Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Last of Us Part II

19.06.2020
88
71 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

I'm gonna find… and I'm gonna kill… every last one of them.

The Last of Us Part II je dosud nejambicióznějším počinem studia Naughty Dog a jedná se o přímé pokračování post-apokalyptického bestselleru The Last of Us. Děj se odehrává pět let po událostech prvního dílu – nyní již devatenáctiletá Ellie se vydává na cestu pomsty, která zpochybní naše představy o dobru a zlu. Zatímco ústředním motivem předchozího dílu byla láska, tím aktuálním je nenávist.

V troskách Seattlu se utkáme jak s lidskými nepřáteli, tak jejich infikovanými protějšky. Budeme mít k dispozici celý arzenál zbraní, a to jak těch střelných, tak těch chladných. Kradmý postup je totiž opět nedílnou součástí hry. Munice je jako šafránu a přímý střet s protivníky příliš nebezpečný.

V hlavních rolích se vrací Ashley Johnson a Troy Baker jako Ellie a Joel. Za scénářem stojí Neil Druckmann, který napsal i první díl, a nově Halley Gross, která se podílela na televizních seriálech jako Banshee (2013) či Westworld (2016).


Poslední diskuzní příspěvek

@montana (03.08.2020 16:11): Save anywhere má právě tu výhodu, že si každý může vybrat, try hardi jej nebudou používat vůbec a každý jiný podle svého uvážení.

Nenapadá mě moc her, které by se daly pokazit pomocí save anywhere, zato už jsem hrál kvanta her, které by save anywhere značně vylepšil.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 80
Jako první jsem se chtěl v komentáři zmínit, co vlastně máte od druhého The Last of Us čekat. Jenže teď, krátce po dohrání, si uvědomuji, že to úplně přesně nedokážu. Napíšu tedy pouze: Nedostanete to, co čekáte, že dostanete.

Začnu jasným. Technologicky se jedná o současnou špičku herní tvorby. Skvělé herecké výkony, parádní hudba, ozvučení a smysl pro detail, kterému se může rovnat jen hrstka jiných her. Za vším je prostě vidět obrovské množství práce. Od Naughty Dogu ale nejde čekat nic jiného. Přejděme tak k tomu kontroverznějšímu tématu, tolik hýbajícímu celým průmyslem.

Příběh mi v prvním dílu nikdy nepřišel tak dobrý, jak je mnoho hráčů přesvědčeno. Ne, jedná se jenom o další post-apo zombie svět. Skutečná síla jedničky, aspoň pro mě, spočívala v postavách. Každá z nich byla propracovaná, uvěřitelná a nikdy černobílá. Pokračování nám dopřává podobnou dávku všeho zmíněného. Problémem je, že možná až moc. Za celý průběh nepotkáte jedinou kladnou postavu. Všichni si sebou tahají bagáž z minulosti, jsou často náladoví i nepříjemní. Po celou hru dělají v podstatě jenom špatná rozhodnutí. A hráčům to, zdá se, vadí. Až do samotného závěru jsem vlastně nevěděl, komu fandit. Ukazuje se, že je to větší problém, než jsme si všichni původně mysleli.

Samotný příběh střídá lepší pasáže s těmi horšími. Předchůdce byl jako jízda na horské dráze, zatímco tady máme těžkopádný autobus. Pořád obsahuje oddělené arény, tentokrát až zbytečně rozlehlé, proložené story částmi. Vzhledem k (v rámci žánru) velké délce hry, vzniká docela velký problém s tempem vyprávění. Být celá hra o třetinu kratší, tak jenom dobře.

