Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
raisen

raisen

 

Komentáře

« Novější Starší »

God of War

  • PS4 95
Po 50 hodinách v rámci možností a chuti dohráno - valkýry poraženy, draci osvobozeni, bossové zabiti, nejlepší armor "vygrindován" a vedlejší úkoly, až na jeden, udělány. Jo a také jsem se stala otcem, takovým, kterého se vlastní syn nemusí bát.

Severské prostředí mi hodně sedlo. Zatímco o řeckých (a římských) bozích a bájích se učí na školách, tak o těch severských ne. Proto jsem s radostí četla každý Atreův zápis o tom, co jsme na svých cestách potkali (a zabili). Jeho záznamy byly doplněny pěknými kresbami a tipy, jak se s nestvůrami bojovat. Prostředí každého světa, kterými jsme prošli, bylo něčím specifické. V jednom jsem se mohla kochat nádhernou přírodou, jindy jsem mrzla při pohledu na tamější podsvětí, pociťovala zmar a depresi v prokletých mlhách a cítila zápach síry a těžce se mi dýchalo v ohnivém světě. Ačkoliv z jiných her si snímky moc nepořizuji, zde mě krajinky a filmové záběry k tomu přímo vybízely.

Hra nenabídla epický příběh, tak jak je většinou chápán a jak ho nabídly předchozí díly. Úkol byl tak prostý, že by člověk čekal, že ho splníme někdy zpočátku, ale ono ne. Do cesty se nám postavili naštvaní severští bohové a začaly problémy. V průběhu mého putování jsem mohla sledovat vývoj vztahu mezi Kratem a jeho synem. Nebylo pro mě těžké se do role Krata vžít a vcelku úspěšně jsem ho roleplayovala pokřiky "Kam střílíš? Co zase děláš? Musíš se pořád ptát?". Ale tak hrozné to nakonec nebylo, Atreus se ukázal jako schopná vedlejší postava a ze začátku hry Kratovi i dost pomáhal. A jeho omračující šípy byly v některých situacích velmi silné a účinné.

K dabingu a zvukům obecně nemám nejmenší výhrady. To bylo zvládnuté na výbornou. Dovedností bylo na výběr plno, ale musím se přiznat, že jsem jich využívala jen pár, protože jsem nebyla schopná si v průběhu boje zapamatovat a účelně používat každou dovednost. Pocit z boje byl i přesto skvělý a případné dokončovací útoky uspokojující. Dost se mi líbily i runové útoky a jejich systém používání. Endgame hry, který mě většinou po dohrání příběhu nebaví, a tak se do hry už moc nevracím, mě bavil. Jen mi trochu přišlo, že v těch dalších světech je nevyužitý potenciál. Ale na druhou stranu to chápu, ta hra by byla obrovská a z časového hlediska i dost nákladná.

Na závěr dva zápory. Tím větším jsou trochu stereotypní nepřátelé, zvlášť tedy bossové. Tady bych čekala větší rozmanitost, i v těch jiných světech. A pak jeden menší, kdy mi někdy přišlo, že postava neudělala daný útok, i když jsem to tlačítko opravdu mačkala, takže místy bylo pro mě ovládání Krata takové nepřesné.

Hra mě fakt hodně bavila, ač jsem to moc nečekala. Věděla jsem, že to bude dobrá hra, ale že mě tak chytne, tak to jsem si nemyslela. Těším se na další díl a jsem zvědavá, jaké pokračování příběhu nám nabídne.

Pro: příběh, grafická a zvuková stránka hry, boje, prostředí, mýty, Mimir, Brok a Sindri

Proti: jednotvární nepřátelé, občas divné ovládání

+17+18 / -1

Dark Souls II: Scholar of the First Sin

  • PC 80
Tento díl jsem vydržela hrát celkem pět hodin, když jsem si ho pořídila, a pak jsem ho (zdánlivě) nadobro odložila, že tohle fakt hrát nebudu a zkritizovala ho, jak jen to šlo. O nějaký rok později se ovšem stalo to, že u zbylých dvou dílů jsem zkompletovala achievementy a moje tvrzení, že "u dvojky je fakt teda dělat nebudu, nejsem blázen", začal narušovat vnitřní démon, že ten druhý díl vypadá poněkud trapně vedle nich. Pak přišla fáze zjišťování, co to teda obnáší a jak hrozné to je a .. bylo to v háji.

Zpočátku mi toho vadilo hodně: nelíbily se mi animace, nepřátelé, prostředí, zombie vzhled (to naštěstí řešil pytel na hlavě), rychlé ničení zbraní, neskutečně mě rozčilovalo útočení nepřátel v davech (tady přeháním, ale nějaký takový pocit z toho dodnes mám - zdravím Iron Keep), invade NPC (zvlášť ten troll Maldron mi pil krev) a bossové, kteří mi přišli naprosto nezajímaví a nudní. V průběhu hraní jsem to všechno postupně trochu vzala na milost a sžila se se změnami, byť výhrady jsem k tomu měla a stále mám.

Po narvání nezbytných bodů do agility dokonce přestalo trvat pití flašek zhruba dvakrát déle, než jak se otáčí Země okolo své osy a začalo mě to i bavit. Zvolila jsem nový přístup, a to hraní za mága a musím říct, že ve druhém díle mě to bavilo nejvíce, i když je fakt, že v těch ostatních dvou jsem to tak moc nezkoušela.

Co trochu kazilo moji krasojízdu hrou, tak byly vcelku nudné lokace. Nepřišlo mi, že by to jako celek sedělo a některé části mi přišly násilně naroubované na ten zbytek. Třeba napojení Iron Keepu na Earthen Peak. Bossové, kteří mě bavili a na které jsem se těšila, tak těch jsem napočítala jen pár. Je škoda, že se tvůrci zaměřili spíše na kvantitu než na kvalitu. U takové Nashandry dodnes nevím, jestli jsem ji neměla nějakou rozbitou či to byl záměr, neboť moc útoků nedělala a jako finálního (nebo skoro finálního) bosse ji dodnes moc nechápu. Ovšem vyzdvihla bych Fume Knighta a Sira Alonne z DLC. Z těch mám noční můry dodnes :)

Z celé hry mě nejvíce bavilo dělání úkolů za covenant Pilgrims of Dark. To mi přišlo jako perfektní nápad a bavilo mě probíhat těmi jeskyněmi za tmy a krom daných nepřátel tam tu a tam potkat i nějakého protihráče, na kterého místní osazenstvo také útočilo. Na jejich konečného bosse jsem připravovala tak dlouho, že jsem ho nakonec dala během pěti vteřin.

NG+ je v tomto díle asi nejlépe zpracované. Na hráče čekají noví nepřátelé, kteří se objevují na jiných místech, takže se nedá spoléhat na rozmístění nepřátel z minulého průchodu. Také z bossů padají nové věci a i oni prochází v dalším průchodu menšími obměnami. A systém bonfire ascetic se mi nakonec také zalíbil, bylo to něco nového v rámci série a dle mě to nebylo vůbec špatné.

Z komentáře možná zní více kritiky, než by člověk očekával na 80% hodnocení, ale pořád je to Dark Souls, které mě baví a když se povznesu nad některými věcmi, tak to není až tak hrozné.

