Znát historii vlastního národa je opravdu důležitá věc, proto je každá snaha o gamifikaci nebo zatraktivnění historické látky pro studenty a nejen pro ně krok správným směrem. Charles Games to nedělají vůbec špatně, Attentat 1942 i Svoboda 1945 zpracovávají důležité události našich novodobých dějin obstojnou herní formou. Train to Sachsenhausen je koncipován jinak - vlastní hraní je jenom rozhodování, zda hlavní postava udělá A (swajpnutí doprava) nebo B (swajpnutí doleva). Spíš by tomu slušelo označení interaktivní příběh.

Velmi mě pobavilo zjištění, že bejt šprt se nevyplácí, protože vždycky skončí v koncentráku.

Life is Strange jsem hrála zatím všechny díly včetně Tell Me Why, proto už znám mustr podle, kterého se zápletka většinou točí. Bohužel mustr zůstal nezměněn, takže jde celkem lehce odtušit, kdo umře nebo kdo se bude jevit jako padouch, ale ve skutečnosti není. Nicméně i přes tuhle scénaristickou lenost si True Colors stojí za to zahrát.
Hlavní hrdinka Alex je od začátku hrozně sympatická, všechny ostatní postavy taky, zapadákov v Coloradu má skvělou atmosféru a do toho hraje jeden lepší rockovej flák než druhej. Nasadit takovou těžkotonážní podpásovku jako je Creep hned v první epizodě se vyplatilo.
Chvílema je to trošku nuda, ale taková příjemná zenová nuda, kdy si člověk vychutnává sluníčko na terase s výhledem na hory společně s Alex. Rozhodně nejlepší a nejakčnější je třetí epizoda, kterou spolu s hraním DnD v Before the Storm řadím mezi ty nejzábavnější a nejzapamatovatelnější z celé série.
Zakončení příběhu a celá poslední kapitola je bohužel katastrofa. Jak herně, tak logicky....když nevíš, jak ukončit příběh, tak tam švihni nejdřív flashbacky, pak největší klišé, který se nabízí a jako třešničku na dortu to zakonči nepochopitelně anti-climax povídací scénou.
Kvalit prvního Life is Strange hra nedosahuje, velkým dílem kvůli zpackanému konci a tím, že herně vlastně nepřináší nic nového. Naopak druhý díl hravě strká do kapsy, hlavně díky úžasným postavám a skvělé atmosféře. S Tell Me Why je to za mě plichta.

Her s lokálním multiplayerem pro 4 a více lidí se už moc nedělá a každá příležitost se s kamarády sejít u hry na gauči u televize se musí náležitě ocenit. Byť se jedná jen o lehce nadprůměrnou hru v rámci série The Dark Pictures Anthology, která má diskutabilní úroveň a je to v podstatě dojení peněz. S Until Dawn se to vůbec nedá srovnat, na druhou stranu je Little Hope lepší než předchozí díl série Man of Medan.
Příběh se mi celou dobu zdál nic moc, ale finální vyústění stojí za to a dokonce jsme to ani nikdo nečekal.
V podstatě největší výtka směřuje k nevyváženému střídání postav, kdy jedna z postav hraje během kapitoly třikrát a užije si všechno - akční sekvence, plížení, rozhodování se a chození a hledání předmětů. Zatímco jiná postava hraje jenom jednou a vybere během rozhovoru dvě volby. A na začátku třetí kapitoly pak umře, protože se během druhý kapitoly hráč opil, protože v podstatě nehrál... Takže neberte si Taylor.

Psychedelická, rocková, vesmírná pohajda, která rozhodně nesedne každýmu. Pokud ale aspoň zčásti máte rádi kytarovou hudbu, Davida Bowieho, sci-fi příběhy plný roztodivnejch ufounů, Guitar Hero, indie adventury nebo vše výše uvedené, tak si jízdu galaxií do cílové stanice jménem Ziggy Stardust rozhodně užijete.

Když se smíchá Hodný, zlý a divný se špetkou Cthulhu a Arkaneovským vibem, zabalí se to do ponuře podivnýho kabátku a přidá se ne úplně nejzábavnější střílení ve formě twin-stick shooteru, tak vznikne parchant v podobě Weird West.
Hra exceluje ve vybudování zvláštní neutěšený atmosféry (aka Dishonored), ve vyprávění příběhů, který dávají smysl i jako celek, což se vždycky nepovede a kupodivu v celkem zábavným stealthu.
Víc už psát nebudu, protože čím míň o divnym západu víte, tak tím víc si jeho hraní užijete. Chro!

