Lepší střílečku jsem na Spectru nehrál, tím netvrdím že lepší nebyla.

Mapa dobývaného světa byla na poměry Spectra přímo obrovská, považte skoro 130 obrazovek, a k tomu hra obsahovala zvuky a hrála dokonce i hudba - sice krátká smyčka, ale hudba to byla! Dnes nemyslitelné něco takového ve hře vyzdvihovat a chválit, ale tenkrát v herním pravěku se to cenilo, nebylo prostě snadné nacpat celý obsah do limitních 48KB. Tolik mimochodem zabírá jeden kvalitní obrázek u hry zde v databázi!

Naučit se precizně ovládat raketu chvíli trvalo o to víc pak chutnalo vítězství nad hordou nepřátel. Pamatuji, že mi párkrát před koncem došlo palivo a já jen tupě zíral na nemohoucí vesmírnou loď. Takže restart a znovu a lépe!

Pro mě je Jet-Story top hra 8-bitové éry, navíc je to český počin na kterém pracoval i legendární Franta Fuka (Fuxoft). Ke hře jsem se díky perfektní hratelnosti často vracel, což u dnešních her, které zabírají i desítky gigabajtů téměř nedělám. Smekám před autory této hry.

Ps: originální kazetu stále vlastním.

K Marlow Briggs jsem se dostal jako pověstný hudebník ke svému pracovnímu nástroji, a nebo chcete-li jako slepý k houslím. Tento typ her není zrovna mým herním šálkem, nicméně darovanému koni na zuby nekoukej a alespoň to zkus, říkal jsem si.

Jak popsal již kolega PRIVATE MARTIN přede mnou, příběh je klasické béčko všech béček, které neurazí, ale zároveň ani ničím nepřekvapí. Bojový arzenál čítá celkem čtyři druhy likvidátorů, přičemž každý je vhodný na jinou akci, a pokud už jde opravdu do tuhého, přijde vhod magie, která si se svou účinností a následnou zkázou v ničem nezadá s napalmem.

Herní náplň není nikterak složitá, jde o to mydlit nepřátele do totálního bezvědomí a postupovat stále vpřed. Likvidace nepřátel je ale velmi zábavná a bavila po celou dobu hraní. Cesta za Marcelovým cílem je tu a tam propletena logickou hádankou, která nezdrží, naštěstí, na moc dlouhou dobu, a nenaruší tak plynulost hry. Co mě velice mile překvapilo tak to byly akční mezihry, vzdávající hold arkádovým legendám.

Rozmanitost herního prostředí a nepřátel je opravdu úctyhodná. Tvůrci patrně chtěli do hry narvat a zakomponovat vše, co kde dobrého viděli (či vykradli), a uvařili tak guláš, který překvapivě dobře chutná. Zdeněk Pohlreich by sice ucedil nějakou jadrnou poznámku k tvůrcům, ale běžný strávník bude s předloženou krmí spokojen.

Výtku bych snad směřoval pouze k ovládání klávesnicí v poslední fázi hry. Tam je často třeba Marcela kočírovat stiskem až čtyř kláves levé ruky současně, no do prdele copak jsem nějakej azijskej pianista? Vím stačil by gamepad a bylo by to vyřešeno, ten já ale nemám (snad pouze ještě na gameport – pamětníci nad 30 let snad budou vědět o čem je řeč), mám pouze volant a tem mi úplně vhodný zas nepřišel, tak jsem tedy trénoval prstoklad s klávesnicí až do konce za občasného jadrného jódlování.

Závěrečný souboj titánů, a především pak následné čtení závěrečných titulků, bylo opravdu důstojnou výzvou a krásnou tečkou za celou hrou, kterou bych se nebál doporučit všem a to i těm, co podobný styl běžně nevyhledávají stejně tak jako já.

100% krystalicky čistá, 7 krát destilovaná, a naprosto ryzí akce z té nejstarší arkádové školy.
Cestou přes nepřátelské území je třeba pobít „jen“ přibližně bilion nepřátel linoucích se ze všech možných i nemožných světových stran a v závěru vykropit pevnost s neschopným diktátorem a nastolit všemi obyvateli vytoužený kubánský ráj na matičce zemi.

