Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Persona 5

Persona 5 Royal

04.04.2017
88
46 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Ve čtvrtém pokračování série Persona se ocitneme v kůži studenta, který byl za údajné brutální napadení vlivného muže, poslán na podmínku do školy Shujin v Tokiu. Jednotlivé lokace se snaží věrně popisovat hlavní město Japonska. Již záhy po příjezdu v sobě protagonista a jiní studenti objevují mocnou sílu svých vnitřních person. Mohou pronikat do jiných lidí a například ukrást jejich touhy. A jelikož je ve hře zcela bez ústupků hráči předhazováno, že mnoho dospělých touží jen o to, využívat studenty ke svému uspokojování nebo kariérním úspěchům, je na zápletku v kůži těchto studentů vystaráno.

Každý z těchto cílů má vlastní dungeon, zvaný palác, který odráží jejich touhy. Učitel tělocviku má samozřejmě školu, kde týrá studenty a obávaný mafiánský boss zase smýšlí o všech lidech ve městě jako o svých osobních bankomatech. Jeho palác je tedy banka.

Tyto paláce budou plné nástrah a nepřátelských person, kde hra začne jednoduše připomínat souboje pokémonů. Každá persona má proti určitým živlům silné stránky a slabé. Hráč má však jen omezené použití těchto sil a často musí spoléhat na střelné nebo kontaktní zbraně. Potřeba kombinovat persony jednotlivých společníků je klíčová a zvládaní co nejvýhodnějšího likvidování nepřátel, za co nejmenší cenu vzácné energie, je nejdůležitějším prvkem těchto oblastí.

A jak už je to v sérii zvykem, dobrou polovinu hry tvoří studentský život. S každým svým společníkem můžete trávit volný čas, nebo si dokonce začít románek. Hráč však není limitován jen svými společníky, ale také jakýmisi důvěrníky, kteří vám, ač možná nevědomky, pomáhají ve vašem záměru svými permanentními bonusy. Zlepšování vztahů s těmito lidmi je neméně důležité, než s vašimi společníky a když ke všemu přičteme nutnost zlepšovat vaše osobní schopnosti tréninkem, studiem nebo koupelemi, začnete se v tom time-managementu trochu ztrácet.

Město ke všemu oplývá svým společným palácem, kde budete řešit drobné prohřešky, jakožto vedlejší úkoly. Tento palác je náhodně generovaný a hráč sem může vyrazit kdykoliv, kdy bude potřebovat nabrat sílu nebo ulovit nové persony k postupu v hlavním paláci.

Rozšířená verze s podtitulem Royal vyšla v březnu roku 2020 pro PlayStation 4 a později i pro další platformy. Obsahuje zcela novou postavu Kasumi, nový palác, dodatečnou hudbu, rozšířený příběh i několik upravených herních mechanik.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 100
Až moc často se mi stává, že mě k hraní hry, kterou si nakonec velmi oblíbím, přivede jednotlivec - ne masová hysterie. Zde se jedná o vzácného hosta jednoho podcastu – Petra Bulíře. Petr je velkým fanoušek konzole PS4, vždycky mluvil k hrám a ne o blbostech, jak už je neduhem onoho podcastu. Nikdy jsem se taky jeho doporučením nezklamal. A onoho osudového dne se ho ptali, na co se těší. Říct, že na Personu 5 by bylo moc obyčejné, tak u toho použil slůvko „samozřejmě“. Hned si říkám, proč samozřejmě? Vždyť to vypadá jako úplná šílenost, kde zabíjíte obří bimbasy a démony sedící na toaletě – ale podobně jako hlavní postavy hry ovlivňují srdce zlotřilců ve hře, tak mi Petr zas ukradl můj vzdor vůči podobně vypadajícím hrám a já se jí poddal. A byla to zatraceně kvalitní jízda!

Úvodem musím říct – nenechte se odradit tou zmíněnou dvojicí nepřátel. Oba typy jsem potkal za hru tak 5x. A ač jsou některé persony sexualizovány, není to hnané do extrémů.