Trochu zklamáním jsou také souboje s nakaženými. Respektive jsou úplně stejné, jako dříve. Celkově v tomhle směru TLoU II ničím nepřekvapí. Těch pár vylepšení (melee úhyby, plazení) už tu mělo být dávno a nic jiného zásadního se nemění. Lepší už jsou střety s lidskými soky. Pokřikují na sebe jmény, radí se mezi sebou, AI se vám neustále pokouší vlétnout do zad a když zabijete psa, tak se psovod skoro rozpláče. Zvláštní zmínku si zaslouží i zobrazení smrti. Zásahem z blízka brokovnicí nebožtíka poctivě roztrháte, kulka do krku mu způsobí mrazící chroptění a ustřelení končetiny končí řevem a pomalým vykrvácením na zemi. Zabíjení lidí mě ještě nikdy nebavilo více (ve hře...).

Vývojáři rozhodně nešli hráčům na ruku. Mohli udělat jednoduše další díl, jak jsme koneckonců zvyklí. Vytvořili však ojedinělé dílo, které v jistých směrech nemá ve videohrách obdoby. Ano, občas to skřípe, někdy vrže a často postrádá drive. Nic z toho ale nezpochybní nesporné kvality a odvahu týmu stojícího za Part II.
+32
  • PS4 90
Na The Last of Us Part II jsem se těšil dlouhá léta, a když už se konečně blížilo vydání a na net unikly kontroverzní leaky, okolo kterých se strhl hotový shitstorm, kecal bych, že mnou nelomcovaly obavy. K mému štěstí jsem hru hrál a dohrál leaky a jakýmikoli spoilery nezasažen a tak můžu spokojeně říct, že jsem si příběh užil se vší parádou.

Vezmu to od podlahy a začnu gameplayem, který v zásadě nic moc nemění, ale drtivou většinu herních prvků z jedničky vylepšuje. Hrál jsem na hard obtížnost, která určitě poskytuje určitou výzvu, ale osobně jsem měl pocit, že bych klidně mohl ještě o stupeň přitvrdit. Hráč totiž dostane do ruky mnoho zbraní a možností, jak s nepřáteli bojovat a zhruba od půlky jsem ničím kdovíjak nešetřil a stále jsem měl dostatek jak munice, tak zásob. Ač hra není openworld, veškeré lokace jsou daleko rozlehlejší, než tomu bylo doposud a pokud hrajete stylem jako já, tedy prošmejdit úplně všechno, budete mít spíš nadbytek, než nedostatek. Samotné souboje jsou ovšem parádní. TLoU II je konečně hra, kde násilí není jen běžná rutina. Člověk povrchně nekosí jen bezejmenné random panáčky s prstem v nose jako kdyby to bylo v pořádku, ale násilí tu skutečně působí jako násilí a minimálně ze začátku, než člověk otupí i k téhle formě, to násilí fakt není příjemné. Každá NPC má své jméno a AI je udělaná tak, že na sebe nepřátelé navzájem bolestivě reagují, a když je Ellie začne jednoho po druhém nemilosrdně kosit, dávají to náležitě najevo. Při hraní si nelze nevzpomenout na Spec Ops: The Line, který, ač na to šel teda úplně jiným způsobem, se též pokoušel zaměřit na tématiku glorifikace násilí a jistého odosobnění, které hráč v akčních hrách běžně prožívá. Tvůrci viditelně chtějí, aby tady hráč ty mordy skutečně pocítil a alespoň na mě to fungovalo.

Z příběhu jsem nicméně malinko rozpačitý. Se samotným dějem žádný problém nemám. Tvůrci serou na nějaký fan-servis a je to tak dobře. Naopak mají přesnou autorskou vizi, kterou do hry otiskli a která se nemusí všem zamlouvat. Je to dospělé, má to hloubku, své pointy a řadu menších či větších twistů. A i přesto, že na mě i tentokrát dopadla ohromná škála především negativních emocí, tak mě jednička svým smutným, ale mírumilovnějším přístupem a komorní atmosférou tak trochu ve stylu McCarthyho Cesty oslovila o fous více. Dvojka je rozmáchlejší, do určité míry i dějovější, ale na můj vkus někdy možná až příliš krutá a depresivní.

