Touha zahrát si Nier ve mně vzplanula už poměrně dávno, a to vcelku netradičním způsobem: Přes soundtrack. Při náhodném přehrávání na youtube na mě vyskočila skladba Nier: Shadowlord. A zcela mě ucvhátila. Hned jsem si o hře začal zjišťovat více. A ejhle. Na počítač nebyla. V té době jsem nedisponoval konzolí. A když jsem ps3 konečně měl, hra byla v podstatě nesehnatelná.

Nedávno jsem na hru opět narazil, a ke svému uspokojení zjistil, že na ps4 existuje remaster. Vše je v podstatě zachováno jako v originále, jen postava otce byla nahrazena postavou bratra. Tak jsem se do hry pustil. A dle hodnocení je zcela zřejmé, že jsem byl spokojen.

Hráč musí zprvu počítat s tím, že příběh je neobvyklý. Ne každému to sedne, stejně jako japonská extravagantnost co se týče stylu. A prvotní rozjezd ve vesnici není také dvakrát zábavný. Zde jsem si i chvíli říkal, jestli jsem se na hru netěšil až příliš a proto nejsem zklamán. Naštěstí jsem ale vydržel a mohl jsem ocenit originalitu, která se pomalu z herního průmyslu vytrácí.

Samozřejmě platí úvodní premisa toho, že soundtrack je naprosto skvělý. Sám o sobě je uměleckým dílem. Když se ale spojí s úžasným a silným příběhem, jedná se až o idylické spojení. Co dělá Nier: Replicant tak dobrou hrou z hlediska příběhu? Je velmi osobní. Má v sobě zvraty, ty však nejsou nelogické a dělané na sílu. A má emoce. A to silné.

Četl jsem komentáře, že se hráčům nechtělo znovu dohrávat hru po prvním konci, že hra nenabídne nic nového. Větší omyl snad nemůže nastat. Ano, z hlediska soubojí se (skoro) nic nového neobjeví. Co se týče rozvinutí příběhu, troufám si říct, že druhé a další dohrání jsou zcela odlišné. Z vlastní zkušenosti vím, že po rozuzlení určitého twistu mi při druhém hraní nebylo úplně pocitově nejlépe. Zde nechci spoilovat a snad ani naznačovat, protože by se čtenář ochudil o jeden z nejlepších příběhů ve hrách.

Tvůrci se doopravdy nebojí experimentovat. Z ničeho nic máte uprostřed hry novelovou část. A pak další. Zdá se to divné, ale do hry to naprosto přirozeně zapadá. Souboje jsou graficky zajímavé. Obrazová estetika je úchvatná. Atmosféra je uvěřitelná a dýchá na vás na každém koutě. A i z cynika jako já dokázala hra vytlouct spoustu emocí. Ve hře doopravdy zažijete spoustu emotivních chvil. Za mě nejsilnější byla situace poté, co zemřela postava s červenou taškou z poměrně dynamické milenecké dvojice a všem bylo líto, že už je nikdy neuslyší se hádat.

Pokud hledáte hru, která se dá jako celek nazvat originální a baví vás až filozofický přesah, nebojte se sáhnout po této vcelku (v porovnání s Automatou) neznámé hře. Nebudete litovat.
P.S. Doporučuji hrát hru v originálním japonském znění. Ke hře nádherně sedí a jen ještě více umocňuje atmosféru hry.

Jednou za čas dostanu i já chuť na to zahrát si nějakou střílečku. Prostě o ničem nepřemýšlet a jen kosit jednoho nepřítele za druhým. Když dostanu tyto chutě, téměř vždy sáhnu po osvědčeném call of duty. A vždy si vystačím se starším dílem, jelikož nemám potřebu hrát nejnovější, agresivně naceněné tituly. A na single-player stačí i sedm let staré střílečky.

Je nutno podotknout, že hra nevypadá jako sedm let stará. I na ps4 vypadá grafika fakt hezky. Skoro jako film, a narozdíl od jiných her, které třeba ani nevypadají tak hezky, se obraz neseká. Nicméně série CoD neměla nikdy problém s vytvořením hezkého vizuálu. Co musím ocenit je fakt, že náckové jsou opravdu náckové, a ne jen Němci. Hakáče jsou všude, kam se člověk podívá, a tak to má být. Nevím, proč si někdo myslí, že střílení Němců je více politicky korektní, než střílení nácků. I když...

Co mě osobně přišlo zábavné je gunplay. Zbraní je spoustu, hráč mezi nimi pocítí rozdíl (některé kopou jak kráva) a je jich všude dostatek. Vyzkoušíte si snipera (moje oblíbená role), tankistu, stíhačku, protileteckou obranu, špionáž a samozřejmě pěšáka.

Příběh už je trochu slabší. Ano, k vojákům si vytvoříte vztah. Mají svoje příběhy. Ale příběh uvěřitelný příliš není. Ne vždy se řídí logikou, nefunguje ale ani empatie. Máme tady samozřejmě plnění trendů, a tak si zahrajete i za ženu a bude vám chvílema velet "šikovný engineer" Huba Bubba. Musím ale přiznat, že tentokrát implementace nebyla špatná. Ženská role dává smysl. Francouzská špionka infiltrující německou základnu byla uvěřitelná a vcelku zábavná. U "šikovného engineera" už to bylo trochu horší, ale přežít se to dalo. Mohlo to být horší.

Samostatnou kapitolou je však uměla inteligence. Ano, některé postavy nemohou umířt. Většinou jsou ale vcelku na nic. Příklad. Blíží se k vám německý ovčák. Kolega nemá nic na práci, stejně ho ale ignoruje a nechá ho proběhnout k vám. Pes se také chová jako naváděcí střela a jde pouze po vás. A jestli si myslíte, že vám vojáci pomohou vyčistit lokace, tak jste na omylu. A co je asi nejvíce frustrující, je to, že hra je klasicky naskriptovaná, a když se nepohnete za pomyslnou čárou, nepřátelé se neustále objevují. Nepadají sice z nebe, ale i tak je to vcelku frustrující. Hra vám totiž neřekne, za jakou linii se máte posunout, a tak někdy musíte prostě yolo prorazit linii a doufat, že nezhebnete.

Nebo aspoň ne úplně. Narozdíl od předchozích dílů zde není autoheal. Musíte sbírat lékárničky a léčit se sami. Za mě to dává smysl a přidává to CoDku na uvěřitelnosti. Je to však trochu nezvyk.

Celkově jsem si hraní užil. Kampaň je tak akorát dlouhá, multiplayer nehraji (netrpím masochismem), na odreagování to stačí. A člověk se i pobaví.

Z her NHL jsem od roku 2000 vynechal zhruba 4 ročníky. Z žádného jsem nebyl doposud tak zklamán, jako z ročníku 23. Co se stalo?

Hned od začátku je profilace hry přinejmenším zvláštní. Jestli mě něco na jinak dobrém ročníku 22 rozčilovalo, tak to byl příšerně otravný, uši a nervy drásající, nic neříkající sebeprodávající komentář Carlynn v menu, během zápasů a při výuce. Stěžovala si na něj celá komunita kolem NHL. Tak jsem si říkal "Dobrý, to určitě odstraní v novém ročníku." A dočkal jsem se toho, že... je to to první, co mě přivítá!

Byl jsem lehce znepokojen, ale tak nemůže se povést vše. Pak ale prezentace pokračovala uvedením ženského elementu ve hře. Ženský hokej, hm, fajn, nezajímá. Okrajová záležitost. Která mě ale vítala při každém spuštění hry. Vydavatelé mi sice nabídli, abych si vybral svůj oblíbeny tým, to však mělo absolutně nulový dopad na vzhled menu. Tam je Trevor Zegras s nějakou kanaďankou a na pozadí palmy. A záběry z ženského hokeje. A při skoro každém spuštění, než ještě mohu hrát hokej, mi hra nabídne výhodnou koupi ročníku 24. Já jsem ale ještě sakra ani nezkusil tenhle!