Život na bojišti je mnohem kratší než ten pověstně „dlouhý“ jepičí. Naštěstí automatová verze disponuje magickým zaklínadlem „continue“, k dohrání jich je potřeba celkem nezanedbatelných několik desítek.

Při ceně 5kč za jedno pokračování jsem moc rád, že mám klíče k mincovníku a že jsem tuhle pecku nehrál v době mého mládí, dodnes bych totiž patrně splácel za pokoření tohoto megahitu!

Ale celou tu dobu bych si říkal: „ALE STÁLO TO ZA TO!“

Stratego vychází z klasické deskové hry u nás známé pod názvem Maršál a Špión. Jedná se o promyšlenou tahovou strategickou hru pro dva hráče. Každý z hráčů má k dispozici 40 hracích kamenů různé síly (maršála, generála, kapitány, kadety, kaprály, střelce, průzkumníky, minéry, špiona, minové pole a prapor), které rozmístí na hrací plochu dle své zvolené strategie. Na počátku hry není známo soupeřovo rozmístění bojových jednotek.
Cílem hry je zmocnit se soupeřova praporu, či znemožnit mu pohyb likvidací všech jeho jednotek. Princip soubojů vychází z pravidla, že vyšší šarže porazí při střetu šarži nižší (maršál vyřadí generála a nižší hodnosti kromě minového pole a špiona, který je poměrně klíčovou postavou právě proto, že jako jediný s minovým polem odstraní nejsilnější hodnost - maršála), stejné šarže se vyřadí vzájemně.

O výsledku hry tak rozhoduje vždy vhodně zvolená strategie, správný odhad soupeřových sil včetně jeho úmyslů, a prostorová paměť s kombinační schopností jednotlivého hráče.

S rostoucí úrovní (na výběr je celkem z pěti obtížností) dochází i k zásadní změně pravidel, například při střetu dvou stejných hodností vyhrává ta, co zaútočila jako první, vrcholem je, že maršál při útoku vymaže i špiona. To pak chce opravdu pořádnou strategickou léčku na eliminaci nejvyššího nepřítele špionem. V kampani po dosažení protější strany bojiště máme možnost zvolit si zpět do hry zajatou figuru. Úprava pravidel se velice pozitivně podepisuje na hratelnosti a motivuje k dalšímu a opětovnému hraní.

Umělá inteligence je alfou a omegou strategických her, v podání Stratega patrně ždíme maximum tehdejších možností. Občas dokáže (ne)mile překvapit a pořádně zatopit, přitom se celá hra vešla na jednu jedinou disketu!

Grafická úroveň hry je slušná, nicméně čekat zázraky od 20let staré hry nelze, se zvukovou kulisou je to ještě o něco horší, počet všech zvukových efektů spočítá na jedné ruce i méně zdatný minér po těžkém pracovním úrazu.

Suma sumárum Stratego je povedenou adaptací výborné stolní hry, a pokud máte rádi Maršála a Špiona a zrovna nemáte adekvátního spoluhráče (tak jako já) volba je celkem jasná.

Čtyři z pěti Napoleonů doporučují trénovat na Strategu - proto 90%.

