Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Svoboda 1945: Liberation

03.08.2021
13.09.2022
77
13 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Svoboda 1945: Liberation je po Československo 38–89: Atentát (Attentat 1942) další hratelnou kapitolou českých dějin na pomezí adventury a interaktivního filmu. Jak už název sám napovídá, tentokrát v rámci příběhu, jenž se odehrává v roce 2011, prostřednictvím vyprávění pamětníků nahlédneme na vysidlování Němců ve vesnici Svoboda právě v roce 1945.

Coby památkář se do vsi původně vydáte zjistit něco o místní škole, postupně však začnete přicházet k informacím, jež sahají mnohem dál. Na základě rozhovorů s místními začnete odhalovat nejen minulost staré školy, ale i řadu nepěkných zjištění, která odsun německého obyvatelstva obnášelo. Jak se v pohraničí vyrovnávají se starými křivdami? A jak se k nim postavíte vy?

Veškeré pátrání je opět činěno interakcemi a rozpravami s jednotlivými obyvateli, které jsou společně s celým příběhem založeny na skutečnosti a historickém výzkumu. Filmové sekvence doplňují animované komiksy a minihry včetně obsáhlé encyklopedie, Opět nechybí ani hudba skupiny DVA. Do hraných částí hry byli obsazeni převážně brněnští divadelní herci.


Poslední diskuzní příspěvek

Bavilo mě to a pátral bych dál. Oproti 1942 hezký posun vpřed. Závěr mě ale taky úplně neuspokojil, stejně jako v předchozím díle to bylo rychlé a titulky. Navíc o dědovi jsem se vlastně dozvěděl jen to, že byl gardista a vesnici navštívil už před válkou. Jak se tam zachoval při odsunu, proč tam byl atd. ani ťuk. Nebo mi něco uniklo?

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 80
Na Svobodu je nutné pohlížet tak, jak se prezentuje, nelze od ní čekat něco víc. Tím rozhodně nechci říct, že za moc nestojí, právě naopak. Je však nutno stále myslet na to, jak je samotná hra koncipována, jaký má smysl a co se snaží předat. Vskutku, hra to je. Ale pro některé by to mohlo být zavádějící označení, neboť jsou i tací, kteří by něco takového za hru třeba ani neoznačili. Podobně jako u Atentátu můžeme mluvit o interaktivním filmu smíšeným s adventurou, leč typickými adventurními prvky zrovna neoplývá, rozhodně nejsou základem hry, jsou spíše osvěžením. Nicméně dialogy a interakce s postavami to má. A spoustu. Proto bych já spíše použila označení vizuální román. A k tomu bych ještě doplnila pojem multimediální aplikace. Svoboda 1945 je ovšem mnohem zajímavější než jiné a starší počiny tohoto žánru, s nimiž jsme se mohli setkat třeba po roce 2000. Škola hrou dnes může vypadat právě takto – poutavěji, působivěji i umělečtěji. Svoboda nám předkládá dávný a dlouho trvající spor mezi lidmi i uvnitř jich samých ve stejnojmenné vesnici v pohraničí. Co nám však nepředkládá, to je názor a co si z toho máme vzít. To hra nechává na nás, respektive nám prostřednictvím svých postav představuje názorů hned několik. Ale kdo říká, který z nich je správný a zda vůbec? A že si máme zvolit? Hře se daří zachovat nestrannost, což je podle mě velice důležité a rozhodně to oceňuji. Co však ostatní složky hry, nejen samotné vyprávění a strukturování výpovědí?

Co se opět nedá hře upřít je krásný vizuál. Jako celek na mě působí ještě lépe než předchozí hra, ačkoli i v Atentátu to bylo moc pěkné. Krásná stylizace, pěkně promyšlené a rozanimované komiksové vsuvky a celkové rozhraní. Vypadá to vážně skvěle, o tom není pochyb. Opět se povedl i hudební doprovod skupiny DVA, jenž znovu dokáže zadrnkat na nervy svou tísnivou atmosférou a nevynechává příležitost zapůsobit na emoce pomocí pěkně depresivních a těžkých not. To je ostatně jediný nátlak na hráčovy emoce, v příběhu se tomu hra vyhýbá a nesnaží se býti patetická. V hudbě mi to však vůbec nevadí, naopak.

