Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Subnautica

23.01.2018
04.12.2018
14.05.2021
86
134 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Jestliže se Zemi také říká Modrá planeta, jak nazvat planetu, jejíž povrch je téměř celý tvořen jedním velkým oceánem?

Je 22. století a lidé již obývají více planet než jenom Zemi. Ryley Robinson je vyslán do již známého vesmíru, aby zkonstruoval Phasegate, ale ztroskotá na planetě pod názvem 4546B a podle PDA má jen pár dní, než zemře. Protože Ryley ztroskotal uprostřed oceánu, tak pro získání surovin potřebných k přežití musí hráč prozkoumávat okolí v potápěčském zařízení, přičemž si stále musí hlídat přísun kyslíku a další k životu nutné potřeby. Subnautica je tedy kombinací exploration a survival hry v neokoukaném prostředí mimozemského podvodního světa.

Ve hře jsou čtyři různé herní módy: Freedom, Survival, Hardcore, Creative. V Creative si hráč vůbec nemusí hlídat životní potřeby postavy. Freedom mód požaduje kontrolu kyslíku, zdraví a energie, Survival k tomu přidává ještě sytost a žízeň, přičemž pokud postava zemře, je respawnuta. V Hardcore módu mizí i tato výhoda a hráč má tedy jen jednu šanci a pokud zemře, musí začít znovu od začátku.

Subnautica byla v předběžném přístupu od prosince roku 2014 a oficiálně byla vydána v lednu roku 2018 pro PC, přičemž plná verze pro konzole následovala v prosinci. V roce 2021 se hra dočkala volného pokračování Subnautica: Below Zero.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 95
V roce 2017, těsně po tom, co jsem dohrála hru ABZU, jsem měla hroznou chuť na nějakou open world hru v podmořském prostředí. Ovšem nic takového, jako např. Depth, mě vůbec nelákalo (ze žraloků mám občas noční můry). Depth Hunter už vypadal lépe, ale přesto mě nelákalo si jej zahrát.

Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.

Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.

Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.

Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.

Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.

Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.

Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.

PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz

PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
+48 +49 −1
  • PC 95
Komentář obsahuje malé spoilery.

Sedím si v ponorce jménem Gloria a přemýšlím, co budu dělat dál. Kolem mě se ozývá skřípání, duté nárazy, opodál vyvěrá láva a někde v dálce, pár stovek metrů, je něco, čeho se strašně bojím. A přes co musím jít dál, jinak tu zůstanu navěky. S tichým pohonem a s vypnutými světly je větší šance, že si mě to něco nevšimne, ale radar, který mi zlověstně ukazuje, kde se ona věc nachází a jak kolem mě krouží, mi na kuráži moc nepřidává. A o tom je celá tahle mise na planetě 4546B, o překonávání strachu, o vstupování do míst, o kterých jsem na začátku svého pobytu zde ani nesnila. Ani v té nejhorší noční můře.

Jak kdyby to bylo včera, co byl pro mě výkon potopit se do hloubky kolem sto metrů bez jakékoliv výbavy. A že to bylo třeba, voda a jídlo docházely, a bylo nutné najít další a další materiály na výrobu. Protože co stačilo na začátku, to přestalo stačit později, kdy člověk zjistil, že by možná nemusel prožít celý život v Lifepodu číslo 5 a živit se upečenými rybičkami. Často mi chodily zprávy od dalších trosečníků společně s jejich souřadnicemi. Že se nachází přes kilometr ode mě? A že tam mám doplavat? Kamsi do neznáma a do hloubky? Nikdy, napadlo mě. Na druhý den jsem dobře zásobená vyrazila na cestu a zvládla tak můj první velký úkol.

Po čase jsem si postavila malé plavidlo a cítila se nepřemožitelná do té doby, než se mi první "velký" vysmál a moje už bývalé plavidlo zničil, jak kdyby bylo vystavené z třísek. Zařekla jsem se, že už tam nikdy nepůjdu. Šla, protože musela. Kolikrát jsem místy projížděla, slyšela různé skřeky a říkala si, že se hlavně nemám otáčet a že mám prostře plout vpřed a doufat v nejlepší (a očekávat nejhorší).