Po stránce writingu je to ale videoherní špička. Hltal jsem každou cutscénu, každý byť jen sebemenší dialog. Všechno je to parádně napsané a krásně rozanimované. Postavy jsou neobyčejně živoucí a doporučuju nedávat na první dojem. I tu nejnenáviděnější postavu si po čase oblíbíte, stejně jako k oblíbené postavě vlivem událostí sympatie trochu opadnou. Celá hra působí jako rozbor lidské nenávisti, do hloubky rozpracovává motiv pomsty a její destruktivní vliv.

Po technické stránce je to bez debat též současná špička. Parádní motion-capture, krásná prostředí, místy ohromující práce se světlem a v neposlední řadě detailní textury. Výtku bych možná směřoval k jisté repetitivnosti lokací. Zatímco v prvním dílu hráč cestoval jedním směrem a prostředí se neustále obměňovala v závislosti na ročním období, ve dvojce se drtivá většina hry odehrává v létě, v jednom městě a v rozmezí několika dnů. Pocitově je to místy až neúměrně natažené, čímž dost často trpí jinak parádní příběh (a i také z toho vychází mnou výše zmiňovaná rozpačitost). Nejvíce je to znát v částech, kde hráč putuje sám. Bez parťáka a bez těch skvěle psaných dialogů je samotný gameplay po tolika hodinách už docela monotónní a ač to říkám s ohledem na ta parádně vymodelovaná prostředí nerad, místy by hra zasloužila osekat a zhutnit.

Nicméně i přes těch pár výtek pramenících především z odlišných osobních preferencí naprostá spokojenost. Ve finále odcházím herně zcela uspokojený a z příběhu zároveň naprosto vyčerpaný. Druhý The Last of Us možná není herní revoluce, ale jistojistě evoluce značky a především jedna z nejvýraznějších her této generace.

Pro: pevná autorská vize, způsob vyprávění příběhu, hloubka a přirozenost postav a dialogů, lahůdkový gunplay, chování AI, syrové zpracování násilí a celková úroveň imerze, perfektní audiovizuál, hudba, flashback v muzeu, kytara, Take on Me, vypointovaný závěr

Proti: místy neúměrná natahovanost a nevyvážené tempo dávkování děje, té deprese je občas skoro až moc

+26 +28 −2
  • PS4 70
Na The Last of Us Part 2 čekalo mnoho hráčů. Bylo by hloupé čekat ještě něco víc, než jsme dostali od jedničky, takže byla má očekávání střízlivá. Možná jsem se na to ale měl přeci jen napít, protože tohle je zklamání roku a možná i pro celou etapu PS4. Bohužel bez toho, aniž bych vyzradil děj tahle amatérská recenze postrádá na významu, protože příběh i jeho styl vyprávění je zde zásadní.

Každý, kdo hrál jedničku, a má srdce, byl pravděpodobně na šílené emocionální horské dráze. Jistě si vybavíte mnoho šokujících momentů s protagonisty, ve kterých se postavy chtě nechtě prostě sblížily. A nás to sblížilo s nimi. Tohle se ve dvojce ale neděje. Dialogy během cestování nijak nezaujmou a ani hlavní dějová linie není strhující. Není, ačkoli zápletka, kterou producenti vytvořili na to měla. Bohužel se Naughty Dog rozhodli jít cestou inovace co se vyprávění příběhu týče. S tím problém nemám. Problém mám s tím, že tenhle styl vyprávění použili u zajeté značky.

