Na platformě Atari 2600 lze najít hry špatné, a hry méně špatné. Squeeze Box patří do té první skupiny, ačkoliv samotná premisa není nejhorší. Praděda všech následujících videoher situovaných do vězení má jednu, a to fatální, chybu – ovládání je v pravdě pekelné (emulované na PC, tedy). Z obou stran se na hráče valí zdivo, a hráč v roli trestance pomlčka utečence se snaží za pomoci pistolky (kde ji sehnal?) dostat ven. Ovšem správné natočení a poloha střelby je výzvou sama o sobě, a to při hektické atmosféře Squeeze Boxu (inspirovali se u názvu tvůrci singlem The Who?), je spíše negativní zjištění.

Titul jako takový zabaví, a poslouží i jako exkurze do počátků žánru arkád, ale dobová konkurence je prostě o pár tříd lepší - Parachute (1983), Frogs and Flies (1982) nebo Maze Craze: A Game of Cops 'n Robbers (1978). A pokud Vás zrovna zajímá „prison escape“ téma a tvoření díry do betonu, tak lze zážitek ze hry James Wickstead Design Associates doplnit zhlédnutím filmu Díra (Le Trou).

Před nějakým časem jsem označil, v komentáři, třetího Zaklínače za nejlepší (jednu z nejlepších) her uplynulé dekády. Že podobně budu moci označit i Cyberpunk 2077 bych ovšem nečekal. Popravdě jsem CD Projektu nevěřil, a se změnou zasazení (od klasického fantasy ke sci-fi), a tedy i samotné hratelnosti, jsem spíše čekal opak. Vývoj jsem tak prakticky přestal sledovat od prvního traileru, kdy se pro mnohé stalo nové dílo polských tvůrců prakticky nejočekávanějším titulem na mnoho nadcházejících let. Po neustálém tlaku hráčů stejnojmenné dílo vycházející z pen and paper předlohy (1988) vyšlo na sklonku roku 2020. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, a Cyberpunk 2077 vlastně začal naplňovat mé očekvání. Tvůrci, tedy dle ohlasů komunity, nepřinesli to, co slibovali. Navíc ve stavu, za který by se mohla stydět i Bethesda.

O to větší zvědavost nastala, a tak jsem 2077 zapl co nejdříve (naštestí jde i pod W7). A první spuštění opravdu bylo potvrzením negativních fám. Nejdříve nešel zvuk, hra se stále přepínala do jiného jazyka, NPC předváděla  perfektní „T“, první projížďka městem znamenala pokles o desítky procent FPS… nicméně; atmosféra, detaily, audiovizuální dojem atd. byly zpracovány prvotřídně. Příběh po krátkém prologu zařadil ihned vyšší stupeň rychlosti a jen těžko se mi z Night City odcházelo. Ovšem příslib budoucích oprav a vylepšení byl, zvláště při reputaci CD Projektu, jen těžko určen k ignoraci, a tak jsem v nastalém "mezičase" obrátil svoji pozornost jinám. Během relativně krátké doby padlo pár opravdu zdařilých titulů (Ravenloft, Diablo, Tiberian Sun), nicméně byl to pouze předkrm před hlavním chodem. Ano, opravený Cyberpunk 2077 (od verze 1.06) je perfektní videohra které uděluji perfektní skóŕe.

Důvodů, proč tomu tak je, je mnoho. Schopnost vyprávět příběh v CD Projektu mají, o tom není pochyb, často také s potřebnou lehkostí a elegancí. Navíc v technickém zpracování, které v některých ohledech překonává i jinak dechberoucí Red Dead Redemption 2. Mimojiné svět z pera Mike Pondsmitha a estetikou Blade Runneru je opravdu dokonalá symbióza. Noční Night City plné světel, prvků rozličných kultur a svérázné módy i automobilů je místo, kam se v těchto uzavřených a zimních měsících budete rádi vracet (podobně jako Hong Kong ze Sleeping Dogs). Navíc v doprovodu sympatické(ho) průvodce, „V“. Menší mapka rozdělená na specifické části svítí desítky až stovky úkolů a jiných aktivit (závody, záchrany, koupě vozidel atd.), takže na výběr je opravdu široké spektrum aktivit. Na druhou stranu, byla by škoda se ochudit o kontinuitu hlavního příběhu, proto jsem volil při prvním průchodu spíše úkoly z něj. Bohužel je kvůli stížnostem mnoha hráčů na délku Witchera 3 (nebo je to kvůli nestihnutí dodělat plánovaný obsah?) příběh „V“ a Johnnyho poměrně krátký. A je to škoda, protože bych snesl klidně i trojnásobný rozsah.

Zvláště, když hraní baví. Nečekal jsem to, ale akční stránka se povedla, a RPG mechanismy, známé právě ze Zaklínače, také. Inventář je sice brzy plný všemožných předmětů, ale není to problém – ekonomika je totiž nastavena poměrně slušně, a lepší implantáty a všelijaká vylepšení jsou poměrně finančně náročnou kratochvílí. Utrácet tedy vždy jde (a to i za pěkná auta). Trochu škoda ovšem je, že většina kvalitnějších předmětů (zvláště oblečení) není esteticky nejpůvabnější. Takže při častém focení (photo mod!) jsem primárně využíval pohled z očí. Naopak zbraně budí respekt, a nejen, že dobře vypadají, ale často i zprostředkují výborný zážitek, akci. Osobně jsem nejraději využíval katanu a tedy boj na blízko, ale všemožné brokovnice a automatické pušky také nebyly k zahození. Výběr, jak Cyberpunk 2077 hrát, je opravdu široký. Zvláště, když stealth překvapivě funguje, a to samé lze říci i technických schopnostech ve stylu prolamování technologií (roboti, kamery, atd.).

Ačkoliv celá hra dnes funguje tak, jak má, a hraní je skvěle vyváženo (cestování, střelba, dialogy, ostatní činnost), tak hlavní předností je atmosféra a celkový vjem, který celé dobrodružství na hráči zanechá. Podobně jako u Witcher 3 mě nečekal žádný happy end, a bylo to jen dobře. Okolnosti k tomu ostatně směřovaly, a při závěrečných titulcích mě přepadl podobný pocit jako u závěru Disco Elysium. Nenazval bych to přímo melancholí, a už vůbec beznadějí, ale určité to mělo velmi daleko k radostnému splnění cíle (přežít). Ačkoliv bych mohl vytknout některé aspekty Cyberpunku, tak ve mně momentálně převládl dojem, že jsem lepší RPG titul nehrál od vydání Vampire: The Masquerade – Bloodlines v roce 2004. A moc lepší ocenění si ode mne tvůrci z CD Projektu asi nemohli odnést (ano, Bloodlines mám opravdu rád :). A mimochodem, Keanu Reevese, ač ho nějak zvláště nemusím, odvedl solidní kus práce a byl opravdu sympatickým společníkem na této pouti.

Laťka byla nastavena opravdu vysoko, a jen s těžkostí se mi nyní bude zapínat nový titul. Něco mi ale napovídá, že Death Stranding by mohl elitní dvojici z posledních let (Cyberpunk 2077 a RDR2) doplnit. Těším se ovšem na rozšířenou edici (případně datadisky?), protože Cyberpunk 2077 jsem si oblíbil ještě více jak třetího Zaklínače, a tvůrci tak překonali (zase) sami sebe. 

A zde nějaké momentky (riziko velkých spoilerů!).

