzkoumat místa zájmů mimozemšťanů. A také občas spoléhat na štěstí. Souboje jsou totiž řešeny v takticko operačním okně a zásah není vždy jistý, i když je číselně kvantifikovatelný. Naopak, může se i stát, že minete obrovský monstrum ze dvou metrů. Brokovnicí...

Ale i s tím musí zkušený velitel počítat a být připraven. Nebo v nejhorším situaci znovu načíst... ehm. Zkrátka a dobře se postupně probíjíte až k závěrečnému souboji s mimozemskou cháskou a vítězeství vás nemine. Nebo ano?

Toužíte po tom stát se kurýrem? A myslíte si, že byste zvládali balíky doručovat rychleji, než Česká pošta? V Death Stranding dostanete příležitost si to vyzkoušet. A navíc, pokud se vám někdo znelíbí, můžete po něm házet svými exkrementy, výtažky z moči a nebo si pustit žilou.

I takto by se daly popsat aktivity, které v simulaci dodávkových služeb budete provádět nejčastěji. Přesto, že hlavní náplní hry doopravdy je doručování balíků a optimilizace nákladu, nebylo by fér zaškatulkovat hru jako walking či delivery simulátor. Death stranding je totiž mnohem víc. Je ale pochopitelné, že nesedne každému.

Stejně, jako vám občas pustí lékaři ve hře žilou krev, pustili tvůrci uzdu své fantazii. Neomezovali se mainstreamem, zvyklostmi tvoření AAA her či jakoukoliv jinou bariérou, které by jim svazovala ruce. Už z trailerů bylo zřejmé, že hraní bude "trochu" jiné, než se od velkých společností očekává. A je jasné, že pokud by hra doopravdy nebyla dobrá, u doručování zásilek byste vydrželi maximálně pět hodin, ne jejich několikanásobky. A seč je dodávání zásilek zpracováno opravdu bravurně, pro mě Death Stranding je o něčem úplně jiném.

Jde o přesah do vyššího umění, který se povede jen opravdu málokteré hře. Už jen samotný název ja krásnou slovní hříčkou, jejíž význam vám bude mnohokrát naznačen. A právě scénář a obecně texty jsou na nejvyšší možné úrovni. I když vezmu v potaz vysokou úroveň textů například v Zaklínači nebo Disco elysium, Death Stranding má asi nejlépe zpracované texty ve hře, se kterými jsem se setkal. Každý email a rozhovor má svůj význam a místo. Vše přispívá nejen atmosféře, ale také významnosti hry. Záběry do filozofie, fyziky, genetiky, nihilismu, současných problémů, geologie, historie, ekologie, fóbií, náboženství... Nutí hráče nejen pasivně přijímat příběh na vysoké úrovni, ale také se zamyslet nad stavem současného světa a svého života.

Ne vše je však dokonalé a bezchybné. Dokud hra zůstává u své hlavní náplně, je vše v naprostém pořádku. Dokáže si vystřelit jak ze sebe, tak z ostatních žánrů. Například boss fight s Higgsem ála Mortal Kombat je toho krásným příkladem. Když však dojde na střílení fyzické, tedy pomocí zbraně, dostaví se frustrace. Části, které strávíte na bojišti, nejsou zpracovány vůbec dobře. Sam občas vůbec nestřílí, neumí se krýt, zaměřovač míří úplně jinam, než střílí zbraň... Zkrátka se tvůrci měli držet toho, co jim jde na jedničku a střílení nechat na jiných. Kdybych měl touhu zahrát si střílečku, sáhnu třeba po Call of Duty a ne po hře, která se prezentuje úplně jiným žánrem. A ti, co si stěžují na to, že hra není akční, by měli následovat tohoto příkladu.

Kdybych měl hru shrnout, troufnul bych si ji nazvat více než hrou. Nazval bych ji uměním. Dokáže zcela nahradit upadající kvalitu filmů (hlavně po scénáristické stránce), má přesah do filozofie a pokud by se širokému publiku, které hraní her stále považuje za pokleslou zábavu, mělo ukázat, že hry mohou být mnohem více, než bezduché střílení emzáků, doporučil bych jim právě Death Stranding.

Třetí díl nejlegendárnější Hack&Slash série, která dala celému žánru jméno, je hráčskou obcí považován za nejslabší díl série. Je mu mimojiné vyčítána málo temná grafika připomínající sérii Torchlight a nízká základní obtížnost.