V komentářích mám ve zvyku psát tak, jak na mě hra zapůsobila, ale jelikož je tento u Persony 5 první, cítím povinnost alespoň trochu nastínit, jak se titul hraje. Jedná se o hru, která vydrží 115 hodin a urychlit nijak nejde. Dialogy jdou odklikávat tak pomalu, že je stejně stíháte číst a musíte si poctivě prolézt skoro vším, co hra nabízí. A těchto 115 hodin se dělí na adventurní část a akční část – v té soubojové budete po vzoru filmu Inception s partou spolužáků pronikat do podvědomí místních zlořádů a měnit je na Mirky Dušíny – netřeba chodit kolem horké kaše, ač premisa zní docela roztomile přihlouple, nejednou jsem si při hraní (obtížnost normal) vzpomněl na Dark Souls. Smrtí hlavního hrdiny přijdete o postup, paláce (podvědomí padouchů) jsou dlouhé a vaše „mana“ která je tak důležitá při soubojích jde regenerovat prostředky, kterých je velmi omezený počet a mnohdy si je musíte dělat přes den místo tak moc důležitých jiných aktivit. V každém tomhle paláci se potloukají strážní, které když přepadnete, tak se promění ve vaše skutečné protivníky. Příklad – strhnete masku strážnému a z něj vyletí čtyři impové a zahájí se boj.

Boj je tahový a má docela dost mechanik. Hodně z nich je taková deus ex machina, kdy vám společník přijde nečekaně na pomoc aby dorazil nepřítele, ale mnohdy víte přesně, co bude následovat – když je nepřítel náchylný na blesky a jeho létající poskoci na střelné zbraně, tak nejdřív omráčíte blesky toho největšího, poté po úspěšném kritickém zásahu předáte štafetu kolegovi vpravo, který revolverem sestřelí všechny čtyři okolo létající zmetky a vy můžete provézt tzv „all out attack“ kdy se efektivně v animačce postavy vypořádají s nepřítelem a dotyčný, kterému se tento „all out attack“ provedl má jakýsi svůj sebestřední setsakramentsky cool shot na kameru. Princip soubojů je ten, že útoků je velké množství a vy nevidíte, vůči čemu je daná persona slabá nebo odolná, dokud si to nevyzkoušíte. A použít instakill vlastnost na neznámého nepřítele, který ji odrazí na vás a zabije hlavní postavu po třech hodinách bez sejvu…to vás naučí opatrnosti.

Líbí se mi, jak efektivně hra také ohlásí vaše úspěchy – množství expů a peněz na vás doslova vybouchne na monitoru, a zvuk levelování postav připomíná praskání ledvin Aba Simpsona, když ho Homer nenechal vyčůrat se. Nikdy jsem se nezbavil toho nepříjemného pocitu v zádech při levelování *plask* *plask*. No a do toho všeho persony chytáte jako pokémony a můžete je kombinovat, abyste vytvářeli silnější, kteří dědí některé útoky původní dvojice. Když vás až moc štve nějaký nepřítel, tak si ho ochočte – rázem získáte veškeré informace o dané personě a můžete také používat její útoky. Mrzí mě trochu, že ta cool vypadající persona z krabiček a artů v úvodu hry poslouží jen k vytvoření nové, trapně vypadající – ale ke konci, kdy si doslova klestíte cestu úředníky z úřadu nebeského, není o zajímavě a cool vypadající persony nouze.
A dále je tu adventurní část, kde navštěvujete školu, plníte nelehké testy, zlepšujete si sociální dovednosti a hlavně zvyšujete úroveň jakéhosi vlivu vašich společníků a lidí, kteří vám na vaší pouti externě pomáhají. Tohle je jedna z nejpropracovanějších věcí, protože jak už jsem zmínil – hra je velmi obtížná a tak značně pomůže, když se jako bonus k úspěšnému zakončení menšího příběhu dané postavy dočkáte i toho, že pro vás třeba vykryje jindy smrtící ránu, která by vás vrátila o pár hodin zpět. Váš opatrovník vás naučí vařit lepší kávu, která vám přidává tak vzácnou manu. Doktorka bude prodávat účinnější léky, kluk, co paří na automatech vás naučí líp střílet, vaše učitelka pro vás bude získávat čas během hodin – protože čas, ten je tu tou nejvzácnější komoditou. Hodně se mi líbila hráčka shogi se kterou se také hraním těchto japonských šachů zlepšujete v palácích. Nestihl jsem se věnovat mnohým postavám a nevím ani, zda by to šlo. Protože i tak jsem doslova na poslední chvíli vymaxoval všechny statistiky, které byly často potřebné k určitým úkolům. Do práce jsem šel asi jen 3x a praním prádla (v palácích nacházíte špinavé zbroje, které se stanou použitelnými jen po vyprání) jsem čas neztrácel. Nejprve můžete provést jednu akci denně, časem vás pustí ven i v noci, získáte tak akce dvě. A ač ve hře prožijete bezmála rok, dnů je zatraceně málo a dobře si rozmyslíte, jestli si uděláte kávu na zítřejší dungeon, nebo zvýšíte úroveň u některé z postav – a vaši parťáci v sobě probudí na maximální úrovni novou personu a to už stojí za zvažování. Time management v nejlepší podobě.