Během tří let dokázalo studio DreamForge vytvořit pětici dungeonů rozdílných kvalit, a právě Ravenloft: Stone Prophet lze považovat za ten nejvíce ambiciózní, pokud ne i nejlepší. Tak jednoduché to ale nebude, protože limitující čas na vytvoření (Strahd's Possession byl recenzován ve Score 7, Stone Prophet ve Score 17) přinesl mimo celé řady vylepšení, zvláště po technické stránce, i svá negativa.

Po obsahové stránce je Stone Prophet ovšem jak originální zasazením (egyptská mytologie), tak i nadmíru kvalitním zpracováním vybraných lokací. Hrobky (chrámy, podzemní prostory, trollí jeskyně), jsou často skvěle vyvážené (nejsou ani příliš velké, ani přehnaně komplikované) a poskytují zábavu i když jich během poměrně krátkého času navštívíte mnoho. Samotný pouštní svět s jednou osadou toho ale tolik již nenabízí. Na rozdíl od Strahd's Possession padla volba na otevřený svět, jednu, tedy dvě větší mapy, na kterých jsou rozprostřeny různá místa zájmu (dungeony). Pořadí, v jakém jednotlivé lokace navštívíte je relativně na vás, protože obtížnost těchto prostor mimo finálních dvou není vysoká. Jednou z hlavních předností obou Ravenloftů vidím ve flexibilitě, kdy si lze s nastalou situací poradit mnoha způsoby. Kouzla, svitky, očarované zbraně, plátová brnění, lektvary různých efektů… to všechno zde je v míře vrchovaté. A také bude vše třeba, protože nepřátele se počítají ne na desítky, ale na stovky. V dávno zapomenutých kryptách faraonů se nachází mnoho otravných (hadi, ropuchy) nepřátel (golemové, trollové, nemrtví), které se nejlépe rozloží za pomoci kouzel. A zde pozor, protože mág jako najímatelná postava ve Stone Prophet citelně chybí. A to vzhledem ke kvalitě jejich dostupného arsenalu (L. Bolt, Disintegrate, Fireball…) je opravdu velký mínus.

Dungeony ale nejsou plné jen nepřátel. Neméně důležité je hledat i specifické předměty a následně je i použít (někdy je to méně patrné, jako například u píšťalky). A ty nenajdete bez objevu skrytých tlačítek a zdí. Na komplexněji zaměřené puzzly jako například v Eye of the Beholder není ovšem v Stone Prophet místo. Tento faktor umocňuje i uživatelská přívětivost, kdy jak ovládání, tak i funkce (podrobná automapa, quick save a load) jsou na velmi vysoké úrovni. Design RPG od DreamForge je zde dotažen do finální podoby, a prakticky absentují i bugy (ty přidává až GOG verze, a to zvláště s filmečky u konce hry).

Osobně jsem hrál s dvojicí hrdinů ze Strahd's Possession, které zůstalo i vybavení, a tak jsem v boji neměl větších problémů (končil jsem na 19. úrovni charakterů). I když nějaké to úmrtí bylo na pořádku dne. Zvláště nebezpečná je otrava nebo jiná nemoc, pokud nemáte klerika v partě případně léčivé pomůcky. Asi se divíte, že jsem ještě nezmínil příběh, ale ono není moc co psát. Prakticky vzato je vašim úkolem zachránit tuto část vyprahlého kraje a sejmout kletbu, která ho sužuje. Na druhou stranu v otevřeném světě, který spojuje sérii chrámů (hrobek…), není velkým problém menší důraz na narativní stránku.

Ravenloft: Stone Prophet je velmi povedené RPG, která má co nabídnout i dnes. Pohodlné UX/UI stejně jako střední obtížnost jsou hlavní důvody, proč výpravu do Egyptem inspiravného DnD podstoupit, a kvalitní obsah a design dungeonů proč v něm zůstat i tento příběh dokončit.

A zde nějaké momentky (určité riziko spoilerů).

Poslední hrou Výzvy z roku 2020 se stala prakticky neznámá hříčka The Great Waldo Search. Proč právě ona? Důvodů bylo několik, předně ovšem sympatická délka a obtížnost (10 Ridiculously Short SNES Games), nicméně abych si tuto výzvu stížil, zahrál jsem si The Great Waldo Search v průběhu dnešního dne vícekrát na mobilu a relativně jsem se bavil. V pětici levelů je Waldo postupně obtížněji k nalezení, ale různé bonusy (hodinky, svitek, pes po kterém se spustí minihra) hratelnost ozvláštní - i tak se ke konci dostanete za přibližně 10 minut.

Po přidání profilu The Talos Principle na DH jsem se na titul chorvatských tvůrců velmi těšil, ale shodou náhod jsem se k dohrání dostal až na podzim tohoto roku. Odrazovalo mě strohé prostředí a zapeklitost některých řešení prostorových puzzlů. Opak je ale, jak to tak bývá, pravdou, a takzvaná „learning curve“ je v The Talos Principle výborně vybalancovaná a skrze desítky místností si hráč plně osvojí nastavené principy. Přidaná hodnota u této logické hry není humor (Portal) ani nádherná vizuální stránka (FEZ), ale narativ s filosofickým nádech obsahující témata jako simulace, transhumanismus nebo mytologie. Zisk nezávislého tvůrce Jonase Kyratzese se nepochybně vyplatil, a CroTeam získal jak nové fanoušky, tak i reputaci flexibilního studia.

Z malého nápadu, který vznikl při vývoji Serious Sama, vznikl opravdu kvalitní titul, který baví po celou dobu (v mém případě 30 hodin) a nabízí i otázky k zamyšlení.

První dojmy nejsou v případě Strahd's Possession, tedy po více jak 26 letech, úplně nejlepší. Je to zapříčiněno volným, ovšem poměrně chaotickým, pohybem nebo formou soubojů, které vzhledem ke zmíněnému pohybu si příliš nezadají s akčností viděnou v Hexenu nebo Witchavenu. V jádru je Ravenloft: Strahd's Possession ovšem RPG se vším všudy (mimo nákupu a prodeje!), a tak i přes ne úplně tradiční zpracování (ala Ultima Underworld) nabízí přesně to, co by hráč mohl od AD&D dungeonu z počátku 90. let čekat.

A to je především explorace nápaditých map, hledání lepšího vybavení, kouzel a klíčů, no a zvláště potyčky s čím dal silnějšími nepřáteli. Vzhledem k reáliím postaveným na stejnojmenném modulu pro Dungeons & Dragons, Ravenloft, je přítomen i poměrně dobře zpracovaný příběh o přítomnosti zla v odlehlé osadě Barovia. Atmosféra je založena na klasické představě gotického hororu situovaného do Transylvánie poloviny 19. století. A to je velké plus, protože titul DreamForge dává vzpomenout na čtvrtý díl Quest for Glory nebo z oblasti kinematografie na Ples upírů.