Po letech naprosté ignorace moderního 3D žánru RTS jsem se rozhodl spravit si chuť návratem ke kořenům těchto her. Volba byla jasná, co jiného zvolit než samotného zakladatele žánru tedy Dune 2. Na hraní této klasiky před cca 17 lety mám ty nejhezčí vzpomínky, byla to první hra, která mě natolik vtáhla do herního zápalu, že jsem vynechal i do té doby pravidelnou spánkovou periodu.
Před vlastním znovu rozehraním této legendy jsem se trochu obával, jak se poperu s kostnatým ovládáním, které je u této perly často v diskuzích propíráno. Musím hned vzápětí dotad, že ovládání není takovým peklem jak je často označováno. Na označování celých skupin jednotek můžeme sice zapomenout, ale vadí to opravdu tolik? Ne! Tato hra se nehraje bezduchým způsobem dnešních 3D rychlokvašek, ve stylu vše co mám poslat na jedno místo, tam zahájit bezhlavý útok a čekat jak to dopadne. V Dune 2 se vyplatí vést útok pomalu a s rozvahou, jednotky si chránit a hýčkat. Například dalekonosné Launchery krýt při odstřelování protivníka ničivou obrannou linií Siege tanků. Hra mě i po tolika letech od svého vzniku dokázala svou excelentní hratelností motivovat k hraní a dohraní. Navíc jsem hru dohrál s pocitem, že tehdejší tvůrci vyrobily výbornou nadčasovou hru, která má i dnes co nabídnout. Po grafické stránce není hře co vytknout, nádherná 2D grafika ručně vykreslená do nejmenších detailů. Zvuky a hudba jsou i z dnešního pohledu na velmi vysoké úrovni, to jen potvrzuje jak skvělou práci tvůrci ve své době odvedli. Atmosféra bojů je vynikající a hratelnost ve srovnání s dnešními RTS nevídaná, většinou si vyberu jen jednu jedinou stranu, za kterou hru hraji, u Duny 2 jsem však hrál za všechny rody.

Vzdávám holt pramáti všech RTS a dávám absolutní 100% hodnocení.

Legenda X-COM: Terror from the Deep se nesmazatelně zapsala zlatým písmem do počítačové herní historie. Osobně považuji druhý X-COM za nejlepší a nejzábavnější tahovku všech dob.
Principiálně je hra stejná jako první díl, proč taky měnit dokonalé - že, vše ostatní je ale nové. Opět je nutné vystavět sít dobře vybavených a opevněných základen, najmout zprvu vyjukané mariňáky, kterým se v první misi rozklepou kolena z cizáckých útoků a budou v panice střílet i do vlastních řad, což na morálce ostatních zrovna nepřidá. Pokud ale zelenáči úspěšně dokončí misi a přivezou na základnu velmi cenné pozůstatky cizáků a cizáckých technologií, dojde k povýšení zelenáčů na statečné námořníky, ti nejlepší to mohou časem za zásluhy v boji dotáhnout až na kapitána jednotky. Vědci se v laboratořích ihned vrhnou do výzkumu získaných artefaktů a po dokončení výzkumu podají na velitelství report o dosažených výsledcích. Pokud se podaří vyzkoumat novou zbraň, skafandr, či plavidlo naši inženýři se v dílnách mohou ihned pustit do výroby nového vybavení, které nám pomůže odrazit cizácký sajrajt a poslat ho tam kam patří – přímo k čertu na dno Mariánského příkopu. Za dobré bojové výsledky, proti kosmickým nájezdníkům, dostane naše organizace každý měsíc dotace od terorizovaných zemí, ty jsou nutné na další rozvoj základen. Pokud by výsledky nebyly dobré, země by přestaly platit a raději uzavřou alianci s cizáky, což vede na špatný konec.

Hlavním rozdílem oproti prvnímu dílu je prostředí cizáckých útoků, většina se jich totiž odehrává pod vodou, výjimkou ale nejsou ani pozemní útoky na záoceánské lodě, přístavy a ostrovy. Pokračování přináší novou grafiku a velmi rozmanité herní prostředí, hlubinné souboje se odehrávají na korálových útesech, vracích lodí, potopených vrtných plošinách, antických nalezištích, že by i bájná Atlantida? Velikost map se pohybuje dle potopených plavidel od velmi malých až po velmi velké. Cizácké rasy jsou též jiné, protože nově se specializují na teror v hlubinách, nelze nezmínit krabouny, tasoty a tentakuláty (létající mozek). Hudba a zvuky dotváří dokonale temnou až apokalyptickou atmosféru, z které hlavně při nočním hraní běhá mráz po zádech. V neposlední řadě přináší pokračování podstatně vyšší obtížnost a mnohem delší herní dobu.

