Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Last of Us

The Last of Us Remastered

91
175 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > 3rd person akce *
akce > stealth akce
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ano
Datum vydání:
14.06.2013 PS3
29.07.2014 PS4
Vývojáři:
Oficiální stránky:
http://www.thelastofus.playstation.com/
Could you be... the last of us?

Truhlář Joel z texaského Austinu byl vypuknutím pandemie zastižen doma jedné zářijové noci roku 2013. Vcelku ucházející předměstský život se náhle změnil v neustávající zápas o existenci. O dvacet let později je pašerákem pobývajícím v téměř vylidněném Bostonu. Nastalo léto a Joel se s parťačkou Tess zas jednou vykradli z karanténní zóny, tentokrát však ne za účelem obchodu s okolními komunitami. Chtějí jen zpět zbraně, střelené protivládním Světlonošům zradivším překupníkem. Vůdkyně odboje chce za zbraně překvapivě propašovat čtrnáctiletou Ellie do světlonošské buňky v bostonském kapitolu. Čím může být dívka tak důležitá?

Se sérií Uncharted od týchž tvůrců The Last of Us sdílí především realistické pojetí výtvarné stránky. Zralý Joel, ani mladinká Ellie ovšem nejsou žádní akrobati a každá překážka může znamenat další z prostředí vycházející hlavolam. Co ztrácejí s Nathanem Drakem na mrštnosti, o to jej předhánějí v bojové asertivitě. V post-apo světě je to kdo s koho a smrtící zbraní se proto mohou stát jak holé ruce, tak kdeco v jejich dosahu. Při plížení uplatníte podříznutí kudlou, při přímých konfrontacích i "vyprošťovací" quick time eventy. Doplňky stravy zlepší dovednosti a manuály zase kvalitu takřka na koleni vytvářených předmětů. Střelné zbraně lze porůznu vylepšovat také z nálezů součástek.

Během své cesty přes rozvrácené a vylidněné Státy narazíte na všemožně vyzbrojené sběrače a hlavně nakažené v nějakém z pěti stádií nemoci. Nedostatek munice podněcuje k obezřetnému postupu s častým nasloucháním okolí namísto zbytečného hrdinství. Multiplayer až pro 8 hráčů zlehka rámuje narativ pokaždé trochu jiného souboje příslušníků frakce Lovců a Světlonošů. O vítězné skupině rozhodne poměr výher ve dvacetikolovém zápase. V módu Supply Raid jde o zdravotnické zásoby a Survivors je klasická teamová vybíjená. Úpravy zbraní ze sólo hry a systém perků tu doplňuje měnění vzhledu charakteru, vše podmíněné průběžným získáváním zkušeností.

Jak to bylo s Ellie předtím, než potkala Joela, vyjasňuje DLC The Last of Us: Left Behind (2014) a The Last of Us: The Part II (2018) sleduje osudy postav pět let po událostech prvního dílu.


Poslední diskuzní příspěvek

Všivák: Přesně tak. Pomalejší rozjezd, avšak se silným prvkem, byl jasný záměr. I díky tomu bylo to finále takové, jaké bylo.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 95
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika

Proti: Nic závažného

+23+23 / 0
  • PS4 95
Pro mě nejsou hry o skóre, achievementech ani bossech. Dobrou hru nedělá počet zbraní, druhů nepřátel nebo konců, ke kterým můžu dospět. Hry jsou pro mě stejně jako filmy či seriály o poselství a zážitku, které mi dokáží svou formou předat.

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli.

The Last of Us je synonymem pro „show, don’t tell“. Vidět a sám si interpretovat a utvářet názor o osobnosti charakterů na základě sebemenšího pohybu, náznaku, mimiky, fráze, je krásný pocit tolik známý z knižního světa.
Podlehnout statečnosti Elliiny naivní (v dobrém) dětské duše ošlehané drsným světem okolo.
Zpochybňovat tradiční paradigma hrdiny skrze nečernobílé Joelovy kruté činy.
Přehodnotit hranice myšlenky obecného dobra, možnost ho vůbec definovat a kde se kříží s osobní interpretací a osobními zájmy.

To vše v surovém realistickém světě, kde vystřelit kulku je poslední, mnohdy však paradoxně tou jedinou možnosti. Kde mlčky procházet a nasávat krásu scenérií dá zapomenout na hořkou pachuť, kterou s sebou poselství křehké cesty dvou osamělých duší nese.

