Budiž zneuctěn po druhé, řekli Arcane Studios, a tak se i stalo. Zneuctil jsem své mužství, neb jsem se ujal hrát si na ženu a náramně se mi to líbilo! Hra vás uvrhne do jakéhosi převratu království, v němž se krutopřísná Delilah chopí moci a paralyzuje jednu z hlavních postav, přičemž vy budete hrát tu druhou s jasným úkolem – svrhnout Delilah a rozkamenět taťuldu/dcerušku. Příběh v sobě neskrývá kdovíjak velkou originalitu, či sofistikovanost, avšak tvoří vhodný doplněk k jinak prvotřídní hře.

Devět misí můžete projít jak stealth způsobem, pokusit se nevyvolat jediný alarm a nezabít jediného člověka, můžete se pokusit najít všechny runy a bonecharmy, anebo se na to můžete taky pěkně vysrat a prostřílet si cestu rovnou do cíle. Od výše uvedeného se bude odvíjet, jak míra vašeho herního požitku, tak celková herní doba. Hra je samozřejmě dělaná pro ten stealth a musím říct, že v tomto ohledu se nebezpečně blíží dokonalosti. Každý level představuje část města, v které se můžete relativně volně pohybovat a užívat si neuvěřitelného množství detailů. V prvé řadě musím překvapivě pochválit i grafiku, ta zažila od prvního Dishonored obrovský skok a vypadá krásně. Engine je sice optimalizovaný jako ovčí prdel, ale když se nebudete ostýchat, vklouznete do jejího sníženého framerate jako každý správný mudžahidín. Tou největší předností je ale brilantní design prostředí. Všude kolem vás najdete spoustu relativních zbytečností, které však v souhrnu utváří úžasný, nesmírně příjemný a jaksi „reálný“ pocit z prostředí dané doby. Navíc každý kousíček města musí počítat s použitím speciálních vlastností a opravdu nikdy se mi nestalo, že bych např. pomocí Far reach nějak zneužil mechaniky hry. Prostory, které mají být střežené, jsou obtížně narušitelné i za použítí veškerého arzenálu i kouzel a to je jedině správně. Nevím, jak se chová hra na jinou než nejvyšší obtížnost, ale na Very Hard byl stealth místy opravdové labůžo hodné roztřískání klávesnice. Vojáci rozpoznávali chybějící parťáky na obvyklých místech, nedovřené dveře a občas slyšeli, i když jsem si za rohem promnul koule… Za Emily.

Dishonored 2 je ukázkou toho, jak pečlivá práce designérů dokáže hráče odměnit perfektní hratelností. Jsou části hry, které jsem si neskutečně užíval a nemusí se jednat zrovna o již zmiňované levely typu „A Crack in a Slab“ (který je ale mimochodem opravdu nejlepší). Mám na mysli určité momenty, kdy chcete dojít do vedlejší budovy pro nějakou zbytečnost a vymýšlíte, jak se vyhnout detekci, nejlépe bez užití jakéhokoli vybavení… A na tyto momenty narazíte v každém levelu. Mojí motivací k průzkumu prostředí se tedy stalo samotné prostředí, naopak všechny ty různé bonecharmy a zlaťáky jsem ani nepotřeboval. Z kouzel jsem si kromě nutného Far reach později oblíbil Domino, mno a víc vlastně nebylo třeba.

PS: Přiznejte se, vyluštili jste Jindosh Riddle? Podle mě parádní vsuvka do počítačové hry a dobrých pár (desítek) minut zábavy v Excelu. :)

Stále tomu nemohu uvěřit… Uživatel Databáze-her skutečně vytvořil o dalších uživatelích počítačovou hru! A je to plnohodnotná hra, žádná náhražka. Adventury, RPG, dungeony jsem nikdy pořádně nehrál a Ultimu znám jen z obrázků a článků v herních časopisech, přesto jsem se do Piva pustil s chutí a odhodláním dát si ho za páteční odpoledne a večer na ex. Obvykle by mě nebavilo dělat si poznámky o tom, co mi kdejaká postavička řekla a určitě by mě frustrovalo procházet znova ty samé lokace a hledat, co jsem kde zapomněl, ale u Piva jsem zatnul zuby nehty a dostal se až na samé dno sklenice pivní konvice. Pro hráče neznající reálie Databáze-her bude tohle pivní dobrodružství nejspíš jen obyčejnou a průměrnou adventurou, ale pro nás, věrné uživatele DH, je to jinak. Každá ikonka, pod kterou rozpoznáme skutečného uživatele a každý dialog se skrytou narážkou, je pro nás motivací jít dát. Nehnala mě dopředu ani tak touha zjistit, jak to všechno dopadne, jako nadšení z toho, co „o nás“ ještě Ugra vymyslel. Samozřejmě nemohu ani skrýt radost z toho, když jsem ve hře narazil na svoji velkou hlavu… :-)

Mimo již zmíněné dialogy, mě na hře nejvíce a upřímně nadchla hudba, ta byla opravdu skvělá. Obtížnost byla dost vysoká, jelikož jsem anál-fabet v tomto herním žánru, tak jsem musel ke konci i sáhnout po návodu (opravdu by mě nenapadlo jedné z postav napsat slovo, které nebylo vyznačeno v dialogu). Taky poté, co si více méně uděláte představu o herním světě (jakože kde, co je), stává se méně a méně zábavné vracet se furt na ta známá místa. Nicméně závěrečná lokace tu hratelnost zase hodně nakopne směrem vzhůru. Samotný závěrečný souboj s Konvicí byl ale poměrně uspávající, chtělo by to přidat možnost nějakou klávesou ty dialogy urychlit/přeskákat. Nicméně tato možnost by např. u Jackala měla zůstat vypnuta. :-)

Velice mě také potěšily mini-hry, tedy kromě min, ty jsem dal asi na 40. pokus tím, že jsem prostě šel pořád nahoru, dokud se nenagenerovalo pole, které mi do cesty nepostavilo žádnou minu (s tím si asi nepočítal, Ugro, chachá!). Taky velmi oceňuji vsuvky typu DH fest a možnosti pořádně se tam ožrat, což má následně vliv i na hratelnost. Abych více nespoileroval, tohle jsou zkrátka ty malé věci, které dělají zážitek ze hry, řekněme, větší než malý. :-) Celkově už jen to, že mohu hru hodnotit jako plnohodnotnou hru a ne jen jako joke, nebo krátký štěk, je pro autora obrovský úspěch. Já mu tímto děkuju, gratuluju a přeju hodně síly do další tvorby.

Hodnotit jako hru téměř nemožné, ale hodnotit tento počin jako vtip – jako závěrečnou tečku za eskapádami jednoho „výjimečného“ DH uživatele, to je velmi možné. Pro humor jsem všemi deseti, takže chci tímto krátkým komentářem alespoň podpořit autora ve snaze udělat z vymazání Piva určitý milník, na který budeme vzpomínat i po letech (třeba při příležitosti vydání druhého dílu)… Takto se tvoří legendy, nebude to sice legenda o Zeldě, ale bude to legenda o Pivu. :-)

Dnešní herní průmysl funguje tak, že když se chystá nějaká pecka, všichni o tom předem ví. Šíří se nascriptované trailery, upravené screenshoty a ne vždy pravdivé informace o plánované herní revoluci. Vytěžují se všechna známá jména a značky, aby hra měla co nejhladší rozjezd. Ani ne v polovině roku 2017 však za nenápadného šumu vychází hra s kdysi viděným, ale spíše zapomenutým názvem Prey. Již v hlavním menu však začínáte zjišťovat, že tohle nebude obyčejná hra… Naprosto fantastická melodie v jednom z nejatmosferičtějších herních menu všech dob vás pohltí dřív, než si stačíte nastavit ovládání. Poté spouštíte hru a… opět vám vybaví ty ty nejlepší herní "intra", protože způsob, jakým vás hra uvede do vesmírné stanice a jejího děje je grandiozní. Už při cestě z vašeho pokoje a přeletem helikoptérou na ono osudové místo cítíte, že máte před sebou nezapomenutelnou cestu. Poté se vydáte po ní, rozhlížíte se kolem sebe a spatřujete dost možná nejlépe zvládnutou grafiku současnosti. Design úrovní je brilantní, s hromadou věcí okolo lze interreagovat, musíte však sami pochopit, kdy a jak to má smysl.