Hra ze nesmazatelně a hluboko vryla do mého srdce, na hraní mám s kamarády překrásné vzpomínky, které dodnes při občasném srazu v restauračním zařízení u plzeňského piva s oblibou probíráme. Pamatuji na mé první setkání s krabem, bylo to 6 hodin boje s deseti nováčky vybavených jen šipkostřílem a několika granáty, po loadovací trýzni mi došlo, že výbavu a výzkum se v této hře nevyplácí podceňovat. Hru jsme hráli i ve 4 na jednom počítači, každý měl 2-3 mariňáky, se kterými operoval při misi, dokonce jsme takto strávili i jeden Silvestr. Byly to stovky hodin skvělé zábavy, to nadšení, když zrovna moji svěřenci byli povýšeni nad ostatní, neznalo mezí. S oblibou jsme po každé misi sledovali statistiky zlepšení našich hochů, soucítili jsme s raněnými, kteří nemohli do akce a museli ležet na marodce. Dva kamarádi se hrou tak nadchli, že peníze našetřené na nákup silnějších motorek věnovali na nákup nového PC, jen aby mohli pařit Ufo i doma. Bohužel jsme pak s jedním z nich (s kamarádem dodnes přezdívaném Tasoth) při jednom nechtěném formátu HDD museli na stroji Jawa 21 pionýr, absolvovat hodinovou cestu v kopcovitém terénu pro novou instalaci. Byla zrovna sobota večer a většina mladé populace se sunula z Železného Brodu na třískotéku do Jirkova, mezi těmito davy jsme kličkovali s naším vesmírným plavidlem na převodový stupeň číslo jedna závratnou kosmickou rychlostí 7km/h, bez helem a řidičského průkazu. Od navoněných slečen mířících za úplně jinou zábavou padla sem tam jízlivá poznámka na náš super stroj, nám to ale nevadilo, jeli jsme přeci s 5ti 3,5“ disketami značky Polaroid s vidinou ušlechtilého úkolu chránit svět od cizáckých nájezdů.

Jestli si nějaká hra zaslouží ode mě 100% hodnocení je to legendární X-COM: Terror from the Deep neboli UFO 2.

Kdyby takto vypadal třetí díl, byli bychom ušetřeni jednomu velkému zklamání. Jenže na kdyby se nehraje a v rally to platí dvojnásob. A tak jedno veliké zklamání z dílu třetího pronásleduje menší zklamání z dílu čtvrtého. Necelý rok po uvedení nevydařené trojky vychází díl čtvrtý, který sice odstraňuje zásadní nedostatky (především jízdní model) dílu třetího, ale nepřináší nic moc nového a pouze recykluje většinu ze svého předchůdce (tratě, auta, grafiku i zvuky), což je na plnohodnotné pokračování žalostně málo. Na druhou stranu hratelnost úpravou jízdního modelu poskočila o úroveň víš a to je pro závodní hru podstatné.
CMR 4 se hraje opravdu dobře, o poznání lépe než jeho předchůdce, a vzhledem k tomu, že krom vlastních předchůdců neměl v době vydání pořádnou konkurenci, nebylo pro fandy rally závodění řádné alternativy. Ale takhle přeci měl vypadat již CMR 3!

Příběh křižáka, ve kterém se po jedné ne zrovna humánní akci hnulo svědomí, které ho následně donutilo, aby přešel na stranu rebelů a tam plnil krvavé bojové mise bez výčitek, mě přímo uchvátil.
Hra v době vydání přímo excelovala ve všech důležitých parametrech. Grafická stránka hry byla v době MS-Dosu dosud nevídaná, především vysoké rozlišení s obrovským počtem detailů a předmětů, které bylo možno podrobit totální destrukci.

Zvuková kulisa je výborná i na dnešní poměry, každá zbraň má jiný akustický projev a devastační účinek na okolí. Cinkání rozstříleného skla, výbuchy rozstřílených barelů a strojního vybavení jsou na dost reálné a velmi uvěřitelné úrovni. V neposlední řadě řev plamenem či kyselinou usmažených nepřátel je obzvláště působivý po všech stránkách. Hudba je tak dobrá, že by se mohla vydat jako soundtrack. Pamětníkům i všem ostatním doporučuji si ji připomenout!