Chopení se otěže Ellie na konci není náhoda. Ztotožnění. Jak až mrazivě zní Joelovo povídání při průchodu lesem. Jindy vítané otevření se, tu v kontextu posledních událostí zní tak … A to je ta krása. Je na hráči, aby rozhodl o svých pocitech. Zadostiučinění? Sobeckost? Láska? Nezodpovědnost? …
Plně se ztotožňuji s komiksem, který lze v lese najít v opuštěném autě. Celou dobu byly komiksy paralelou těch dvou. A ten poslední, dle Elliiných pochyb v poslední částí, jí mluví z duše.


Osobně jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.

Pro: příběh; dospělost; emoce; nádherná nevtíravá hudba; surová hratelnost; perfektní dávkování akce/průzkumu/příběhu; nádherný design a prostředí; žádní bossové, tuny nepřátel a další v jiných hrách „důležité“ věci, které by zde jen uškodili

Proti: technické chybky (doskakující textury, levitující objekty, díry v mapě; polámaná AI, zasekávání); občas nefér naskriptované praktiky

+20+20 / 0
  • PS4 100
Jste ošlehaný, zralý a životem v apokalypse přiměřeně zdrcený muž, který se náhodou přimotá k úkolu propašovat náctiletou dívku z bodu A do bodu B. Z přímočaré práce na 24 hodin se vyklube úděl na měsíce, jehož se nejdříve snažíte ve vhodných chvílích zbavit, až se s ním nakonec smíříte. A co víc, najdete v něm novou příležitost k seberealizaci, jelikož ve svěřené dívce najdete náhradu své mrtvé dcery, a tedy nový smysl existence v beznadějném světě.

Cestujete spolu s Ellie napříč tím, co zbylo ze Spojených států a potkáváte další, méně mainstreamově populární figury než jste vy dva (=chybující, ochranitelský otec a zdravě rebelující adoptivní dcera) jako jsou třeba homosexuálové nebo černoši. Ve vypjatém momentě, kdy Ellie padne do rukou banditům, jejichž vůdce vypadá popisově v podstatě stejně jako vy se ještě umocní vaše plusové body, jelikož jste ji narozdíl od tohoto grázla absolutně nikdy nechtěl znásilnit, natožpak sníst. Ellie se mezitím osamostatní, musí si totiž poradit sama atd. atd.
- tolik rekapitulace příběhu před tím, než začne být doopravdy zajímavý.

Důvod, proč se mi tahle hra tolik líbila a proč jsem ji jako jedinou z velmi mála dohrála hned dvakrát (a napodruhé to bylo ještě lepší, protože jsem věděla, co čekat) není skutečnost, že se odehrává (zase) během zombie apokalypsy. Není to ani velmi pěkná grafika remasterované verze a celkem ucházející hratelnost, kterou kazí třeba jen momenty, kdy si během přestřelky s bandity Ellie skotačí mezi nepřáteli, aniž by jí cokoliv udělali.

Co mě osobně opravdu dostalo byl geniální, emocionálně i morálně odrovnávající konec. Ok, těžko říct, co se Joelovi asi honilo hlavou, když si byl celou dobu vědom, že Ellie nakonec předá vědcům za účelem získání léku proti zombie infekci. Asi neměl během vydělávání peněz na hypotéku v době před tím, než to všechno ztratilo smysl, čas pustit si nějaké sci-fi, kde by zjistil, že předat milovanou osobu do rukou vědy většinou nevěstí nic dobrého. Navíc cordyceps napadá mozek, jak si asi myslel, že z Ellie ty protilátky dostanou?

Tak jako tak, v momentě, kdy Joelovi nakonec přece jen dojde, co se chystá, tak se z hrdiny příběhu obratem stane záporák. A ze zlých doktorů, kteří chtějí rozpitvat Ellie jsou najednou potenciální zachránci lidstva, kteří za svoji snahu zaplatí životem, když je postřílí šílenec, co jim Ellie nejdříve dovedl a pak si to rozmyslel. Z Joelova zásadního rozhodnutí vyvstává řada otázek, co je správné a co není a za jakých okolností. Joel sice nemá právo vzít Ellie možnost volby, jak naložit s vlastním životem a její zachování při životě jen proto, že pro něj znamená víc než cokoliv jiného, je tak svým způsobem vrcholem sobeckosti - jsou tu ale i další faktory.