Vadilo mi, že zabili Joela? Možná ani moc ne? Stejně byly trailery orientovány k motivu pomsty a lidi dost spekulovali jestli Joel vůbec ve dvojce žít bude. Tohle problém není. Problém je, že když už se Ellie vydá na cestu za mstou, prvního cápky z bandy oddělá až někdy po 10 HODINÁCH! A pak další dva v hodině patnácté. A mezi tím se neděje nic zásadního. Dialogy mezi Ellie a Dinou jsou nijaké, nezajímavé. Oceňuji alespoň nenásilně podaný lesbický vztah, když už do toho byli teda tak žhaví. U tohohle ale bohužel nevychladli. Výše popsané bych ještě dokázal nějak skousnout. Druhou polovinu hry totiž jedete za Abby, hlavní "antagonistku", tak trochu Brie Larson na steroidech. Má pointa je taková, že ji nesnášíte a teď vás hra nutí za ni hrát cca 10 hodin, ačkoli nechcete. Pointou tvůrců je ukázat lidem druhou stranu barikády. Že nikdo vlastně není zlý, jen prostě kope za svůj tým. Můžete se na tohle zlobit? Ne. Jenže já stále čekal na ten emočně strhující příběh a ten se u pro mě nekonal. Objevilo se pár pamětihodných okamžiků, ale prázdnost děje prostě převládá. Chtě nechtě ale musím přiznat, že jsem trošilililinku sympatií k Abby získal, což jsem nečekal. Ze spousty uměleckých děl jsme pochopili, že pomsta nic moc nevyřeší a spíš jen zhorší. Není to ale takový průser, protože flashbacky nám připomenou to skvělé, co jsme si na jedničce zamilovali.

Z děje jsem minimálně dost rozhozený, ale technická stránka na hře zachraňuje, co se dá. Graficky naprosto oku lahodící, ať už scenérie nebo jen výborné modely obličejů, kůže, vody či odlesků od povrchů. Akce zase zlepšena, stealth působí zase uvěřitelněji (ačkoli je ho hodně), střílení z bambitek spokojenost a kdo nemusí brutalitu, měl by od TLoU2 upustit. Je možná až neuvěřitelné říct, že nejlepší mise byly v druhé polovině hry (odkaz na spoilery). Takovou misi v mrakodrapech, na ostrově, na mostě nebo v nemocnici budu mít v hlavě dlouho a byly hodně atmosférické. Dále také musím označit naháněcí/utíkací sekvence za naprostý vrchol v žánru, protože ve mě vyvolávaly úžas, přičemž jsem ani nestíhal pobírat, co všechno se v té akční smršti děje na obrazovce.

Novinkou je na začátku hry i menší otevřená lokace, která ale ubírá na dynamice děje a odchází od lineárnosti, kterou jsme doposud od Naughty Dog her dostávali. Hra je ale pořád "semi-lineární", čímž mám na mysli, že můžete jít střemhlav za momentálním úkolem nebo prozkoumáte prostory po stranách, schrastíte staré dobré suroviny, pokusíte se otevřít sejfy s ještě více surovinami nebo najít superhrdinské kartičky. V návaznosti na to musím říct, že na střední obtížnost je surovin opravdu hodně a zvýšení obtížnosti může přinést opravdu slušný zážitek, což sám v budoucnu udělám při druhém průchodu. Ellie opět můžete vylepšovat v pěti stromech dovedností, které se ale odemykají postupně a ne jako u Joela, kdy jste mohli třeba hned vymaxovat zdraví. Novinkou je taky možnost uhýbání nepřátel a plazení se po zemi, kterou jakože několikrát využijete, ale nejsou to nosné mechaniky hry (teda co já vím, hrál jsem to jak noob na normal).

Kolem a kolem je to technicky vynikající hra ždímající z hardwaru PS4 maximum. Audiovizuálně se jedná o špici, což vám potvrdí i moje máma, když se pozastavila u telky se slovy "Počkej, to je film nebo hra?" a já se pod to mohu podepsat. Akce zábavná, ačkoli je jí kapánek více, než by bylo třeba. Bohužel mám problém s dějem, jeho dávkováním a s tím, že nás nutili hrát za postavu, která je víc mrcha, ne jako Ellie, která je akorát zlomená a touží po pomstě, což lze vidět na reakcích, když zabije lidi, které zabije a hlavně s tím, že se rozhodli pro takhle nestandardní naraci u zaběhlé značky. Přejmenujte hlavní postavy i název hry, možná udělejte z antagonisty trochu líbivější charakter a pak bych této hře dal upřímných 85 %. Jenže já nemůžu. Nejsem totiž novinářská společnost posraná z toho kritizovat hru, protože by je nařkli z homofóbie či diskriminace pohlaví.
+19 +21 −2
  • PS4 100
Na The Last of Us Part II jsem se ohromně těšil a měl jsem to štěstí, že jsem si mohl hru projít, aniž by mi byla, jakkoliv vyspoilerována. Zpětně po dohrání mi ten hate a review bombing přijdou vyloženě trapné. Pokusím se zde shrnout nějaké důvody a můj postoj k tomuto, dle mého názoru, velkolepému počinu.

