Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Last of Us Part II

19.06.2020
kompatibilní
89
157 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

I'm gonna find… and I'm gonna kill… every last one of them.

The Last of Us Part II je dosud nejambicióznějším počinem studia Naughty Dog a jedná se o přímé pokračování post-apokalyptického bestselleru The Last of Us. Děj se odehrává pět let po událostech prvního dílu – nyní již devatenáctiletá Ellie se vydává na cestu pomsty, která zpochybní naše představy o dobru a zlu. Zatímco ústředním motivem předchozího dílu byla láska, tím aktuálním je nenávist.

V troskách Seattlu se utkáme jak s lidskými nepřáteli, tak jejich infikovanými protějšky. Budeme mít k dispozici celý arzenál zbraní, a to jak těch střelných, tak těch chladných. Kradmý postup je totiž opět nedílnou součástí hry. Munice je jako šafránu a přímý střet s protivníky příliš nebezpečný.

V hlavních rolích se vrací Ashley Johnson a Troy Baker jako Ellie a Joel. Za scénářem stojí Neil Druckmann, který napsal i první díl, a nově Halley Gross, která se podílela na televizních seriálech jako Banshee (2013) či Westworld (2016).


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 80
Jako první jsem se chtěl v komentáři zmínit, co vlastně máte od druhého The Last of Us čekat. Jenže teď, krátce po dohrání, si uvědomuji, že to úplně přesně nedokážu. Napíšu tedy pouze: Nedostanete to, co čekáte, že dostanete.

Začnu jasným. Technologicky se jedná o současnou špičku herní tvorby. Skvělé herecké výkony, parádní hudba, ozvučení a smysl pro detail, kterému se může rovnat jen hrstka jiných her. Za vším je prostě vidět obrovské množství práce. Od Naughty Dogu ale nejde čekat nic jiného. Přejděme tak k tomu kontroverznějšímu tématu, tolik hýbajícímu celým průmyslem.

Příběh mi v prvním dílu nikdy nepřišel tak dobrý, jak je mnoho hráčů přesvědčeno. Ne, jedná se jenom o další post-apo zombie svět. Skutečná síla jedničky, aspoň pro mě, spočívala v postavách. Každá z nich byla propracovaná, uvěřitelná a nikdy černobílá. Pokračování nám dopřává podobnou dávku všeho zmíněného. Problémem je, že možná až moc. Za celý průběh nepotkáte jedinou kladnou postavu. Všichni si sebou tahají bagáž z minulosti, jsou často náladoví i nepříjemní. Po celou hru dělají v podstatě jenom špatná rozhodnutí. A hráčům to, zdá se, vadí. Až do samotného závěru jsem vlastně nevěděl, komu fandit. Ukazuje se, že je to větší problém, než jsme si všichni původně mysleli.

Samotný příběh střídá lepší pasáže s těmi horšími. Předchůdce byl jako jízda na horské dráze, zatímco tady máme těžkopádný autobus. Pořád obsahuje oddělené arény, tentokrát až zbytečně rozlehlé, proložené story částmi. Vzhledem k (v rámci žánru) velké délce hry, vzniká docela velký problém s tempem vyprávění. Být celá hra o třetinu kratší, tak jenom dobře.

Trochu zklamáním jsou také souboje s nakaženými. Respektive jsou úplně stejné, jako dříve. Celkově v tomhle směru TLoU II ničím nepřekvapí. Těch pár vylepšení (melee úhyby, plazení) už tu mělo být dávno a nic jiného zásadního se nemění. Lepší už jsou střety s lidskými soky. Pokřikují na sebe jmény, radí se mezi sebou, AI se vám neustále pokouší vlétnout do zad a když zabijete psa, tak se psovod skoro rozpláče. Zvláštní zmínku si zaslouží i zobrazení smrti. Zásahem z blízka brokovnicí nebožtíka poctivě roztrháte, kulka do krku mu způsobí mrazící chroptění a ustřelení končetiny končí řevem a pomalým vykrvácením na zemi. Zabíjení lidí mě ještě nikdy nebavilo více (ve hře...).

