Call of Duty 4: Modern Warfare

V Call of Duty 4 jsem nejprve zkusil multiplayer a vzhledem k tomu, že jsem spíše sólista, tak volba padla na Free For All. A u toho jsem zůstal až nezdravě dlouho. Frenetická nekončící akce mě absolutně dostala. Sbírání zkušeností a s tím spojené získávání nových zbraní a schopností mě nutilo do dalšího hraní, až jsem se dopracoval na 43 level. A to pouze prostřednictvím FFA. Vzhledem k tomu, že už jsem otevřel téměř všechny schopnosti a ztratil tak další motivaci k hraní, jsem multiplayer odložil a s ním i celé Modern Warfare.
Po půl roce jsem se k Call of Duty 4: Modern Warfare vrátil a začal hrát singleplayer. Úvodní mise na potápějící se lodi spolu s intrem je originální a naplno tak ukazuje nový směr, kterým se čtvrtý díl Call of Duty vydává.
Bohužel následující mise mne už tak moc nebavily, přišly mi docela jednotvárné a musel jsem se k jejich hraní docela přemáhat. Jednotvárnost rozbil až bojový letoun, ze kterého jsem ostřeloval nepřátelské jednotky.
A pak to přišlo. Vybuchla atomová bomba, která vyčlenila Modern Warfare z houfu ostatních stříleček, a to začalo hrát svou vlastní ligu. Projevilo se to hned po výbuchu, kdy se v stěží zvednu, ujdu pár kroků a pak, v atmosféře plné beznaděje a zmaru, umírám. Třešničkou na dortu je působivá stealth akce odehrávající se v okolí města Pripjať. Plížení skrze nepřátelské jednotky, které jsem měl na dosah ruky bylo opravdu nervy drásající. Samotné město Pripjať je pro mne vrcholem hry. Ta atmosféra prázdnoty a opuštěnosti je naprosto uchvacující. Další mise po Pripjati už bohužel nejsou tak atmosférické, ale i tak předbíhají své ostatní herní kolegy o pár koňských délek.
Modern Warfare je nová vroucí krev, která se vlila do žil série Call of Duty. Ta po nemastném neslaném druhém díle, který více méně opakoval díl první, přešlapovala na místě. Naštěstí si vývojáři z Infinity Ward včas uvědomili, že tudy cesta dál nevede a provedli změnu prostředí tak výraznou, že už to snad ani lépe nešlo. Vůbec mi nevadilo, že hra je lineární a není možné z předem dané cesty odbočit, neměl jsem na to totiž vůbec čas. Filmová atmosféra, zejména druhé poloviny hry, mne chytila do svých spárů a pustila až se závěrečnými titulky.