Zero Escape: Zero Time Dilemma

Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus