Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Papers, Please

77
126 hodnocení Platformy
Žánr:
simulátor > nezařazeno *
adventura > textová adventura
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
08.08.2013 PC
12.12.2017 Vita
Vývojáři:
Oficiální stránky:
http://dukope.com/
Listopad 1982. Fiktivní stát Arstotzka právě ukončil válku se sousedním státem a znovu otevřel své hranice s ním. Vy jste byl vylosován na pozici imigračního úředníka, který byl i se svou rodinou přestěhován na jedno z hraničních měst. Váš úkol je v jádru jednoduchý. Pustit do země ty, kteří mají platné dokumenty. Ostatní buď odejdou s nepořízenou (nemají platné dokumenty), nebo rovnou za mříže (teroristé, lidé s padělky, zločinci, špioni apod.)

Každý pracovní den trvá 12 hodin (v herním čase několik minut) a vy za tuto dobu musíte "vyřídit" co nejvíce lidí. Za každého takového člověka dostanete určitý obnos, který na konci každého dne využijete v domácnosti: zaplatíte nájem, jídlo, topení a případně další výdaje (léky pro nemocného člena rodiny, poplatek za přestěhování do lepšího bytu apod.)

Náplň hry je tak pořád víceméně stejná, jen si s každým dnem musíte dát pozor na více a více věcí. Nejdříve stačí kontrolovat, zda souhlasí údaje v pasu a imigrační žádosti, později musíte dávat pozor i na pracovní povolení, padělaná razítka, váhu (protože člověk na sobě může mít kontraband či výbušniny), výšku, fotku, musíte imigranty nechat projít skenerem, zkontrolovat jejich identitu odebráním otisků prstů atd.

Ve hře se pak v určitých chvílích budete muset rozhodnout, zda určité osoby do země pustit, nepustit nebo je nechat zatknout, zda se připojit k tajnému hnutí apod., což má pak vliv na to, jak hra skončí, má totiž 20 různých konců.


Poslední diskuzní příspěvek

rikuhahl: Díky opravím to, chvíli jsem nad tím přemýšlel a nakonec to stejně napsal očividně špatně :D

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 95
Nejlepší indie hra roku 2013? To bych si asi měla zahrát... ale teda, uff, to téma, ta grafika a gameplay mě vůbec neláká. Odhodlávala jsem se půl roku - a musím říct, že Papers, Please opravdu stálo zato a dalece předčilo má očekávání.

Ze začátku mi hra přišla poněkud frustrující: haldy dokladů a byrokratických nařízení, která jsou každý den jiná a komplikovanější, velká - a stále se zvětšující - šance, že nějakou drobnost přehlédnete a bude průšvih, mizivá šance, že po zaplacení nezbytností zbude aspoň pár kreditů úspor, neustálý pocit, že vlastně nevím, co se po mě chce a co mám dělat...

A pak mi došlo, že to je přesně to, co je cílem hry.

Vykreslit tu bezcílnost a beznaděj života v totalitním státě. Tu nejistotu a strach - že nebudete mít z čeho přežít či že vás někdo za něco napráská. Ty malé střípky lidství a naděje, když máte šanci alespoň někomu pomoct nebo když se spřátelíte s tím nezdolným, lehce komickým chlapíkem z Obristánu. Ty momenty, které vám vyrazí dech a získanou naději naopak pohřbí Z mini-příběhu, v němž jsem propašovala strážníkovu lásku přes hranice a zažila jejich šťastné shledání jen proto, aby byl dotyčný muž pár minut nato zabit při teroristickém útoku, jsem byla hodně špatná. A hlavně - to, jak se v takovýchto podmínkách začne měnit váš hodnotový systém. To, že musíte dennodenně ohýbat a znásilňovat svou vnitřní morálku, abyste vůbec přežili - a nakonec třeba zjistíte, že jste se stali někým, kým jste nikdy nechtěli být. (Hra nabízí spoustu různých konců včetně těch, v nichž vás systém semele a zničí během několika dní. Mně se ji podařilo dohrát do jednoho z těch optimističtějších, ovšem za cenu pokřivení vlastních hodnot a na úkor ostatních. Bylo fascinující si uvědomit, jak jsem posledních několik dní, kdy začalo jít o vše a kdy se objevila naděje na útěk - pochopitelně podmíněná penězi, které právě v tu chvíli začaly docházet - začala být ochotná jít "přes mrtvoly" a ostatní lidé se pro mě staly jen postradatelnými stíny a nástroji k vlastní záchraně a zároveň se roztřásla zcela reálným strachem, zda stihnu svůj plán dotáhnout než si pro mě přijdou. Jak rychle mě opustila idealistická snaha vzepřít se režimu a přemohla ji prostá touha přežít a zmizet.)