S postupem času se moje výbava začala rozšiřovat a měla jsem svoji malou kajutu, kde jsem si postavila postel a naproti akvárium. Začala jsem podnikat výpravy vybavená zásobami, jak kdybych měla opustit můj dočasný domov na týdny. Zprávy, které jsem dostávala z okolí, mě táhly dál a hlouběji. Až mě čekala poslední výprava, finální. Naložila jsem svoji Glorii věcmi, materiály, jídlem a vodou jak pro Afriku a vyplula.

A byla to jízda. Proplétala jsem se mezi mimozemskou flórou a kolem mě proplouvala mimozemská fauna zhruba stejně velká jako moje Gloria. Radar mě náhle upozornil, že mě milá fauna zpozorovala a chystá se zaútočit. Zapnula jsem štíty a čekala nejhorší. Silný náraz, s Glorií to škublo, tak zapínám vyšší rychlost a zdrhám. A hlavně se neotáčet. S vypětím všech sil a nervů jsem doplula k poslednímu místu a cítila, že se blíží konec mojí mise. Na jednu stranu jsem cítila radost, že jsem to dokázala a zvládla, na druhou stranu na mě padl smutek, že se s tímhle místem rozloučím. S místem, kde jsem dokázala překonat svůj strach a dokázala se ze situace, ve které jsem měla původně zemřít, dostat.


Co víc napsat. Perfektní hra (zážitek) a opravdu to není "jen" survival (ten to být nemusí), kde se něco pořád vyrábí a hledají se materiály. To bylo pro mě vedlejší, protože to, co mě táhlo dál, byl příběh, to, jak byl podáván, a také prostředí. Tak cizí a tak nepřátelské a přece jen se stalo mým domovem. Kupodivu jsem při hře neměla žádný bug, teda až na úplném konci, kdy při výstupu z rakety můj milý avatar vyletěl do vzduchu a s ním i plošina s raketou. Naštěstí jsme oba dopadli do vody a jelo se dál. Co ovšem musím vytknout, tak je příšerná optimalizace, kdy jsem dost často očekávala, že se hra navždy zasekne a pomůže jen tvrdý restart.

Pro: příběh, cizí prostředí, údaje z databáze živočichů a rostlin, strach z prozkoumávání

Proti: optimalizace

+47
  • PC 95
Doloval jsem příliš hluboko a příliš chamtivě. A tak jsem se osmdesátého dne střetl pod kořeny oceánských hor se strašlivým zlem a seznal, že hlubina se měla stát mým vodním hrobem.
Nebojte, tomuto osudu jsem unikl!

Na Subnauticu jsem si brousil ploutve dlouho a konečně přišla vhodná chvíle, abych se do ní mohl taky ponořit. Ponor to byl vskutku hluboký a v rámci žánru ji okamžitě torpédoval až k samotné hladině mých oblíbených her.

Úvod hry se s ničím nemaže. Padáte v záchranném modulu, mateřská loď exploduje, kus šrotu vás majzne do hlavy, ztratíte vědomí a pak se zas probudíte, ale jste v mokrém pekle a pomozte si. Proč loď vybouchla? Kolik dalších přežilo? Přijde nějaká pomoc? Jak tady přežiju? Dostanu se odsud někdy? Na tyto a další otázky si hráč musí najít odpověď sám a je to zajímavá část příběhu, jehož postupně odkrývané tajemství mě dokázalo spolehlivě zaujmout od samého začátku a zároveň jej dávkovalo způsobem, který na mě netlačil a vlastně se tvářilo, jakoby tam ani nebylo. Anebo…?

Již první fáze započatého průzkumu odhalila nejhezčí části okolního mořského dna, protože grafický skafandr hry je opravdu nádherný. Všude něco barevného plove a roste, voda hýří nepoznaným životem, po dně se třepotají odlesky hladiny a odevšad se kromě bublání ozývají všelijaké skřeky a hrčení místních zviřátek. Jelikož hraju na survival, tak moc daleko bez kyslíku nedoplavu a dokonce brzo poprvé umřu na nějakém podivném ostrově kvůli nedostatku pitné vody. Takže změna plánu; jdu si zajistit životní potřeby, usadím se a začnu vpravdě mimozemský život v tomto novém kupadlišti, přičemž jediným společníkem, co zároveň pořád nemlčí jako ryba, je můj osobní digitální asistent (PDA), jenž mi uklidňujícím, atraktivním hlasem digitální ošetřovatelky dokáže i v kritické chvíli upřímně naznačit, že za chvilku umřu.