Hráč si na začátku vytváří partu složenou z dvojice hrdinů (já jsem volil trpaslíka bojovníka a elfskou čarodějnici), a nedlouho poté je teleportován do neznámé krajiny. Hlavní cesta, obsypaná loupežníky a vlky, vede do zmíněné Barovie kde se dozvídáme o tom, jak to tu chodí. Hrdinové se ovšem, na rozdíl od Kafkova Zámku, z vesnice Barovia do zámku Ravenloft dostanou. A to na pozvánku samotného knížete Strahdta. Následují pro žánr typické prostory, jako jsou zapomenuté kláštery, mlžné hvozdy nebo vyhloubené doly. Do nich je ovšem přístup podmíněn ziskem klíče či předmětu. Z tohoto důvodu je důležité pečlivě prozkoumat všechny lokace a nalezené vybavení uchovávat – jelikož není vždy úplně patrné, co bude k dalšímu postupu potřeba. Důkladné čtení poměrně četných rozhovorů v tom ale jen pomůže. Většina hádanek je ovšem spojená s hledáním skrytých tlačítek a specifických klíčů, takže by neměli dělat výraznější problémy (například takový Eye of the Beholder je komplikovanější). Obtížnější složkou Ravenloftu je boj, a to z několika důvodů. Klerik je dostupný mimo krátkého úseku až od pokročilejší fáze hry (lze tedy zapomenout na oživování padlých spolubojovníků) a snad polovina map je naplněna opravdu nepříjemnými nepřáteli jako je lich nebo wraith, kteří přímo ubírají levely. Save a load je tedy opravdu, opravdu častý. A pak je tu také zombie golem (který spíše vypadá jako opancířovaný ork), který dokáže charaktery na 4. až 6. levelu zabít na dva údery. Nicméně jako každé správné RPG, i Strahd's Possession má mnoho možností jak si s tím poradit. Od útěků o patro níže po velice silné kouzlo „turn undead“ (funguje korektně až od vyšší úrovně klerika).

Ravenloft: Strahd's Possession bych charakterizoval jako dungeon kratšího rozsahu, který dokáže zaujmout i dnes zasazením a povedenou hratelností, která si z žánru bere to nejlepší, ale není nijak přehnaně náročná. Jediné výrazné negativum jsou tak bugy, kterým je lepší předejít četbou zdejší diskuze. Já už mám postavy importované ve Stone Prophet a těším se na – egyptské – dobrodružství.

A zde nějaké momentky (určité riziko spoilerů).

Studio z Osaky, Vanillaware, se dostalo do povědomí hráčů především s dvojicí her na PlayStation 2. Konkrétně šlo o z boku viděné plošinovky lomeno RPG; Odin Sphere uspělo a i GrimGrimoire, které bylo tak trochu v ústraní, dosáhlo nadprůměrného přijetí. O dva roky později, tentokrát na Wii, se tvůrci zaměřili na mýty a legendy Země vycházejícího slunce v podobě hry Muramasa.

A byla to trefa do černého. Podobně jako Okami představuje osobitým způsobem folklór Japonska, i Muramasa: The Demon Blade pracuje s podobnými tématy zdařile; hráč nejen že prochází vizuálně přitažlivým prostředím (ve stylu japonských dřevořezů Utagawy Hirošigeho nebo Kitagawy Utamaroa), ale i se může přiučit zvykům a obyčejům dané kultury. Příběh nás totiž, tedy ve vidoherní zkratce, seznamuje s tradičním námětem takzvané katany démonů, Muramasy (téma zpracoval například i Osamu Tezuka). Právě proti jejímu majiteli, pátému šogůnovi Cunajošimu Tokugawovi, se v roli dívky (Momohimy) nebo chlapce (Kisuke) postavíme ve snaze potlačit vpád démonů do Nipponu.

Děj je využit pro potřeby akčně laděné plošinovky, dalo by se říci i metroidvanie, využit velmi dobře, a explorace a souboje jsou občasně proloženy klidnou scénou. Ty však často směřují k dalším a dalším konfrontacím. Nadpřirozeno je zde elegantně řešeno bájnými stvořeními, od démonů po obrovské stonožky, a přibližně devítka "bossů" se nedá lehko přelstít. A právě um, s jakým jsou zdejší šarvátky zpracovány, je důvodem proč je Muramasa nadstandardně kvalitní videohrou. A to i dnes.

Audiovizuálně poutavá plošinovka, která zaujme především svým zasazením a krystalicky čistou hratelností. A vzhledem k dvojici kampaní také vydrží poměrně dlouho. Pro zájemce o nepříliš známé tituly (u nás) tip na hru, která může jen překvapit. Galerie zde.

428: Shibuya Scramble je úspěšnou a hráči oceňovanou vizuální novelou, která staví na originalitě (jak formální, tak i obsahové), možnostech (časté volby a nespočet zakončení) a zvláště na dobře napsaném příběhu, který elegantně přechází mezi dramatickou zápletkou a humorným podáním. Tyto, a mnohé další, kvality dělají ze 428 ideální volbu pro ty, kteří od žánru vizuální novely očekávají kvalitní texty i dostatečné množství interaktivity.

Titul původně z roku 2008 se dočkal své mezinárodní (anglické) verze až o deset let později, ale jako artefakt z minulosti Shibuya Scramble nepůsobí. Svižná hratelnost a esteticky zajímavé zpracování jsou stále aktuální, a působí v rámci žánru moderně. Zvláště zpracování, které se sestává z mnoha a mnoha fotografií (a občas i videa) se povedlo. Podobně jako u předchůdce, na západě prakticky neznámého titulu Machi pro Segu Saturn, hráč většinu času tráví čtením dlouhých popisů, monologů a dialogů u doplňující fotky děje. A s pravidelnou přesností rozhoduje, co postava (postavy) udělá (udělají). Na pozadí obrovského stromu možností, který monitoruje jednotlivé minuty, hodiny dne D, v tomto případě 28. dubna, se toho děje opravdu dostatek. Pro představu, pro potřeby díla Spike Chunsoft bylo použito více jak 120 000 fotografií. Rozsah možností je až impozantní, a je to směr, který dokáže v rámci žánru zaujmout. I proto renomované médium Famitsu ohodnotilo 428: Shibuya Scramble absolutním číslem, tedy 40/40.

Příběh nás zavádí do tolik známé části Tokia, Šibuji, ovšem tentokrát v roli vícero charakterů. Detektiv Kano, mladý ekolog a aktivista Achi, virolog Osawa, roztržitý žurnalista Minoru a neznámá Tama, ti všichni, ačkoliv jejich den začíná úplně jinak, nečekaně spojí své síly a zabrání velké katastrofě. Tedy, pokud se hráč dostane přes desítky (87) špatných konců a zvládne nástrahy časových smyček a eventualit „co by kdyby“. Právě na hrátkách s časem Shibuya Scramble staví, a pokud se něco nepovede v jedné příběhové lince, obvykle jde o důsledek špatného rozhodnutí v jiné. Provázanost je prakticky vzato geniální, a jde o důvod, proč je právě 428 tak ceněné. Ke konci hry je ovšem někdy obtížnost nastavena až příliš vysoko, a hledání správného momentu v čase (který změnit) může být až kontraproduktivní vzhledem ke koherenci příběhových částí. Zvláště, když se otázky stupňují a jako v každé správné detektivce se začínáte propracovávat k finálnímu zúčtování (kdo za to může, jaký byl motiv).

Bohužel, poměrně náročná hratelnost a absence anime tropů, a naopak kvalitní příběh a tíživá témata dělají z 428 umělecky hodnotné dílo, ovšem komerčně neúspěšné. To je také důvod, proč původně zamýšlené pokračování nevyšlo a podobně laděné vizuální novely se budou objevovat na trhu méně a méně. Pokud vůbec. A je to škoda, protože královský žánr vizuálních novel dokáže, pokud je dobře zpracovaný, zprostředkovat unikátní zážitky na pomezí knih, videoher a mangy. A 428 to naplno dokazuje, společně například se sérii Zero Escape nebo Umineko.

A zde nějaké momentky (určité riziko spoilerů).