Tohle všechno mi tato hra dokázala nasimulovat.
A to je na ní naprosto fascinující a geniální. Tvůrci tleskám. (Ačkoli bez mé vlastní vůle se nechat pohltit a emočně rozložit a mého nadšeného vztahu k alternativním hrám, by to také nešlo... tohle je další z těch her, které prostě nejsou pro každého)

Pro: úžasné vykreslení nesvobody a úpadku morálky; velmi působivá minimalistická forma; nespočet alternativních scénářů konců; místy opravdu drsné mind-fuck momenty

Proti: ovládání je občas k vzteku; místy stereotypní a ubíjející (ačkoli to je vlastně taky součást zamýšleného prožitku)

+38
  • PC 60
Dostatečně zajímavý koncept je pro malé tituly, typu Papers, Please, tím nejdůležitějším, aby byl hrán a zkoušen. A nápad jakési odbavovny imigrantů to splňuje, ač ne tak bezchybně, jak se ze začátku zdá. Opomenu-li západem viděný stereotyp země východního bloku, ve které jako by se zastavil čas a přežití je otázka pracovního výkonu ze dne na den, tak tím hlavním je již stereotyp rozdílný, související se samotným hraním, pro experimentální a novátorské pokusy tak častou Achillovou patou.

Tím nejbližším srovnáním by mohl být Cart Life, bezpochyby také výborný nápad s řadou detailů, avšak i ten byl ve své době pouze kultovkou několika desítek až stovek. A nezměnilo to ani vítězství v prestižní soutěži a opravení všech zásadních chyb v placené verzi. Papers, Please však jde na design chytřeji, a autor nenabírá příliš velké sousto, a soustředí se na malé změny v průběhu dnů strávených v odbavovně. Většinu pracovních dnů je jiný rozkaz od nadřízených, tedy jednou bude třeba soustředit se na platné pracovní povolení, podruhé například na region a jeho rizikovost s nedávným útokem na hraniční budku. V průběhu této, mechanické, práce se občas objeví například občan s nakresleným pasem, nebo podstrčený vzkaz ze strachu z vydírání. A celému pracovnímu nasazení dává smysl obava o zdraví a štěstí rodiny, kde (neodvratná) smrt tchýně slouží jako výzva pro zrychlení a zpřesnění. Potom by totiž došlo na manželku a potomky, kteří bez přísunu potravin a léků umírají více než oregonští cestovatelé bojující s úplavicí. Takto by se komuna budovala těžce.

Sympatické a originální hry ale mám nejraději, a proto mohu Papers, Please řadit k tomu nejzajímavějšímu z nezávislé produkce posledních let. Zvláště, když se půjde ke hře často vracet.

Pro: nápad, zpracování, detaily, hudba

Proti: místy stereotypní

+31
  • PC 85
Je až k nevíře, jak podobný živoucí paradox, chodící oxymoron (zábavná byrokracie) a simulátor úředničiny (návrh na přidání kolonky "simulátor" do profilu hry... míněno napůl vážně) dokáže hráče vtáhnout a nepustit na překvapivě dlouhou dobu.

Na rozdíl od členů klubu VNNV (Vášnivých Nadšenců Nekonečného Vyplňování) jsem se, jakožto horlivý odpůrce papírování všeho druhu, do hry dvakrát nehrnul. Z grafiky a zvukového doprovodu si na zadek nikdo zcela jistě nesedne (přiznám se, že obě kritéria jsou na mém žebříčku herních hodnot dost vysoko) a jako hlavní motivace zbývá tedy originální nápad a jeho zpracování.

Tak tomu bylo i v mém případě... a nelitoval jsem. Ač se jedná o odvážný experiment a takřka nadlidský výkon, hra disponuje slušnou hratelností. Skvěle ilustruje beznadějnost života v zemi s diktátorským režimem, nemožnost vymanit se ze systému a pokrytectví z něho vyplývající.