Základní mechanika je jednoduchá. Musím nahromadit nejrůznější materiály, aby mi z nich fabrikátor vyrobil základní věci k přežití a lepší věci na výrobu větších zařízení. Většinu materiálu najdu v bezprostředním okolí. V druhé půlce hry už budu potřebovat větší páky, abych se dostal do míst, kam jsem dřív nemohl, a dobral se ke zdroji, jenž nikde jinde není. A mezitím prozkoumávám stopy po ostatních přeživších a sbírám nejrůznější indicie k rozluštění toho, oč tu doopravdy plave. Vlastně mě v půlce hry napadlo, že hra přistupuje k hráčovi úplně stejně jako Breath of the Wild. Hra mě nikam netlačí, ve všem mám volnou ruku. Vyrábím předměty nebo se věnuji stavbě základny (základnu jsem začal doopravdy stavět, až když jsem se k ní vrátil po dohrání hry, do té doby jsem si vystačil jen se dvěma základními obytnými prostorami).

Asi největší zvědavost jsem pociťoval kolem přítomných živých bytostí a pokaždé, když jsem viděl nějakou novou, nadšeně jsem k té roztomilé radosti plaval, abych si ji mohl oskenovat. Zarazilo mě, když na mě začaly ty zatracené bestie útočit. Dokonce na mě čelně útočily i ty úplně největší, což je zvláštní, protože na Zemi přece ani ty obrovské záměrně na člověka neútočí. Internet mi posléze poradil, že se jim mám vyhýbat. Ale to už jsem měl vyrobenou termokudlu a jisté speciální dělo, takže jsem si pomstu nenechal ujít a brzy jsem přispěl ke snížení biodiverzity v oblasti. Ještě mě poněkud mrzí, že jsem nikde neviděl žádné želvovité tvorečky, tento nedostatek jsem opravdu oplakal.

V souvislosti s předchozím mě trochu překvapuje, když někde čtu o hororech, ale přitom je hra naopak nezvykle uklidňující a neuvěřitelně relaxační. Projížďky či procházky v mých dopravních prostředcích jsem si opravdu užíval a na každou cestu za materiálem jsem se vysloveně těšil (přepravní moduly od nejmenšího po největší jsem pojmenoval Squirtle, Wartortle a Blastoise, jelikož jsem v nich viděl příhodnou evoluci) a v druhé části hry jsem přemístil základnu přímo nad Škvíru.

Celkový dojem nicméně lehce sráží pomalé vykreslování prostředí a bugy. Hlavně pohyb a ukládání pozice v Prawnu dělají největší neplechu. Prawn se mi několikrát zasekl při pohybu v mimozemské teplárně a jednou při zaparkování v garáži. A podle toho, co jsem se pak o něm dočetl při řešení problémů v diskuzích, jsem pak raději ukládal pozice mimo něj ve vodě. Ale jinak na něj nedám dopustit, jelikož i jen svým obyčejným vrtákem se dokáže bránit všemu, co se hýbe.
Další bug jsem poté zaregistroval při stavbě rozšiřující se základny ve chvíli, kdy jsem se chtěl zbavit vylíhlých tvorů z chovné nádrže. Totiž, osvojil jsem si zvyk vypustit zvíře ven do oceánu a aby mi tam nepřekáželo, tak jsem ho pokaždé odpálil repulzním dělem kamsi do dálky, načež se už nevrátilo. Jednou jsem takhle vypustil dalšího stalkera, jenž zrovna ve chvíli odpálení chytil do tlamy moji kolem proplouvající skenovací kameru, načež s ní odletěl kamsi k hladině, kde jsem ho ztratil z dohledu a zapomněl na něj. Po dvou dnech hraní jsem ho náhodou uviděl z vršku výtahu a zjistil jsem, že je zaseklý na hladině a sice se pořád pohybuje jako delfín, ale nemůže odtamtud pryč. A tak jestli nezemřel, tancuje tam s mojí kamerou v tlamě dodnes.

Jinak stavění základny je suprová věc (zkusím se podělit o celkový pohled). Škoda, že hra nemá nějaký sociální online prvek, kdy bychom si tam mohli pozvat ostatní hráče a oni by třeba mohli i napsat nějaký vzkaz do veřejného guest booku v PDA.