Mě konkrétně velmi oslovilo převrácení klasických hodnot "hrdina jedná vždy pro dobro všech" jimiž se řídí veškerá populární tvorba. Všeobecné dobro je těžko definovatelné - ve světě Last of Us by sice asi bylo pro většinu lidí lepší, aby se zombie infekce eradikovala, ale kdo říká, že pro všechny a zda by společnost vůbec byla schopná vrátit se do normálu bez nutnosti nějaké další krvavé revoluce. Dál je zde otázka, zda má člověk povinnost zachránit svět, když k tomu má možnost - koneckonců, co kdy udělal svět pro něj? Nemůžu si pomoct, ale zkrátka sympatizuji s tou menšinou fiktivních postav, které si v situaci, kdy musí zvolit mezi jedním člověkem a celým světem, vyberou jednoho člověka.


Zkrátka - Last of Us byl pro mě jeden z nejlepších příběhů ve hře vůbec, i pro to, že byl takový osobní, kompaktní, lidský - a tak nějak se do něj přimíchala i ta zkáza civilizace. Nehrálo se to špatně, co si pamatuji, ale nějaké mouchy by se našly: co mě nakonec už nudilo byly nezáživné přestřelky s lidmi; taky jsem si pořád šetřila plamenomet na to poslední hejno zombie, které nikdy nedorazilo. Naopak se mi líbilo zpracování zombie, kde se setkáváte s několika druhy s odlišnými vlastnostmi podle intenzity infekce zmutovaným cordycepsem (ten nezmutovaný si můžete koupit normálně v lékarně jako doplněk stravy).

Joel a Ellie jsou úžasně napsané postavy, na kterých vám záleží a co víc, jelikož Ellie poznáte poprvé ve stejný moment jako Joel, tak během hraní zjistíte i proč jim záleží na sobě navzájem. No nezbývá než se těšit na to, co přinese další díl.

Pro: jeden z nejlepších příběhů ve hrách vůbec

+19+19 / 0
  • PS3 100
Hra má pomalý rozjezd. Ze začátku jsem se do toho nemohl dostat. Nešlo mi to. Nebyl jsem zvyklý hrát za postavu, které táhne na šedesátku (Díky stáří Joelově dceryna začátku a po jak dlouhé době se to odehrává). Ano, díky vývoji na začátku už mu musí táhnout na šedesátku. Nečekejtě od něj nějaké velké sprinty. V soubojích na blízko taky není moc dominantní. Oproti Uncharted docela změna. Často jsem na začačátku umíral. Joel to ale nahrazuje svou vytrvalostí a odhodláním. Chce to jen správné načasování.

Postupem času jsem si hratelnost The Last of Us zamiloval. Hra vás nijak netlačí, abyste to hráli stealth nebo akčně. Je to jen na vás. Pokud střílíte, z nepřátel padá víc nábojů. Chce to jen přesnou mušku (nepadá jich moc) a dobrý kryt. Joel toho moc nevydrží. Pokud hrajete stealthově, musíte počítat s tím, že škrcení trvá delší dobu, rozmlátit cihlu o hlavu vydá hlasitý zvuk a umělá inteligence není vůbec špatná. Jakmile uslyší podezřelý zvuk, začnou systematicky prohledávat okolí. Teda, nenakažení. Nakažení běží instinktivně rovnou za zvukem.

Hratelnost je nakažlivá. Bavilo mě vyrábět předměty a pak přemýšlet, jakým způsobem se dostat dál. Bavilo mě prohledávat okolí. Hledat zásoby a zamčené dveře. Grafika dostala z PS3 snad i to, co tam není. Po Uncharted 3 jsem nevěřil, že se z téhle konzole dá dostat víc. Lidé z Naughty Dogs to ale dokázali. To co mě ale hlavně bavilo byl příběh. Hra vás nenudí žádným stereotypem. I přes svou slušnou délku. Často vám pouští cutscény a posunuje příběh dál.