Pro: soubojový systém a systém kouzel, odlišné NG+, občas někteří bossové, Majula, NPC

Proti: pro mě nejméně zajímavé prostředí, nudní bossové, někdy absurdní aggro (a to je téhle verzi prý lepší)

+23+23 / 0

Dragon Age II

  • PC 65
Jsou hry, u kterých si v průběhu hraní často kladu otázku, zdali ti vývojáři zkoušeli tu svoji hru vůbec hrát od začátku až do konce a zdali je to bavilo. A DA II byla jednou z nich. Ale nejprve začnu tím příjemným.

Konečně nezachraňuji svět, ale starám se o sebe, svoji rodinu a svoji rodnou hroudu. Člověk sice tuší, že se "něco velkého" na konci asi stane, dle vyprávění trpaslíka, kterého drží, aby jim povyprávěl svůj příběh, ale není třeba se nikam hnát, nemusím v roli nýmanda shromažďovat armádu, abych porazila velké zlo a naplnila svůj osud. A to mi sedělo, jelikož se mi snáze dalo roleplayovat za toho zlého a sobeckého, a to byla příjemná změna.

Parta kamarádů do deště, kterou jsem záhy sehnala, se mi líbila. Aveline občas byla společensky nemožná, a tak se z ní dobře dělala sranda (a kupodivu se neurážela) a její láskyplné úkoly mě i bavily (jo, taková blbost přitom :). Isabela byla ve stylu Morrigan, takže typický světem protřelý cynik zdánlivě bez citů a na postu čaroděje se střídala Merril (zaškatulkována jako naivní děcko) a ke konci i Bethany. A zbytek? Fenrise stačilo jednou vidět a hned mi bylo jasné, že toho už nikdy nenavštívím a Anders mi přišel dost nezajímavý.

A teď to horší. Že hra je povětšinou koridor, bez nějaké větší volnosti, to mi nevadilo a stejně tak, že se to odehrávalo hlavně ve městě. Ale co mi po nějaké době začalo pít krev, tak byla totální recyklace lokací. Měla jsem za úkol vlézt do jeskyně - přesně jsem věděla, jak bude vypadat a na kterých místech se vykouzlí ze vzduchu nepřátelé. Měla jsem vlézt do panství v noci - už mi bylo jasné, jak to vevnitř bude vypadat a za kterými dveřmi se spawnou nepřátelé. A docích ani nemluvě. Pořád dokola. A to mi naprosto kazilo dojem.

Druhá věc, která mě ke konci už velmi štvala, tak bylo to zjevování nepřátel. Sice se hra snažila, aby to vypadalo tak, že seskakuji z čehosi nahoře (střechy, zdi) nebo z křoví či dveří, ale bylo to tak hloupě udělané, že stačilo často i stát uprostřed boje na místě a přímo před mými zraky se objevili noví protivníci. Jestli to bylo schválně, aby člověk musel více takticky přemýšlet, jak teda rozestaví svoji bojovníky, tak to u mě vážně nefungovalo, protože jsem věděla naprosto přesně, kde se objeví nepřátelé, protože to tak bylo při každém střetnutí úplně stejné.

Ke konci mě hra už strašně unavovala a nebavila, byť příběhově to špatné nebylo, ale ty dvě výše uvedené věci mi hraní dost otravovaly a já tak jela od druhé poloviny speedrunem. Ke konci jsem zabila, koho šlo a bylo mi to jedno, hlavně aby to už bylo za mnou. Je to škoda, protože potenciál to hra pro mě měla, ale fakt mě to ke konci nebavilo.

Pro: příběh, NPC, příjemná komornost hry

Proti: spawn nepřátel, recyklace lokací

+22+22 / 0

Dark Souls

  • PC 100
Začínat hrát na ovladači a učit se jeho rozložení tlačítek u hry, která je sama o sobě těžká, není dobrý nápad, což potvrdí každý příčetný člověk, a tak není divu, že první testy mě vytáčely do nepříčetnosti a po chvíli ovladač letěl do kouta a hra z disku se slovy "to nemohou myslet vážně!!". Po půl roce ze mě temné myšlenky vyprchaly a já se pustila do své strastiplné cesty, která se stala nezapomenutelným zážitkem.

Vzpomínám, jak jsem ze začátku tápala, nerozuměla mechanikám, nevěděla, co znamenají ona čísla u životů v kruhu, proč někdy dostanu flašku jen tak a už vůbec jsem neměla nejmenší tušení, jak porazím toho §!&?♪ na mostě. Začátky byly opravdu těžké - bylo by krásné, kdybych tuhle větu mohla napsat, ale bohužel jen u začátků to neskončilo :) Když už se mi povedl nějaký posun ve hře, tak jsem okamžitě byla sražena po ústa do bláta následující lokací. Ke konci jsem začala mít pocit, že se intervaly mezi úmrtími prodlužují a já si začala prostředí více všímat a začala jsem se kochat.

Tedy kochat. Ona krása mi vždy docházela až poté, co jsem přišla do nové a podstatě horší lokace a já tak s láskou vzpomínala na tu předešlou. Náhle byla ta místa utrpení rájem na zemi a začala jsem na nich hledat to pozitivní a uvítala různé zkratky, které propojovaly jednotlivé lokace (Anor Londo? - ha, aspoň si nacvičím parry, ulička smrti ke Capra Demonovi? ne, děkuji, vezmu to jinudy, Sen's Fortress? mohlo to být i delší). A co teprve ono zjištění při druhém hraní, že jsem nemusela lézt do Blighttownu přes stoky..

Atmosféra hry je unikátní. A teď nemyslím jen ponurá NPC, která se vždy na konci rozhovoru bláznivě rozesmějí, hledání milovaného Slunce, výhledy na hrady, draka zapalujícího "bezduché" na mostě, ale třeba i to, že hra perfektně navozuje pocit toho, že se člověk bojí, co dál potká (to bohužel platí jen při prvním hraní), protože za každým rohem může číhat někdo/něco, co už na pohled vypadá opravdu tuze a budí dojem toho, že si tyto hrdiny, za kterého hrajete, dává k snídani. Jen v málokteré hře jsem zažila strach na něco takového zaútočit z obavy, co bude následovat.

K bossům mám jedinou výhradu, a to zbytečně třikrát použitého stejného démona, jen přeskinovaného, v různých lokacích. Někteří by se sice dali označit jako za méně nápadité, lehké, ale to vcelku dobře vyvažuje jejich příběh, a tak se s nimi vždy ráda utkám. A dokonce ani ten Bed of Chaos nebyl tak hrozný, pro jednou se to dá zkousnout :) Nejtěžší bylo pro mě duo, u kterého jsem ty pokusy přestala počítat. Ovšem ten vítězoslavný pocit, to se jen tak zažít nedá, co se týče herních zážitků. Dále vzpomínám na souboj s Artoriasem, kdy nastal opravdu vážný moment "toho nikdy nemohu dát" a následné potoky slz u Sifa, který následoval/která následovala po něm.

