Návrat do věže není zklamáním. Dostavuje se opět těžký dopamin, závislost a geniální zábava. Motat se ve spirále kombinování karet, reliců, hledání nejlepší cesty a všudypřítomných smrtí je ještě lepší než dřív. 

Ke třem původním charakterům - Ironclad, Silent, Defect, přibyly dva nové – Regent a Necrobinder. Bohužel hraní za jednotlivé postavy není stejně zábavné. To je de facto jediná moje výtka. Pořád je hra v early accessu, takže je možnost, že budou tyto nedostatky ještě napraveny. Defect trpí na to samé, co v prvním díle. Žonglování s orby a mechanická dřina s jejich vyvoláváním je oproti gameplayi jiných postav relativně nuda. Dalším nepříliš povedeným charem je Regent. S ním se mi ještě ani jednou nepodařilo projít do 3. aktu a hraní za něj mi celkově moc radost nepřináší. Mechanika dvojí energie v základu není špatná, forgeování meče je taky dobrý, využívání minionů už je ze slabšího soudku a hraní random bezbarvých karet je vyloženě špatný. Doufám, že ho v rámci EA ještě poladí. Potenciál má ale rozhodně větší než Defect. 

Druhá nová postava Necrobinder je naopak pecková. Její hlavní mechanikou je společník Osty, což je kostlivá nemrtvá a zároveň i nesmrtelná ruka a tvoří společně duo, které rozsévá zkázu a pravé háky do frňáků. 

Nepřátelé jsou originální, otravní a občas dokážou nepředvídatelně zatopit. Bossové jsou nefér a tuzí, tak jak to má být. Už se mi podařilo porazit všechny, Doormaker mi dal zabrat asi nejvíc. 

Novinkou je odemykání Epoch, kde se na časové ose dozvídáme více o loru Spiru. Ještě mi jich pár po 45 hodinách chybí, ale brzy to snad napravím. 

Grafický kabátek je ve stejné stylizaci, jen je novější a hezčí. Všechno v pohodě a plynule běží, i na Steam decku. 

Tldr: Povinnost si zahrát.

Lucas Pope je génius. V první řadě vůbec vymyslet a dotáhnout koncept vyprávění a následného vyšetřování, aby komplexně dávalo smysl, a navíc bylo zábavné. Obojí se povedlo na jedničku. Vše je zpracováno v úchvatné 1bitové grafice, která vypadá nejen velmi retro-cool, ale je i neuvěřitelně detailní. Pro hledání indicií v detektivní hře je to i jeden ze základních kamenů. 

Aby toho nebylo málo, tak hudební doprovod je jeden banger za druhým. Opět se ukazuje Lucasův kreativní level bambilion (moje dcera si myslí, že bambilion je nejvyšší možné číslo a já s ní souhlasím), protože složit tak chytlavé, originální, a přesto jednoduché skladby, není jen tak. 

Nadmíru jsem si návštěvu lodi Obra Dinn užila, zpětně doženu ještě zahrání Papers, Please a těším se na další masterpiece.

Nakolik je RDR 2 megalomanským eposem, hrou her nebo novou metou, natolik je i přehypovaná. Po skvělém prologu se brzy dostaví sandboxová frustrace znásobená pomalostí hry a neohrabaností ovládání, kdy se v tom všem topíte a celkem dlouho trvá, než si to zažijete, dostanete se do toho a začne to být zábava. Ze začátku mě to fakt sralo. A nejvíc mě sralo, že mě to sere, protože tohle je přece jedna z nejlepších her poslední dekády. 

Podařilo se mi tím prokousat hlavně díky příběhu, postavám, nádherným krajinkám a epesním výhledům. Rozhodně to stálo za všechny ty útrapy. Putování bandy pobudů a jejich charakterový vývoj (zejména Arthura, Sadie a Dutche) je zpracován výtečně. Klobouk dolů. A že mi během hry padal dost. Ke konci mi přišel příběh zbytečně natahovaný a jeho tempo kolísalo, včetně epilogu. 

Divoký západ je zmáknutý bezkonkurenčně. Od klasických prérií, kde se prohánějí bizoni, přes horské lesy s potůčky a vodopády, až po smradlavé bayou plné rednecků, kteří pálí samohonku. Výhledy z výšky do krajiny nebo naopak výhledy ze země na vysoké klenuté mosty jsou neuvěřitelně malebné. Téměř každá vyjížďka na koni evokuje westernový film. Extra velký fanoušek westernů nejsem, tak mně to extra nedojímalo. Jen občas. 

Vyvolávat emoce, ale hra svým dějem dokáže na jedničku. Takový zmar, jako když se po Guarmě jede zpět do Shady Belle, jsem dlouho necítila. Intenzitou emocí bych to přirovnala ke Clair Obscur, což je vyšší dívčí. A to jsem v tu chvíli netušila, co bude následovat. Ufff, nálože zmaru lopatou.  

Zážitek ještě umocňuje úžasná hudba, skvělý dabing a povedený motion capture. 

Jakmile si ale okoukáte výhledy z koňského zadku a nejedete příběhák, tak to začíná drhnout. Všechno je strašně pomalý. Rychlý cestování je snad nejpomalejší cestování ze všech her. Každý úkon je nutný udělat, odkliknout a odkoukat. Někdy stačí zmáčknout klávesu. Někdy ji podržet. Někdy podržet myš a zmáčknout klávesu k tomu. Opravdu kokotský konzolový ovládání, který na PC nedává žádný smysl. 

Vedlejší úkoly velice rychle omrzí, ať už kvůli zmíněné pomalosti nebo zahlcení. Z těch, které jsem absolvovala, stály za to tak čtyři z dvaceti. Další činnosti, které openworld nabízí jsou snad ještě méně zábavné – lov zvířat, starání se o koně, hledání pokladů/kostí/obrázků z cigaret, vykrádání usedlostí/kočárů, bounty hunterství nebo vymáhání dluhů. A nakonec, vůbec dvě nejhorší činnosti – rybaření a craftění. A tady bych ještě přidala stealth, protože ten je udělán opravdu tristně. 

Střílení je fajn. Občas zlobí ovládání a Arthur se nemotorně krčí vedle koně místo toho, aby se schoval za kryt a tasil, ale to už jsme probírali. Mezi zbraněmi není absolutně žádný rozdíl, takže motivace shánět lepší kvér vlastně neexistuje. 