Na začátek vezmu to, na čem se shodneme asi všichni, co jsme hru hráli. Technická a produkční stránka celé hry je na té absolutně nejvyšší úrovni. Grafika, motion capture, ozvučení a smysl pro detail, tohle a mnohem více je zde špičkové. Je vidět, že na hře se pracovalo několik let a je radost, že je na ní tolik práce a úsilí poznat. Nutno říct, že jsem nenarazil ani na žádný bug, jen jednou Ellie trvalo trošku déle, než otevřela šuplík, ale jinak nic, což je na dnešní dobu, kdy se hry dodělávají ještě měsíc po vydání, obdivuhodné.

Vlastní odstavec si zaslouží boj a násilí obecně. Hra byla už od začátku propagovaná jako drsná záležitost, kde bude realistické i to, co bychom radši asi minuli a svému slovu autoři rozhodně dostáli. Mechaniky boje jsou zde propracovanější než v prvním díle, ale nejedná se o žádnou revoluci. Změny jsem decentní a vždy k lepšímu. Boj s infikovanými je dost podobný, když pomineme jejich nové druhy. Ovšem boj s lidskými nepřáteli se zlepšil výrazně více. Může za to velice chytrá AI, nepřátelé spolu komunikují a když některý z nich zmizí, tak ho začnou hledat. Dokáží si vás chytře obíhat a napadají vás ze zadu. Chytrý design úrovní neumožňuje, abyste si vlezli do krytu a jen čekali až si protivníci přijdou jedním vchodem pro smrt. Nikde nejste v bezpečí a musíte se umět dobře pohybovat, jinak je po vás.
Násilí je zde velice realistické a nemusí sednout každému. Protivníci i jejich psí společníci mají jména a vzájemné vztahy, takže když zabijete někomu kamaráda nebo psího miláčka budete si toho po úzkostných výkřicích dobře vědomi. Ať už jdete na nepřátele nožem či pistolí, dostanete náležitou dávku krve. Je poznat, když někomu ustřelíte hlavu nebo ho naopak necháte pomalu vykrvácet.

Design světa se oproti jedničce taktéž posunul. Nejde jen o to, že zde nemáte žádné stoprocentní krytí, ale i jak můžete procházet stealthově. Vysoká vegetace, vodní plochy, různé skulinky i možnost vylézt do výšin dávají velkou paletu možností, jak si s oblastmi poradit a obecně jsem zde cítil větší volnost než v jedničce, kde byla ona ideální cestička vždycky tak trochu zřejmá.
Svět je samozřejmě krásný a detailní, ale cestování napříč Amerikou během různých ročních období přeci jen působilo poutavěji. Rozhodně zde nemáte tedy pocit, že byste byli v tom stále stejném domě. V rámci Seattlu navštívit spoustu jedinečných a originálních míst, ale přeci jen je to pořád jedno, a to samé město v jednom měsíci v roce.