Když se ještě vrátím k příběhu samotnému a zejména pak pochopitelně k interakcím s obyvatelstvem, nemůžu zkrátka nevyzdvihnout herecké výkony. Dá se říct, že neherci v Atentátu odvedli opravdu dobrou práci, stejně tak jejich režijní vedení, přece jen to mělo své kouzlo. Jistým způsobem to působí věrohodně, zkrátka výpovědi běžných lidí… Ale musíme brát v potaz, že samozřejmě nejde o skutečné pamětníky, a tak všichni zúčastnění, ač neherci, zkrátka nějakým způsobem hrají, ať už chtějí, či nikoli. Vždy se dostaneme k nějaké herecké stylizaci a zde je právě vidět největší rozdíl oproti předchozí hře, oproti Atentátu. Na první pohled to působí dosti podobně – obyčejní lidé vypravují a svěřují se se svými vzpomínkami. Při této rozpravě se lehce zasekávají, přemýšlejí nad svými slovy či je naopak jakoby bez rozmyšlení hrnou ze sebe. A působí to o něco přirozeněji. Faktem je, že ani v jednom případě není ona „autenticita“ skutečná, je prostě jen hraná. A to herci, kteří byli vybráni pro Svobodu (většina, především z brněnských divadel), prostě zvládají o něco lépe. Tím ovšem nechci nijak shazovat kvality původního Atentátu, jen chci naopak vyzdvihnout zlepšení v tomto případě.

Bohužel mi docela dělal a stále dělá starosti zvuk. Sound design je rozhodně zajímavý, například řada komiksů je ozvučena skvěle, jenže jako celek má tato složka hry nějaké ty trhliny. Občas zaslechnete špatně zasmyčkovaný ambient (například v hospodě), případně máte pocit, že by toho někde mělo být víc nebo by měly být jednotlivé hlasitosti ještě trochu srovnány. Také trochu ruší přechody mezi dabingem a ingame hranými sekvencemi, tím mám na mysli právě kvalitu zvuku. Na jednu stranu je to pochopitelné, filmy vznikaly už před lety a dabing se nahrával odděleně, nicméně v závěru hry je část s Rudolfem Jánským už opravdu dost na hraně. Nemůžu však popřít, že jsem ráda, že se tvůrci v posledních dnech před vydáním hry na zvuk ještě zaměřili a mnoho věcí opravili nebo vylepšili, například některé přechody, které teď působí mnohem lépe. Hru jsem totiž hrála ještě předtím a zrovna ke zvuku jsem měla (jak už je u mě zvykem…) mnoho připomínek. Čili tohle musím jednoduše ocenit.

Jak už jsem psala výše, tahle hra není vyloženě o zábavném a napěchovaném gameplayi, i ony minihry jsou jen doplňujícím prostředkem k tomu, aby se hráč vžil do situací, o nichž se vypráví. Ale i když to takto vnímám, stále si říkám, že toho mohlo být trochu víc. Nejvíce se mi asi líbila zemědělská minihra, kterou z podstaty věci nelze dohrát a hlavně vyhrát. Sama jsem byla překvapena, jak na mě tato prostá minihra zapůsobila, neboť mě pouhým klikáním a pár poznámkami dokázala zdeptat a donutila přemýšlet o tom, jak muselo být něco takového hrozné. Nicméně ačkoli si myslím, že tady si tvůrci mohli (doslova) vyhrát trochu víc, není to můj zásadní problém se hrou.