Nepatřím mezi hardcore diablo hráče, který by měl odehráno všechny sézony všech dílů a každou hru porazil za každou postavu na nejbrutálnější úroveň. Ani nepatřím mezi hráče, kteří donekonečna chodí jeden a ten samý dungeon, kde doufají, že jim padne jedna konkrétní část výzbroje. Proč?

Když si vybírám hru, kterou v danou chvíli zapnu, po Diablu sahám, když si chci odpočinout. Po únavném dni v práci je velmi relaxující jen tak si mačkat tlačítka, zabíjet vše kolem a koukat na graficky velmi pěkně zpracované efekty jednotlivých schopností hrdinů. U diabla se mi opravdu nechce příliš přemýšlet a kalkulovat, při jakém setu dávám o procento vyšší poškození a co na jakého bosse použít. To stejně časem přijde tak nějak přirozeně s objevováním všech mechanik, které hra nabízí.

Ze stejného důvodu taktéž neřeším, jestli náhodou není grafika příliš světlá a nemá tu správnou diablo atmosféru. To, co se děje na obrazovce, je pro mě osobně poutavé, vypadá to zkrátka hezky. A opravdu si nemyslím, že hra vypadá jako Torchlight. Ten je opravdu stylizován do více dětské podoby a do té má třetí diablo daleko.

Hru jsem zatím dohrál za tři postavy (Witch doctor, demon hunter a crusader) a jistě se k ní rád vrátím. Ne kvůli tomu, abych dropnul támhletu legendárku k támhlesté postavě. Zahraju si jí proto, že se u ní skvěle člověk oprostí od okolního světa a nabije baterky.

Původní living card game deskovka ze světa Pána prstenů je opravdovým hardcore zážitkem. Pokud hrajete tak, jak postupně expanze vycházely, rozhodně se zapotíte, abyste hru porazili. Digitální verze vám tento zážitek dokáže zprostředkovat velmi dobře. Hru si však můžete zjednodušit.

Za nasbírané body si můžete nakoupit hrdiny a ostatní karty, na které byste dosáhli ve hře až později. Po této možnosti sáhnete rádi, protože místy je hra až krutě tvrdá.

S partou tří hrdinů, kolem kterých si postavíte balíček 30 karet, se vydáte na dobrodružství kopírující události z knih od mistra Tolkiena. Obvykle vás čeká set tří až čtyř dobrodružství, kde Vaše družina postupuje v takovém stavu, v jakém jste ji zanechali v předchozí lokaci. Pokud tedy s odřenýma ušima prolezete první, zkušební lokací, pravděpodobně světlo na konci tunelu neuvidíte. Pokud chcete partu změnit, musíte začít celé dobrodružství od začátku.

Základem je tedy správný deckbuilding a mnohdy také znalost toho, co vás v daném dobrodružství čeká. Pokud vás totiž potkéte řadu orků, kterou se musíte probít, Frodo vám příliš nepomůže. Naopak trpajzlíci nevynikají v řešení záludných úloh, které se cestou objeví.

Jste-li milovníkem pána prstenů, máte rádi strategické deck-buildingové hry a ideálně máte parťáka, se kterým byste se v coopu chtěli ponořit do věrohodné adaptace na známé téma, hra je určena přímo pro vás. Věřím však, že hra zaujme i ty, kteří nepoznají každý kout Mordoru a chtějí si jen užít náročnou karetní výzvu.

Výlet do Gemini Rue je pravou old school záležitostí. Uvítá vás grafika, za kterou by se nestyděly ani hry pro windows 95, a mechaniky, které byly moderní zhruba ve stejném roce. Jenže autoři hry nezapomínají na věc, která je u adventur nejdůležitější, a tou je příběh.

Na poutavé příběhy jsou borci z Wadjet Eye vskutku experti, i když se v tomto případě jedná spíše o dílo jednoho člověka. Atmosféra temné sci-fi noir detektivky vás poutá k obrazovce a provází vás od začátku do konce. Ani samotná hra příliš neslevuje z tempa a čas u ní příjemně plyne.

K dokonalosti však pár detailů chybí. Ač to není obvyklé, 2D adventura v tomto provedení obsahuje střílecí pasáže. Ano, v určitých pasážích se musíte chopit zbraně a nepřátele pokosit. Žádné vyjednávání, žádné volby. Prostě pif paf a jde se dál. Nemyslím si, že zrovna tento prvek by hře přidával na zajímavosti. Z hlediska příběhu to smysl dává, z hlediska designu hry už méně.

