Planescape: Torment

Black Isle Studios

12.12.1999

425 hodnocení Platformy

Žánr: RPG > nezařazeno

Forma: placená hra

Rozsah: samostatná hra

Multiplayer: ne

Planescape: Torment je izometrické RPG založené na pravidlech Dungeons & Dragons (konkrétně druhé edice) z dílen již neexistující legendy Black Isle Studios. Jako jediné CRPG vychází z jinak naprosto opomenutého settingu, kterým je “nadsvět” Planescape. Velice zjednodušeně řečeno, jedná se o soustavu rovin a různých světů (sfér), které mezi sebou mají určité zákonitosti a vztahy, žijí zde odlišné formy života atd.

Hra začíná v Sigilu, středobodě celých sfér. Hlavní hrdina se probouzí v temných prostorách márnice s naprostou ztrátou paměti a poněkud zvláštní schopností - neschopností zemřít. S pomocí prvního společníka, létající lebky Morta, se z deníku vytetovaného na svých zádech dozví, že klíčem k jeho minulosti je jakýsi Pharod. Cesta za nalezením vlastní identity začíná.

V roce 2017 vyšel remaster hry s názvem Planescape: Torment: Enhanced Edition. V témže roce vyšel i duchovní nástupce hry s názvem Torment: Tides of Numenera.

Oficiální stránky hry

Podpořte Databázi a kupte si hru na

Poslední diskuzní příspěvek

Syndrom

4068

06.07.2026 19:04

Re-run: naposledy jsem hrál P:T minulý rok, ale příliš vytížen, neměl správný mindset. Letos se do něj ponořil a zvedl známku na úroveň legend. Obecně jsou mi ty ukecané klasiky na Infinity Enginu nebo Arcanum s věkem sympatičtější. Třeba jednou dohraju Spectorovu Ultimu a podobné Chammurapiho zákoníky.

S VTM:B je to imho nejlépe napsaná hra. Není to literatura (Lake, Kurvitz), není to scénář (Houser, Druckmann) a není to drama (Levine). Upíři jsou ryzí roleplay, Planescape je ryzí quest design. Plus cit pro jména.

Ravel Puzzlewell a Sigil jsou bez nadsázky perfektní. Oproti tomu Bodhi a Athkatla stojí za zlámanou grešli. A samozřejmě nejlepší jména mají celebrity:

Yoko Ono - sexy upírka
Boris Karloff - čaroděj
Peter O'Toole - zahradník, hráči prodá bylinky
Jeremy Irons - překvapivě ne kovář, ale velitel stráží
Elijah Wood- gnóm
Magic Johnson - výstřední vetešník
atd.

Tohle jsem věděl. Co mi došlo letos, je co vlastně znamená takhle dobře napsaný quest design, protože Chris (pravé jméno Bezejmenného) tu udělal quest ze VŠEHO. Libovolný předmět, kouzlo, klíč, barák, ulice, prsten, kniha, lebka, dlažební kostka, družiník. Podpořeno tím nestoudně organickým worldbuildem na který, co se týče mě těžkopádné Disco Elysium nemá. Márnice Spalovačů, Ignus, výuka Umění porodní bábou, Hrobka Nesmrtelnosti...set piece - item – schopnost – worldbuild – guilda – klíč – npc – hádanka – backtracking - reaktivita. Mistrovská lekce hry spočívá v tom, jak tu kombinatoriku zvládá celou a zároveň nepůsobí mechanicky. Tohle je Quest. Cokoli jiného je kompromis a chyba.

100% jedna z těch cirka 20 must play kampaní, jinak se probudíš mrtvej a pak tě najdou ztracenýho.

Diskuze ke hře

Jab

8680

25.02.2009 00:15 (poslední úprava 03.08.2018 14:40)

Dohráno

PC 100

Vzpomínáte si ještě na první setkání s Mortem? Na jeho nadržené poznámky směrem k ženským zombiím v márnici? A na to, když vás o pár minut později za teskné hudby obvinil duch Deionarry ze strašlivé zrady?

Planescape Torment se nikdy nebude moci pyšnit nějak zvlášť vynikajícím soubojovým systémem. Nejde o hru, kterou byste mohli letem světem proběhnout a odklikat "ty dlouhé dialogy". Rozehravá však mnoho témat s tak různým emocionálním nábojem a vždy po chvilce čekání nabídne nějaké rozuzlení, jež vám vyrazí dech.

Kdo by si pomyslel, že charakter, jenž dostáváte do ruky, hraje takovou úlohu ve vývoji celých Sfér... Že je příběh neskutečným, mamutím a tragickým soubojem s osudem, s tím, co se má státi a přes veškerou heroickou snahu se i stane. Z malých střípků vše seskládá do stále většího celku. Do jedné z nejlepších dějových "linií" mezi hrami.

