Po letech naprosté ignorace moderního 3D žánru RTS jsem se rozhodl spravit si chuť návratem ke kořenům těchto her. Volba byla jasná, co jiného zvolit než samotného zakladatele žánru tedy Dune 2. Na hraní této klasiky před cca 17 lety mám ty nejhezčí vzpomínky, byla to první hra, která mě natolik vtáhla do herního zápalu, že jsem vynechal i do té doby pravidelnou spánkovou periodu.
Před vlastním znovu rozehraním této legendy jsem se trochu obával, jak se poperu s kostnatým ovládáním, které je u této perly často v diskuzích propíráno. Musím hned vzápětí dotad, že ovládání není takovým peklem jak je často označováno. Na označování celých skupin jednotek můžeme sice zapomenout, ale vadí to opravdu tolik? Ne! Tato hra se nehraje bezduchým způsobem dnešních 3D rychlokvašek, ve stylu vše co mám poslat na jedno místo, tam zahájit bezhlavý útok a čekat jak to dopadne. V Dune 2 se vyplatí vést útok pomalu a s rozvahou, jednotky si chránit a hýčkat. Například dalekonosné Launchery krýt při odstřelování protivníka ničivou obrannou linií Siege tanků. Hra mě i po tolika letech od svého vzniku dokázala svou excelentní hratelností motivovat k hraní a dohraní. Navíc jsem hru dohrál s pocitem, že tehdejší tvůrci vyrobily výbornou nadčasovou hru, která má i dnes co nabídnout. Po grafické stránce není hře co vytknout, nádherná 2D grafika ručně vykreslená do nejmenších detailů. Zvuky a hudba jsou i z dnešního pohledu na velmi vysoké úrovni, to jen potvrzuje jak skvělou práci tvůrci ve své době odvedli. Atmosféra bojů je vynikající a hratelnost ve srovnání s dnešními RTS nevídaná, většinou si vyberu jen jednu jedinou stranu, za kterou hru hraji, u Duny 2 jsem však hrál za všechny rody.

Vzdávám holt pramáti všech RTS a dávám absolutní 100% hodnocení.