Tolik asi k základům hry. Mohu zmínit, že finále je vskutku emotivní a zároveň humorné a nelituju ani trochu, že jsem si Subnauticu zahrál. Těším se na dvojku jako ta explozivní rybička.

PS. Můžete mi někdo poradit, co používáte na natáčení toho herního videa? Chtěl bych si natočit jeden průchod základnou pro kamaráda, ale nějak v tom plavu :)

EDIT: Díky všem za rady! Nakonec jsem to vyřešil tou windowsáckou vymožeností a šlo to kupodivu bez větších obtíží.

Pro: Mimozemský oceán; velká biodiverzita; sbírání materiálu; tajemné cosi; potápění; relax; rozumná délka.

Proti: Občas bugy s Prawnem; pomalé vykreslování prostředí; chybí želvičky; too much water.

+36
  • PC 80
Subnautica je krásná malá velká hra. Craftící/exploring/survival hry moc nehraju, ale k Subnautice jsem kdysi viděl pár let's play videí a musel jsem to sám vyzkoušet. Přiznám se ale, že alespoň jeden element jsem ze hry vynechal - starání se, aby můj pixelový hrdina byl stále dosyta nabumbán a napapán. Stačí, že se u toho hraní musím krmit já sám. A nikdy jsem nebyl dobrej zahradník nebo kuchař. Doplňování vody a jídla ve hrách nesnáším a jsem moc rád, že autoři zvolili několik způsobů rozehrání kampaně.

Nemá smysl se tu rozepisovat o craftění, funguje stejně jako v podobných hrách. Ze základních surovin vyrábíte lepší a z lepších ještě lepší. A exploringem získáváte plány na konkrétní výrobky, pomocí kterých si ulehčíte pobyt na vodní planetě.

Tady začíná ta největší sranda. V jiných hrách musíte najít kámen a trávu. Z kamene a trávy vyrobíte kladivo. Z trávy a bambusu si postavíte přístřešek a tady většinou skončíte, protože je to nuda. V Subnautice se vše dělá ve větším měřítku.. Seber 5 šutrů a postav si velkou pohodlnou podvodní kapsli. Vedle kapsle si postav dok na miniponůrku a robota.. cože, robota? Jasný, stačí pár lepších šutrů, hub, semen z rostlin a je tu. Baví mě, jak vám hra všechno představuje jako úplnou samozřejmost, nad kterou není třeba se pozastavovat. Je zasazená někdy do daleké budoucnosti a tyto technologie jsou prostě normální.

Stejně jako přístroje se tu ve velkém měřítku představí i mapa a především potvory, které se tam pohybují. Když mě poprvé zezadu chytl Reaper v Seamothu, skoro jsem se podělal. A to zdaleka není největší hnusák!. V čem tato hra exceluje, tak navozování tísnivé, strašidelné atmosféry, jak vizuálně (obří leviathani v temných hloubkách), tak zvukově (houkání rybáků v jeskyních nebo dramatické tóny při překonávání větších a větších hloubek). V podstatě celou dobu víte, že musíte dolů, víte, že tam nic hezkýho nepotkáte, ale taky víte, že vám nic jinýho nezbyde, než se překonat a plout dál. Myslím si, že toto je největší tahák hry a každému bych doporučil zkusit tady ten pocit nekonečné nejistoty, co se stane, když se posunu o dalších 10 metrů nebo co se stane, když mi dojde šťáva do ponorky, nebo když mi nevystačí kyslík při prohledávání jeskyně.

Pár zádrhelů přece jen hra má. Někdy v půlce tak nějak přestanou chodit indície, co máte dělat a v podstatě strávíte několik hodin jenom plaváním sem tam, než najdete správné suroviny a vycraftíte upgrady. Na hře je hrozně poznat, že vyšla jako early access. Všemožné glitche při budování základny jsou otravné, semtam se můžete přes texturu podívat na cestu atd. Na druhou stranu, hra ani jednou nespadla, nikde jsem se nezasekl a nenarazil jsem na nic, co by hru kazilo. Osobně bych při všech těch vymoženostech, co si můžete vyrábět, přidal i skenování terénu a vytváření si vlastní mapy exploringem. Nemyslím si, že je úplně nutný, aby hráč ztrácel X hodin času blouděním při hledání posledního fragmentu do vrtáku. Nemusí to být mistrovství světa v kartografii, ale něco na způsob hologramu z monitorovací místnosti. Můžete si proboha pomocí malých dronů vyrobit vesmírnou raketu, ale ne mapku??