S naprosto výjimečným hrdinou ovšem přichází i adekvátní družníci. Často lákáni k Bezejmennému jako můra ke světlu, hledající u něj cosi, co by jim uvedlo život do spořádaného celku, co by jim poskytlo konečné odpovědi. Nejednou budete mít jejich duše jako na dlani. Nejednou odhalíte tu část jejich osobnosti, která je jejich největší silou a zároveň i slabostí. Ať už budete napravovat chaotickou duši Nordoma, bořit fanatickou sveřepost Vhailora či léčit ducha i mysl Dakkona, vždy půjde o mimořádný zážitek.

Celá hra je postavena na podivné směsici kontrastů, jež ve svém zvláštním způsobu kooperují. Ať už jde o kombinaci ponurých a výrazných barev, o hudbu, o humor i smutek či o děj jako celek, z tohoto dualismu se nevymaníte.

V posledku lze Planescapu přes všechen vývoj na poli počítačových her předpovědět cosi, co zazní i během děje - "Time is not your enemy. Forever is."

+91 +93 −2

Peach

4735

01.03.2023 02:19

Dohráno

PC 95

Pacifist run:

Západní RPG hry se často vyznačují rozmanitými způsoby, jak řešit herní problémy. Nikoho asi nepřekvapí, že nám hra (často skrytě) nabídne nejen bojové řešení, ale například také stealth či diplomacii. Ráda si při hraní volím osobnost své postavy a dle toho upřednostňuji to či ono. Tentokrát jsem se rozhodla hrát za naprostého pacifistu a pokusím se tak vyhnout veškerému boji a násilí. A přesně o tom je pacifist run. Pokusím se tímto komentářem popsat nejenom můj průchod hrou, ale i shrnout ji jako celek. Zároveň se vyvarovat spoilerů, ale popsat situace tak, aby znalí přesně věděli, o co jde.

Planescape: Torment je velice ukecané RPGčko na enginu Baldur's Gate, které dává důraz na roztodivný příběh a svět, zajímavé interakce s postavami a jejich dialogy. Boj je tak až téměř na posledním místě, byť to neznamená, že by se hrou nedalo promlátit. Hlavní postava se probouzí v márnici, téměř v nemrtvém stavu, bez vzpomínek na cokoliv včetně jména a hned vás začne otravovat létající lebka, že máte zabít nedalekou zombie a sebrat jí klíč, díky kterému se oba dostanete ven. Tento úplně první quest se nedá vyřešit jinak, a tak můj pacifist run končí téměř dřív než začal...

Ale ne. Přimhouříme obě očička, je to přeci jen nemyslící dávno mrtvý zombák, a budeme pokračovat do ulic města Sigil. Města uprostřed všech rovin existence, jehož největší část je Úl, čtvrť chudoby, prostitutek, zlodějů a sběračů mrtvol. A právě v Úlu se odehrává první část hry. Tady se hráč může zdržet na mnoho (desítek) hodin, plnit vedlejší úkoly, získat další společníky, naučit svého Bezejmenného řadu nových věcí a pořádně se vybavit. Můj první zásek byl až hluboko pod Úlem, a to opět v místě plném nemrtvých, které jsem nemohla přesvědčit svým šarmem, aby mě pustili dál, protože mi chyběly tři bodíky v charisma. Naštěstí jsem to vyřešila tak, jak se v této hře řeší řada problémů. Vlastní smrtí. Ano, v této hře je smrt hlavní postavy v podstatě jen teleport do márnice či na začátek dungeonu (a v tomto případě to také nečekaně umožnilo postup dál v příběhu otevřením původně zamčených dveří). Hlavní postava je totiž nesmrtelná a hledání důvodu je zápletkou hry.

Po projití Sigilu se hra náhle změní. Konečně najdeme někoho, kdo nám vysvětlí většinu záhad o hlavní postavě. A rovnou se s ní i utkáme, ale nebojte se, nezabijeme ji. No a následně se detektivní zápletka o hledání vlastní minulosti, smrtelnosti a důvodu existence mění na cestování po sférách. Tato část se již skládá z menších uzavřenějších lokací s víceméně lineárním průchodem a jen pár vedlejšími úkoly. A právě zde se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Strážný, kterému jsem potřebovala ukrást klíč od věznice, byl na rozdíl od svých mnoha kolegů nepřátelský už od prvního příchodu, dříve než mě vůbec spatřil. No a v tom případě vykrádání kapes nejde použít. Bug? Feature? Musel umřít na probodnutí ze stínu. Sice úplně zbytečně, ale musel.

