Divinity: Original Sin II

V místní anketě o nejočekávanější hru roku 2017 jsem měl jasného favorita - Divinity: Original Sin 2 a řekl jsem k němu tohle: "Pokračování nejlepšího RPG roku 2014 asi nebude velká revoluce, bude prostě jen hezčí, větší a propracovanější. A to mi úplně stačí."

A taky že jo. DOS2 je vážně jen hezčí, větší a propracovanější než jednička, ale asi nikdo nečekal, o kolik větší a propracovanější nakonec bude. Lariani si vzali každou připomínku k jedničce k srdci, zavřeli se na dva roky do kanclů a makali jak utržení ze řetězu. Výsledkem je hra, která sklízí ovace ze všech stran, která prodala (na poměry tahových RPG) omračujících 700 tisíc kusů ani ne měsíc po vydání a která má potenciál zařadit se do zlatého fondu RPG žánru. Ale popořadě.

DOS2 se od standardní RPG produkce liší především tím, jakou nabízí hráčům svobodu. A tím nemyslím svobodu, kterou najdete v klasických open world hrách spočívající v tom, že si můžete vybrat, jestli chcete nejdřív zabíjet nemrtvé v ruinách na severu, zabíjet bandity v táboře na jihozápadě nebo zabíjet vlkodlaky v lese na severoseverovýchodě. Ať si vyberete jakoukoliv možnost, v samotném plnění úkolů svobodu nemáte. Prostě jen jedete po kolejích A, B nebo C (u lepších RPG jsou ale i výhybky v podobě morálních rozhodnutí, které vás nechají jet po kolejích A-1 nebo A-2) a pokud z nich chcete vybočit, tak zjistíte, že to nejde, že to má hra nějak ošetřené nebo že se s vámi vůbec nehodlá mazat, hodí vám obrazovku Mission Failed a musíte loadovat.

Naproti tomu DOS2 vám ve většině případů akorát ukáže směr, kterým se máte vydat, dá vám do ruky kladivo a nechá na vás, co s ním uděláte. S tím kladivem můžete ničit, stavět nebo ho i zahodit a hra se tomu přizpůsobí. Na téměř každou otázku "Zajímalo by mě, jestli by šlo..." se ozve rezolutní "ANO!".

To je nejvíce vidět u hlavních questů. Jen úvodní útěk z vězení má pět a více možných řešení, z nichž některé vás nechají přeskočit několikahodinové kusy hry, ale pokud chcete, můžete v tutorialu strávit klidně dvacet hodin. Pak vás hra hodí do olbřímí mapy o velikosti tří map z jedničky a řekne vám, že se máte zdokonalit v ovládání magie, přičemž nechá zcela na vás, jak a jestli to uděláte. Počítá dokonce s tím, že se vám úspěšně povede dostat se do každé slepé uličky (kterých je fakt hodně) a z té šlamastyky vás vytáhne. Samozřejmostí je to, že můžete zabít každé NPC, ale hra prostě pokračuje dál a nechá vás mluvit s jejich duchy, což náležitě změní dialogy. A pokud by vás náhodou poslední čtvrtina hry nudila, můžete po troše explorace okamžitě utéct z třetího aktu do posledního, který je takové jedno velké puzzle, jehož řešení můžete s trochou štěstí najít okamžitě. Nebo v něm můžete strávit klidně deset hodin, to je na vás.

Ale podobně jako v Zaklínači 3, i tady se maže hranice mezi hlavními a vedlejšími questy a i ty poskytují velkou porci volnosti. Ilustruju to na příkladu jednoho questu z druhého aktu, který je zcela nepovinný (následují mírné spoilery):

V hospodě potkáte obchodníka, který vám po krátkém rozhovoru řekne, že jeho karavanu v lese přepadly příšery a zabily jeho mistra a nabídne vám odměnu. Vypravíte se tedy na místo přepadení, pomocí kaluží krve najdete karavanu a zabijete nemrtvého trpaslíka a jeho dva vlky, co ji střeží. Po boji jsem ale díky svému vysokému Wits skillu našel zakopaný předmět. Tím bylo torso lidské bytosti, které jsem se svou elfskou členkou party snědl a prožil tak její poslední vzpomínky. Zjistil jsem, že ta osoba byla zrazena někým blízkým a zavražděna. Napadlo mě tak použít schopnost vidění duchů, kterou jsem získal v úplně jiném questu a objevil se přede mnou již zmíněný obchodnický mistr, kterou svou smrt nesl velmi nelibě a slíbil mi odměnu, pokud ho pomstím.

No ale jak zabít obchodníka, který sedí uprostřed hospody a nepoštvat si na sebe celé město? Jedna možnost je vyvolat klasickou barovou rvačku, ve které vám můžou a nemusí pomoct místní patroni, podle toho, jestli je před začátkem dostanete na svoji stranu. Ale to není moc elegantní. Lepší bude trochu se porozhlédnout po hospodě, najít na záchodech člověka, co vám poví, že démonicky posedlé ryby z místní rybárny způsobují střevní problémy, namíchat obchodníkovi speciální gulášek, vydávat se za číšníka a dát mu ho a počkat, až vyleze ze záchodu a useknout mu hlavu beze svědků.