Na tuhle hru se mi píše těžko komentář, člověk toho chce hodně sdělit, ale hledá slova, jak své pocity ze hry přenést do slov. Když jsem ji hrála poprvé, tak to byla jedna z výjimečných her, do které jsem byla hodně "zažraná". To jsem nezažila roky do té doby. Je to jedna z her, která se z pouhého zabití volného času stává zážitkem, na který budu vzpomínat jako na velké herní dobrodružství.

Pro: atmosféra, prostředí, hudba, souboje, NPC, bossové

Proti: nic

+24+24 / 0

Far Cry 4

  • PC 65
Jednoho dne jsem si řekla, že bych mohla dohrát alespoň jeden díl Far Cry série od Ubisoftu. U trojky se mi to skoro podařilo, ale kvůli (či snad díky?) save systému v jedné misi jsem hru zlostně odinstalovala a "už nikdy víc". Ono nikdy více nastalo o měsíc později, kdy jsem rozehrála čtvrtý díl.

A zpočátku jsem se na každé hraní těšila, neboť mě ony naprosto nudné a stereotypní činnosti jako obsazování základen a lezení na věže jako jedna z mála věcí na hře bavilo. Problém nastal, kdy jsem měla všechny tyhle záležitosti splněné v dané části mapy, protože pak už jsem se musela soustředit na hlavní a vedlejší mise. O tom dále.

Nepřišlo mi, že by zbraní ve hře bylo nějak hodně. Nebo spíše jsem měla pocit, že opravdu použitelných je jen pár, protože další modely jsou prostě horší, takže to dopadlo tak, že jsem si brzy odemkla/našla nejlepší zbraně a už je neměla potřebu do konce hry měnit. Situace a mise ve hře to ani nevyžadovaly. A část zbraní se odemykala děláním různých, ale stále se opakujících mini úkolů, což šlo mimo mě.

Od AI protivníků jsem toho moc neočekávala, ale i tak mě jejich chování občas zaskočilo (nemile). Buď byli naprosto tupí, kdy jen nabíhali do mého zorného pole, nebo naopak, i když jsem je likvidovala potichu z křoví, tak stejně přesně věděli, odkud bylo vystřeleno a hned běželi na mě. A to jsem měla zlikvidované přednostně ony šamany nebo co to bylo, kteří mě viděli i schovanou v keři. O save systému psát nebudu, neboť je to věc, která mě rozčiluje u každé Ubisoft hry, a tady to nebylo nic nového.

Nejhorší byl ovšem příběh. U něho jsem opravdu trpěla a dokonce i více než ve trojce. Je mi jasné, že nemohu očekávat kvalitní scénář, ale ten druhý extrém také není nic moc. Osudy lidí v Himálajích mi byly naprosto ukradené a v těch chvílích, kdy jsem se měla rozhodovat, na jakou stranu se přidám, jsem vybírala jen dle toho, že ta paní byla často příšerně hysterická, a tak jsem volila Sabala a doufala, že pro paní to skončí špatně. Trochu to zachraňoval Pagan Min, který mi byl nejvíce sympatický, a tak jsem mu při jeho závěrečném odletu vrtulníkem zamávala a nechala žít.

S nechutí vzpomínám i na mnoha hráči oblíbené "houbičkové pasáže" těch bratrů, ovšem tady to není problém hry, ale spíše můj, protože mě tyhle a podobné věci ve hrách nikdy nebavily. Uznávám, že série Far Cry není asi nic pro mě, ale chtěla jsem aspoň jeden díl dohrát. Nakonec dávám 65 %, i přesto, že komentář vyznívá negativně, protože střílet mě tam bavilo, čistit mapu mě bavilo, prostředí bylo pěkné a za tu cenu, za kterou jsem hru koupila, jsem byla spokojená v tomhle ohledu.

Pro: prostředí, pro mě obsazování základen a věží, gyrokoptéra, hlavní záporák

Proti: save systém, příběh, hlavní a vedlejší mise, AI nepřátel

+26+27 / -1

Dragon Age: Origins

  • PC 80
Hned na počátku hraní DA: O jsem kroutila hlavou, jaké megaklišé se na mě řítí. Hlavní postava je vcelku bezejmenný charakter, který se záhy stává sirotkem, ale naštěstí se ho ujímá bájný řád a dává mu za cíl zachránit svět, nic víc, nic míň. Ale abych zpočátku jen nehanila, tento koncept se mi v tu dobu líbil, měla jsem zrovna chuť si zahrát nějakou velkolepou hrdinskou fantasy odyseu a přesně to jsem dostala od Origins.

Brzy jsem nabrala do party potřebné a hlavně sympatické pomocníky a ty méně sympatické uklidila do tábora, kde po celou dobu hraní zůstali, ovšem i tak mi nezapomínali dávat rady do života a říkat, co si o mě myslí. Zde se projevila dobrá práce Bioware, kdy některé dialogy byly opravdu kvalitně napsané a někdy byly i vtipné, zvlášť interakce mezi mým psem a dalšími spolubojovníky. Samozřejmě jsem dotáhla romanci až do konce, ale cesta to byla trnitá, protože to vyžadovalo poslouchat Lelianu - uspávačku hadů. Navíc mi její naivita někdy lezla na nervy a získat její důvěru vyžadovalo opatrný přístup a trpělivost. Také se mi líbila možnost odpovídat cynicky a ironicky, takže mě některé ty možnosti v dialogu dost pobavily, ale škoda, že jsem roleplayovala samu sebe a já ve skutečnosti nejsem taková nestvůra, abych jim tak odpovídala. Takže u Morrigan mi ten můj přístup moc neprošel.

Na hře samotné mě překvapily úkoly. Tu a tam se sice objevily úkoly typu, že mám něco najít a donést, ale spousta úkolů mě utkvěla v paměti i po delším čase. Navíc hlavní úkoly se nemusely dělat popořadě, ale bylo na mě, kde začnu, což mělo také vliv na dění ve hře. Součástí úkolů bylo i rozhodování o tom, jak dopadnou a zde opět narazila moje povaha "volím jen a pouze dobro", protože úkoly černobílé vůbec nebyly. Takže nakonec moje rozhodování skončilo tak, že jsem volila menší zlo.

Soubojový systém mě bavil, většinou jsem sice bojovala bez pauz, ale jakmile přišel těžší souboj, tak jsem přepínala do taktického módu a některé souboje jsem opakovala. Nejtěžší souboj byl pro mě se Ser Cauthrien a jejími lučištníky. Mohla jsem se sice vzdát a po několikátém pokusu už jsem měla chuť to udělat, ale nakonec jsem to s vypětím všech sil a nervů zvládla. Finální bossfight byl po tomhle už procházka růžovým sadem.

Hraní Dragon Age: Origins jsem dlouho odkládala, ale nakonec jsem se k němu v květnu tohoto roku dostala, strávila ve hře 44 hodin a dost se bavila. Je dost možné, že si hru zahraji znovu, s jiným začátkem, jinou romancí a jiným složením party.

Pro: postavy, možnost voleb, úkoly, systém boje, psí společník

Proti: občas nudné a neskutečně dlouhé dungeony, malá rozmanitost nepřátel

+35+35 / 0

Dear Esther

  • PC 85
V rámci herní výzvy jsem se pustila do mého vcelku oblíbeného žánru - walking simulator pro škarohlídy/vizuální novela pro ty druhé :) Věděla jsem dopředu, o jaký typ hry se jedná, a tak jsem ve výsledku zklamaná nijak nebyla, ba naopak.