Zapnu si tedy Franchise mod a draft nového týmu. Žádné změny od minule, ale ani nejsou potřeba. Těším se, až si se svým novým týmem zahraju. Tohle byla docela zábava. Upravím soupisku, absolvuju draft nováčků, znovu upravím soupisky a jde se hrát. O tom to přecijen nakonec je, strašné menu, nucený prodej, hrozné designerské volby se dají ignorovat, když bude dobrý hokej. nebude.

To, co se děje na hřišti, je doopravdy, doopravdy velmi smutné. A zde bych měl jeden velký komentář. Pokud vývojáři chtějí, aby hráči používali skill stick, mají prostě hybrid zrušit. Já bych si hru ani nenaistaloval a všichni by byli spokojení. Takhle jsem musel hrát hru, která evidentně na Hybrid stick nebyla vůbec optimilizovaná. Proč?

Obrana soupeře se rapidně zlepšila a obejít ji bez kliček jen tak nejde. Nahrávkama, které jsou dost neintuitivní, se vypasujete z pásma. Fajn, tak budu střílet, to funguje. Jenže když se snažím dorážet, hře nedojde, že se snažím střílet, ale fauluju. V 90% případu zmáčknu střelu, a jdu sedět na dvě minuty.

Vypíchávání puku už není efektivní skoro vůbec. Pokud se stane, že soupeř ujede sám na bránu, je to skoro vždy gól po nějaké machrovací kličce. A Carlynn nezapomene zmínit, že tento hráč dal gól díky svojí schopnosti Ankle-breaking abbility. Fakt důležitý a přínosný komentář, který by se jistě použil i v při reálném komentování.

Ještě poznámka k tomu, proč tedy nepřejdu na skill stick. Jelikož hraju NHL již dlouho, dříve nic takového neexistovalo. A zkuste se přeučit něco, co stovky hodin děláte jedním způsobem. Zkoušel jsem to, fakt, ale nešlo to. Krom toho že trefit soupeře při skill stick je skoro nemožné.

Ostatní možnosti jako zapojení ženských hráček do ultimate týmu si snad ani nezaslouží zmínku. Když mají hráčky stejné hodnocení jako hráči, je to přinejlepším úsměvné, s největší pravděpodbností ale spíše patetické a směšné.

NHL má být hlavně zábava. Schválně jsem zapnul třeba ročník 2007 na PSP a bavil jsem se mnohokrát víc. Ano, reálnej hokej takhle nefunguje. Ale je to hra, a ta má být zábavná. Tady jsou zábavné pouze neherní apsekty, a to ještě ne všechny.

Citadela je nejobsáhlejším rozšířením pro třetí Mass Effect po stránce příběhové, tak i přídatného obsahu. Je také DLCčkem posledním. Jak je to s jeho zábavností?

Trochu jako na horské dráze. V úvodu dostanete fakt pěknej bejvák, kde si můžete přečíst zajímavé informace a Andersonovi. Pak se vydáte na oběd se vtipálkem, a pak... přišla pro mě nejnudnější část. Doopravdy, celý příběh kolem klonu mě nebavil. Na začátku se procházíte jen s pistolkou a střílíte vše. Casino je fajn, ale celkově mi ten příběh celkem nesedí. Co mi překvapivě vadilo asi nejvíce, byl humor, kde se fakt tlačilo na pilu. Situace, kdy by klon uniknul a mohl si dělat cokoliv, by v podobě nejdůležitější osoby ve vesmíru asi nebyla úplně sranda, ne? Postavy však reagují, jako kdyby to byla největší anekdota na světe. To, co se odehrává na obrazovce, vůbec neodpovídá tomu, jak postavy reagují. A jako by se nemohlo nic stát.

Pro mě je to doopravdy napováženou. I když posádka Normandy nedrží žádné trumfy v ruce, pořád se jakoby nic nedělo. Tady bych ocenil, kdyby se humor nechal až na závěrečnou misi, kde je zcela oprávněný a... fakt dobrý.

Závěrečná párty je totiž to nejlepší, co jsem hrál z celého třetího dílu. A zde doopravdy doporučuji, abyste ji absolvovali až před závěrečnou misí a v co největším počtu. Dialogy jsou brilantní. Rozvoj postav a jejich vztahů také. Já osobně zvolil párty ve velkém stylu, a skoro každá scéna mě upřímně rozesmála. Ze samotné párty zmíním hlavně Grunta a Tali, kteří se teda vyřádili.

Za mě však přichází zlatý hřeb večera až ráno. Celou dobu se bavíte, a když vstanete, čeká na vás milý vzkaz. Ano, Mordin si za mě ukradnul celou show. Jeho songy jsou přímo k popukání. Přemýšlím, že bych si to u některých kamarádů vědátorů nastavil jako vyzvánění. Toto opravdu nechcete minout.

Samotná lokace Silversun Strip na mě nijak extra nezapůsobila. Ano, člověk si může jen tak zastřílet a pobavit se. Někdo to využije, někdo to přejde. Ale proč ne. Nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč toto DLC vyniká.

Sága táhnoucí se pro mě přes 200 hodin je u konce. Příběh je (proteď) uzavřen a nezbývá, než trilogii ohodnotit. Jako celek je to jistě jedna z nejlepších sérií, co kdy vznikla. Rozvětvený příběh, rozhodnutí, hloubka postav, to vše je na jedničku. Jak si ale vede samotný třetí díl?

Těžko se hodnotí příběh hry, aniž bych zde nezanechal nějaký ten spoiler. Pokud jste hráli předchozí hry, nazačátku si načtete uloženou pozici z druhého dílu a můžete vesele (či nevesele) pokračovat tam, kde jste skončili. Zde se hodí říci, že ve třetím díle sklízíte, co jste zaseli. Pokud vám nějaká postava odešla do věčných lovišť, pocítíte to. Ani o tom nebudete vědět, protože scény a příběhy chybějících postav prostě neuvidíte, ale věřte, že nechcete hrát bez svých přátel.

Předchozí rozhodnutí tedy mají velký vliv na příběh ve třetím díle a vše se od něj odvíjí. Bohužel, to se ale nedá říct o vlivu vašich rozhodnutí na zakončení trilogie. Jediné, na čem ve finále záleží, je celková síla, kterou jste nabrali. Ale jestli jste Krogany podvedli? Jak jste vyřešili jednotlivé spory? To hra jen zesumarizuje v podobě čísla a je to. Žádný hlubši vliv.

S postavami si lze rozvinout hlubší vztah. Z mého pohledu jsem si ale nejvíce oblíbil ty postavy, se kterými jsem již nějakou tu akci zažil. Na prvním místě je u mě Garrus a Liara, jak co se týče zajímavosti, tak co se týče reálného využití. Mám samozřejmě rád i Tali (a hlavně při párty na citadele mě bavila nejvíce), ale jelikož jsem hrál jako infiltrátor, prostě jsem její dovednosti nepotřeboval. Naopak EDI mi k srdci nepřirostla, James je takový jihoamerický vidlák a Ashley je prostě jednodušší. Ale aspoň nespadá do kolonky 'Musíme plnit normy' a nezačla kopat za druhý tým. Mrzelo mě, že si nemohu zahrát s Mirandou, s kterou jsem pokračoval v romanci, a trochu více prostoru by jí slušelo.

Jelikož jsem hrál až legacy edition, měl jsem možnost poznat celý rozsah hry, jak byl zamýšlený. Proto mi přijde trošku napováženou, že původně si zákazník musel dokupovat jednotlivé části DLC, které jsou ale zcela integrální součástí příběhu, bez nichž nemá vyprávění takovou váhu a smysl.

Příběh je tedy to, co Mass effectu vévodilo a ani zde to není jinak. Mám však jednu velkou výtku k akčním pasážím. Člověk, který rozhodnul, že na konzoli se bude vše ovládat jedním tlačítkem, by si zasloužil projít očistcem. Já si jím totiž prošel. Chci se krýt za překážkou, Shepard přes ní skáče. Chci se sprintem dostat k checkpointu, Shepard se zastaví o překážku a číhá. Chci skočit, narazím do zdi. Ani se nedá spočítat kolikrát jsem se nad podobnýma věcma rozčílil skoro až do běla. Neuvěřitelně stupidní design.