Některé hry stárnou špatně a jsou v podstatě už nehratelné. Teď ani nemyslím technicky, že by nešly spustit, ale čistě hratelností. Druhý Zaklínač mezi ně rozhodně nepatří a i v roce 2022 je to pořád super zážitek s pár ale.

Ale číslo 1 - Steam verze padá. Píšou to i ostatní, takže chyba nebude na mém přijímači.
Ale číslo 2 - Pohyb po světě s nemožností překročení většího šutru, potůčku nebo přeskočení nízkého plůtku neskutečně irituje.
Ale číslo 3 - Inventář a přehrabování se v něm je opruz.
Ale číslo 4 - Minihry nezestárly dobře a jsou všechny tři hrozně nudný a lehký.

Jinak tomu nemůžu nic vytknout, takže 90% i po druhém dohrání zůstává.

Lehce nadprůměrná béčková hra, která kdyby se nebrala tolik vážně a zůstala ještě chvíli v early accessu, tak by z ní něco mohlo být. Takhle zůstane s komickýma cut scénama, nefunkčníma modelama postav, spoustou bugů a vydáváním placených DLC, který sklízí jenom kritiku, někde na okraji propadliště dějin.

Jako kdybych to tušila, jsem si na začátku vytvořila 4 kašpary - hlavní hrdiny.
Trpasličí válečnici s černým tetováním přes celej obličej, která se jmenovala Bethylda Boo-Boo-Bee.
Elfskou kouzelnici s modrou kůží, zrzavýma vlasama a bílým tetováním přes celej obličej, která se jmenovala René Descartes, protože byla filozofka.
Obřího člověka rangera s modrýma vlasama, basama, fousama a jizvou na nose, který se jmenoval Definitely Not a Spy, protože byl kupodivu spy.
Půl elfího klerika se zlatýma vlasama a očima, hezounek k pohledání, který se jmenoval Jeff.

Takže každá cut scéna s debilním rozhovorem, který buď nedával smysl nebo byl jenom debilní, obsahovala 1 až 4 kašpary, který se ještě občas nějak bugnuli, např. vyskočili ze sedu, i když vůbec neměli sedět nebo se různě toporně motali dokola. Veskrze to byla celou dobu veliká komedie odehrávající se během putování družiny po naprosto generickym příběhu v nezajímavym světě s ještě nezajímavějšíma vedlejšíma questama.

Naštěstí to všechno zachraňuje soubojovej systém, který běží na 5. edici Dungeons & Dragons a funguje moc dobře. V podstatě to je jako hrát s partou kámošů D&D, škoda, že to nemá mulťák. Magie mi přišla trošku OP, René bezkonkurenčně kotlila ze všech nejvíc. " Čaruji, tedy jsem."
Někdy v polovině hry jsem musela přepnout obtížnost na hard, normal byl totiž absolutně bez výzvy. Až na pár bossů byl i hard celkem lážo plážo procházka.

Existuje spousta RPG, který jsou mnohem lepší než Solasta a ze zároveň kterých čerpá/kopíruje je.
Pokud jde o tahové souboje: Divinity: Original Sin, Divinity: Original Sin II 
Pokud jde o příběhové RPG s filmečkama: Dragon Age: Origins, Dragon Age II 
Pokud jde o D&D: Baldur's Gate, Baldur's Gate II 
Pokud jde o modernější table top: Pathfinder: Kingmaker, Pathfinder: Wrath of the Righteous 

Pokud jste všechny uvedený hry už hráli, tak si dejte Solastu - jako rozcvička před Baldur's Gate III dobrý.

Jednou, dvakrát do roka si ráda u logický puzzle hry připomenu, jak jsem chyt...hloupá. A tady mi přišlo, že jsem extrémně hloupá. Anebo jsou nějaký levely pekelně těžký. Budu raději věřit druhý variantě.

Je to roztomilá barevná hra, která se dotýká vážnýho tématu. Klidně se dá příběh úplně ignorovat, ale řekla bych, že je to škoda.
Hra má kolem 5 hodin. Je to příjemná zábava tak na dva večery.