Kdybych to nehrála s takovým zpožděním a nevystavila si hru na piedestal kvůli hypu, tak bych si to zřejmě užila víc. Anebo nejsem správnej westernovej fajnšmekr.

Skvělý epilog ke trilogii her sledujících osudy pracovníku Sigmund Corp. s nečekaným pravým hákem směřujícím right in the feels. Že mě někdy dojmou ponožky v sandálech nebo maják, bych nečekala. 

Plážovou idylku v resortu střídají vtipné nebo naopak filozofické rozhovory a než se člověk naděje, je konec (herní doba dvě hodiny). Minihry jsou povedené a zábavné, lze si jimi prodloužit herní dobu třeba o další hodinu. 

Spoilovat příběh nebudu, ale finální twist má silný vibe alá Clair Obscur. Nevím jestli tleskat, brečet nebo obojí. Jako stand-alone titul to nemá smysl hrát, ale jako poslední třešničku na dortu za trilogií To the Moon, Finding Paradise a Impostor Factory, je to zasloužená odměna v podobě závodní dovolené.

Zaklepání na víko rakve. Nový start, nový run. Vyzkoušení jiné cesty, jiné taktiky. Boss má taktiku lepší. Zaklepání na víko rakve. A zas a znova

Tak by se dala shrnout náplň deckbuildingového roguelike dobrodružství inspirovaného hrou Slay the Spire. Akorát je zde velký důraz na vyprávění příběhu, který je překvapivě košatý a zajímavý. K tomu se přidává ještě řada questů a vedlejších příběhových linek, které příjemně dotvářejí atmosféru světa. Vše je zasazeno do fantasy settingu, hrdina má kromě balíčku karet také inventář se sloty na zbraň, štít, tři kusy zbroje, dva doplňky a tři lektvary. Výbava se tedy dá různě kombinovat, lze také sbírat setové kusy, které dávají dodatečné bonusy. V každém runu je dílem náhody, které karty a vybavení budete mít, proto je radost stále dokola zkoušet různé postupy a hledat synergie mezi vlastnostmi a kartami. Hrdinovi se dají odemknout i čtyři různé classy, tak nehrajte 15 hodin za tu první nejhorší, jako já, protože jsem si nevšimla, že se dají měnit. 

Pohyb po světě probíhá klasicky po encounterech – boj, boj s elitkou, odpočinek, obchodník nebo speciální událost, přičemž nikdy nejde projít vše, takže si cestu musíte volit. Encountery jsou pevně dané; jakmile si je jednou objevíte ,na mapě pak vidíte, co vás na nich čeká. Některé mají i více možností vyústění, které se neodvíjí jen z daného rozhodnutí, např. zachránit / nezachránit, ale i z dalších proměnných, které jsou zábavné objevovat. 

Hratelné postavy jsou celkem tři. První je klasický bojovník, protože hraní za něj bývá na úvod nejlehčí na naučení. Hraní za druhou postavu mě bohužel moc nebavilo a za tu třetí už vůbec. Což je veliká škoda, protože každá z postav má jinou perspektivu příběhu a možnosti řešení encounterů. Ve Slay the Spire mě bavilo hrát za všechny čtyři postavy, protože jedna byla více zábavnější než druhá. Proto bych neřekla, že to bude mnou, ale spíše nevhodně zvolenými, až překombinovanými mechanikami daných postav. 

Celkově je Knock on the Coffin Lid lehčí (i díky možnosti zvolit obtížnost) a přívětivější než Slay the Spire. Je založená na příběhu a plnění questů než na čisté náhodě. Je možná až moc obsáhlá a velká, přičemž jsem ani většinu obsahu za druhou a třetí postavu neobjevila.

Invaze mimozemšťanů na Zemi nepatří mezi má oblíbená témata, proto jsem žádné XCOMy dosud nehrála, byť žánrově mě taktické tahové soubojáky ve fantasy nebo postapo zasazení baví. 

Kromě zmíněného bojování se herní náplň skládá ze správy báze, výzkumu, ochrany vzdušného prostoru a udržování klidu po celém světě. Zdroje a čas jsou omezené, proto je ze začátku téměř nemožné vše ukočírovat a poznat, co má prioritu postavit nebo do čeho investovat. Takto jsme ztratila několik satelitů a spojenců. Se vzrůstající panikou ve světe, vzrůstal i můj vnitřní neklid. Vysoká míra imerze.

Příběh je mírně tuctový, ale nic mu vytknout v podstatě nelze. Progres ve zkoumání mimozemšťanů, technologií a celková naléhavá atmosféra je vydařená. Vyústění příběhu se mi líbilo nejvíce. V mém podání, kdy mi zemřela celá jednotka, kromě sniperky, bylo i správně dramatické.

A teď k tomu nejdůležitějšímu, a to soubojům. Ty mě bavily, i přes absenci QoL vychytávek, na které jsem z her tohoto typu zvyklá. Nejvíce mi chyběl indikátor, jestli voják dostřelí z políčka, kam půjde, na nepřítele a s jakou pravděpodobností ho může trefit. Různé specializace, skilly a variace výzbroje vojáků jsou dostatečně propracované, aby vše do sebe zapadalo a byla to zábava hrát.

Kingdom Hearts je opravdu zvláštní série, která klame tělem. Jeví se jako dětská hra s barevnou grafikou a spoluprací s Disney, ale na druhou stranu má neuvěřitelně zašmodrchaný příběh s plejádou protagonistů a antagonistů, jejich různými alter egayz jiných časů, dimenzí nebo jejich klony. Navíc jsou představovány ve hrách mimo hlavní sérii (mezi KH II a III to byly dvě hry na dvě odlišné konzole + tři mobilní hry). Jednu ze zmíněných her, Birth by Sleep, jsem zkoušela, ale záhy jsem to vzdala. Vůbec to nebavila, proto jsem události a postavy ze hry v podstatě neznala. Bohužel jsou ale pro pochopení příběhu třetího dílu naprosto klíčové, proto jsem se v postavách ztrácela a jejich motivy mi unikaly už úplně. 

