Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

F.E.A.R.

F.E.A.R.: First Encounter Assault Recon

80
498 hodnocení Platformy
Žánr:
akce > 1st person akce *
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ano
Datum vydání:
18.10.2005 PC
31.10.2006 X360
20.04.2007 PS3
Vývojáři:
Monolith Productions, Day 1 Studios (PS3 verze, X360 verze)
Oficiální stránky:
http://www.lith.com/Games/F-E-A-R-
F.E.A.R. (First Encounter Assault Recon) je hororová FPS střílečka, v níž bývalý voják a psychopat Paxton Fettel dostal možnost ovládat myslí armádu speciálních vojáků, která napadla budovu výzkumného centra. Vy jste vybráni, abyste mu v tom zabránili. Aby toho však nebylo málo, do centra dění vstupuje tajemná holčička Alma, o které se během hry dozvídáte mnoho informací a zjistíte, že má s vámi i vrahem společného víc, než si jen dokážete pomyslet.

F.E.A.R. je atmosférická hra s efektními přestřelkami, které ještě více zdokonaluje bullet-time. Hra oplývá umělou inteligencí protivníků, kteří obvykle útočí v přesile a postup proti vám se snaží pečlivě plánovat. Nutno dodat, že F.E.A.R. je velice brutální hra, kde krev je to, s čím se ve hře setkáváme opravdu hojně.

Rok po vydání byla uvolněna multiplayerová část hry ke stažení jako freeware pod názvem F.E.A.R. Combat. Dále se hra dočkala dvou datadisků F.E.A.R.: Extraction Point a F.E.A.R.: Perseus Mandate i oficiálního pokračování F.E.A.R. 2: Project Origin, ale už pod jiným vydavatelem.


Poslední diskuzní příspěvek

Chuck: Tým lepšie. Nepripravíš sa o moment prekvapania. Je to znamenitý akčňák. A keď sme pri TPS, za mňa by som jednoznačne odporúčil Binary…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 95
Každý si po vyslovení názvu hry F.E.A.R. automaticky vybaví významový překlad slova "fear" a tím je "strach". Tato čtyři velká písmena v této hře sice mají význam jiný, ale každopádně při hraní jsem strach občas měl, ovšem spíše ze začátku, než jsem si zvykl na občasné lekavé záběry na ksicht protivníka Fettela a jiných. Pak už občasné žuchnutí mrtvého těla těsně přede mne a další pokusy mě vylekat mi přišly poměrně nepovedené, což je škoda, jelikož na tom se zcela jistě dalo zapracovat, slovo "strach" by bylo tudíž na místě a hra by měla opravdu hororové prvky, jak se o ní tvrdí.

Dalším neduhem hry bych viděl stereotypní prostředí kancelářských budov, v nichž mi kolikrát připadalo, zda-li jsem např. z 6. levelu nějakým omylem nedošel do levelu úvodního. Ale na tohle vše jsem si nakonec zvykl a nebral to za velkou tragédii, jelikož jsem si na hře našel jedno obrovské pozitivum. Tím pozitivem byly přestřelky. Nemůžu si pomoct, ale takhle nějak si představuji akci v pravém slova smyslu, takže když se řekne F.E.A.R., v první řadě mě napadne právě téměř dokonalá akce. Nejsou to totiž jen parádní zvuky střelných zbraní a akčně znějící hlasy nepřátelských vojsk Replica, ale rovněž také velmi zdařilá umělá inteligence těchto protivníků. Ti totiž ve většině případů na mě slepě nenabíhali, ale útočili převážně v týmu, během této kooperace se domlouvali na způsobu mého obklíčení a já měl tak často pocit, že se neocitám v boji virtuálním, nýbrž reálném.

Po grafické stránce, která velmi dobře vystihovala atmosféru, se mi hra zamlouvala víc než dost, atmosféricky vykreslené prostředí působilo stísněně, takže i tady dávám palec nahoru. Efektní bullet time, který mi nejvíce pomohl při likvidaci robotů a dalších těžších protivníků, fungoval ve hře velmi spolehlivě, jeho účinnost bych přirovnal např. k Max Paynovi.