Bavilo mě sledovat osudy hrdinů. Těšil jsem se na každý vývoj v příběhu. Hra celou dobu postupně gradovala a já jsem nechtěl konec. Celé to nakonec vygradovalo tak, že to ve mně nechalo hluboký dojem. Chápu proč je tenhle příběh tak ceněný. Už dlouho se mi nestalo, aby mě to nutkalo hru rozehrát hned znovu. Civilnost prostředí a vážně pojatý příběh mi trochu připoměl seriál The Walking Dead. Možná se tvůrci trochu inspirovali. Tohle ale bylo lepší.

Pecka jak hovado. Hra, kvůli které stojí za to si koupit konzoli od Sony. Hra která nastavila laťku tak vysoko, že jediný konkurent může být snad jen druhý díl.

Pro: příběh, atmosféra, hratelnost, délka, prostředí, gradace, uvěřitelnost, snad všechno

Proti: mohlo by to mít dalších 10 hodin

+17+17 / 0
  • PS3 100
Jestli něco nesnáším, tak je to psaní komentářů k opravdu vynikajícím hrám. Nejen, že tím strávím podstatnou část dne, protože ze sebe zkrátka musím dostat tu hromadu pocitů, ale především nikdy nevím, jak začít. Tentokrát začnu trochu netradičně a sice poděkováním. Nebudu ale děkovat tvůrcům hry, kterým samozřejmě mé díky patří především, ale poděkuji nejprve vám – všem lidem z databáze her. A abych byl konkrétnější, tak děkuji hlavně všem těm, kteří stojí za letošní herní výzvou, protože nebýt jí, patrně nikdy bych se nedonutil dotáhnout tuhle hru do konce. A to by byla životní chyba.

S The Last of Us se to má takhle. Hrál jsem jí už tuším třikrát. Nikdy jsem se ale nedostal příliš daleko. Jako věrný PC hráč, byť odkojený na PS1, jsem se strašně dlouho nemohl přenést přes nepohodlné ovládání všech her zahrnujících střelbu. Rychlé a přesné míření je pro mě zkrátka výsadou myši, nikoliv gamepadu. To byl asi ten první a hlavní důvod, proč jsme u hry nikdy moc dlouho nevydržel.

Druhým důvodem byl fakt, že mě hra ani moc nebavila. Byl jsem ovlivněn absolutním hodnocením většiny recenzí, a tak jsem zkrátka čekal, že nebudu schopen polapit dech už od první vteřiny. A skoro to tak i vypadalo. Celé intro bych se nebál zařadit mezi to nejlepší, co vám může jakákoliv hra nabídnout. Teď jsem ji rozehrál už po páté a stejně mi vždy běhá mráz po zádech a vlhnou mi oči, když Joel přijde o svou dceru. Velice silný moment, a to ho člověk může vidět klidně po několikáté. Pak ale hra zvláštním způsobem ztratila to, co jsem od ní očekával a začala mi připadat jako další z mnoha. Ta největší krize u mě začala vždy, když jsem se dostal do části, kde musí trojice našich hrdinů prolézat rozbořený mrakodrap. Tam jsem pokaždé skončil s myšlenkou, že je to prostě jen další průměrná záležitost s opravdu krásnou grafikou. Pokaždé až doteď….

Pokud má nebo měl někdo z vás podobný problém, silně vám doporučuji, ať vydržíte. Ať dojdete alespoň k budově Kapitolu a pokud vás hra ani do té doby nechytne, asi je něco špatně. To, co se totiž začne odehrávat po té dlouhé, nutné a občas trochu nudné části, vás nutně přiková ke gauči, židli, sedačce, podlaze nebo čemukoliv, co máte zrovna pod sebou. Právě v této části jsem se do The Last of Us konečně ponořil tak, jak si zaslouží. Srdce mi tlouklo jako o život, zatímco jsem se plížil za zády nepřátel (což se mi mnohdy nepovedlo, a tak jsem musel vytáhnout pistoli). Akce střídala akci a já byl skoro až frustrován z toho, že mě hra nenechá ani na chvíli vydechnout. Pak jsem se ale dostal konečně ven z města a přišlo to, co jsem si poslední hodinu tolik přál. Zasloužené ticho.