Jelikož samotný gunplay mě příliš nezajímá, neocenil jsem ani větší kalibr zbraní a jejich modifikovatelnost. Upřímně, spíše mě to otravovalo. Kdybych si chtěl vypiplávat zbraň, nejspíše bych zvolil jiný druh hry, než příběhové RPG. Model z druhého dílu byl zcela dostačující. Naopak scanování planet bez nutnosti přistávat mi přišlo jako vylepšení, pomyslné zdrhání před Repeary nebylo příliš otravné a přidávalo na napětí.

Co musím ještě k závěru vypíchnout, je naprosto skvělé ozvučení. Na kvalitní soupravě při vyšší hlasitosti jsou reproduktory využity naplno. Skvělé efekty, správně použité, doplňující atmosféru, funkční. Nemám výtek.

K samotnému závěru jsem se již vyjádřil. Vím, že byl velmi kritizovaný, a mám pro to pochopení. Že by byl ale tak špatný, to si nemyslím. Rozhodně si s ním scénáristi mohli dát více práce, ale je zde už vidět pomalý příchod doby scénáristické krize v Amerických vodách a takové to univerzální klišé. Uvidíme, co si na nás připraví v dalším díle.

Leviathan rozšiřuje základní třetí Mass effect, a to v té stránce, ve které je silný: Příběh, lore, atmosféra. To vše bych očekával k DLC silně příběhově zaměřené hry.

Příběh začíná na Citadele v laboratoři jakéhosi vědce, který zkoumal záhadnou entitu, jakousi pradávnou rasu Leviathan. A už od začátku se dočkáme tajemné atmosféry. Při hraní jsem měl chuť objevovat neustále více z příběhu a bavilo mě dostávat se dál a dál.

I pokračování příběhu na dalších třech lokacích pokračovalo v nastoleném duchu, i když já bych třeba preferoval méně soubojů. Ale chápu, že nějaké souboje tam být musí, hlavně aby bylo DLC delší. Návštěva dolů plných lidí "pod vlivem" byla příjemně tajemná a v podmořské lokaci při závěrečném odhalení se vám spolu se Shepardem zatajil dech. Celkově příjemné rozšíření.

Nejprve je potřeba říct, že hororové hry obvykle nehraji. Ale před lety jsem si řekl "Hej, to vypadá dobře, to si v bundlu koupím!" A tak jsem se i díky letošní herní výzvě rozhodl hru zahrát. A tedy, jedná se o survival v pravém slova smyslu.

Během hry se nemůžete bránit. Můžete jen utíkat a schovávat se. A samozřejmě natáčet na kameru. Vydáváte se do bývalého blázince jako novinář a od začátku víte, že něco nesedí. Postupně se dostáváte do horších a horších situací. Vaším hlavním cílem je zdrhnout. A přežít. A natočit co nejvíce materiálů. Podaří se vám to?

Hra je dosti brutální. Gore, znepokojivé scény, lekačky, strach... A to hlavně ze tmy a z pocitu, že jste bezbranní. Pokud opravdu nemáte rádi horory, hru nehrajte. A nebo za denního světla. Ale spíše ani to ne.

Pokud máte horory rádi, budete nadšeni. Toto totiž není laciná hra, ale opravdový horor se vším, co by horor obsahovat měl. Hodně štěstí.

Pokud toužíte se stát pánem historicky reálné země a utvářet vlastní chod dějin na konci středověku a hlavně v novověku, na trhu nejspíše nenajdete vhodnější hru. Je ale třeba hned na úvod pronést prohlášení: Pokud máte doopravdy podobné strategie rádi, necháte v ní stovky a stovky hodin. A možná klidně i tisíce. Vždyť je tolik zemí, za které můžete hrát!

Jak se samotná hra hraje asi nejlépe popíše mých pár průchodů hrou. Nejprve jsem začal (jak ostatně jinak) za země české medem a strdím oplývající. A také náboženskou krizí. Hned jsem se vydal zabránit prohře na bílé hoře tím, že jsem sem sám napadnul sousední Rakousko. Měl jsem vojenskou převahu, jakž takž fungující ekonomiku, tak proč ne. Samozřejmě jsem vyhrál. A chtěl si vzít kus území. Ale co to? Já mohu jenom rivala zesměšnit? A co z toho? Tak jsem ho tedy zesměšnil a hned jsem si vymyslel nárok na zem. Neuplynula ani doba příměří a napadnul jsem souseda znovu. Ti, co hru znají, asi tuší, jak to dopadlo. Všichni se proti mě spikli a ze zemí českých se stal poručník zemí okolních. Takto neslavně tedy skončil první průchod.

Jelikož jsem koupil výhodný bundle, jsem vlastníkem i většiny roztšíření, a tak jsem se rozhodnl hrát za majestátní kmen původních amerických obyvatel. Dařilo se mi vcelku dobře, než se proti mně spojili sousedé ve chvíli, kdy jsem kolonizoval severní ameriku a v mojí zemi vypukly rozbroje mezi Animisty a Fetišisty. A já opět potupně prohrál.

Hra za Madagaskar nestojí příliš za řeč, neboť mne příliš nebavila. Rozhodl jsem se ale hrát za zcela náhodnou zemi. A dostal jsem jedno (ano, pouze jedno!) území na prostoru dnešní Indonésie. Nic moc. Začátek byl těžký a cíl byl jasný a jediný: porazit souseda, který měl také jedno území. To se povedlo a dále jsem musel rozšířit svoje loďstvo, jinak bych se nepohnul. Abych to zkrátil, říši jsem rozšířil na poměrně velké území. Silní spojenci, rychlá expanze. A důvod mého neúspěchu tentokrát? Podcenění diplmoacie a z toho plynoucí vratcí spojenci. Kteří mě následně rozebrali spolu s agresivním Portugalskem. Skončil jsem tedy opět s jedním územím na úplně jiné části mapy a nezbývalo než želvit.

Poučen ze svých neúspěchů jsem počal zatím mojí poslední cestu za milovanou Florencii. A zatím se mi daří dobře. Nejvíce se zaměřuji na diplomacii. Jakmile někoho obsadím a okolní země mě moc nemusí, okamžitě vypustím diplomaty a vztrahy napravuji. Je pravda, že v tom tkví jedna z hlavních sil Florencie. Krom toho, že jsem první, u koho začala renesance.

Co tím chtěl básník, potažmo já, říci? V Europa Universalis IV se učíte neustále. S každým průchodem objevíte nové možnosti, nové taktiky a hrozby. A také se toho naučíte spoustu z historie. Hra opravdu oplývá zajímavostmi a reáliemi z historie zemí. Takže se do toho směle vrhněte, ale počítejte s tím, že ten čas už vám nikdo nikdy nevrátí.

Nostalgická nota hraje v této hře mému srdci na city. Ano, jedná se o jednu z prvních smažeb, které jsme s kámoši hráli, když jsme byly ještě nevystudovaná ucha. A přišlo nám to drsné a super cool. Ne, že bychom rozuměli, ale tak nějak jsme si domysleli, že Duke bude super alfa samec, co bojuje za záchranu... světa? Žen?

V časech dospělích jsem si tedy řekl: "Sakra, pojďme si to tedy dohrát a zhodnotit kvality této hry." A samozřejmě, jak to tak u těchto her bývá, nadšení nebylo tak velké, jako tehdy očima malého chlapce.

Duke je stále super drsnej hláškující stroj, a teď dokonce i rozumím tomu, co říká. Dvojsmysly jsou úsměvné a hezky si hrají s jazykem. I to, že životy se měří v egu, a když vás soupeř zraní, hlavní postava ztrácí ego, to je vlastně taky hezké. Duke dokáže i reagovat na to, když neustále umírá. A střílí se tam docela dost, to je pravda.