Případně to můžete udělat ještě vychcaněji. Můžete pod ním pomocí kouzla udělat kaluž s vodou, kterou pomocí jiného kouzla otrávíte. Pak stačí utéct, chvíli počkat, obchodník umře a nikdo vás nebude podezírat. A quest je splněný.

A nic z toho, co jsem právě popsal, nemusíte vy zažít. Můžete ho zabít úplně jinak, můžete minout zadavatele alternativního cíle, můžete quest zahájit od konce nalezením karavany, můžete ho minout úplně. Nebo ho můžete splnit u původního zadavatele a jako správný hajzl ještě vysát magii z mistrova ducha a zabránit mu vstoupit do podsvětí. Jak chcete. Je to váš příběh.

Takhle samozřejmě nevypadá každý quest, ale většina určitě jo a i ty menší v sobě vždy ukrývají něco zajímavého. Ať už to je nějaký zajímavý dialog, nějaká odměna nebo prostě jen informace, které obohatí váš zážitek. Najdete tu nemrtvé trpaslíky vyrábějící zbraně hromadného ničení, stanete se rodiči démonického kuřete, zahrajete si na exorcistu, můžete uzavřít dohodu s lichem a pomůžete mu nabýt jeho bývalých sil... a nebo urovnáte spor mezi kočkou a psem, vyhrajete partičku karet u stolu švindlířů a oženíte se s princeznou ohnivých slimáků. To jsou všechno interakce, které ve vaší hře vůbec nemusíte zažít a kterých je v DOS2 prostě tuna. Určitě není možné všechno vidět při prvním hraní, už jen kvůli tomu, že každý ze šesti dostupných "originů" má unikátní interakce, které někdy docela zásadně mění průběh questů a najednou můžete mít jen čtyři postavy. Daní za tu volnost samozřejmě je, že hra nemůže počítat se všemi alternativami a tak občas odehrajete questy mimo pořadí a může to působit zmateně, nebo splníte quest od konce a dialogy s tím nepočítají, nebo nemůžete použít informaci, kterou získáte v jiném questu tam, kde by ji logicky mělo jít použít. Není to nic kritického, ale když na něco takového přece jen narazíte, tak to s ohledem na celkovou promakanost o to víc zamrzí.

Kvalita scénáře od jedničky dramaticky vzrostla. Výrazně ubylo humoru (ale ne úplně, konverzace se zvířaty jsou pořád velmi vtipné), kterým byla jednička prodchnutá skrz naskrz, příběh je o poznání dramatičtější a zajímavější a vaši společníci mají velmi zajímavé příběhy, které někdy přímo kolidují s vašimi cíli. Někdy vám prostě zabijí obchodníka, vyvolají boj a když nebudete respektovat jejich přání, tak vás můžou i zradit. Zatímco v jedničce o příběh vlastně ani tak moc nešlo, tady je o poznání poutavější, i když ke konci trochu ztratí na síle. Ale to by byly spoilery.

Už jsem u bůhví kolikátého odstavce a ještě jsem se ani nezmínil o soubojovém systému, což jen svědčí o tom, jak výborná ta hra je a o kolik je lepší než jednička. Soubojový systém je totiž pořád stejně skvělý, jako v prvním díle. Hrátky s elementy zůstávají a jsou díky přidání kouzel Bless a Curse, které vytváří speciální varianty základních povrchů, a zakomponování členitosti terénu ještě komplexnější, ale ne nepřehledné. Přibyly nové školy magie, jako Summoning nebo Polymorph dávající křídla. Novinkou je systém magické a normální zbroje, který slouží jako druhý a třetí HP ukazatel a pokud ho nevyčerpáte, budete vy i nepřátelé imunní vůči status effectům. To částečně ovlivňuje váš výběr kouzel - nemůžete se spolehnout jen na silné stuny, ale musíte je prokládat i silnými čistě damage kouzly. Subjektivně mě to nerušilo a velmi rychle jsem si na to zvykl, ale rozumím odlišným názorům. Každopádně souboje pořád nabízejí stejnou volnost, jako teď nabízí questy a fantasii se meze nekladou. Nic vám nebrání v tom dotáhnout z druhé strany mapy sudy s instakill mlhou a zbavit se tak náročného bossfightu, nic vám nebrání zneužívat pomoci silných NPC a tak dále. Opět platí, že s dobrou taktikou jde porazit i silnější nepřátele, než jste vy, a že se nevyplatí slepě nabíhat do boje bez rozmyšlení.

Výtky bych určitě nějaké měl. Inventář by zasloužil od základů předělat, občas se najdou nějaké ty bugy, balanc není úplně stoprocentní (klade se přehnaný důraz na level vašeho vybavení, některé classy jsou až příliš silné...) a tak dále. Pokud jste zastánci teze, že 100% hodnocení si zaslouží jen ty DOKONALÉ hry, tak ne, pro vás to 100% hra není. Ale v kontextu celkového zážitku mi ty chyby nebránily užít si DOS2 na sto procent a tomu odpovídá i moje hodnocení. Je to pro mě jasná hra roku a nezbývá než doufat, že Lariani budou pokračovat v podobné trajektorii. Jsou to machři. Jen tak dál.