Dune II: Battle for Arrakis

Dune 2 u mě boduje z mnoha důvodů. Zaprvé je to klasika, kterou znám skoro celý život. Což znamená, že jsem si jí nahrál desítky, skoro stovky hodin a stále je hratelná. I dnes, i v roce 2011 mě baví jí hrát. Kolika jiným se toto podaří ? Mnoha ne.

Ovšem, dnes se dělají úplně jiné hry kde je mnoho věcí "lepších". Například grafika. Dnes jsou samozřejmě hry graficky kvalitnější, propracovanější, s více stíny (Duna neměla žádné, kromě zafixovaných) a bez ostrých hran. Jenže není tak kouzelná. Tato hra dokázala redefinovat vzhled strategií, dát jim nový rozměr. Co mi ale přijde nejdůležitější je, že atmosféra pouštní Duny funguje. Spolu s hudbou a zvuky mám pocit prašného, krutého světa, který je (až na malé oázy zeleně) pustý. Svět, kde jediná důležitá věc je koření. A zničení tohol, kdo vám ho chce sebrat.

Dunu jsem četl až hodně pozdě. Pamatuji však, že to byla jedna z prvních sci-fi, co jsem četl. Inu, narozen 1989, ke hrám se člověk dostane dřív, než ke čtení, už jenom proto, že naučit se čtení před pátým rokem života je téměř nemožné. Dunu jedničku jsem četl až někdy ke konci 90. let, ale nadchla mě převelice. Později, tedy 2003-2008, jsem si přečetl i ostatních 5 dílů od Franka, i těch nějakých 7 knih od Briana. Mezitím vznikla Duna 2000 i Emperor, ale Duna 2 byla pořád jen "Ta jedna".

Ano, tato hra si ode mě vysloužila 100%, ač tohoto hodnocení moc neužívám. Odlišuji tak jen ty nejlepší hry. Jabův předchozí komentář byl samozřejmě jen provokativní (nebo flame, nebo troll) reakce. Můj by samozřejmě mohl být brán také, ale nemyslím ho tak. O objektivní kritiku jsem se u Duny chvíli snažil, leč selhal.

Zvuky byly přelomové. Poznal jsem mnoho her z té doby, z časů dřívějších i budoucích, ale zvuky zde nebyly dlouho překonány. "Yes sire", "Affirmative" jsou legendární a zní dost dobře (na to, jak malé ty zvukové soubory jsou). Hudba je ovšem něco geniálního. I ta byla pro mě dlouhou dobu nepřekonatelná, kvalitnější soundtrack měl podle mého až Warcraft 2. Nepřekonala ho Kyrandie 1, ani Xanth, ani Doom (ten možná zvukově - občas). To, co zvukař dokázal se synťáky je snad kouzlení, vyvolává tak živé představy. 31 minut hudby se těžko oposlouchá a tak vydrží dlouho. MIDI stopy se zde dělí na 2 základní druhy - stavěcí a bojové. Pamatuji, jak jsem si je jednou někde stáhl z internetu a pojmenoval tak, jak mi každá zněla - Dusty Theme, Wealthy Ruler, Status Quo, Silent Betrayal, Calm Before the Storm a nebo Resist at All Costs. Jen tak, ze srandy.

Příběhově je hra, poněkud chabá. Neboli - nečekejte přepis románu(ů), zde jde jen o strategii. Ovšem mentatská encyclopediae je velmi podrobně udělaná a i obrázky k ni jsou skvělé. Srovnal bych to asi tak s Civilizací (i když ta to dovedla do extrému - příjemného).

Hratelnostně se Duna stále drží. Nemá extrémně zjednodušené ovládání, jako mnoho nových strategií, ale překvapivě ovládání jednotek po jedné mi nevadí. Po Duně jsem zažil Warcraft jedničky (kde mi ovládání vůbec nesedlo, ač chápu že mnozí ho měli rádi), potom už výše zmíněný Warcraft 2, kde jsem poprvé zažil jak hezké je ovládat 9 jednotek. Stačilo to (mít jich více by už bylo nemotorné) a šlo to. Byl jsem tedy zhýčkaný ovládáním hodně vojáků najednou. Když jsem se však vrátil k Duně 2, vše bylo v pořádku. Nastavíte si nízkou rychlost hry a sice nastává klik-fest, ale jde to. Máte ke každé "unit" bližší vztah, vážíte si každé a stejně je pro mě jediné využití mnoha jednotek najednou pro hromadné útoky (které jsou 1-2x za misi). V boji však hraji na pomalou rychlost a tak je pro mě lepší klikat na každou zvlášť, poslat každou trochu jinam. Jednu na vynořivšího se protivníka, další dvě na rafinerii, jinou přejet troopera...

AI v Duně 2 není dokonalá. Má své chyby a po tolika letech hraní jí dokážu víceméně předvídat. Při prvních hraních bych to ale určitě nedokázal. Není chyba hry, že je tak hratelná, že se dá hrát tak často (a tolik hodin). A proboha, hra je přeci z roku 1992, dělaná na výpočetní schopnosti tehdejších počítačů, nemůžeme čekat moderní AI. Hezky se tu uplatňuje princip - nová mise, prozkoumat okolí základny, rozjet těžení, postavit mnoho rafinérek, přežít počáteční nápor nepřátel, postavit vlastní obranu, vzmoct se na odpor a přejít do protiútoku. A přemoci nepřítele. Největší problém AI vidím v tom, že když počítači zničíte budovu, nepostaví si jí znovu. Ale to mi vadí teď, dřív jsem byl naopak rád, když jsem poslal několik jednotek na sebevražednou misi s cílem zničit konkrétní budovu. Bránit vlastní základnu je též těžké. Nepřítel sice posílá vlnu za vlnou (z této hry toto pořekadlo pochází), ale přeci jen, pořád jsou nebezpeční. Dokud nemám raketometné věže, ubránit bázi může být peklo. A i ty věže žerou dost energie, takže musíte mít elektrárny a na ty je třeba zas místo a kredity.