Hra vás směřuje k hlavním úkolům, ale hledání potřebných věcí bude jen na vás. Vesmírnou stanici si objevujete „téměř“ po svém, volnost je samozřejmě pouze relativní, protože téměř ke všem dveřím potřebujete klíče, vstupní karty a kódy. Nicméně stále máte pocit z toho, že příběh vesmírné stanice a vědeckého personálu objevujete sami po svém. Je úžasné, jak je hra v souladu s logikou a realističností, a přesto zůstává skvěle hratelná i pro análfabety v žánru RPG, či náročnějších stealth akcí. Po stanici sbíráte různý bordel, ten recyklujete a vyrábíte z něj munici a užitečné předměty. Samozřejmě k většině věcem je nejprve třeba najít fabrikační plán! Jestli si cestu prostřílíte, nebo proplížíte, jestli prošmejdíte každý kout a nahákujete každý řitní otvor, anebo se jen co nejrychleji dáte z vesmírné stanice na útěk, to je jen na vás. Ve své volnosti můžete hravě i nějaké úkoly podělat (např. místo obrany určité části stanice můžete prostě nahackoval dveře, odejít a nechat parťáky napospas smrti), ale hra přesto jede dál. Procházet Prey je nefalšovaná radost, tak propracované prostředí a silnou atmosféru můžete zažít jen v několika klenotech napříč celou herní historií. Prey by se klidně mohl jmenovat System Shock 3 - koneckonců všechny úžasné herní mechaniky Prey pramení právě ze System Shocku 2. Osobně mě otravovala jen cca poslední herní hodinka a půl (z 25), kdy jsem byl nucen již prozkoumanou stanici projít minimálně 2x sem a tam, abych aktivoval jeden z možných konců hry.

Nedávno jsem si říkal, že bych si znova střihnul původní Modern Warfare a tu najednou jsem objevil, že celá hra byla po devíti letech remasterována! V zátoce měli zrovna výhodnou akci, tak jsem si hru pořídil a jal se instalovat sympatických 50 GB. Pro zpestřední jsem se pokusil ke hře přistupovat, jakoby šlo o novinku, zajímalo mě totiž, zda mi bude Modern Warfare připadat tak oslnivý jako před devíti lety.

Graficky je hra i na dnešní dobu velice sympatická, řekl bych, že Modern Warfare má ten typ enginu, který je „lehký na oko“ i po tom, co byl konkurencí dávno překonán. Zkrátka něco jako dříve Half-Life. Příjemně mě překvapilo, kolik práce si tvůrci dali s pouhou předělávkou, očekával jsem pár kosmetických úprav a ostřejší textury, avšak Remaster jde citelně dál. Vylepšené jsou i modely a prostředí je takové plnější a plastičtější v dobrém slova smyslu. Všude se něco valí, něco se děje – tím sice vynikal i původní Modern Warfare, ale doba se od roku 2007 posunula a remaster tenhle posun v čase reflektuje.

Hra okamžitě vtáhne fantastickou první misí. Noční přepadovka válečné lodě za rozběsněné bouře patří mezi nejlepší mise všech válečných FPS. Vyrovnat se jí mohou jen některé části Modern Warfare 2, jinak hravě strká do kapsy novější díly CoD. Prolog na středním východě, v němž jen bezmocně sledujete osud hlavního protagonisty ve filmovém stylu, je také velice působivý. Hra vás prostě od počátku maximálně nakopne k akci a díky tomu, jak umně střídá prostředí, vás v té akci dokáže udržet až do samotného konce, kdy po závěrečných titulcích se ještě dočkáte jedné velmi podařené jednohubky v letadle. Modern Warfare mě vyhodil z tempa jen během leteckých misí, zejména té, kde koukáte na černobílou obrazovku a pár mravenců mezi budovami, které máte na povel likvidovat. To by jako zpestření mohlo působit někdy v roce 2007, ale ne dnes. :-)

Vysoká míra akčnosti si jako oběť vyžádala případnou sofistikovanost. Postup hrou je velice přímočarý, není radno odbočovat někam, kam tvůrci nezamýšleli, či cokoli promýšlet mimo rámec daných úkolů. Když na to přistoupíte, není v tom problém. Osobně mě trochu obtěžovala umělá inteligence. Nezřídka se vám dostane pocitu, že i když máte za zády celé komando, musíte si všechno vystřílet sami. Vaši kámoši vám moc nepomáhají, rozhodně vám nekryjou záda a nedobijou ani centimetr území, aniž byste do něj vkročili první. Někdy ale stačí do dalšího lokace nebo budovy (nemusí to být přímo checkpoint) přijít oklikou nebo proběhnout Rambo stylem a rázem se komando teleportuje k vám. Úplně nejvíc mě ve hře vytáčelo, když jsem narazil na někoho na blízko. Můžete mít vojáka přes celou obrazovku, ale jakmile do vás vystřelí první, vy ho už netrefíte. Obrazovka vám začne skákat jak posedlá a vy, ať chcete nebo ne, vyprázdníte svůj zásobník do stropu a to nepřeháním. Prostě demence.

Celkově je Modern Warfare Remastered velice slušná a zábavná hra i na dnešní poměry. Remaster jsem si užil, nicméně stále se nemohu zbavit pocit, že se tak trochu jedná o tahání peněz z kapes hráčů, neboť originál z roku 2007 ještě zdaleka tolik nezestárl...

Když jsem v druhé polovině 90. let začínal s počítačovými hrami, existovalo pár titulů, které znal v mém okolí každý a Blood patřil mezi ně. Těmto střílečkám jsme říkali jednoduše „doomovky“, což znamenalo, že se bude hodně střílet, bude hodně cákat krev a my se na to budeme dívat pěkně zblízka z první osoby! V tomto Blood dokázal zajít ze všech doomovek nejdál. Vlastně se dnes divím, že nás to hraní Blood v cca 10 letech nějak nepoznamenalo (nebo poznamenalo? Muhaha). Matně si vybavuju, jak jsme zírali na upalování nepřátel sprejem, kopání do odpadlých hlav zombíků a děsivou likvidaci voodoo panenkou. Blood byla legenda, takový nejvyšší level odvahy, do něhož se ti, kdo si učurávali z tmavých lokací Dooma, neodváží ani vkročit. Mám dojem, že Blood jsme dlouho hráli jen společně, v tzv. kroužku výpočetní techniky, ale sám doma se k této hře nikdo moc nevracel. Proč asi? :-) Mno, možná i proto, že kdyby tohle na obrazovce spatřily naše matky, tak by našemu hraní na PC nastal rychlý konec…