Den za dnem se v roli bezejmenného celníka snažíte vytřídit zrno (nevinní turisti, řádní to občané hrdého národa Arstotzkého a samozřejmě přicházející pracanti) od plev (hlavně teroristi...BACHA!, zoufalci s padělaným pasem atd.). Na vlastní kůži si vyzkoušíte ubíjející rutinu, kdy den za dnem pracujete od východu do západu slunce (dle hodin, venku je stále depresivně šedo) ve stresu, že si nevšimnete nějakého drobného detailu, dostanete pokutu, nezaopatříte rodinu a půjdete sedět.

A že to není taková sranda zjistíte po pár dnech, neb neustále přibývají pravidla a omezení. Stále jsem nevyzkoušel všechny možnosti hry, takže jsem zvědavý, kam se to dá v téhle zpropadené zemi dotáhnout (nedělám si iluze).

POZOR! hra prověří i vaši osobnost (ano, myslím právě VÁS) a smysl pro morálku. Dokážete se postavit systému a riskovat kariéru abyste pomohli těm, kteří ji potřebují ženě hledající svého syna, kterého roky neviděla anebo se budete slepě a alibisticky držet pravidel a stanete se nemyslící ozubené kolečko v téhle ohromné mašinérii? Máte přeci možnost svobodné volby... anebo ne?

Zamyšlení na konec: Při hraní mě opakovaně napadala znepokojivá a vtíravá myšlenka: Proč tady sakra vlastně sedím a bavím se virtuálním papírováním, když to všechno v celé své kráse mám možnost vidět v šedé každodenní realitě?

P.S. na úplný konec bych ještě hrdě zvolal: GLORY TO ARSTOTZKA!!!

Pro: Nápad a jeho provedení, hratelnost

Proti: nadmíru depresivní

+19
  • PC 50
Herní mechanismus Papers, Please stojí a padá na tom, jestli vás baví mít během časového limitu neustále oči na stopkách, abyste odhalili jakoukoli diskrepanci v dokumentech občanů chtějících překročit hranice jednoho totalitního státu. Za tím je sice umělecký záměr, protože za pomalost a nepozornost krutě platíte srážkami ze mzdy a tedy smrtí rodinných příslušníků, které umoří tu hlad, tu nedostatek léků, a hraní se tak stává serióznější, nicméně po uvědomnění si tohoto autorova "vtipu" vám stále zůstává samotná hra. Nu, a mne tahle neustávající zkouška pozornosti poměrně rychle začala lézt na nervy. A nic na tom nezměnil fakt, že totalitní svět Arstotzky má své mrazivé kouzlo a je díky své hyperboličnosti i čímsi vypovídající. Naopak mne to ještě iritovalo, protože mne lákalo odhalit toho o arstotzské společnosti více a zapojit se do jejího fungování jinak, než jen jako úřední šiml omezený čtyřmi stěnami hraniční budky, jehož jediným výstupem je (víceméně) štempl do pasu. Byť i ten štempl může občas zachránit život. Nebo ho vzít...
+18
  • PC 90
Já jsem si připadal jak v práci. Kontrolujete doklady zda jsou platné, fotku zda se podobá tomu co je na průkazech, všechny tyhlety serepetičky jak já říkám prostě musí být v pořádku. Také jsem v této hře exceloval a nějaké ty menší chybičky se naskytly, ale to tak už bývá.

Papers, please byl pro mě neskutečným zážitkem a opravdovým připomenutím toho, že pokud bychom věci nedělali tak jak máme mělo by to následky a opravdu si dovoluji říci ty špatné.

V této hře jsme se dostali do komunistického státu plné propagandy a slávě velkému městu, do toho vás inspiruje krásná komunistická hudba ve stylu " Věř v naší vlast" a navíc toho nekontrolovatelného množství dokladů.

Výborný nápad, skvělá myšlenka, hra mě bavila, mohl bych pokračovat klidně dál s chválením této indie hry a více takových her. Opravdu jsem byl unešen. Více těchto obdobných her.

Doteď přemýšlím, jestli jsem neudělal nějakou chybu v práci aby mi nepřišla závada..... :-/

Pro: Hudba, hratelnost

Proti: Více bych to udělal příběhovější a delší

+18