Vizuální adventury z počátku 90. let jsou poměrně specifickou a homogenní skupinou. Obvykle jsou dostupné pouze v japonštině, mají eroticky laděný námět, a vystupují v nich modelový představitel (obvykle obklopení slečny mladého věku). Dead of the Brain ~Shiryou no Sakebi~ není výjimkou, tedy mimo nového překladu od jednoho z fanoušků, a na pozadí zombie apokalypsy (která se v pozdějších letech ukáže jako alfa a omega mnoha videoherních sérií) vyvolané nepovedeným experimentem se setkáme se striktně béčkovým příběhem, který čerpá z minulé dekády (v kontextu kinematografie) a nechybí tak tropy v podobě napětí, humorných hlášek a velkého štěstí ladných hrdinů.

Minulý rok jsem byl pozitivně překvapen titulem Ushinawareta Rakuen, který nabídl až gamebookové schéma a vyváženou míru zábavy i vážných momentů. Mimo relativně podobně estetiky z PC-98 je ovšem Dead of the Brain striktním opakem. Lineární příběh, akční scény, a všudypřítomná tma. Ale není to naškodu, a tvůrci z Fairytale odvedli i z dnešního pohledu kvalitní práci po gamedesignové stránce. Hratelnost i v omezení adventury (vizuálního románu) je dostatečně pestrá, a jednou objevujete místnosti opuštěného hotelu (s připravenou zbraní v ruce) a podruhé se v časovém limitu snažíte vyřešit hádanku. I při relativně malém obsahu (a tedy i krátké době nutné k dokončení) je zážitek z Dead of the Brain povedený a svoji intenzitou si mnohdy nezadá se svižnějšími žánry. Ačkoliv, několika delších dialogových části ušetření nebudeme (příprava útoku na hotel, milostná scéna). Zážitek je asi nejblíže mnohem známějšímu Snatcher (PC-88), a určitá inspirace v této kultovní novele je nepopiratelná. Dead of the Brain je ale neokoukané a svěží, a jako zázrakem má i (kvalitní) anglický překlad, proto je v rámci širokého katalogu vizuálních novel z PC-98 tím nejsnáze dostupným.

Kvalitní, ovšem krátká a lineární, vizuální novela s prvky adventury, která potěší nadšence japonských videoher a herní archeology. Pro ostatní asi ani nemá smysl zapínat Dead of the Brain ~Day of the Living Dead~, protože nic nového nepřináší a v rámci žánru je mnoho a mnoho podstatnějších děl.

Galerie zde (NSFW).

Že se DiRT Rally 2.0 zvláště povedl, bylo zřejmé už po prvních recenzích. Ohlasy samotných hráčů, které často zmiňovaly kvalitu rovnou snad i kultovnímu Richard Burns Rally, byly také všudypřítomné. Očekávání tedy byla nejvyšší možná.

Sérii Codemasters mám rád již od dob Colin McRae Rally 2.0, které bylo perfektním mixem arkádového překonávání časů erzet a do jisté míry realistické správy vozů a jejich nastavení. U dalších dílu se osvědčená formule začala mírně zadrhávat (z mého pohledu průměrné až podprůměrné pokračování 3, 2004, 2005), a vyvrcholila k proměně série na Colin McRae: DiRT. Zde můj zájem (o videoherní podobu rally) zcela opadl, a získal si pozornost až s příchodem DiRT Rally z roku 2015. Ke kterému jsem se ovšem dosat až o tři roky později. Zábavné, poměrně realistické a plné obsahu. Ale něco neurčitého tomu chybělo. Z mého pohledu jízdní model a fyzika, která nedosáhla úrovně, se kterou přišel Richard Burns Rally o mnoho let dříve.

To se změnilo s pokračováním, které dorazilo na počítače a konzole na začátku roku 2019. Tvůrci nasbírali spoustu drobností a již kvalitní DiRT Rally dokázali vylepšit prakticky ve všech směrech. Vizuálně povedené menu, zábavný (ale náročný) jízdní model, detaily na trati a tak dále. A pokud si odmyslíte DLC politiku a nepochopitelné dokupování tratí/aut, i obsahu (dnes již vyřešené Game of the Year Edition) je více než dostatek. Ačkoliv zábavný sprint do vrchu (Pikes Peak) chybí.

V základu se tedy nachází šest lokací (Španělsko, Argentina, Polsko, Nový Zéland, Austrálie, USA) a dalších sedm lze dokoupit v DLC (nebo plné verzi hry). Vozový park je v DiRT Rally 2.0 dostatečně široký, a lze si v každé kategorii nalézt své oblíbence. Osobně jsem si nejvíce oblíbil dobře ovladatelné auta Volkswagen Golf GTI 16v, Škodu Fabii a samozřejmě Mitsubishi Lancer Evolution X. Naopak udržet na úzkých tratích Argentiny a Nového Zélandu v Porsche 911 RGT nebo Ford Mustang GT4 s výkonem nad 400 koní a váhou pod 1,5 tuny byla výzva. Na druhou stranu, DiRT Rally 2.0 je o překonávání obtížnosti. Pro správný pocit z jízdy tak doporučuji vypnout HUD, zapnout reálné poškození vozu a pustit se do šampionátu (historického rally) a to v méně oblíbeném stroji. I na nízkou obtížnost (30-50/100) je otázka finiše na dobré pozici závislá na striktní absenci (větších) nehod a poškození vozidla. A to, často při délce etapy nad 14 až 16 Km, znamená plné soustředění na více jak deset minut. Právě v tyto momenty je ale DiRT Rally 2.0 nejzábavnější. Udržovat mírný náskok na zrádné trati a za silné bouře, kdy nezvládnutý nájezd do zatáčky může znamenat špatné umístění v celém šampionátu, patří k vrcholům rally. Přítomen je i rally cross, ale ten mě zcela minul a podobně jako i u jiných závodních her jsem se mu nevěnoval.

DiRT Rally 2.0 jsem hrál jak na klávesnici, tak i na volantu (starším). Zábavná je hra za použití obou ovládačů, nicméně s kvalitním volantem, spojkou a řadicí pákou by byl zážitek ještě o něco výše. Po technické stránce si nelze na nic výrazné stěžovat – grafická stránka hry je výborná (detaily kabin jsou ovšem někdy trochu nižší) a některé tratě, zvláště na Novém Zélandu, jsou až krásné. Stabilní engine také zajištuje bezproblémový chod (bez poklesu FPS), a to i na starších sestavách.

Vedle Project CARS 2 zaměřeného na okruhové ježdění je DiRT Rally 2.0 druhý ideální závodní simulátor, který je přístupný většině hráčů a zároveň není arkádou.

Po vyzkoušení V-Rally 4 a WRC 7 také zdaleka to nejlepší v oblasti rally, kde jedinou reálnou konkurencí je dnes významně zlepšené WRC 8. Jasné doporučení, a to i díky povedenému online módu (kde se mění různé denní výzvy) a rekapitulací kariéry Colina v FLAT OUT.

Konečně.

Konečně se na obrazovkách osobních počítačů objevila nejoblíbenější karetní hra, která je v této verzi jak intuitivní a zábavná, tak i dostatečně reprezentativní, aby zaujmula i ty, kteří se teprve s Magic the Gathering plánují seznámit (Magic: The Gathering ani Magic: The Gathering - Duels of the Planeswalkers toto v takové míře nenabídlo).