Nyní bude hra slavit 20. výročí a já jsem si se zděšením desetiletého chlapce zírajícího na zkrvavené vidle uvědomil, že jsem tuto hru nikdy nedohrál do konce. Pouštím se tedy do toho a vrací se mi vzpomínky. Na Blood jsme nikdy neměli cheaty a nutno podotknout, že hra je docela těžká. Nebo spíše takto, bez myši nemáte šanci. I na nejlehčí obtížnost vám borec s kapucí a brokárnou dokáže pořádně rozhodit sandál, pokud si jej necháte za zády. Dále mě příjemně překvapuje, že jak zapnutý, tak vypnutý mouselook má ve hře své místo. Jsou pasáže, kde se chcete rozhlídnout sami a jsou části, kde je jednodušší řídit pohyb jen do stran. Podobně se jeví užitečná možnost přepnout do třetí osoby. Mrknete takhle za roh a můžete tam pak místo vykouknutí jen ladně hodit kus dynamitu. Mluvíme tedy zde o základech taktiky, což dříve v doomokvách nebylo k vidění. Se skrčováním už je ale problém, build engine na to očividně není stavěný, a proto možnost „podběhnout“ nepřátele a způsobit, že vás téměř nemohou trefit, hodnotím spíše jako bug. Ono vůbec build engine měl v polovině roku 1997 již své za sebou. V té době jsme to sice tak nevnímali, ale starší Quake byl graficky podstatně někde jinde, hlavně při tom mouse looku nahoru/dolů, se obraz v build engine šíleně deformuje, není totiž v pravém slova smyslu 3D. Zvukově je ale Blood hodně dobrý, nebo spíše hodně masakrální... Ještěže jsme v 90. letech neměli zvukovky, protože tohle bychom fakt nezvládli. :-)

Přímý konkurent Blooda zůstává starší Duke Nukem 3D, a ten nejspíš u většiny hráčů o prsa vítězí. Má o chlup barvitější design prostředí, je rozmanitější, snad i záživnější a takový hravější. Blood je ale stále parádní doomovka se vším, co si hráč mohl v tehdejší době přát. Řekl bych, že Duka 3D poráží v multiplayeru a to díky originálnějším a všestrannějším zbraním.

Heroes III je velký pojem. Pro mnohé se jedná o dosud nepřekonanou tahovku, která nějakým zázrakem vystihla perfektní mix mezi budováním, bojem, magií, taktikou, vyvážeností a hlavně zábavou. Pro mě osobně představuje cca top3 hru, ke které se pravidelně vracím od vydání její Complete edice (Game4U březen 2001), takže není žádným překvapením, že remasterování této klasiky po 14 letech upoutalo pozornost mnoha hráčů, zejména těch starších. V podobné situaci stálo dříve remasterování velikána Age of Empires II a to se příliš nepovedlo. Změny totiž povětšinou jen kopírovaly HD modifikaci, kterou vytvořili fanoušci mnohem dříve a poskytli ji zdarma. Světe div se, Heroes III je na tom vlastně úplně stejně, parta ruských hlavounů již před pár lety vyvinula Heroes 3 HD mod, který obohatil hru o spousta užitečných vylepšení nejen v grafice, ale hlavně v ovládání. Jak tedy obstojí oficiální HD edice oproti původní verzi s fanouškovským HD modem?

Graficky oficiální Heroes III HD edice boduje, rozdíl oproti původní verzi je patrný, grafici v Ubisoftu opravdu všechno znovu překreslili a animace vylepšili. Nyní je Heroes hladší, zaoblenější, možná trochu pastelovější, ale stále stejně přehledný a příjemně strohý (žádné 3D kraviny, díky kterým nepochopíte, kam vlastně můžete jet a která cesta je kratší). Ale co dál? Můžeme přesouvat armádu mezi hrdiny jedním klikem? Můžeme rozdělovat jednotky na oddíly po 1 podržením jedné klávesy? Nemusíme odklikávat otravná vyskakovací okna se sebranými kouzly? Můžeme si v boji zobrazit dojezd nepřátelských jednotek? Nebudu muset zase počítat kostičky (pardon, hexy) jak dement, že? Většina vylepšení z free HD modu v oficiální HD edici chybí, ale sakra proč? Když už kopíruju, tak, kurva, pořádně, ne? Jo, klucííí, vy jste asi nechtěli vypadat jako plagiátoři, tak jste to raději dojebali a chcete za to 15 éček…Přesouvám armády a všechno trvá dýl, nevím jak to popsat, jakoby to všechno reagovalo pomaleji, je tam delay nebo mám málo FPS? Protože samozřejmě na předělané modely v malování potřebuju 2 jádra a půl gigovou grafiku. Jdu do boje a do piče, proč jsou ty animace tak pomalé? Pikemane, s tímhle tempem nikoho neopícháš, strč si to kopí do prdele, ale rychlejiii, z toho čekání mě svrbí koule.

Vyjíždím z boje a něco mi nesedí, proč má můj hrdina jen 4 sloty v kabátu, zašili ti pátou kapsu, chlapečku? Je fajn, že ti v Ubisoftu překreslili ksicht, ale kde máš bráchu z Confluxu? A jo, Heroes III HD edice nemá dva datadisky, no to si děláte prdel? Takže vy jste nesehnali zdrojáky na datadisky? A to mě má zajímat proč? Omlouváte svoji neschopnost? Tak víte co, dejte výpověď a běžte na pracák. To je v pohodě, fakt, můžete jít do mama hotelu a osmého přijde socka, takže na pivínko se najde. Pokud profesionální vývojářské studio, které chce za hru zaplatit, řekne: „sorry, neumíme do hry přidat datadisky“, tak ať táhnou do hajzlu. Chci si dát s kámošem hru a nemůžem si ani vygenerovat mapu. Musíme si ji vygenerovat v původní Heroes 3 verzi a třeba si ji ještě nechat převést do RoE pomocí fanouškovského scriptu, protože Ubíkům-debílkům je to jedno. Multiplayer na steamu nevylepšuje staré známé problémy s připojením, pouze vám gentlemansky připomene, že si máte povolit porty, takže se vlastně nedokáže vyrovnat ani volně dostupnému GameRangeru.

No, to je ojeb, to je prostě jakoby někdo vzal obludné, několik týdnů nemyté dildo africké velikosti XXL a vrazil ho Kwokymu přímo do prdele. Vážně, čtete správně! Nestačí, že tomu chudákovi vyhořel byt, je to jako by mu Ubisoft podpálil bejvák, podřízl psa a po tom všem si ho ještě zavolal k sobě do velína, kde by z úst generálního ředitele zaznělo: „Jo, tak ty si udělal turnaj pro členy databáze her a za výhru jim kupuješ hry? Tak na, Headovi koupíš tohle.“ a ukážou na zem. Tam leží hovno, z kterého se ještě trochu odchází pára. No fakt, je to jakoby někdo mezi kabely položil ultra tlustý kabel. Leží tam škaredý průjem přímo uprostřed kanceláře generálního ředitele. Kwoky se nechápavě skloní, nevěří svým očím a v ten moment to přijde. Zezadu, pěkně ze zálohy, přiběhne grafik, který hrdě napsal do traileru „30.000 hours of work“ a s rozběhem Kwokymu vrazí dildo až do hladkého střeva. Au, chudák Kwoky vůbec neví, co se děje, upadne na zem a naříká: „Bože, proč? Co jsem komu udělal? Proooč?“ Ale jak tak leží vedle toho hnusného stočeného lejna, všimne si, že na boku má malý nápis. V slzách bolesti a nekonečné agónie ho začne pomalu číst, písmenko po písmenku. Hnědým písmem na hnědém podkladě se tam rýsuje: Heroes of might & magic III: HD edition. Bezvládně a zdrceně ležící Kwoky jen bezmocně vydechne: „zase mě dostali…“

Darovanému koni na zuby nehleď, znáte to... Warsow je sice kopie Quake 3, ale je zadarmo a přeci jen má drobné změny. K lepšímu nebo k horšímu? A co takhle k šílenějšímu?