Tím jsou volby, jež nikam nevedou. A s tím související až přílišná otevřenost příběhu a nejasný konec. Respektive neříkám, že by to mělo mít nějaký určitý konec, ale jistým způsobem je konec zde možná až příliš určitý, ale trochu jinak, než bych si přála. Hned na začátku jsem psala, že hra nepředhazuje jeden názor a nenutí hráče, aby si jej rovněž osvojil, to je dobře. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že toho hra současně až jakoby „příliš zatajuje“. Ve hře nejsou rozhodnutí, která by měla vyloženě něco změnit a posunout tím hru úplně jiným směrem, to ne, ani na to neláká. Ale v samotném závěru jsem se neubránila zklamání. Na konci totiž dojde k významnému rozhodnutí, které zde už nemá žádné následky. To by mi ani tolik nevadilo, nepotřebuji vidět zrovna je. Ale po tolika konverzacích s vesničany, jejich názorech, přesvědčeních a osobních strastech i konfliktech bych zkrátka čekala, že jim hra umožní se i k tomuto vyjádřit. Délku hry by to ani příliš nenatáhlo, ale dle mého názoru by to mohlo ještě působivě rozehrát hned několik zajímavých konfrontací. A celou dobu jsem měla pocit, že k tomu hra směřuje. V oné chvíli rozhodnutí jsem čekala a těšila se, co bude následovat. Jenže přišly pouhé závěrečné titulky. Stručně řečeno: rozhodla jsem se pro zachování školy a byla jsem zvědavá, co na to řekne pan Klepal. Nebo paní Grötschel. A při té příležitosti by mě pochopitelně též zajímalo, jak dopadlo její setkání s Rudolfem. A to bych ho ani nemusela nutně vidět, být u něj. Stačilo by mi vědět, co to pro ni znamená a tak…

Za uspěchaným koncem si stojím, nevyčítám však jeho otevřenost. Osobně mohu pak jen vyčíst výše zmíněné nevyužití potenciálu hned po něm. Ale třeba to tak vidím jen já a sním o tom sama, těžko říct. Faktem však je, že hra dodala to, co slíbila. Temnou kapitolu z českých (potažmo česko-německých dějin), do níž můžeme nahlédnout coby (téměř) neovlivněný pozorovatel. Nechybí ani detailní encyklopedie, která v tom všem vyprávění dokáže utřídit myšlenky a na rovinu podat a vysvětlit některé detaily, události a pojmy, o nichž se hovoří. Čili i přes výtky, jež jsem zde uvedla, hru rozhodně doporučuji. Jde o kvalitní počin, který zábavnou a současně edukativní formou představí nejen samotné téma hry, ale současně může široké veřejnosti ukázat, co vše hry umí pojmout a zpracovat. A jakým stylem. A to je též potřeba ocenit. Za sebe tedy říkám – zahrajte a též si udělejte vlastní názor. Stojí to rozhodně za to.

(Rovněž doporučuji speciální Xzone edici, která obsahuje nejen tuto hru, ale i předchozí Attentat 1942, jenž rovněž stojí za zahrání. A také porovnání. Kromě toho toto fyzické vydání obsahuje i pěkně zpracovaný artbook s detaily o vývoji a komentáři historiků a drobné tematické dárky. To také stojí za to.) 

Pro: koncept, vizuál, herecké výkony, atmosféra, hudba, ponechání možnosti utvořit si vlastní názor

Proti: občasné nedostatky ve zvuku, uspěchaný a zkratkovitý konec, nevyužitý potenciál miniher

+31
  • PC 65
Tak jsem to včera v noci taky dojel a upřímně jsem trochu zklamanej. Po výborném Atentátu jsem asi čekal ještě lepší zážitek, ale slabší po všech stránkách. Jak tématem, tak osobním zapojením hlavní postavy, ale hlavně i pocitem, že to člověk vlastně hraje. V Atentátu vždy po rozhovoru naskočila obrazovka, co se všechno člověk dozvěděl, jaká hesla se zapsala do Encyklopedie, tím pádem se dozvěděl, jaká informace mu zůstala skryta, mohl vést rozhovory stále dokola, vést otázky někam jinam a zjišťovat další souvislosti. Tady ne, po prvním rozhovoru lze s postavou mluvit ještě jednou a pak to zašedne a postava Vám nic neřekne. Atentát na mě působil i tak nějak adventurněji. Od postav jste se něco dozvěděli a odemkly se Vám další možnosti u jiné postavy, tady ne. Obejdete všechny postavy dvakrát, v podstatě jedno, v jakém pořadí (některé se odemykají postupně).

