Hrdina versus autor, postava versus vypravěč, hra versus hráč...

Stanley Parable je nejen nesmírně nápaditá, inteligentní a zábavná hra, u které jsem se mnohokrát smála nahlas, ale také ryze postmoderní dílo, které zkoumá své vlastní možnosti a hranice, boří svou vlastní strukturu a nutí k zamyšlení nad otázkami svobodné vůle a volby.

Jelikož naprosto miluji Dear Esther a jiné artové hry, kde se "nic neděje", rozhodně nehodlám Firewatch vyčítat, že je málo akční a zábavná. Naopak, místy mi přišlo, že se děj odvíjí zbytečně rychle a ve hře se toho děje moc. To hlavní, na čem Firewatch staví, jsou dialogy mezi hrdinou a nikdy nespatřenou šéfkou, což je jednak výborný nápad a jednak jsou skvěle a přirozeně napsané a nadabované, a atmosféra. Atmosféra divočiny, která je po obrazové a zvukové stránce krásná, atmosféra znepokojení, která nepříjemně houstne a napětí, které skvěle funguje a je velmi zručně dávkováno... až do chvíle, kdy dojde na odhalení pointy. U hry, jejíž těžiště je vlastně jinde, totiž v imerzi, bych nebyla příliš přísná v kritizování logických trhlin v zápletce. Jenže tady odhalení toho/těch kdo/co za tím jak a proč stojí prostě nedává smysl. Proč Ned trestá Delilah, když obviňuje sebe a její podíl na neštěstí vůbec neřeší? Proč trestá Henryho, který s tím nemá nic společného? Pokud je pomatený, proč neškodí i ostatním hlídkám? Kde jakožto pohřešovaná a hledaná osoba sehnal všechny zásoby a materiál - ve hře není ani zmínka o tom, že by se rangerům něco ztrácelo? Proč škodí tak sofistikovaně a nákladně? Proč mu FFS stojí zato postavit celou falešnou "výzkumnou stanici", aby jednou vypsychoval hrdiny? Kde se tam vzal ten plot? Proč za sebou permanentně nechává jasné stopy a návodné indicie, když nechce, aby ho hledali, jak sám říká v nahrávce? Proč jim nechá klíč od jeskyně, když to poslední, co chce je, aby našli tělo? Proč vůbec Henryho v jeskyni zamkl, když musel vědět, že má i jiný východ? Východ, který vede přímo ke schovce jeho synka? Ne fakt, nemá to hlavu a patu. Což trochu zklame, ačkoli mě třeba ne zas až tolik. Co mě zklamalo poněkud víc bylo, že odhalení přichází v několika ne zcela dobře časově i obsahově dávkovaných částech, konec hry je příliš dlouhý a z hlediska atmosféry i děje řídký. Do té doby pečlivě budované napětí vyšumí a příběh dojíždí na setrvačník místo toho, aby opravdu vyvrcholil. To je velká škoda. Nicméně to nijak nesnižuje mé nadšení z té větší části gameplaye, která mě prostě pohltila, přinutila mě se jen tak pro flavour procházet a fotit přírodní krásy a zkoumat všechny detaily ve formě obrázků, plakátků a knížek, a následně mi způsobila i nepříjemné pocity ohrožení srovnatelné s leckterou hororovou hrou.

Nejlepší indie hra roku 2013? To bych si asi měla zahrát... ale teda, uff, to téma, ta grafika a gameplay mě vůbec neláká. Odhodlávala jsem se půl roku - a musím říct, že Papers, Please opravdu stálo zato a dalece předčilo má očekávání.

Ze začátku mi hra přišla poněkud frustrující: haldy dokladů a byrokratických nařízení, která jsou každý den jiná a komplikovanější, velká - a stále se zvětšující - šance, že nějakou drobnost přehlédnete a bude průšvih, mizivá šance, že po zaplacení nezbytností zbude aspoň pár kreditů úspor, neustálý pocit, že vlastně nevím, co se po mě chce a co mám dělat...

A pak mi došlo, že to je přesně to, co je cílem hry.

Vykreslit tu bezcílnost a beznaděj života v totalitním státě. Tu nejistotu a strach - že nebudete mít z čeho přežít či že vás někdo za něco napráská. Ty malé střípky lidství a naděje, když máte šanci alespoň někomu pomoct nebo když se spřátelíte s tím nezdolným, lehce komickým chlapíkem z Obristánu. Ty momenty, které vám vyrazí dech a získanou naději naopak pohřbí Z mini-příběhu, v němž jsem propašovala strážníkovu lásku přes hranice a zažila jejich šťastné shledání jen proto, aby byl dotyčný muž pár minut nato zabit při teroristickém útoku, jsem byla hodně špatná. A hlavně - to, jak se v takovýchto podmínkách začne měnit váš hodnotový systém. To, že musíte dennodenně ohýbat a znásilňovat svou vnitřní morálku, abyste vůbec přežili - a nakonec třeba zjistíte, že jste se stali někým, kým jste nikdy nechtěli být. (Hra nabízí spoustu různých konců včetně těch, v nichž vás systém semele a zničí během několika dní. Mně se ji podařilo dohrát do jednoho z těch optimističtějších, ovšem za cenu pokřivení vlastních hodnot a na úkor ostatních. Bylo fascinující si uvědomit, jak jsem posledních několik dní, kdy začalo jít o vše a kdy se objevila naděje na útěk - pochopitelně podmíněná penězi, které právě v tu chvíli začaly docházet - začala být ochotná jít "přes mrtvoly" a ostatní lidé se pro mě staly jen postradatelnými stíny a nástroji k vlastní záchraně a zároveň se roztřásla zcela reálným strachem, zda stihnu svůj plán dotáhnout než si pro mě přijdou. Jak rychle mě opustila idealistická snaha vzepřít se režimu a přemohla ji prostá touha přežít a zmizet.)

Tohle všechno mi tato hra dokázala nasimulovat.
A to je na ní naprosto fascinující a geniální. Tvůrci tleskám. (Ačkoli bez mé vlastní vůle se nechat pohltit a emočně rozložit a mého nadšeného vztahu k alternativním hrám, by to také nešlo... tohle je další z těch her, které prostě nejsou pro každého)

Geniální věc. Tak jako bylo v prvním díle zdrojem strachu temné prostředí, děsivá hudba a bubáci, v Machine for Pigs se ty nejhrůznější hnusy, které pak člověka pronásledují ve snech, vylévají z duší lidí, hlavním hrdinou počínaje, samotnou společností, stojící s nadějí i strachem, na přelomu století konče. Závěrečná pointa mě naprosto rozsekala a během výstupu ke Stroji, při poslechu Mandusova vyprávění o tom, jak nahlédl do budoucnosti, jsem se rozbrečela. Nikoli smutkem, nikoli dojetím, ale pravou nefalšovanou katarzí a čirou hrůzou. Takhle na mě ještě nikdy žádná hra nezapůsobila.