Nejenže se tyto dvě roviny hry krásně doplňují a cítíte, že když pro vás společník vykryje ránu, tak to není jen čísílkem (no… v praxi určitě je) ale dává to smysl, protože ty postavy s vámi prožili už tolik. Hra má naprosto epické finále, kdy vidíte, jaký dopad jste měli na všechny ty postavy kolem. Ukazují se v cutscénách, vzpomínají na váš společný čas, uroní za vás občas slzičku. Hráč má pocit, že bude daným postavám chybět – to je to, co každý mladý Japonec v depresi potřebuje, ale není to jen o tomhle. Ve hře prožijete rok (já ho tam nechal i reálně) a díky té délce mají všechny ty závěry ten správný dopad. Až mě mrzí, že jsem nestihl víc. Nikdy nezjistím, co za chlápka byl ten podivný prodavač zbraní, jeden confidant jsem ani nepotkal a taky by mě zajímalo něco víc o věštkyni nebo novinářce a také jsem nelidsky ignoroval Futabu a tzv. Twin Wardens. Potěšilo taky, že romance nejsou ve stylu Mass Effectu „We’ll bang okay?“. Ve hře toho prostě strašně moc, co se nedá ve 115h stihnout. A to je dobře! Jen bohužel já to znovu hrát asi nebudu.

Jediná výtka patří tomu, že hlavní hrdina nemluví, protože z jeho pokřikování při vyvolávání person se jedná o kvalitního dabéra a rád bych ho slyšel víc. A byl určitě hodně kvalitní, protože ovlivnil i tříletého synovce, který pak pořád pokřikoval „personaaaaa!“.

Hru si určitě zahrajte, pokud pijete rozpustnou kávu a chybí vám motivace přejít na zdravější espresso. Já jsem ke hře díky tématice kavárny nedokázal sednout bez šálku. Tohle jim jde – Catherine měla něco podobného s míchanými drinky. Atlus se nezapře. Jen by mě zajímalo, jestli je káva s curry nějaký vtip, nebo se to opravdu pije. Zkoušet to nebudu.

Jsem příjemně překvapen, že se takhle komplexní hra vyvarovala nějakých chyb apod., bylo zajímavé hrát něco, co nevyžaduje jediný patch. Nezvyk.

Pro: Postavy a jejich vliv na děj, i na hratelnost. Příběh. Mystično. Školní život. Vizuální efekty

Proti: Jedná se zřejmě o recyklát předešlých dílů a jsem rád, že jsem žádný z nich nehrál.

+26
  • PS4 100
Nemůže být nejmenších pochyb, že pátá Persona patří mezi nejlepší JRPG současné generace. Možná i všech dob. Ukazuje, jak má vypadat pokračování úspěšné série. Už vynikající čtyřku vylepšuje téměř ve všech směrech a dává vzniknout jedinečnému celku bez výraznějších slabin. Každý jeden prvek, každá herní mechanika či stisknutí tlačítka je součástí receptu na herní nirvánu.

Nikdy jsem nehrál hru, která by si zasloužila označení „stylová“ tak moc, jako právě Persona 5. Přechody v menu, interface a další vizuální prvky jsou nevídaně propracované a očividně se jim dostalo nebývalé péče. V doprovodu vynikající hudby a namluvení vás provází na cestě, která jistě zůstane v paměti každého, kdo dokáže tohoto kolose dohrát.

A právě to je možná největší problém. Jako hráče znalého série mi dohrání trvalo takřka rovných 100 hodin. A upozorňuju, že se nejedná o žádné sbírání skrytých balíčků, ale opravdu poctivý průchod příběhem. Navíc ty nejzajímavější témata jsou vyčerpána během prvních dvou kapitol. V Royal verzi je sice strčí do kapsy ta úplně poslední, ale to už je pozdě.