Proč je Magic (vznik 1993) tak populární, a proč jde o stále aktuální zábavu? Důvodu je mnoho; od líbivého grafického zpracování a silného sběratelského potenciálu (cena karet se pohybuje v rozpětí od pár korun po řádově miliony), až po mnoho formátu hry a dokonalé vyvážení mezi náhodou, schopností hráče a kvalitou sestaveného balíčku. Technicky vzato každý může porazit každého, ačkoliv šance na výhru rostou především dle hraných karet. A ty dobré jsou logicky dražší, ty nejlepší lze získat už jen v řádu stovek dolarů a výše. Recept, který Richard Garfield připravil, je dokonalým business plánem, jelikož se mu podařilo prodat „papírové“ karty s přirážkou tisíců procent. A to po více jak 27 let. Nicméně, dnes si můžete zahrát MTG v adekvátní podobě hned a zdarma. Stačí si stáhnout Arénu a naučit se poměrně jednoduchá pravidla, u kterých platí tradiční pravidlo úspěšných konceptů v podobě „easy to learn, hard to master“.

Krátký tutoriál hráče provede základy mechanik, tedy tím, že existuje něco jako „land“ (země), který produkuje „manu“ (rezervoár magické síly), za kterou můžete vyvolávat nejrůznější kouzla („spells“); od příšer a jiných bytostí („creature“), přes artefakty, planeswalkery, okouzlení až po konkrétní magické čáry („instant “ a „sorcery“). Cílem hry, kdy ve standartním režimu mají oba hráči 20 životů a 60 karet, je toho druhého o životy připravit! Nebo také můžete zvolit úplně jinou strategii (například „mill“, neboli odemlení soupeřova balíčku). Fantazii se meze nekladou. Není náhodou, že je MTG považováno za vůbec nejkomplexnější (deskovou/karetní) hru. K dnešnímu dni existuje více než 19 000 karet a nespočet schopností, a nové stále vznikají. Z tohoto důvodu se hraní příliš neomrzí nebo neokouká ani v dlouhodobém měřítku, protože individuálních pojetí, jak koncipovat svůj herní balíček, je prakticky vzato nekonečno. Jde pouze o to, kde naleznete hlavní těžiště zábavy (turnaje, odpočinkové hraní, tvorbu balíčků dle vybraného tématu, sběratelství nebo snad i investování). Nicméně jelikož právě čtete komentář na videohru Magic: The Gathering Arena, nejspíše vás zajímá samotné hraní.

V Magic the Gathering se nachází pět „barev“, takže startovní bod, v tom jak vytvořit svůj balíček, začíná vždy u volby barvy (můžete ovšem zvolit i bezbarvý, artefaktový „deck“). Nicméně, kombinacím mezi nimi se meze nekladou. Každá z těchto barev je charakterizována určitým útvarem (hory, pláně, lesy, bažiny a ostrovy) a vlastní filosofii; tedy na jakých principech je založena a jak dosáhne potencionálního vítězství nad soupeřem. Záleží jen na preferencích. Já jsem se v Aréně rozhodl primárně pro černo červený balík, postavený na synergii Theater of Horrors a Spawn of Mayhen. Nicméně záleží na tom, jaké karty si v „boosterech“ otevřete a na jakou strategii máte právě náladu. Ve skládání balíčku, i z horších karet, je ale ukryto asi největí kouzlo hry - proto doporučuji zkoušet pokud možno nejrůznější nápady, nebo rovnou tématické "tribaly" (ten tedy až v realitě).

Určitou nevýhodou je, že se v Aréně nachází jen nové karty (přibližně jedenáct posledních setů, od aktuální Ikorie po Ixalan z roku 2017), a některé formáty zatím chybí (například populární EDH je opomenuto). Zvláště novým hráčům by to ale nemuselo vůbec vadit, i takto je obsahu v MTG Arena mnoho. Nestane se vám tedy, že by se některé taktiky (snad s výjimkou rozšířených balíčků postavených na kombinaci Ajani´s Pridemate/ Healer´s Hawk) příliš často opakovaly. Naopak mi přijde, tedy když se posunete z bronze a silver úrovně, že se lze setkat s opravdu nápaditými balíčky. Samotné hraní je tak zábava, zvláště když je vidět péče, kterou Wizards of the Coast Aréně dávají. Updaty jsou časté, přibývají animace karet nebo nová prostředí, zvuky jsou také na vysoké úrovni. Virtualizace karetní hry v té nejlepší podobě. Ačkoliv, fyzická podoba je nenahraditelná, a měla by být stále prioritou. I z toho důvodu, že právě k novým MTG produktům (tedy, některým) přidávají Wizardi také kódy do Areny (některé naleznete i na internetu).

S Arenou jsem strávil zatím více jak 50 hodin, nevložil jsem do této hry dostupné na Epicu ani korunu (o fyzických kartách, které jsem v průběhu minulých šesti měsíců nakoupil, a to i z důvodu Areny, bych ovšem měl zamlčet) a beru ji jako ideální videohru, pokud právě není prostor na partii Magiců v reálném světě, nebo si chci jen zahrát s hráči po celém světě. Doporučení je tak jasné, jelikož prakticky zdarma se můžete naučit Magic the Gathering, můžete využít široké spektrum karet (ušetříte za nákup mnoha boosterů) a v neposlední řadě je zde také možnost zažít nepřeberné množství strategií a typů hráčů, které v tomto množství jinde nepotkáte. Navíc, pokud hrajete Arenu, jste digitálně odměňování prakticky každý den. Motivace je tedy zaručena.

Varování o návykovosti této hry by ale mělo, na závěr, zaznít.
Nicméně papír je papír :). Takže by měla Aréna předně sloužit jako brána k "opravdovému" hraní MTG!

Jak se psávalo, a označovalo, v časopise Riki (například u recenze na Gadget), elegantní žánrové zařazení s názvem interaktivní art-adventura zcela sedí i na netradiční titul Ceremony of Innocence.

Nepřímé navázání na Peter Gabriel: Eve se povedlo na jedničku. Tvůrci implementovali do svého dalšího díla kvalitní příběh, interakci redukovali na zajímavější (ale i kratší) úkony a vizuálně celý zážitek ještě povýšili o v rámci média neobvyklý rozsah inspirace, jakým byla vizuálního stránka Ceremony of Innocence obdařena (setkáme se s kolážemi jako od Jiřího Koláře, jindy zase s kresbou ve stylu Albrechta Dürera). A to vše skrze poštovní komunikaci dvou osob z rozdílných částí světa; seznámíme se s londýnským gentlemanem Griffinem s pravým britským přízvukem a tužbou opravdové lásky a kráskou z pacifického ostrova (smyšleného), která mísí koloniální etiku s vášnivým zápalem po objevování nového, Sabinou.

Po celou dobu hraní (několik hodin) tak hráč otvírá, tedy pokud vyřeší opravdu jednoduché interaktivní klikání ve stylu Amanita Design, dopisy, které si protagonisté čtou navzájem. Děj se začne komplikovat, a zjišťujeme další a další okolnosti. A to je také hlavní náplní tohoto interaktivního zážitku na pomezí videohry a knihy (ze které i titul Real World Multimedia vychází).

Je škoda, že podobné hry (minimálně s větším rozpočtem - dabing obstarala Isabella Rossellini nebo Ben Kingsley) nevznikají a prakticky vzato od 90. let se s něčím podobným (The Residents - Bad Day on the Midway, Cosmology of Kyoto, Alice: Interactive Museum) již nelze setkat. V komerčně kompetitivním prostředí tvorby videoher ale nebylo reálné, aby tyto krátké hry u zákazníků obstáli. Dnes jsou ovšem vynikajícím mementem své doby, a právě přístupné Ceremony of Innocence lze doporučit.