Tadyten je zlej z Organization XIII, tadyten hodnej, ale ten zlej z toho hodnýho udělal nobodyho a ten je zlej, akorát vypadá úplně stejně jako ten hodnej. Ahá, filmeček, kde si tý zlý mezi sebou něco šeptaj a někdo další v černý kápi na ně kouká za střechy, což je zase replika někoho dalšího z jinýho času nebo co… 

Filmečků je něco kolem 12 hodin, což je téměř polovina mojí hrací doby. Půlku času jsem tedy sledovala povětšinou pěkné filmečky, kterým jsem příliš nerozuměla. Nic moc není extra vysvětlováno nebo podáno stravitelnou formou. Nomura se s tím prostě nesere. Nehraješ, neznáš. Jediné, čemu jsem rozuměla, byly příběhy jednotlivých Disney světů, kde se vždy odehrává část hry. 

Olympus – Hercules v Thébách na rozjezd, bohužel celkem slabota a nuda. Zase Hades, zase Maleficent… 4/10

Toy Story – moje srdcovka z dětství. Woody a Buzz super, herně celkem sranda, příběh tam v podstatě žádný nebyl. 7/10

Tangled – odvyprávěný děj Lociky s pár minihrami. 7/10

Monster, Inc. – další moje srdcovka z dětství. Nejzábavnější svět. Děj je vymyšlený, odehrává se někdy po skončení filmu. 9/10

Frozen – odvyprávěný děj prvního Frozen s pár minihrami. Zábavnější než Tangled a lepší songy. 8/10

Pirates of the Caribbean – odvyprávěný děj třetího filmu. Modely postav vypadají opravdu jak z filmu. Asi nejpropracovanější svět, ale námořní bitvy zrovna nenávidím. 5/10

Big Hero 6 – odvyprávěný děj filmu. Jako jediný jsem ho neviděla a musím to napravit. 8/10

Final Fantasy postavy v tomto díle nejsou žádné, kromě Mooglů. 

Graficky je hra moc pěkná, vše je nadabované a dobře se ovládá. Bojování a létaní v Gummi ship je v podstatě stejné. Přibyly jen nové speciální schopnosti bojování. Téměř pořád je možné zapnout kolotočové minihry a přejíždět nepřátele horskou dráhou nebo točícími se kalíšky. Takovej barevnej, blikající Disneyland…

Hraje se jako deskovka, vypadá to jako deskovka a z fleku bych řekla, že to musí být digitální adaptací deskovky. Ale není tomu tak, je to deskovkami pouze inspirováno. 

V každé kampani máme na starost jinou skupinku hrdinů, kteří putují po herním plánu a objevují, osvobozují, budují anebo bojují s nepřáteli v jednotlivých lokacích. Všechny činnosti zabírají čas, jehož plynutí je jednou z hlavních mechanik hry. Hrdinové stárnou, mění se jim schopnosti a odcházejí do důchodu, místo nich přichází do družiny jejich děti. Nepřátelé postupem času také sílí a vydávají se na nájezdy. Na začátku je činností a ukazatelů trošku moc, ale po první kampani je vše už vcelku jasné. 

Boj se odehrává na šachovnicovém bojišti v tahovém formátu a je překvapivě komplexní a zábavný. Mám odehráno 6 hlavních příběhových kampaní, což je něco přes 40 hodin a souboje mně snad baví čím dál tím víc. Hlavně finální bossfighty na konci kapitol jsou opravdu dobře vymyšlené a díky tomu i velmi napínavé. 

Writing je také kvalitní, bantery mezi parťáky je radost sledovat a různorodé eventy, které se během putování dějí jsou dostatečně variabilní. Vše kromě hlavního příběhu je procedurálně generováno, takže se po čase začnou eventy opakovat, ale dají se snadno přeskočit nebo vyzkoušet jiný postup. 

Kromě šesti zmíněných kampaní se dají hrát náhodně generované kampaně a také hra obsahuje co-op, což musí být super zábava. Bohužel jsem neměla s kým vyzkoušet, protože všichni ostatní teď hrají furt jenom ARC Raiders…. 

Jeden z mála mínusů, které bych vytkla je krkolomné ovládání party. Často se totiž musí rozdělovat na více skupin a rozhazování do skupinek není vůbec uživatelsky přívětivé. Na Steamdecku dokonce téměř nehratelné, protože je to díky velikosti displeje ještě nepřehlednější a tlačítka jsou titěrná. 

K základní verzi ještě vyšel datadisk Omenroad, který obsahuje nový roguelike challenge mód, a ten vypadá jako Slay the Spire navlečené do taktické hry na hrdiny. Někdo by to měl přidat na databázi, * mrk mrk*, abych na to v budoucnu mohla také napsat komentář.

Rozhýbané středověké obrazy s doprovodem klasické hudby tvoří Joe už několik let. I zde, ale platí, že hrneček jednou přeteče a třikrát a dost. Vtipy a hlášky už jsou spíše ze slabšího soudku a trapnost je bohužel někdy cítit na sto honů. Nicméně je pořád zábava objevovat nové obrazovky s bizarními realnými malbami a ťukat si na čelo, jak byli renesanční malíři pošahaný.

Herní náplň je stejná jako u předešlých her – spáchej 7 hříchů/dobrých skutků, whatever. Ty se plní nekonvenčními způsoby, jak je v point&click adventurách zvykem. Naštěstí existuje npc, které poradí, kam narvat obří květák, abyste mohli v příběhu dál progresovat, když už na ty nesmysly nemáte nervy. Celou hru zachraňuje její finále, které mě překvapilo a pobavilo. 

Pořád se jedná o originální autorské dílo, které se vymyká škatulkám i v rámci indie scény. První hra z trilogie Four Last Things zůstává i díky wow efektu, mojí nejoblíbenější.

Tento typ her je vyloženě dělaný na uvelebení se na gauči a hraní na Steam decku. A tak jsem to i udělala a baristování spolu s tlacháním jsem si vyloženě užila. Na rozdíl od míchání drinků ve VA-11 Hall-e mě to celou dobu bavilo, protože postavy a jejich příběhy byly dostatečně zajímavé. Herní doba kolem 4 hodin je ideální, nestihne začít nudit, ale stačí sdělit zamýšlené poselství. 

