První díl mě velmi mile překvapil, asi proto, že jsem měla jinou představu, o čem tak hra bude a jak se bude hrát. Od druhého dílu už jsem věděla, co mám čekat, a tak jsem byla zvědavá, jestli se má očekávání splní.

Příběh se od toho prvního dílu změnil. Ubylo humoru, začaly se řešit vážnější věci a zatímco v prvním díle jsem příběh považovala za jeho slabší část, tak zde bych dala příběh do popředí jako něco, díky čemu si hru někdy znovu v budoucnu zahraji. A nemůže za to jen hlavní dějová linka, ale i vynikající zpracování osobních příběhů jednotlivých postav. Nápad a možnost hrát za origin postavu a stejně tak složit i svoji partu mi přijdou skvělé. A musím říct, že ty jejich osobní příběhy nejsou vůbec plytké. Naopak, u takové Lohse a jejího osobního příběhu se mi v jednom okamžiku zatajil dech. Stála jsem s ní bok po boku a hleděla na tisíce a snad i milióny svíček, které před chvílí hořely, a to ticho bylo ohromující. Pro ni to byl silný zážitek, a tak hledala u mě podporu, a byť jsem svoji postavu zakládala na tom, že bude pravdomluvná, tak v té chvíli jsem jí řekla, že udělala správně, i když jsem zde měla jisté pochyby. Ještě že tam byla racionální Malady.

Na hře bych vyzdvihla dabing, zejména vypravěče, ale i další postavy byly nadabovány naprosto výborně a ráda jsem je poslouchala. Jen škoda, že hlavní postava, za kterou hráč hraje, toho moc nenamluví, a tak si na hlas Sebille budu muset počkat do dalšího průchodu hrou. Stejná slova chvály patří i hudbě, zvlášť při finálním souboji tvořila neskutečně krásnou kulisu, i když tady byla spíše v popředí a kulisu tvořily zvuky ze hry. Nádhera.

Od soubojového systému jsem čekala opět zábavu a nemýlila jsem se. Ten mě tak bavil, až ze mě dělal vraha. Zatímco v jiných hrách bych nad mnohými setkání mávla rukou, že si nebudu špinit dýky, tak zde jsem s radostí vyprovokovala boj a ještě s větší radostí očekávala, co z nepřátel padne. Pořád jsem čekala na to, kdy se to mým společníkům nebude líbit. Ovšem po nějakém takovém souboji mi jen řekli něco ve stylu "stane se, myslím, že jsme udělali dobře" a tím to haslo. Pamatuji si, že v prvním díle jsem musela své společníky div ne uplácet, aby se mnou zůstali, nemluvě o rozhodnutí typu "vyberu odpověď č. 1 a za 20 hodin to ovlivní, jestli se mnou společník zůstane" (trochu nadsázka). Tady to víceméně bylo jedno, co udělám (až na pár rozhodnutí, jak jsem se dočetla).

Ale abych jen nechválila. Některá rozhodnutí vývojářů jsem opravdu nechápala. Proč se třeba nemohu podívat, při výběru, jakou odměnu si nechám za úkol, s jakými statistikami, na ostatní mé společníky, abych vůbec věděla, co mají na sobě a dle toho vybrat? Nebo proč po skončeném boji se spustil rozhovor s nějakou mou postavou, která nebyla hlavní jen proto, že by byla v boji na řadě, kdyby ještě pokračoval? Sice odpovídala stejně, jako by odpovídala má hlavní postava (což je vlastně trochu divné), ale štvalo mě to. Také mě překvapilo, že zatímco druhý akt tvořil snad až 70 % hry, tak třeba u třetího mi přišlo, že tvořil tak 10 % hry. Takže jsem z toho měla odfláknutý dojem.

U hry jsem se bavila po celou dobu. Mé putování táhl skvělý soubojový systém a také společníci se svými příběhy, kteří se na konci mé cesty pro mě stali přátelé a kterým jsem ráda pomohla v jejich putování. Jsem zvědavá, s čím přijdou Lariani příště.