A právě v této části začíná to, o čem se tolik mluví v souvislosti s touto hrou. Teprve tady jsem se doopravdy stal Joelem. Ocitl jsem se ve vizuálně nádherné krajině – jenom já a má zásilka. Můj náklad, mé zboží, mé břemeno. A bohužel pro mě, tohle břímě umí mluvit a samostatně myslet. Bohužel pro mě, pro Joela – díkybohu pro mě, pro hráče. Celou tu dlouhou adrenalinem a akcí nacpanou část střídá téměř až idylická procházka lesem na sklonku léta. Slunce skoro zapadá, sem tam se mihne nějaké drobné zvíře a má nová parťačka se snaží z té neučesané, roky zanedbané hromady kamení dostat alespoň nějakou souvislou větu, či emoci. Marně. Necítil jsem však, že bych měl potřebu s Ellie hovořit. Cítil jsem se mrzutě, smutně a naštvaně. Rázem jsem byl s Joelem jedna osoba a sdílel jsem všechny jeho pocity, chápal všechny jeho reakce a činy.

Společně s Ellie jsme překonali první řadu překážek a vstupujeme do nádherného, smutně opuštěného města. Město duchů? Možná. Na zlomek vteřiny si připouštím, že něco takového je ve své podstatě vlastně krásné. Město bez lidí. Jen ticho, které je tu a tam narušeno dvojicí kroků, či rozmlouváním malé holky. Zdánlivý pocit bezpečí, který ve mně město vyvolává je ještě více podtržen poetikou jednotlivých míst. Ať už se jedná o bar se hrou, kterou už si nikdy nikdo nezahraje, nebo hudební obchod plný gramofonových desek, které už nikdy nikdo neuslyší. Bylo by krásné si zavzpomínat za zvuku dávno zapomenuté hudby na tu dobu, kdy si všichni stěžují na tu zdánlivou těžkost bytí nevědouce, co je čeká v budoucnu. My ale musíme pokračovat dál. Najít někoho, kdo nám pomůže překonat další řadu nástrah. Spřízněnou duši, která i přes svou samotářskou a podezřívavou náturu nezapomíná na závazky, které k druhým má. Hledáme Billa, dávného přítele a životního dlužníka. Snad on nám pomůže dostat Ellie tam, kam se dostat má.

V tomhle světě ale nic netrvá věčně. Lidé odcházejí a zase přicházejí. Můj dávný přítel nám pomáhá a záhy opět mizí zpátky – věnovat se těm svým strastem a problémům. My pokračujeme dál. Zdá se, že se na nás směje štěstí. Bohužel, je to právě naopak. Nesměje – vysmívá se. Není to ani pár hodin a už nám zase dýchá na záda nebezpečí. A zase. A znovu. Všechno se vždy tak zvláštně změní ze špatného na ještě horší a motá se to v dokonalém cyklu stále dokola. Jen jediná věc, která plyne nějakým směrem. Čas. Vlastně nejen on. Ještě „to něco", co dělá z náhodných kolemjdoucí přátele. Najednou to nejsem jen já a ta holka. Najednou jsme to MY. Sem tam se přistihnu, že si s ní povídám rád. Že mi na ní záleží. Ne jako na vzácné a důležité zásilce, ale jako na člověku, kterého jsem měl, ale už je dlouho někde pryč a já vím, že už se nevrátí.

Nevím, co nás svedlo dohromady. Nevím, proč mi na ní začalo záležet. Jediné, co vím je to, že už nechci nikdy nikoho ztratit. A i když je v tomhle zkurveným světě smrt a utrpení na denním pořádku, tak přísahám, že zajdu tak daleko, jak jen to bude možné, aby ona nic z toho už nikdy víc nemusela prožít. Budu pro ni bojovat, budu pro ni krvácet. Budu po tvém boku, Ellie. Na pokraji svých sil plivnu smrti do očí – jindy jí zase půjdu naproti, abych jí od tebe odlákal. Budu pro tebe lhát, holčičko – to abych tě ochránil. Jen doufám, že mi odpustíš...