Samotné hraní je o vybrání správného nápoje a nakombinování ingrediencí k jeho uvaření. Někdy jsem na správnou kombinaci nepřišla, a tak se mi příběh větvil jinak, než kdyby zákazníci dostali to, co chtěli. Znovu to asi hrát nebudu, abych prozkoumala všechny nuance, ale s chutí si dám druhou ibiškovou epizodu. 

Vizuální novely nejsou mým nejprozkoumanějším žánrem, ale ještě jsem nehrála takovou, která by vzbuzovala tak příjemný, vřelý pocit jako když opravdu sedíte v útulné kavárně v pohodlném ušáku a srkáte si flat white a posloucháte nerušivý lo-fi hudební podkres. Mileniálský chillování, případně gen Z vajbení s matchou.

Tsushima ctí estetiku a atmosféru samurajských filmů do poslední kapky díky minimálnímu UI, nádherně zpracovaném světě a střídání poetické pomalosti s bitevními jatky. Atmosféru podtrhuje i skvělý japonský dabing a česká lokalizace. 

Příběh a postavy v něm jsou kvalitně napsané. Jin a několik jeho spolubojovníků statečně odolávají mongolské přesile, aby se pak mohly jejich osudy hořkosladce naplnit ve stínu červených javorů a závoji páry z horského onsenu. 

Pocit z boje je neskutečně povedený. Opravdu jsem si připadala jako samuraj, který je se svou katanou za jedno a krájí nepřátele jako po másle. Změny postojů a technik jsou geniálně jednoduché, ale zároveň dobře vymyšlené a propracované. I díky tomu mě souboje bavily, až do konce hry. Stealth je také zábavný, pocit ze hraní se pak více podobá Assassin’s Creedu. 

Jednou z největších pecek je soubojová výzva. Pět rychlých minimalistických pohybů katanou a všichni nabíhající nepřátelé padnou mrtví k zemi. Zase a opět jsem v úžasu pokyvovala hlavou, jak se Sucker Punch povedlo mistrně vystihnout perfektní tón samurajských filmů. 

Open world s sebou nese i jistá rizika, jako je přemrštěná velikost světa a počet otazníčků. Byť bylo prozkoumávání nádherného japonského ostrova skvělé, všeho moc škodí. Proto jsem neobjevila nory všech lištiček, nesložila všechny haiku, nevykoupala se ve všech horkých pramenech, ani nesplnila všechny vedlejší úkoly. Ale ani trochu mi to nevadí, protože jsem si tuhle hru neuvěřitelně užila. A moc se líbila i mé dceři. 

„Mami, ty máš koníka?“
„Jo, jmenuje se Kage.“
„Já bych chtěla, aby se jmenoval Rebeka.“

Rebe-kage. 

DLC, odehrávající se na ostrově Iki, jsem dohrála ze setrvačnosti, ale už mě tolik nebavilo. Už jsem byla po 40 hodinách zřejmě přesaturovaná bojem proti Mongolům. Ale už kvůli těm epickým fialovo-růžovým vistáriím, které jsem obdivovala od prvního flashbacku, jsem to dohrát musela.

Rebirth je ještě lepší než Remake, ale zároveň není. Skvělá věta na úvod,co? Hned vysvětlím, jak to myslím. 

Kapitola 1. - Milníky v životě hráčově

Je to rozhodně nejkrásnější hra, kterou jsem kdy hrála. Grafická úroveň všeho je opravdu dechberoucí. Ať už se jedná o detaily postav, samotnou krajinu nebo výhledy do dálky. Ty mě dojímaly snad nejvíc. První rozhlédnutí se v Grasslands, kochání se kaňony u Cosma nebo cachtání se v potůčcích v jungli u Gongagy, doplněné o ikonické melodie od Nobua, jsou splněným snem každého FF fanouška. Navodilo mi to vzpomínky na momenty, kdy jsme na přelomu milénia s kamarády slintali nad úžasnou grafikou z FF VIII intra a potom FF X, kde už ta bomba grafika byla i mimo filmečky. 
Na PS5 se to hraje luxusně. Je to první hra, kterou jsem na něm hrála a musím vychválit i haptické fičury ovladače, které přinášejí další vrstvou zážitku. Technická stránka hry, ovládání i rychlost loadování na jedničku s hvězdičkou, třikrát podtržená. 

Kapitola 2. - Óm mani padmé húm

Příběh. Příběh je alfou a omegou. Jestli je teď horší nebo lepší se neodvažuji hodnotit. Zatím. Změny vůči originálu tam jsou, ale je těžké je uchopit a nějakým způsobem posoudit. Snažila jsem se zenově ustát všechny triggery přístupem: „Je to jejich hra, můžou si s tím dělat, co chtějí.“ S jedním jediným bullshitem se mi to nepovedlo, což je po 90 hodinách hraní slušný výsledek. 
Části, kde se hraje za Zacka, a pak konec inklinuje k myšlence, že existují alternativní světy. Zdá se mi to strašně laciné a většinou se k tomu uchyluje, když už nevíš příběhově coby. Avengers to vytěžili dostatečně a určitě nejsem jediná, kdo má na alternativní dimenze od té doby alergii. Ještě neházím flintu do žita a doufám, že se to ve třetím díle vysvětlí, že to jsou celý jen Cloudovy PTSD halušky, což by do univerza zapadalo FF VII mnohem více.  

Kapitola 3. – Podstata zla 

Gameplay. Tady se většinou láme chleba, jestli je hra dobrá nebo ne. Bojování a exploring zabírají většinu herní doby a jsou povedené a zábavné. Co bohužel povedené není je četnost, kvalita a do jisté míry i povinnost miniher. Stala se kardinální chyba - k rozhodování byl puštěn nějaký maniak, a dopadlo to nadmíru tristně. A to opravdu nemyslím klasické open-world otazníčky/ikonky, kterých je tu také plno, ale ty pravé otravné debility, které jsou většinou ještě ztížené pitomým ovládáním nebo výběrem aktéra, jenž je bude vykonávat. Jedná se o čistou vatu a časový filler, který ale vůbec nebyl nutný, protože hra má tunu kvalitního obsahu. I ten kvalitnější obsah jako sbírání world intelu, závody s Chocoby, hraní na piano nebo VR mise získávají hořkou pachuť kvůli ostatním podprůměrným činnostem a je to škoda. Nejhorší na tom je, že úplně zbytečně. 
Costa del Sol byla herně úplný očistec. Dvě minuty hraní, povinná hrozná minihra, pět minut hraní, další minihra, která ušla, cringe filmeček, převlíkání do plavek, jedna minuta hraní, další úplně debilní minihra. Ani jsem se nestačila z toho traumatu oklepat a došla jsem do Gold Sauceru, který je jedna velká minihra. Designéři, kteří toto nechali dopustit, by měli na místě dostat padáka. 
Top nejhorších miniher: Moogle house – zlo, od lvl.5 čiré zlo. Nahánění kuřat. Gears nad Gambits. Delfín. Cactuar Crush s Aerith. 
 Naopak milým překvapením byla karetní hra Queen’s Blood. Ta mě chytla hned od začátku. Řadím jí na druhé místo za Triple Triad, který už asi nikdy nic nepřekoná. 
Po pracném sesbírání protoreliců mě encounter s Gilgameshem trochu zklamal. Čekala jsem to nějak…lepší.  

