Dny trávím v podzemní laboratoři, večery u PC her, víkendy u deskovek, občas na larpech.
(Takže mám hned několik předpokladů parádního nerda...)


Hry beru jako nosiče příběhu.
Miluji hry, které budují svět, v němž by se dalo žít, ve kterých vystupují postavy, které si zamiluji a po dohrání se mi po nich stýská, které vyprávějí příběh, který mě pohltí a dojme.
Nejlepšími vypravěči jsou pro mě pánové a paní z BioWare. KoTOR mě pro ně poprvé nadchli. U Dragon Age jsem strávila dlouhé hodiny a těžko přetěžko se s ní a všemi těmi báječnými postavami loučila. A sérii Mass Effect považuji, co do epiky a propracovanosti scénáře a charakterů, za to nejlepší, co jsem kdy hrála.
Další mou srdeční záležitostí je série The Longest Journey s úžasnou mytologií a hlavními hrdinkami.
Nedávno jsem objevila sérii NieR, která mě naprosto nadchla neotřelým settingem, pochmurnou atmosférou, skvělými postavami a nádhernou hudbou. A ta existenciální úzkost, co umí vyvolat NieR: Automata, mi několikrát doslova nedala spát.

Hry beru jako formu umění.
Na hrách je fascinující, že je jsou interaktivní a člověk je přímo prožívá a tak, pokud se do nich vloží hlubší myšlenka, dokáží velmi intenzivně zapůsobit.
Nadšeně sleduji belgické duo Tale of Tales a zatím jsem nevynechala jediný jejich počin. Geniální alegorii o ztrátě nevinnosti a konci dětství The Path jsem hodně dlouho nemohla dostat z hlavy. Luxuria Superbia mi rozšířila obzory v tom, že abstraktní sex lze mít i s počítačem.
Další studio, které mě dostává je The Chinese Room. Nádherná Dear Esther mě emočně rozložila jako nic předtím. A u Amnesia: A Machine for Pigs jsem zažila opravdovou hrůzu a katarzi.
Další věcí, co mě naprosto nadchla byl The Stanley Parable - ryze postmoderní dílo, které zkoumá své vlastní možnosti a hranice a nutí k zamyšlení nad otázkami svobodné vůle a volby.
Velmi se mi líbí minimalismus Fumita Uedy a to, jaké emoce jeho hry dovedou předat. Shadow of the Colossus patří - navzdory vlastně úplně jednoduchému příběhu a gameplayi - k nejsilnějším a nejhlubším věcem, co jsem kdy hrála.

A samozřejmě, hry beru jako zábavu a odreagování.
U nezávazného bloumání rozlehlou zmrzlou krajinou Skyrimu si skvěle odpočinu.
Je fajn se jednou za čas vybít u brutálního a velmi estetického řezání démonů v Devil May Cry (trojka je nejlepší!)
A když se večer necítíte na to vyrazit mezi živé lidi, raid s pětadvaceti podobně postiženými individui to jistí...