Na první pohled vás udeří do očí sympatická kreslená grafika, je to asi ten nejlepší způsob jak zamaskovat stařičký (byť vylepšený) Quake II engine. Každý, kdo to myslí s Quakem vážně, si stejně grafiku zkrouhne, takže Warsow to udělá přímo za vás. Systém hry je pak naprosto totožný s Quakem - tzn. stejné zbraně, rychlá akce, nikde se nezastavit, neustále běhat, skákat a.... Naučit se nově skákat. Největší změna proti Quake sérii je nový systém skoků. Máte na to speciální tlačítko, kterým se odrážíte od zdí a překážek a s kterým můžete nejen měnit směr bez ztráty rychlosti, ale ještě tu rychlost navyšovat, když se správně od série překážek odrazíte. Chce to cvik a to je dobře. Pamatuji, že osobně jsem se učil v Quake 3 správně skákat několik let a i přes veškerou frustraci jsem vždy tvrdil, že je to jeden z důvodů, proč je Quake 3 lepší než Unreal Tournament. Nicméně Warsow v tomto zachází až příliš za hranici. Dobrý hráč dokáže nabrat takovou rychlost, že prakticky nemáte šanci jej normálně trefit. Souboj ostřílených gladiátorů v arénách Warsow pak vypadá tak, že všichni zběsile lítají kolem stěn a nikdo nikoho nemůže pořádně trefit. Spoléhá se na zbloudilou raketu vyslanou ve směru předpokládaného odrazu soupeře. Tohle podle mě není úplně ta správná cesta. Ve Warsow tak oproti Quake 3 oslabuje taktický element ve smyslu "někde vyčkám, seberu ten item, jiného se vzdám,zaujmu tuto pozici, na tamtu si dám pozor" apod.

Na druhou stranu jednu věc má Warsow lepší než Quake 3 a to je instagib. Klobouk dolů, instagib je tady fakt prdel. Díky umírání na jednu ránu, není prostor pro předimenzování pobíhání po mapě, tzn. občas si nějakou překážku přeskočíte, ale pak se stejně musíte věnovat střelbě a tak je to správně. Úskoky a drobné odrazy od stěn slouží jako zpestření a nepoutají na sebe nadměrně pozornosti. K tomu pak to hlavní - štít! Jednou za pár vteřin můžete aktivovat zhruba 2 vteřinovou "nesmrtelnost" a to se ukázalo jako perfektní taktický element pro Warsow. Někdy totiž úplně cítíte, kdy na vás soupeř chce vystřelit, zrovna jste se netrefili, vidíte, jak se zastavil, cítíte jeho mířidlo na svojí lebce a víte, že vás rozstřelí dřív, než stihnete nabít, co teď? Ve Quake nic, ale ve Warsow rychle štít a koupíte si čas na vaši druhou šanci se trefit... Tedy pokud soupeř neudělá to samé. :) Zkrátka za ten instagib ve hře zadarmo zasloužených 70%...

Doom je dost možná nejslavnější počítačová hra všech dob, je to legenda, jejíž pokračování by si mělo dát záležet na tom, aby nepošpinilo dobré jméno značky. Na druhou stranu nerad v hodnoceních narážím na dojmologii ohledně toho, co je a co není pravý Doom, jaký by měl Doom být a jak by se měl hrát. Doom 4 je akční řežba z první osoby, která opouští hororové hrátky předchozího dílu a servíruje „klasiku“. Příběh je upozaděn, občas na vás promluví jakýsi robotí hlas, jehož smysl mi po většinu času unikal, snaží se vám něco vysvětlit, ale má to marné. Povedená hororová atmosféra Doomu 3 mě nutila číst i zprávy v PDA, tady texty v podstatě přeskakuji. Nový Doom je o tom někam naběhnout, kosit a nepřestat dokud žádná stěna nezůstane bílá. Herní systém se lehce přibližuje multiplayeru v tom, že je kladen důraz na neustálý pohyb – utíkání po velkých a překvapivě propracovaných místnostech, do kterých se naspawnuje horda nepřátel. Líbí se mi to, je to opravdu chytlavé, vtáhne vás to do hry, protože nesmíte ani na vteřinu ztratit koncentraci. Přijde mi to zábavnější než Painkiller a zároveň méně přímočaré (stupidní?) než Serious Sam.

Ač píšu o hordě nepřátel, ke každému z nich musíte mít patřičný respekt, i obyčejný Imp dokáže nasrat svojí mrštností a třeba klasické prase tady ustojí tak 6 dvojhlavňovek a ubírá více než stovku na jedno žduchnutí. Hratelnost je super, ale stejně jako u dalších aspektů hry mě vždy napadne pár věcí, díky kterým by mohla být ještě lepší. Někdo si stěžuje na „arénovost“ prostředí, někdo na design potvor, který nevyvolává adekvátní hrůzu, já bych možná ocenil větší množství nepřátel atd. Zkrátka drobností by se našlo více, ale žádná zážitek ze hry nekazí.

Grafika je solidní, optimalizace ale žádný zázrak, protože hra je docela náročná, přičemž nevypadá lépe než např. Crysis (3). Design zpočátku v podstatě kopíruje Doom 3 jen s tím rozdílem, že nabízí otevřenější prostory, postupem času se však výrazně zlepší. Levely v pekle jsou parádní, vizuálem odkazují na Dooma 1 a 2 a ve spojení se zdařilým a odvážným soundtrackem dokážou vytvořit i vcelku podmanivou herní atmosféru. Singleplayerovou kampaní jsem strávil úctyhodných 20 hodin a právě díky atmosféře a stupňujícím se řežbám mi bylo líto, že hra skončila. Velice rád bych si zahrál nějaké pokračování i za cenu, že by nepřineslo žádné nové herní prvky. A právě stav, kdy hráč chce více toho samého, je známkou dobře odvedené práce…

Zatímco Doom rozpoutal multiplayerovou revoluci tím, že multiplayer vytvořil, Doom 4 je v tomto ohledu tragický. Z nějakého nepochopitelného důvodu je hra zaměřena pouze na teamplay a to v jakémsi omezeném formátu, kdy začínáte s dvěma zbraněmi a další už najít nemůžete. Přemýšlel jsem, co dělá multiplayerový zážitek z nového Dooma tak fádní a dospěl jsem k tomu, že je to nedomrlý pohyb. V singlu je vše ok, ale v multiplayeru jste jaksi divně pomalí a špatně se vám skáče. Díky tomu vás každý poměrně snadno trefí (např. vyhnout se splashi z rakety, s kterou hraje 90% lidí, je nadlidský úkol). To je pak kompenzováno tím, že zbraně dávají malý damage. Výsledkem je, že máte nejen špatný pocit z vašeho pohybu, ale zdá se vám, že i zbraně stojí za hovno. Vzít si railgun v Quake 2, raketu v Quake 1, anebo dvojhlavňovku v mutliplayeru v Doomu 2 vám dá mnohem větší pocit moci, než jaký můžete zažít tady.