Samozřejmě, občas nastanou komické situace. Když nepochopíte systém vykládání jednotek (směr hodinových ručiček, poté carriery), občas vám to vyloží jednotku na hluchém místě uprostřed báze. Je to čistě čtvercová hra, kde se jednotka může pohybovat v osmi směrech. V takovém případě tedy je jednotka zablokovaná. Většinou se takovým místům vyhýbám, dělám průchody a nebo na jejich místo stavím levné zdi. Existuje též bug s Space Portem, kde si sice objednáte jednotky, ale nic nepřijde. Hlavně když máte moc jednotek. Také horní limit na počet jednotek (nedá se nic dělat a musíte začít posílat nepotřebné pěšáky na smrt) a kreditů (tady stačí postavit sila) zamrzí. Občas naváděcí systém Harvestrů je totálně na prd a blbě čumí u rafinérek, místo aby se vrátily tam, kde těžily předtím (jen proto, že na tom místě už je vše vytěženo a nálož koření je o dvě políčka dál).
===>Nic z toho však už nevnímám, protože jsem se dávno naučil s tím počítat, předcházet, nebo rychle opravit. Jde to lehce.

Samostatná kapitola jsou červi. Ani po všech těch letech jsem přesně nepochopil jejich strategii. Do jisté míry ano, ale pořád jsou pro mne nevyzpytatelní. Občas je to docela peklo - Harvestr vyjede, těží, červ ho uslyší a míří k němu, v tu chvíli zpomalím hru a snažím se do něj šít vším arzenálem co mám po ruce. Jednotky jsem předtím předvídavě rozestavěl na klíčová místa a mezitím je už skoro u těžebního stroje, který se zoufale snaží ujet na pevné podloží. Tentokrát se mu to povedlo, příště třeba štěstí mít nebude. Nejenom, že přijdu o stroj za 400 kreditů, nový nedostanu a tak je rafinérka prázdná a jen zabírá místo. Tedy pokud nemám Heavy Factory. Naštěstí později jsou jednotky silné tak, že je červ rychle zlikvidován. Stačí, aby mu zdraví kleslo na půlku a on zmizíPozději ve hře jsou mapy tak velké, že nahánět červa může být občas problém. Navíc má ve zvyku prchat k nepříteli. Toho většinou nechává na pokoji, ale stane se též, že mu sní jednotky. Kdy to dělá a kdy ne netuším. Je s ním zkrátka sranda.

Obtížnost hraní bych viděl takto: Nejlehčí jsou Harkonnené (protože od zhruba osmé mise můžou mít Death Hand, kterou zničí úplně vše na jakémkoliv místě mapy, jakkoliv dobře je bráněné. je to trochu nevyvážené, ono vlastně stačí postavit si 10 paláců - když je na ně místo - a postupně střílet. to je však braní hry do extrémů, v každé hře se dá podobně exploitovat nějaký nedodělek, bug, či chyba. a ještě důležitější je, že když jste Harkonnen, nikdo nepoužije Death Hand proti vám, jako když hrajete za Atreidy), potom Atreidové (mí oblíbenci) a nakonec asi Ordosové. Rád ve hrách hraji za dobro a Atreidové mi přijdou jako šlechetný, spravedlivý (a blabla dál) národ. Stejně tak v KOTORech i Falloutech jsem hrál za ty "hodné", i když to často znamenalo problémy, méně peněz a opatrnější přístup. Samozřejmě, v životě se tak naivně nechovám, ale je hezké mít ideály a snažit se podle nich trochu žít. Ty pro mě symbolizují Atreidové (i když dřív, v době Křižáckých válek proti strojům to bylo spíš naopak).

Hra se stále neomrzela. Málokterá toto dokáže (překvapivě právě mnoho starých her - Wolf, Civilizace, nové přijdou časem). Jak jsem řekl, dílem nostalgie, dílem kvalita hry, která zahrnuje i znovuhratelnost (jasně, už jsem to mnohokrát hrál, ale baví mě to hrát znovu). To je u her důležitá vlastnost. Některé si zahrajete a znovu si je nahrát nechcete.

To, že lidé Dune dávají tolik 100% hodnocení není jejich chyba. Je to kombinace vlastností, které Dunu dělají tak zajímavou. Je snad moje chyba, že se snažím dát méně, ale nejde to, kvůli tomu jaká hra je ? Nene, Duna 2 mi z toho vychází jako vítěz. Myslím, že hlupák bych byl, kdybych schválně dal nízko hodnocení (na just) abych hře ublížil, zapomínajíc na to jaká hra je. Nene, 100% je relevantní. Jedno internetové přísloví říká "haters gonna hate" a zde se hodí. Ten kdo si rýpnout a provokovat chce tak udělá a nic ho nepřesvědčí. Opravdu nic, protože tito lidé takoví jsou. Nenechte si tedy zkazit zážitky i nové zkušenosti na tuto starou hru. Nestojí to za to.

P.S Teď po napsání jsem si našel starou recenzi v Excaliburu 17 a pod ní se psalo: "Jestli kvůli ničemu, tak kvůli této hře si pořiďte Sound Blaster". Ano, naprostý souhlas ANDREWe, i když s hodnocením 83% nesouhlasím.