Kapitola 4. – Co je víc, než ježdění na čoklech? 

Ráda bych dala Rebirthu 100%, ale kvůli všem těm minihrám a pasáži v Costa del Sol odebírám 10% a jsme na stejném hodnocení jako u Remaku. Jinak je to báječná hra, která se dobře hraje a fantasticky vypadá a zní (když teda nemluví Nanaki, ten hlas mě neskutečně vytáčel). Kvality prvního partu Rebirth překonává ve všech směrech, hlavně ve volnosti pohybu a nádherně zpracovaném open-worldu. Moc mě baví pomrkávání směrem k FF veteránům a těším se na finální part, kde už si snad konečně zasnowboardujeme. 
Moc to bavilo hrát i moji malou dceru, z čehož mám neskutečnou radost. Vychovávat novou generaci FF fanoušků je totiž důležité. :) 

Dětské zhodnocení na konec: „Fanto Fantazy je dobrý, protože tam můžeš jezdit na čoklech.“ 

Yuffie patří mezi mé oblíbené postavy ze sedmičky, proto jsem si chtěla DLC s ní zahrát, než se pustím do Rebirthu. Bohužel za full price 475 korun na PS storu dle mého názoru nestojí. Odpovídající cena by měla být někde na polovině. Proto hodnotím “jenom” 80%. 

Herní doba ani náplň mně neuspokojila. Tři hodiny, dvě mizerné minihry a jeden vedlejší quest. Zápletka je samozřejmě o kradení materií, jak už je u Yuffie zvykem. Bohužel se to neodehrává v kulisách Wutaie, ale ve slumech v Midgaru a v budově Shinry. Tedy staré známe lokace z Remaku. K Yuffie se na misi přidává ještě druhý krajan jménem Sonon, který je docela zvláštní. Sympatický příliš není, v boji prapodivně poskakuje a křoupání wutaiských fazolí jsem nepobrala. Nicméně boje jsou zábavné a bossové, potažmo VR mise byly opravdu oříšek. Hra vypadá a samozřejmě i zní naprosto skvěle. V podstatě stačí poslouchat hudbu od Nobua a hned je svět hezčí místo. I ten ve slumech s plačící planetou.
Scarlet je super záporačka. Na rozdíl od zbytku matláků ze Shinry je čistě zlá a užívá si moc ubližovat ostatním a dělat si z nich třeba nábytek. Zasloužila by více prostoru. Stačily by ubrat dvě až tři scénky s fazolemi.

První díl Last of Us řadím mezi TOP 10 her, které jsem kdy hrála. Proto jsem se na pokračování těšila a hru jsem si pořizovala ihned při vydání. Bohužel jsem jí kvůli její brutální a depresivní nátuře nebyla toho času s měsíčním miminem schopná hrát. Mimino odrostlo, hormony se stabilizovaly a hlavně mě začala tlačit premiéra druhé řady seriálu, tak jsem na to vrhla znovu.

Samotná gameplay je dost podobná – boj střídá exploraci a sběr věcí pro crafting. AI lidských nepřátel je chytřejší, komunikují spolu a občas si taky vodí psy, kteří jdou po pachové stopě. Nerada jsem je zabíjela. Lidi nebo nakažené mi zabíjet nevadí, ale jakmile se jedná o zvířata, tak je problém. Ještě, že to nebyly cvičené kočky. To bych to nikdy nedohrála. Nakažení jsou pořád stejně hloupí, ale přibylo pár jejich nových variací. Molotovy na clickery fungují stále spolehlivě. 

Vizuál a ozvučení je super, z PS4 to ždíme její maximum. Prvotní loading sice chvilku trvá, ale přechody mezi lokacemi nebo filmečky běží normální rychlostí. 

Příběh je smutnej. Brutální. Syrovej a surovej. O pomstě. Jak je koncept odplaty zub za zub, v tomto případě tátu za tátu, špatnej a vede ultimátně akorát k sebe zničení. Z logiky věci Ellie chodí většinu času sama a je nasraná. Což mě moc nebavilo. Kosí desítky nepřátel jak na běžícím pásu, ale zároveň se postup Seattlem vleče jako pracovní tejden. Její příběhová linka je zbytečně natažená, lokace jsou příliš velké a nepřátelé nahuštění. Linka s Abby mně paradoxně bavila víc. Na začátku jsem jí samozřejmě nesnášela, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Třeba takový návrat do akvária byl úžasně vypointovaný moment.  

Motivace Ellie pokračovat v pomstě po několika měsících, kdy s Dinou na farmě vychovávají dítě, je úplně mimo. Nevěřim, nežeru a argument „Nemůžu spát, ani jíst.“ není v mých očích dostatečně opodstatněný.  Snad svojí closure našla, já mám martyrium z krku a těším se na seriál. 

Kdo by si nechtěl zkusit roli kočičího tramvajáka v krásně kreslené a relaxační hře? Já neodolala, ale největším fanouškem této hry je u nás doma rozhodně moje čtyřletá dcera. Poctivě zastavuje na zastávkách a při rozjíždění zacinká. Pak zacinká znovu. Pak ještě jednou. Pak znova, znova a znova. „Přestaň mačkat ten mezerník!!“ Jinak je to opravdu relaxační zážitek.