Každý pařan odkojený na „doomovkách“ bude jistě souhlasit s tvrzením, že příchod Wolfensteina: Nový Pořádek přinesl svěží vánek mezi novodobé střílečky a to paradoxně tím, že se vrátil ke kořenům a naservíroval prvotřídní akci ze staré školy. Pokračování na sebe tedy nenechalo dlouho čekat a nutno poznamenat, že uspěchanost tvůrců je ve Staré krvi patrná téměř na každém rohu. Hra na první pohled postrádá nové nápady, ba co víc, není zdaleka tak pestrá ani jako její předchůdce. Od začátku do konce vás nečeká nic než silně koridorová střílečka s jedním bossem na konci. Nejsem sice ten typ hráče, který by koridorovost hrám vyčítal (ba naopak), jenže právě možnost jediné cesty kupředu musí být vyvážena jinými herními aspekty, což se zde nestalo. Nečekejte žádný level se sníženou gravitací na Měsíci, ani podobný výstřelek, nečekejte bujaré změny prostředí, nečekejte dokonce ani příliš propracované herní prostředí – opravdu nesnáším, když je design tak neelegantní, že sem tam narazíte na neviditelnou zeď. Když narazíte na skript, proplazíte se i krtčí norou a jindy nemůžete projít dveřma do pískovny, protože za nimi už prostě nikdo další místnost nenaprogramoval. Smiřte se také s mizernou gradací celé hry – neřekl bych, že obtížnost napříč hrou stoupá – vyjma posledního bosse a nepotkáte ani mnoho druhů nepřátel. Příběh je zde pouze z povinnosti, za celou hru jsem nepochopil smysl sbírání zlata, nepochopil jsem kdy a za co se odemykají achievmenty, ale co je nejhorší – hra způsobila, že mě všechno tohle nezajímá. Oceňuji prank se spánkem na matraci, kdy se v rámci snu přepnete do staré Wolfenstein 3D verze, jenže opět musím dodat, že mě to bavilo pouze jednou. Ocenil bych možná i zde přítomné větší procento stealth misí, kdyby stealth prvky nebyly tak primitivní. Občas vám vojáci čumí do ksichtu a přes svých 20 dioptrií vás nerozeznají od šuplíku s trenkama. Taky je normální, že po alarmu a jatkách v jedné místnosti může přijít checkpoint a týpek za dalšími dveřmi o vás nemá ani tucha. U Wolfa New Order jsem zjednodušený stealth přirovnával k Metru 2033 (což je prvotřídní exemplář), ale tady mi to přišlo nějak horší…

Smutným herním momentem bylo odhalení jakési nadpřirozené složky (více nebudu spoilerovat říkám, že nebudu spoilerovat, kurva!) – smutným proto, že jsem si vzpomněl, jak na mě působil sestup do katakomb s oživlými mrtvolami v RtCW a řekl jsem si, proč sakra neprojíždím radši po páté RtCW?! Z atmosféry v RtCW jsem byl, s prominutím, posraný až za ušima, u Old Blood jen střílím dál, jakoby se nechumelilo… Ale abych jen nekritizoval, zklamání z vyšších očekávání je jedna věc, druhá věc je, že přes to všechno není Wolf vyloženě špatný, pořád je o chlup zábavnější než Wolfenstein z 2009. Je to taková bezduchá chodička, trošku rubačka, trošku plížička, nic vyloženě ve zlém, ale ani nic moc v dobrém.

Legacy of the Void má z mého pohledu jeden z nejnašlapanějších herních trailerů, co jsem kdy viděl. Když si k tomu připočtete navnaďující mini-kampaň „Into the Void“, která byla zveřejněna zdarma ve formě posledního patche k předchozímu datadisku Heart of the Storm, budou výsledkem očekávání, která sahají až ke hvězdám. A nyní vyvstává otázka: ovládá Blizzard své hvězdné řemeslo natolik, aby byla tato očekávání naplněna?

První věc, s kterou se setkáte již v Into the Void je perfektní hratelnost. Náplň misí vyždímává z konceptu RTS maximum. Jednoduché úkoly typu „zabij, dobij, získej, ubraň, vydrž, doprovázej“, s kterými se v RTS setkáváme již od doby Duny 2 a Warcraftu 1 jsou zde dovedeny až k samé hranici svých možností. Je to barvité, svižné a opravdu zábavné. Kampaň nikdy neupadne do stereotypu a přitom je nadmíru dlouhá. Co mě však zarazilo, je tuctovost příběhu. Na to, že zde mluvíme o hře od Blizzardu, není v příběhu snad nic, co by vyčnívalo z průměru. Odhalujeme řadu zbytečných nových postav, překombinovaných podzápletek, opakujících se zrad, temných artefaktů, temných sil, znovu udobření bývalých spojenců atd… Ve hře je spousta dialogů, v každé větě musí zaznít alespoň jedno ze slov Taldarim, Xelnaga, Templar, Aiur nebo Khala, a tím pádem jsou všechny doslova na jedno brdo. Tohle upřímně nechápu a jen dodávám, že mé pocity z děje hry perfektně vystihl ve svém komentáři Fatality.

Přesto jsem si příběhem nenechal zkazit jinak vynikající herní zážitek jednoho hráče. Co mě však zajímá více, je multiplayer. Obvyklý postup RTS datadisků je takový, že přidá nové možnosti a ty pokud jsou dostatečně kvalitní, změní hru. LotV ale primárně mění hru jako takovou a teprve do ní aranžuje nové možnosti, kterými se snaží obnovit rozhozenou balanci. Je to poněkud samoúčelný krok, taková natruc změna, aby prostě všechno bylo jinak, což mě osobně není příliš sympatické. Začíná se s dvojnásobnou ekonomikou a báze obsahují o 25% méně surovin, je tedy třeba se rychleji rozlézat. Souběžně s tím byly oslabeny možnosti některých rychlých útoků a „all inů“, takže skutečně nezbývá než hrát macro hru. Na jednu stranu je to fajn, ale té chybějící možnosti je mi trochu líto. Podobně se mi nelíbí, že místo, aby z nových jednotek byla alternativa a tedy aby se otevřely nové možnosti, tak je z nich momentálně jediná správná cesta. Colossus se stal nepoužitelným, takže prostě musíte hrát Disruptory, Adept předčí zealota takřka ve všech ohledech, Liberator je nejsilnější jednotka ve hře a Ravenger je taky parádní do každé situace. Celkově byly přidány hlavně micro-intenzivní jednotky, aby se mohly úrovně hráčů co nejvíc diferencovat (aneb všechno budou stíhat jen ti opravdu nejlepší).

Multiplayer je tedy v současnosti ve fázi objevování, byť jsem si spíše stěžoval, přiznávám, že je vzrušující objevovat strategie a učit se hru odznova, SC2 tím totiž ožil. Těším se na to, co vymyslí korejská špička a jak budou progameři schopni využívat všechny možnosti nového datadisku. I kdybych přestal být hráčem, určitě zůstanu věrným divákem jako v předchozích verzích hry. Holt někdo kouká na fotbal a někdo na Starcraft, princip je stejný…

Nebudu zastírat, že GTA je jedna z mých nejoblíbenějších herních sérií a na pátý díl jsem se těšil jako na afterpárty po DH srazu. Konverze na PC sice zabrala nepříjemně dlouhou dobu, ale čekání se vskutku vyplatilo. Grafika je naprosto fantastická a optimalizace dokonalá. Nebojím se prohlásit, že u GTA V je patrné, že co se týče rozpočtu (tedy nasazených pracovních sil), kope podstatně jinou ligu než zbytek video her. Tuhle až šílenou propracovanost v každém detailu si zkrátka běžná herní studia nemohou dovolit. Ačkoli jsem schopen si užít Saints Row IV stejně jako každý jiný psychopat, GTA V nějakou konkurencí nemusí brát vůbec v potaz.