Minimalisticky pojatý příběh mladé ženy, Florence Yeoh, je ideální hrou na přenosná zařízení (mobily); Florence po dohrání totiž zanechá více než jen finální skóre a statistiku, a to vše v opravdu krátkém čase. Není tak divu, že se v roce 2018, kdy titul vyšel, pozornost médií obrátila na počin studia Mountains a nechyběla ani početná ocenění. A to i přes to, že jde více méně o lehce interaktivní knihu (více příhodný pojem by byl leporelo, to ale asi nebude znít lákavěji), která kombinuje pár opravdu jednoduchých herních mechanik.

Ovšem světe div se, dobře strukturovaná narace dokáže divy. A radosti a strasti slečny z opačné části Země jsou v minutových aktech, kdy si prožije osudový vztah a některé další fáze života, umně zařazené aby tvořily funkční celek. Až by se mohlo zdát, že důsledný editor opravdu nechal jen to nejdůležitější a ušetřil tak nám, hráčům, čas.

I ve svém rekordním čase ale Florence dokáže zaujmout a být zapamatovatelná. A to je velký plus u média, které cílí na akční a někdy až povrchní zážitky (pokud se stále bavíme primárně o hrách na mobily). Nicméně i port na PC má své kouzlo, a ukazuje, proč se zrovna tento počin stal tím diskutovaným a kladně přijímaným.

Před pár lety (2012) to byla The Cat Lady, nedávno (2018) Return of the Obra Dinn a nyní je to World of Horror. Další černobílý nezávislý počin od nadšeného tvůrce, který zabral možná až příliš času na vývoj, ale rozhodně za to stojí (a to i v současné Early Acces verzi). Titul Paweła Koźmińského ovšem není klasickou adventurou, ale spojuje i prvky rogue-like explorace, šarvátek a využívaní předmětů. A to vše v lákavé poctě estetiky Džundži Itóa (a to jak vizuální, tak i narativní). A to vše při zpracování, které mají navodit dojem her z dob MS-DOS nebo PC-98. Které dopadlo na jedničku, a příliš rozdílů oproti těmto starým japonským hrám by jste nenašli.

Příběh se vzdáleně inspiruje v krátkých kapitolkách (případech) Džundži Itóa, které bude hráč několik (desítek)minut řešit. Pokud jste četli například Balónky oběšenců a další hororové příběhy, budete jako doma. Malé městečko na pobřeží Japonska je v 80. letech sužováno záhadnými bytostmi a ještě podivnějším chováním jeho obyvatel. O jednotlivé záhady tak nebude nouze (zatím 10). Od úhořů v těle, kteří chtějí ven, po záhadný rituál na úpatí temného lesa. A jak je vyřešit? Plánováním akcí. Tedy kam se vydat, jaké předměty koupit, úspěšně vyhrát souboje... a to za předpokladu, že vaše statistiky (stamina, doom, reason) zůstanou na příjemných hodnotách. To ale nebude taková sranda, jelikož vybraný (nebo náhodný) charakter na nemrtvé hrobníky, bojové letouny nad městem nebo krví nasáklé peřiny připraven opravdu není. A to je také základ hratelnosti. Krátké shortplaye, ve kterých se dozvídáte postupně více a více. Zásadním zjištěním, kterého jsem se v dobách před vydáním obával nejvíce. je to, že to funguje! A mělo by to být ještě lepší, protože se chystá více obsahu a případně by mohl vznikat i komunitní obsah. To už je ovšem otázka finální verze, na kterou se opravdu těším.

Podobně laděné hry, ve kterých je na první pohled rozpoznatelný rukopis, mám nejraději. World of Horror mohu řadit mezi mé oblíbené The Lost Crown: A Ghost-Hunting Adventure nebo FEZ, jako příklady toho, jak má ukočírovaný projekt (více či méně) jednotlivce vypadat. Do Shiokawy se budu rád vracet.

Galerie screenshotů ze hry zde.

Nezvykle propracovaná, avšek ve svém jádru minimalistická, hra o výstupu na nedaleký kopec.

A Short Hike se dočkal kladného přijetí, a i v obrovské konkurenci indie her minulého roku (například Untitled Goose Game, Katana ZERO, Baba Is You, Outer Wilds nebo My Friend Pedro) patřila tato krátká adventurka k těm nejvíce oceňovaným. Důvod je prostý. Zábavná hratelnost, retro zpracování, poměrně široká paleta úkonů a výborně zvládnutá explorace (trochu podobná The Legend of Zelda: Breath of the Wild). Hratelnost spočívá v objevování (a použití) předmětů, rozhovorům s dalšími výletníky a v neposlední řadě ve sběru "peříček", která určují jak vysoko můžete vylétnout. Ty lze získaz různě po celé rozloze parku, nebo také za velký poplatek koupit. Titul ale počítá i možností alternativních způsobů, jak se na vrchol pohoří dopravit. Je tak jen na hráči, jakou cestu zvolí. Může spěchat a snažit se pokořit rekord (zatím 2:46) nebo naopak prozkoumat celou oblast rezervace a s rozvahou vystoupat.

A Short Hike se opravdu povedlo, a vysoká hodnocení nejsou náhodná. Jde tak trochu o mix Minit (design prostředí) a Journey (obsah), který dokáže pobavit asi každého. Jediným negativem tak zůstává, ač je to samozřejmě i hlavním lákadlem hry, malý rozsah. Vzhledem k funkčnosti mechanik a zvládnutého konceptu je škoda, že se lze na vrchol dostat za pár (desítek) minut. Nicméně vzhledem k tomu, že jde pro předplatitele Humble Monthly o volně dostupnou hru, lze A Short Hike pouze doporučit.

Intenzivní hudební zážitek, který vydrží přibližně jednu hodinu kvalitní zábavy. Po vzoru dnes již kultovního titulu Rez (PS2 a DreamCast, 2002) se i zde, v Sayonara Wild Hearts, spojuje hudba s tím, co se děje na obrazovce.

Hlavní předností je určitě audiovizuální zpracování, které zaujme (nejen toho, kdo ovládá gamepad). Osobitý vizuální styl se povedl, a oproti striktně mechanickému a digitálnímu Rezu má i rozmanitější záběr (podíváte se do lesa, města, virtuální reality a tak dále). Levelů je dostatek (pocitově přes 25), ovšem každý vystačí na pár minut, takže jde o ideální hru na jeden zátah. Cílem tvůrců také je kontinuální zážitek, který má interaktivní formou doplnit hudební "album". Hudební kvality tohoto alba se pohybují na široké škále jako žánry, které jsou využity. Při hraní mi nejméně seděla hudba s vokály, a naopak nejlépe se hrálo za doprovodu chiptune zvuků (které se objevují zvláště ke konci hry).

Sayonara Wild Hearts je povedená jednohubka, která ale neposkytuje žádnou výzvu (obtížnost je velmi lehká a náročnější úseky je možné případně přeskočit) a převážně popové melodie již nefungují mimo rámec samotného hraní titulu. Kultovní klasika jako zmíněný Rez tento švédský pokus nejspíše nebude, ale jako nadprůměrný přírůstek do okrajového žánru (v počtu vydaných titulů) hudebních her Sayonara Wild Hearts nezklame.