V životě bych si nemyslela, že o nějaký hře někdy napíšu, že když budete ignorovat příběh, zasazení světa a Kojimovy zdrogovaný výstřelky, tak je hraní na kurýra velká zábava. Zní to ulítle? Vlastně je to dost úlet a mýmu nehráčskýmu okolí o týhle hře rozhodně nikdy vyprávět nebudu. 
Samova výprava Amerikou je na počítačovou hru neobvykle výpravná. Na tom si dal Hideo opravdu záležet, muselo to stát raketu a oceňuju to asi nejvíc. Krásně to všechno vypadá (byť jako Island), soundtrack je perfektní, cut scény a animace, herecký obsazení a dabing jsou taky bez chybičky, všechno funguje a dobře se to většinu času hraje. Špatně se to ovládá v menu, inventáři a u terminálů, kde se berou a odevzdávají zakázky. To je holt nešvar konzolovek, ale tady je to úplnej extrém.
Příběh...no, zastávám názor hlavního protagonisty Sama, že se na nějaký spojování Ameriky a všechno s tím spojený, můžu vyprdnout. Je to podle mě akorát divný a překombinovaný a žádnej hlubší smysl to nemá - podobně třeba jako film Tenet. Kdyby to možná celý bylo líp a konzistentněji odvyprávěný, tak bych se snažila z toho něco odnést, ale takhle jsem nad příběhem akorát kroutila očima a posmívala se. Bohužel všechny postavy kromě Madse (Mads je skvělej totiž vždy a všude. Taky tu má jednoznačně nejlepší dějovou linku a s pár výhradama i dává smysl.) jsou příšerně nesympatický, rádoby zajímavý, ale hodně špatným způsobem, že to ve finále ještě víc odpuzuje. Záporák je úplně směšnej a jeho "plot twist" byl cejtit na sto mil. Dialogy, nebo spíš monology, Sam toho moc nenamluví, jsou většinou taky dost podivný až cringe.
Gameplay je naopak pěkně jednoduchej, dalo by se říct až fádní. A to je to kouzlo. Trmácet se naloženej balíkama z jednoho místa na druhý a doufat, že se žádnej nezničí nebo nepodjede noha v bahně. Doručování jde usnadnit stavbou žebříků, silnic, různejch úkrytů anebo třeba dopravních prostředků. Tady nastává druhý kouzlo - asynchronní multiplayer. S ostatníma hráčema totiž stavíte společně a není nic lepšího než vybudovat síť silnic nebo zip-line a už se nemuset trmácet přes řeky, strže a hory, ale pěkně tam dojet klidně na cizí motorce. Takhle silný pocity kolektivního zadostiučinění jsem dlouho v žádný hře nezažila.

tldr: Pokud neberete stejný drogy jako Kojima, tak nezkoušejte pochopit jeho myšlenkový pochody a radši doručujte balíky a stavte mosty.

Když se mluví ohledně video her a umění, tak Gris je jasnou odpovědí, že hry jsou jednoznačně uměním.
Vyprávět lepší příběh než kdejaká druhá hra, bez jediného slova. To je umění!
Mít tak nádhernou grafiku, styl a animaci, až oči přechází. To je umění!
Mít tak nádhernou a originální hudbu, která se krásně snoubí s náladou hry a vzbuzuje tuny emocí. To je umění!

Gardeners of the Galaxy je neustále hláškující banda za doprovodu fláků od Blondie nebo Iron Maiden, prožívají jedno zábavný dobrodružství za druhým a ani chvíli mě to nenudilo, což se u podobných her běžně děje.
Celý se to dobře hraje, krásně to vypadá, soundtrack je jedna pecka za druhou, dabing je skvělej, ale hlavně příběh a postavy jsou úžasně napsaný. Drax je můj novej miláček.
Většina mých smrtí ve hře byla způsobená tím, že se mi nepovedl quick-time event, protože jsou, mírně řečeno, zvláštní. Druhým mínusem jsou bugy, několikrát jsem musela hru shodit a znovu zapnout, protože se Quill zasekl v rozhovoru, v textuře a jednou mu dokonce zmizela hlava spolu s celým UI.

Icewind Dale beru jako takový bratrance Baldur's Gate, sice jsou ze stejný rodiny (izometrický rpg z Forgotten Realms), ale pořád by se jenom prali (hra je v podstatě jen o bojování), protože jsou malinko intelektuálně zabržděný (slabej příběh v porovnání s BG, minimum vedlejších úkolů, absence osobností společníků, nulová atmosféra živoucího světa a jeho obyvatel).
Původní verzi IWD jsem hrála tak dávno, že to s Enhanced edicí nemůžu moc porovnat, ale žádný extra vylepšení nebo rozdíly jsem nezaznamenala.