Co ovšem již nezestárlo dobře, jsou mechaniky, potažmo rychlost a přesnost systému. V posledních levelech, ve vesmíru, mě skoro dohnala k slzám frustrace snaha udělat dvojskok. Systém měl odezvu zcela náhodnou; někdy se dvojskok povedl, jindy ne. Stejně tak dopady na pohyblivé plošiny byly vcelku náhodné a pokud Duke dopadl na plošinu jedoucí dolů, poskakoval jak tajtrlík a nebyl schopen udělat nic. Kromě umření pomocí laseru, to mu šlo dobře. Systém je zkrátka nepřesný a pomalý. A také kamera moc daleko nevidí, soupeř vás ale vidí velmi dobře i za pohledem kamery. Takže když už procházíte level poněkolikáté, prostě střílíte naslepo, protože víte, že se tam ten raketomet někde schovává.

Jako oddechovka hra slouží a zároveň neslouží dobře. Slouží v tom, že příběh je primitivní a střílení je vcelku uspokojivé. Neslouží v tom, že zastaralý systém je opravdu frustrující, a pod pojmem frustrující si oddech nepředstavuji.

Co se v Deponii změnilo s druhým dílem? Rufus je idiot. Zatím tedy nic. Goal je schizofrenička. Pořád nic moc. Tak třeba... Jedná se o adventuru s infantilním humorem? Ne, dneska mi to moc nejde.

Ve druhém díle se autoři snaží být ještě vtipnější, než v tom prvním. Jak se jim to daří je na posouzení každého, občas humor ale opravdu zadrhává. Stejně jako mechaniky a pár hádanek. Zákysů bylo dost, mnohá řešení byla tak překvapivá, že by mne doopravdy nenapadla. Na druhou stranu, když zkoušíte všechno na všechno, alespoň si u toho vyslechnete Rufusovi komentáře. Což vám moc nepřidá, ale aspoň se pobavíte. Občas.

Co velmi cením je přidaný komentář autorů k různým situacím a všem lokalitám. Je úsměvné poslouchat, jak autoři přemýšleli a jak určité nápady vznikaly. Pokud ale hru hrajete s českými titulkami, připravte se na pár opravdu špatných překladů. Jednu hádanku ani nemůžete vyřešit bez původních titulků, jelikož se jedná o lingvistickou záležitost a z překladu je možné ji vyřešit pouze jako pokus omyl metodou. Zajímavé že z anglického překladu to jde.

Jinak se pořád jedná o vcelku zábavnou adventuru, kterou je ovšem potřeba si dávkovat po menších porcích. Jinak by se mohla při trávení vrátit zpět v nehezké formě.

Army of TWO je střílečka designovaná k tomu, aby se hrála... překvapivě ve dvou lidech (I když má být TWO zkratka, zkrátka je dělaná pro dva). Jelikož moje žena je ale ve střílečkách ještě hroší než já, dohrál jsem ji sólo (tu hru).

Mohl jsem tedy místo ženy komandovat AI spoluvojáka 'totální gumu'. Opravdu, hlavní hrdinové jsou kreténi. Ale to se dalo asi čekat. Nicméně za zmínku stojí hlavně gameplay. Ten ze začátku vypadá zajímavě i na hru z roku 2008. S kámošem jezdíte po zemích a vyplňujete zakázky. Když jseš pod střelbou, začne pálit kámoš a nepřátelé tě z ničeho nic začnou ignorovat. Když je pod palbou on, řeknete tu mu, ať se stáhne. Hra jakž takž bavila a mohla by být velmi dobrá, než však došlo na posledníí misi v Miami.

Následující sekvence byla opravdu skvělá: "Hej, musíme ty dva strážce sestřelit najednou!" řekl kamarád guma a postavil se naproti zdi. A nešlo s ním hnout. Následuje přestřelka, kde nepřátelé střílí skrz zeď, ale vy na ně nemůžete. Jeden AI voják strnule stepuje na metru čtverečním a nikam se nemůže pohnout. A tuhej voják, kterej jde sestřelit jen zezadu, chcípne, načež ve cvhíli, kdy to nejméně čekáte, znovu záhadně ožije a začne vás kosit. Do toho ze stropu přicházejí posily, vy jste postřeleni a váš parťák místo toho, aby vás odtánul do bezpečí, tahá vás doprostřed přestřelky a umíráte. A celou tuto sekvenci si můžete zopakovat.

Množství bugů je neomluvitelně vysoké a pocit ze střelby je zcela náhodný. Střílíte do vojáka a zasáhnete jednou z patnácti. Střílíte vedle něj, a najednou 'bum, headshot!'. Kampaň je však dostatečně krátká, abyste twočko dohráli do zdárného konce a vrhli se zase na něco lepšího.

Třetí Dragon Age je vskutku jízda. Rozhrkanou Carosou přes okrsky v mínus dvaceti stupních. Takže delší, než by musela být, s velkými prostojemi a poměrně jednotvárná. Ale jo, nějaké to kouzlo má.

Hlavní příběh je totiž slušný a společníci jsou různorodí a zábavní (až na tebe, Vivienne, královno snobství a pýchy). A tedy i questy související s vašimi společníky jsou tím nejzajímavějším mimo hlavní příběh. Který je klišé, ale dobře napsané. A zbytek?

Miliony questů, které jsou na jedno brdo. A je jich opravdu, opravdu spoustu. Na deseti různých lokacích. Tady objev všechny zajímavosti, posbírej kousky tohohle, sežeň zásoby tamtoho a obsaď tohle. A ve finále vám to dá pár perků a inkvizici sílu.

A tak se stalo, že jsem hru rozehrál na PS3, pak se dostala do backlogu, a dohrál jsem ji o pár let později na PS4. Tato pauza mi prospěla a hru už jsem bez přestávek dojel. Je pravda, že grafika na PS3 je vcelku odporná. Nevadí mi stará grafika, vůbec, ale ne u děl, která jsou evidentně dělaná na grafiku modernější.

Ještě se pozastavím u soubojů. Hru jsem hrál na Hard a ze začátku to bylo fakt hard. Zhruba po polovině však hra začala být už jednoduchá, a to hlavně hlavní linie. Protože jsem ty vedlejšáky nakonec dodělal, byl jsem lehce přeexpovaný. A narozdíl od dvojky nespočívala vyšší obtížnost v tom, že se vyspawnuje odnikud další vlna nepřátel, ale protivníci byli doopravdy silnější a lépe hráli.

Když to tedy shrnu, doporučil bych hráčům, aby nebyli maniaci jako já, a vedlejšáky se nesnažili dodělat na sto procent. Pak je Inquisition vcelku dobrá hra, která zabaví jak příběhem, tak gameplayem.

"Alan, wake up!"

Příběh spisovatele Alana Wakea (nebo ve zkratce Awakea) je dobře vyprávěným psychologickým thrillerem na pozadí akční hry. Nebo je to spíše akční hra na pozadí skvělého psychologického thrilleru? Za mě je hra nejlepší právě v oblasti děje a vyprávění. Souboje ve hře často spíše zdržují a jsou tam proto, aby se vůbec jednalo o hru.

Mechaniky jsou zajímavé, to zase ne že ne. Nejprve si musíte na nepřátele pořádně posvítit a pak je teprve pod heslem "Pod lampou je největší tma" kosit. Nejedná se pouze o postavičky překroucené noční můrou, ale také o zemědělské stroje, barely a pneumatiky. Ač sebevíce neobvvyklé, po čase i tak repetativní činnost.

A tak hlavní důvod, proč by člověk hru měl spustit, je již zmiňovaný příběh. Jakožto člověk, co se snaží být taktéž literárně činný, se dokážu poměrně dobře do hlavního hrdiny dostat. Má kreativní blok. A nemůže napsat ani čárku, ani tečku. A tak se začnou dít divné věci. Co je smyslem příběhu se můžeme spíše dohadovat, interpretace je na každém. Já v tom vidím různé metafory toho, čím si občas musí spisovatel projít, když píše knihu, v tomto případě hororovou. Jak si prožívá příběhy jeho postav a děj. A jak je bolestivé, když dospěje k právě zmíněnému bloku. A pokud v tom vidíte něco jiného, tak taky fajn.