Soubojový systém je přesně takový, jaký bych si u moderního JRPG představoval. Svižný a jednoduchý na uchopení, současně však dostatečně hluboký a u bossů zvlášť vyniká. Stejně tak středoškolský život se dočkal mnoha úprav. Množství aktivit je obrovské a důvěrníci značně rozvádějí myšlenku sociálních interakcí z předchůdců (aneb když se seznámíte s hráčkou šógy, tak vás naučí nové taktiky v soubojích, obchodník se zbraněmi zase umožní jejich customizaci atd.). Každý má tak nějaký smysl a je jen škoda, že všechny vymaxovat v jednom průchodu je dost obtížné.

Stejně tak příběh a postavy se v porovnání se čtyřkou zlepšily. Pryč je jistá infantilnost a naivita, jsou nahrazeny o poznání lepším scénářem. Pořád se jedná o anime, takže má s tím spojené mouchy. Celkově ale nelze udělit jiné, než nejvyšší známky, protože Persona je pořád tou sérií, po které se ostatní JRPG opičí a ke které se budou v budoucnu přirovnávat.
+24
  • PC 100
Persona 5 je velice speciální dílo, ba dokonce speciální mistrovské dílo. Nepovažuji se za nějakého fanatického nadšence japonské kultury, ale občas se na nějaké anime podívám, mám rád japonský metal a s chutí si zahraji japonské hry. Persona 5 ale zcela výrazně vybočuje z řad a servíruje nám kvalitní japonskou hru na hrdiny se skvělým systémem budování vztahu k postavám a hlavně pečlivě promyšleným až dokonce geniálním příběhem. Na příběhu je nejkrásnější jeho postupný vývoj, kdy na počátku nám představuje našeho hlavního hrdinu, kdy jeho největší starosti jsou chození do školy a chození ze školy. Postupně se do hry přidávají další postavy, které vám třeba na první pohled ani nesednou a prakticky je můžete odsoudit během prvních deseti vteřin. Dá se říct, že jsem to tak měl u většiny postav, jelikož zpočátku se k vám všichni chovají chladně, odměřeně a někdy i arogantně. Samozřejmě to nejspíše bude účel, protože pravou podstatou hry je vytváření pout k postavám, přičemž ke všem kladným jsem si v průběhu vytvořil obrovský vztah, kdy jsem se častokrát nemohl rozhodnout, se kterou chci trávit v daný moment více času. Každý má svůj vlastní příběh v pozadí, který postupně poodhalujete a můžete následně i pomoci v jeho završení. Nelze tvrdit, že by vaše volby měly nějaký extra velký dopad na hru. Pár jich tam samozřejmě je, ale hra se spíš snaží ve vás vyvolat jistou iluzi, která se bude snažit změnit pohled na vaše trávení volného času.  

Nebál bych se i říct, že mě hra hodně naučila a tím nemyslím jen něco málo z japonštiny, u které jsem byl až překvapen, kolik si pamatuju frází. Příběh hry totiž postupně upadá do temnot, které jsou mnohdy až lehce depresivní. Dost často jsem o pointě přemýšlel před spaním a vytvářel si iluze, že by nebylo od věci, kdyby metaverse existoval i v naší realitě. Zaměření na kognitivní vědy dopomáhá hráčovi si hru více užívat, ale zároveň se o ni více zajímat. Skoro to i občas vypadalo, že právě vy jste pokusný králík pro vývojáře a Persona 5 je jeden velký experiment. Vaše postava totiž obdrží speciální schopnosti cestovat do alternativní reality, která byla vytvořena pomocí tužeb ostatních lidí. V této realitě jsou ostatní bytosti vnímány různě, dost často podle sociálního postavení. Lidé s nejvíce pokřivenou osobností a nejzvrácenějšími touhami jsou zde samozřejmě na vrcholu, sídlíc ve vlastních pevnostech zvané paláce. Pokud z jejich paláce bude ukraden jejich poklad, v jeho vládci nastane "change of heart" a započne přeměna osobnosti k lepšímu. Metaverse ovšem není zdaleka bezpečné místo, proto hlavní postava v něm nemůže cestovat na vlastní pěst. Je tudíž nezbytné, aby hlavní hrdina uzavřel kontrakt s vlastními vnitřními démony zvaných Personas.

