Xzone.cz – Vyhrajte luxusní PlayStation herní koutek v hodnotě 250 000 Kč!
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Ajantis

Ajantis

 

Profil

(Poslední úprava profilu: 17. 11. 2014.)

Můj vztah k videohrám

K počítačům jsem se dostal naštěstí v – na dnešní poměry – pozdním věku. Od roku 1995 jsem vlastnil Commodore C64 s mnoha jednoduchými hrami, první PC jsem dostal v roce 1996 a významnou součástí mého života se hry staly v roce 1998. V roce 2006 jsem si koupil PlayStation 2 a počátkem roku 2011 také PlayStation 3.

K videohrám nepřistupuji jako k zábavě, tj. něčemu, co mi má ukrátit dlouhou chvíli či samoúčelně dráždit smyslovost, nýbrž – stejně jako v případě jiných druhů umění – jako k uměleckému dílu, jehož hodnota naproti tomu (slovy Hannah Arendtové) přetrvává, odolává procesu života. S tím souvisí to, že se při hodnocení snažím řídit více soudností, tedy být nezaujatý, nežli libostí či nelibostí, již ve mně ta která hra vzbouzí.

Ačkoli se domnívám, že jsou videohry potenciálně stejně hodnotné jako jiné, uznávanější druhy umění, v současnosti si mnohem raději přečtu knihu nežli zahraji hru, a literatura je pro mé prožívání světa podstatně více určující. Videohry dosud objevily jen malý zlomek možností toho, co mohou nabídnout, jaké mohou být, a v míře, v níž jsou součástí zábavního průmyslu, nemají zájem tento horizont překročit, naopak se spoléhají na již zažité šablony. Představa, jaké mohou a mají hry být, vytvořená videoherním průmyslem, přitom ovlivňuje i to, jak vypadají hry vznikající mimo tento průmysl. Důvodů, proč jsou hry namísto uměleckými díly spotřebním zbožím, může být více – zejména kolektivní vývoj, mladost odvětví, orientace na zisk –, nicméně pohled na to, jak jsou současné hry co do konceptů, nosných témat či herní náplně omezené, je zoufalý. Při hodnocení jsem na hry mírnější; kdybych je hodnotil podle stejných – absolutních – měřítek jako např. knihy, naprosté většině bych pravděpodobně udělil hodnocení nižší než 50 %.


Čeho si u her cením

Obecně si u her cením originality, toho, čím se vymykají běžné produkci, ať už v rovině vyprávění, atmosféry, hratelnosti či výtvarného pojetí. Zmiňovat se o myšlenkové či citové hloubce nemá smysl, jelikož jde, jak už jsem shora naznačil, o vlastnost silně nedostatkovou.

Nejraději mám hry, které umožňují rozdílný postup: volím z více možností, v čehož důsledku se některé další možnosti otevírají a jiné uzavírají. Mám rád, když hra na mé jednání reaguje a dává mi pocítit jeho tíži. Hráč vůbec nemusí být pánem hry, nemusí se kolem něj točit; v tomto ohledu se mi zamlouvá Pathologic, jakkoli není jeho koncept zdaleka dotažen k dokonalosti. Vazby mezi činy a jejich důsledky mají být v souladu se zdravým rozumem, nemusejí však být jednoduše předvídatelné a nemají být hráči do všech podrobností viditelné (zobrazování bodů vlivu u družiníků v Neverwinter Nigts 2 či potřebné hodnoty vlastnosti ve Fallout: New Vegas). Je mi např. sympatické, když nemohu přijmout do družiny postavu, kterou jsem již dříve odmítl, a události s ní spojené mi zůstanou utajeny. Pobuřuje mě proto, když mám napořád k dispozici všechny družiníky, byť je nemohu mít v danou chvíli u sebe všechny (nové hry od Bioware): čiší z toho podlézavá obava vývojářů, abych o žádnou nebyl s konečnou platností připraven, čímž se vracím k obavám před důsledky jednání.


Co se mi u her protiví

Opovrhuji hrami, které hráče soustavně stimulují prostřednictvím novosti a akce, aby i ten poslední z nich udržel pozornost a nezačal se nudit (například nové díly série Call of Duty). Obdobný vztah mám ke hrám, jež pro své povrchní záměry jakýmkoli způsobem zneužívají díla se skutečnou uměleckou hodnotou, jako to dělá Assassin’s Creed 2 nebo Dante’s Inferno. A chovám averzi vůči vykonstruované cituplnosti, jak ji svedou zejména japonští autoři a jak se projevuje např. v Metal Gear Solid či Final Fantasy.


Mé pojetí číselného hodnocení

Nepřidržuji se hodnotícího standardu nastaveného magazíny (ať už tištěnými nebo internetovými) věnujícími se videohrám. V těchto magazínech má své opodstatnění, jelikož napomáhá orientaci v hodnoceních, a tedy svému účelu: informovat potenciálního kupujícího o kvalitě zboží. Jakkoli je tento standard mezi hráči hluboce zakořeněn, což lze pozorovat i na zdejší databázi, nevidím důvod na něj přistupovat, pokud nepíši takovou recenzi. Jako hráč přistupuji ke hře jako k uměleckému dílu a nikoli jako ke spotřebnímu zboží, tudíž si mohu dovolit neomezovat se v hodnocení jen na snáze měřitelné vlastnosti zboží a naopak vnímat dílo v širších souvislostech a zohlednit i vlastnosti další – ostatně pro mne důležitější –, kvůli nimž hry hraji.


Nejoblíbenější videohry:
Baldur's Gate série
Fallout 2
I Have No Mouth, and I Must Scream
killer7
Okami
Omikron: The Nomad Soul
Pharaoh
Planescape: Torment
Psychonauts
Quest for Glory IV: Shadows of Darkness
The Age of Decadence
The Last Express


Nejoblíbenější literární díla:
Běsi
Člověk revoltující
Faust
Hledání ztraceného času
Kouzelný vrch
Kritika praktického rozumu
Nevolnost
Svět jako vůle a představa
Zánik západu


Nejoblíbenější filmy:
2001: A Space Odyssey
Der Himmel über Berlin
Kaidan
Metropolis
Mudžó
Persona
Pozdní jaro
Seppuku
Solntse
Stalker
Tvář toho druhého
Vyvěste červené lampiony

-------------------------------------
Máte-li z nějakého důvodu zájem o jiné mé, žel již postarší, texty o počítačových hrách, zavítejte na Sigil do sekce články.

Široce rozšířenou nepravdou je, že stahování autorských děl je u nás zákonem dovoleno, pokud je zároveň nesdílíte. Jestliže se o téma legality kopírování autorských děl - nejen v prostředí internetu - zajímáte, doporučuji tuto poměrně rozsáhlou práci, jež pojednává o mnoha aspektech dané problematiky (heslo je „rigop“). Jedná se o podstatně rozšířené vydání dříve nabízeného textu, jež se nyní zabývá podrobněji na příklad účelem a opodstatněním autorského práva.