Hra vás ve filmovém stylu uvede do děje, plného zdařile prokreslených postav a přirozených i úsměvně nadnesených dialogů. Herní scénář by vydal na obstojný, béčkový (bez urážky) film, v každém bodě hraní cítíte, že kráčíte po určité cestě a prožíváte osudy konkrétních charakterů, ke kterým není problém si vytvořit pouto podobně jako při sledování filmu, či seriálu. A během této ulítlé gangsterské jízdy poznávate jakoby mimochodem krásy ostrovního města GTA V. Nepřeháním, když napíšu, že úplně ve všem, co ve hře spatříte lze najít spoustu „nepodstatných“ detailů, které se však ve svém souhrnu stávají podstatné, protože utváří jedinečný pocit ze hry. Pocit, že se pohybujete v herním světe, který se s nadsázkou vyrovná tomu skutečnému. Bude to znít absurdně, ale pokud proniknete do tajů GTA, můžete na denním pořádku řešit dilema typu, zda se jít projít nebo zda se jít projít v GTA. Podobně jsem svým kamarádům vyprávěl o krásném výhledu z kopců a louk... v GTA. Tudíž není žádné překvapení, že jedním z nejlepších singleplayerových herních zážítků se pro mě stává jednoduše to, že nasednu na motorku a jdu se projet po horách. Je to krása.

Singleplayeru jsem věnoval 70 hodin a v žádném bodě jsem neměl pocit, že by mě něco už otravovalo (např. i v legendární Mafii bylo ke konci přejíždění městem už trochu otravné). Právě naopak, úroveň zábavy v GTA V prostě neklesá, ani nekolísá a to je malý zázrak. Než dále opěvovat jednotlivé (mnohé) aspekty, zmíním, co by mohlo být jinak, berte to tak, že co nezmíním, je dokonalé.

- hráč i soupeř mohli být zranitelnější, počet soupeřů by se tak mohl snížit a většina misí by tak nemusela končit desítkami mrtvých.
- pár jednoduchých stealth misí po vzoru The Saboteur by jistě bodla
- završení příběhu mohlo být o malinko více epické, např. kampaň v GTA 3 a San Andreas byla lépe vyhrocená
- auto prakticky nikdy nemůže uvíznout na střeše, což je zbytečně zjednodušené
- v nabídce rádií chybí nějaká moderní tvrdší muzika
- zahájení multiplayeru je neobratné, pro hráče bez kontaktů v social clubu by bylo ideální nějaké jednoduché vyhledávání rychlého deathmatche, závodů apod. bez nutnosti zajet do určité lokace a teprve pak invitovat hráče

Sečteno a podtrženo, nemohli jsme si přát více. Výše uvedené body jsou jen taková má subjektivní přání, jinak bych se nebál tvrdit, že GTA V je dokonalá hra.

Ó, jaké to milé překvapení, že na nový Mortal Kombat jsme nemuseli čekat 15 let! Na druhou stranu, pár měsíců bychom si i my, nadržení bitkaři s velkými bicepsy, rádi počkali, pokud by to znamenalo, že hra vyjde optimalizovanější. Graficky je MK X prakticky stejně pěkný jako MK9, nechápu tedy, proč má o tolik vyšší HW nároky. Nemám rád ten pocit, když po instalaci 31 GB dat (proboha, co na tom tolik zabírá?) zjistím, že mi hra nejde spustit, protože ten samý Unreal 3 engine, který proháníme grafickými kartami už roky, si najednou nevystačí s GF 360…

Opustíme technikality a přejdeme na fatality (a ne, tím nemyslím Marcela Vaňka). Hra nejen vypadá jako MK9, ale ona se i stejně hraje! Ovšem teď to myslím absolutně v dobrém, protože do stejných, osvědčených a skvěle fungujících herních principů jsou nasazeny nové postavy, nové kombíčka, nové special moves, nové x-raye atd. Vaše zkušenosti z předchozího dílu jsou přenositelné, u postav jako např. Scorpion zaznamenáte změn spíše méně, ale stále se nemusíte bát, že byste byli ochuzeni o příjemné učení se nových bojových triků, které jistě využijete nejen ve hře, ale i ve škole, v práci, v partnerském životě, na ulici, v nočních barech atd.

Líbí se mi nápad, kdy si po vybrání postavy musíte zvolit ještě jednu ze tří specializací, tohle je velmi fajn, myslím, že díky tomu se dá vymyslet spousta různých kombinací boje a bavit se dlouhé hodiny v multiplayeru s kamarády. To je super. Co se týče singlu, zde už je situace o poznání slabší. Tedy nejdřív jsem byl nadšen z toho, že se hra posunula o 20 let vpřed, čímž si vytvořila prostor pro spousta zajímavých událostí, flashbacků a hlavně čímž mohla do hry zakomponovat potomky našich starých známých postav, ale… ALE ten potenciál zůstává dosti nevyužit. MK9 měl chytlavý příběh, který jsem označil jako „příjemně stupidní“, kopíroval filmy, pak si vymyslel vlastní odbočky a opravdu dokázal být většinu svého času nefalšovaně úsměvný. To, že MK X je o něco stupidnější bez problému akceptuji, stále jsem se velmi dobře bavil, ale nechápu, proč je kampaň tak krátká?! Vždyť vytvořit pár dalších ingame animací není až takový problém. Celková herní doba do 4 hodin a k tomu nemastný, neslaný závěr? To tedy není nic moc.

Nejoblíbenější postavy: Scorpion, Cassie Cage, Erron Black, Sub-Zero, Takeda, D'vorah, Kung Jin.

Jako archeolog, který vykope skelet dinosaura, jako malíř, který narazí na dávnou jeskynní fresku, jako historik, který objeví první středověkou knihu, i já jsem léta páně 2015 poznal kus významné historie. Unreal jsem dříve znal jen povrchně, jako první ze série jsem totiž hrál Unreal Tournament a musím přiznat, že Unrealu jsem tajně zazlíval, že dostal ve Score 10/10, zatímco můj milovaný Half-Life pouze 9/10. :) Jelikož mě ale v posledních letech na hrách více láká pocit nostalgie než erektivní hoňka za nejmodernějšími technologiemi, usoudil jsem, že je ten správný čas se této 17 let staré hře podívat na zoubek.

S grafikou jsem ani po této úctyhodné době neměl nejmenší problém. Ačkoli druhá polovina 90. let jednoznačně patřila geniálnímu Carmackovi, Unreal dokázal ve své době stanout na vrcholu a pokořit Quake II. Netvrdil bych, že Unreal engine byl v roce 1998 stejně přelomový jako Quake II engine o půl rok dříve, to právě naopak, přelomové ale je jeho využití. 90. léta patřila hlavně „doomovkám“, tedy střílečkám s menšími místnostmi naplněnými monstry. Naproti tomu svět Unrealu je rozmanitější i rozlehlejší, level design slouží atmosféře a příběhu. Hra před hráče předkládá svět, který má určitou estetickou hodnotu a který funguje jako celek. Temná zákoutí s hrou světla a stínu jsou jen začátek, než se nadějete, vyjdete z nich ven, kde se budete moct pokochat „nereálnou“ přírodou, poté narazíte na gotické hrady a zapadlé kobky, které vás pocitově vrátí do jiného tisíciletí, ale ani tam to ještě nekončí, neboť příběh vrcholí ve futuristické vesmírné lodi, která vás ohromí svou vymožeností. Je úžasné, jak právě změny prostředí odpovídají jakési gradaci, kterou při procházení hrou cítíte (což je jedna z věcí, pro kterou je chválen i zmíněný Half-Life). Když se v posledních částech hry zastavíte a zavzpomínáte, čím vším jste si jako postava prošli, máte pocit, že jste v tomhle přezvláštním „nereálném“ světě opravdu něco prožili. Ke všemu je navíc třeba dodat, že atmosféru skvěle podkresluje herní hudba.