Souboje jsou založeny na tahovém systému, přičemž každá z postav vaší bandy smí provést během svého tahu jednu akci. Kromě zbraní na blízko a na dálku budete nejvíce využívat svoje persony. Ty mají své vlastní statistiky a schopnosti založené na osmi elementech, tudíž při soubojích budete muset taktizovat a použít tu nejvhodnější. Kromě útočných schopností jsou k dispozici také podpůrná kouzla členěné na léčení či buffy a debuffy. Souboje umí být velmi svižné, napínavé, ale hlavně jsem doprovázeny solidními animacemi, které umí podpořit pocit uspokojení zejména při all-out-attacks nebo u showtime. Kromě soubojů vás v palácích čekají ještě různé hlavolamy a pasti, které je potřeba vyřešit pro cestu dál. Paláce umějí designově navodit tu správnou atmosféru pro jeho průzkum a žádný z nich není stereotypní ani mechanicky stejný. Pokaždé jsem přemýšlel, co si tvůrci do dalšího paláce vymysleli za nová překvápka a ani na chvíli jsem se v nich nenudil.

Druhou podstatnou část hry tvoří sociální život. V tom máte úplnou volnost a kromě chození do školy máte k dispozici škálu nejrůznějších aktivit, od scházení se s přáteli k například hraní baseballu nebo šipek. Nejdůležitější je ale upevňování vztahů s ostatními, ke kterým vás váže úmluva person jednotlivých arkán. Nejenže jsou tyto schůzky skvělou vyplní při dnech, kdy se nic neděje, ale vylepšování vám dává určité bonusy do combatu. Později je pak zajímavé sledovat, jak vedlejší postavy nacházejí svou vnitřní sílu, začnou se chovat více lidsky a začne jim na vás záležet. Sami vám i poté píšou, zda se s nimi nechcete setkat a i prachsprosté posezení společně v parku ve mě zanechávalo hřejivý pocit. Samozřejmě mou nejoblíbenější postavou se stal Morgana. Byl to takový parťák pro všechno, uměl mě rozesmát, povzbudit, stát na mé straně. Jeho jedinečný charakter ve mě způsobil, že při bitvách jsem ho měl vždycky po boku a bylo tomu tak až do konce hry i když nepatří k těm nejsilnějším postavám. 

Grafický styl hry je něco jako anime ve 3D, což mě osobně velmi sedlo, ale chápu, že spoustu lidí to může odradit. Hra ještě obsahuje velmi povedené už klasické anime cut-scény, které jsou ale dle mého názoru velmi krátké a mohlo by jich být o trochu více. Jednotlivé in-game animace jsou velmi hladké, například Jokerovo přehazovaní rukou při běhu je velmi povedené, ale například chůze ostatních postav působí zastarale, což trochu bije do očí. Hru jsem hrál v japonském voice-actingu a můžu říct, že je to jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy ve hrách slyšel. Oceňuji taky výběr hlasů, kdy Sojirův hlas byl pro mě velmi sympatický. Trochu více zamrzí, že hlavní hrdina toho moc nenamluví, což je za mě velká škoda. Hudební doprovod se skládá z pečlivě složených skladeb, které krásně podkreslují jednotlivé situace a dost často si jejich výběr pouštím třeba při úklidu anebo v práci. A track "Blooming Villain" má u mě čestné místo v mém playlistu všehochuti.

Má tato hra vůbec nějaké zápory? Inu má, v prvé řadě je to podivný technický stav, kdy mi fps někdy padaly skoro až k nule. V pár případech jsem byl nucen hru restartovat, což mě vede k druhému bodu a sice, hra v kecacích pasážích nelze uložit a vypnout. Dost bych si teda rozmýšlel, zda hrát před nějakou důležitou schůzkou :D

Odehraná herní doba: 123 hodin
Dohráno na max level se všemi achievementy na true ending

Pro: příběh, stylizace, hlavní myšlenka hry, geniálně napsané postavy, anime cut-scény, voice-acting, MORGANA!