Hlavní postava sice v ruce moc zbraní neunese, ale pokud si hráč vybere správný arzenál, nevzniká zásadnější problém.

Obecně považuji hru na můj vkus za velmi vydařenou, škoda jen toho prostředí, které se mohlo častěji obměňovat a požitek by se tím ještě více zvýšil.

Co dodat? Po dohrání považuji F.E.A.R. za jednu z nejlepších hutných akcí, které jsem hrál a opravdu skvěle si ji užil.

Pro: kvalitní akce s téměř dokonalými přestřelkami, grafika, atmosféra(!), AI nepřátel(!)

Proti: příliš neměnné prostředí

+90
  • PC 85
Tak jsem se konečně dostal i k této hře. Hru, kterou jsem sledoval už od jejího vydání. Teď je to pomalu veterán. To to letí. Pamatuju si dobu okolo roku 2000, když jsem Dooma považoval za starou hru. Tenkrát ale byla novější, než dneska F.E.A.R. Hra má pořád i zásadní znaky staré školy. Brnění a lékárny. Jen ta obtížnost není kdovíjak vysoká.

Tak jsem si během hraní upravil obtížnost na vysoká obtížnost. Pak to pro mě bylo na normální úrovní. Nepřátelé mají vysokou inteligenci. Kryjí se za překážky, hází granáty, snaží se vás obejít a dokonce i používají krycí palbu. Co je to ale platné, když bullet timu neuniknou. Je až příliš dlouhý a zvýhodňující. Kdyby tam nebyl, byla by to opravdu ultimátní řežba. Takhle je to jenom řežba. S perfektním pocitem ze střelby.

Hra je výborně nazvučená. Za celou dobu jsem neměl potřebu vypnout muziku. Při přestřelkách lítá krev, suť, jiskry papíry. Ani mi tolik nevadilo, že nepřátelé jsou až na vyjímky pořád stejní. Stejně jako prostředí. Zbraně jsou super. Bohužel je tu použit nešvar novější školy v podobě omezeného arzenálu na tři zbraně co můžete nést. Taky mi docela vadily ty dlouhé sekvence bez bojů. Bylo to rušící.

Příběh je fajn. Jednoduché hororové béčko. Hra je trochu kratší na můj vkus. Alespoň se nedostavil nějaký větší stereotyp ze stejného prostředí. Rád se pustím do dalšího nášupu, protože mě tahle hra jednoduše bavila.

Pro: umělá inteligence, pocit ze střelby, atmosféra, perfektní ozvučení a hudba

Proti: hodně zvýhodňující bullet time, únavné pasáže bez střílení, možno mít jen tři zbraně u sebe

+38 +39 −1
  • PC 90
O F.E.A.R. bylo v době vydání slyšet hodně. Už jen ten název prostě lákal a když se v časopisech objevila ta hrůzu nahánějící holčička... tak jsem raději hrál No One Lives Forever, protože jsem srab. Tak velký, že jsem se ke hře dostal až po 11 letech, ale jsem rád, že jsem se k ní vůbec dostal.

Strach nakonec není to, čím hra boduje. Zpočátku sice dokáže pěkně vylekat, ale postupem času jsem si zvykl, protože ony děsivé pasáže se pravidelně střídají s akčními a v druhé polovině jich ještě ubyde. Ovšem to napětí a neustálá opatrnost nějak přetrvává po celou dobu hraní a to je právě skvělé. Nemůžou za to mrtvoly padající přímo pod nohy ani Fettel či Alma. Když se ale objevila nad žebříkem, tak jsem div nevrazil klávesnici do monitoru. Jsou to obyčejní nepřátele, ze kterých jde respekt a dělají tuhle hru tak zábavnou.