Víte, jak poznat opravdu dobrou hru? Vše se odvíjí od míry odosobnění, které během hraní prožijete. U The Last of Us ve mně proběhlo to nejvyšší stádium. Jak už jsem poznamenal výše, s postavami jsem cítil, a to nejen co se emocí týče, ale i fyzické vjemy jako bolest, zima, vlhko. Užíval jsem si uvěřitelnost světa, i uvěřitelnost postav. Ellie s Joelem klábosí přesně tak, jak bych to dělal ve stejné situaci i já. Nezávazně, o všem možném. Dva lidé, kteří jen tak bloumají vpřed nehostinnou, ale krásnou krajinou. Nic vám, nepřipadá nucené. Joel naprosto reálně reguje na své okolí. Valí se z trubky nad vámi voda? Zkuste si pod ní stoupnout a sledujte, jak si vaše postava kryje hlavu před proudem vody. Stejně tak, když se postavíte do přímého svitu reflektoru. Joel si dá před oči dlaň, která mu vytvoří stín na jeho tváři. A takových detailů je hra plná.

Všimněte si například toho, jak se mění stav vyhrnutí Joelovi košile v závislosti na tom, jestli má za opaskem zbraň nebo ne.

Dojde vám šťáva ve svítilně? Stačí jenom párkrát zatřepat gamepadem a je dobyto. Maličkost, ale zpříjemní zážitek ze hry.

Kryjete se za překážkou, ale v cestě vám stojí kryjící se parťák? Ve většině jiných her by se to řešilo buďto fyzickou kolizí nebo by došlo na trapné prolnutí textur. Ale tady ne! Tady se Joel jen lehce oddálí od překážky a zapře se o ní rukou, která prochází kolem hlavy spřízněné postavy. Ano, přesně tak, jak by to musel udělat člověk v reálu. Vnímá totiž, že před objektem, kterého se dotýkal, je další objekt.

V jednu chvíli jsem se pokusil hru i trochu vytrollit a tak jsem v části, kde Sam s Ellie hrají šipky udělal takovou malou legrácku a sice to, že jsem se pokusil stoupnout do cesty letícím hrotům. Hra, ale myslela na všechno, tedy i na přirozenou inteligenci postav, takže Joelův pud sebezáchovy způsobil to, že mi můj malý vtípek zkrátka neumožnil provést.

Myslelo se zkrátka na všechno.



Zvlášť citlivě je podána Elliina neznalost světa před katastrofou. Člověka by skoro ani nenapadlo přemýšlet nad tím, co ta holka může nebo nemůže znát. Vývojáři z Naughty Dog nad tím ale zauvažovali a přinesli nám krásný obraz takto poznamenané osoby. Ellie neví, co je elektrárna. Samozřejmě, vždyť je pro ni v tomto světě vrchol elektrotechnické výroby svítilna. Když jí Joel říká o zmrzlinářských vozech, nechce tomu věřit. Trefně naráží na absurditu našeho vyspělého světa i při listování deníkem neznámého děvčete:
„Opravdu se všichni stresovali tímhle? Klukama? Filmy? Rozhodováním, jaké šaty si vzít? Bizarní.“

Ellie vlastně neumí ani plavat. Jak by taky mohla? Hra ze života v karanténních oblastech ukáže sice jenom málo, ale hádám, že moc příležitostí si zaplavat město nenabízí. Ve hře je ale Elliin její nedostatek implementován rozumně – jako zajímavá herní mechanika. Ke konci už jsem si sice říkal: „Vážně? Zase paleta?“, ale nadruhou stranu jsem tomu rozuměl. Oba zjistili, že tento jednoduchý způsob funguje, tak proč to dělat jinak. Byli byste jiní?



Zdejší apokalyptický svět je správným způsobem nemilosrdný. Munice je málo a hra se vás nebojí vytrestat za nerozvážnosti.
„Mám riskovat, že mě uslyší v okolí potácející se clicker a napálit do jeho kolegy salvu z brokovnice nebo raději obětovat poslední kudlu?“

Zvlášť krutě mě hra vypekla za mé vraždící sklony. V pistoli jsem měl poslední náboj, ale mě i tak ohromně zajímalo, jestli toho kraba na pláži mohu zabít. Proč bych to taky nezkusil, když se v předchozí cutscéně mluvilo o lodi plné zásob. *Prásk!* Vedle. Krab žije a já jsem bez nábojů. A hádejte co? V tý lodi byla sice hromada zásob, ale žádná munice!

Moc se mi líbilo i to, že v oblastech, kde se zdržují nepřátelští lovci, nenajdete zhola nic. Vše je vybíleno. Bylo by totiž nereálné, kdyby lovci, kterým jde především o okrádání nebohých lidí, nechali plné baráky zásob.