Vývojáři rozhodně nešli hráčům na ruku. Mohli udělat jednoduše další díl, jak jsme koneckonců zvyklí. Vytvořili však ojedinělé dílo, které v jistých směrech nemá ve videohrách obdoby. Ano, občas to skřípe, někdy vrže a často postrádá drive. Nic z toho ale nezpochybní nesporné kvality a odvahu týmu stojícího za Part II.
+43
  • PS4 100
Dlouho jsem byl nalomený, že téhle hře nedám plné hodnocení. Přeci jenom je to hodně dlouhý počin a některé herní mechaniky začínaly trochu cyklit. Poté co jsem se dostal až na do mrtě a absurdně vyhrocený konec, nemohu jinak. Něco takového tady ještě nebylo. Ve hře je spousta násilí. Spousta krutého násilí. Ve hře se stávají věci, které nechcete. Modlíte se, aby to tak nebylo a ono se to stejně stane. Protože, vzhledem k povaze a motivaci hlavních postav, je to nevyhnutelné. Nikdy jsem neviděl takhle krutou a násilnou hru, která by na mě zapůsobila tak, že bych to na vlastní kůži opravdu nechtěl zažít. TLoU mě hodilo do zvláštní nálady. Takhle pojatý výplach emocí nenajdete v žádném filmu ani seriálu. Muselo by to mít alespoň 10 hodin a muselo by to běžet na jeden zátah.

S Ellie jsem se za celou hru nemohl vůbec ztotožnit. Celou dobu se koukáte, jak se se svou vytrvalou tvrdohlavostí žene do záhuby. Jak jí to nedá spát. Jak při honbě za cílem ničí okolí kolem sebe. Zatímco Abby už si svou katarzí prošla na začátku příběhu. Poté se v poklidu vrátila domů smířená a s pocitem dobře odvedené práce věc hodila za hlavu. Obě dvě hlavní postavy jsou v jádru stejné. Jen se jejich rozhněvanost neprolíná, nýbrž navazuje na sebe.

Samotná hratelnost se od prvního dílu nezměnila. Stále je to kombinace stealth a akce prolnutá filmovýma sekvencema. Akční pasáže jsou neskutečně varaibilní. Vůbec není problém plynule kombinovat stealth se střílením, házením, pokládání pastí nebo bojem v tváří v tvář. Na nakažené platí jiná taktika než na živé a vždy je to zábava. Nakažení jsou těžší oříšek. Jsou více nepředvídatelní a když vás zmerčí, tak jdou nemilosrdně po vás. Lidé se sice tváří chytře, ale u nich v podstatě jen stačí stát za rohem nebo čekat v trávě a počkat si, až vám přijdou pod ruce. Když vás zmerčí, tak začnou taktizovat a vy máte pořád dost času.

Hra není moc těžká, když nepočítám pár těžkých akčně hektických pasáží, tak je lepší jí hrát na těžší obtížnost a ze sluchátkama. TLoU 2 má totiž perfektní atmosféru. Hlavně v hororových pasážích. Kdy na vás třeba v temné budově dotírá skupina stalkerů, křečovitě pískají clickeři nebo slyšíte zlověstné dupání bloaterů. Bral jsem zavděk odpočinkovýma pasážema, kde se jen prohledávalo okolí. Celé je to podkreslené perfektním zvukovým zpracováním a skvělou ambietní hudbou. Navíc zpracováno v kulervoucí grafice.