Autor hru kreslil 5 let, což je úplně nepředstavitelné, jelikož její dohrání trvá pár minut. Nicméně je to krásné umělecké pokoukáníčko a doufám, že to není jeho poslední počin. Ráda bych si zahrála klidně i za kočičího kapitána nebo pilota.

Komentář níže je psaný na úrovni writingu ze hry, který musela nekonzistentně patlat dohromady parta brigádníků a jeden až dva šikovnější scénáristé se to snažili ukočírovat.

Barevné jako Fortnite, postavy z minulých her vypadají jinak, celkové ladění jak pro děti, podivná humornost

Ukazatel questu přes půl obrazovky, ukazatel truhel – ikdyž vypneš, tak to tam je.

Rychlé střídání lokací a událostí na začátku – tu maják, tu kemp, tu lesík, tu Morrigan, tu cesta lodičkou, tu Blight, vše během deseti minut.

Souboják - neresponsivní ovládání + mačkání tisíce tlačítek, nebavilo mě to vůbec

Exploring zábavnej, Crossroads super a design map taky povedený. Města bohužel nemastný, neslaný.

Chození v Lighthousu od vykřičníčku k vykřičníčku annoying

Companioni celkem fajn, kromě Bellary a Harding, ty mě strašně sraly. Romance velký špatný. Celkově companioni lepší než v Inquisition.

Rook se skoro furt tváří poťouchle, jako kdyby dala ostatním do brnění prdící polštářky

Finále super, byť po vzoru Suicide mission.  

Jako samostatná hra Veilguard není zas tak špatný. Dragon Age je to ale nejhorší ze všech. Stejně jako byla Andromeda nejhorší ze všech Mass Effectů, ale alespoň mi připomínala Mass Effect. Toto mi Dragon Age téměř v ničem nepřipomíná. Většinu času jsem se k hraní nutila a měla jsem neskutečnou chuť si místo toho zahrát jedničku a dvojku.

Dvouhodinová adventurní jednohubka plná čtení, chození a poslouchání rozhovorů mezi matkou a dcerou, které jsou skvěle napsané a ještě lépe nadabované. Nejblíže to má herně ke Gone Home a chvílemi mi hra připomínala i první Life is Strange, zřejmě díky takovému tomu pocitu teenage angst. Rozhovory jsou díky tomu uvěřitelné, postavy jsou sympatické, jejich chování dává smysl a je možné se do nich i vcítit. To úplně v každé hře možné není, proto bych to ocenila jako největší klad. 

 Zbytek hry je takový průměrný. Obyčejný příběh, který se zabývá řešením lidských problémů jako je smrt blízkých nebo bytová krize. Grafické zpracování je na indie hru úplně v pohodě. Osobně mi ale styl kreslených výrazů postav nesedl a mnohem lépe se mi dialogy poslouchalo, než se na ně koukalo. Dabérský výkon obou amerických hereček je totiž excelentní a mají spolu úžasnou chemii. 

 Pokud jste fanoušky walking simů, tak se Vám pravděpodobně bude Open Roads líbit.

Opravdu nevím, jak začít a co vlastně ke hře napsat, protože je taková nijaká. Za dva měsíce si už nebudu pamatovat, o čem to bylo a za půl roku, že jsem to vůbec, kdy hrála. 

Máme tu akční fantasy rubačku s povedeným soubojákem, ale bohužel s generickým příběhem, který psalo zřejmě 12 leté dítě. Kdyby tam příběh vůbec nebyl, tak by se nic nestalo. Délka 10-12 hodin je tak akorát, déle už by to na písku bylo jen trápení. 

Gameplay a samotné bojování unylost hry naštěstí rozbíjí. Surfování po poušti je spolu s bojováním tím nejzábavnějším, co hra nabízí. Dobře se to ovládá, hezky to vypadá, skillů a komb je na výběr hromada, takže je možno experimentovat s různými buildy a bojovými strategiemi. Vše ostatní je průměrné až podprůměrné. Konec je divně useknutý, asi už docházely finance. Výprava, rozhovory a dabing (německý) patří k těm horším. Questy jsou bez špetky inovace o zabíjení nepřátel nebo přinášení věcí. Občasné jumping puzzly na čas spíš otravují a sbírání pěti druhů collectibles…ani mě nehne. 

Poměr cena/výkon za pár korun v Gamepassu je v pohodě. Nicméně GP nabízí určitě spoustu zajímavějších her.

Hodnocená verze We Love Katamari Reroll+ Royal Reverie v rámci Gamepassu.

Chytlavost Katamari Damacy nelze pochopit, než to člověk začne hrát. Nabalovat věci na kuličku, aby po uplynutí časového limitu, splnila požadované podmínky jako je velikost nebo skladba věcí, nezní moc zábavně, ale opak je pravdou. Je to zábavné, chytlavé, návykové a svým způsobem i relaxační. Je to totiž tak roztomile japonsky divné. Od grafického ztvárnění, přes ulítlý hudební a zvukový doprovod, až po podivně vyprávěný příběh. Každá věc/člověk/zvíře dělá při nabalení zvuk, takže do doprovodu j-popových bangerů to neustále mňouká, troubí, pípá, lupe a různě řve. Tím, jak se katamari v průběhu hry zvětšuje, je možno nabalovat větší a větší věci, což vyvolává z nějakého důvodu, neskutečnou radost. Levely jsou celkem rozmanité. Někde se nabalují mraky, aby se vyjasnilo, někde světlušky, aby si čtenář mohl počíst knížku i v noci anebo vykrmujeme zápasníka sumo, aby porazil nepřítele.

Stylizace spolu s vyprávěním příběhu mi příliš nesedly. Na spektru japonské divnosti je to pro mě za hranou vkusu a líbivosti.

Základní obtížnost není příliš vysoká, jediný reálný problém, jsem měla s kempovacím levelem, kdy nesmělo katamari přestat hořet, ale na cca pátý pokus se mi kolo povedlo dokončit.

K ovládání hry je nutný gamepad a vše se dělá přes analogové páčky. Ze začátku to chce trochu cviku, ale po pár desítkách minut ovládání přejde do krve.

A to nejlepší na konec. Když odcházíte ze hry, tak vám všechny postavičky mávají na rozloučenou. Cuteness overload.