Nepříjemný je také občasný pixel hunting, který je podpořený i tím, že aktivní předměty nelze zobrazit. V tom samotném problém nevidím, ale v kombinaci z rozpixelovanou obrazovkou jsem dostkrát narazil na problém, u kterého jsem věděl. jak ho chci řešit, ale nenašel jsem daný pixel. Body se také ne vždy nacházejí v aktivním poli obrazovky a musíte ho hledat na krajích, kde by z mého hlediska být neměl.

Shrnuto podtrženo, máte-li chuť na adventurní retro se skvělým příběhem, klidně se do Gemini Rue pusťte. Jen počítejte s tím, že tato jednohubka občas ztvrdne a pokud si nedáte pozor, může vám uvíznout párátko v krku.

"Stanley was so bad in following orders, it is miracle he wasn't fired years ago."

Ááá, Stanley parable, legenda mezi indie hrami. A hra, která si dělá legraci ze všeho a všech v herním průmyslu. A hlavně ze sebe. Nyní v ultra deluxe edici!

Jo, o tomhle netradičním zážitku by se dali psát hodiny a hodiny, ale nic nenahradí to, když o hře nebudete vědět vůbec nic a prostě ji zapnete. Fakt, běžte do toho. Udělejte si pohodlí, příjemnou atmosféru a hrajte s otevřenou myslí.

Autoři na minimalistickém podkladu dodávají hráčům unikátní zážitek, a je až k neuvěření, kolik toho hra může nabídnout. Ano, pokud jí chcete dohrát od začátku do konce a nikdy se k ní nevrátit, máte hotovo za cca 15 minut. V tom případě si ale v hodnocení posuňte jednu desetinou čárku. Hru chcete dohrát desetkrát. Dvacetkrát. Klidně i stokrát, a stejně dostanete pokaždé jiný zážitek.

Můžete totiž kombinovat postup původní hrou s nově dodaným obsahem. K dispozici dostanete také unikátního... ehm, společníka, který -. Ale ne, co bych vám říkal, prostě si běžte za Stanleyho zahrát! Protože the end is never the end is never the end is never...

Dnes jsou již Lariani legendou a tvůrci jedné z nejlepších her historie. Je však pravdou, že nespadli jen tak z čistého vývojářského nebe a mají za sebou velmi bohatou historii a příběh. Divinity: Original Sin je jeho nedílnou součástí.

Pokud bychom tvůrce chtěli nazvat mistry ve vytváření RPG, hra předvádí spoustu argumentů, proč by toto tvrzení mělo být pravdivé. Ze hry je vidět, že byla vytvářena lidmi, kteří RPG zbožňují a rádi podobné hry hrají. Dostanete na starosti vývoj postav, spoustu rozličných dovedností, kouzel, charakterových vlastností, zlodějských dovedností... A nemalou svobodu jak problémy řešit. Příběh je sice nalinkovaný od začátku do konce, jak se ale ke konci dopracujete a s kým je pouze na vás.

Neměl jsem sice možnost hrát hru ve dvou, byla tak však zamýšlena. A tak dostanete v rámci příběhu i možnost interakce mezi dvěmi hlavními postavami, které jsou pověřeni zdánlivě triviálním případem vraždy kancléře. Případ řeší z pozice source huntera, jakési guildy na potírání moci. Postavy spolu mohou souhlasit, mohou se přít a rozcházet v názorech. Případné spory se pak řeší dle modelu kámen nůžky papír. Doslova.

Ze začátku mě tento systém bavil. Můžete si totiž vylepšovat jeden ze tří druhů argumentů a trochu si pomoct při střihání. Postupem času mi ale systém přišel vcelku otravný a náhodný. Své místo ale jistě má. Když však máte sílu přesvědčování 5 a soupeř 2, očekávali byste, že budete vyhrávat 2,5x častěji. Inu, nebylo tomu tak.

To, že tvůrci mají kladný vztah k RPG hrám poznáte tím, že se vás snaží pobavit. Ano, hra je vtipná a já u ná několikrát chytil záchvat smíchu. Musíte však hře věnovat pozornost a dát jí prostor. Na vtipy totož můžete narazit na nečekaných místech. Pro mě nejlepší moment byl při procházení se na hřbitově. Náhrobky mají popisek, kdo v přilehlém hrobě leží. A zde se autoři vyřádili. Hlášku "Here lies Roco. That's the last hole he fits in" jsem opravdu nečekal. Kdo ví, pochopí. Ehm... Jdeme dál.