Po spuštění hry jsem se ocitla v krásné a opuštěné krajině, kterou jsem se po vyšlapaných stezkách pohybovala, potkávala zchátralá obydlí, jeskyně s krasovými jevy a to vše dělilo od zbytku světa chladné moře. Do podzimního dne, ve kterém jsem hru hrála, se atmosféra ve hře velmi hodila a vzbuzovala ve mně touhu sbalit si kufry a odcestovat na podobné místo. Jak jsem se blížila ke konci, tak prostředí potemnělo a nastala noc, což působilo uklidňujícím dojmem a některé povahy v tom mohou spatřovat i cosi romantického.

Příběh byl vyprávěn monologem hlavního hrdiny, jenž reagoval na můj postup hrou. Mírné náznaky, o co tam jde, poskytovaly chemické vzorce a jiné malby, například nervových buněk, na stěnách jeskyně a domů. Hlavu mi zamotaly zmínky o postavách, které byly v příběhu zahrnuty, ale jejich role nebyla nikterak vysvětlena a popravdě řečeno, ani po více dohraní by mi příběh nebyl o nic jasnější.

Hudební doprovod hře velmi seděl a i když nebyl nijak složitý (spíše komorní), tak se mi hodně líbil a často jsem jen bezmyšlenkovitě šla a užívala si poslech. Hrála jsem vylepšenou edici a ani v ní nebyla grafika nijak zvlášť detailní, přece jenom je to starší hra, ale to nijak nevadilo celkovému dojmu ze hry.

Až někdy budu chtít meditovat, vrátím se opět na tajemný ostrov v Dear Esther.

Pro: atmosféra, hudba, příroda, uklidňující zážitek

Proti: krátká herní doba

+24+24 / 0

Machinarium

  • PC 80
V rámci herní výzvy jsem se pustila znovu do Machinaria, které jsem dohrála naposledy před pár lety. Tehdy to byla moje první hra od českého studia Amanita Design, tak jsem byla zvědavá, jak na hru budu pohlížet poté, co jsem odehrála všechny jejich hry, krom té poslední.

Celá hra, mimo úvodní scénu, se odehrává v městě robotů. Prostředí je sice ztvárněno pěkně a zajímavě, ale zhruba v polovině hry se dostavuje jistý stereotyp, co se týče lokací. Chápu, že hra není moc dlouhá a že studio asi nemělo dostatek peněz, ovšem bylo by zábavnější, kdyby ve hře bylo i jiné prostředí než jen město.

Hlavní i další postavy byly roztomilé a bylo mi jich líto poté, co jsem se dozvěděla, že obyvatelé onoho malého městečka byli sužováni šikanujícími, zlými roboty. Ti dokonce pronásledovali Josefa a Bertu již od dětství! Dialogy se odehrávají ve formě bublin s obrázky, které sice nejsou detailní, ale výstižné.

Cestou k cíli jsem potkávala mnoho hádanek, rébusů a miniher. Některé mě bavily a byly dobré, jiné byly nudnější a některé nebyly ani moc logické, a tak jsem na ně přišla pouze metodou pokus-omyl. Za nejlepší považuji minihru, kdy se měly zelené kuličky dostat na určené místo. Co mi vadilo, tak že některé rébusy byly vložené samy o sobě, nenavazovaly na děj, ani jsem nenašla souvislost mezi tou hádankou a výsledným efektem po jejím vyluštěním. Na druhou stranu je hra cílená i pro děti nižšího věku.

Grafika. I když jsem z ní neměla takový hezký, estetický pocit jako ze Samorostu 3, tak působila pěkně a skvěle dotvářela místní industriální svět. Hudba se ke hře také hodila a nebyla nijak rušivá. Otravný byl způsob, jak se postava pohybovala, že ji nešlo v chůzi zastavit a přemístit jinam, ale musela nejdříve dojít na místo a pak se teprve pohnout dál. To už považuji za vcelku zastaralý způsob ovládání.

Pro: grafika, některé hádanky, příběh Josefa a Berty, tu a tam dojemné chvilky

Proti: málo rozmanité prostředí, nudné hádanky

+32+32 / 0

Limbo

  • PC 80
Plošinovky a skákačky nejsou mým oblíbeným žánrem, a tak mi trvalo pár let, než jsem se odhodlala si Limbo zahrát, byť vizuální stránky hry mě zaujala hned, jak jsem ji poprvé viděla. Moc jsem o té hře nevěděla, takže jsem v podstatě ani nic neočekávala od ní.

Ladění hry bylo depresivní a hra působila stísněným dojmem, což podtrhávalo neobvyklé černobílé zobrazení s minimalistickými zvuky a výjimečně zahrála i hudba. Hlavní postava, které se hráč ujme, cestuje tímto bezútěšným světem sama a naráží občas pouze na nepřátele, ať už jde o lidi, lesní havěť či mechanické stroje. Že smrt číhá na každém rohu, to jsem poznala záhy a že budu umírat častěji než v Dark Souls, to mi došlo poté, kdy jsem nebyla pomalu schopná odehrát minutu souvislého hraní bez smrti (berte s nadsázkou).

O postavičku "malého lida", jak jsem si ho pojmenovala, jsem se často bála a i přes častou smrt mě neopouštěla lítost, když z jeho očí vyhasl život. Nejsmutnější okamžiky pak pro mě byly, když se "infikoval" svítící housenkou (?), přestal mít kontrolu nad sebou a odevzdaně šel pouze jedním směrem, což často končilo jeho smrtí.

Cestu k cíli znepříjemňovaly různé hádanky. U některých jsem strávila více času, než bych očekávala, zatímco u jiných mi řešení bylo vcelku jasné, jen jeho provedení, tedy správné a přesné načasování, bylo obtížné. Herní doba se tak z očekávaných dvou hodin protáhla na pět.

Hra mě příjemně překvapila a jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala ji zkusit.

Pro: atmosféra, hádanky, malý lid a obava o něj, stísněný pocit při hraní,

Proti: monotónní prostředí ke konci

+26+26 / 0

Batman: Arkham Asylum

  • PC 90
Vždy jsem měla raději Batmana než Spider-mana či Supermana, a tak když se mi naskytla příležitost (s novým počítačem) si toho herního Batmana zahrát, neváhala jsem ani chvíli. Hru jsem hrála před pár lety, ale na klávesnici, tento rok jsem si řekla, že si celou sérii dám od začátku, a to na gamepadu.

Hra nás zavádí do arkhamského ústavu pro duševně choré a jeho okolí, kde se potulují nejznámější Batmanovi nepřátelé. Prostředí na mě působilo ponuře a depresivně, asi jako celý Batmanův život, což dotvářelo perfektní atmosféru. Nebylo sice kdo ví jak otevřené prostředí, na poměry dnešních her, ovšem to nebylo na škodu, neboť mě dokázalo tak vtáhnout do děje, že mi pohyb od bodu A do bodu B jednou danou cestou vůbec nevadil a stejně tak ani v některých hrách otravné vracení se do stejné lokace.