Hratelnost mě tak nějak táhla příběhem a ke konci to bylo vlastně celé jedno. Protože po závěrečném souboji a vybrnkání posledních pár akordů na kytaru mě hra tak odrovnala, že jsem si se sluchátkama na uších mohl vychutnat celé závěrečné titulky a s melancholickou náladou jít spát. Všech postav mi bylo tak nějak líto. Chtěl jsem aby to skončili. Aby se smířili a nechali to být. Aby našli svůj klid. Takový pocit jsem ještě u žádné jiné hry nezažil. Naprostý unikát.

Jdu si ještě jednou poslechnout Ellie a Joel duet.

Pro: drsný svět plný drsného násilí, ve kterém nechcete být, varaibilní a vyladěná hratelnost do puntíku, zpracování od hudby až po grafiku, atmosféra, unikátní příběh, který táhne hrou, změny tempa v hratelnosti

Proti: ubrat některé výplňové souboje by neuškodilo

+34
  • PS4 95
Na The Last of Us Part II jsem se těšil dlouhá léta, a když už se konečně blížilo vydání a na net unikly kontroverzní leaky, okolo kterých se strhl hotový shitstorm, kecal bych, že mnou nelomcovaly obavy. K mému štěstí jsem hru hrál a dohrál leaky a jakýmikoli spoilery nezasažen a tak můžu spokojeně říct, že jsem si příběh užil se vší parádou.

Vezmu to od podlahy a začnu gameplayem, který v zásadě nic moc nemění, ale drtivou většinu herních prvků z jedničky vylepšuje. Hrál jsem na hard obtížnost, která určitě poskytuje určitou výzvu, ale osobně jsem měl pocit, že bych klidně mohl ještě o stupeň přitvrdit. Hráč totiž dostane do ruky mnoho zbraní a možností, jak s nepřáteli bojovat a zhruba od půlky jsem ničím kdovíjak nešetřil a stále jsem měl dostatek jak munice, tak zásob. Ač hra není openworld, veškeré lokace jsou daleko rozlehlejší, než tomu bylo doposud a pokud hrajete stylem jako já, tedy prošmejdit úplně všechno, budete mít spíš nadbytek, než nedostatek. Samotné souboje jsou ovšem parádní. TLoU II je konečně hra, kde násilí není jen běžná rutina. Člověk povrchně nekosí jen bezejmenné random panáčky s prstem v nose jako kdyby to bylo v pořádku, ale násilí tu skutečně působí jako násilí a minimálně ze začátku, než člověk otupí i k téhle formě, to násilí fakt není příjemné. Každá NPC má své jméno a AI je udělaná tak, že na sebe nepřátelé navzájem bolestivě reagují, a když je Ellie začne jednoho po druhém nemilosrdně kosit, dávají to náležitě najevo. Při hraní si nelze nevzpomenout na Spec Ops: The Line, který, ač na to šel teda úplně jiným způsobem, se též pokoušel zaměřit na tématiku glorifikace násilí a jistého odosobnění, které hráč v akčních hrách běžně prožívá. Tvůrci viditelně chtějí, aby tady hráč ty mordy skutečně pocítil a alespoň na mě to fungovalo.

Z příběhu jsem nicméně malinko rozpačitý. Se samotným dějem žádný problém nemám. Tvůrci serou na nějaký fan-servis a je to tak dobře. Naopak mají přesnou autorskou vizi, kterou do hry otiskli a která se nemusí všem zamlouvat. Je to dospělé, má to hloubku, své pointy a řadu menších či větších twistů. A i přesto, že na mě i tentokrát dopadla ohromná škála především negativních emocí, tak mě jednička svým smutným, ale mírumilovnějším přístupem a komorní atmosférou tak trochu ve stylu McCarthyho Cesty oslovila o fous více. Dvojka je rozmáchlejší, do určité míry i dějovější, ale na můj vkus někdy možná až příliš krutá a depresivní.