Pokud bych měl do něčeho rýpat, tak je to nedotažené ovládání. Jakžto hráč, který zásadně používá na ovladačí převrácenou osu Y, předpokládám, že při nastavení tohoto ovládání se budou stejně ovládat i vozy. Zde však ne. Jakékoliv sekvence, kde musí hlavní postava řídit, se tak staly utrpením. Bylo opravdu noční můrou ve dne tato vozidla ovládat. Za to bohužel palec dolů.

Pokud toužíte po skvělém příběhu a máte blízko ke kreativní tvorbě, určitě doporučuji A. Wakea projít. Myslím, že vás nezklame.

Pokud hledáte odpočinkovou hru na již starší PSP konzoli na cesty, God of War: Chains of Olympus je ideální volba. Jako i u ostatních dílů se jedná převážně o rubačku s nějakými těmi hádankami navíc. Tyto dvě hlavní herní náplně se střídají, takže když už máte pocit, že bylo dost rubání, jde se hledat cesta dále nebo přijde cutscéna.

Je však nutno podotknout, že rubací fáze jsou značně zábavnější než hledat řešení hádanek. Protože je hra brána jako odpočinková, je vcelku uspokojující zabíjet zástupy medúz, otroků a jiné havěti. Méně již je uspokojující přesouvat různé sloupy a štíty aby se otevřela chodba před vaším Kratosem.

V boji Kratos používá různá kombíčka, která se cestou naučíte ovládat, a používá také magii, která je velmi užitečná. Boj pak působí plynule a mechaniky vás nutí použít od všeho trochu. Ne vždy je efektivní stejný styl boje, hra vás tak trochu tlačí k tomu, abyste nepoužívali pouze jedno a to samé kombo dokola. Finišovací údery ve formě QTE jsou pak hezky zpracované. K tomu bych měl však jednu poznámku: Nevím, kdo ve vývoji vymyslel, že jedno z QTE bude pohyb pravou páčkou podél levé nebo pravé strany. Tenhle pohyb se mi nikdy nepovedl a dokonce způsobil, že jsem hru na delší dobu odložil než jsem zjistil, že nepřátelé nemusí být nutně pomocí tohoto způsobu zabity.

Pokud po skončení příběhu nebudete mít dost, jsou zde pro vás připraveny různé výzvy. Mně přišel příběh dostačující a po většinu času jsem se dobře bavil.

Aces & Adventures přinesla do rogue-lite aretních her zase něco nového, nebo minimálně neobvyklého. Souboje jsou prováděny pomocí pokerových kombinací a jednotlivé postavy, kterých je pět, pomáhají karty na ruce pomocí svých schopností vylepšovat, měnit, nebo je využívají jako plativo pro dané schopnosti. A platí, že kolik karet použije útočník na kombinaci, tolik karet použije také obránce.

Pokud je zrovna útočník soupeř, máte tu výhodu, že nemůže využívat prémiové kombinace na útok, tedy od postupky výše a ani dva páry. Vy na druhou stranu můžete krom dvou párů využít jakoukoliv kombinaci.

Postavy jsou poměrně rozlišné a schopnosti jsou různorodé. Nedá se úplně říct, že by byly postavy vyvážené. Některé jsou přecijen silnější než jiné, ale zábavná je hra za všechny. I díky tomu, že krom příběhu zde máte další módy a pro každý mód čtyři úrovně obtížností pojmenované pode ročních období. Máte tedy různé challenge, slay the spire mód kde si balíče tvoříte po cestě, a pak jakýsi postup dungeonem.

Celkově hra dobře zabaví a pokud máte rádi poker a k tomu karetky, není nad čím váhat. Znovuhratelnost je obrovská a než vyhrajete všechny módy na Winter obtížnost, chvíli vám to zabere.

Nioh 2 je pokračováním úspěšného prvního dílu, na nějž ve všem navazuje. Pokud vás bavil první díl, bude vás bavit i druhý, a pokud ne... Odpověď již znáte.

S tím souvisejí klady i zápory hry. Soubojový systém je velmi zábavný, akčně laděný a nepřátel je dostatek. I když jsem první díl odehrál, prvních pár hodin bylo i tak úmorných. Nic nemáte zadarmo a jak je v soulsovkách zvykem, musíte systém téměř dokonale ovládat, abyste se dostali dále. Nicméně, po prvních pár lokacích již hra tak náročná není (i když je stále nadprůměrně těžká).

Mezi zápory jistě patří neuvěřitelná repetativnost vedlejších misí, které až na výjimky zdaleka nedosahují úrovně hlavního příběhu. Děláte pořád to samé dokola, se stejnými nepřáteli. Buď tedy máte 3 vlny různě namixovaných nepřátel, nebo se vracíte na stejné místo, nebo se utkáváte s nepřáteli, které už jste jednou porazili, protože litují vašeho prvního setkání. Velkou originalitu nečekejte. Hlavní příběh, to už je naštěstí úplně jiná. Tedy, samotný příběh nikoho se židle nejspíše nevytrhne, ale level design je chytrý a nápaditý a mise od sebe bezpečně rozeznáte.

Gró hry jsou tradičně bossové. Zde záleží na buildu, který zvolíte. Někteří jsou pak jednodušší a jiní zase frustrující. Já jsem zbraně střídal, i tak jsou bossové, u kterých byl nejradši vyhodil ovladač z okna, jiné jsem zvládnul na první pokus (jednou asi se štěstím, protože když jsem se následně k této 'lasičce' vrátil, chtěl jsem opět vyhodit ovladač).

Co mě osobně příliš nesedlo, je neuvěřitelné množství craftingů a statů. Zdá se, že je super zcela si customizovat úplně všechno. Je toho ale tak moc, že byste s tím strávili hodiny a hodiny, a výsledek za to pravděpodobně nestojí. Čeho je moc, toho je zkrátka příliš a určité zjednodušení by zde neškodilo.

Závěrem bych tedy hru doporučil fanouškům předchozího dílu, fanouškům bloodborne a nadšencům do rychlých, akčních RPG. Nedoporučuji zarytým cholerikům, lidem hledajícím nejlehčí obtížnost a arachnofobikům.

Herní výzva 2022: Novinky z domova

Monolisk jsem hrál již od vydání na Android v roce 2019. Krom toho, že ji vydalo české studio, mne zaujaly neobvyklé prvky stavitelství. Hra zcela závisí na herní komunitě. Pomocí editoru map mohou hráči vytvářet své vlastní mapy v pěti různých světech. Komponenty pro stavění si otevírají v rámci balíčků, kde také mohou najít vybavení pro pět hrdinů.

Jinak se jedná o klasickou hack & slash záležitost na zabití nudy. Příběh hra v podsatě nemá, lze však v rámci vytváření map nějaký minipříběh vytvořit.

Na mobil se jedná o velmi dobrou hru, která zábavu poskytne. Když jsem se ke hře v rámci herní výzvy vrátil na pc verzi, už jsem tak nadšený nebyl. Na pc zkrátka existují mnohem lepší varianty (i když asi ne úplně zadarmo). Ovládání je také kostrbaté, zvláště za střelce se velmi špatně míří. Principy jsou jinak úplně stejné jako pro mobilní verze.

Pokud tedy hru chcete vyzkoušet, doporučuji spíše mobilní verzi. Vyčištění jedné mapy může zabrat od jedné minuty až po klidně deset. Pokud si chcete odfrknout od práce a nestrávit u hry hodiny, Monolisk je skvělá volba.

Herní výzva 2022: Zvířecí instinkt (hardcore)

Hra, kterou popisuje už samotný název. Cílem je tedy utéct s velkým opem z vězení. Útěky jsou rozdělené na pomyslné čtyři vinyly se stranou A a B. Ovládání je zdánlivě jednoduché. WSAD a myš. Jenže tak jedoduché to zase není. Opice se kouká tím směrem, kam ukazuje myš, a nemusí tak podle šipek jít tam, kam jste si představovali. Mně osobně nějakou chvíli trvalo, než jsem si na ovládání zvyknul.