Nejdůležitějšímu faktorem je však hratelnost. Ta u tohoto titulu též výrazně vybočuje nad ostatními. K provádění záškodnické činnosti máme obrovské množství pohybů, od klasické chůze a běhu, po parakotouly s následným pokropením nic nečekajícího nepřítele. Hra se dá hrát celkem „tichým„ způsobem bez častého spouštění alarmu, který by přivolal posily. Nebo se můžeme pustit do čistky ve velkém „NO REMORSE“ stylu a nenechat nic a nikoho na živu. Prostředí je krásně zničitelné, vše za doprovodu nádherných výbuchů s adekvátním zvukovým a grafickým jevem. Likvidaci nepřátel lze provádět klasickými i méně klasickými střelnými zbraněmi a za pomocí velmi populárních spider bomb, z vhodného úkrytu stačilo vyslat tohoto pomocníka a navést ho na cíl. Po skončení bojové mise, následuje oddechová část na základně rebelů (mimochodem podkreslena velmi příjemnou hudbou), kde se krom doplnění zdraví a energie štítu nechá za nemalý obnos nakoupit zbrojní arzenál (za peníze padlých protivníků). Zde taky můžeme poklábosit s ostatními rebely a zhlédnout video mail s úkoly od našeho nadřízeného Maxise. Na tyto videa jsem se vždy hrozně těšil a částečně mě i motivovaly k dalšímu hraní. Dnes jsou podobná videa spíše na obtíž, ale tenkrát za MS-Dosu byla jiná doba.

Všechny tyto excelentní požitky však vyžadovaly krutou hardwarovou daň, optimální bylo Pentium či 486 DX4 , pamatuji, že kvůli hře se otcovo služební PC muselo vylepšit právě na 486 DX4 a následně i o nový HDD, protože starý 280MB disk nestíhal datový tok a hra byla spíše zpomaleným filmem.


Crusader je první hra, která mě svou kvalitou přesvědčila ke koupi originálu.

Dávám poctivých a zasloužených 95%

Formula 1 je dost opomíjená F1 hra. Originálku jsem sehnal od kamaráda za pár kaček po tom co jí úspěšně pokořil. Jelikož jsem o hře do té doby nezahlédl jedinou recenzi a nesehnal žádné informace, čekal jsem spíše „béčkovou„ závodní hru. Po úvodních seznamovacích jízdách, jsem byl mile překvapen. Hra mě neodradila svou obtížností, ani technickým zpracováním, vše bylo tak akorát. Slušná grafika , věrně zpracované tratě, optimálně zvolený jízdní model k tomu dobrá zvuková kulisa a výborný komentátor, který hře přidal skvělou závodní atmosféru. Po úspěšném dokončení šampionátu jsem musel konstatovat, že se jedná o jednu z nejzábavnějších formulových her. Pokud chcete poměřit síly s legendárním Michaelem Schumacherem a Mikou Hakkinenen zkuste to ve Formula 1!

Perestroika je opravdový herní dinosaurus, jedna z prvních her co jsem na PC spatřil a hrál. Popravdě řečeno hra mě nikdy na moc dlouho nezabavila, skákat s pišišvorem po zmenšujících se leknínech z jednoho rohu obrazovky do druhého mě po chvíli marného snažení spíše frustrovalo, a většinou tak po třetí hře končilo moje snažení. Přeci jen už i v té době existovaly lepší kousky s delší dobou herní výdrže a to i ZX Spectru, na kterém jsem tehdy začínal svou herní dráhu (PC bylo tehdy ekonomicky nedosažitelné).
Pokud se dobře pamatuji hra byla jakž takž hratelná pouze na slabších strojích (286-386), na výkonných PC (486 a pentium) díky špatné optimalizaci (patrně v roce 1990 ruští inženýři nepočítali s rychlým příchodem výkonných PC ) to bylo tak rychlé že se to nedalo hrát, řešením byla speciální zpomalovací utilita CPU. Jako oddychová záležitost po jiné tuhé pařbě to však úplně špatné nebylo. Z nostalgie dávám 65%