Pokud jde o AI, tak má F.E.A.R. dodnes minimální konkurenci. Protože nepřátelé, kteří dokáží komunikovat a inteligentně reagovat na danou situaci se jen tak nevidí. Čekám za rohem... nic. „Vyžeň ho z tama!“ a vzápětí přiletí granát. „Už drž hubu.“ Ticho, nikde nikdo, čekají až vejdu do mistnosti a budu lehce na mušce. Žádná reakce na střelbu, nic. Takhle se mi to líbí! Nikdo tam nepobíhá jak ovce, kryjí se, dokáží vás obejít a napadnout tak zezadu. S perfektním nazvučením a bullet timem, které sice hru dosti ulehčuje, tak hra nabízí asi nejlepší přestřelky co mi kdy hra nabídla. Samozřejmě není to dokonalá AI, ale oproti jiným fps je to uplně jiná úroveň.

A jak už jsem řekl, z nepřátel jde respekt. Hra totiž dokonale pracuje s momentem překvapení. Otevřou se dveře od výtahu a první co vidíte není stádo blbečků čekajících na popravu. Vidíte letící granát před xichtem. To je právě to, co obyčejný člověk udělá třeba v multiplayer hrách. Díky, přesně to chci zažít i v singlu. A když pak něco proletí oknem a že je to neviditelný ninja nepřítel zjišťuji až když je metr předemnou, tak jsem teprv pořádně vynervovaný.

Samozřejmě vytknout tomu lze stereotypní prostředí. Neustále procházíte jen šedé kanceláře a venku to není o moc barevnější. Jenže přestože si na proměnlivém prosředí hodně zakládám a většinou je to důvod proč mě fps nebaví, tak tady mi to překvapivě vůbec nevadilo. A je to právě díky tomu napětí a skvělým přestřelkám, při kterých na nějakou šeď zapomínám.

Roky jsem nehrál tak dobrou fps a když kouknu jak tenhle žánr vypadá dnes, tak asi zas pár let hrát nebudu. Moc jsem si to užil a doufám, že pokračování a datadisky nezklamou.
+36 +37 −1
  • PC 85
F.E.A.R jako by nevěděla, jakou hrou chce být. Kombinuje pohlcující akci s pomalejšími hororovými sekvencemi a obsahuje náznaky komplexnějšího herního systému, které postupně vyšuměly do ztracena. Na první pohled vypadá tahle směska nesourodě, ale vyladěná je překvapivě dobře. Jen občas mě zamrzelo, že si vývojáři nevybrali jeden směr a poctivě se ho nedrželi.

První mise z celkových třiadvaceti začíná v týmu a tak by se mohlo zdát, že náplní hry bude koordinace celé úderné jednotky. Drtivou většinu času ovšem hráč deptá protivníky silou jednočlenné armády a pomoc kolegů se omezuje na rady ve vysílačce a navigaci.

Mapy jsou lineární, bohatě členité a nápaditě vymyšlené. Nepřátelé se koncentrují ve skupinkách na snadno bránitelných místech, k nimž často vede víc než jedna cesta. Některé oblasti jsou tedy úplně prázdné a stačí je proběhnout, případně v nich překonat nějakou překážku bránící postupu, nebo vyslechnout část příběhu. Zápletka mě dokázala navnadit a i když se z pátrání po neustále unikajícím Paxtonu Fettelovi stal postupem času spíš protahovaný vtip než náplň misí, snaha o objasnění tajemství obestírajícího démonickou Almu mě táhla dopředu. Pokud se zrovna nestřílí, hra stupňuje napětí a obohacuje atmosféru hororovými prvky.

Používá jich několikero druhů a i když se u strašidelných filmů pravidelně bojím, tentokrát na mě moc nepůsobily. Zdaleka nejúčinější jsou nenadálé ruchy, pády předmětů a stíny míhající se po stěnách. Vize postav, nebo prazvláštní halucinační sekvence bohužel nemají takový efekt, jaký by mít mohly a lekačky chybí prakticky úplně. Paradoxně jsem si ve své fantazii často vyrobil mnohem děsivější skutečnost, než na jakou si vývojáři troufli. Hra výborně pracuje se světlem, zvukem, prostředím a skriptem, takže snaha o hrůzyplnou atmosféru není úplně marná, ovšem třeba takový System Shock 2 mi připadal tísnivější. Pokud se Vám bude zdát nefér přirovnávat zrovna ke hře, s jejíž dokonalostí se nemůže měřit téměř nic, tak řeknu, že i nedávno hraný Return to Castle Wolfenstein byl občas atmosféričtější, a to jeho kvality leží úplně jinde.