Proti: technický stav, hra nelze ukončit během určitých pasážích

+23
  • PS5 100
Persona 5 Royal byla mým prvním vstupem do této dlouholeté série a rozhodně nebyla tím posledním. Slyšela jsem o tomhle díle povětšinou jen chválu a po dohrání musím říct, že i mě tato hra chytla a těšila jsem se na každé další hraní. Co mě asi nejvíce bavilo, tak byl příběh a zápletka. Možnost ovlivnit chování druhých lidí vstupováním do jejich nevědomí a dosáhnout tak změny srdce/chování, to se nevidí v každé hře. Nezachraňujeme svět, ani se nesnažíme porazit nějaké velké zlo, které ten svět chce ovládnout (tedy, na konci základní hry a vlastně i v té Royal k tomu nakonec dojde). Naopak, naše cíle jsou vcelku malé, ale postupem hry se všechno začne zamotávat a moje zvědavost, co se asi bude dít dál, jak se vyřeší tenhle problém, jak se stalo tohle, mi vydržela až do úplného konce, což se také nedá říct o jakékoliv hře. Za skvělý nápad považuji zahájit hru scénami, ke kterým se pak v rámci hry hráč teprve dostane a je tak zvědavý, jak k tomu vlastně dojde. Hrou prostupují témata sebevraždy, zneužívání (moci), vydírání, šikana, týrání, ale i třeba osamělost, úzkosti nebo deprese a těmito tématy se nezabírá jen hlavní linka, ale i vedlejší úkoly odehrávající se v Mementu. Často hra připomínala, že zlé věci se většinou nedějí jen proto, že jsou lidé zlí, ale že je k tomu něco vede nebo že je něco z minulosti ovlivnilo a změnilo jejich chování i osobnost.

Příběhový spoiler ke konci Royal verze: Po zhlédnutí "špatného" konce na Youtube jsem si říkala, že můj true ending by nemusel být považován za dobrý konec - postavy se rozešly, každý si šel svým vlastním směrem, čekaly ho překážky v budoucnu a musely se vyrovnat s těžkými věcmi ze své minulosti. Ale o tom život je, jak ho každý známe a jak ho zažíváme. Ten špatný konec se naopak ukázal, že by mohl být chápán jako dobrý. Postavy v něm byly šťastné, nic je netrápilo, ale žily v podstatě ve lži. Žily v jiné realitě, než do jaké patřily. Maruki jim odstranil všechny překážky v životě, takže postavy by nemusely nic překonávat, vše bylo snadné, ale jejich osobnost by kvůli absenci těžkostí v životě nerostla.  

Hra je z velké části vizuální novela, takže je třeba se připravit na hodně textu. Někdy mě ta přemíra textu až otravovala, a to nejčastěji ve chvíli, kdy jsme dokončili nějaký palác a postavy musely den co den vypisovat zprávy, jestli dojde ke změně srdce či ne a den co den mi psaly, jak jsou z toho nervózní. Vše dopadlo dobře, ale při dalším paláci se situace opakovala. Nevýhodou bylo také to, že mnohdy bylo těžké hru uložit a pokud hráče semlelo kolo příběhových událostí, tak se k možnosti hru uložit mohl dostat třeba za půl hodiny či skoro hodinu. Jinak mě ale interakce mezi postavami bavily, každá z nich byla jiná a často tak docházelo k nedorozuměním či vtipným situacím. Bavil mě i systém Confidantů a těšila jsem se na každý další posun, protože často to přinášelo nějaké nové schopnosti či dovednosti (třeba skvělou dovednost Chariot Confidantu, která značně urychlila závěrečný grind). Navíc tento systém i prohluboval vztahy s lidmi z mého okolí a já se o nich mohla dozvědět něco víc. Některé příběhové linky těchto postav byly opravdu povedené (například Futaby).

Ještě něco ke vztahům ve hře. V dnešní době velké množství lidí, hlavně mezi mladými, trpí určitou formou nesmělosti a potížemi s navazováním vztahů. Tento fenomén je, myslím, v Japonsku ještě rozšířenější než v našich končinách. Také v Personě 5 najdeme jednu postavu s takovými obtížemi. A proto na celé hře hodnotím nejpozitivněji právě výchovný přesah hry, který poukazuje na důležitost přátelství. Ať máte jakoukoliv povahu, třeba i netradiční, bojíte se, že budete druhými odmítnuti, v Personě 5 se mezi mnoha postavami jistě najde některá vám podobná a uvidíte, jak do kolektivu Phantom Thieves zapadá. Mně osobně ponoření se do takového světa Persony dodalo odvahu se o něco více otevřít druhým lidem. Občas jsem přemýšlela, kdo v mém okolí je pro mě například Chariot, Lover nebo Hiero, atd. Zasazení hry do každodenního života vymezeného chozením do školy a volnu po jejím skončení, mi jenom pomohlo přenést si způsob interakcí mezi postavami i do mého reálného života. Líbí se mi cíl hry, jímž v podstatě je maximalizovat si vztahy se svými kamarády, protože díky tomu budete všichni jako celek silnější. Velké množství času je věnováno na první pohled nepodstatným dialogům, ale ve výsledku to přispívá k lepší uvěřitelnosti vývoje vztahů mezi postavami.

