Clair Obscur: Expedition 33

Ano, je to skvělá hra, a hype kolem ní je rozhodně zasloužený, přesto ale mám s mnoha nadšenými komentáři co jsem na internetech poslední týdny zaregistroval trochu problém, tak ať je můj komentář zajímavější, zaměřím se spíš na kritiku z pohledu člověka, co s JRPG vyrůstal a tak jsem byl po všech těch nadšených ohlasech, jak je tohle konečně to ono moderní JRPG jak má být, byl zejména zpočátku vlastně spíš zklamaný.

Co mě jako první dost překvapilo byla chvála soubojového systému, z trailerů to nebylo tak zřejmé, ale postřeh a vaše reflexy jsou skutečně alfou a omegou soubojového systému, což jsem záhy zjistil, když jsem jako „veterán“ žánru automaticky zvolil nejvyšší obtížnost a už tutorial bossové mě ničily na pár ran, pokud jsem perfektně nevykryl všechny jejich údery, doufal jsem, že vám váš postřeh dá jen lehkou výhodu nad nepřítelem a ne že si bez něj proti silnějším oponentům neškrtnete, pak dle mého celá „tahovost“ trochu ztrácí na významu (alespoň zde ale není téměř žádný RNG prvek, což je dle mého další ničitel tahových systémů). Po snížení obtížnosti ale nemohu říct, že by mě souboják vyloženě štval, systém pasivních schopností, které se postupně učíte a můžete díky nim vytvářet mnoho zajímavých buildů byl poměrně návykový a rychle díky nim můžete tak říkajíc hru rozbít a díky tomu, že monstra s vámi nelevelují, byla radost vracet se do předchozích lokací a ničit monstra, která vám dříve dělaly problémy, vizuálně jsou souboje také velice efektní.

Další věc, od které jsem čekal víc, byl příběh, respektive postavy. Naštěstí se to ke konci zlomí a samotné finále je fenomenální, přesto ale příběhová vata mezi tím bohužel nestála moc za řeč, hlavní postava Gustav mě hned od začátku svým poraženeckým přístupem spíše štval (tak mě ani její odchod v pozdější části hry zas tak nezasáhl) a o ostatních vedlejších postavách toho vlastně není moc co říct mimo nepovinné kempové rozhovory do hlavního dění vlastně moc nepromlouvají, důvod vašeho dobrodružství se po většinu času skládá z hledání artefaktů či bytostí, které potřebujete jako dopravní prostředky či klíče k otevření bran, to je ta nejhorší scénáristická berlička, což by možná až tak nevadilo, kdyby svět nepůsobil tak jednotvárně, tady věřím, že možná budu znít hodně kontroverzně, ale skutečně jsem měl pocit, jako bych po projití první lokace už viděl všechny, byť je mi jasné, že to byl umělecký záměr, a celý svět měl působit jako expresionistický obraz. Stejně tak mi přišla poněkud omezující opuštěnost světa, a tím pádem zcela chybějící města, na která jsem se u starších JRPG vždy nejvíce těšil, kromě tedy jedné osady „Gestralů“ což jsou takoví mooglové tohoto světa co mnoho rozumu nepobrali, tak mě ani rozhovory s nimi příliš nezajímaly.

Další chvála, se kterou nemohu zcela souhlasit je, jak se to prý vrací ke kořenům a ukazuje, že minimapy a questlogy opravdu nejsou potřeba. Jako ano i ne, důvod, proč u starých JRPG nebyla minimapa byl ten, že prostředí většinou byla 2D, tedy poměrně přehledná a tak jste na „minimapě“ vlastně hráli samotnou hru, bloudění v 3D lokacích kde jsem měl opravdu problém vzpomenout si, kde jsem již byl a kde ne, opravdu nepovažuji za vrchol zábavy, ale zase musím uznat, že tak svět působil trochu více imerzivně, stejně tak nepřítomnost questlogu je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu bych opravdu uvítal možnost alespoň manuálních poznámek na mapě světa, abych si mohl označovat, kteří bossové jsou na mě ještě příliš těžcí a kam je potřeba se vrátit kvůli různým nedořešeným hádankám (ano tužka a papír to jistí, jen kdybych nebyl tak líný) na druhou stanu jsem rád, že někdo alespoň zkusil jiný přístup.

K čemu ale nemám žádnou výtku je návrat overworldu, jejichž absence je pro mě největší zrada moderních JRPG a FF X, která tento trend nastolila to asi nikdy neodpustím, průzkum světa a přesun mezi lokacemi je zde opravdu radost, mapa je jimi doslova přeplněna a mnoho z nich na první pohled nemusí mít jasný význam a je jen na hráči aby odhalil jejich tajemství, jakmile se vám otevře možnost létání a můžete se tak na celou tu krásu podívat pěkně shora, takový vau efekt jsem měl naposledy snad po opuštění Midgaru ve FF VII. 

K všeobecně vychvalovaném soundtracku bych jen dodal, že byť povedený, mě trochu překvapilo, když jsem se dočetl, že má 8 hodin, což je zhruba dvakrát tolik co i tak obří 4 hodinový OST třeba FF VII, přesto jsem neměl pocit, že by mi v hlavě příliš mnoho skladeb utkvělo, převážná většina jich je totiž operního charakteru, což je fajn pokud máte rádi operu, osobně bych ale možná přeci jen nepohrdl trošku větší originálností.


Přesto přese všechno je to pro mě stále asi nejlepší „JRPG“ co jsem hrál od Final Fantasy IX. A jsem rád, jak velký má úspěch i u lidí co se o tento typ RPG dosud moc nezajímali, a třeba jim to otevře dveře ke klasikám tohoto žánru.