Warcraft: Orcs & Humans

Ač se tím pravděpodobně vrhám vstříc lynčujícímu davu, první Warcraft na mě poté, co jsem se jím „skrz naskrz proklikal“, působí dojmem poměrně laciné hry. Herní systém má původ v Dune II: Battle for Arrakis, s přivřením obou očí lze konstatovat, že byl jen pozměněn, vylepšen. RTS multiplayer byl sice novinkou a cesta ke kvalitě podle mě obecně vede přes nekvalitu, ale kdo v době vydání měl dva počítače?
Zápletka, ruku v ruce se svým podáním, za moc nestojí. Přesto se slovo Warcraft stalo značkou a nebýt „jedničky“, další díly by měly o mnoho těžší přilákat hráče. Domnívám se, že hra se zapsala zejména zavedením rasy orků (lidé už existovali), protipóly Cleric – Necrolyte a Démon – Vodní elementál a „dungeon chodičkami“.

Ovládat „až“ čtyři jednotky najednou, jedině však s upotřebením klávesnice, je sice dost podstatné vylepšení (Dune II: Battle for Arrakis), zároveň však ničím, co by jen tak někoho nenapadlo. K tomu dodávám, že v neoficiálních textech na Internetu jsem se dočetl, že v pre-release verzi bylo možno označit všechny jednotky na obrazovce a že od toho bylo ustoupeno z důvodu rizika snížení hratelnosti.
Dost velkou nepříjemností ovládání Warcraftu, přestože zvyknout se dá na všechno, ovšem zůstává nutnost každou akci (pohyb, útok) volit v levém panelu nebo „horkou“ klávesou.

Hra má několik vlastností, kterými se mi nesmazatelně vryla do paměti. Hlavní budova může být jen jedna, opětovně ji vystavět lze jen na původním umístění, suroviny se nosí jen do té jedné základní budovy, klidně přes celou mapu, ke stavěným budovám se musí vydláždit cesta a to, s čím si první Warcraft neodmyslitelně spojuji, ačkoli to nevyzdvihávám, je způsob konfigurace multiplayerové hry (pohyb v konfiguračních obrazovkách je potvrzován druhým hráčem, na obrazovce je vidět myš protihráče, znázorněná přeškrtnutým kurzorem; není to tedy tak, že jeden hru vytvoří a ostatní se připojí – oba hráči jsou si rovni).
Warcraft ovšem implementuje i další RTS schémata, která byla později opuštěna (zrušení upgrade, stavby nebo tréninku jednotky nevrátí vložené suroviny v plném počtu, dílčí singleplayerová hra začíná s některými vylepšeními již vyzkoumanými, ikona zastavení a útoku v levém panelu se odvíjí od aktuální nejvyšší dosažené technologické úrovně daného typu jednotky).

Primát v možnosti hry více hráčů, upřesněme – dvou hráčů –, Warcraftu odpárat nelze; co ovšem lze, je tuto herní možnost hodnotit. Především, i když je to vysoce zpochybnitelný argument, neexistuje skirmish (kde by dalo ve férových podmínkách trénovat), dále si hráč nemůže zvolit barvu a všechny mapy jsou stejně velké. Nejvíce mne ale trápí vyváženost jednotek; ne mezi orky a lidmi, ale přílišnou silou Démonů a Vodních elementálů, třebaže jejich schopnosti jsou dost možná zvýrazněné nepohodlností micromanagementu jednotek. Na první vlaštovku nicméně multiplayer Warcraftu hodnotím velmi dobře.

Častým hodnotícím kritériem PC her je inteligence počítačem řízených jednotek. Opravdu hodně přihlížím k datu vydání, stejně mne však hodně rozčiluje zasekávání peonů a peasantů u zlatého dolu za lesem nebo jejich nepokračování v činnosti poté, co se stanou terči útoku. Že jednotka bojující zblízka, jež stojí jen o několik „čtverečků“ vedle souboje tváří v tvář jiných dvou jednotek, se nezapojí do boje, také přejít nemohu. Na druhou stranu jsem si všiml, že katapulty z titulu AI nestřílí tak, že by zranily spřátelené jednotky.
Další často přetřásaná věc, a sice pathfinding, určitě mohl být lepší. Zkuste si v dungeon levelu před koncem poslat jednotku na startovní pozici – kudy se vydá, a jestli vůbec dorazí (v 8. levelu za „humany“ je úkol, který k tomu hráče vede)…