Menší polovinu (aspoň mi to tak přišlo) zabírají souboje. Ty probíhají v tahovém režimu na kola a dost mě bavily. Díky systému využívání slabin a předání tzv. Baton passu, který zesiloval útok dalšímu spolubojovníkovi, nabízela hra i taktickou vrstvu a šlo si se systémem pohrát tak, že výsledný konečný útok byl o dost silnější a dokázal vyřídit i hodně odolného nepřítele. Problém nastal jen u jednoho bosse, kde jsem potvrdila to, co se říká, že hra je na Merciless (nejtěžší obtížnost ve hře) spíše jednodušší, protože se dá velmi snadno zneužít slabin nepřítele, kdy takové útoky jsou znásobeny o dost víc než třeba na Normal obtížnost (samozřejmě to platí i pro nepřátele, ale když je hráč zabije dřív, tak jim to nic platné není). Takže zatímco na Normal se mi ho nedařilo porazit, tak hned na první pokus na Merciless jsem ho dala a ještě s velkou časovou rezervou. Nenapadá mě jiná hra, která by měla tak zvláštně udělané obtížnosti. Souboje se většinou odehrávají v místech zvaný palác a za celou hru hráč projde několika unikátními paláci. Některé mě bavily méně a některé mi přišly naopak skvělé. Bylo fajn, že často se s daným palácem pojila i nějaká nová mechanika, nová překážka, prostě něco nového, a tak jsem neměla pocit, že je to všechno stejné. Stejně tak se mi líbil i design bossů v palácích. Nejvíce mě zde dostala proměna hezké a kultivované ženy v hysterku s rotačákem místo ruky.

Musím ocenit originální design jednotlivých Person a Shadows, který je tak typický pro celé univerzum Shin Megami/Persony. Díky inspiraci jejich vzhledu v japonské mytologii (a nejen v ní samozřejmě) jsem se konečně setkala i s něčím jiným než s dragon-, ještěro-, ork-like postavami a pokaždé jsem s napětím čekala, co se zase vyklube: jestli něco děsivého, trollo yolo nebo nějaká drsně vypadající Persona. Navíc každá Persona i Shadow disponovali i svou, často pochybnou "osobností", podle níž se s nimi pak dalo smlouvat, což mi někdy přišlo jako loterie, protože co pro mě byla klidná odpověď, tak pro ně to tak určitě nebylo a akorát je to naštvalo. Musím zmínit i samotný proces tvorby nových Person ve Velvet Roomu, kam jsem se vždy po soubojové části těšila a kdy mi bylo líto jejich porážky gilotinou nebo ještě více, když se na ně musela nasadit motorová pila, aby se z nich pomocí fúze stala nějaká mocnější Persona. I zde hra nabízela spoustu prostoru, jak si své Persony vylepšit a vypiplat tak, aby třeba odrážely či pohlcovaly většinu útoků.

Co si zaslouží další pochvalu, tak je vizuální stránka hry. Je hodně stylizovaná a je vidět, že tato část dostala náležitou péči tvůrců. Je v ní dost kladen důraz na detail a pečlivost. Často jsem zažívala pocit, že sleduji nějaké anime (tomu tedy dost napomáhá ta "mluvící" část hry). Podobně mě oslovila i zvuková část hry, kdy jsem si některé skladby pouštěla i mimo hraní a také jsem zjistila, že existuje žánr acid jazz a že se mi může i líbit. Ale není zde jen jazz, zaslechla jsem i prvky z jiných hudebních žánrů a ve výsledku to dává naprosto vynikající soundtrack.

Co říct na závěr? Že se těším na další díly.