Colonization je výborná tahová strategie „ze staré školy“. Jedná se o mladší sestru legendární Civilizace od stejného tvůrce, tím ale veškerá podobnost končí.
Cílem hry je zkolonizovat nový svět - Ameriku (či jinou náhodně vygenerovanou zemi). Hned po vylodění v novém světě je třeba na vhodném místě založit kolonii a rozjet obchod se starým kontinentem, který je pro hru zcela zásadní. Za lodí dovezené zboží do Evropy získáme prostředky na nákup specialistů dělnických profesí či zbrojního arzenálu, který nám pomůže vybudovat silnou kolonii.
Celkem záhy zjistíme že v novém světě nejsme sami, krom původního obyvatelstva (indiáni všech možných kmenů – Apači , Tupy, Aztékové, .. ) je tu i dotěrná konkurence ze starého kontinentu. Je třeba zvolit vhodnou strategii na nabídky, které od protivníků obdržíme, není zrovna nejvhodnější poštvat na sebe ze začátku veškeré protivníky, zde si přijdou na své mistři diplomacie, která ve hře hraje nemalou roli. Neméně důležitou roli hraje korzárství , pirátěním můžeme pěkně potrápit dotěrné konkurenty a znepříjemnit jim obchodní výpravy. Na druhou stranu korzárství provozují i naši protivníci. Colonizace je do detailu propracovaná strategie, krom výše zmíněných aktivit je třeba starat se o chod kolonií, zásobovat je novými kolonisty, zajistit potravu a suroviny které jsou v dané lokalitě nedostupné. Je vhodné vybudovat síť cest a urychlit tak zásobování. Následně je třeba vyvážet vyprodukované výrobky v podobě rumu, doutníků, kabátů a dalších (celkem je ve hře 16 obchodovatelných položek). Kolonie je třeba zabezpečit jinak o ně brzo přijdeme, je dobré v nich postavit palisády a dobře je vyzbrojit vojenským arzenálem. V koloniích je možné postavit spoustu budov které nám usnadní výrobu, a pomůžou dosáhnout našeho cíle, vyhlásit nezávislost na rodné vlasti.
Colonization je famózní strategie, mockrát jsem se při hraní v pozdních hodinách přistihl jak sám sobě říkám ještě jeden tah a pak jdu spát, nakonec z jednoho tahu byly další dvě hodiny hraní. Tohle kouzlo se z moderních her nějak vytratilo. Ke hře jsem se po letech vrátil abych ji v roce 2010 konečně pokořil. Hra ani v dnešní době neztratila nic ze svého kouzla, jistě grafika nemá vysoké rozlišení a není ve 3D na druhou stranu je krásně kreslená. Hudba je slušná, pěkně dokresluje kolonizační atmosféru, brzo se však oposlouchá, na hratelnosti to však vůbec nic neubírá.
Colonize je legendární pecka, které dávám 90%.

O Mafii2 toho bylo napsáno hodně, první recenze nevyznívaly zrovna nejlépe. Proto jsem se do hraní pustil se smíšenými pocity. Záhy se však většina pochybností rozplynula.

První mise mě přesvědčily že Mafie 2 se dobře hraje, především přestřelky nejsou tak „těžkopádné“ jako v prvním díle. Město je krásné a živé, auta a jízdní model též vyhovující. Hru jsem dohrál poměrně rychle a snadno, nicméně z hraní jsem měl velmi dobrý pocit. I tolik diskutovaný příběh mi přišel jako zdařilý. Ano hra mohla být delší, potenciál města lépe využitý, minimálně chybí cosi ve stylu extrémní jízdy z prvního dílu , ale i přes to vše hodnotím Mafii 2 jako důstojné a kvalitní pokračování.

První díl byl mega hitem a od dvojky se očekávalo patrně přehnaně mnoho, v mých očích první díl nebyl sice překonám, ale rozhodně se jedná o povedenou hru, která má tu smůlu že ji všichni srovnávají s patrně nepřekonatelným prvním dílem.