Kvality F.E.A.R naštěstí taky. To co hře schází na hororovosti, to dohání naprosto fantastickou akcí. Nepřátelé disponují slušnou inteligencí, jsou si vědomi že v počtu je síla a využívají svých předem připravených pozic. Dokáží vyhodnotit situaci a vymyslet alespoň elementární strategii postupu. Proto je dobývání některých opevněných oblastí dost strastiplné. Překvapilo mě, že se nedá aplikovat strategie z klasických FPS, případně z filmu Edge of Tomorrow, tedy opakováním zvyšovat efektivitu postupu. Protivníci totiž reagují podle situace a když se po nahrání pozice vyvarujete minulých chyb, dostanou Vás jinak. Vynalézavosti lidských hráčů ale nedosahují a často se nechají přechytračit. Hrál jsem na obtížnost normal a nepochybuji, že na ty vyšší by se příjemně náročný postup pořádně zkomplikoval.

F.E.A.R povzbuzuje k taktickému hraní. Styl na plukovníka Matrixe (to je ten z Komanda) pravidelně selhával a styl na Ramba (to je ten z Ramba) bohužel také, protože zabíjení ze stínů nefunguje. Hra sice svádí ke stealthování, ale chybí na něj schopnosti i pomůcky a nepřejí mu ani mapy. Protivníci se nedají obejít a vidí překvapivě daleko. Je to škoda, protože likvidace nepozorných vojáků, nebo opatrná infiltrace hlídané oblasti by byla příjemným osvěžením a za tuto možnost bych oželel i přehnaně silný bullet time. V praxi jsem nejvíc používal taktiku Mike R. Harrigana (to je ten z Predátora 2), čili snažil jsem se přiblížit z nečekaného úhlu a postřílet nepřítele nablízko.

Zbraní je k dispozici relativně dost, bohužel přenášet se dají jen tři najednou. Zpočátku jsem se zatvrzele držel své oblíbené trojice, což se ukázalo jako chyba, protože při vlamování do jakéhosi urputně bráněného skladiště jsem musel počítal každý náboj. Když jsem začal zbraně střídat, problémy s municí zmizely. Variabilita zbraní je slušná a použitelná je téměř každá. Nejužitečnějším se ukázal kulomet, který má ucházející poměr mezi přesností a poškozením a je k mání prakticky neustále. Postupně jsem si oblíbil i pumpovací brokovnici, nevhodnou na delší vzdálenost a vražednou na tu kratší. Naháněčky v kancelářských kójích s ní mají zvláštní kouzlo. Náboje vždy přichází ve formě pušky, takže je vhodné prázdné zbraně zahazovat. Nepřátel je jen pár druhů. Nejméně nebezpeční jsou napohled impozantní obrnění roboti, postrádající pohyblivost i inteligenci a sloužící jen jako magnet na náboje. Vyloženě směšní jsou podivní duchové, kteří se naštěstí objevují jen velice zřídka a pak až na samém konci hry.

F.E.A.R dělá několik věcí opravdu výborně a žádnou vyloženě špatně. Chvilku jsem v ní hledal hororovou variantu Deus Ex, ale bylo to bohužel jen mé zbožné přání. Takovou ambici vývojáři neměli a spokojili se s chytlavou a precizní FPS ozvláštněnou mysterióznín námětem.

Pro: úctyhodní protivníci, slušná atmosféra, výborná hra se světlem, zvuky, skvělý dojem ze střelby, mapy

Proti: roboti a duchové, rezignace na stealth, nutnost střídat zbraně, hororové prvky nepůsobí strašidelně

+36
  • PC 90
Pamatuju si první dohrání F.E.A.R. někde v roce 2007. Tehdy to byla špičková kombinace akční řežby a hororu, ze které jsem byl absolutně nadšený a dal bych bez váhání 100%. A dnes? Už trošku slabší, ale ne úplně vinou hry samotné.