Souboje obecně jsou pecka a hra vás drží v napětí téměř po celou dobu. Celé tomu přidává to, že skoro každá rána shodí Joela na zem a ten musí nejprve stát a zmátořit se, než zahájí protiútok. Nicméně občas jsem si říkal:
„Nechte mě prosím být, teď nechci bojovat, chci tu jen stát a kochat se tou krásou všude kolem!“

Nadruhou stranu hrácům dost pomáhá nesmrtelnost spřátelených postav. Respektive to, že je nemůžete zabít vy. Zemřít cizí rukou mohou, což jsem až do druhé poloviny hry nevěděl. Když jsem se tedy dostal až do části, kde máte za úkol hrát si na snipera, byl jsem opravdu nemile překvapen prostřelenou hlavou Ellie od jednoho z nájezdníků.

Civilně vyhlížející život postav navozuje ty správné pocity a nutí vás přemýšlet nad jejich pohnutkami.
"Proč udělal/a zrovna tohle? A proč řekl/a zrovna tohle?"
Hra odsýpá, Joel s Ellie vzájemně interagují a herní svět čaruje.

A ani na samém závěru hra nezklamává. Tam, kde jiné hry nabízejí epická finále, The Last of Us servíruje komorní představení, které dokazuje, že stačí jen pár dobře zvolených vět a emoce se dostaví samy – i bez megalomanských obrazů, twistů, efektů a bůhví čeho ještě.




Samozřejmě nebudu jen chválit, ale vyloženě negativní věci mě nenapadají. Zvuky zbraní, obzvlášť jednoručních, stály za houby. K tomu se váže i častá absence nábojů u mrtvých těl ozbrojených nepřátel.

Trochu mě zamrzelo, že Joel s Ellie procházejí dlouhými časovými úseky, kdy je hráč neovládá, ale stav zásob, munice, a dokonce i zdraví se nijak nemění. Oblečení mají přesto odlišné. Chápu, že do konceptu survival her by příliš nezapadal princip doplňování všech položek, ale nějak náhodně rozhozené hodnoty by hru příjemně zpestřily.

A do třetice tu mám vtipný bug. V jedné scéně má za úkol Ellie následovat Tess a Joela. Nějakým nedopatřením se ale stalo to, že se Ellie objevila na místě, kam teprve měla doběhnout po Tessině povelu. Když ji Tess povzbudila k přeběhnutí právě na ono místo, vrátila se Ellie zpět k ní a společně odběhly tam, kde se ještě před chvílí krčila ve stínu.




Co ale říct na závěr, že? The Last of Us je neuvěřitelně dospělá hra. To, jakým způsobem servíruje jednotlivé obrazy, pocity a nálady z ní dělá něco víc než pouhou hru. Až projdete celým příběhem od začátku do konce, teprve pak pochopíte ten rozdíl mezi "hrou pro dospělé"a "dospělou hrou". The Last of Us je obojím. Je atmosférická, upřímná a smutná. Násilná, brutální a realistická. Záměrně jsem se vyvaroval tomu, abych recenzi psal ihned po dohrání. Nechtěl jsem riskovat, že sepíšu tisíce superlativů jenom proto, že mám zážitek čerstvě pod kůží. Nicméně i po týdnu důkladného přemítání za zvuků minimalistického, ale mistrovsky napsaného soundtracku jsem v ničem neslevil. Vypadá to, že jsem se zamiloval.




Nezapomenutelné momenty (!!!SPOILER ALERT!!!):
1) Cestou k Billovi se Joel chytí do jedné z pastí a visí vzhůru nohama na kladce. Ellie se mu snaží pomoci tím, že se pokusí uvolnit protizávaží. Co se ale nestane, na místo se rázem sesype armáda nakažených a vám nezbývá nic jiného než ochránit střelbou z revolveru jak sebe, tak Ellie. Celý systém míření je samozřejmě vzhůru nohama, takže konkrétně ze mě přímo sršel adrenalin namíchaný se zoufalstvím, protože gamepad je pro mě zatím spíše nepřítel. Slova typu: „Do prdeleeee“ ze mě lítala v jednom kuse.

2) Když jdete s Billem do jeho muničáku, máte pocit relativního bezpečí. Aby ne, nikde nikdo, žádná hudba, žádné děsivé zvuky. No a najednou … další nájezd nakažených. Prostě jen tak – zčistajasna. Celá přestřelka se vlastně skládá pouze ze zvuků střelby a nechutných skřeků infikovaných zrůd.

