Disco Elysium je životní dílo Roberta Kurvitze, který si vytyčil nesmělý cíl vytvořit skutečné RPG. Hra je zasazená do otevřeného světa města Revachol. Ujmete se role bezejmenného detektiva a bude jen na vás, stane-li se z vás v důsledku vašich rozhodnutí neohrožený hrdina, živořící ztroskotanec či nebezpečný šílenec.
Nabyté zkušenosti můžete investovat do 24 různých dovedností. Kromě klasického inventáře, ve kterém si upravíte postavu k obrazu svému a vybavíte ji potřebnými předměty, hra nabízí i kabinet myšlenek, jejichž kombinování vám pomůže v řešení zapeklitého případu, ale také ovlivní vaši osobnost.
Hra se pyšní bezprecedentní svobodou konání, kdy se město stává vaším hřištěm. Obyvatelům můžete jak pomáhat, tak je trýznit či poštvávat proti sobě. Novátorský systém dialogů vám umožní téměř cokoliv.
Co se týče depresivnosti, přijde mi Disco Elysium jako jedna z nejvíce depresivních her. Zapomenutý svět, ve kterém tak nějak vše spěje do prdele; protagonista na tom až tak moc nezmění, maximálně tak jestli spět dospěje do prdele o kousek rychleji či pomaleji. A stejně na tom nezáleží, protože všechno nakonec spolkne pale.
Vyhořelý alkoholik a narkoman sám o sobě je taky dost depresivní, ale odkrývání vrstev sebenenávisti a jejich příčin je ještě depresivnější. Ano, hra je vtipná, místy opravdu hodně; a občas tam i prosvítá nějaká ta naděje, ale to podle mě není v rozporu s celkovým pochmurným vyzněním – a i ta naděje je ušmudlaná a nejistá.
Vyhořelý alkoholik a narkoman sám o sobě je taky dost depresivní, ale odkrývání vrstev sebenenávisti a jejich příčin je ještě depresivnější. Ano, hra je vtipná, místy opravdu hodně; a občas tam i prosvítá nějaká ta naděje, ale to podle mě není v rozporu s celkovým pochmurným vyzněním – a i ta naděje je ušmudlaná a nejistá.
Pro: atmosféra, texty, hudba, námět, detaily
Proti: poměrně malé