Samozřejmě je tu příběh, který je dávkovaný po malých dávkách, za pomocí záznamníků a nahraných logů z počítače. Je o projektu Origin, na jehož konci je psychopat Paxton Fettell, ovládající telepaticky tisícihlavou armádu klonovaných vojáků. Ale co bylo na začátku? Proč má hlavní hrdina téměř zázračnou schopnost přežít a proč se tu zjevuje spousta duchů v čele s odpornou černovlasou dívenkou Almou? No popravdě celý projekt Origin jsem nakonec pochopil, ale jak do toho zapadají duchové už moc ne. A také jsem nepochopil proč je na likvidaci stovek vojáků nasazen 3-4 členný tým (který stejně většinou chcípne/zraní se hned na začátku.

Graficky je to oproti starším Doomovi 3 či Half-Life 2 chudý příbuzný. Grafika není špatná, různé efekty odletující suti, střepin a jisker při přestřelkách jsou super, ale na vině je fádní, repetivní prostředí - prakticky celou hru procházíte ty samé sklady, kanceláře a laboratoře, což je asi největší mínus hry.

Samotná hra je pak mixem špičkové akce a japonské duchařiny. To znamená, že mimo přestřelek se občas někde něco šustne, občas spadne mrtvola, občas se vedle Vás zjeví duch, uvidíte krvavou halucinaci nebo kráčející Almu. Podobnými postupy straší moderní horory už dobrých 15 let a úpřimně, už jsem z těch filmových duchařin tak znechucený, že jsem se prakticky ani jednou nelekl. Nicméně před těmi roky to bylo zatraceně působivé.

Nicméně jádrem hry jsou přestřelky a to takové, jaké jste v žádné jiné hře do té doby nezažili. Protivníci jsou z drtivé většiny vojáci, kterých na Vás naběhne většinou 4-8 a pokud zkusíte taktiku naběhnout a kosit, je po Vás. Vojáci se kryjí, dorozumívají, pokud přebíhají ostatní je kryjí palbou, pokud se schováte, přiletí granát. Nedělá jim problém vyklánět se zpoza zdí, či naslepo střílet zpoza beden a hlavně jim nedělá problém oběhnout si Vás a vpadnout Vám do zad. Navíc mají přesnou mušku, jejich zásahy pěkně bolí a hned tak nějaká kulka je nerozhodí. Přestřelky se tak mění v adrenalinovou jízdu plnou taktizování, přebíjení, hledání krytů, snahy zasáhnout vyčuhující části těla či ve vhodné chvíli hodit granát. Ano je tu i bullet time, ale ten nevydrží věčně a není spásou... zariskujete s ním, dostanete dva tři nepřátelé a co zbytek? Mimo vojáky můžete narazit na obrněné vojáky (peklo) a párkrát i roboty (ještě horší peklo).

K boji s nepřáteli můžete nést jen tři zbraně a protože probíhají většinou na dálku, využijete spíše kulomety, než brokovnici na blízko nebo překvapivě slabý raketomet. Moje výzbroj byla lehký samopal, těžký kulomet (protože náboje jsou všude) a pak co šlo. Především však parádní railgun, kterým proměníte soupeře v oslizlou kostru na jednu ránu. V boji Vám pomáhají i lékárničky, které nosíte sebou a také upgrady, které jsou skryté a zvedají zdraví a výdrž bullet time.

Takže můžete nadávat na ohranou japonskou duchařinu či repetivní prostředí, ale to nejdůležitější - přestřelky fungují jako málokdy a díky adrenalinu z nich si myslím F.E.A.R. zaslouží titul 3D akce roku 2005.

Pro: Fantastické přestřelky se špičkovými nepřáteli, zajímavý příběh, pro někoho spojení s japonskou duchařinou

Proti: Repetivní prostředí spojené s fádní grafikou

+34