Blue Reflection: Second Light

Přiznávám, že když jsem do komentáře na první díl Blue Reflection psal, že pokračování si klidně zahraju, tak jsem ani nepočítal s jeho vznikem. Vcelku zajímavá hra totiž nemohla, už ze své podstaty, oslovit větší množství hráčů a nevalné řemeslné kvality ničemu samozřejmě taky nepomohou.

Nicméně máme tu další díl a nutno uznat, že se ze svých chyb vývojáři poučili a servírují nám zábavnou, svého předchůdce ve všem překonávající, hru. Třeba soubojový systém probíhá v reálném čase (ač jde dle spotřeby zastavit) a je nutné sledovat chování jak vlastních postav, tak především nepřátel. Zpočátku boje můžete používat jenom základní útoky, ale v průběhu střetu se hrdinkám odemykají další schopnosti, které často až násobně posilují ty původní. Důležité je i udržování delšího komba, které se vaši soupeři občas pokusí přerušit. Tady ale přichází první velké výtka. Hra je až příliš jednoduchá a třeba nejsilnější útok jednotlivých charakterů nejspíše ani neuvidíte, protože než si ho zpřístupníte, tak budou proti vám stojící démoni dávno po smrti. Vyšší obtížnost se zpřístupní nesmyslně až po prvním dohrání.

Nově navíc můžete školu, ve které se celá hra odehrává, vylepšovat a doplňovat o různá místa. Ta, krom zapnutí pasivních vylepšení (útok+ za cenu obrana- apod.), navíc zpřístupní „rande“ s nějakou z dívek. Těchto schůzek s nimi je až nehorázně hodně a ne vždy jsou zrovna zajímavé, obzvláště pokud neznáte původní díl nebo doprovodné anime. Odměnou za absolvování jsou občas značně OP fragmenty sloužící jako výbava pro bojovnice a ze soubojů dělají ještě větší banalitu.

Příběh začíná vcelku povedeně a postupné odhalování pozadí děje i některých charakterů má své kouzlo. Nečekejte ovšem nic výjimečného. Hlavně konec je už hodně natahovaný a opírá se o běžnou budget JRPG berličku, kdy si před koncem zopakujete souboj s téměř každým bossem. Být celá hra o 15 hodin kratší, tak jedině dobře.

Second Light mě bavilo asi více, než mělo. Jde cítit, jak se tvůrci snažili vylepšit původní koncept a doplnit jej o několik nových prvků z jiných svých sérií. Všechno to v doprovodu pěkné hudby a zvláštní melancholické atmosféry utváří, i přes nesporné nedostatky, zážitek podobající se málo čemu, co současný herní průmysl nabízí.