Na každém vinylu vás čeká nějaká novinka co se týče nepřátel či prostředí. Celkově je level design udělán tak, aby hra nenudila a nabízela i v tomto malém formátu stále něco nového. To se však netýká levelu "Abandon ship", kde byla míra frustrace tak vysoká, že jsem málem rage quitnul.

Každý level se totiž náhodně generuje, nikdy tedy není stejný (v rámci možností samozřejmě). Nemožnost naučit se mapu a nepřátele nazpamět však zrovna zde bylo ku škodě.

Jako oddychovka je tato indie hra skvělá, jelikož má jednoduchou premisu, jednoduché mechaniky a ovládání. Ještě musím zmínit hudbu, která se mění v závislosti na akci, čím více tedy zabíjíte, tím je zběsilejší. Za mě skvělý nápad.

Herní výzva 2022: Ticho jako v hrobě 

Dead Space byl jeden z mých herních restů. Hru jsem rozehrál "kdysi dávno" a pak se k ní dlouhou dobu nevrátil. Po návratu jsem nejspíše přišel na to proč. Ovládání je na konzoli prostě divné. Místo klasického střílené R1 R2 musíte nsjprve stisknout L1, čímž také otevíráte svoje schopnosti. Po čase si na to ale jde zvyknout.

Hrá má jinak velmi hutnou atmosféru, a to hlavně ze začátku, kdy tak nějak moc netušíte, co se děje. Lekačky jsou opravdu lekavé, rozkrývání příběhu zajímavé a mnohé jiné než střílecí prvky zajímavé. Zahrajete si tak zero-G basket, zastřílíte na střelnici, sejmete pár asteroidů a zalítáte si v atmosféře. Samotné střílení je také zábavné. Řezačka je jedna z nejlepších zbraní ve hrách vůbec a rozhodně má nejoblíbenější zbraň ve hře. Hodně vám pomůže proti rychlým nepřátelům a obecně v boji na blízko. Jste ale donuceni používat i jiné zbraně, protože na některé nestvůry je vám řezačka k prdu.

Vaše hlavní postava Isaac během hry nic neřekne, informace se dozvídáte díky komunikaci ostatních členů posádky a z nasbíraných audiozáznamů. Musím ocenit, že oproti jiným hrám zde není vůbec problém sesbírat veškeré textové a audiozáznamy, protože se k nim v průbehu hry přirozeně dostanete a nemusíte tak hledat na bizarních místech. Jejich počet je dostatečně nízký na to, aby si udrželi zajímavost.

Ke konci jsou některé pasáže velmi frustrující, a to ne zrovna v dobrém slova smyslu. Nestvůra, která nemůže umřít a neustále se regeneruje (a to i když ji nezabijete a jen jí usekáte nohy) vás neustále ruší v tom, abyste vyřešili puzzle. Proti tomu závěrečný bossfight je o poznání lehčí. Je nutnost s sebou mít střelnou zbraň a když vám dojdou náboje, boss vám spawne nestvůry, ze kterých vám náboje padnou. Podle mě dobře vymyšlené.

Na závěr bych ještě ocenil grafiku, která na mě působila velmi dobře i po těch x letech a ještě na PS3 konzoli. Tyhle starší hry zkrátka stárnou dobře se vším všudy.

Herní výzva 2022: Svaz spokojeného hraní (hardcore) 

Každý hráč by měl mít alespoň jednou objevit svojí zenovou hru, která mu natolik promluví do duše, že si zaslouží plné hodnocení. Hodnocení, při kterém se natolik projeví kladné stránky hry, že případné mínusy zaniknou a mohou být opomenuty. Toto místo nyní zaplnilo "HARDCORE!!!" Disco Elysium.

Disco jakoby nezapadalo do moderního merchandisingu her. Hra se nesnaží zalíbit každému. Lidé, co nejsou ochotní číst ani tutoriál ve hře, se neprokoušou ani první hodinou hry. Proč by měl někdo číst vnitřní dialogy pocitů hlavní postavy, které zdánlivě nikam nevedou? Moment... říkal někdo dialogy pocitů? Ano, hlavní premisou hry jsou vnitřní dialogy různých částí těla (či řekněme impulzů) hlavní postavy mezi sebou, na základě čehož postava jedná. Může se tak stát, že vám nezvratná logika radí něco, od čehož vás odrazuje empatie.

Začínáte jako polda, který si prochlastal svou zlatou a nějakým záhadným způsobem to přežil. Ano, amnésie není zrovna originální start hry, zde to však nastiňuje budoucí depkařsko-sarkasticko-černohumornou atmosféru. Další střela proti širokému publiku. Jelikož autor je sám vyléčený alkoholik, moc dobře dokáže nastínit tísnivou atmosféru, což právě systém vnitřních dialogů a rozepří krásně podpoří. Já se ale většinu hraní smál a atmosféru si užíval. Možná jsem divný tvor, ale některé situace mi přiapadaly tak absurdní, že jsem se musel nahlas smát.

Hlavním hřebíčkem do rakve proti většinové společnosti je svoboda. Nemyslím tím zdánlivou svobodu pohybu či řešení "questů", jak slibuje většina AAA her. Zde myslím svobodu myšlení. Jelikož se vyskytujete ve světě po neúspěšné komunistické revoluci, kde se nastolila tvrdá "demokracie", můžete si oproti demokracii reálné "internalizovat" jakékoliv, i sebeextrémističtější teorie o fungování světa. Můžete být komouš, feminista, trvrdofašoun, hustler, středopolař, šovinista... Nebo taky vůbec nic. Nemusíte mít žádný politický názor. Hra vás tedy do ničeho netlačí (oproti přesvědčení novosocialistické Austrálie, kde byla hra zakázána prozobrazení drog, politické názory apod.).

Jo a jen tak mimochodem vyšetřujete prapodivnou vraždu týpka, který už týden hnije za místní putykou. Ano, týden. Moc lidí tu totiž policii zrovna neuznává, jsou zde jiné mocenské vrstvy. A když už vás zavolali, tak vaše postava dva dny prochlastala. Tak to prostě je.

Krom výše zmíněního nabízí hra spousty popkulturních narážek či přímo insirací. Lidé, co znají dílo německé skupiny Scooter, si doopravdu užijí místní partičku vyfetovaných technařů :) Drogy jsou tu také zcela běžné a slouží jako posilovač či uzdravovač jednoho ze dvou vašich ukazatelů zdraví: fyzického a mentálního. A přesto, že zde není soubojový systém, máte opravdu hodně způsobů, jak umřít. A věřte, že hodně věcí byste nečekali.

Kdybych musel něco hře vyčíst, tak je to práce s inventářem. Vaše staty jsou povětšinou ovlivněny oblečením, co nosíte. To se vám ale kupí v inventáři jen na základě toho, kdy ho seberete. Nemáte žádnou možnost, jak si ho lépe poskládat či jak si vyhledat kousek, co zrovna potřebujete na úspěšné splnění hodů kostkou. Hody kostkou rozhodují, zda zvládnete projít checky na potřebné schopnosti. Některé jsou červené a nejdou tudíž zopakovat, což může být také nepříjemné.

Krom toho, že byl autor alkoholik, je to také umělec. A to je na hře vidět velmi. Můžete být sami vyznavačem umění, dokonce můžete mít diplom! (Což autor také vtipně okomentuje, že je vám k ničemu) Hlavně je však hra velkým uměleckým dílem. Většinou neočkáváme, že hra bude i vyšší poslání či smysl. Zde však po dohrání máte načteno více textu než v průměrné beletrii a pokud jste otevření lidé, jistě ve vás zanechá vysoký umělecký dojem. Za to si určitě sto procent zaslouží.

Jinak jsem první run dohrál jako inteligentní hustler, který je však tak trochu fašista, superstar a umělec. U této hry však vím, že to není můj poslední průchod.

Herní výzva 2022 -  9. Vzkaz ze záhrobí  
Torchlight je klasická mlátička, nebo také diablovka či jak říká můj synovec, třískačka. Na výběr máte ze tří hrdinů a jedná se o variace na klaisku: warrior, range a mág. Já prošel hru jak nekro mág. K dispozici máte také peta, což se k nekro stylu hodí o to více.