Hodnocená verze - Legendary Edition 

Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc užívám, že jí vlastně nechci dohrát. Už jsem skoro zapomněla na tu prázdnotu, která se po dohrání může dostavit. Na posedávání a zírání do prázdna jako Pablo Escobar bohužel nemám tolik času, ale kdybych ho měla, tak bych přesně tohle po dohrání Mass Effectu 3 dělala. Při prvním dohrání, kdy hra vyšla, jsem z toho tolik odvařená nebyla, jelikož konec byl mírně řečeno odfláknutý a nechával za celou trilogií nahořklou pachuť. V Legendary edition je konec notně vylepšený a konečně je to důstojná tečka za epickým Shepardovým dobrodružstvím. Druhým důvodem je má schopnost asi lépe docenit kvality hry, zejména vynikající úroveň scénáře a veškerých textů, budování atmosféry a tempa hry. 

Vyústění příběhu alá „Já jsem vám to říkal“ skvěle reflektuje náš reálný svět, kde by se tohle v politické sféře při mimozemské invazi do puntíku opakovalo, a navíc by ještě vzniklo hnutí za práva Reaperů. Nejen hlavní příběhová linka, ale i ty vedlejší jsou úžasně napsané a zakomponované do hry, že mi ani jako vedlejší nepřipadají. Shánění pomoci, kde se dá, v rámci settingu dává naprostý smysl. 

Skvěle napsaní společníci bývali biowaří devízou, která bohužel s ME3 skončila (s přivřenejma očima je Cole v Inquistion výjimka potvrzující pravidlo). Jeden je lepší než druhý, jedna hláška je lepší než druhá a největším dilematem je výběr, koho vzít na misi a s kým je kecat na Normandii. Potkávání bývalých společníků krásně hraje na nostalgickou strunu a i slzičky můžou klidně ukápnout při naplňování jejich osudů. 

DLC, která jsou součástí edice, jsou povedená a ráda jsem si je konečně zahrála. Pominu-li otázku, jestli měly nebo neměly být už součástí základní hry, tak na nich nemůžu najít v podstatě žádné zápory. Nový parťák je super týpek, Omega fajn akční vyblbnutí, Leviathan nevyužívá svůj maximální potenciál, ale i tak se mi pátrání líbilo a konečně Citadel…od začátku do konce fan service na 200%, ale naprosto super. 

Akční pasáže a střílení jsou o něco lepší než v předchozích dílech. Jak samotný gunplay/schopnosti, tak i dávkování nepřátel (Snad kromě nekonečného finálního koridoru, ale tím trpí většina her.). Hraní za Vanguarda bylo neskutečně zábavné a skill Biotic charge, který dává instakill, mi hodně zpříjemnil postup celou hrou. 

V podstatě jediná věc, kterou můžu hře vytknout, jsou vesmírné honičky s Reapery. Celá mechanika přivolávání a honění se po galaxii je otravná. 

Po druhém dohrání jsem zvedla hodnocení na 100% a těším se, až si zase někdy trilogii sjedu znovu. U Andromedy to nutkání vůbec nepociťuji. Zřejmě indoktrinace….

Čtvrtá část tmavých obrázků bohužel nevybočuje z průměrnosti a po příběhové a technické stránce si troufám tvrdit, že je i nejhorší z antalogie.

Bugů je tam požehnaně, od podivné kamery a zasekávání se postav, plejády grafických bugů, kde se postavy opírají o neviditelné věci, až po zmizení kontextuálního menu inventáře, kterým se vybírají předměty k interakci. Což je jedna z novinek, každá postava má nějaké schopnosti a předměty, díky kterým umí odemknout zámek, opravit elektrický obvod nebo má fakin ametyst, který ji mocně ochraňuje. Kdyby to všechno správně fungovalo, tak je to fajn nápad a zpestření gameplaye, takhle to ovšem bylo dosti frustrující.

Příběh je inspirován prvním americkým masovým vrahem a hotelem, kde vraždil, takže téma jak dělané pro horor. Kromě pár jump scarů, které nás opravdu vylekaly, se hororová atmosféra vybudovat příliš nepodařila. Postava záporáka je chabě vystavěná, plná nelogických děr a v neposlední řadě, jsme v polovině hry odhalili jeho identitu. Po pozvolném začátku, kdy se nic nedělo, se skupinka klasicky pohádala, rozdělila se a začaly se dít věci. Věci se děly, vystrašená skupinka se konečně potkala a dohodla se, že už se budou držet společně, aby se vzápětí zase dementně rozdělili a potom znovu a znovu. Vrah si proto pro ně po jednom došel a po jediném pokaženém quick time eventu i zabil. S výjimkou hlavní postavy, která je na plakátě a taky má fakin ochranný ametyst, ta kazila jeden qte za druhým a ne a ne umřít.

V pěti lidech je to na pár hodin ucházející zábava, ale to je asi tak všechno. Snad bude další díl z vesmíru povedenější.

Stray je hra od kočkomilů pro kočkomily. Tvůrcům se geniálně povedlo vystihnout kočičího ducha - od detailních a věrných pohybů po reálné kočičí chování jako je shazování věcí na zem, škrabkání na dveře, pletení se pod nohy anebo nechuť mít něco oblečené.

Prozkoumávání okolí a plnění různých úkolů v dystopickém cyberpunkovém světe plného robotů a pozůstatků po lidské civilizaci je čirá radost, oproti méně povedeným akčním částem, ze kterých se mi navíc při delším hraní než hodinu, dělalo špatně. Poprvé jsem u počítačové hry zažila motion sickness, a to takovou, že mi bylo na zvracení a musela jsem si jít lehnout. Kočičí fyzika a úzké koridory jsou pro určité procento hráčů zabiják. Částečně pomohlo vypnout motion blur, v-sync a stáhnout sharpness na 0, ale i tak jsem ocenila, že je hra dlouhá jen několik hodin.

Naší kočce se hra také líbila, přišla se vždy podívat, když slyšela mňoukání. Čtyřletou dceru hraní také bavilo, hlavně podrážet kočkou robotům nohy a spát jednomu z nich na břiše. Zkrátka zážitek pro celou rodinu.