Yu-No patří (zvláště v Japonsku) mezi vůbec nejpopulárnější vizuální novely. Není to ani tak obsahem, který přímo čerpá z 90. let a dobového nadšení do nadpřirozena, jiných světů nebo cestování časem (aneb seriály jako Akta X, Věřte nevěřte a Twin Peaks), ale revolučními mechaniky, které mnoho pozdějších tvůrců vizuálních novel kopírovalo a dnes jsou na nich často postavené nejpopulárnější série žánru. Ve zkratce Yu-No sází na paralelní svět(y) a rozvětvený příběh, ve kterém si do jisté míry můžeme vybírat, co podniknout dále.

Dnes to nezní nikterak zajímavě, přeci jen Zero Escape a mnoho dalších titulů s tímto tématem intenzivně pracují, ale v roce 1996 šlo o velmi ambiciózní představu. Yu-No tak působilo vedle velká většiny jednoduchých a erotických novel (například Paradise Heights) opravdu revolučně.

Na první pohled ale vše vypadá jinak. A některé úpravy působí působí zcela zbytečně (změny vzhledu některých z charakterů). A estetika anime z 90. let je také kompletně pryč. Nicméně, po pár hodinách si většina hráčů zvykne a vizuálně není Yu-No vůbec špatné, jen je jiné a spíše než něco z PC-98 a poloviny 90. let připomíná moderní, a bohužel zcela obyčejné, anime dnešních dnů. Je to ovšem daň za kvalitní remake s vyšším rozpočtem a nedávné anime, ze kterého je nová stylizace vypůjčena.

Další změny jsou již spíše kosmetického rázu. Největší proměny se dočkal interface, který je uzpůsoben gamepadu (na kterém doporučuji hrát), navigace je podstatně jednodušší (vše je na obrazovce zvýrazněno) a lokace, kde se má stát další příběhový posun, jsou ukázané v menu po stranách obrazovky. Hudba má také nové aranžmá, ale na rozdíl od grafiky, ji lze přepnout do původní podoby. Obsah je z dnešního pohledu archetypální vizuální novelou, se sadou rozdílných postav, sebevědomým hlavním hrdinou a několika dějovými linky (rámcově označených dle preferovaných dívek, kterým se hrdina primárně věnuje). Příběh nejvíce připomíná zvláště podobně populární vizuální novele Steins;Gate, které se v Yu-No přímo a přiznaně inspirovalo. Paralelní realita, vědeckofantastický námět a hlavní hrdina je mladý student (Takuya Arima) se specifickou, lehce drzou, personalitou. Titul střídá vážné polohy s lehkým humorem, nechybí ani sporadická erotika a intimní momenty (ty jsou ovšem oproti verzi z roku 1996 cenzurovány).

Rámcově zde ale jde o tajemný předmět (který naleznete ve studovně vašeho mrtvého/ zmizelého otce), který dokáže Takuya využít k "cestování časem" v rozmezí několika dnů. V jedné časové linii využijete předmět z jiné, kusé informace se postupně propojují a výsledek za to stojí. I po tolika letech. Zvláště, když má většina postav velké charisma (a nejen to) a dialogy jsou obecně dobře napsané.

Zasloužený status kultovní klasiky Yu-No patří, a všem fanouškům kvalitních vizuálních novel lze remake A girl who chants love at the bound of this world doporučit. Tedy pokud hledáte velkou dávku záhad odehrávajících se na předměstí jednoho japonského městečka s výhledem na oceán.

Na začátku roku jsem po delší době znovu dokončil výchovu princezny v Princess Maker 2 (s achievmenty na Steamu), a od té doby jsem chtěl vyzkoušet i jiné podoby hry - zvláště, když po letech byl přeložen první i třetí díl. Logickou volbou byl tedy díl třetí, Princess Maker 3: Fairy Tales Come True. Nicméně, oproti druhému dílu je poměrně zdlouhavý, sluha je snad ještě otravnější a princezna ani nepobrala moc charisma a připomíní spíše něco, co našli farmáři u Roswellu v sedmačtyřicátém. Ačkoliv určitě nejde o špatnou hru, také má PM3 více možností a celkově je uživatelsky příemný, dojem nebyl tak silný ani pro snahu dovést dceru k 18. narozeninám.

Moje pozornost se tak, po půlroční pauze (a kvůli výzvě), obrátila na Princess Maker Refine. První díl ve své Refine verzi je taková chudší verze PM2. V zásadě to ale ani nevadí. Princezna, pomlčka dcera, vypadá jinak, máme zde nové pohledy z dovolených, šaty jsou možná ještě hezčí a celkový dojem při hraní Princess Maker Refine, jak je u série zvykem, je příjemný. Zvláště, když hra plyne velmi rychle a sem tam se stane nějaká údálost (festival se soutěží krásy, nemoc, ztráta nálady a tak dále) nebo se vydáte na (RPG) výpravu do blízkých lesů. Není toho ale mnoho, a i přes krátkost je náplň v podobě managmentu dcery někdy více než repetivní. Koloběh práce, vzdělání, odpočinku a dovolených je narušován častým nedostatkem peněz a snahou snižovat dceři stres a naopak ji povzbudit morálku. I tak ale mnoho dní v práci udělá chybku a hned nejsou peníze ani na léčivý kořen od místního obchodníka. Natož na krásné elegantní šaty za 1000... dolarů (dle symbolu).

Pro fanoušky Princess Maker 2 nejspíše zbytečný návrat ke kořenům série. Na druhou stranu, necenzurovaná Refine verze Princess Maker je příkladem toho, jak by měl vypadat návrat starší hry (1991) na moderní systémy.

Zvědavost. Ano, zvědavost na až nezvykle kladné přijetí, a to jak od odborného publika, tak i hráčů samotných, mě přiměla tento proklamovaný klenot vyzkoušet. Jedno vzletné přirovnání k Planescape: Torment (ačkoliv to měl být spíše první Fallout) nebo Vampire: The Masquerade – Bloodlines za druhým, jindy zase zmínky o – nejlépe – napsané videohře, byly strůjcem toho, že jsem rozehrál Disco Elysium i přes jiné, momentálně (ne)hrané, tituly. Při takové chvále, zvláště u komentářů na portálu Steam nebo na stránkách typu RPS, musí být člověk na pozoru. Role-play mesiášů jsme tu měli za pár posledních několik let opravdu hodně. Jednou to bylo indie jRPG Undertale, které rozpoutalo nečekané vlny v herní komunitě, podruhé to bylo vyladěné Divinity: Original Sin II, na které šla jedna chvála za druhou. Příkladů ale bylo samozřejmě mnohem více. Testem času ale neprojde každý. Proč vám to ale povídám? Důvod je prostý, obvykle když se objeví takováto prakticky nekriticky přijímaná hra, je následnou motivací za rozehráním často i „objevení“ nezpochybnitelných chyb a - reálné - zhodnocení titulu. Zvláště, když jsem No Truce With the Furies během vývoje nevěřil. Malé a nezkušené studio, které se pouští do ambiciózního projektu, který neustáli ani veteráni typu Briana Farga (slabší hráčské přijetí Tormentu) nebo Joshe Sawyer (komerční propad jinak povedeného Pillars II). To už tu bylo vícekrát. Červená látka v podobě do nebe vychvalovaného Disco Elysium tedy zafungovala, a já jsme za to, po přibližně třech týdnech, velmi rád.