Nyní konečně příběh, ten je za mě vynikající. Ona kritika, že hra propaguje LGBT+ mi přijde zcela zcestná. Ellie byla lesba už v prvním díle a další motivy spojené s tímto tématem jsou ve hře velice umě a nenuceně implementovány. Zároveň dávají této postapo Americe i větší hloubku. Myslím si, že pokud hráč není vyloženě zarytý homofob, tak ho hra nemá čím pohoršit.
Petice na změnu příběhu mi připomíná obdobný problém s poslední řadou GoT. U obou děl padaly a stále padají argumenty, že se to fanouškům nelíbí, protože to neskončilo tak, jak jsi hráči/diváci přáli. U obou počinů je tento argument velmi hloupý. V případě Hry o trůny lze najít jakési oprávnění pro onu petici. Děj tam byl jak z rychlíku, byla tam kupa logických kiksů, nedořešených linek a totální ignorace vývoje charakterů. Těmito neduhy ovšem dvojka TLoU netrpí.
Jasně, to, co se ve hře děje, nebylo asi v žádné z představ fanoušků a v mé taky ne. To ovšem neznamená, že by ten děj byl špatný. Už jenom pro to, jak dokázal hráče zaskočit, si zaslouží pochvalu. Děj samotný i způsob jeho vyprávění jsou na herní scéně něco jedinečného. Ať už jde o dialogy, vývoj postav či jednotlivé události v příběhu, máme tu scénáristicky velice vypiplaný počin.
Děj vyvolává v hráčích emoce, popravdě kupu emocí a tyto pocity jsou z větší části negativní, ale to je dobře! To byl právě záměr, aby se nám to, co se na obrazovce děje, nelíbilo, a tak trošku jsme u toho trpěli. Já bych si taky přál, aby některé postavy dopadly jinak. Tohle je bohužel krutý svět TLoU a zde není pro happyend místo.

Tady budu ještě hodně spoilerovat, takže klikat jen na vlastní nebezpečí Hraní za Abby i celá její perspektiva jsou naprosto skvělé a hraní za ni mě bavilo. Nadchlo mě, jak se můj postoj k ní během hraní měnil. Po zabití Joela jsem jí samozřejmě nesnášel, když jsem za ní začal hrát, radost jsem z toho neměl, i když mě základna na stadionu dost nadchla. Postupem hraní mé negativní pocity mírně opadly a nahradil je kladnější dojem, přesto jsem při konfrontaci v divadle chtěl hrát za Ellie a dát Abby co pro to. Na úplném konci jsem ji už zabít ale nechtěl. Po pohledu na ní, jak je po to všem zbědovaná a na pokraji sil, jsem si přál až už ji Ellie nechá jít, protože jsem cítil, že si obě hrdinky již vytrpěly dost. Tohle je pro mě ukázka mistrovského vyprávění, které ve hrách nemá svým způsobem obdoby.

The Last of Us Part II je jedinečná hra, která je pro mě jasná stovková záležitost. Chápu, že někomu příběh sednout nemusí a rád si poslechnu rozumné protiargumenty. Pro mě byl děj mistrovsky napsán i odvyprávěn, a proto jsem z něj nadšený. Pokud se fanoušci psychicky připraví na to, že tohle je zcela něco jiné než první díl, tak dostanou fantastický počin, a i když jim příběh nesedne, tak si myslím, že po technické, designové i herní stránce má hra, co nabídnout, aby stála za zahrání.

Pro: Po technické a designové stránce prvotřídní počin s mistrovským příběh, přičemž dílo jako celek nemá zatím v herním světe obdoby.

Proti: V prostřední části hry jsou některé sekvence přeci jen delší, než by bylo záhodno a střídání ročních období napříč Amerikou v prvním díle bylo o trošku atraktivnější.

+18 +19 −1
  • PS4 85
The Last of Us II vděčím minimálně za to, že mě vytáhlo z post-RDR2 syndromu, během něhož jsem rozehrála několik her (Days Gone, Death Stranding, Sekiro), ale žádná z nich mi ve srovnání s naprosto bezkonkurenčními lokacemi, hereckými výkony a „be loyal to what matters“ emocionálním kolotočem RDR2 prostě nepřišla dost dobrá na to, aby stálo za to ji dokončit. Last of Us II je konečně - konečně - další hodně dobrá hra, taková, která se vyskytne tak jednou, maximálně dvakrát do roka. Neřekla bych, že je výjimečně dobrá, jednička mě přece jen oslovila více.