Čtyřhodinová blbůstka jako dělaná do letošní herní výzvy, jelikož pasuje nejméně do třech kategorií.
Její předchůdce Cthulhu Saves the World patří k jedněm z prvních her na Steamu, které jsem si tam koupila a dohrála a také to bylo mé první setkání se západním JRPG vůbec. Proto k ní chovám vřelý vztah a ráda si zahraju jakékoliv její pokračování.
Premisa, že Cthulhu zachraňuje vánoce, zní ztřeštěně a přesně taková je i celá hra, včetně podivné skvadry společníků a herních prostředí.
Tahové boje v dungeonech, na jejichž konci je vždy překvapivě boss, střídají návštěvy města, kde Cthulhu chodí do kina na vánoční filmy nebo brigádničit na poštu. Hra skončí rychleji, než začne nudit.
Jediná otravná věc je management party, protože frekvence nacházení lepšího vybavení a učení se novým skillům, je dosti vysoká.

Až bude Cthulhu zachraňovat velikonoce nebo valentýna, tak prosím míň bedýnek s vybavením.

Kombinace slov RPG a Owlcat Games jsou zárukou dobře strávených 100+ hodin. Dokonce takovou zárukou, že jsem šla do, pro mě do neatraktivního a v podstatě neznámého, settingu Warhammeru 40.000 a to ještě za plnou cenu. Vyplatilo se to, Owlcat nezklamali.
Jedná se o velmi hutnou hru s obsáhlým lorem, složitými komplexními pravidly soubojů zapříčiněné hlavně obrovskou škálou vlastností a dovedností postav. Díky tomu jsou v pozdějších fázích hry souboje neskutečně zábavné a odměňující, když zvolené buildy charakterů fungují jako mašiny na zabíjení (Heinrix van Calox ftw!) a daří se kombinovat různé podmínky jednotlivých akcí, itemů a skillů do řetězce, kdy ani nestíháte číst výši uděleného poškození nepřátelům. Je to určitě jedna z nejsložitějších her, ne-li ta úplně nejsložitější, kterou jsem, kdy hrála.

Jenom vybírání dovedností při postupu na novou úroveň trvá z počátku klidně i pět minut pro jednu postavu. V aktivní družině jich je šest, další 4 potom čekají na lodi. Úrovní je ve hře 55, takže jsem z celkových 103 hodin reálně mohla strávit kolem 30 hodin (někdy to šlo i rychleji) postupem na vyšší úroveň. Jestli tato statistika o něčem vypovídá, tak rozhodně o monumentálnosti hry anebo taky o tom, že se neumím rychle rozhodovat.

Rogue Trader je udělaná podle klasického Owlcat rukopisu – dlouhatánský hlavní příběh plný různých zvratů, který ale ke konci ztrácí dech, třetí kapitola, která jako by z oka vypadla čtvrté kapitole z Pathfinderu WotR (ugh, už ne prosím), spousta vedlejších questů, ve kterých se nedá moc dobře vyznat, protože deník nefunguje úplně spolehlivě a na mapě se vedlejší questy neukazují, deset úžasných companionů, kteří tvoří epickou retinue a hned bych s nimi zašla na skleničku Amasecu, zábavné, tentokrát tahové souboje střídané nezábavným prozkoumáváním vesmíru a scanováním planet alá Mass Effect, doplněné o neuvěřitelně otravné souboje vesmírných lodí (zlatý management království). To vše zabalené v zabugovaném a depresivním Warhammerovském kabátku.

Je to takový mix Shadowrunu – špinavá budoucnost plná augmentu, mutací, tahových soubojů a hromady textu a létání ve vesmíru jako ve zmíněném Mass Effectu. Někomu to sedne jako prdel na hrnec, někdo jiný by to zase ihned refundoval. Já se většinu času císařsky bavila, nicméně mi předchozí Pathfinder přišel o chlup lepší, hlavně z hlediska znovuhratelnosti.

Tento komentář bych ráda věnovala Charllizemu, se kterým jsme se společně na tuhle hru těšili. Bohužel už se jí nedočkal, ale myslím, že by se ti, kámo, líbila.

Projektům jako je Svoboda 1945 nebo předchozí Attentat 1942 fandím, je skvělé, že vznikají a doufejme, že i nadále vznikat budou. Po edukativní a vizuální stránce je s titulem vše naprosto v pořádku, ale po příběhové, scénáristické a herní stránce už tomu tak bohužel není, proto nemůžu hodnotit lépe, ač bych chtěla.

Poválečné Československo, odsun sudetských Němců a začátek komunismu jsou opravdu těžká a smutná historická témata, nicméně je nutné se jim věnovat a připomínat si, že nic není jen černé a bílé. V tomto ohledu hra zajímavě a věcně vzdělává a ukazuje potencionální osudy pohraničních vesnic a jejich obyvatel. Edukativní forma a délka hry (cca 2 hodiny) vybízí k využití hry v rámci školního vyučování. Jestli se tomu tak děje, si netroufám, raději ani odhadovat.

Největším zlepšením oproti svému předchůdci jsou rozhodně herecké výkony. Postavy už nehrají obyčejní lidé, ale herci a rozhovory působí mnohem lepším a uvěřitelnějším dojmem. Hlavní hrdina by také mohl být nadabovaný, to by dialogy přiblížilo blíže filmovému zazážitku. Komiksové sekvence vypadají naprosto super, tam opravdu žádné výtky nejsou na místě. Rozhovory a hlavně jejich konce díky střihům, někdy působí velice kostrbatě. Scénář k nim a k příběhu celkově, by zasloužil o malinko více práce a finální dotažení. Osobní propojení hlavního hrdiny s dějem a odkrytí “strašlivého tajemství“, je naprosto nedodělané. Informaci o tom, kdo a co a jak, jsem zjistila v prvním rozhovoru a pak k tomu nikdo z dalších postav vlastně neměl žádné další podrobnosti a na konci, který je celkově useknutý, z toho nic nevyplynulo.

Kromě rozhovorů a čtení poznámek hra obsahuje ještě minihry. Nebyly vůbec špatné, mohlo by jich být naopak více. Nejlepší minihrou s přesahem je rozhodně farmaření. Tak hořkej pocit z komunistickejch sviní jsem herně snad ještě nezažila. Klobouk dolů, jednoduchý, ale geniální nápad.

Technicky je to lepší než Attentat, příběhově o fous horší, ale celkově to hodnotím jako posun správným směrem. Těším se na další historické okénko.