O našich protivnících jsem se dozvídala prostřednictvím nahrávek pořízených při jejich psychiatrických konzultacích a zápisech v deníku. Zjišťovala jsem tak, že to nejsou černobílé postavy toužící po moci čistě z toho důvodu, že mají hrát roli záporáka. Souboje s nimi nebyly jen o bezduchém mlácení, ale každý boss měl svůj způsob, jak ho porazit. Nejraději jsem měla pasáže se Scarecrowem, který cílil na největšího nepřítele v nás - strach.

Soubojový systém je v této hře velmi povedený a hlavně uspokojující. Batman rozdává rány rychle, dokáže uskakovat, vykrýt úder a omráčit nepřítele svým pláštěm. V některých případech jsem měla možnost vymyslet strategii, jak zneškodnit protivníky v dané lokaci, jestli zvolím tichý způsob či více akční. Trochu tohle kazila nízká inteligence nepřátel, a tak bylo jejich chování velmi předvídatelné.

Ovládání pomocí gamepadu se mi zdálo o dost lepší a intuitivnější než na klávesnici a myši. Souboje jsou tak díky tomu lehčí. Hudba ke hře seděla a dabing postav byl vynikající. Grafika je moc povedená na to, že je to hra z roku 2009. Jedinou výtku bych směřovala k obličejům zoufalých policistů, kteří byli všichni stejní a vypadali všichni stejně blbě :)

Pro: příběh, atmosféra prostředí, souboje, zvuky, bossové

Proti: nic

+30+30 / 0

Dark Souls III

  • PC 95
Vzpomínám na svůj první průchod touto hrou a jsou to krásné vzpomínky, tedy když vyselektuji výkřiky jako "to není možný, kde se tu vzal?!", "tak dělej, sekej!", "no jistě, tak mě zabij!" a občas pociťovanou zoufalost v tu chvíli pramenící z obtížnosti hry, ale doopravdy z toho, že ještě nejsem tak zkušený hráč a prostě mi to nejde.

Už na první pohled se mi hra zalíbila, jak svým grafickým ztvárněním, nápaditostí nepřátel a lokací, které byly zajímavé, byť u většiny jsem si říkala, jak se tam netěším, ale tak to mám v každém díle série, tak je to asi v pořádku :) Hudební složka hry je velmi zdařilá a občas poslouchám soundtrack ze hry i jen tak. Nejraději mám zvukovou stopu u Abyss Watchers, která souboj perfektně doprovází a mně z toho přímo mrazí.

Bossové jsou zde většinou nadprůměrní, co se týče zajímavosti a toho, jak dobře jsou zpracovaní. Opět mají svůj příběh, který je skrytý v popiscích předmětů a část jsem si také vyhledávala na internetu, protože pro mě nebyli jen další nepřátelé, které mám porazit, ale bytosti se svým osudem. Na duo princů ze závěru hry vzpomínám nejraději. Sice jsem zpočátku tu hlášku jednoho z bratrů, když jsem umřela, slyšela fakt hodněkrát, ale postupně jsem se je naučila porážet na druhý, třetí pokus, což bylo velmi uspokojující.

Je pravda, že třetí díl je asi nejvíce přístupný hráčům. O to více to člověk pozná, když se vrátí do starších dílů. V prvním díle nemožnost chodit při pití lahve, ve druhém díle se mezitím změní roční období, než se postava z ní napije a v třetím díle je to rychlé a hráč u toho může chodit. A takových věcí je více. Bossové jsou asi lehčí než v předchozích dílech, i když výjimky se zde samozřejmě najdou.

I zde jsou NPC, které mají vlastní minipříběhové linky a musím říct, že tady v tomhle díle se mi líbily nejvíce. Pomáhá tomu i skvělý dabing těch postav a třeba kvůli Anri jsem mnohem raději hrála za mužskou postavu, abych si ten její hlas, smíšený s rezignací ale i malou nadějí, mohla znovu poslechnout.

Online složku hry jsem využívala jen někdy. Nepatřím k hráčům PvP a pomoc ostatních lidí jsem využívala čistě pro zábavu. Spíše jsem se nabízela jako pomoc já, a to mě bavilo.

Pro: hudba, lokace, bossové, dabing a příběhy NPC

Proti: nic

+28+28 / 0

Life Is Strange - Episode 5: Polarized

  • PC 95
Hru Life Is Strange jsem hrála v den vydání, takže jsem musela čekat pár měsíců na další epizody, až vyjdou. Nyní jsem tuhle hru dohrála potřetí a mám tak možnost napsat komentář s čerstvými dojmy. Nevyhnu se menším spoilerům, které neschovám tagem spoiler, abych udržela srozumitelnost textu.

Příběh se odehrává na americké střední škole, takže jde mimo moji věkovou skupinu, avšak i tak dokázal upoutat moji pozornost a s hlavní postavou Max jsem se v některých pohledech na svět a lidi shodla. Do děje je hráč vtažen vcelku rychle, kdy se odhalí nadpřirozená schopnost Max, a tvůrci odvádí výbornou práci ve vyprávění příběhu, protože dobře střídají situace, které jsou napínavé a pak ty, které se soustřeďují na rozvíjení vztahů mezi hlavní hrdinkou a jejími spolužáky a učiteli. S každou epizodou jsem se ponořovala hlouběji do mysteriózní i detektivní zápletky. Příběh ve mně po celou dobu probouzel řadu pocitů a byla jsem zvědavá a napjatá, jak to bude dál. Epizody si držely vysokou laťku, až na třetí epizoda, která pro mě byla do poslední třetiny slabší, a na pátou, na jejíž některé části se netěším už od začátku hraní.

Adventury s volbami často čelí kritice, že většina voleb nemá v konečném důsledku vliv na konec hry a jsou tam jen tak na oko. Nejinak tomu bylo i zde. Ano, jsou zde dva konce, které v podstatě skoro každou volbu, kterou hráč předtím udělá, vymažou. Ovšem zde to téhle hře odpouštím. Nevadí mi, že moje rozhodnutí neovlivní konec, protože často ony volby postaví hráče před těžká a někdy i morálně těžká rozhodnutí, a to mě prostě baví. Vyzdvihla bych silné okamžiky jako zachránění jednoho člověka před sebevraždou a druhému k ní pomůžeme...

Po stránce hudby a dabingu nemám hře co vytknout. Soundtrack se opravdu povedl a dabing je až na výjimky (Alyssa) vynikající a napomohl k uvěřitelnosti postav (pokud zrovna člověk nesledoval, jak se ústa hýbou poněkud jinak, než jak postava mluví). Zvlášť oceňuji dabérku Chloe. Grafické ztvárnění postav a jejich pohyb mi přišel i přes rok výroby zastaralejší, ale celkový dojem ze hry to nijak nepokazilo. Co mě trochu rozčilovalo i po letech je nemotornost ovládání a nutnost přesně se zadívat na předmět, se kterým chci interagovat.

Pro: příběh s mysteriózními a detektivními prvky, hudba a dabing, rozhodnutí, dobře dření emoce, vztahy

Proti: ovládání

+15+15 / 0

XCOM 2

  • PC 100
Varování: Následující text může obsahovat známky lásky až posedlosti novodobým XCOMem a může být prost kritického pohledu.