Ani toto spíše adventurní RPG se nevyhnulo tomu, že jeho finále je plné nepřátel. Probíhat mezi nimi byl docela opruz, ale po několika pokusech se povedlo. Jak už jsem zmínila, smrt neznamená nutnost loadu, i když někdy je to rychlejší. Příběh graduje opravdu hutně, společníci se začínají vybarvovat a Bezejmenného čeká nevyhnutelný souboj s dvěma mocnými nepřáteli. První z nich je jen takovou demonstrací síly, poměrně rychle se vzdá a jeho porážka není ani započítána v bojových statistikách party. Ten druhý však jakékoliv naděje na úspěšný pacifist run rozmetá. Z toho už se nevykecám. Nejenže je nutné jej zabít, musí ho zabít sám Bezejmenný. Těsně před tím, než se dočká příležitosti dozvědět se své jméno, jednou pro vždy se vypořádat se svou minulostí a úspěšně ukončit tuto hru. Jak jinak než svými přesvědčovacími schopnostmi (a možná i trochu vyhrožováním).

Úžasná hra, pokud vás baví číst, protože textu jsou opravdu tuny. Úžasný pacifist run (byť neúplný) a doufám, že ne můj poslední. Pokud jste se i vy o něco takového pokoušeli, dejte vědět. Obzvlášť, pokud máte tip, jak se vyhnout některému ze soubojů, kterým jsem se vyhnout nedokázala. Tato hra je nesmírně rozmanitá, a třeba se jim přeci jen vyhnout dá.

Dohráno za 18 hodin.

Souboje:
Zombie Worker #782 (započítán Mortemu)
Ravel (přežila, započítána Bezejmennému)
Curst Guard (započítán Annah)
Trias (vzdal se, není započítán v herních statistikách)
Ignus (započítán Bezejmennému)

Statistiky na konci hraní:
6196 měďáků

The Nameless One - fighter level 25 (fists *****)
STR: 12, INT: 25, WIS: 25, DEX: 9, CON: 11, CHA: 24
Neutral good, Sensates
Gauntlets of Teeth, Kaleidoscopic Eye
Deionarra's Wedding Ring, Mempa's Biting Ring, Intestinal Phylactery

Pro: Nádherná hudba, netradiční herní zážitek, skvěle napsané postavy a jeden z nejlepších a nejzajímavějších příběhů, které jsem kdy viděla/četla/hrála.

Proti: Nic.

+56

Silverlion

2963

18.06.2008 23:38 (poslední úprava 17.09.2012 14:39)

Dohráno

PC 100

Přiznám se, že na první dohrání mě Planescape: Torment příliš nenadchnul. Hrál jsem za charakter typu válečník a ačkoliv hra naprosto přetékala originálními nápady a zajímavými dialogy, byla pro mě spíše zklamáním. Svět sfér byl prostě příliš divný, komplikovaný a složitý na pochopení. Při hře za válečníka příběhem pouze proplujete, jakoby kloužete jenom po povrchu. Obrovské množství dialogů a stěžejních myšlenek vám kvůli nízké inteligenci a moudrosti vašeho charakteru zůstane zcela skryto a bez nich je hra pouze poloviční.

Při druhém hraní jsem již rozvíjel své herní alter ego spíše duševním směrem a brzy jsem získal pocit, že hraju úplně jinou hru. Svět sfér už nebyl divný, ale fascinující a neuvěřitelně propracovaný. Všechny důležité charaktery najednou nebyly jen originální až fantaskní stvoření, ale získaly hloubku, jejich příběhy začaly vzbuzovat emoce a přímo mě donutily si k nim vytvořit nějaký vztah. Příběh konečně dostal pevné obrysy a všechny ty detaily, kolem kterých jsem napoprvé proběhnul bez povšimnutí, najednou měly ve hře své místo a smysl a na konci do sebe s úžasnou lehkostí zapadly a pomohly dotvořit celkový skvělý dojem.

Asi není třeba zdůrazňovat, že Planescape: Torment mě prostě dostal. Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že všechna témata a nápady, které autoři do hry vložili, by vydaly na spoustu knih. Ať už je to nekromant, co sbírá lebky, které mu vypráví své příběhy; město, které je ve skutečnosti živé; cesta hledání vlastní smrtelnosti; nekonečné a zrůdné války démonů nebo nevěstinec duševních rozkoší :-) - to všechno jsou naprosto unikátní nápady a myšlenky, které nemají v žánru fantasy obdoby. Planescape: Torment je prostě nezapomenutelný skvost a přesvědčivý důkaz pro všechny, kdo vám kdy budou tvrdit, že počítačové hry nemohou být určitou formou umění.