Tady ještě moje první loupácká základna :)
+30
  • PC 95
Když jsem byl malý, přál jsem si být potápěč. Líbily se mi bubliny a kruťácky vypadající neopreny s dýchacími přístroji. Potom jsem k vánocům dostal obrázkovou encyklopedii potápění a když jsem viděl co vše v moři žije za zvířátka, už jsem potápěčem být nechtěl… ani kdybych mohl dělat bublin, že by mě v nich nebylo vidět. To, zda by ze mě mohl být neohrožený potápěč, jsem si měl možnost zprostředkovaně vyzkoušet až nyní, o mnoho let později. A nemohl jsem si pro to vybrat vhodnější titul!

Subnautica je nezávislý herní titul z Ameriky, jehož autoři úzce spolupracují s komunitou a na hře se to projevilo v podobě několika originálních, téměř až geniálních nápadů. Poněvadž k nezávislým hrám se přistupuje shovívavěji, než ke třem áčkům, snažil jsem se od hry nic velikého neočekávat. Tato hra mi však ukázala (můj osobní pohled), že nezávislé hry v současné době převyšují kvalitou a originalitou své dobře zafinancované a lépe zaštítěné protějšky z komerčních vod.

Hra začíná rychle a bez okecávek – stejně na začátku nic nechápete. Poněvadž nese hra štítek survival, hrál jsem na druhou nejtěžší obtížnost, což se zde jmenuje přežití. Opravdu jsem totiž nestál o to, abych se třásl strachem o svůj jediný život, když bych byl třeba někde v půlce a něco mě dostalo (hardcore mód). Ostatní režimy cílí spíše na hráče, co už třeba hru dohráli a teď se jen chtějí vyblbnout. Bez nutnosti získávat zdroje, doplňovat tekutiny a kalorie. Já ale chtěl, aby se se mnou hra nepárala a já byl opravdu nucen starat se o holé přežití. Což byla ze začátku v podstatě má jediná náplň ve hře, neboť hra vám to nijak neusnadní. Nikde žádné ukazatele (krom rádiových signálů), vysvětlení od vašeho PDA příliš obecné a… no a to je vše. Nic vám nikdo nevysvětlí. Dvakrát jsem zemřel žízní, než jsem konečně přišel na to, jak filtrovat vodu z ryby zvané Měchýřovec. Než jsem si uvědomil, že skenováním prostředí získám více možností ve svém (zatím) skromném počínání. Pocit trosečníka, balancujícího neustále na hraně života smrti na opuštěné planetě byl rázem navozen s takovou intenzitou, že jsem se do hry úplně vžil. Ač jsem stále nechápal, co mám dělat a chvílemi jsem z toho začal být i mrzutý, protože jsem se už chtěl někam posunout. Potom přišly první odvážnější krůčky z dosahu mého záchranného modulu a musím říct, že průzkum je v této hře jeden z nejzábavnějších a nejhutnějších, co jsem ve hrách zažil. Když jste totiž ještě nezkušená suchozemská krysa (alespoň já to tak měl), bojíte se v moři úplně všeho – jeskyní, rostlin, hloubek i neškodných živočichů. O to víc se potom bojíte zvířátek, co jsou agresivní - s radostí na vás bafají zezadu, nebo si na vás potichu počíhají schovaní někde za temným útesem, nebo vysoké trávě. Pocit neustálého ohrožení dále zvyšuje fakt, že příšerky se ve většině případů dají jen na chvíli odehnat, nikoliv úplně zlikvidovat. K tomu všemu není čím. Máte totiž jen multifunkční nůž (který si musíte nejdříve vykraftit) a tím třeba takového leviathana leda tak nase… polechtáte.