Když jsem před pár lety zapnula druhý díl, nevěděla jsem, jak moc si ho oblíbím. Pravda, první díl byl vynikající a byť se tvrdí, že je velmi zjednodušený oproti původnímu XCOMu, tak i na těžších obtížnostech dokázal představovat výzvu. Druhý díl šel o něco dál, přidal velké množství novinek (včetně datadisků) a stal se pro mě ještě návykovějším a než jsem zkusila XCOM, tak jsem nevěděla, že mi tahové souboje tak moc vyhovují.

Princip ovládání je jednoduchý a cíl prostý, ale těch cest, které k němu vedou, je nepočítaně. Žádná jiná hra mi nedala ten pocit, že i když něco opravdu zvořu (upoutám pozornost nepřátel ze skoro celé nebo i celé mapy), tak se z toho taktickým myšlením z velké části dokážu vysekat a ten dobrý pocit je po tom opravdu krásný a já nemám daleko k tomu, abych si podala přihlášku do Mensy, myslíc si, jaký jsem to génius :)

Mapy i rozložení nepřátel se náhodně generuje, a tak se mi ani po stovkách hodin nestalo, že bych měla pocit, že tuhle mapu jsem už hrála, což podněcuje velkou znovuhratelnost. Mapy jsou sice podobné, ale nejsou stejné a hráč řeší pokaždé jinou situaci, se kterou se musí vypořádat.

Velkým plusem této hry jsou mody a to říkám jako někdo, kdo mody nemá rád a nikdy v životě je snad nepoužil, než zkusil XCOM. Základní hra by bez nich mohla být v něčem stereotypní, například počet druhů nepřátel či typy misí. Hráč tak díky modům dostane na herní plán nové a silnější nepřátele, kteří využívají silnější schopnosti (např. Venator, Riftkeeper, MOCX, Biozerker a Better Advent). A mimo jiné mody opravují bugy a vylepšují některé pro mě nepochopitelně otravné věci (Bradford a jeho plkání, dlouhé nahrávání hologramu Země).

RNG je místy otravný, to ano, ale přistoupila jsem na pravidla, která si vývojáři vymysleli, tedy že buď se provede pohyb, akce/pohyb, pohyb, či jen akce a šance na zásah bude znázorněna procenty. Zažila jsem mnoho 95 i 99 % miss a výkřiky typu "ty dřevo, to se neumíš trefit?" a časté "to snad není možný!!", ale je to součástí hry a nic s tím nenadělám. Na druhou stranu, dost životů mých vojáků bylo zachráněno právě díky tomuhle.

Co bych více ocenila, tak větší prostor pro strategii mimo bojiště. Že je dobré postavit nejdříve tuhle budovu a scanovat tenhle typ věcí, to je něco, na co hráč přijde celkem brzy. Více si s touto částí pohrál mod Long War 2, ale ten jsem zatím nevyzkoušela. Nejnovější přídavek Tactical Legacy Pack se mi moc líbí, zvlášť možnost přepnout hudbu ze starších her ze série XCOM a minikampaň je dobře zpracovaná a zabaví na pár hodin.

Hra má své mouchy, ale ty jsou tak malé, že mi nezabránily strávit v této hře pár stovek hodin, a proto hodnotím 100 %. Hra mě chytla, hra mě velmi bavila a nadále i baví. Co víc si přát. Jak to jednou rozehraji, tak nedokážu si zahrát jednu kampaň a odinstalovat, to prostě nejde :)

Pro: náhodné generování map, znovuhratelnost, možnost si upravovat své vojáky, mody, různé typy misí, hudba

Proti: občas mi z Bradforda praskne hlava

+22+22 / 0

Spec Ops: The Line

  • PC 75
O Spec Ops: The Line jsem toho moc neslyšela, neboť vyšlo v době, kdy jsem hry, které zrovna vycházely, sledovala méně. Když se po několika letech objevila tato hra zdarma, tak mi ji doporučil známý s tím, že si tohle opravdu musím zahrát.

Příběh je to, co je na této hře chváleno nejvíce. Námět je opravdu zdařilý a dal mi tip na knihu, kterou bych si chtěla přečíst (Srdce temnoty). Těch momentů, které otřesou hráčem (nebo tedy aspoň mnou), moc v průběhu hraní není. Nejvíce mi utkvěla v paměti scéna, kdy vypálím bílý fosfor na nevinné lidi. Na druhou stranu se mi líbilo postupné gradování příběhu (nebo spíše emocí) velitele Walkera až do úplného závěru. A do jeho agrese a vzteku jsem se lehce vžila, což pro mě vypovídá o uvěřitelném zpracování pocitů. Čím více se snaží něco napravit, tak tím více je to horší.

Co se týče hratelnosti, tak zde bych vytkla místy přemíru akce. Já vím, je to akční hra, koridorovka, ale mně by více sedělo postupnější dávkování přestřelek a delší přechody mezi jednotlivými lokacemi, kde se má akce odehrát. Občas jsem se podivovala, co ti moji spolubojovníci dělají, že stojí v otevřeném prostoru a střílí na nepřítele, ač tedy zabijí jen málokdy někoho, ale všimla jsem si, že něco podobného dělal i nepřítel, tak jsem nad tím jen mávla rukou.

Ovládání nebylo špatné, ale v průběhu hraní mě rozčilovala nemotornost postavy v momentě, kdy měla vyběhnout z jednoho krytu do dalšího. Zažila jsem už více intuitivní přebíhání z krytu do krytu. A vůbec nejhorší byla chvíle, kdy jsem musela vyběhnout z krytu jen na tu chvíli, než tam bouchne granát a zase se do něho vrátit, protože jiný kryt v okolí nebyl.

Perfektní byla hudba, ta mi opravdu sedla a dost dobře se poslouchala. I grafiku hodnotím pozitivně vzhledem k tomu, že je to hra z roku 2012. U hry jsem se většinu času bavila a že je kratší, tak to mi ani nevadilo, myslím, že přílišné natahování by vyprávění příběhu tak, jak to udělali vývojáři, jen uškodilo a navíc ke konci mě tak akce až tak nebavila.

Pro: námět, zpracování syrovosti válečného konfliktu, hudba

Proti: ovládání, občas příliš moc akce

+26+26 / 0

Layers of Fear

  • PC 70
Už tomu byl nějaký čas, kdy jsem zasedla k horrové hře, jelikož je to žánr, který příliš nevyhledávám, a tak mě napadlo změnit jednou zvyklosti a zkusit Layers of Fear.

O příběhu jsem toho moc nevěděla, jen to, že hlavní postavou je malíř, kterému se v jeho osobním životě něco stalo. O příběhu jsem toho moc nevěděla ani po dohrání hry. O něm jsem se dozvídala z útržků novin, dopisů a z občasné řeči hlavního hrdiny, či jeho vzpomínek. Tento způsob podávání děje není špatný, ale zde se ozývá mé otrávené já z často užívaných poloinformací a útržků nechávající na čtenáři/divákovi/hráči, ať si ten příběh dotvoří v hlavě sám a domyslí, jak to všechno bylo. Je dost možné, že to tak vývojáři zamýšleli, jen mi přijde škoda, že je to tak často používané a zrovna u téhle hry se mi ani moc přemýšlet nechce, jak to teda celé bylo.