Grafika 100%, skvěle optimalizovaná obtížnost, vůbec mi to přišlo celé takové krásně přístupné a intuitivní, scénáře bojů zajímavé, s výjimkou konce mě (californský gang, který mi už byl ale absolutně ukradený) bavily, ač obzvlášť ty proti Serafitům se brzy staly poněkud ohrané. To pravda kompenzoval těžkotonážní typ Seraphite heavy hned v několika verzích, takže ano, člověk se v bojích povětšinou nenudil, od toho tu byly sentimentální flashbacky. Nakažení chvílemi taky ještě dokázali dát zabrat a uvítala jsem i inovace v podobě shamblerů či nemocničního mutanta. Hra vás nicméně tak postupně čím dál nápadněji šteluje do tématiky člověk člověku vlkem, že jsou chudáci infikovaní stejně dost upozaděni. Nebýt uprostřed ruin velkoměsta a nebýt toho všudypřítomného rozkladu těl, morálky i sociálních hodnot, člověk by i zapomněl, že tohle kdysi dávno byla vlastně hra o zombících.

Co jsem ve dvojce Last of Us ale hledala zejména, bylo to samé, co v jedničce – příběh, který vás pohltí, postavy, jejichž vývoj a rozhodnutí na vás zapůsobí, rozuzlení, které vás nějak „dostane“. Bohužel musím říct, že jsem to úplně nenašla, ač se tomu hra místy přiblížila.

*následuje už jen subjektivní dojem z příběhu hry se spoilery*

Uvedu to takhle: Po příjezdu s Ellie a Dinou do Seattlu mě mile překvapilo, že jsem do ruky dostala mapu s různými lokacemi a měla volnou ruku v tom, který již x-krát vypleněný dům, ve kterém se i těch 20 let po vypuknutí nákazy dají nalézt pilulky na předpis či náboje do brokovnice, prozkoumám nejdřív. Jediné, co mě rozptylovalo byly neviditelné zdi (tohle křoví můžeš prolézt ale kolem tohohle budeš běhat naprázdno) a skutečnost, že se kůň, stojící po spěnky v krásné šťavnaté trávě, nepase. Stejně jako všechno pěkné v Last of Us II ale i tento náznak open-worldu brzy skončil a byli jsme zpět v koridoru, který nás provedl zbylými několika desítkami hodin hry. No a podobné to bylo i s tím, jak mě oslovil samotný příběh hry. Nebyl špatný, ani nijak zvlášť špatně podaný (ač bych určité pasáže přece jen trochu sestříhala), ale čekala jsem, abych si vypůjčila zaklínačskou terminologii, "něco víc".

Uvést do hry další protagonistku Abby hodnotím jako skvělé rozhodnutí. Ve finále jsem to nakonec měla tak, že jsem Abby přála, aby se konečně už proboha dostala k těm zbylým Fireflies a aby jí Ellie nedostihla. Každý je hrdinou vlastního příběhu a stejně jako si mě v jedničce získalo Joelovo ryze sobecké ale ryze lidské rozhodnutí ochránit Ellie za každou – jakkoukoliv – cenu, tak je myslím i zcela pochopitelné a logické, že se Abby chce Joelovi pomstít a že se z ní stane jedna z hlavních killing machines Isaacovy skupiny. Jenomže … pak to začne tak nějak haprovat. Zaprvé, Abbyino okolí je složeno z pro mě mimořádně nesympatických, v lepším případě nemastných neslaných postav. Jedna scénka s Abbyiným tatínkem vymotávajícím zebru z drátů mě rozhodně nijak emocionálně nenamasírovala, chápu co tím chcete říct, všichni přeživší apokalypsy mají momenty kdy se pusinkují s pejskem a kdy někomu surově rozmlátí hlavu golfovou holí, ale nepotřebuji, aby mi to bylo takhle doslovně podáváno.