Fjord-noirová estetika a ozvučení jsou bohužel jedinými klady Draugenu. Základ hry je slabota, je to v podstatě walking sim s příběhem, který nefunguje a postupně se rozpadá před očima.
Druhým zásadním mínusem je poměr cena/výkon - v základu hra stojí 20 € a projití hry trvá něco přes dvě hodiny. Hodně velký zklamání, protože mám Ragnara a jeho hry ráda.

Žánrově je Bioshock úplně mimo moje herní preference, ale i tak se Infinite stal jednou z mých nejoblíbenějších her. FPS totiž nehraju, protože mě moc nebaví, ani mi nejdou a taky jsem dost strašpytel.

Originalita a úžasný příběh, který je pak umocněn ještě dvěma špičkovýma DLC Burial at Sea, dělají z Infinite opravdu mistrovské dílo. Na konci jsem zůstala sedět s otevřenou pusou, to se mi opravdu už dlouho nestalo.
" There is always a lighthouse, there's always a man, there's always a city."

Pokud bude mít Bioshock i nadále tendenci vzrůstající kvality, tak se máme opravdu ve 4. díle na co těšit.

Jako pro fanouška JRPG a filmů od studia Ghibli jsou oba díly Ni no Kuni splněným snem. Level-5 odvedli navíc skvělou práci při portu na PC, všechno se skvěle ovládá a běží bez nejmenších problémů.
Kouzelné, pohádkové dobrodružství s nádhernou hudbou, ručně kreslenýma animacema a solidním příběhem rozhodně stojí za zahrání.
Jako první jsem hrála bohužel druhý díl Ni no Kuni, takže prvotní wow efekt a cuteness overload už se nekonal, ale na putování s Oliverem nikdy nezapomenu. Hlavně asi díky sekvenci s Fairy Godmother, která je excelentní ukázkou esence japonský divnosti... tohle a Takešiho hrad.

Na první Life is Strange to nemá. Nebudeme chodit kolem horké kaše, ale jinak je to fajn adventura se sympatickýma hlavníma postavama a super hudbou. Líbí se mi, že hra probírá, ale zároveň násilně nevnucuje téma transgender lidí anebo psychických problémů.

Krásná a relaxační výprava na kouzelnym ostrově, kde malujete obrazy a plníte zajímavý úkoly od tamních obyvatel. Jenom škoda bugů, který notně kazí zážitek ze hry.

Hráno ve verzi Legendary Edition.

Grafika je celkem pěkná a hra vypadá k světu kromě prapodivnejch animací (hlavně obličejů) v cut scénách - asi něco jako v Andromedě xD. Nemile mě překvapila zabugovanost příběhových lokací - na Ferosu se zasekli společníci na místě, na Noverii mi doslova zamrzla Shepardová a odmítala se hnout a ve finálním souboji se mi hra sekla pro jistotu komplet celá.

O nezpochybnitelných kvalitách hry jako takový se bavit nemusíme. Je to pořád super a příběhově to většinu sci-fi rpg strčí do kapsy. Ano, na tebe, Outer Worlds, koukám, Jedinej opruz je ježdění v Maku po pustejch světech a plnění side questů. Vůbec to není zábava a vlastně z toho ani nic kromě tuny lootu a expů není. Správa inventáře je taky za trest. Přecejen pár let od roku 2007 uplynulo a vychytávky jako označení více věcí najednou nebo potvrzení výběru klávesou místo myší, jsou už standard. Tyhle dvě věci mohli v rámci edice předělat a vylepšit, myslím, že by se nikdo nezlobil.

Příjemný a nostalgický dovršení série her To the moon a Finding Paradise.
Hra je oproti dvěma zmíněným předchůdcům o něco slabší, v závěru bohužel chybí nakládačka emocí.

Tahle hra se dá představit jako obří dort, kterej dělali pejsek s kočičkou, ale výsledek se sakra povedl. Je tam úplně všechno, co si umíte představit, špetka toho, co si představit ani neumíte a celý to spolu výborně chutná a funguje.
Klobouk dolů před Owlcat Games, na hře takových rozměrů by si vylámalo zuby plno mnohem větších a bohatších studií.