K horrové části hry. Tady se musím přiznat, že u hry jsem se ani trochu nebála. Ba dokonce jsem nepocítila ani žádné napětí. A já nevím, proč to nefungovalo. Nebo teda asi tuším proč, protože u Amnesie či Outlast (tam tedy méně) jsem se bála. Představa, že tam někdo se mnou chodí a hledá mě, mě děsí. Tady nic takového není, jsou tam sice chvíle, které jsou postavené tak, že se hráč má leknout, ale ty pro mě byly dost předvídatelné a ke konci jsem i zívala ☺️
Ovšem na druhou stranu mám srovnání, že někomu, kdo horrové hry nehrál, přišla tato hra napínavá a vzbuzovala v něm strach. I když i některé horrové prvky se okoukaly a ke konci už napětí ubylo. Dle moc horrová tato hra není a dokážu si představit lepší práci se strachem.

Prostředí ve hře bylo pěkné, měnění místností povedené a třeba kapitola věnující se dceři hlavního hrdiny se mi líbila nejvíce. Zvuky dobře dokreslovaly atmosféru a společně s vizuálními vjemy dotvářely představu, že se na děj díváme očima psychicky narušeného člověka. A ty obrazy ve hře byly fakt působivé.

Pro: ztvárnění domu, pro někoho strašidelné, zvuky

Proti: pro mě málo strašidelné, nejasný příběh

+17+17 / 0

Day of the Tentacle: Remastered

  • PC 95
Když si vybírám hru, kterou budu hrát, tak se občas dívám na její průměrnou herní dobu. Zde mi to ukazovalo kolem pěti hodin, a tak jsem si řekla, že to bude pohodová hra na dvě, tři odpoledne, i když jsem hru chtěla hrát bez návodu. Nikdy jsem se nepřecenila více.

Příběh hry je jednoduchý - zastavit fialové, zmutované chapadlo před ovládnutím světa. Co ovšem příběh obzvláštňuje je skvělé a zábavné prolínání herního světa (respektive domu) v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Také oceňuji možnost hrát za tři různé postavy, které mají vlastní osobnost a reakce. A co víc, každá mi byla sympatická. Laverne mě bavila svojí nezapomenutelnou chůzí, Hoagie svým klidem a bezstarostností a Bernard ... byl vědec. A i ostatní nehratelné postavy byly dle mě dobře napsané a bylo fajn s nimi rozmlouvat a interagovat.

Grafické ztvárnění vypadá na první pohled pro děti (když to srovnám třeba s Grim Fandango), ale pravdou je, že hře dost sedne, dobře se na ni dívá a dotváří vtipně laděnou adventuru. Ozvučení hry je povedené a potěšil mě dabing některých postav, jejichž intonaci si budu pamatovat snad navždy (např. dlouhé "Yes?" sira Washingtona či povýšené "Thomas." pana Jeffersona).

Hádanky nebyly většinou zase nijak hrozně těžké, ale několikrát za hru jsem se zasekla na určité části hodinu, možná i více, kdy jsem zkoušela zcela absurdní kombinace předmětů, což sice bylo fajn z hlediska achievementů, ale pro můj mozek to bylo, jak kdybych skládala přijímací test do Mensy. Když jsem překonala ono kritické místo, tak hra opět plynule odsýpala. Často tyto záseky byly způsobené zbytečně složitým přemýšlením nad jejich řešením, ale někdy mi ty hádanky přišly nelogické a na další postup jsem přišla náhodnou kombinací předmětů. Herní doba bez návodu se tak natáhla na 14 hodin herního času.

Poslední věc, kterou bych ještě zmínila, je humor. Nejsem člověk, který by se díval na komedie a bavil se u nich, jsem spíše suchar, ovšem tady mi ten humor opravdu sedl a bavila jsem se po celou dobu hraní.

Pro: příběh, humor, postavy, cestování v čase

Proti: nelogičnost některých hádanek

+19+19 / 0

Firewatch

  • PC 80
Když jsem dohrála Firewatch poprvé před jedním a půl rokem, tak mi v hlavě zůstal hlavně krásný dojem z prostředí, ve kterém jsem se s postavou pohybovala. Ovšem, co se týče příběhu, ten jsem, to se přiznám, trochu pozapomněla, a tak, když jsem měla příležitost si hru zahrát po druhé, tak jsem se jí chopila a nyní píšu komentář s čerstvými dojmy.

Přírodu mám moc ráda, a tak se mi role Henryho, coby strážce národního parku, líbila. Po pěkném, i když smutném začátku, kdy je hráč uveden do života hlavního hrdiny, jsem se lehce vžila do jeho role a začala zkoumat barevné tóny krajiny amerického parku. Vcelku brzy se ozvala D a začala otra... totiž mluvit. Zde bych zmínila hlavní plus hry, a to rozhovory mezi Henrym a Delilah, které jsou kvalitně nadabované a hráč, díky možnosti, co odpověď, se může podílet na formování osobnosti Henryho.

Po chvíli jsem, jakožto Henry, byla uvedena do příběhu, který měl tajemný nádech a dokázal mě držet až do konce. Nebyl nijak zvlášť šokující, když jsem zjistila, o co tedy jde, ale tím, jak byl vyprávěn a postupně dávkován, tak byly chvíle, kdy jsem si říkala "tyjo, o co tam vlastně jde?".

Hru obohacují různé, drobné příhody, jako nález želvičky a její adopci, vyskočení mývala ze starých kamen, nečekaná bouřka, požár. Občas zahrála příjemná hudba, která se bohužel spouštěla pouze na skript, a tak si jí člověk moc neužil. Ovšem v konečných titulcích byla fakt povedená.

Něco k málo k záporům hry. Místy se mi zdálo ovládání takové neohrabané, jako přesně namířit na danou věc, než se objeví tlačítko aktivace, skákat se dá jen přes určené překážky, což je sice pochopitelné, aby se hráč nedostal někam, kde nemá, ale i tak to ráda prostě nemám. A na závěr, co mi vadilo, tak byly místy rušivé rozhovory s Delilah, protože jsem se prostě chtěla jen toulat krajinou a být sama, ale občas to prostě nešlo :)

Pro: prostředí, lehce záhadný příběh, pěkně stylizovaná grafika, hudba, dabing a interakce mezi postavami

Proti: občas nemotorné ovládání, místy rušivá komunikace

+24+24 / 0

Pillars of Eternity

  • PC 80
Tak jsem to konečně po dvou letech dohrála. Hra je opravdu hodně "ukecaná", což nemyslím jako výtku, ale spíše zdůvodnění, proč mi ono dohrání hry tak dlouho trvalo. Jsem vášnivý čtenář knih, dlouhé texty mi nevadí, ale musím říct, že mně se na počítači opravdu blbě čte, trvá mi to a také hra měla tendenci, hlavně zpočátku, mě zahltit mnoha informacemi, a to k rychlejšímu čtení také nepřispělo, spíše mě to rychleji unavovalo.