Hratelnost je na poměry své doby méně akční a více dobrodružná, přesto se ale nemusíte bát, že se někde ztratíte nebo vytuhnete u milionu tlačítek a páček – i kdy že fakt, že pro mě to bylo už na samé hranici snesitelnosti. Obtížnost je o malinko vyšší, než bývá zvykem, ale to je taky jedna z předností hry. Umělá inteligence je perfektní, fakt jsem čuměl na to, jak skaarjové ladně uskakují KAŽDÉ mé raketě. I díky tomu lze říct, že hra má perfektně vyvážený arzenál zbraní, protože umělá inteligence vás prostě donutí použít v každé situaci jinou zbraň. Co mě malinko zklamalo je menší počet druhů nepřátel, v tomhle zůstane Doom II asi nepřekonán. :) Herní prostředí se mění, ale monstra zůstávají stejná, to je asi tak jediná vada na kráse.

Quake III a Unreal Tournament, to byly hry, které ve své době rozpoutaly menší revoluci. Již žádná singeplayerová kampaň, žádné slaboduché pokusy o příběh, ale prostě jen vymasterované areny a pořádná řežba. Pamatuji, že názory na tento koncept stříleček byly zprvu skeptické, ale mistři z ID softu i Epic games dokázali všechny obavy hráčů zahnat – hra s boty dokáže být stejně zábavná, ne-li zábavnější než procházení kampaně pro jednoho hráče.

Nebud lhát, že pro mě je Q3 vítěz a to proto, že je rychlejší a tak nějak „progamingovější“. Hráč běhá rychleji, arény jsou navrženy tak, aby byl boj zběsilejší a kontaktnější, místo výtahů se používají jump pady, skákání ve hře má větší význam a to ani nemuvím o trickjumpingu... To však neznamená, že poražený je nějak nedostačivý, ba naopak, jen je zkrátka zaměřen na trochu jiný typ hráčů. Ve Q3 se hraje na skill, v UT se hraje pro zábavu a to opravdu funguje. Arény jsou rozlehlejší, nejsou navrženy čistě účelně jako v Q3, ale dbá se v nich i na design a estetiku. Ať už jde o gothic hrady, industriální chodby nebo vesmír, vše je naprostá špička. Taktéž u zbraní není tou nejvyšší prioritou použitelnost a vybalancovanost jako v Q3, jde zkrátka o to, aby si hráč dobře zahrál, tzn. některé jsou slabší, jiné naopak trochu „imba“. V singlu je to ok, ale v multiplayeru to představuje menší slabinu, např. raketomet je velmi devastující, možná až příliš, ale za to není tak kompaktní jako raketomet v Q3 – trefit někoho za letu ve vzduchu je zde snad nemožné.

K umělé inteligenci v obou hrách nemám výhrad, je to přesně tak, jak je třeba, tzn. zahrajou si začátečníci i profíci. Navíc, co je důležité, nepamatuju, že bych narazil na jakékoli AI bugy nebo nesmysly. Hra s boty je opravdu zábavná a téměř plnohodnotná, což bylo podstatné obzvlášť v době, kdy nebyl internet (nezapomeňte, že na dial-upu se kvůli pingu daly hrát pouze strategie, ne střílečky). Mody v UT jsou jednoznačně plus, opět prodlužují hratelnost a mou závěrečnou pochvalu si zaslouží parádní soundtrack.

Čekat od Saints Row cokoli menšího než absolutní šílenství by bylo osudovou chybou, která by mohla nejednoho hráče stát zdařilou cestu do pekla. Příběh hry je naprosto stejně „kvalitní“ a „propracovaný“ jako příběhy předchozích dvou menších DLC, tedy na poměry datadisku nic moc. Ale za to je třeba dodat, že utrpěla jeho délka, nikoli kvalita. Drobná muzikálová vsuvka i absurdní vtípky fungují skvěle, jen je jich málo a je to tuze krátké.

Hru tedy prodlužují vedlejší úkoly, resp. abych byl přesný hru TVOŘÍ vedlejší úkoly, stávají se hlavní náplní hry, přičemž hlavní dějová linka je jen jakási formální nádstavba. Osobně jsem úctyhodné množství času podobně jako v Saints Row IV strávil létáním po městě a hledáním clusterů (chápejte je jako ekvivalent skrytých balíčků v GTA až na to, že zde nejsou skryté a je jich mnohem víc). Schopnost neomezeného horizontálního i vertikálního pohybu si vylepšíte velmi rychle, nic pro vás není překážkou a vy si můžete zaletět kamkoli – to je na hře určitě to nejlepší a nejzábavnější. Z něčeho tak prostého jsem měl největší radost a můžu říct, že nějakou dějovou linku pak vlastně ani nepotřebuju.

Následující slastí jsou vedlejší úkoly, které známe vlastně už z prvního Saints Row, které vyšlo na PC (tedy dvojka), ať už se jedná o klasické mayhemy, vynikající fraud challenge anebo zde velmi zábavné „závody s časem“, tedy prolétávání chechpointů na mapě. I když je to v podstatě to samé znova, nemám k tomu žádné výtky. Méně zábavné byly survival úkoly, popř. několikrát se opakující zabití polobosse démona pro aktivování teleportu.

Grafika zůstala stejná, takže fajn a pekelný design města je poměrně stylový. Za herní dobu, která je cca 7 hodin, pokud plníte vedlejší úkoly, by vás neměl omrzet...

„I had a dream of my wife. She was dead, but it was all right.“ Temný, noirový příběh zničeného muže má své pokračování a to se vydařilo bez sebnemenší chybičky. Děj hry plynule navazuje na jedničku, nejsou za potřebí žádné scenáristické berličky a umělé prodlužování k tomu, aby i zde byl vystavěn působivý a depresivní příběh, který Maxovi nabídne světýlko na konci tunelu jen proto, aby jej v zápětí zase nemilosrdně zhasl.

Potemnělý New York, záhadná, krásná žena, slizští gangsteři a nemožnost jít kamkoli jinam než bez rozmyslu vpřed… Max Payne 2 má prvotřídní atmosféru, která vás naprosto pohltí a v ní nabízí špičkovou hratelnost jedničky dokonce vylepšenou o drobnosti, které jste ani nevěděli, že potřebujete. Každá přestřelka je radost. Bullet time je nyní trošku rychlejší, ale prim stejně hrají bullet time skoky. Nyní dokonce po dopadu můžete zůstat ležet a ještě chvíli střílet, což eliminuje ty nepříjemné situace z jedničky, kdy jste dopadli hlavou přímo před hlaveň brokárny a místo toho, abyste zasadili poslední smrtelný zásah, tak Max přestal střílet a začal se zvedat na nohy.

Lví podíl na excelentním pocitu ze hry má herní design. Prostředí jsou plná přirozeně rozmístěných věcí a navíc hra nyní disponuje kvalitním fyzikálním modelem. Do všeho možného můžete narážet, shazovat to, popostrkovat harampádí střílením atd. Působí to skvěle. Nicméně i tak největší slabinou enginu zůstávají exteriéry, zejména auta a jejich pohyb.

Max Payne 2 již nepotřebuje vaši shovívavost ve srovnání s ostatními hrami, není třeba si říkat „vždyť je to hra z roku 2003“, tato hra dokáže plně konkurovat všemu, co se vám dnes dostane pod ruku, paradoxně i včetně Max Payna 3. Jedná se opravdu o nadčasovou záležitost, jen škoda, že je poněkud krátká…

Ačkoli ve mně dřímá velký fanda RtCW, rok 2001 se nesl ve znamení jiné hry. Max Payne byl opravdu to nejlepší a nejoriginálnější, co se tehdy urodilo. První, co vás udeří do očí je temná atmosféra – potemnělý, zimní New York, citově zhroucený polda, který nemá, co ztratit a mafiánská špína na každém rohu… Dokážete ji vymést?