Po bezradných prvních pár hodinách ve hře, se už ke mně začali dostávat slepé možnosti co dál dělat. Nebudu vám nic prozrazovat, nechci vás o ten zážitek připravit, ale stačí říct, že je všechny musíte vyzkoušet. Nikdy totiž nevíte, co se odehraje, nebo kam se posunete, až dosáhnete cíle. V oněch chvílích už jsem začal přísně plánovat postup výprav, dávat dohromady zásoby a inventarizovat si stavební materiály. Musel jsem, jinak bych se nikam nedostal. A tahle „nutnost“ mě strašně bavila, protože záleželo jen na mých schopnostech. A není hraní her o výzvách? Postupně se přede mnou začalo rozkrývat pozadí příběhu tak skvěle podaného, tak skvěle vymyšleného, tak do detailu vybroušeného, že tvůrcům tímto hluboce smekám a ukláním se k zemi. Motivace hru dohrát a vyřešit situaci nejednou přesáhla pouhý pud sebezáchovy a přerostla v něco mnohem většího.

Někdy v těchto okamžicích se před vámi otevírá možnost, začít si budovat vlastní habitat, osobní víceúčelové stroje a vrcholem všeho… postavit si vlastní ponorku. Když jsem zjistil, jakou kreativní svobodu vám hra poskytne v budování vlastního podmořského hnízdečka, vykašlal jsem se na postup a trávil jsem celé dny tím, že jsem si budoval základnu přesně podle sebe. Tenhle prvek hru neskutečně obohacuje a rozšiřuje… a značně prodlužuje dobu, kterou u ní trávíte. Možností sice není tolik, jako v mých milovaných Space Engineers, ale jsou dostatečně komplexní, abyste se vyřádili. Já svůj první primitivní habitat pojmenoval „Watney“, na počest mé oblíbené knihy a filmu, neboť hra mi knihu a film svou atmosférou dost připomínala. Hra vůbec umí dobře navodit pocit naprosté osamělosti. Nezřídka jsem se cítil zcela opuštěně, až to bylo nepříjemné a na to se nedá říci nic jiného, než BRAVO! Jediným, kdo vám dělá celou dobu neživou společnost, je vaše PDAčko. Umělá inteligence v něm reaguje na prostředí a akce, které provádíte a občas vám poví výsledky skenu, nebo poskytne pár maličkých tipů. Někdy je i legrační – a to když vás třeba upozorní na fakt, že používáním miniponorky se vám na rozdíl od plavání nevyplaví endorfiny a nebudete mít tak hezký zadek. Později si budete moci v nádrži vychovat malého, pískavého mončičáka, se kterým si následně můžete v moři hrát. Jako interaktivní prvek navíc je to nevtíravé, je to milé, je to roztomilé… Já si svou Roztomilku dokonce pojmenoval, aby se neřeklo.

Tím jak postupujete hrou, začíná být okolní prostředí stále nehostinější a nepřátelštější. Čím hlouběji se potopíte, tím jsou okolní biomy nebezpečnější, strašidelnější a přízračnější. Nároky na výbavu a vaší potápěčskou finesu narůstají. Můžete si postavit miniponorku, opancéřovaný exoskelet a již zmiňovanou ponorku o které jsem si zpočátku myslel, že je zbytečná, neohrabaná a nepoužitelná. Ale každé zařízení v této hře má nakonec svůj použitelný smysl a ponorka zvlášť. Navíc si ponorku a zbytek strojů můžete přebarvit a přejmenovat… a to je geniální! A to, co prožíváte, když se v naprosté podmořské tmě, při spuštěném tichém chodu a za pingání sonaru, snažíte proplout rejdištěm nebezpečného predátora, nebo když se celí hrůzou klepete na místě ve vaší křehké miniponorce, až si vás něco obřího a rozeřvaného přestane všímat, protože zaslechlo zvuk vašeho šroubu, může se jít v takové klaustrofobické situaci zahrabat i Das Boot – dvakrát BRAVO! Vynikající atmosféru ještě podbarvuje skvělý soundtrack a úžasné ozvučení, které rozhodně není generické a nikdy se vám nedostaví pocit, že jste to už někde museli slyšet.