K samotné hře. Fantasy příběhy, kdy se ujmu nějaké party dobrodruhů nebo jsem dobrodruh typu "forever alone" mám moc ráda. Baví mě dlouhá RPG, poznávat nový svět, prozkoumávat jeskyně, hledat poklady, nalezené předměty porovnávat s již nasazenými a mít radost z toho, že se moje postava zase někam vyvinula. A to mi Pillars of Eternity přineslo.

Vedlejší úkoly mě bavily, moc si ani nepamatuji, že by se ve hře nějak často vyskytovaly obligátní úkoly typu "najdi a přines", naopak byly více rozepsané a já měla motivaci je dokončovat proto, že mě zajímalo, jak daný úkol skončí a ne jen proto, abych si odškrtla z deníku další položku. Co už mě o něco méně bavilo, tak byla hlavní dějová linka. Ta mě dopředu moc netáhla a příliš mě nezajímala. Přitom problematika, které se dějová linka dotýkala, tak byla velmi zajímavá, ale nějak mě moje role v ní moc nebavila, nevím proč. Musím ovšem říct, že dialogy jsou ve hře napsány kvalitně. A také se mi líbily občasné vsuvky, kdy se děj odehrával pomocí textu a hráč mohl vybrat, jak se dál rozhodne (například při šplhání do propastí atd.).

Co se týče hudby, tak ta se mi příjemně poslouchala a za několik desítek hodin se mi stále neobehrála. Grafické zpracování se vzhledem k žánru také moc povedlo. Trochu mě unavovalo, i přes veškeré patche, delší nahrávací časy, na můj vkus, zvlášť když byl nutný loading při vstupu do domu a pak hned při vylezení do horního patra. Také mi přišlo škoda, že jsem se více nemohla dozvědět o mých společnících, kteří až tak moc se mnou mluvit nechtěli. Nemyslím hned nějaké romance, ale spíše možnost je hlouběji poznat i jinak než jen přes jejich jeden osobní úkol.

Na závěr ještě k soubojovému systému, který asi moc hodnotit nemohu, jelikož jsem hru hrála na jednodušší obtížnost a tam nebylo moc třeba nějakého taktizování u většiny bojů. Přišel mi zábavný, byť zpočátku mi trochu trvalo, než jsem se dostala do mechanik boje a také do rozdílu mezi výdrží a životy.

Hra mě po celou dobu bavila, i když mi nešlo ji hrát déle v kuse, protože jsem jí a jejími příběhy byla vcelku rychle zahlcená, ale to už je moje "chyba".

Pro: pěkné audio-vizuální zpracování, zajímavý svět, zábavné vedlejší úkoly

Proti: slabší hlavní příběh, menší propracovanost společníků, občas loadingy

+29+29 / 0

Mind: Path to Thalamus

  • PC 60
Hra mi byla dvakrát doporučována, a tak zatímco napoprvé jsem odolala, neboť mě popis a videa ze hry až tak nezaujaly, tak napodruhé, kdy hra stála méně jak jedno euro, jsem hru zakoupila s tím, že ji tedy zkusím.

Logické hry nepatří k těm hrám, které bych často hrála, a tak jsem se docela těšila, že vyzkouším po delší době něco nového. Z popisu hry jsem se těšila na enviromentální hádanky, nějaké to cestování časem a na příběh pacienta v kómatu, který hráče chytne za srdce. Zde mi ovšem uškodila moje fantazie, a tak jsem se těšila a byla zvědavá na něco, co jsem vlastně nedostala. Snažím se nemít nějaká očekávání u her a přistupovat k nim s čistou myslí, ale čas od času to zklamání někdy přijde.

Vyzdvihla bych surrealistické prostředí, které bylo tvořeno nevědomím onoho hlavního hrdiny ležícího v kómatu. V průběhu hry jsem se pořád těšila a byla zvědavá, co přijde dál. Logické hádanky nebyly nijak těžké, vcelku rychle jsem přišla na to, co se po mně chce, jen to chtělo provést správně a někdy i s dobrým načasováním. Po chvíli jsem zjistila, že princip hádanek se velmi často opakuje a nejsou zrovna nápadité. Je také škoda, že hru nepodkreslovala nějaká lepší hudba, která by hrála častěji než párkrát za hru. Na druhou stranu chápu, že to asi dělalo malé studio, a tak asi nebylo peněz nazbyt.

Co mi ale už opravdu vadilo, tak byl save systém. Nemám ráda ve hře checkpointy, pokud se hra nedá uložit jinak. Vyhovuje mi možnost uložit hru, kdy já chci. Pokud to nejde, tak alespoň dojdu k checkpointu a hru ukončím. Tady byl problém v tom, že nešlo dost dobře poznat, kde je daný checkpoint (žádná vizuální nápověda), kde končí kapitola. Ještě že hra není moc dlouhá.

Také jsem moc nepochopila, proč musím podržet ESC, abych se dostala do menu a proč se hra okamžitě ukončí, když náhodou zmáčknu ESC v nastavení. Ale to jsou spíše jen drobnosti, nad kterými kroutím hlavou.

Hra byla zajímavá svým prostředím, ale ke konci již zdlouhavá, protože se logické prvky opakovaly a příběh mě u hry zrovna také nedržel.

Pro: prostředí, zpočátku logické hádanky

Proti: opakující se hádanky, nevýrazná hudba, save systém

+9+9 / 0

Journey

  • PS4 90
Když jsem si koupila tuhle hru, nic jsem o ní nevěděla. Jen jsem měla ponětí, že by se mělo jednat o meditativní zážitek. Hru jsem v době koupě rozehrála, ale vrátila jsem se k ní o rok později, když jsem ji začala hrát od znova s cílem ji dohrát.

Za velmi příjemné hudby jsem se začala procházet vizuálně krásným herním světem, sjížděla písečné duny, s radostí sledovala, jak můj "šál" postupně rostl a potkávala malé, poletující "mini šály", které mi dodávaly cosi jako energii. Překvapením pro mě bylo, když jsem potkala druhého cestovatele, který se pro mě místy divně choval (o tom později).

Hra občas změnila prostředí, což bylo příjemné, a co se mi líbilo, a co také dodalo hře zvláštní atmosféru, že jsem potkala při svém putování "draky" (později zjištěný název automatons), kteří zrovna přátelští nebyli a hra tak nabídla stealth pasáže.

Příběh tu není vyprávěn formou textů, rozhovorů, ale jen pomocí fresek, či starých maleb, a to dodává hře zvláštní kouzlo, kdy si hráč samotný domýšlí, co se asi kdysi mohlo v tomhle opuštěném světě odehrát. Pro mě bylo hraní Journey krásným a moji duši obohacujícím zážitkem, na který budu s příjemným pocitem vzpomínat.

K tomu druhému cestovateli. Nic jsem o hře nevěděla a předpokládala jsem, že se jedná o čistě singleplayerový zážitek, a tak bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistila, že onen druhý cestovatel není AI (divně se chovající), ale že to byl vlastně anonymní hráč, který se mnou sdílel moji cestu. Kouzelné zjištění.

Pro: atmosféra, prostředí, hudba, příběh zahalen tajemstvím

Proti: nic mě nenapadá

+18+18 / 0