Pro: příběh, zasazení, postavy, souboje, systém Confidantů, hudba a vizuální styl

+20
  • PC 85
Byl rok 2020, vypukl Covid, já na nekrátkou dobu skončil zašprajcnutej doma, a nemalá byla má chuť zmasírovat se náročnou hrou, která se soustředí na své souboje, nutí mě důmyslně upravovat svou družinu, a všechno to válcuje kulervoucí postapo atmosférou. Nyní je rok 2023, po Covidu zůstává zejména na sociálních sítích několik maskovaných hrdinů, můj osobní život se dosti zásadními způsoby změnil, a tak dá rozum, že letos jsem měl chuť na alternativu zaměřenou na příběh a postavy, která mi umožní vrátit se 15 let zpátky časem, kdy jsem chtěl být štíhlým sexy edgy středoškolákem s waifu v kapse.

A byť se mnou P5 tak úplně nerezonovala, mé cynické srdénko stejně zahřála, protože si umím velmi živě představit, jak moc to mé šestnáctileté já žere a vnímá jako to nejmoudřejší a nejhlubší veledílo pod měsícem, tudíž si umím živě představit, jak naprosto dokonale se hra musela trefit své cílovce do chuti. Jakmile ale člověk už v oné cílovce nějakou tu středu není, může se stát, že ho mnoho ze zdejšího příběhu bude se svou mělkostí vcelku prudit. Zcela neomylně zde vítězí forma nad obsahem. Ale víte co? Forma je to natolik vytříbená, že při samotném hraní to ani nevnímám. Jo, jakmile hru vypnu, hned si uvědomím, že hraju značně povrchní kravinu, ale než ji vypnu, tak klidně i pět hodin v kuse mastím dialog za dialogem, dungeon za dungeonem, a napříč vším mám co dělat, abych udržel ovladač v suchu. Protože fakt nevadí, že příběh se dá zredukovat do "chňá, celej systém je zmanipulovanej, bojujme s mocí, rage against the machine a ták!", že hratelnost je velmi simplistická a že hra rozhodně ráda chytá hráče za ruku.

Nevadí to, protože souboje jsou skvostné, vizuály jedinečné, hudba znamenitá. Každá má stížnost jde při hraní stranou, protože ve finále opravdu jde o velmi zábavnou bejkárnu plnou velmi příjemných postav, se kterými trávit čas. A management času je tím skutečním stavebním blokem a zdrojem napětí! Dejme tomu, že mi zabere tři dny splnit tenhle dějový bod, co zbytek týdne? Měl bych víc zevlit s Ryujim? Zalil jsem doma kytku? Neměl bych PRÁVĚ TEĎ makat v hospě? Jsem připravenej na tu divnou prohlídku u toho divnýho doktora 25. den v měsíci?? BOHA, zastavoval jsem se v tý mlíkárně, kde jedou spešl nabídku jen o nědělích?! Tolik otázek, tak málo času. A nejlepší je, že je to v podstatě dobrovolná vložka hry, resp. míra Vaší snahy se věnovat všemu a všem plusmínus férově a rovnoměrně. Taky se na to můžete vysrat, nechat to tak nějak plynout, vono se to vystříbří, a soustředit se čistě na hlavní děj.

A to rozhodně doporučuji občas praktikovat, neb jsem toho názoru, že P5 je naprosto famózní 50hod hra, kterou někdo roztáhnul na třetí cifru. Bavil jsem se většinou výborně, né že ne, ale bajvoko půlka obsahu v tom ozaj být nemusela, mnoho repetivních bitev mohlo být vystřihnuto, mnoho z onoho dating sim balastu taktéž. Jeden by se ovšem mohl hádat, že by to tím něco ztratilo. Jeden by mohl argumentovat, že to tak beztak vnímám jen protože mám už tak divnej vztah s žánrem jRPG. Ať je to jak je to, mohu vcelku sebevědomě prohlásit, že pokud jRPG vyloženě rádi nemáte, P5 Vás určitě nezkonvertuje. Pokud ale s žánrem problém nemáte, tak směle do toho, je to opravdu vytříbená stylovka. Jen buďte připraveni spláchnout dalších 100+hodin Vašeho života.

Pro: Audiovizuál; luxusní smysl pro styl; většinově vynikající souboje; správa času jako primární mechanika a skvělý příklad integrace hratelnosti s příběhem

Proti: Z hlediska cílovky vlastně nic

+17