Owen – o ničem. Flashbacky na jeho a Abbyin románek zbytečné, hlavní funkce v příběhu 1) zdroj geografických informací (Joelova lokalita, lokalita Fireflies) a 2) protipól k tomu, na čem Abby doopravdy záleží (pomsta a později její odčinění) a 3) aktér překvapivě grafického on-screen sexu. Mel – zcela na přesdržku v 90% svého času na scéně. Manny = Jesse přes kopírák? Na chvíli se objeví, udělá pár vtípků, v rozhodující chvíli se spustí z nebes jako deus ex machina, aby zachránil jednu z protagonistek, následně odstřelen, dále není rozebíráno. A nakonec je zde trans dítě Lev, který má nelehký úkol obnovit tu teď už pověstnou jiskru mentorského vztahu naivní teenager a ošlehaný veterán, který poháněl celou jedničkou, jenomže na mě to v tomto případě nefungovalo. Jednu dobu mi bylo i jedno, zda mám s sebou Leva nebo jeho sestru. A když to už už vypadá, že se v epilogu v Californii ještě někam posuneme, zjistíme, jak jsou na tom Abby a Lev teď, tak jsou zajati a dál už z nich vidíme jen trosky. Má mi na těch troskách záležet? Náznaky místy pěkné, ale pro mě nedotažené.

Bohužel podobné to bylo i s Ellie. Na začátku jsem byla tak nějak rozpačitá z toho, že Ellie chodí s Dinou tři dny a na základě toho se Dina rozhodne obětovat svůj život v komunitě v Jacksonu a vydat se s Ellie na sebevražednou misi napříč několika státy. Dobře. Už už to vypadalo, že Dinu nějak blíže poznáme v Seattlu, jenomže najednou je z ní ležák v divadle a sotva se tak nějak něco rozehrálo, včetně druhého trojúhelníku protagonistka-muž-těhotná, tak je po všem. Když jsem se s Ellie procházela po farmě, kde se ve svých zralých 18ti letech usadila s Dinou, předpokládala jsem, že je to sen, halucinace, něco v tom smyslu. Jenomže ono to bylo doopravdy, další neuvěřitelný skok do budoucnosti, který má sloužit k umocnění toho, o co všechno Ellie kvůli své zoufalé potřebě pomstít Joela přijde. Pro mě nudné a nereálné, byla bych se radši vrátila do Seattlu. Moment, kdy Ellie najde polomrtvou Abby na kůlu – rovněž silný potenciál. A ano, už už by to byl ten moment, kdy řeknu - sakra, tak tohle je hodně silný. Jenomže ... pak je zde Elliina volba, kterou neučiní nijak racionálně, po tom, že by došla k nějakému prozření, ale stále rozklepaná adrenalinem, na hranici fyzického i psychického kolapsu. Závěrečná bitka v moři byla – a předpokládám, že měla být – utrpením snad pro všechny zúčastněné, hráče nevyjímaje.

Souhrnně takto: Žádná z postav ani žádná z jejich interakcí mě nijak zvlášť neoslovila ani nezasáhla. Neříkám, že je koncept Last of Us II špatný – naopak, vůbec to není špatná volba, postavit proti sobě dvě protagonistky, které mají každá svůj vlastní příběh pomsty, které se protínají v kritickém bodě a nejsou kompatibilní. Chápu i pravděpodobně zamýšlené poselství hry, že největším nepřítelem člověka je vždy lidská povaha sama a že nelze jednat bez následků. Je to klišé jak vyšité (o tom, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že bychom si měli odpouštět a trochu se zamyslet nad bezmyšlenkovitým masakrováním lidí ve videohrách nás ostatně před dvěma lety poučilo už zmiňované RDR2 a před tím Spec Ops The Line :) Ale proč ne, pojďme si to zahrát znovu a samozřejmě trochu jinak a snad v dosud nejdepresivnější verzi. Jen mě mrzelo, že na zcela osobní rovině to šlo tak nějak mimo mě.

Pro: další perfektní PS4 exkluzivka

Proti: od příběhu jsem čekala víc

+17