Příběh se vypraví v depresivním, bezútěšném, ale i lehce vtipném sarkastickém duchu a to pomocí komiksových oknének. Je to velmi efektivní a vůbec nevadí, že vás hra na minutku vytrhne z gameplaye, koneckonců jsou na to vybrány klidnější momenty. Max objevuje jednoho zkorumpovaného státníka za druhým, odhaluje konspiraci, a jelikož je sám psychicky na dně, nepřemýšlí o ničem složitějším než to všechno vystřílet. Sám se však nepokládá za neporazitelného hrdinu, tvrdí, že je to jen štěstí spolu s absencí pudu sebezáchovy.

Hrou procházíte jako nůž máslem, nečekají vás žádné složitosti, ale ani primitivnosti. Pohybujete se především v interiérech, které graficky i designérsky dosahují špičky tehdejší doby. Špinavé hotelové pokoje i sídla zámožných gangsterů, vše působí přesvědčivě a spouta drobností nabízí hráči i menší interakci (skříně, umyvadla, záchody, televize apod.) pro zesílení pocitu realističnosti. Horší je to s exteriéry, kde např. auta vypadají hůře než v o dva roky starším Half-Lifu, ale to hře v klidu odpustíme. Hratelnost je velice svižná, každá zbraň ve vašem arzenálu má své kouzlo, náboje létají rychle a žádná z postav neustojí více než by bylo zdrávo. Tedy přesněji náboje létají rychle, jen když chcete, aby létaly rychle! Hratelnost oživuje naprosto brilantní schopnost bullet-time, neboli možnosti zpomalení času převtělení se do Nea z Matrixu. Herní engine naprosto perfektně zvládá různé skoky do stran a zpomalené likvidování soupeřů za letu. Bullet time budete používat nejen, když je to třeba, ale i proto, že to vypadá sakra dobře a nabízí to zcela nový pocit ze hry. Dodat musím ještě fakt, že během těchto hrátek vás kamera z třetí osoby poslouchá na slovo a nikdy vám nevleze do cesty.

Max Payne si zachoval své kouzlo i po více než 13 letech, jeho atmosféra a hratelnost bezpečně konkuruje a v mnohém překonává i současné hry, je to klenot, který si můžete zahrát kdykoli.

Představte si to – já, malý kluk, dokonce tehdy ještě ne tak krásný s eroticky vypracovanými bicepsy jako dnes – bylo mi asi 8 let a ještě jsem nebyl pořádně senzámen s tím, co je to počítač. Doma „televizní hry“ (Nintendo), ale když jsem takhle jednou za čas mohl navštívit dědu v práci na městském úřadě, posadil mě tam za obrazovku a pustil mi zajímavou hru, kde jsem se pohyboval po jakémsi bludišti, pokládal bomby a měl za úkol zabít, co nejvíc „čertů“. Koukal jsem na to jak z jara, vypadalo to trochu lépe než mé „televizky" na blikající televizi a hlavně ovládání na klávesnici mi sedělo trochu lépe než joypad.

Hratelnost byla hodně chytlavá, postup kampaní nabíral svou intenzitu, na konci každé kapitoly skládající se zpravidla z 8 levelů čekal boss, neboli čert, s kterým nebyl žert. Dodnes si pamatuju ty rychlé, hladové saně, které vás dohnaly vždy, když jste špatně zahnuli, nebo které ustály větší než malé množství nelegálních bomb, popř. čertovské duchy chodící přes zdi… Dyna mi vydržela dlouho, samozřejmě i po tom, co jsem měl vlastní PC znova jsem rozehrával kampaň znovu a znovu a těšil jsem se, kam až se probojuju. Po čase jsem samozřejmě objevil, že není třeba hrát po každé znova, ale na hraní lze navázat pomocí kódu (nikoli cheatu), který vám hra vyhodí po úspěšném dokončení levelu. Paradoxně dlouho trvalo, než jsem objevil, že hra má také multiplayer, neboli předchůdce známého Atomic Bombermana. Mulťák byl sice chudší o to, že neměl levely, které zabíraly více než jednu obrazovku (což singleplayer měl), také zde nebyli „čerti“, ani velké množství power upů, nicméně na svou dobu se jednalo o velmi chytlavou pařbu!

Zapomeňte na paskvil jménem Wolfenstein, božský RtCW se dočkal důstojného nástupce až teď. Píše se rok 1960 a nacisti si podrobili celý svět (a to nejen při snídani nad mapou), odpor prakticky neexistuje, a tak jedinou šanci na záchranu představuje Vilém Blažek, apatický, slintající rezident mentálního sanatoria, který si od tamější nadržené sestřičky ze záhadných důvodů vysloužil přezdívku „BJ“.

Příběh je na poměry FPS vysoce nadprůměrný a je také podán dosti působivým způsobem, ne nadarmo se mi vybavilo první CoD: Black Ops. Wolfenstein: Nový pořádek je v tomto ale ještě úspěšnější, hlavní hrdina má dobrácké a zároveň drsňácké charisma a jeho milostná linie překvapivě funguje (osobně bych zde tedy určitě nepoužíval slova jako „klišé“, či „patos“, ono se to jednoduše povedlo). Vzhledem k tomu, že vstupujete do boje s nacisty s velkou nevýhodou, nedá se vše řešit po doomovsku, ona zkrátka i atmosféra a feeling hry vyžaduje, abyste uznali sílu soupeře a šli na to potichoučku, tajně a zákeřně. Stealth prvky bych přirovnal k Metru 2033 (popř. Last Light), tzn. jsou primitivní, občas se můžete vojákům téměř proplétat mezi nohama a udělat jim letmé vyšetření prostaty a oni vás stejně nezaregistrují. Podobně jako v Metru je to zde ale naprosto dostačující a koresponduje to s lehce arkádovou, nebo chcete-li oldschool hratelností. Samotná hratelnost je tedy vynikající. Zábavný strealth střídají přestřelky a ty rozhodně mají šťávu. Zbraně jsou zajímavé, pestré, rozvíjení přístupů k likvidaci protivníků skvěle podporuje systém perků (achievementů) a také velmi kvalitní systém vyklánění. Osobně si nepamatuji hru, kde bych vyklánění skutečně považoval za přínosné a hlavně zábavné, nikoli otravné (vybavuje se mi maximálně F.E.A.R.). Zpočátku je to na ovládání sice trošku náročnější, ale hře to jednoznačně přidává a myslím si, že je to super. Samozřejmě abyste měli k něčemu takovému motivaci, musíte hrát na obtížnost Death Incarnate, na kterou je hra tak středně (a tedy vhodně) obtížná.

Hodně musím vyzdvihnout design prostředí. Levely jsou jednak velmi různorodé, ale hlavně za všech okolností propracovaé. Některé prostory připomínají to nejlepší z Crysis 2 nebo CoD: Modern Warfare (2) (např. parádní mise na polozříceném mostě). Vždycky je na co koukat, všude se cítíte přirozeně a taky skoro všude se něco válí. Ať už drobnosti, trosky a zbytečnosti, které pěkně vyplňují prostor nebo i věci, které můžete vzít. Zatímco v Rage jste sbírali jen neužitečné harampádí, tady berete zdraví, které si tím overchargnete a pak vám pomalu ubývá jako např. ve Quake. Tím vzniká fajn balance mezi velkým množstvím power-upů a stále rozumnou obtížností.

K technickému zpracování nemám větších výtek, je sice fakt, že textury/modely se občas načítají se zpožděním, ale osobně mi to nijak zvlášť nevadí. Grafika je na dnešní poměry naprosto dostačující, zvuky jsou kvalitní a podařil se i soundtrack. Mno, tohle je zkrátka horký adept na hru roku!