Dobrých rally her v době vydání této pecky moc nebylo a historických už vůbec ne. S velkým očekáváním jsem se pustil do prvních závodních kilometrů abych prověřil kvalitu hry, už po prvních zatáčkách mi bylo jasné že snadné závody to nebudou. Zápolení na klávesnici není pro tuto hru zrovna optimální (téměř nepoužitelné), mnohem vhodnější je krotit historiky pomocí volantu. I tak řízení vyžaduje precizní nastavení, velký cit pro vůz (každý se chová citelně jinak) a trochu toho cviku. Pokud Vás hra neodradí vysokou obtížností, odmění Vás krásnými erzetami, perfektní grafikou, slušnou zvukovou kulisou a reálným pocitem z rally historických vozů. Hru řadím k nejpovedenějším rally hrám které jsem kdy hrál. Hra je opravdu velmi precizně zpracovaná, od krásných modelů závodních veteránů, dynamicky se měnícího počasí, zdařilého jízdního modelu po opravdu zábavné tratě.
Autoři přidali do hry i několik humorných prvků, přebíhající zvěř přes silnici těsně před vaším vozem (graficky ne zrovna povedené , ale jako recese dobrý). Navigátor čas od času vtipně komentuje vaše zápolení na trati (z opravdu rychlé a dravé jízdy si stříkne do trenek, po karambolu utrousí vtipnou hlášku). Díky úspěchu této hry, jsme se následně dočkali vynikající závodní série FlatOut. Dávám 85%.

Tenhle titul má moje zvláštní uznání, byla to první rally hra, která mě svou kvalitou a pojetím dokázala dokonale vtáhnout na dlouhou dobu do akce. Řízení speciálů nebylo úplně nejsnazší a vyžadovalo jistou dávku cviku, ne zas takovou aby většinu odradilo hned v úvodu jako RBR. Hru jsem zařadil spíše k simulaci než k arkádě, jízdní model byl velmi dobrý ve své době patřil k absolutní špičce. Grafika byla též na vysoké úrovní. Závodní speciály „třídy A“ obsahovaly téměř kompletní zastoupení tehdejší doby. Za vyhrané soutěže se získávala bonusová auta mimo jiné i legendární okřídlené Audi Sport Quattro S2 skupiny B, se kterým se pro jeho brutální výkon opravdu jen těžce jezdilo.

Z aut jsem nejraději proháněl Lancer IV Tommiho Mekinena nejvíce po Řecku , Monte Carlu a Austrálii. Na super speciálkách jsme s bratrem a jeho kámošem s oblibou poměřovali své síly, často i do ranních hodin.

Suma sumárum, velmi dobrý jízdní model, pěkná grafika, zajímavé tratě a vynikající hratelnost s atmosférou Rally závodů. K tomu možnost hry více hráčů na jednom PC včetně split screenu.

Píše se rok 1998 a legenda závodní série Colin McRae Rally začala.

Mistrovské dílo, kterému se bohužel nikdy nedostalo od masové hráčské obce adekvátní pozornosti. Snad o to více si tuto perlu oblíbili fandové tahových strategií včetně mě. Osobně ji řadím k tomu nejlepšímu, co kdy v tahových strategiích vzniklo, škoda že z celé ságy Battle Isle na mě takto zapůsobil jen tento 4díl. Poprvé jsem ji hrál ještě bez 3Dfx akcelerace, ale i tak to byl zážitek, na který si pamatuji, jako by to bylo včera. Už první mise naznačila, že toto nebude jen tak běžná procházka po cizí planetě s bandou neohrožených mariňáků. Hutné bitvy s velkou, ať už početní či silovou, převahou nepřátel, byli na pořadu nočních bojových akcí. Do toho neustálé přehřívání palebné techniky, s omezeným počtem nábojů, prostě nervy napjaté jak struny, jestli se zas něco někomu nepo….! Obrovskou motivací bylo povyšování mariňáků a nákup nové techniky proti stále silnějším a větším cizákům. Jako skvělou věc hodnotím baner a posléze Jetpack+ Destroyer s kterým se mým hochům dostalo konečně potřebné převahy.
Ke hře jsem se vrátil ještě několikrát a vychutnal i 3Dfx, bohužel poslední pokus ztroskotal na nepodpoře Win Xp.

