Shadowrun Returns

Dívkou či Shadowrun světem nepolíben jsem spustil nakickstartnuté dobrodružství, ve kterém mě můj kámoš Sam kontaktoval s tím, abych vypátral jeho vraha, klasické "dobrý den, jsem právník pana Sama, máte si pustit tohle video". Zabili Sama, parchanti!

Tak začíná příběh Shadowrun Returns, do kterého jsem vstoupil jako elf decker, který má schopnost nabourat se do počítačového komplexu známého jako Matrix. Morpheus mi ani nemusel nabízet červenou pilulku, spolykal jsem jich ochotně desítky a zapil je Taéngelé na počest mrtvého Sama. Fajn, Same, kamaráde, najdu tvýho vraha, zabiju toho parchanta a to jen kvůli... těm prachům, co mi za to nabízíš, thanks buddy! Začne se rozvíjet příběh, v jehož cca polovině dopadnete Samova vraha, ale pak začínají zvraty a příběh se dostává do finále. Ke konci už mu dle mého názoru dochází dech, škoda, že ve střižně Harebrained Schemes nepracuje Střihoruký Edward.

Celá hra se skládá z krátkých, jasně vymezených map, kde nemůžete zabloudit a pokud přece jen ano, šipka vám ukáže směr. Postranních úkolů je tu jako chutných receptů od Ládi Hrušky, naštěstí vývojáři ukázali znalost i dalšího českého kulinářského mistra a řídili se dle jeho instrukcí: dejte tam postranní úkoly, jestli nemáte postranní úkoly, dejte tam hodně předmětů, když nemáte hodně předmětů, dejte tam více schopností, když tam nemůžete dát ani více schopností, tak tam nedávejte nic. Výsledkem je dost očesaná hra (co se mechanik týče), které do pořádného RPG chybí větší sžití s hlavní postavou, důmyslnější strom schopností, více předmětů i možnost volby. Volba se tu omezuje často jen na vtipné, vtipnější a nejvtipnější odpovědi NPC, málokdy máte možnost něco ovlivnit. Ovšem tímto se vývojáři nijak netají a každý by to měl brát na vědomí, chce-li si Shadowrun Returns zahrát.

Dialogy a příběh jsou nejsilnější devízou Shadowrun Returns. Hltal jsem každé slovo, vybíral pečlivě vhodné (vhodně vtipné) odpovědi, četl reakce jednotlivých postav a často jsem se i nahlas smál některým situacím. Častokrát vám hra popíše charaktery jednotlivých postav, do čeho jsou oblečeni, jaké dělají při odpovědích grimasy, kam koukají a podobně. Celé to vytváří uvěřitelný dojem a do hry se tak opravdu můžete ponořit. Konec je docela podivný, ale to nechám na každém z hráči. Co se týče hudby, po pár hodinách začne to cvrlikání dost lézt na nervy a měl jsem i pocit, že její smyčka je opravdu hodně krátká. Tak možná Střihoruký Edward pracuje u vývojářů ve zvukovém studiu!

Boje jsou zpracovány tahově a nabízejí docela jednoduchý systém, kdy přesně víte, jak velkou šanci jakou zbraní na zasažení nepřítele máte, kam dohodíte granát, kam dojdete, jak účinné je vaše krytí, atp. Nejsem žádný stratég a tak mě tato jednoduchost docela potěšila, souboje nebyly nijak hardcore a moc mě od poutavého příběhu nerušily. Žoldáky do jednotlivých misí si můžete (ale nemusíte) najímat u jedné postavy, jiná disponuje třeba brněním, šaman ovládá kouzla a tak dále. Svět je to však malý, uzavřený a vyloženě vás jen tlačí do prožití příběhu Dead Man's Switch. Tak běžte do toho, stojí to za to.