Je potřeba počítat s tím, že hra je dlouhá. Obsahuje tři rozsáhlé akty a ke konci mi přišlo, že už trochu ztrácíme na tempu. Vedlejší questy jsou však solidní a stejně tak úkoly pro vaše parťáky jsou zajímavé. Hře trochu ubírá na kvalitě množství bugů, které jsou stále přítomny. Stalo se mi asi desetkrát, že hře z nějakého důvodu vypadly zvuky a pomohl jen restart. Stejně tak na určitých místech se hra tak sekala, že prakticky nešla hrát. I přesto nebudete litovat, pokud se ponoříte do světa Originálního hříchu a vydáte se bojovat s místním zlem.

Subnautica patří mezi skupinu stále populárnějších survival her. Intro vás krátce uvede do situace, která není dobrá. Vaše loď ztroskotá uprostřed oceánu a vy se zachráníte v modulu k tomu určeném. Po ruce máte pouze fabrikátor, rozbitou vysílačku a jakýsi skener spojený s analyzátorem, ve kterém najdete spoustu užitečných informací. Vaším cílem je jednak přežít, ale také zjistit co nejvíce informací o tom, co se v oblasti stalo a proč jste ztroskotali.

Hned první skok do vody je velmi sugestivní. Kolem vás je rozmanitá fauna a flóra. Některá se vás snaží sežrat, jinou chcete sežrat vy. Máte totiž hlad a žízeň a to jsou problémy, které musí řešit každý člověk, ne jen ztroskotanci. Když vyřešíte hlad, musíte si začít obstarávat základní materiály, abyste přežili. Například radiace jdoucí z lodi není úplně příjemná záležitost, stejně tak vyšší tlak vody v hloubkách vám úplně dobře nedělá.

Příběhem vás provází zanechané rádiové komunikace doplněné přes různé deníky. Postupně si rozšiřujete rádius působnosti, stavíte si lepší oblek, a když jste šikovní, i hlavní pomůcku oblíbeného kapitána Nema, tedy ponorku. To vám pomáhá dostávat se dál a dál, hloubš a hloubš. A postupně objevujete tajemství této hry.

Na to, že žánru survival her opravdu nehodluji, subnautica mě od začátku pohlitla. Objevování světa má skvělou atmosféru, stejně jako příběh, podmořský svět je vskutku krásný a jako hráč jsem pocítil touhu posouvat se dál. Nadšení mi vydželo nějakých 40 hodin, pak mě postupně opouštělo. I tak času stráveného v neoprénu nelituji, i proto, že sám odvahu vydat se do modmořského světa v reálu nemám.

Darkness within se dá popsat jako detektivní 3D adventura s prvky hororu. Její hlavní inspirací je pan Lovecraft, mistr atmosféry a tajemna, ale ne tak úplně dobrý spisovatel (jeho spisy jsem četl). Na jeho osobu je mířeno i pár easter eggů a také jméno hlavní postavy. A dá se říci, že hra se jeho spisy inspirovala tím lepším zpsůobem. Vzala si z nich atmosféru, a doplňila ji zajímavým scénářem a dějem.

Jako detektiv máte vyšetřit vraždu Clarka Fielda, a vydáváte se po stopách soukromého detektiva Loatha Noldera, který se stává hlavním podezřelým. Postupem odhalujete spletité vztahy jednotlivých postav, jejich motivy a činy. A hlavně objevujete jistý kult s původem v afrických a oceánských zemích.

Je celkem pravděpodobné, že na první pokus bez návodu neobjevíte všechna tajemství, která hra nabízí, a že se delším zákysům nevyhnete. Hra není příliš přátelská co se týče vysvětlování jednotlivých mechanik, i když musím uznat, že myšlenka spojování jednotlivých ideí detektiva v logické celky se mi velmi zamlouval. Také atmosféra a hororovost je přítomna hlavně na začátku, a ke konci trochu opadá. Hra na vás nicméne netlačí, a tak si můžete vše v klidu promyslet. QTE se zde nevyskytují (možná až na jednu výjimku, kdy se máte schovat před přicházejícími členy kultu).

Pokud tedy hledáte adventuru, u které můžete zapojit šedou kůru mozkovou, a která dbá spíše na atmosféru než na pohodový průchod, můžete se vydat po stopách Loatha Noldera, a třeba se na konci dozvíte, jak jste si vedli.