Po stránce writingu je to ale videoherní špička. Hltal jsem každou cutscénu, každý byť jen sebemenší dialog. Všechno je to parádně napsané a krásně rozanimované. Postavy jsou neobyčejně živoucí a doporučuju nedávat na první dojem. I tu nejnenáviděnější postavu si po čase oblíbíte, stejně jako k oblíbené postavě vlivem událostí sympatie trochu opadnou. Celá hra působí jako rozbor lidské nenávisti, do hloubky rozpracovává motiv pomsty a její destruktivní vliv.

Po technické stránce je to bez debat též současná špička. Parádní motion-capture, krásná prostředí, místy ohromující práce se světlem a v neposlední řadě detailní textury. Výtku bych možná směřoval k jisté repetitivnosti lokací. Zatímco v prvním dílu hráč cestoval jedním směrem a prostředí se neustále obměňovala v závislosti na ročním období, ve dvojce se drtivá většina hry odehrává v létě, v jednom městě a v rozmezí několika dnů. Pocitově je to místy až neúměrně natažené, čímž dost často trpí jinak parádní příběh (a i také z toho vychází mnou výše zmiňovaná rozpačitost). Nejvíce je to znát v částech, kde hráč putuje sám. Bez parťáka a bez těch skvěle psaných dialogů je samotný gameplay po tolika hodinách už docela monotónní a ač to říkám s ohledem na ta parádně vymodelovaná prostředí nerad, místy by hra zasloužila osekat a zhutnit.

Nicméně i přes těch pár výtek pramenících především z odlišných osobních preferencí naprostá spokojenost. Ve finále odcházím herně zcela uspokojený a z příběhu zároveň naprosto vyčerpaný. Druhý The Last of Us možná není herní revoluce, ale jistojistě evoluce značky a především jedna z nejvýraznějších her této generace.

Pro: pevná autorská vize, způsob vyprávění příběhu, hloubka a přirozenost postav a dialogů, lahůdkový gunplay, chování AI, syrové zpracování násilí a celková úroveň imerze, perfektní audiovizuál, hudba, flashback v muzeu, kytara, Take on Me, vypointovaný závěr

Proti: místy neúměrná natahovanost a nevyvážené tempo dávkování děje, té deprese je občas skoro až moc

+31 +33 −2
  • PS4 80
Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.
+27
  • PS5 90
První díl do značné míry nastavil standardy pro příběhově orientované ("filmové") akční adventury a pokračování je jeho důstojným nástupcem, který leccos rozvíjí a vylepšuje, ale zároveň v zásadě nepřináší žádné inovace a neposouvá látku dál.

Kolem TLOU2 během launche hořelo mnoho flamewarů, které se vesměs týkaly 1) údajného křečovitého SJW aktivismu, který z hry ční na úkor kvality vyprávění 2) zacházení s hráči milovanými postavami 3) přílišného tlačení na "temnou a depresivní" atmosféru. Tak si to vezměme popořadě:

Ano, když absolvujete pouze úvodních 10 minut, pak vám hra může připadat jako "nudnej woke a aktivistickej cringe" (jak psal nejmenovaný herní vývojář ;) ), protože tam Ellie hned zkraje řeší nehetoronormativní milostné vztahy s Židovkou a Asiatem, ale později se ukáže, že všechno má své místo v příběhu a Elliiny milostné trable tam nejsou jen pro povrchní efekt. V tom, že Abby je svalnatá a Ellie je stejně jako v předchozím díle (resp. v datadisku Left Behind) lesba, nějak aktivismus vidět nedokážu. Přesto TLOU2 v určitých aspektech trochu drhne, pokud na něj budete uplatňovat politickou interpretaci, ale o tom až později.

Na práci s postavami si také stěžovat nemůžu. Možná to má něco společného i s tím, že už jsem před hraním měl zásadní zvraty vyspoilerované, takže mě těžko mohly šokovat ty dva nejčastěji proklínané prvky (tedy, že Joel je hned na začátku zabit a téměř polovinu hry hráč hraje za jeho vražedkyni Abby). Dokonce bych řekl, že naštvaní hráči se až příliš nechali strhnout emocionální bouří, do které se nás hra záměrně snaží vmanipulovat (viz tato zdařilá - !! a prudce spoileroidní !! - interpretace) a která na mě příliš nefungovala, neboť si od hlavních postav držím odstup. Ostatně, už závěr původní hry po nás chtěl, abychom v roli Joela dělali něco, co většina hráčů nejspíš nedělala ráda.