Pro: příběh, dialogy, originalita, hloubka a filosofický přesah, stylová grafika

Proti: ne příliš propracované RPG prvky

+53

Ajantis

4917

08.12.2010 19:09 (poslední úprava 09.05.2013 00:33)

Dohráno

PC 100

Planescape: Torment je jediným příkladem, který bych si dovolil předložit na podporu tvrzení, že mohou počítačové hry obstát ve srovnání s tím, co je mně v umění nejmilejší, a sice knihami. Ne snad že by se hloubkou nebo myšlenkovou či citovou bohatostí mohl rovnat dílům literárních velikánů, ale je to jediná hra seriósně se zabývající hlubšími tématy, aniž by si to do ní hráč musel projikovat nebo milosrdně překrývat scénáristické mezery. Ona to ostatně do jisté míry kniha je, neboť v okně s textem hráč stráví nejvíce času.

Och, jak krásný tento systém je! Rozhovory jsou zde místem, kde se odehrávají hlavní události, místem, kde se – mezi mnoha nejen verbálními možnostmi – tvaruje přesvědčení hlavní postavy, místem, v němž hráč přemýšlí o předmětu rozhovoru i nabídnutých možnostech a pečlivě volí. Jaký to rozdíl oproti nyní módním RPG, v nichž jen vybírá (nejlépe dle jednoslovných zkratek) jednu z rádoby filmových břeček, jež se na něj následně vyvalí.

Zvláštností hraní P:T je jisté zdání mnohovrstevnosti; že procházím pouze jednou rovinou hry, přitom by stačilo málo a leccos by bylo jinak. Učinit jiné rozhodnutí, zachovat se jinak v rozhovoru... a otevřela by se přede mnou nová cesta, zkušenost, vzpomínka. Prostředí Sigilu je tak silné i proto, že je v něm porušováno jedno z pravidel známého bytí, neboť vedle sebe může existovat cokoli. Tato možnost spojování nespojitelného z něj dělá mimořádné místo, v němž se odehrávají mimořádné události a z něhož vzcházejí mimořádné podněty.

Sigil je středem, jenž do sebe vtahuje vše, co ve sférách existuje; nacházejí se zde vedle sebe nejen na smrt znesvářené rasy a světonázory, ale i hmota a materializované idey, minulost a současnost. Přichází sem s nimi příběhy, aby odehrály svou sigilskou část, a zase umlkly. To mám na něm nejraději: domýšlení toho, na čehož fragmenty v něm narazím; a tak přemítám nad městem, jehož jméno nesmí být zapomenuto; nad společnou minulostí se ženou, s níž jsem se již setkal, ale není v mých vzpomínkách, a na niž tedy nemůžeme navázat... V P:T jsou obsaženy desítky pozoruhodných událostí, jež by se mohly rozběhnout do vlastních krásných příběhů a jež se mi při různých příležitostech v mimoherním životě stále připomínají, tedy jsou se mnou. A tak to má u uměleckého díla být.

+50

Drolin

18190

28.02.2011 22:38 (poslední úprava 09.04.2019 09:09)

Dohráno

PC 100

Co napsat o hře, o které se mi zdálo, kterou jsem hrál celý půlrok a která vlastně zformovala můj pohled na médium videoher jako takové? Jak slovy vyjádřit pohlcující prostředí města Sigilu nacházejícího se v samém středu sfér? Ti co dokončili, mi jistě dají zapravdu, že je třeba tento klenot na poli žánru zažít na vlastní oči, nejlépe i v nějaké příhodné době (tedy když máte dostatek času). Pokud pominete výbornou kostru klasického izometrického RPG, stejně tak povedenou grafiku, vývoj postav se společníky a příběh za cestou o nalezení duševního klidu, nebo jen hratelnost na dlouhé týdny, vyjde vám přidaná hodnota, která zajišťuje Planescape nesmrtelnost i dlouhé roky po vydání. To, s jakou lehkostí jsou psané dialogy a jaký myšlenkový fond přináší jde málokdy spatřit i u filmů a knih. Z dobrodružství je poznat, že autoři v Black Isle opravdu dříve hráli Dungeons & Dragons, a tak se jim dokonale podařilo vystihnout atmosféru modulu Planescape, zaštiťujícího i jiné světy jako je například Krynn ze ságy Dragonlance.

Prostředí světa Planescapu samo o sobě překypuje originalitou, kdy definuje mnohovesmír s řadou plání, které jsou dále dělené na další podskupiny. Zde nejde jen o pouhé získávání zkušeností a prohledávání temných kobek, ale o smysl konání bytostí obývajících tuto dimenzi.

Atmosféru mechanického, životem a smrtí protkaného světa dokonale podkresluje architektura, psychologie postav a emocionální rovina celého příběhu s v pravdě úžasným zakončením a hudebním podkladem. Pokud si tento titul nezaslouží absolutní hodnocení, pak už nevím, který ano.

Pro: nevyšlo pokračování (vyšlo)

Proti: nevyšlo pokračování (vyšlo)

+47

Všechny komentáře

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).