Hra je ideální na odreagování. Příběh v podstatě neexistuje, nemusíte řešit žádné složitosti. Prostě jdete a zabíjíte vše, co je v cestě. Ve světě Torchlight se sice nacházejí různí zadavatelé side questů, jedná se však o to samé: vše umlátit.

A tak zabíjíte. Pokud neočekáváte nic víc, pak je hra super. Maximálně jeden dva dungeony za jednu session a stačí. Jedná se totiž o značně repetativní záležitost (ale kdo by to také neočekával, že).

Ke konci jsem umíral celkem často, může to být ale také způsobeno tím, že už jsem se nijak extra nesnažil a chtěl jsem hlavně hru dohrát. Závěrečný boss pak nebyl tak obtížný jako většina dungeonů před ním. Znova hru hrát nebudu, ale po většinu času jsem se bavil.

Fifa 22 je skvělá hra, ve které je příšerný fotbal. Byl jsem bohužel donucen tuto "hru" hrát společností KONAMI, která se rozhodla, že nejlepší fotbalovou simulaci na světě totálně... potopí.

Pro člověka, který byl zvyklý hrát poměrně dobrou simulaci je fifa opravdu utrpení. Všechny online zápasy vypadají v podstatě stejně. Rychlost, rychlost, rychlost... Že je fotbal týmová, kombinační hra? Kdepak, ve fifě je to hra sprintů a naprosto stupidních kliček, které vyjdou naprosto vždy a nedávají smysl. Když se někdo snaží hrát kombinačně, má smůlu. Soupeř vezme míč a prostě běží. A to je vše. Vznikají i vtipné, že hráč jako James má náskok asi deset metrů, ale na příštích dvaceti metrech je dohnán, až předehnán a obrán o míč. Super vyvážené.

Je to škoda, protože mody jsou velmi zábavné a zajímavé. Onlinový FUT je návykový a kdyby fotbal za něco stál, jistě bych si snadno vytvořil závoslost.

Hodnocení:

Hra - 90%
Fotbal - 10%

Herní výzva 2022 - 10. " Vzhůru do oblak"

Druhý díl Mass effectu jsem díky Legendary edition začal hrát ihned po dohrání toho prvního. A rozdíl byl znát hned od začátku. Vylepšené střílení, pohyb, HUD, pocit ze hraní. Těžko jsem se od hry mohl odtrhnout.

Absenci Maka jsem také uvítal (i když v dlc se opět objevil). Začátek příběhu hezky vtáhne a toužil jsem vědět, jak bude příběh pokračovat. Postupné verbování posádky a řešení jejich problémů se mi líbilo, morální rozhodování u vedlejších i hlavních misí nebylo vždy lehké. Co se týče scénáře není co vytknout.

Důvodem, proč mi nakonec tak dlouho trvalo hru dohrát, bude nejspíše akční složka hry. Ta z mého hlediska za tou příběhovou pokulhává. Ano, oproti prvnímu dílu se jedná o značné vylepšení. I tak se však postupem času stane repetativní složkou hry bez velké obměny. I skript je v podstatě stejný, ať děléte jakoukoliv misi. První vlna na rozehřátí, druhá vlna, třetí vlna a pak super vlna s cílem mise.

To se naštěstí na konci hry výrazně vylepší. Hra vám spočítá to, jak jste po celou dobu poctivě plnili mise a připravovali se a také, jak moc jste dávali pozor. Proto pokud chcete, aby se ideálně nikomu nic nestalo, nebude to zadarmo. A tedy i konec byl opět strhující.

Závěrem se tedy těším, jak celá trilogie bude zakončena a jak se veškerá rozhodnutí promítnou do příběhu. Vše je krásně rozehráno, tak se do toho pusťme!

Poslední rozšížení k Mass effect mi přijde jako jedno z nejlepších. Originální by mohlo být už tím, že zde jedete čistě sólo. Způsobů, jak misi vyřešit, je tedy více. Zajímavější mi spíše přijde reálné morální dilema při rozhodování jak se zachovat. A lehké rozhodování to skutečně není.

Jelikož jsem poslední Mass Effect ještě nehrál, jsem doopravdy zvědavý, jaký dopad na hru bude toto dlc mít. Z logického hlediska by měl dopad být signifikantní, ale nechme se překvapit.

Vezměte to nejhorší z prvního Mass effectu a.... logická odpověď by byla "odstraňte to ze hry". V tomto případě na tom ale autoři založili celé DLC. Takže jen lítáte s jinak pojmenovaným Makem a nutno dodat, že celkem beze smyslu. Opravdu jsem čekal na konci nějaký wow efekt, nebo zvrat, pointu. Ale bohužel nic.

Overlord je jedno z mnoha dlc ke hře Mass Effect 2. A dle mého názoru nepříliš zábavné. Nenabízí příliš (možná nic) nového, navíc samotné ježdění v modulu patřilo mezi mé nejméně oblíbené kratochvíle ve hře. Než se v misi dostaneme k tomu zajímavému, trvá to příliš dlouho. A samotné rozuzlení není tak úžasné.

Máme zde také pár puzzlů, které asi patří k tomu lepšímu, co může rozšíření nabídnout. Jinak spoustu gethů a létání.

Herní výzva 2022: Na vážkách

Odpočinková hra získaná díky výjimečně pořízenému Levelu. Doporučuji dávkovat po částech, jelilkož hra je v podstatě velmi repetativní. Zastřel toho, zastřel tamtoho, tohohle zastřel jinak... A jdi dál.

Příběh je zajímavý, odehrává se částečně retrospektivně a i když je trochu ujetý, drží hráče v pozoru. K mechanikám toho není moc čeho napsat. Na výběr mát z pár zbraní, s terýma můžete stříelt normálně, ve zpomalením módu či duelu. K dipozici je poslední úhyb před smrtí a různé perky. V jedoduchosti je v tomto případě síle. Ke hře jsem se vrátil po delší době a nebylo obtížné si mechaniky připomenout. Jo a taky můžete sbírat zajímavé "secrety" s reáliemi z minulosti.

Herní výzva 2022:  2. Cesta do středu země

Foundation je prvním přídavkem do světa FBC, který jsem však hrál až jako druhý v pořadí. A přišel mi o pomyslný kousek horší, než AWE. Hlavně tedy ze začátku mě do děje nic moc netáhlo. Schopnosti vypadají zajímavě, ale většinou je vcelku jasné, jak a kde je použít a zase tolik toho nenabízejí.

Příběh lekce navazuje na konec hlavního děje a jako takový ujde. Paradoxně je ovšem mnohem zábavnější vedlejší mise se zblázněnou kamerou, která hře dává něco navíc oproti základu. I když věřím, že by se z DLC dalo vymlátit trochu více, i tak jsem se nenudil a jsem rád za tento přídavek rád.

Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha

Na herní sérii Mass Effect jsem se těšil již nějaký rok. Tématika nedaleké budoucnosti, objevování planet, mimozemských životů a kolonizace patří mezi mé velké zájmy. Když se to spojí s možností svými činy ovlivňovat výnamně dění a politiakřením, byl můj zájem zřejmý. Neváhal jsem a když se konečně trilogie dostala do EA accesu, ihned jsem po ní sáhnul.

Samotná hra svým způsobem splnila očekávání. Za postavu Sheparda jsem měl možnost prozkoumávat vesmír, pomáhat lidem i nelidem a řešit zásadní otázky nejen lidského, ale i organického (pře)žití. Příběhová linie pak rozhodně svou kvalitou převyšuje vedlejší mise na neobjevených planetách. Ale to by nebylo mé zvědavé já, abych hru nedokončil na sto procent.

Jak jsem již zmínil, hlavní příběh je to nejlepší, co hra může nabídnout. Zvláště ke konci se bylo těžké od obrazovky odtrhnout. Důvodem nejsou však souboje. Ty jsou víceméně stále stejné a nenabízejí nic extra zajímavého. Dialogy a samotný příběh, to už je jiná. Svoje rozhodnutí pocítíte, nebudou jednoduchá a ovlivní dění i v dalších dílech. Zvláště pak Virmire jetím nejlepším z celé hry.

Ježdění v transportéru jsem si moc neužíval. Ovládání bylo kostrbaté, pohyb na některých planetách pak byl přímo utrpením. Hornaté kopce, do kterých se dostanete nějakou oklikou... No, šlo to asi i lépe. Tato hra tedy není dokonalá, ale rozhodně zestárla obstojně.

Přídavek do prvního Mass Effectu je vcelku podobný všem vedlejším misím: Ježdění makem na generické planetě z jednoho bodu do druhého, střílení, vyřešení problému. Příběh je o něco málo zajímavější než běžná vedlejší mise, to nelze upřít. I tak nedosahuje kvalit hlavního příběhu. Jako doplněk hry pro kompletáře je to však dostačující.

Herní výzva 2022 - 8. " Rodina nadevše" (hardcore)
 
Paranormální jevy, nadpřirozeno, ve finském dílu Control přirozené jevy. Hra si na tajemnu zakládá a nutno říct, že to funguje dobře. Příběh je zajímavý i napínavý a hráče (nebo alespoň mě) popohání kupředu. Trochu se ale zabrzdí neustálým pročítáním collectibles, kterých je zde snad stovky. A já je samozřejmě musím pročítat všechny. I když některé jsou zajímavé, více jich zajímavých není. Někdy je více méně.

Hrát za ženskou postavu pro mne byla příjemná změna, hlas herečky se dobře poslouchá. Vedlejší postavy se taktéž povedly. Z dovedností jsem využíval v podstatě jen tři, a to házení věcí, zdrhání a levitaci. Možná jsem měl používat častěji štít a tím si občas ušetřil pár nervů, ale tak co už.

O nějaká variaci zbraní se příliš mluvit nedá, protivníků je dost, ale zase tak moc se neliší. Nejzajímavější mi přijdou vedlejší bossové, kde se originalitě meze nekladly. Škoda, že i zde se vyskytují vedlejšáky, které člověka spíše rozčílí. Najít kytky a mluvit k nim je sice fajn, ale v jenvětším sektoru, kde je kytek desítky, ale vy máte muvit jen ke specifickým? Ne, děkuju.

Celkový dojem z Kontroly je pozitivní. Narazíme na zajímavé postavy, pár easter eggů a vtípků, originální nepřátele... a na všechno pozitivní a negativní již zmíněné.

Herní výzva 2021: Remaster

První Uncharted jsem trochu paradoxně hrál až jako poslední z trilogie. Čekal jsem totiž, že už hra bude zastaralá a nebude moc hratelná. Naštěstí jsem se ale mýlil.

I přes to, že se jedná o starší hru, užil jsem si jí. Příběh je zajímavý a poutavý, mechaniky trochu sice zestárly, ale nic strašného to není. Bohužel ke konci se hra více zaměřuje na střílení, což patří mezi slabší stránky hry. Lépe hodnotím první polovinu, kde si i hráč může více vychutnat krásné prostory a jednoduché hádanky.

Nakonec tedy musím přiznat, že mě hra mile překvapila. Rozhodně se nejedná o slabý článek série, a věřím, že v době vzniku se jednalo o téměř dokonalou hru. Obstojí ovšem i dnes.

Herní výzva 2021: Pacifista

Přenesení deskových her do počítačové podoby je v poslední době poměrně běžná věc. V případě této deskovky skýtá jednu výhodu: Vím, že si ji kupovat nebudu. Jelikož jsem hrál i deskovou verzi, vím, že počítačová nabízí přesně tu samou zábavu. A ta není na deskové poměry kdovíjaká. Prostě se snažíte spojit různá města na mapě a na konci mít nejvíce bodů. Výhoda pc verze tkví i v tom, že za jednu cenu dostanete i většinu rozšíření a tím se zábava alespoň trochu prodlouží. Jiné mapy ale v pravidlech mění jen minimum a mnoho toho nepřinášejí.

Hru bych doporučil těm, co tuto deskovku ještě nezkoušeli a chtěli by si předtím nejprve vyzkoušet, jak se hraje. V případné koupi/nekoupi toto může pomoci. Hra je dobrá i na rychlé vyplnění času, jedna hra zabere cca deset minut.

Herní výzva 2021: 8 - Herní nášup (hardcore)

Kdybych měl shrnout mé zážitky tohoto českého díla, označil bych ho za geniální, skoro až revoluční dílo, které sráží obrovský počet chyb, občas až ostudných. Podívejme se na to však blíže.

Mechaniky: Hra přistupuje trochu jinak ke klasickým činostem, které můžete v RPG potkat. Pár hráčů si na mnohé stěžuje. Za mě je to však jedna z nejlepších věcí na celé hře. Neříkám, že jsem se ze začátku skoro nezbláznil z páčení zámků. Časem jsem se to však již naučil a ani hardcore zámek mi nemohl zabránit podívat se na ukryté poklady. Stejně tak lukostřelba ze začátku dělá potíže, i zde však bezvýhradně chválím přístup studia. Chceš používat luk? Tak se to nejprve nauč.
Nápad se čtením se mi také líbí. Pokud postava neumí pořádné číst, i text bude lehce přeházený. Zde bych však šel ještě troch uvíce do extrému. Dokud Jindra neumí číst, tak prostě neumí číst. Ve hře máte sice zpřeházená písmenka, i tak si ale text přečtete.
Obecně získávání perků a dovedností je velmi zábavné, a to i z hlediska jejich pojmenování. Opět skvělá práce.

Příběh: Příběh je vcelku zajímavý, nijak extra nevybočuje ze standardů velmi kvalitních RPG. Stejně tak vedlejší questy jsou povedené a velmi vtipné. Zde studio odvedlo dobrou práci.

Atmosféra: Další skvelý kousek vývojářů. Celý svět je velmi kompaktní a atmosféra tvrdého středověku v čechách je cítit na každém rohu. Hlavní roli hraje náboženství, společenské rozdíly, pověrčivost... Celkově je vše uvěřitelné (i díky chybějící magii a "drakům"). Velké plus za to, že se Vávrovi podařilo úspěšně bojovat proti nesmyslné politické korektnosti. Ne, opravdu není hra rasistická.

Chyby: Neoblíbená část. Rozumím tomu, že na vývoj bylo podstatně méně lidí, než u jiných her. Člověk počítá i s tím, že po vydání bude hra tak trochu rozbitá. Já ale hrál hru tři roky (!) po vydání, a tak bych neočekával, že dostanu třikrát game breaking bug, kdy nejsem schopen pokračovat v hlavním příběhu. Propady texturama bych asi ani neřešil. Opět bych ale neočkával náhodně se vyskytující chybu, kdy vám obrazovka směřuje směrem dolů. Nemělo to nic společného se žádným perkem a pomáhal pouze tvrdý restart hry. Stejně tak zabugovaná Sázava, kde nejste schopni obchodovat, by neměla být standard. Chyby hru zkrátka výrazně srážejí a jen kvůli nim stráví hráč cca pět hodin pouhým restartováním, opakováním a řvaním.



Určitě bych nechtěl Kingdom come hanit. Strávil jsem ve hře výrazně přes sto hodin a většinou se bavil. Kdyby vývojáři věnovali větší péči opravě aspoň těch největších chyb, dalo by se i uvažovat o absolutním hodnocení. Takto stále velmi solidních 8 a půl hvězdy.

Herní výzva 2021: 10. Dětský svět

Jedná se o příjemnou jednohubku na dovolenou. Nic víc, nic míň. Zkrátka jen klikáte na předměty a čtete text. Občas můžete hledat určité předměty, které nejsou označené (například houby, kytky apod.). Díky tomu nemůžete očekávat jakoukoliv formu obtížnosti. Musím ale říct, že mě to docela zabavilo. Na odpočinek dobré. I délka je tak akorát. A i když bych rád napsal ještě nějaké další dojmy, už není moc o čem psát. Snad jen že lehčí kompletaci všech trofejí jsem ještě nepotkal.