Nadstandardně velký úspěch Disco Elysium je pro mě ovšem stále záhadou. Titul, který za sebou nemá silnou personu, má ještě více popisů prostředí, monologů a dialogů než ty nejukecanější izometrická RPG nebo textové adventury a ještě se s jistou dávkou drzosti vysmívá konceptu soubojů jako esence žánru (alespoň v médiu videoher)? Ano, asi Vám neušlo, že ve světě distriktu Martinaise na potyčky, šarvátky, boje… tak jak je známe z jiných izometrických RPG, nenarazíme. Příčiny popularity tedy musím hledat jinde. Téma nihilismu, alkoholem drásané duše policisty a klasická, a o to oblíbenější, zápletka "whodunit" (aneb kdo to udělal) se mi staly logickým důvodem nečekaného úspěchu. Skepse k tomuto „simulátoru sběru lahví“ se během prvních pár chvil jen prohloubila. Jak jste si nejspíše všimli dle hodnocení, něco se ovšem muselo změnit. První chvíle, které připomínaly skupinové interview na protialkoholním sezení, opravdu nebyly nejlepší. Ačkoliv přiznávám, mohla se na tom podílet i snaha nemít hru RÁD, maskovaná i personifikovaná za postavu Harryho. Ošklivého muže ve středních letech, který si nepamatuje zhola nic (nebo to jen hraje?). Jenže jak už to tak bývá, čím více času strávíte s někým na první pohled takto nesympatickým (důstojníkem Harrier Du Bois), tím větší dojem si odnášíte. Ale nebyl to on. Byla to interakce se světem. Ačkoliv to je u obou případů přehnané tvrzení. Interakce se omezuje na módní přehlídku (aneb stylové převlíkání před rozhovorem) a takzvané skill checky (zdravím Age of Decadence), a tedy starý známý save-scumming (a vy CHCETE vědět, jak to dopadne při úspěchu!). A svět? Ten se zde scvrknul na tři malé lokace, které proběhnete od západu k východu za pár minut. Proč má ta hra všude tak vysoké hodnocení, dralo se na mysel neblahé tušení davové psychózy líbivých textů a politikou prostoupeného ovzduší.

Ale o to tu ani tak nešlo. Tvůrci ze ZA/UM jsou spíše skupinkou umělců, a tak je třeba také k Disco Elysium přistupovat. Elysium je především o atmosféře, která je zde vyjádřena jak celkovou estetikou (přiznané tahy štětcem na pozadích, unikátní portréty, zpracování GUI), tak i texty s literární kvalitou. Na hře nepracovala skupinka fanoušků fantasy, co chtějí zpracovat další konflikt hobitů a skřetů na pozadí strašlivé předpovědi pradávné rasy, ale lidé s (levicově laděnými) politickými názory, různorodými znalostmi (kryptozoologie!) a jistým nadáním to šikovně zpracovat do pseudoreality našeho světa (dle autorů inspirované zvláště 70. let). Je to osvěžení, protože příliš videoher s faktografickým přesahem logicky nevzniká. Mnoho věcí jsem si při čtení (hraní) vyhledal a Disco Elysium dokáže samo o sobě obohatit, což je velký plus. Podobně jsem to naposledy měl u série Zero Escape nebo vizuální novely Umineko. Ostatně k procesu hraní vizuálních novel má Disco Elysium velmi blízko.

Příběh se nesnaží o velkolepé zápletky, a spíše má civilní rozměr. Možná je až minimalistický, pokud jste právě dohráli Dragon Age nebo Oblivion. Skrze poměrně rozsáhlé dialogy se seznámíte s několika desítky postav, kde má většina co říci (sendvič mi NEDAL). Dialogy jsou také hlavní způsob, jak se časově posunout (platí tu klasický cyklus dne a noci), a jak řešit většinu úkolů. Zdaleka nepůjde pouze o vraždu, své problémy má většina z obyvatel ostrovního městečka Revachol. Jak je tato osada malá, tak o to více tajemství skrývá. Co je za těmi ocelovými dveřmi malého bunkru se šancí na otevření tři procenta? Jaký osud potkal komerční oblast? Jsou to kalhotky nebo jiný kus oblečení na schodech pokoje Klasjee? Jedno je jisté, vše vás bude zajímat. Stejně jako momenty, které hra nabídne. Ostatně s detaily se zde vůbec nešetří. Karaoke, anodický tanec, oholení a mnoho dalších drobností vám nejen zpestří hraní, ale nejspíše i vykouzlí úsměv na tváři. A od toho přeci videohry jsou také. Ano, o emocích. Tak těch tu najdete snad ještě VÍCE. Nicméně ty si již objevíte na vlastní pěst, tedy zápěstí.

♬ Tell it to my heart ♬

Melancholicky laděné finále (v doprovodu nádherné hudby, Seafort Phasmid) můj vztah k Disco Elysium jen prohloubilo. Po dokončení mého oblíbeného Torment: Tides of Numenera (a jeho obecného neúspěchu) jsem nečekal, že by podobné RPG ještě vzniklo. Elysium jde ovšem ještě dále. Na druhou stranu, úplně všem bych dílo ZA/UM nedoporučil. Textu je opravdu mnoho, a často repetiční koloběh běhu od jedné postavy ke druhé (bez odpočinku v podobě akčních meziher zvaných souboje) může hraní degradovat do čtení dlouhé knihy, a to v sedu a u zářivého monitoru. Ale ty nejzajímavější hry obvykle nejsou pro každého. Pokud ale máte v oblibě videohry s přesahem a uměleckým potenciálem, nebo kvalitní hry i jen z hlediska hratelnosti (mechanika skill-checků aneb testování schopností, je zábavná a zde výborně provedená), není moc co řešit. A také, je to jedna z mála her (vedle Shenmue), kde postupující dny začíná více sněžit! Magické.

Disco Elysium je netradiční a originální titul, který po vzoru Planescape: Torment či Arcanum přichází v žánru izometrických RPG s nezvykle propracovanými mechanismy a literární kvalitou textu. Silná atmosféra a mnoho detailů, na které někdy větší studia zapomínají, dělají z Disco Elysium unikátní zážitek.

A zde nějaké momentky (samozřejmě riziko spoilerů).

LEO - Žhavá čísla (1996) jsem si oblíbil (viz komentář), jednoduchá ale chytlavá hratelnost se povedla. Možná až příliš, jak jsem si dříve říkal. Něco tady nesedělo, menší reklamní hra na časopis Leo a přijde s takto originální myšlenkou? Bohužel, Vochozka spolu s Vladimír Peníška Corporation jen převzali mechanismy a udělali variaci na Penthouse: Hot Numbers (1992).

Nebo ne? Ne! Titul Blue Angel 69 má tu nemlich stejnou mechaniku, jen je zase o fous starší (1989). Kdy to skončí? Vyloupne se snad podobně laděná rychlovka s obnaženými slečny i z roku 1985? Kdo ví. Jedno je ale jisté, klikat na co nejvyšší čísla v horizontální linii (soupeř kliká na čísla ve vertikální linii) a nevyšovat skóre je stále zábava. Zvláště když se vám za políčky odkrývá pěkná dív... terminátorka ve fázi obnovy, tedy celokarbonovém provedení.

Děkuji Herní výzvě ("Blue") za "objevení" tohoto erotického (a logického) rychlíku. Soupeř nemá šanci proti natrénovaným postupům z Leo a Penthouse, sexy pixelaté robotky se tu svíjí v různých pózách, pár desítek minut plyne a zbývá jen nevyhnutelná otázka, která se s nezpochybnitelnou jistotou objeví u většiny hráčů tohoto díla, aneb "Proč to vlastně hraji?".