Pro mě první a poslední hokej, který jsem odehrál komplet. Oproti předchůdci konečně padaly góly (možná až moc). Dle mého právě tento díl položil základní kámen dalším pokračováním. Na svou dobu parádní grafika a nekonečná znovuhratelnost.
Kvalitní hokej,který byl v záplavě každoročního pokračování překonán.

Colin3 je nejhorším dílem celé série, nebyl vyloženě špatný ale očekávání po legendárním druhém dílu nenaplnil. Vinu nese především nevyladěný jízdní model a sním související hratelnost, někteří hráči třetí díl považovali spíše za simulátor motorových člunů.
Pokračování přineslo novou celkem pěknou grafiku a slušný model poškození.

Jako fanoušek prvních dvou dílu jsem hru odjezdil, ale už se k ní nikdy nevrátil na rozdíl od prvních dvou dílů.

Hra působí jako pomsta fandům Rally od bývalého presidenta Fia Maxe Mosleyho, který zaprodal licenci, aby ještě více poškodil tento sport. Těžko popsat co se ve hře více nepovedlo, asi zásadní je jízdní model, myšlenka udělat simulátor byla jistě velkolepá nicméně zůstala nenaplněna. S grafikou si moc práce vývojáři též nedali, už dlouho jsem neviděl něco tak vizuálně hanebného(11 let starý Colin 2 mě neurazí grafikou ani dnes). Zvuky pánové patrně pořídili při návštěvě lunaparku, ale na to jsou hráči rally her již zvyklí. Celkově hra působí jako 10 let starý projekt který někdo oprášil, dal tomu Fia nálepku, aktuální vozy a jezdce.

Hru rozhodně nemohu doporučit, pro toho kdo hledá simulátor nechť zůstane u RBR , arkádově ladění piloti nechť volí Dirty a Coliny. Lepší volba rozhodně existuje!

Pro mě je Turrican 2 jednoznačně nejlepší plošinovka své doby, poprvé jsem ji viděl a hrál na stroji Amiga500. Turrican 2 vynikal nad konkurencí snad ve všech směrech, především hratelnost a znovuhratelnost která je i v porovnání s dnešní produkcí nevídaná (osobně jsem dohrál cca 100x), na druhou stranu je herní doba jen 1-2h dle toho zda hrajete na čas či na pohodu. Další velkou předností hry je hudba a zvuky, hudba je tak dobrá že u západních sousedů vyšla jako soundtrack na CD (tuším že nahráno za pomoci symfonického orchestru). Grafika v té době též velmi nadprůměrná, rozmanité prostředí měnící se každým levelem, mě neurazí ani dnes. Za zmínění stojí propracovaný Paralaxní scrolling, v leteckých levelech. Obtížnost je na první dojem možná vyšší ale při poctivém tréninku dohraje hru téměř každý. Ve hře je velké množství zákoutí se skrytými životy , tajnými bedny s výbavou, a zkratky těžkých levelů. Určitě se tedy vyplatí průzkum celé lokace i za cenu ztráty za nesplnění časového limitu.

Osobně mohu porovnat PC a Amiga verzi. Vzhledem k tomu že PC verze přišla s časovým odstupem má lepší grafiku, více pohyblivého pozadí a detailnější textury. Jinak jsou si obě verze rovny.
Pamatuji jak jsme s kamarády soutěžili kdo hru dohraje rychleji, s větším počtem životů či s největším počtem bodů. Největší hard-core borci dokázali hru dohrát i bez ztráty života, osobně znám 2 a mají moje uznání. Turrican 2 zkrátka stojí za zahrání, odměnou Vám bude hra ke které se budete rádi vracet, nemusíte studovat tlusté manuály stačí jenom sednout, hrát a za hodinu skončit s pocitem dobře odvedené práce. Dávám 95%