Jelikož jsem se vždycky ptal spíše na osudy postav, k příběhu dědy jsem se vlastně ani moc nedostal a pak už se postav zeptat nešlo.

Bohužel minihry mě bavily jen dvě (Oko a Kolektivizace), ale ani u nich nemáte pocit, že by vůbec záleželo na tom, jestli je hrajete nebo ne. Ani jednu nemusíte zvládnout k tomu, abyste se v ději posunuli dál, chybí nějaké shrnutí, jak se Vám dařilo, přitom v Atentátu to bylo. Zároveň mi chybělo i nějaké větší zapojení hráče i mimo minihry (např. pronesení dopisů nebo útěk z transportu z Atentátu) - prostě nějaké volby, i když to je v podstatě vybírání správné posloupnosti kroků se spoustou slepých uliček.

Prostě jsem neměl pocit, že bych hru vlastně hrál. Jediné rozhodnutí, které hráč dělá, je na jakou větu v rozhovoru klikne, protože ke zbytku už se nedostane (ale to dopředu neví).

Po výborném Atentátu a zklamání ze Svobody se mi těžko hledají pozitiva. Samozřejmě jsem četl, že má hra lepší herecké výkony, osvětlení, zvuky atd. atd., ale zaprvé jsem dalek tohle posoudit a zadruhé bych dal přednost jiným aspektům.

Konec mi přišel příliš useknutý a neuspokojivý, o dědovi jsem se nedozvěděl vůbec nic, spousta věcí na mapě zůstala neodemčená a mám pocit, že mi unikla i spousta hesel (je možné, že kdybych vedl rozhovory jinak, bylo by to lepší, ale to bych se zase nedostal k těm, které mám). Bohužel možnost opakovat rozhovory a nějaké shrnutí by se vážně hodilo. Takhle to působí jen jako klikací film a i na to je ten příběh plytší než Atentát. Škoda, promarněný potenciál.

Pro: Téma, zasazení, mapa vesnice, na které se pohybujete

Proti: Slabý odvar Atentátu, v podstatě to není hra, nemožnost opakovat rozhovory, minihry, na kterých nezáleží, chybí snaha více zapojit hráče

+15
  • PC 90
Druhý edukativní počin zobrazující poválečné hrůzy a útrapy, které postihly všechny nehledě na stranu, ke které se přidali. Na hře obdivuji, že smysluplně prezentuje různé názory na historické události a nebojí se kontroverze. Stejně jako v Atentátu najdeme postavu kritizující zabití Heydricha, i zde jsou lidé stavící se pro i proti odsunu, pro i proti kolektivizaci. Souhlasím s komentářem Brasikony i s uspěchaným a trochu moc otevřeným koncem, ale já těmto projektům neskutečně fandím a doufám, že budou i nadále úspěšné (proto rád nadhodnotím své hodnocení). Autoři se dříve vyjádřili, že by mohlo jít o pentalogii, takže bychom se mohli ještě těšit minimálně na "Okupaci 1968" a "Revoluci 1989" (názvy si vymýšlím). Doporučuji všem, kdo se chtějí dozvědět něco o historii a o útrapách Němců i Čechů po válce v pohraničí. Hra má bez čtení encyklopedických vsuvek asi 2h herního času a jedná se spíše o interaktivní dokument, než o hru.

Pro: koncept, historická přesnost, pluralita názorů

Proti: příběh by zasloužil vypilovat některé části

+14