PlayStation

Vývoj

Příběh Playstationu se začal psát v 80. letech 20. století. Společnost Sony se tehdy ve většině odvětví spotřební elektroniky těšila bezprecedentní přízni zákazníků. Ať už šlo o televizory, videorekordéry či třeba přenosné audiopřehrávače, patřily tehdy produkty této japonské společnosti mezi nejoblíbenější volbu. Stranou zájmu korporace nezůstal ani rychle rostoucí herní průmysl, jemuž v dané dekádě v konzolovém segmentu dominovalo nejprve americké Atari (1972-1984) a po tzv. „krachu videoherního průmyslu“ ve Spojených státech v roce 1983 posléze Nintendo s konzolí Famicom, známou také jako Nintendo Entertainment System (NES).

NES se potýkalo s nedostatečnou kapacitou pro hry a vleklý problém nevyřešila ani externí disketová mechanika. Nintendo si proto v roce 1986 u inženýra Kena Kutaragiho zadalo vývoj CD-ROM mechaniky jménem Play Station. Předešlá spolupráce s tímto zaměstnancem Sony vyústila ve vytvoření audioprocesoru S-SMP pro NES. Vedením Sony neautorizovaná práce na CD mechanice stála Kutaragiho málem místo, avšak tehdejší CEO Norio Ohga nad ním podržel ochrannou ruku. V plánu zároveň byla s nástupnickou SNES kompatibilní konzole od Sony, používající souběžně kartridž i CD-ROM formáty. Nintendo se však nakonec obrátilo raději na firmu Phillips.

Důvodem přerušení spolupráce se Sony bylo zjištění CEO Nintenda, Hiroshi Yamauchiho, že by jeho společnost neměla z her na CD zdaleka takové marže, jako z her na vlastních kartridžích nebo disketách. Posléze oslovená společnost Sega neměla důvěru ve schopnost Sony produkovat herní hardware a software, a tak se Sony rozhodlo přijít na trh s vlastní konzolí. V roce 1991 oznámilo SNES kompatibilní konzoli Play Station, která zužitkovávala hardware z prototypů pro Nintendo a Segu. Vyrobeno bylo něco kolem 200 jednotek a celá záležitost skončila u soudu, poněvadž si Nintendo značku Play Station nárokovalo.

Za oprávnění použít název Play Station Nintendo po Sony požadovalo zabudování SNES kartridž portu do Play Stationu, nemalé marže z prodaných her a zároveň nabízelo garanci užívání audioprocesorů od Sony ve SNES konzolích. Sony se v roce 1993 z vyhlídky takto nevýhodné spolupráce vyvázalo přejmenováním Play Stationu na Playstation, což bylo spojeno se zásadním přepracováním hardwaru. Zejména úspěch trojrozměrného Virtua Fighter Remix (1993) pro automaty a posléze i pro konzoli Sega Saturn přesvědčil Sony o orientaci na grafiku s 3D polygony, namísto tehdy ještě dostačujících 2D spritů.

Uvedení

Playstation byl ve světě uveden mezi prosincem 1994 až listopadem 1995 a znamenal takřka okamžitý úspěch. Podíl na tom měl marketing zaměřený primárně na teenagery, zatímco Nintendo cílilo na děti a Sega převážně na lidi v Kristových letech. Vyplatila se i sázka na nový formát. Playstation tak nebyl jen herní konzole, ale i cenově výhodný CD přehrávač. Stejnou strategii Sony zopakovalo ještě dvakrát u Playstationu 2 (DVD) a Playstationu 3 (Blu-ray). Hlavní zásluhu na prosazení konzole však měl bohatý výběr 1st a 3rd party her všech možných žánrů.

Sony k vývojářům přistupovalo flexibilněji než konkurence. Uživatelsky přístupnější devkity i podpůrné teamy, nižší nároky na podíly ze zisku u prodávaných her, vyšší kapacita CD a paměťové karty jsou jen částečným výčtem předností, které od Nintenda a Segy přetahovaly vývojáře do tábora Sony. 3rd party developeři začali brát Playstation jako svou primární vývojovou platformu a tento trend se nezměnil ani s vydáním nástupce SNESu jménem Nintendo 64, dílem i proto, že konzole neopustila formát kartridží. Z vybraných 3rd party studií si Sony akvizicemi postupně vytvářelo síť studií kmenových pro vývoj exkluzivních titulů.

Ovladač

Za pozornost stojí i postupný vývoj ovladače pro Playstation, silně inspirovaný ovladačem pro SNES, jak je patrné i z rozložení tlačítek. Sony přidalo charakteristické dlaňové úchopy a druhý pár bumperových tlačítek (budoucí spouště) na levou a pravou spodní část předku ovladače. Startovní model ovladače zcela postrádal analogové páčky a k pohybu měl sloužit d-pad. Vzrůstající počet 3D titulů v portfoliu konzole přiměl Sony k vydání Dual Analog ovladače v roce 1997 a konečně o rok později prvního Dualshocku, jehož přínosem byly vibrace a vypouklé čepičky u obou analogů.

Hardware

Základní deska konzole je osazena 32-bitovým procesorem R3000 od kalifornské společnosti MIPS Computer Systems. CPU představené poprvé v roce 1988 bylo pro hry přetaktováno z původních 33.33 na 33.8 MHz. 32-bitová grafika přímo od Sony dokáže vykreslovat hry při poměru stran 4:3 v rozlišení 240p (320x240). Již zmíněná 2x mechanika s maximální přenosovou rychlostí 300 kB/s zvládá přehrávat formáty CD audio a digital audio. Prostřednictvím revizí hardwaru k AV výstupu postupně přibyly RCA, RFU a S-video. Systémová RAM sestává ze dvojice flash karet o kapacitě 2 MB.

V polovině 90. let minulého století nebylo internetové připojení domácností běžnou záležitostí, a tak Playstation postrádá ethernet port. Dnes běžné „day one“ záplaty pro zabugované herní novinky tedy nepřipadaly v úvahu a hry procházely důkladným testováním. Multiplayer je umožněn buďto prostřednictvím splitscreenu na jedné konzoli, nebo za pomoci sériových/paralelních I/O portů dvojice konzolí spojených dohromady kabelem Playstation link. V tomto případě je však třeba dvou kopií hrané hry a dvojice zobrazovacích zařízení. Kabel také není kompatibilní s poslední PS One revizí konzole z roku 2000.