S pokusy dělat hru drsnou a brutální je to vždy těžké, neboť herní násilí často funguje spíše jako atraktivní a cool věc, než že by hráče skutečně šokovalo, ale i tady podle mne TLOU2 obstálo. Když už nic jiného, tak souboje jsou intenzivní a hráč má pocit, že na každém jednotlivém výstřelu záleží a každá akce má jasný následek.

Hra sice stále jasně odděluje souboje od bezpečného průzkumu prostředí (což halasně neodmítám, hráč si alespoň odpočine, protože souboje jsou mnohdy nervy drásající), nicméně arénový design prvního dílu byl podle mne překonán. Prostředí je v TLOU2 členité úplně stejně v klidných i bojových pasážích a boj se odehrává v docela rozlehlých prostorech, což jednak pomáhá eliminovat pocit "nyní se nacházím v aréně, která byla účelově vymyšlená právě pro tento souboj a nikoli v autenticky působících ruinách města" a jednak to dává prostor pro volnost přístupu ze strany hráče. Moc mě nebavily jen "naháněcí" souboje s obzvláště silnými nepřáteli v uzavřených prostorech, kdy ke smrti často vedla hlavně horší viditelnost a špatná orientace v prostoru, nikoli nedostatek schopností.

Výborně zvládnuté jsou ale pasáže, kde se vůbec nebojuje a kde se naplno ukazuje schopnost tvůrců vést hráčovou pozornost a vyprávět pomocí prostředí. Například sekvence v muzeu (s narážkami na Jurský park) je bravurní.

Nakonec ještě něco k tomu problematickému politickému čtení hry: Neil Druckmann prozradil, že při rozpracování motivu hry ho inspiroval hněv a touha po pomstě, které cítil, když sledoval kruté záběry z nechvalně proslulé události z počátku 2. palestinské intifády, kdy rozlícený dav zlynčoval dva izraelské rezervisty. Odkazy na arabsko-izraelský konflikt jsou přitom v celé hře velmi jasně patrné (nejen v pasáži v synagoze, kde jedna z postav vysvětluje základy judaismu) - dobře organizovaní, militarističtí Vlci jsou obrazem Izraelců, zatímco nábožensky založení Serafité spoléhající na guerillový boj a kult mučednictví zase obrazem Palestinců. Jenže ve chvíli, kdy hru začneme brát jako alegorii na arabsko-izraelský konflikt, pak nejde ignorovat, že Serafité přes veškeré snahy o empatii představují značně nelichotivou a předsudečnou analogii palestinských Arabů a že namísto komplikovaného politického kontextu, který je neodmyslitelný od skutečného konfliktu, TLOU2 nabízí jen banální poučky typu "všichni jsme přece lidé", "měli bychom odpouštět" a gándhíovské "oko za oko a svět bude slepý".

Naštěstí tady stačí jen trochu změnit perspektivu - nedívat se na TLOU2 jako na hru, která chce něco říct o tom, co se děje v Izraeli / Palestině, ale jako na obecný příběh, jehož hlavní autor zkrátka vyšel z vlastních zkušeností a prožitků (podobně jako Tolkien při tvorbě Pána prstenů vycházel mimo jiné ze svých zkušeností z 1. světové války, aniž by příběh sám o této válce něco vypovídal). Pak veškeré politické skřípání zmizí a zbude zkrátka jen výborná hra.

Pro: dramatické kvality, technické zpracování, intenzita soubojů

Proti: souboje s "minibossy", občas se vkrádající pocit únavnosti

+27