3) Ve scéně, kdy Joel přepadne přes zábradlí a propíchne si břicho jsem byl opět zcela s ním. Každý jeho krok směrem ven mě bolel za něj. Měl jsem pocit, že je mi stejně mdlo jako jemu a byl jsem napjatý, i přestože mi bylo jasné, že nezemře.

4) No a na to přímo navazuje nejúžasnější část, kterou může The Last of Us nabídnout. Celé zimní období. A nemůže za to jenom fakt, že hrajete za Ellie, což je velice příjemná změna. Může za to neúprosně rostoucí míra napětí po jejím zajmutí. Zároveň se jedná o patrně nejsyrovější a nejbrutálnější úsek celé hry. Joel se stává bledou, chodící mrtvolou, která vyráží do mrazivé krajiny za jediným úkolem – zachránit Ellie, i kdyby měl vyzabíjet zbytek planety. Během své cesty dosti nevybíravým a skoro až svinským způsobem vyslechne dva příslušníky gangu. V této scéně jsem si pomyslel:
„Sakra … takhle by se kladná postava chovat neměla.“
Hned za touto myšlenkou následovala další.
„Ale jde to vůbec? Zachovat si v takovém světě špetku morality a lidskosti?“
Ano, byl jsem šokován, přesto jsem cítil ten krásný pocit zadostiučinění. Opět se v této hře postavy zachovaly lidsky. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Efektní filmové prostřihy, kdy střídavě ovládáte Joela a pak zase Ellie, a které většinou nastávají v ten nejdramatičtější moment, opět umocnily napětí a donutily mě se soustředit na hru jako ještě nikdy. Prakticky po celou dobu jsem se v této snažil před nepřáteli utíkat a o to horší to bylo pro můj zdravý rozum. Povzbuzoval jsem se, nadával jsem, nevnímal jsem realitu. Nadával jsem i tý zpropadený hře, že mě nenechá vydechnout. Ano, tady nastal ten vrchol, kdy jsem si za zvuku svého silně bušícího srdce uvědomil, že takhle jsem se ještě u žádné hry necítil. Vše končí velice napínavým „bossfightem“ a nezvykle brutální scénou, při níž emoce stříkají do všech stran. Takhle se dělají hry.

5) Poslední opravdu silný zážitek přišel v létě. Kdo hrál, jistě si vybaví jednu velice emotivní scénu. Potloukáte se zelení prorostlým městem, léto je v plném proudu a všem už je jasné, že Joel našel v Ellie svou ztracenou dceru. Náhle se strany obrací. Ellie je ta mrzutá, špatně naladěná hromádka kamení a Joel se snaží hledat způsoby, jak z ní dostat alespoň jednu souvislou větu. Nádherně vymyšlená je scéna, kdy Joel nastavuje ruce, aby mohla Ellie vyšplhat na vyvýšené místo a shodit žebřík. V ten moment jsem si říkal, že by vypadalo strašně hezky, kdyby Ellie, vlivem svého melancholického rozpoložení, vůbec nepřišla. A ono se tak opravdu stalo! Joel jen stojí, čeká a náhle se podivuje, kde se jeho parťačka zasekla. Když se jí konečně dovolá a dívku vysadí, stane se něco podivného. Ellie s neskrývaným údivem vykřikne, nedbale shodí žebřík dolů a utíká neznámo kam. Joel za ní musí chvíli běžet, než spatří to co ona. Jen když tenhle komentář píšu, vrací se mi husí kůže. Když už máte pocit, že vás tahle hra nemůže ničím překvapit, vytáhne z kapsy trumf, který vám se vší grácií omlátí o hlavu – nejspíš za trest, že jste si dovolili pochybovat o možnosti zevšednění tohoto uměleckého díla.



Herní čas: 12h 57m
Obtížnost: Easy
Verze: Playstation 3

P.S.: Omlouvám se za extrémně dlouhý a trochu "jiný" komentář.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 7. Nejen PC živ je člověk (hardcore)

Pro: Smysl pro detail, vztah Joela a Ellie, grafika, soundtrack, ...

Proti: Zvuky zbraní, rozvleklý začátek, munice u mrtvol

+17+17 / 0