Ke konci hry je z vás už protřelý ponorkář, co si v každé situaci ví rady. Je vždy příjemné uvědomovat si váš hráčský progres. Ze začátku jste byli zelenáč, co se bál potopit se hlouběji, než do sta metrů a nyní jste veterán, kterému v žilách místo krve koluje mořská voda. Do poslední chvíle ale moc netušíte, kdy příběhové rozuzlení hry vlastně nastane. To pochopíte, až se tak stane. A já znovu smekám a znovu se hluboce ukláním – něco tak dojemného, „lidského“, krásného a zároveň smutného, jsem ve hře ještě NIKDY neprožil. Uzavření příběhu mnou opravdu hluboce pohnulo a nebylo v tom ani zbla patosu, nebo citového vydírání. Dokončení hry už bylo potom jasně dané a je zřejmé hned za začátku. Ale já si najednou uvědomil, že hru se mi opouštět nechce. Že jsem si to zde zamiloval. Nicméně už tu potom nemáte nic jiného na práci. A průzkum bez účelu mě nikdy nebavil. A ač se herní plocha zdá být malá – odhadem jsem napočítal kvadrant o zhruba 4x3 kilometrů – stále jsou ve hře místečka, která nemám úplně zmapovaná, což značí, že svět má velikost dostatečnou.

Z výše napsaného je jasně patrné, že jsem právě dohrál dalšího adepta na absolutní hodnocení, ale těch sto hře udělit nemůžu, přestože tahle hra se snaží. Opravdu snaží, aby byla bezchybná, jenže není. Je tu pár velmi nepříjemných bugů, které mohou být pro postup ve hře fatální, anebo jsou jen otravné… jakože HODNĚ otravné. Ať už se jedná o mizející podloží základny a s tím související nespolehlivý přenos energie pomocí energetických zesilovačů, předměty (důležité předměty) propadávající skrze textury, glitche (hra se zblázní především těsně po nahrání pozice), nebo poškozený save, což je velmi nepříjemné, když si vezmete, že celá vaše hra běží na jednom jediném uložení. Díky tomu jsem hru málem nedohrál, protože se mi skoro na konci poškodil z neznámých důvodů save. Hra naštěstí umí vzít nepoškozená data odněkud jinud a nějakým způsobem save zachránit, díky Poseidonóvi! Ale rozhodně to není něco, co by vás uklidňovalo. Na krásno se může stát, že už uloženou pozici nerozchodíte a ani má hra k tomu neměla daleko. Vyznění příběhu navíc trochu zkalila debilní SJW vsuvka, agitovaná vám (proč to musel/a odnést zrovna ON/A?!) Císařem až na palubě vesmírné lodi, jejíž slogan dobře rozeznáte, což mě hodně zamrzelo, protože to ve hrách nechci vidět, ani poslouchat. Potom jsou zde ještě méně závažné nedodělky. Jako třeba živočichové, co se „proderou“ skrze trup vaší ponorky, kde levitují ve vzduchu jakoby nic. Není to nic zásadního, ale leknete se! A to fakt ne! Toho je ve hře i beztak dost. Zbytek už jsou drobnosti, které se vyskytují v každé podobné hře a které všichni odpouštíme, protože prostě hry mají chyby a vždy mít budou. Kvůli pár zásadním technickým lapsům musím hodnocení objektivně snížit, ač subjektivně o to nestojím. Jedná se po všech stránkách o výjimečný herní kousek v nádherně zpracovaném, proměnlivém prostředí. Fotograf ve mně ukrytý, měl zase jednou pré – nekoukat, pokud jste hru nedohráli, obsahuje obrázkové spoilery.

Hru vřele doporučuji všem dobrodruhům, co chtějí čelit svým strachům, zažít vynikající i hrozivou atmosféru, touží po silné, často obtížné výzvě, a po neméně silném příběhu. Hra se mi líbila už od samých počátků, co jsem na ní na Steamu natrefil. Že ale na mně tak zásadně zapůsobí, jsem si vůbec nepředstavoval.

PS:
Pokud se pro hru rozhodnete… zásadně, opravdu ZÁSADNĚ vám všem doporučuji – když nebudete vědět jak dál, když nebudete vědět co kde hledat, nebo nebudete vědět jak se co dělá, nevzdávejte to a NEdívejte se na JůŤůb návody, kde vám to všichni naservírují a vyspoilerují. Opravdu byste sami sebe ochudili a to by byla ohromná škoda.

PPS:
Milujeme Tě, Spongebobe!

Pro: Atmosferické, malebné, strašidelné, příběhově dokonalé

Proti: BUGY

+28